02.02.2011 [14:26], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 150×, zobrazeno 20323×

Tohle okýnko je takový můj strašák. Perex k poslední kapitole. Co napsat, aby to neznělo pateticky a zároveň vyjádřilo, co teď prožívám. Pochybuju, že to jde. A protože ty pocity jsou příliš silné, budu raději patetická.

Díky Donovane, bez tebe by to nešlo. Díky Zoom, Edwarde, mám vás moc ráda.

A to nejdůležitější: Všem věrným čtenářkám a komentátorkám. Z lásky. Vaše Karolka

22) Návrat Isabelly Swanové aneb Kruh se uzavírá

„Ne!!! Nedokážu pochopit, že po mně něco takovýho vůbec můžete chtít!“

Stála jsem uprostřed kuchyně, nadskakovala vzteky a byla připravená se hádat do krve. Už zase jsem rychleji jednala, než myslela a tentokrát i věděla, že to je špatně. I to, že tenhle boj je předem prohraný. Byla jsem strašně smutná, ale místo, abych brečela, jsem na všechny kolem ječela. Na všechny vlastně ne. Kromě Edwarda a Donovana všichni utekli.

„Když se nad tím v klidu zamyslíš, určitě uznáš, že to jinak nejde,“ pokračoval Edward. Tentokrát se celkem držel. Mluvil klidně a věcně, což mě vytáčelo ještě víc.

„Trvalo deset let, než jsem ho našla! A ty mi teď říkáš, že mám čekat dalších osm, než za ním pojedu? A kam se ztratilo: odvezu tě i za tvým dědou, když budeš chtít?!“

Mračil se a mlčel. Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří.

Chtěla jsem, aby se se mnou ještě chvíli hádali. Ještě aspoň pět minut mít pocit, že na tom můžu něco změnit. Ale Edward už neřekl ani slovo a jeho výraz jasně říkal, že teď je čas brečet, a že bude u mě přesně ve chvíli, kdy složím zbraně. Poslechla jsem.

Zlomeně jsem si kecla na židli, položila ruce na stůl, na ně hlavu a rozbrečela se.

Vzápětí už jsem mu seděla na klíně a štkala mu do vlasů.

„Nemůžeš tam přijít deset let po Isabellině zmizení a říct, že jsi její osmnáctiletá dcera,“ říkal tiše a hladil mě po zádech. „Jestli chceš, tak tam zajedeme. Klidně třeba hned. Ale jen se na něj podíváš, jak vypadá. Mluvit s ním zatím nemůžeme.“

Proudy slz se nedaly zastavit. Ta situace mi přišla tak nespravedlivá a blbě načasovaná! Teď už přece všechno mělo být jen krásný! Navždycky!

„Třeba by to rozdejchal,“ zkoušela jsem to ještě.

„Nebo by ho kleplo,“ odporoval Edward. „Navíc, lidi by o nás prostě neměli vědět.“

Měl pravdu. Celou dobu jsem to věděla. Smířit se s tím ale byla druhá věc.

„Pojď, uděláme si hezkej večer,“ navrhnul a pořád ještě plačící mě nesl do našeho pokoje.

„Hezkej večer?“ zeptala jsem se a hlasitě se vysmrkala.

„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“

Do schodů stoupal pomalu. Když jsem se na něj podívala, ruce kolem jeho krku, pochopila jsem, že on právě teď na televizní večer ani lov kočkovitých šelem nemyslí.

„Hm,“ začala jsem trochu stydlivě a dívala se raději na jeho rameno. „Mně se do lesa moc nechce.“

Políbil mě.

„Takže ten film?“

Už jsme vystoupali až do patra a stejně zvolna pokračovali chodbou.

„Já… asi se nechci koukat na film. Jsem teď strašně smutná. Asi se potřebuju trochu tulit.“ Po očku jsem se na něj podívala. To, co jsem viděla v jeho očích, v kombinaci s tím úsměvem, mě donutilo znovu sklopit oči.

„Takže se budeme tulit,“ prohlásil spokojeně. Loktem otevřel dveře a nesl mě k široké barokní posteli. Nepustil mě, ani když si se mnou lehal. Držel mě v náručí a šimral na ruce. Uběhlo asi pět minut.

„A dál?“ ptala jsem se nesměle.

Rozesmál se.

„Myslel jsem, že ses chtěla tulit.“

Zamračila jsem se a pak s bušícím srdcem vyprostila jednu ruku, do této chvíle uvězněnou mezi námi, a položila mu ji na tvář.

„Buď na mě hodnej, jo? Klepu se jako osika.“

Zvážněl, ale úsměv jeho tvář neopustil. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

„Já vím, cítím to.“

Pak se konečně přitiskl ještě blíž a líbal mě. Polehoučku, pomalu, jako by rozdělával oheň a nebyl si jistý, že ho foukáním spíš neuhasí.

Můj původně nervózní třas přešel do dychtivého chvění. Napětí opadalo, svaly se uvolňovaly, vláčněly. Když jsem pod vlivem asi páté vlny horka zavzdychala, plynule se nade mě přetočil. Hladila jsem jeho záda a zkoumala každý sval. S ubývající plachostí jsem si troufla povytáhnout mu triko a odhalit kus zad. Dotkla jsem se jeho kůže. Obavu z toho, že jsem strašně neohrabaná, okamžitě rozptýlil, protože reagoval spokojeným zamručením a vzápětí si ho přetáhl přes hlavu.

Srdce mi divoce bušilo, když se znovu skláněl a já se rozechvěle dotkla jeho nahých ramen. Bylo to fascinující. Přejela jsem zlehka po klíčních kostech až ke krku a vstřebávala všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Ještě chvíli zůstal nehybný, opřený o lokty, pak se ale vrátil ke mně, k mým rtům, a pokračoval s mnohem větší razancí. Přestala jsem přemýšlet, co bych měla dělat. Stačilo se ho dotýkat, kamkoli jsem dosáhla.

„Takže… kdepak jsem to minule skončil?“ S předstíraným zamyšlením položil ukazovák na vrchní knoflíček mé blůzky. „Jeden…“

Jemně sjel o kousek níž.

„Dva…“

Pokračoval až ke třetímu.

„Tři…“

Zadýchaně a trochu poplašeně jsem sledovala, že se ještě nehodlá zastavit.

„Čtyři?“ zeptal se tiše a podíval se na mě, jako by žádal o dovolení. A asi to tak opravdu myslel, protože dokud jsem nepřikývla, bříško jeho prstu neopustilo plochu knoflíku.

Jakmile jsem to ale dovolila, rozepnul je a na čísle čtyři si dal opravdu záležet. Jeho ruka pak stejnou trasu zopakovala, tentokrát na holé kůži, od shora až k číslu pět, s drobným nadskočením přes kytičku spojující košíčky podprsenky. A do třetice už rty.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem lapala po dechu a pod jeho zatím stále ještě nevinnými doteky se zalykala.

„Mám pro tebe návrh,“ šeptal mi do toho teď už velmi hlubokého výstřihu, zatímco ho při každé cestě nahoru a dolů rozšiřoval. „Každý den jeden, souhlasíš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Moje představy získané všemi těmi nechutnými vzory odkoukanými v dětství, se s něčím takovým úplně míjely. Možná proto jsem se i přesto, jak neskutečně krásně se mě dotýkal, nedokázala úplně uvolnit a nějak víc na něj reagovat.

„Chci, aby ses těšila. Aby sis byla naprosto jistá.“ Hned na to se ale jeho oči zastavily nad pátým knoflíčkem a dívaly se na něj hodně vyčítavě.

„Dobře,“ vydechla jsem, když jeho nepropustnost začal zkoušet nosem. Za odměnu jsem dostala polibek na kytičku.

„Ale kdyby mi náhodou časem připadalo, že…“ zajíkla jsem se, „…že už se třeba těším dost, tak můžeme třeba zvládnout i dva najednou,“ navrhla jsem.

Místo odpovědi překonal dálnici od pětky k jedničce v rekordním čase a vzápětí přeskočil až vzhůru. Nepatrný odraz na bradě a zastavil se až na ústech.

Nikdy bych nevěřila, že se dá několik hodin strávit dech beroucím mapováním třiceti centimetrů.

+++++

Pár dní jsem váhala. Bála jsem se, že vidět Charlieho Swana na živo a nesmět s ním promluvit, bude příliš silný kalibr. Nakonec jsem to ale nevydržela a poprosila Edwarda, aby tam se mnou zajel. Raději v noci. Auto jsme nechali ve Fairholmu a zbývajících padesát kilometrů lesem běželi.

Dům policejního náčelníka stál na kraji města, přímo na hranicích lesa. Dlouhé minuty jsem jen stála mezi stromy a bez ohledu na déšť sledovala v šeru utopenou stavbu. Stačilo přijít k zápraží, postavit se vedle služebního vozu, a i přes šumění padající vody jsem slyšela pomalý tlukot srdce a hluboké oddechování. Aniž jsem odtrhla pohled od vchodových dveří, zatápala jsem po Edwardově ruce. Pevně mě stiskl.

„Chci se podívat dovnitř,“ zašeptala jsem.

Zaváhal. Otočila jsem se k němu a zopakovala to ze vzdálenosti pouhých centimetrů.

„Chci se podívat dovnitř!“

Povzdychnul si, pohladil mě po tváří a pak vyběhl po zdi k pootevřenému oknu v patře. Protáhl se dovnitř a otevřel ho dokořán. Couvla jsem, abych se mohla trochu rozeběhnout a vyšplhala jsem se za ním.

„Šikovná,“ bručel pochvalně. Měla jsem chuť se ho zeptat, co čekal. Ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Stáli jsme v malé koupelně. Pračka, sušička, sprchový kout a umyvadlo. Nic víc. Vdechovala jsem vůni toho domu a snažila se oddělit mokrý pach lesa vnikající sem zvenčí. Pak jsem si dodala odvahy a vykročila ke dveřím.

Krátká chodba vedoucí k dřevěnému schodišti a dvoje dveře. Za jedněmi z nich jsem zřetelně slyšela tátu Isabelly Swanové. Zaváhala jsem a po krátkém přemýšlení zamířila k těm druhým. Při otvírání zavrzala klika. Zůstala jsem stát, zkamenělá strachem a poslouchala, jak se pan Swan neklidně zavrtěl. Pokračovat jsem se odvážila, až když se jeho dech zase vrátil do původního pozvolného rytmu.

Ohlédla jsem se na Edwarda. Stál kousek za mnou, uvolněně, přesto bylo vidět, že je ve střehu. Kývnul hlavou, aby mě povzbudil.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co tam najdu a už vůbec jsem na to nemohla být připravená. Možná proto mě to tam táhlo víc, než do vedlejší ložnice. Jako bych vešla do pokoje, který stále někdo obývá. Nebýt zatuchlého vzduchu a absence lidského pachu, musela bych si myslet, že tam někdo žije. Na stole hromádka knih, přes židli přehozené pyžamo. Ustlaná postel s vybledlým povlečením. Působila dojmem, že jen čeká, až si do ní někdo lehne. Dotkla jsem se knihy, která ležela úplně navrchu, a setřela silnou vrstvu prachu. Shakespeare. Pak jsem sebrala stojací kalendář s deset let starým letopočtem nastavený na první týden v červenci. Sobota – vyžehlit Charliemu košile a nakoupit konzervy. Neděle – odjezd do Seattlu. Rozbušilo se mi srdce. Otočila jsem na pár následujících týdnů a všude jsem četla drobným neuspořádaným písmem: stáž Seattle. Dala se do mě zima. Rukama jsem si objala ramena a polykala slzy, které mi zatím ještě nevytekly z očí, ale do krku už pronikly.

K mým pažím se přidaly ty Edwardovy a pevně mě sevřely.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a preventivně mě políbil na spánek.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Pro dnešek toho asi bylo až dost.“

Vrátili jsme se stejnou cestou a domů dorazili ještě před svítáním. Nedokázala bych pojmenovat ty pocity, které jsem prožívala, ale už ve chvíli, kdy jsem usínala s Edwardovým uklidňujícím dechem za krkem, jsem věděla, že se tam co nejdřív zase vrátím.

EPILOG

Přeskočila jsem na protější střechu a okamžitě si lehla na břicho. Foťák jsem bezpečně držela nad hlavou. Se zatajeným dechem jsem nahlédla přes okraj a zjistila, že jsem přišla na poslední chvíli. Jeff Grainy, po zmizení Dagrossova gangu nový král seattleského podsvětí, se právě vyhrabal ze svého Porsche a vykročil vstříc svému budoucímu obchodnímu partnerovi, ruskému imigrantovi s přiléhavou přezdívkou Smrtihlav. Z dnešního focení nebude žádný důkazní materiál, ale až dojde k maléru, a s pověstí těch dvou se o tom nedalo pochybovat, bude se fotka dokazující jejich spojení hodit. Namířila jsem dělo dolů a se zatajeným dechem čekala. Po zablesknutí se budu muset rychle klidit. Edwardovy jsem slíbila, že už žádný frajeřinky dělat nebudu. A dodržuju to. Většinou.

Pánové se právě zastavili a beze slova na sebe kývli, když mi foťák najednou zmizel z rukou a než jsem stihla leknutím vykřiknout, velká dlaň mi zacpala ústa. Následoval bleskový přesun vzduchem, přeskok o tři střechy dál a přetočení na záda. Sedl si na mě a konečně mi pustil pusu.

„Můžeš mi vysvětlit co tady děláš?!“ Mračil se. Foťák mi strhnul z krku a opatrně ho položil stranou. Posledně mi ho totiž rozbil a vzhledem k mé následné reakci si to nejspíš nechtěl zopakovat.

„Co asi? Ležím na zemi přišpendlená nakrknutým upírem. Nic novýho!“

Šťouchla jsem do něj, ale samozřejmě jsem s ním nepohnula. Jen jsem se vysloužila pevnější sevření a ruce znehybněné za hlavou.

„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“

„Před lety,“ zaúpěla jsem netrpělivě.

Teď vypadal vyloženě překvapeně.

„Nějak to uteklo,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila jsem už smířlivěji.

Zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi z čela odhrnul pramen dlouhých vlasů a sklonil se níž.

„Občas zapomínám, že už jste žena středního věku, paní Cullenová. Vypadáte pořád na osmnáct.“

Tímhle tónem mě vždycky dostal. A nezáleželo na tom, kolik let už uplynulo. Stačil jediný pohled a všechno kromě něj šlo stranou. Patřila jsem mu. Bezvýhradně.

Usmála jsem se. Vstal a vytáhl mě na nohy. Pak mě vzal za ruku, jako by ji chtěl políbit, ale místo toho se zadíval na zlatý kroužek navlečený na nepatrně zakřiveném prsteníčku. Ten prst jako jediný nesrostl úplně správně a já už nechtěla znovu podstoupit pokus o nápravu. Možná jsem svým způsobem chtěla, aby tak zůstal. Bylo to pro mě důležité.

Dotkl se rty přesně toho místa, jako by myslel na totéž.

„Co kdybych zítra odvezl kluky do Forks? Charlie bude určitě šťastnej. A my…“ Objal mě a přitáhl těsně k sobě. Majetnicky jsem přejela rukama po jeho zádech a zastavila se až na kožených kalhotách. Spokojeně jsem vzdychla a vytáhla se na špičky. Aby věděl, že v tomhle se naprosto shodneme.

KONEC

A preventivně, ať nám není tak smutno: Zoom, Zoom, Zoom... :)

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7 8

10)  dorianna (02.02.2011 15:22)

úžasný závěr, knoflíčky jáááj))), tajná výprava za Charliem, úplně jsem cítila tu ponurost(teď nevím, jestli je to správný výraz), ten smutek toho zaprášenýho pokoje... No a epilog nakonec, nečekala jsem že se posuneš časem až o tolik let, to bylo opravdu překvapení, ale jak je vidět ani jeden se nezměnil, jen do rodiny přibylo pár lidiček )) krásná povídka s krásným závěrem, díky za počtení

9)  MaiQa (02.02.2011 15:21)

Oh...zapříčinila jsi mi srdeční kolaps.
Knoflíčky...
Charlie a pokoj její matky.
Epilog. Děti.
Tak to byl trochu rátký komentář, ale to rozhodně v plánu nemám. Takže nádhera. Jen mě mrzí, že už je konec. Strašně těžko se mi s nimi loučí. Hlavně ale se dvěma človíčkama. Donovan a Edward. No dobře, Zoom má taky ráda, ale ti dva si mě získaly nejvíc.
Návštěva domu Charlieho. Sice spal, ale i tak. Splnil se mi sen a navíc v epilogu o ní věděl. Což mě přivádí k dětem. Jé...ale mám dojem, že kdybych natom byla jako Zoom, raději bych tolik neriskovala. Ale to k ní patří.
Psát, jak jsi úžasná a bezkonkurenční psát nebudu. Ty to víš. Takový talent bych chtěla mít.

5)  Fanny (02.02.2011 15:05)

A Já se "bála", že mě tahle kapitola nevtáhne tolik do děje! Já vím jsem hloupá (přinejmenším), protože tohle bylo nepopsatelné. Ani přeslazený ani přesolený, možná někdy trochu víc pepře, ale jinak naprosto skvěle odměřené. Tolik pocitů, že mi to opravdu zamotalo hlavu. Začátek vtipnej, pak trocha romantiky. Hned potom přichází na scénu trochu smutku (naposledy a s její minulostí), ale než stihne mozek zareagovat a aspoň začít pofňukávat, dostane se nám neuvěřitelné dávky štěstí.

Čekala jsem všechno možný, hlahvně že nebudu vůbec chtít konec, ale ikdyž stále nechci, je tak šťastnej, že mi snad ani vadit nemůže.

Obdivuju, klaním se hlavně za tohle celé DĚKUJU! A věř mi, že tohle jako pochvala a poděkování zdaleka nestačí!

3)  eMuska (02.02.2011 14:49)

Karolko moje milovaná! Tak to je záver ako sa patrí! Je toľko vecí, ktoré by som ti chcela povedať, no myšlienky v hlave mi len tak divne šumia a sem tam niečo cvakne ako spúšť fotoaparátu. Som totálne nadšená! Tulky tulky, Charlie, Seattle, nový mafiózo, Bella, Edward, Donnovan, detičky, KOŽENÉ NOHAVICE!!! Bez nich by to ani nešlo. Krásne si si to vymyslela, bol to úžasný nápad a ešte lepšie spracovanie. Myslím, že k tejto lahôdke sa ešte vrátim...
A prajem ešte veľa úspechov, teda... Ja ti tič priať nemusím, ty si prvotriedna spisovateľka...

2)  Estampida (02.02.2011 14:48)

Karolko, po ZOOM se mi bude hrozně stýskat!!!
Úžasný! Prostě krásný! Dokonalý happy end!!

1)  Ivanka (02.02.2011 14:42)

Tak a je to tady! Já vím, že každá povídka jednou končí, ale tohle mě opět odrovnalo. Budou mi chybět, hlavně Donovan... Spolu se Samielem z Padlých andělů je to moje nejoblíbenější nově vytvořená vedlejší postava. Zajímalo by mě, jestli si Nahuel nešel nějakého přítele. Přála bych mu to. Moc krásná poslední kapitola.

«   1 2 3 4 5 6 7 8