02.01.2012 [14:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2626×

Je to tady...

28. kapitola – Jak málo stačí k poznání skrytého

Kráčela jsem si to do knihovny, chtěla jsem nějaké knihy, abych se tu neukousala nudou. Demetri odjel, takže jsem neměla společnost. Naše trénování odpadlo a ven jsem bez něj taky nesměla. Byla jsem si jistá, že se Stínem by byla sranda, kdyby mohl mluvit, on ovšem nesměl anebo neuměl, to mi nikdo neřekl. Jen jsem věděla, že nemluví. Ale uměl anglicky, tím jsem si byla jistá, odpovídal mi kývnutím hlavy, když jsem něco řekla.

Tiše pochodoval za mnou až do té obrovské knihovny s klavírem. Tohle byl můj druhý pokoj, milovala jsem to tu. Zastavila jsem se a porozhlédla se po knihách. Přemýšlela jsem, odkud začít a co by tu mohlo být. Nakonec jsem šla zprava a hledala nějaké zajímavé knihy. Našla jsem pár dobrých titulů o něco výš, tak jsem si vzala schůdky a vyšplhala k nim. Chvíli jsem je studovala a pak se pohledem otočila ke Stínu.

Seděl za klavírem a koukal se na klávesy.

„Umíš hrát?“ Odpovědí mi bylo kývnutí. Spokojeně jsem se usmála.

„Tak zahraj něco, ráda bych si něco poslechla.“ Usmívala jsem se na něj a pak se otočila ke knihám. Vytáhla jsem jich po důkladném zkoumání asi pět. Pořád bylo v celé místnosti ticho a tak jsem čekala, jestli začne hrát a pomalu se s těmi knihami vydala dolů. Byla jsem skoro na zemi, když ticho v místnosti přehlušil klavír a jemné tóny, které se z něj linuly. Spokojeně jsem se usmála a slezla úplně, postavila jsem se čelem ke klavíru a na chvíli se zaposlouchala.

Bylo to tiché, pomalé a znělo to jako ukolébavka, zavřela jsem oči. Poslouchala jsem už jen dalších pár vteřin, než mi úsměv začal padat dolů.

Zalapala jsem po dechu a vřeštila oči. Moje ruce ztratily sílu a tak z nich vypadly knihy rovnou na zem. Bylo mi najednou slabě, potřebovala jsem se o něco opřít a tak jsem začala couvat, až jsem narazila na schůdky a ztěžka na ně dopadla. Ale i přesto, že jsem udělala tento hluk, nezastavilo ho to, aby dál hrál na klavír. Třeštila jsem oči před sebe a zkoumala pohledem toho, co hrál, můj Stín. Jeho ruce ladně pluly po klávesách.

Cítila jsem slzy na krajíčku a ani dostatečné mrkání nezabránilo, aby přetekly a začaly se mi kutálet po tváři. Přikryla jsem si pusu rukama, abych nevydala ani hlásku. Přes slzy jsem skoro nic neviděla, ale to mi bylo jedno, já poslouchala tu píseň.

Už jsem ji několikrát slyšela. Ještě jako mimino, jen párkrát a vybavovala jsem si ji jen matně. Některé tóny mi ovšem utkvěly v paměti zřetelně, tak jsem je s určitostí poznala. A poznala jsem i tu skladbu, když jsem ji uslyšela. Po tolika letech. Od doby, co mi máma řekla, že je můj táta mrtvý, jsem už ani nedoufala, že bych ji někdy slyšela znovu.

Byla to moje ukolébavka. Ukolébavka, kterou mi složil můj táta krátce po mém narození. Uspával mě s ní do doby, než zmizel z mého života. Hrál mi ji na klavír, ale i zpíval. On sám.

Ztěžka jsem se nadechla a vydechla.

Postavila jsem se a pomalým váhavým krokem jsem se začala přibližovat ke klavíru a mému Stínu. Hrál a nenechal se rušit. To, co se tu dělo, bylo nemožné. Nikdy by mě něco takového nenapadlo ani ve snu, ale dělo se to, pokud jsem tedy nespala.

Byla jsem už u něj a opatrně se posadila na tu dlouhou lavici u klavíru. Zadívala jsem se na jeho ruce. Po chvíli jsem zavřela oči a opět viděla jednu ze svých matných vzpomínek na tátu. Prudce jsem je zase otevřela. Až moc rychle i na mě jsem se otočila a než cokoliv stačil, objala jsem ho. Místnost utichla v tu samou chvíli a já se rozbrečela.

Netušila jsem co dělat, celé roky jsem žila v přesvědčení, že je mrtvý. Ale nebyl, nemohl být, když mi teď a tady hrál moji ukolébavku, kterou nikdo z Volterry nemohl nikdy znát.

„Tati?“ vyšel mi z úst samovolný šepot tak tichý, že jsem si sama nebyla jistá, jestli to on jako upír vůbec uslyší. Odpovědí mi bylo jeho objetí a pevný stisk. Najednou jsem se cítila tak jako už dlouho ne. Bezpečně před světem schovaná, u někoho, kdo by mi nenechal ublížit.

„Renesmeé.“ První slovo, které vyslovil. A ten hlas už nedokázal lhát. Vyslovil moje jméno s takovou něhou, hrdostí a láskou, jako když jsem byla mimino. Byl to on. Byl to můj otec. Byl to člověk, který mi tolik let chyběl.

Rozbrečela jsem se snad ještě víc. Bylo toho najednou moc. Moje mysl nedokázala tak rychle úplně pracovat. Po tolika letech to prostě jen tak nešlo. Všichni tvrdili úplně něco jiného, než byla realita. Najednou jsem nevěděla, čemu věřit a hlavně komu, když mi všichni lhali.

„Bylo to pro tvoje bezpečí,“ šeptal mi přímo do ucha a tak potichu, že jsem to ani já skoro neslyšela.

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila příjemnou uklidňující vůni, co jsem jako malá měla ráda. Pokoušela jsem se dýchat a uklidnit, abych nebrečela. Jenže mi to vůbec nešlo. Asi toho na mě bylo v poslední době opravdu hodně. Hladil mě po vlasech a lehce se se mnou kolébal, až dokázal to, co se mu dařilo, když jsem byla malá, usnula jsem.

Když jsem se probudila, ležela jsem ve své posteli, pečlivě zabalená do deky, a on byl jako vždy ve svém koutě pokoje. Povzdechla jsem si a posadila se na posteli. Dlouho jsem se na něj koukala a nedokázala určit, jestli se i on dívá přes jeho kápi.

Potřebovala jsem si pročistit hlavu. A asi i přinutit mozek aby přijal informace, protože stále věřil tomu, že to byl sen. Moc dlouho jsem žila ve lži nebo spíš s neúplnými informacemi, které neměl nikdo z rodiny. Pečlivě jsem ho pozorovala, jak stojí v tom koutě, kápi co nejvíc to jde staženou dolů. Vybavovala jsem si, jak jsem jako malá dělala představy. Ukazovala jsem je všem, pořád dokola. Byla jsem v nich já a máma s tátou. A teď se tu na něj koukám a nevěřím tomu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem se odvážila promluvit.

Jenže ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, mi ji překryla velká studená dlaň. Zmateně jsem se na něj podívala. Vykoukl zpod kapuce a naznačil mi druhou rukou, abych byla ticho. Jen jsem kývla a překvapeně se na něj koukala.

Podal mi do ruky papír a tak jsem se na něj podívala.

Nic neříkej a dělej, že se nic nestalo. Půjdeme na lov – stálo na tom papíře krasopisným písmem, které jsem já nikdy neovládala. Zvedla jsem tedy svůj zrak a kývla na souhlas toho, co napsal. Pustil mě a šel zase na svoje místo. Naštvaně jsem si odfrkla a vydala se pro věci, abych se v koupelně mohla převlíknout.

V klidu jsem si to kráčela po hradě a rovnou k prvnímu východu, který jsem potkala. Stín – tedy táta - šel za mnou. Upíři si mě nevšímali a já za to byla ráda. Kdo by v takových chvílích stál o pozornost?

Jenže jsem se ven nedostala, táta mě popadl za loket, zatáhnul zpět a vedl mě dolů. Tam, kam jsem nechodila. Mlčela jsem a nechala se vést, asi ten hrad zná lépe jak já. Překvapeně jsem zamrkla ve chvíli, kdy jsme prošli jedněmi starými dveřmi, a před námi se objevila garáž s luxusními auty. Tak tohle jsem tu rozhodně nečekala. Koukám, že bych měla po tom hradě víc šmejdit, zapřemýšlela jsem, ale dostala jsem i rychlou odpověď na můj nápad a to zavrčení od mého společníka.

Posadila jsem se na místo spolujezdce v  Aston Martinovi. Výběr mě opravdu nepřekvapil poté, co mi ukázala Alice garáž u nás doma.

V hlavě se mi vířily otázky, myšlenky, no, byl tam zmatek, a tak když jsme byli už kus od hradu, to můj filtr mezi pusou a mozkem nepobral.

„Už můžu mluvit, nebo si mám ještě hrát na bobříka mlčení?“ zajímala jsem se.

„Ještě bude lepší mlčet.“

„Super, asi bys měl vědět, že ve chvíli, kdy mám na jazyku asi tisíce otázek a jsem z toho všeho zmatená, nedokážu mlčet dlouho,“ informovala jsem ho.

Autem se najednou rozlehl melodický smích a já sebou překvapeně trhla a otočila k němu obličej. Jenže jsem nic neviděla, když měl tu kápi.

„Jsi celá Bella,“ zašeptal potichu se smutným podtónem.

„Ta zase tvrdí, že jsem celý Edward,“ neodpustila jsem si poznámku.

„Jak se vůbec má?“ zeptal se po delší době ticha.

„Dlouho jsem ji neviděla, ale asi ne moc dobře, když ji před sedmnácti lety opustil manžel a teď jí zmizela dcera, na které si postavila svět,“ promluvila jsem potichu a koukala se z okénka ven. Už dlouho jsme nebyli ve městě, a mohlo za to, jak rychle jel.

Zastavil na cestě u kraje lesa.

„Musíme kousek pěšky.“

„Žádný problém.“ S těmi slovy jsem se rozeběhla do útrob lesa. Bylo to zase příjemné moci pořádně protáhnout nohy při běhu a uvolnit mysl. V tuhle chvíli jsem opravdu potřebovala běh, abych se nějak uklidnila.

Když jsem byla dostatečně daleko, zastavila jsem se u jednoho z mohutných stromů a otočila se, abych byla čelem k němu. Stál naproti mně a nic se nedělo. Super pohovor.

„To, že jsi tichý typ, mi řekla už Alice, nemusíš mi to dokazovat,“ prskla jsem naštvaně.

„Chtěla ses ptát, ptej se,“ pokrčil rameny.

„To jsi hodlal čekat, než mi to dojde?“ koukala jsem na něj překvapeně. A pak že je ženské myšlení složité, co potom chlapi? Nic neřekl, jen na mě stále koukal a sundal si kápi. Měla jsem možnost vidět ty pověstné bronzové vlasy, které trčely do všech stran, tak jako v mých vzpomínkách. Stejný odstín vlasů, který neměl nikdo jiný, a já ho zdědila. Bylo to poznávací znamení pro jiné upíry, co ho znali. Pamatuju si na první setkání s Denalijskými. Poznali, čí jsem, jen podle vlasů a očí. Vlasy otce, oči matky.

„To se říkalo hned, jak ses narodila.“

„Super, takže si něco o mě pamatuješ. I to, že máš opravdu dceru. Víš vůbec moje jméno ještě?“ prskla jsem naštvaně.

„Renesmeé Carlie Cullenová, ptej se, na co chceš, ale nebuď drzá,“ zahřměl. Super, rodičovskou autoritu má zmáknutou.

Fajn.  Chtěl otázky, měl je mít.

„Proč jsi odešel? Proč jsi o sobě nedal mámě vědět? Našel sis někoho místo mámy? Vzpomínal jsi někdy na nás? Opravdu nikdo neví, že jsi tady? Proč jsi mi hned na začátku neřekl, že jsi to ty? Proč nechtěl Aro, abych se to dozvěděla? Proč mě tady Aro chtěl?“ vycházela mi z úst jedna otázka za druhou, jak mě napadaly. A hlavně, na které jsem toužila znát odpovědi.

Jeho tvář zdobil vlídný a hlavně spokojený úsměv. Překvapeně jsem se na něj koukala. „Jsi přesně jako tvoje matka. Vím, že jsem to už říkal, ale je to neuvěřitelné. Jak opravdu funguje podobnost mezi rodiči a dětmi.“ Mluvil fascinovaně.

„Neodpověděl jsi mi,“ připomněla jsem mu šeptem.

„Nechtěl jsem vás opustit. Musel jsem, bylo to pro vaše dobro, Aro moc dobře věděl, kde je moje slabé místo, a využil ho. Nikdo to nesměl vědět, jen Alice to ví díky svému daru, ale neřekla to nikomu. Věděla, že by Bella nečekala a vydala se sem jako smyslů zbavená. Rozhodně jsem tebe a tvou matku neopustil, protože bych si našel někoho jiného. Vy dvě jste to jediné, co mám a miluju. Myslel jsem na vás pořád,“ díval se mi přímo do očí, a ty jasně říkaly, že mluví pravdu.

„Proč jsi aspoň nenapsal? Jeden pitomý dopis, když jsem byla velká. Nemusel jsi v něm nic říkat, jen že jsi živý a máš nás rád,“ špitla jsem a posadila se na zem. „Myslím, že by to pomohlo jak mě, tak mámě.“ Koukala jsem se do země a odolávala touze se rozbrečet. Vypustit tak ven veškeré emoce, které mě zužovaly.

Slyšela jsem jeho povzdech, ale nepodívala se na něj. Slyšela jsem každý jeho tichý a váhavý krok, než byl u mě a posadil se vedle.

„Myslel jsem, že když zmizím, bude to tak lepší. Ty si mě nebudeš pamatovat a Bella to nějak zvládne s rodinou a tím, že budeme mít tebe,“ přiznal smutně.

„Jenže já si pamatuju,“ povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak to pálení v očích přeteklo, horké slzy se začaly kutálet po mé tváři. „Všichni si mysleli, že si tě nepamatuju, i máma. Ale pamatuju,“ zakňourala jsem ubrečeným hlasem.

„Holčičko,“ zašeptal a po chvilkovém váhání mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Objala jsem ho a rozbrečela se naplno. Hladil mě po vlasech a tiskl k sobě. Chvíli bylo ticho, ale pak začal zodpovídat mé další otázky.

„Aro měl vše moc dobře naplánované, proto si mě odvedl. Aby se pak k tobě mohl Demetri dostat a odvést tě sem. Chce tě tu mít právě kvůli tomu, že jsi jediná svého druhu. Tedy, co se ví ve světě. Spojení upíra a člověka, aby z toho vznikla jedinečnost a krása. Nebyl by to on a jeho zápal pro dary, aby tě tu nechtěl mít a nepokusil se o to, jak jen mohl. Já jsem jeho trumf, krom toho, že jsem užitečný svým darem. Když nebudeš poslouchat, může ti vyhrožovat mou existencí. Proto jsi nesměla vědět, že to jsem já. Mohli bychom se spolu spolčit, proto se to nesmí dozvědět, Nessie, je to důležité. Je schopný zabít mě a tobě ublížit.“ Při těch slovech si mě k sobě víc natiskl.

„Nenávidím ho čím dál tím víc. Kazí mi život od dětství,“ zaskuhrala jsem naštvaně. Jeho mlčení jsem cítila jako souhlas.

„Teď jsi asi ty na řadě s otázkami,“ připustila jsem a trochu se odtáhla. Začala jsem si nervózně hrát s trávou, když nějakou dobu nic neříkal.

„Ohledně rodiny jsi mi vše prozradila v myšlenkách za celou dobu. Mě zajímá spíš otázka tebe a Demetriho?“ Cítila jsem jeho pohled a ten můj se zabodnul do zelené trávy. Jasně jsem cítila horkost ve tvářích a zapudila vzpomínky v mé hlavě.

„Není co říct. Určitě jsi už na vše přišel v jeho hlavě. Prostě jsem ignorovala máminy protesty, abych se k němu přibližovala. Myslela jsem, že za to může to, jak je dlouho jen se mnou. Ale asi má víc zkušeností s upíry než já. Totálně jsem mu nalítla,“ povzdechla jsem si.

„Možná, že ne tak úplně,“ zašeptal a já se k němu otočila. Zvedla jsem obočí a čekala na pokračování. „V jedné věci měl pravdu. Kdyby to nebyl on, přišel by si pro tebe někdo jiný a nebyl by tak ohleduplný.“

„Jo, tu ohleduplnost jasně pocítila moje ruka,“ zavrčela jsem a podívala se na jizvu, kterou jsem stále měla na ruce, i když se každým dnem zmenšovala. Povzdechla jsem si. Pravda byla, že bych tu bez něj už asi zmagořila. A i přesto, že jsem tu byla s tátou a povídali jsme si spolu, chyběl mi. Asi za to mohlo i vědomí, že až se vrátíme na hrad, bude zase ticho.

„Měli bychom se vrátit.“

„Já si ještě skočím na jeden rychlý lov,“ vyskočila jsem plná elánu ze země a rozeběhla se hlouběji do lesa.

Do hradu jsme se vraceli, jako by se nic nedělo. A já byla spokojeně napapkaná potom, co jsme se ještě zastavili ve městě na můj oběd.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  ODCULTI (04.01.2012 14:31)

NO KONECČNĚ rychle novou je to tak tak... ani se ti neda popsat*fworks* *fworks* *xmas* *xmas*

7)  Fanny (02.01.2012 22:08)

Dozvěděla se to poměrně snadno, jen by mě zajímalo, jestli zkoušel aby ho poznala a nebo jestli opravdu nevěděl, že ho pozná...? No, a ten Demetri, co se bude dít dál...

5)  Pilly (02.01.2012 18:17)

Hurááá! Konečne to Nessie vie

4)  AMO (02.01.2012 16:15)

Včera jsem přečetla všechny díly. Jsem překvapená, že tu není žádný vlk, ale i tohle pojetí je zajímavé. Zpočátku jsem myslela, že se tatínek najednou objeví, ale Demetrim jsi mne šokovala. No a potom, už v letadle jsem tušila, že Edward nebude daleko... Nezbývá než čekat na další pokračování a třeba i na rodinu a následné shledání. Čekám, čím zamotáš děj a jak se vlastně osvobodí. Myslím, že na příště máš o dalšího zvědavce víc.

2)  Angel (02.01.2012 15:52)

krása já bych toho Ara nejradši a jinak jsem strašně ráda že už to ví a moc se těším na další

1)  Kamci (02.01.2012 14:57)

moc hezké

1