26.12.2011 [18:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2700×

„Jo, prostě jsi zajímavá už jen proto.“ Mrknul na mě a chtěl se vrátit k hledání, ale to já ho neměla v úmyslu nechat.

„A pro co jsem zajímavá ještě?“

27. kapitola – Zvláštní vztah

Cítila jsem na sobě něčí ruce, když jsem se probudila. Zůstala jsem ale ležet se zavřenýma očima a přemýšlela, co se stalo, až jsem si vzpomněla na večer a víc se přitulila k majiteli těch rukou. Bylo mi takhle hezky, nemusela jsem na nic myslet, jen ležet v jeho objetí.

„Vstávat,“ šeptal mi do ucha a já na protest zavrčela a přetočila se na druhou stranu, vážně se mi nikam nechtělo.

„Určitě máš hlad a taky musíme trénovat,“ přemlouval mě dál. Oklepala jsem se, když jsem si vzpomněla na trénink, kterému se nevyhnu.

„Nikam se mi nechce,“ zachraptěla jsem ospalým hlasem.

„Nessie, další dny budeš mít dost válení, ale dnes se musí trénovat.“

Povzdechla jsem si a otevřela oči, kterým se nechtělo. Protáhla jsem se a vymanila se z jeho sevření. Vyskočila jsem z postele, i když bych se v ní dál lenošila. Začala jsem ve skříni hledat oblečení a pak se přesunula do koupelny, bez jediného pohledu na Demetriho v mojí posteli.

„Jdeme,“ usmála jsem se na něj, když jsem byla po ranní očistě. Vydal se ke mně a pořád se usmíval. Sehnul se, chtěl mě políbit, zvedla jsem ruku a přitiskla mu ukazováček na rty. Koukal se na mě zmateně.

„Začneme pomalu, pěkně zlehka, jedno po druhém,“ vysvětlila jsem mu můj plán. Nemohla jsem mu ani po tom včerejšku jen tak skočit kolem krku a dělat, že je vše v naprostém pořádku.

Vydali jsme se tedy do tělocvičny na náš trénink. Neděly se žádné změny, jen jsem se u toho netvářila tak naštvaně a neměla jsem chuť mu ublížit. Pokračovali jsme v normálním tréninku. Jen se mi zdálo, že mě Demetri schválně mnohem víc pokládá na lopatky a užívá si to. Vždy se na mě vesele zazubil a já si jen mohla povzdechnout, protože jsem ho nemohla přeprat, i když jsem se o to vehementně snažila.

Když jsme před obědem skončili, zavolal si Demetriho Aro. Já se vydala se Stínem k bráně, kam mi měl přijít můj oběd v podobě těstovin. Jen co jsem to dostala do ruky, našla jsem si místečko a pustila se do toho. Všimla jsem si Stína, až když jsme trénovali.

Vydala jsem se rovnou do Demetriho komnaty, nevěděla jsem, jestli se už vrátil z toho pohovoru s Arem, a tak jsem se rozhodla tam na něj počkat. Za mnou šel, jak jinak, můj Stín, vůbec mi nevadil, i když jsem nevěděla, kdo to je a nikdy neviděla jeho obličej, cítila jsem se v jeho přítomnosti bezpečně.

Otevřela jsem dveře a překvapeně se podívala po pokoji, kde bylo rozházené oblečení a další létalo vzduchem. Vešla jsem a zamířila si to rovnou na postel. Stín zavřel dveře a zaujal svou polohu v koutu místnosti. Sedla jsem do tureckého sedu a pozorovala majitele pokoje, jak se přehrabuje v šatníku.

„Hledáš něco, nebo ses jen rozhodl udělat si po těch staletí pořádek ve skříni?“ optala jsem se a zadívala se na kus látky, co ležela na posteli vedle mě. Zvedla jsem to a pečlivě prohlédla. „Hej, to se nosilo tak v roce 1918, ne?“ podívala jsem se na Demetriho, který se na mě konečně otočil.

„Hledám svůj vycházkový plášť,“ vysvětlil a dál se přehraboval a moji poznámku o kusu látky ignoroval. A pak mi došlo, co řekl.

„Vycházkový plášť, na co?“

„Aro mi dal úkol. Povolal mě na misi,“ prohodil, jako by to byl výlet po městě.

„Já myslela, že tvůj nejdůležitější úkol je hlídat mě!“

„To sice je, ale potřebují moje stopování.“ Přišel k posteli a dal mi pusu na čelo.

„Nejdeš doufám pro mámu,“ skoro jsem vyděšeně vykřikla a pak začala vrčet.

„Zlato, klid, můj úkol zněl přivést zázračné dítě. Jsi cennější než Bella.“

„Hele, neurážej mou mámu,“ zavrčela jsem na něj.

„Nessie, je to jen pravda. Aro se vždy o Bellu zajímal, když ji poznal, ale ty… Koukni se, neměla bys ani existovat, jsi zázračná a tvoje dary. Nezná nikoho, kdo by měl dva dary.“

„Taky nikdo nemá za biologické rodiče upíry s dary. Tedy upíra a lidskou ženu s darem.“

„Jo, prostě jsi zajímavá už jen proto.“ Mrknul na mě a chtěl se vrátit k hledání, ale to já ho neměla v úmyslu nechat.

„A pro co jsem zajímavá ještě?“ našpulila jsem zkoumavě pusu a prohlížela si ho. Zasmál se, došel zpět k posteli a natáhl se ke mně tak, abychom měli obličeje kousek od sebe. Dívala jsem se mu do očí, které měl stále zlaté.

„Proto, jak jsi paličatá, chytrá, bojácná, rozkošná, krásná,“ šeptal a s každým slovem se blížil kousek blíž, až se naše rty setkaly. S rošťáckým úsměvem se odtáhl a vrátil se ke skříni.

„Hele, můžu to brát jako krádež, ale teď to nechám být, protože jsem taky hodná. Kam tě Aro posílá?“

„Do Ruska,“ vytáhl ze skříně velký černý plášť a spokojeně se usmál. Protočila jsem oči. Nechápala jsem, co je na něm tak speciálního, ale nechala jsem to být.

„Víš, že v Rusku se nedomluvíš? Mají vše otočené. Ve škole, když dostanou pětku, je to jednička. Víš to vůbec?“

„Nessie, už jsem tam byl, neměj strach. Navíc, já budu jen stopovat, Jane bude vyjednávat.“

„Nelíbí se mi, že tě posílá na misi,“ přiznala jsem a začala zkoumat ten kus starého oblečení v rukou i pohledem.

„Chodil jsem na ně, než ty ses narodila. I když jsem byl s vámi v Americe,“ připomněl mi.

„Jo, ale to jsem tě neznala a…“ Raději jsem ztichla. Zaslechla jsem jeho povzdech a pak se vedle mě objevil a zvedl mi rukou bradu.

„Renesmeé, co se děje?“

„Já jen… jsi jediný, koho tu mám. A nechci přijít o další osobu, kterou mám ráda,“ kuňkala jsem.

„Nic se mi nestane, bude to úplně bezpečné. Do týdne jsem zpět,“ díval se mi do očí, ale já se bála. Věděla jsem, jak skvěle bojuje, ostatně učil mě on a navíc jsem ho viděla prát se s Felixem, ale přesto jsem ten strach nedokázala zahnat.

„A neměla bych jít s vámi? Můj štít by byl užitečný.“

„Na to rovnou zapomeň. Bude tam se mnou Heidy.“ Dobře, tím mě urazil.

„Chceš radu? Nikdy neříkej holce, se kterou něco máš, že jinde budeš mít jinou. Zní to blbě a mohla by se takhle urazit,“ promluvila jsem ledovým hlasem a zvedla se.

„No, tak neblázni, Nessie,“ zasmál se.

„Víš, co? Zůstaň si na té misi. Bude mi tu líp, se Stínem je stejně větší sranda,“ zavrčela jsem a šla pryč.

„ Renesmeé,“ povzdechl si jen a já odešla z pokoje a vydala se rovnou do svého. Tam jsem si vzala knihu a i s ní zalezla do postele. Nevyrušilo mě ani vrznutí dveří, věděla jsem, že mě Stín chrání.

„Už budu muset odjet, tak jsem se přišel rozloučit. Renesmeé, víš, jak jsem to myslel. Můj hlavní úkol je tě chránit a ne tahat na nějaké mise, kde by se ti něco stalo.“

„Super, hlavně že to bude úplně bezpečné.“ Moje oči se nedolepily od textu v knize.

„Pro mě ano, ale pro tebe ne. Jsi zranitelná, tak buď rozumná. Nejpozději za týden jsem tady.“ To už se ozval u mého ucha. Chtěla jsem si hrát na uraženou, ale tak trochu to nešlo, když jsem se o něj bála. Měla jsem za to na sebe vztek, i na něj. S povzdechem jsem odložila knihu a klekla si čelem k němu.

„Jsi si jistý, že je to v zájmu mé bezpečnosti, abys odsud odešel?“

„Nic se ti nestane, jsi pod Arovou ochranou, a kdyby něco, tady ten by nenechal nikoho ti ublížit,“ poukázal na tmavou postavu v koutu pokoje.

„Na to jsem přišla už dávno,“ špitla jsem a objala ho.

„Nevyváděj tu hlouposti, ano? Někteří upíři nemají pevné nervy a vládci mezi ně patří,“ kázal mi.

„Neboj, budu hodná.“

Trochu se ode mě odtáhl, ale jen proto, aby využil situace a políbil mě. Nebránila jsem se mu, když už začal. Poté se rychle odtáhl a mazal pryč.

„Hej, to neplatí, využil jsi situace!“ křikla jsem za ním. Odpovědí mi byl jen jeho smích nesoucí se chodbou.

Jen jsem zakroutila hlavou a po chvíli se vydala do knihovny pro nějakou knihu na čtení během večera. Nakonec jsem se v knihovně zdržela o něco déle u klavíru. Neodolala jsem a byla to pěkná věc na relaxování a zabavení času. Co jiného bych tady na tom hradě mohla dělat?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Fanny (28.12.2011 22:12)

Kdo by si nevšiml často přibývajících kapitol v právém sloupečku nesoucí název "Chybíš mi, tati!". Kdo? Já ne. Ale přesto jsem tuhle povídku, která mě - odhaduju kolem sedmé kapitoly - strhla sebou do víru jejího děje zvrátů citů a především pocitů mladé Renesmeé, objevila až teď.

Ness je tak tvrdohlavá, ale umí odpouštět a občas dokonce i omlouvat. A ty dva její dary? Wow! No a její vystupování s Arem, to nemá konkurenci.

Jediné co, tak je mi nemálo líto Belly, která opravdu musí být zoufalá a další věc, co mi vrtá hlavou je Stín. (hezké pojmenování, jen kdyby mi to neustále nepřipomínalo ne zrovna kladné postavy Nejsilnějšího jedu.)Někdo nadhodil
Edwarda a mně to docela i odpovídá, ale i kdyby to on nebyl, o to budu zvědavější, kdo to je...

A doslova děkuju za to, že někdo píše něco takového, protože ta povídka je víc než perfektní a číst to je přinejmenším potěšení.
*fworks*

2)  Kamci (26.12.2011 19:52)

super kapča

1)  VerunkaEmily (26.12.2011 18:57)

Krása jen by mě zajímalo,co v tom Rusku bude dělat jinak, to že Nessie s Demetriem usmířila....oooo jaká paráda *fworks* krásná povídka, opět nemám k tomu co dodat klaním se před tvojí fantazií

1