Sekce

Galerie

02.02.2011 [14:26], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 150×, zobrazeno 20322×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Tohle okýnko je takový můj strašák. Perex k poslední kapitole. Co napsat, aby to neznělo pateticky a zároveň vyjádřilo, co teď prožívám. Pochybuju, že to jde. A protože ty pocity jsou příliš silné, budu raději patetická.

Díky Donovane, bez tebe by to nešlo. Díky Zoom, Edwarde, mám vás moc ráda.

A to nejdůležitější: Všem věrným čtenářkám a komentátorkám. Z lásky. Vaše Karolka

22) Návrat Isabelly Swanové aneb Kruh se uzavírá

 

„Ne!!! Nedokážu pochopit, že po mně něco takovýho vůbec můžete chtít!“

Stála jsem uprostřed kuchyně, nadskakovala vzteky a byla připravená se hádat do krve. Už zase jsem rychleji jednala, než myslela a tentokrát i věděla, že to je špatně. I to, že tenhle boj je předem prohraný. Byla jsem strašně smutná, ale místo, abych brečela, jsem na všechny kolem ječela. Na všechny vlastně ne. Kromě Edwarda a Donovana všichni utekli.

„Když se nad tím v klidu zamyslíš, určitě uznáš, že to jinak nejde,“ pokračoval Edward. Tentokrát se celkem držel. Mluvil klidně a věcně, což mě vytáčelo ještě víc.

„Trvalo deset let, než jsem ho našla! A ty mi teď říkáš, že mám čekat dalších osm, než za ním pojedu? A kam se ztratilo: odvezu tě i za tvým dědou, když budeš chtít?!“

Mračil se a mlčel. Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří.

Chtěla jsem, aby se se mnou ještě chvíli hádali. Ještě aspoň pět minut mít pocit, že na tom můžu něco změnit. Ale Edward už neřekl ani slovo a jeho výraz jasně říkal, že teď je čas brečet, a že bude u mě přesně ve chvíli, kdy složím zbraně. Poslechla jsem.

Zlomeně jsem si kecla na židli, položila ruce na stůl, na ně hlavu a rozbrečela se.

Vzápětí už jsem mu seděla na klíně a štkala mu do vlasů.

„Nemůžeš tam přijít deset let po Isabellině zmizení a říct, že jsi její osmnáctiletá dcera,“ říkal tiše a hladil mě po zádech. „Jestli chceš, tak tam zajedeme. Klidně třeba hned. Ale jen se na něj podíváš, jak vypadá. Mluvit s ním zatím nemůžeme.“

Proudy slz se nedaly zastavit. Ta situace mi přišla tak nespravedlivá a blbě načasovaná! Teď už přece všechno mělo být jen krásný! Navždycky!

„Třeba by to rozdejchal,“ zkoušela jsem to ještě.

„Nebo by ho kleplo,“ odporoval Edward. „Navíc, lidi by o nás prostě neměli vědět.“

Měl pravdu. Celou dobu jsem to věděla. Smířit se s tím ale byla druhá věc.

„Pojď, uděláme si hezkej večer,“ navrhnul a pořád ještě plačící mě nesl do našeho pokoje.

„Hezkej večer?“ zeptala jsem se a hlasitě se vysmrkala.

„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“

Do schodů stoupal pomalu. Když jsem se na něj podívala, ruce kolem jeho krku, pochopila jsem, že on právě teď na televizní večer ani lov kočkovitých šelem nemyslí.

„Hm,“ začala jsem trochu stydlivě a dívala se raději na jeho rameno. „Mně se do lesa moc nechce.“

Políbil mě.

„Takže ten film?“

Už jsme vystoupali až do patra a stejně zvolna pokračovali chodbou.

„Já… asi se nechci koukat na film. Jsem teď strašně smutná. Asi se potřebuju trochu tulit.“ Po očku jsem se na něj podívala. To, co jsem viděla v jeho očích, v kombinaci s tím úsměvem, mě donutilo znovu sklopit oči.

„Takže se budeme tulit,“ prohlásil spokojeně. Loktem otevřel dveře a nesl mě k široké barokní posteli. Nepustil mě, ani když si se mnou lehal. Držel mě v náručí a šimral na ruce. Uběhlo asi pět minut.

„A dál?“ ptala jsem se nesměle.

Rozesmál se.

„Myslel jsem, že ses chtěla tulit.“

Zamračila jsem se a pak s bušícím srdcem vyprostila jednu ruku, do této chvíle uvězněnou mezi námi, a položila mu ji na tvář.

„Buď na mě hodnej, jo? Klepu se jako osika.“

Zvážněl, ale úsměv jeho tvář neopustil. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

„Já vím, cítím to.“

Pak se konečně přitiskl ještě blíž a líbal mě. Polehoučku, pomalu, jako by rozdělával oheň a nebyl si jistý, že ho foukáním spíš neuhasí.

Můj původně nervózní třas přešel do dychtivého chvění. Napětí opadalo, svaly se uvolňovaly, vláčněly. Když jsem pod vlivem asi páté vlny horka zavzdychala, plynule se nade mě přetočil. Hladila jsem jeho záda a zkoumala každý sval. S ubývající plachostí jsem si troufla povytáhnout mu triko a odhalit kus zad. Dotkla jsem se jeho kůže. Obavu z toho, že jsem strašně neohrabaná, okamžitě rozptýlil, protože reagoval spokojeným zamručením a vzápětí si ho přetáhl přes hlavu.

Srdce mi divoce bušilo, když se znovu skláněl a já se rozechvěle dotkla jeho nahých ramen. Bylo to fascinující. Přejela jsem zlehka po klíčních kostech až ke krku a vstřebávala všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Ještě chvíli zůstal nehybný, opřený o lokty, pak se ale vrátil ke mně, k mým rtům, a pokračoval s mnohem větší razancí. Přestala jsem přemýšlet, co bych měla dělat. Stačilo se ho dotýkat, kamkoli jsem dosáhla.

„Takže… kdepak jsem to minule skončil?“ S předstíraným zamyšlením položil ukazovák na vrchní knoflíček mé blůzky. „Jeden…“

Jemně sjel o kousek níž.

„Dva…“

Pokračoval až ke třetímu.

„Tři…“

Zadýchaně a trochu poplašeně jsem sledovala, že se ještě nehodlá zastavit.

„Čtyři?“ zeptal se tiše a podíval se na mě, jako by žádal o dovolení. A asi to tak opravdu myslel, protože dokud jsem nepřikývla, bříško jeho prstu neopustilo plochu knoflíku.

Jakmile jsem to ale dovolila, rozepnul je a na čísle čtyři si dal opravdu záležet. Jeho ruka pak stejnou trasu zopakovala, tentokrát na holé kůži, od shora až k číslu pět, s drobným nadskočením přes kytičku spojující košíčky podprsenky. A do třetice už rty.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem lapala po dechu a pod jeho zatím stále ještě nevinnými doteky se zalykala.

„Mám pro tebe návrh,“ šeptal mi do toho teď už velmi hlubokého výstřihu, zatímco ho při každé cestě nahoru a dolů rozšiřoval. „Každý den jeden, souhlasíš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Moje představy získané všemi těmi nechutnými vzory odkoukanými v dětství, se s něčím takovým úplně míjely. Možná proto jsem se i přesto, jak neskutečně krásně se mě dotýkal, nedokázala úplně uvolnit a nějak víc na něj reagovat.

„Chci, aby ses těšila. Aby sis byla naprosto jistá.“ Hned na to se ale jeho oči zastavily nad pátým knoflíčkem a dívaly se na něj hodně vyčítavě.

„Dobře,“ vydechla jsem, když jeho nepropustnost začal zkoušet nosem. Za odměnu jsem dostala polibek na kytičku.

„Ale kdyby mi náhodou časem připadalo, že…“ zajíkla jsem se, „…že už se třeba těším dost, tak můžeme třeba zvládnout i dva najednou,“ navrhla jsem.

Místo odpovědi překonal dálnici od pětky k jedničce v rekordním čase a vzápětí přeskočil až vzhůru. Nepatrný odraz na bradě a zastavil se až na ústech.

Nikdy bych nevěřila, že se dá několik hodin strávit dech beroucím mapováním třiceti centimetrů.

 

+++++

 

Pár dní jsem váhala. Bála jsem se, že vidět Charlieho Swana na živo a nesmět s ním promluvit, bude příliš silný kalibr. Nakonec jsem to ale nevydržela a poprosila Edwarda, aby tam se mnou zajel. Raději v noci. Auto jsme nechali ve Fairholmu a zbývajících padesát kilometrů lesem běželi.

Dům policejního náčelníka stál na kraji města, přímo na hranicích lesa. Dlouhé minuty jsem jen stála mezi stromy a bez ohledu na déšť sledovala v šeru utopenou stavbu. Stačilo přijít k zápraží, postavit se vedle služebního vozu, a i přes šumění padající vody jsem slyšela pomalý tlukot srdce a hluboké oddechování. Aniž jsem odtrhla pohled od vchodových dveří, zatápala jsem po Edwardově ruce. Pevně mě stiskl.

„Chci se podívat dovnitř,“ zašeptala jsem.

Zaváhal. Otočila jsem se k němu a zopakovala to ze vzdálenosti pouhých centimetrů.

„Chci se podívat dovnitř!“

Povzdychnul si, pohladil mě po tváří a pak vyběhl po zdi k pootevřenému oknu v patře. Protáhl se dovnitř a otevřel ho dokořán. Couvla jsem, abych se mohla trochu rozeběhnout a vyšplhala jsem se za ním.

„Šikovná,“ bručel pochvalně. Měla jsem chuť se ho zeptat, co čekal. Ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Stáli jsme v malé koupelně. Pračka, sušička, sprchový kout a umyvadlo. Nic víc. Vdechovala jsem vůni toho domu a snažila se oddělit mokrý pach lesa vnikající sem zvenčí. Pak jsem si dodala odvahy a vykročila ke dveřím.

Krátká chodba vedoucí k dřevěnému schodišti a dvoje dveře. Za jedněmi z nich jsem zřetelně slyšela tátu Isabelly Swanové. Zaváhala jsem a po krátkém přemýšlení zamířila k těm druhým. Při otvírání zavrzala klika. Zůstala jsem stát, zkamenělá strachem a poslouchala, jak se pan Swan neklidně zavrtěl. Pokračovat jsem se odvážila, až když se jeho dech zase vrátil do původního pozvolného rytmu.

Ohlédla jsem se na Edwarda. Stál kousek za mnou, uvolněně, přesto bylo vidět, že je ve střehu. Kývnul hlavou, aby mě povzbudil.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co tam najdu a už vůbec jsem na to nemohla být připravená. Možná proto mě to tam táhlo víc, než do vedlejší ložnice. Jako bych vešla do pokoje, který stále někdo obývá. Nebýt zatuchlého vzduchu a absence lidského pachu, musela bych si myslet, že tam někdo žije. Na stole hromádka knih, přes židli přehozené pyžamo. Ustlaná postel s vybledlým povlečením. Působila dojmem, že jen čeká, až si do ní někdo lehne. Dotkla jsem se knihy, která ležela úplně navrchu, a setřela silnou vrstvu prachu. Shakespeare. Pak jsem sebrala stojací kalendář s deset let starým letopočtem nastavený na první týden v červenci. Sobota – vyžehlit Charliemu košile a nakoupit konzervy. Neděle – odjezd do Seattlu. Rozbušilo se mi srdce. Otočila jsem na pár následujících týdnů a všude jsem četla drobným neuspořádaným písmem: stáž Seattle. Dala se do mě zima. Rukama jsem si objala ramena a polykala slzy, které mi zatím ještě nevytekly z očí, ale do krku už pronikly.

K mým pažím se přidaly ty Edwardovy a pevně mě sevřely.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a preventivně mě políbil na spánek.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Pro dnešek toho asi bylo až dost.“

Vrátili jsme se stejnou cestou a domů dorazili ještě před svítáním. Nedokázala bych pojmenovat ty pocity, které jsem prožívala, ale už ve chvíli, kdy jsem usínala s Edwardovým uklidňujícím dechem za krkem, jsem věděla, že se tam co nejdřív zase vrátím.

 

EPILOG

Přeskočila jsem na protější střechu a okamžitě si lehla na břicho. Foťák jsem bezpečně držela nad hlavou. Se zatajeným dechem jsem nahlédla přes okraj a zjistila, že jsem přišla na poslední chvíli. Jeff Grainy, po zmizení Dagrossova gangu nový král seattleského podsvětí, se právě vyhrabal ze svého Porsche a vykročil vstříc svému budoucímu obchodnímu partnerovi, ruskému imigrantovi s přiléhavou přezdívkou Smrtihlav. Z dnešního focení nebude žádný důkazní materiál, ale až dojde k maléru, a s pověstí těch dvou se o tom nedalo pochybovat, bude se fotka dokazující jejich spojení hodit. Namířila jsem dělo dolů a se zatajeným dechem čekala. Po zablesknutí se budu muset rychle klidit. Edwardovy jsem slíbila, že už žádný frajeřinky dělat nebudu. A dodržuju to. Většinou.

Pánové se právě zastavili a beze slova na sebe kývli, když mi foťák najednou zmizel z rukou a než jsem stihla leknutím vykřiknout, velká dlaň mi zacpala ústa. Následoval bleskový přesun vzduchem, přeskok o tři střechy dál a přetočení na záda. Sedl si na mě a konečně mi pustil pusu.

„Můžeš mi vysvětlit co tady děláš?!“ Mračil se. Foťák mi strhnul z krku a opatrně ho položil stranou. Posledně mi ho totiž rozbil a vzhledem k mé následné reakci si to nejspíš nechtěl zopakovat.

„Co asi? Ležím na zemi přišpendlená nakrknutým upírem. Nic novýho!“

Šťouchla jsem do něj, ale samozřejmě jsem s ním nepohnula. Jen jsem se vysloužila pevnější sevření a ruce znehybněné za hlavou.

„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“

„Před lety,“ zaúpěla jsem netrpělivě.

Teď vypadal vyloženě překvapeně.

„Nějak to uteklo,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila jsem už smířlivěji.

Zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi z čela odhrnul pramen dlouhých vlasů a sklonil se níž.

„Občas zapomínám, že už jste žena středního věku, paní Cullenová. Vypadáte pořád na osmnáct.“

Tímhle tónem mě vždycky dostal. A nezáleželo na tom, kolik let už uplynulo. Stačil jediný pohled a všechno kromě něj šlo stranou. Patřila jsem mu. Bezvýhradně.

Usmála jsem se. Vstal a vytáhl mě na nohy. Pak mě vzal za ruku, jako by ji chtěl políbit, ale místo toho se zadíval na zlatý kroužek navlečený na nepatrně zakřiveném prsteníčku. Ten prst jako jediný nesrostl úplně správně a já už nechtěla znovu podstoupit pokus o nápravu. Možná jsem svým způsobem chtěla, aby tak zůstal. Bylo to pro mě důležité.

Dotkl se rty přesně toho místa, jako by myslel na totéž.

„Co kdybych zítra odvezl kluky do Forks? Charlie bude určitě šťastnej. A my…“ Objal mě a přitáhl těsně k sobě. Majetnicky jsem přejela rukama po jeho zádech a zastavila se až na kožených kalhotách. Spokojeně jsem vzdychla a vytáhla se na špičky. Aby věděl, že v tomhle se naprosto shodneme.

KONEC

 

A preventivně, ať nám není tak smutno: Zoom, Zoom, Zoom... :)

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

50)  nathalia (02.02.2011 20:41)

Dokonala povidka!! Naprosto jsem si ji zamilovala!!!
Taky jsem si zamilovala hrdiny... a nejvic Donovana , s tim bude louceni nejtezsi, protoze, vim, ze s nim se uz v zadne dalsi povidce nesetkam! :p
A veris, ze ani nejsem smutna?? Protoze vim, ze brzy prijde dalsi povidka od tebe a ja se zase s nadsenim vrhnu do dalsiho sileneho a vzrusujiciho pribehu!!!
DIKY

49)  Anna43474 (02.02.2011 20:22)

Tak abys věděla - já se tu usmívám, občas (hlavně zezačátku) se směju jak pitomec, protože mám plný nos, celou dobu si do toho strašně hlasitě smrkám a... čtu to už asi počtvrté
A stejně je to pokaždé
...
Áchjo, další povídka je pryč... :p A mně zase bude smutno :'-( než se pustím do zbytku Tvé tvorby
...
A tak mi nezbývá než poděkovat za povídku a napsat konečné: TKSATVO

Pospeta

48)  Pospeta (02.02.2011 19:51)

Nevím, jestli to byl Tvůj záměr, ale vzhledem k tomu, že celá povídka byla o profi fotografce, tak asi jo.
Když jsem pročítala poslední kapitolku, bylo to jako bych listovala krásným fotoalbem. Ty fotky na mě z textu samy vyskakovaly, postupně jsem si do alba vkládala své vlastní, jak jsem se v paměti vracela až k prvnímu dílu. Překvapivě jsem nakonec napočítala dvaadvacet fotografií.
Foto č.1 - Bella. Úžasná holčina, zvyklá se za všech okolností spolehnout jen na sebe. Bojovnice, nakonec se přesvědčila, že úplně nejlepší je bojovat za lásku.
Foto č.2 - Edward. Nádherně drzý sexy floutek. Asi netušil, že pravý život pro něj začne až po setkání s poloupíří "tsunami".
Foto č.3 - Carlisle Cullen a jeho rodina. Jejich osudy byly tak nezvyklé a nové. Přesto stačilo pár vět a člověk je musel milovat.
Foto č.4 - Nahuel. Do tohoto nádherného mužského jsem se na první pohled zamilovala. A nic na tom nezměnil fakt, že by na rande pozval Edwarda místo Belly. Vrátil se do Argentiny nebo bydlí v Cullenovic paláci s celou rodinou?
Foto č.5 - Esmé. Když se objevila v povídce jako milenka Dagrossova poskoka a informátorka Cullenových, doslova mi to vyrazilo dech. Ale je to Esmé, milující a všemi milovaná.
Foto č.6 - Dagross. Ano, byl monstrum s mikrocity. Ale ruku na srdce, bez něj by tento příběh ani nevznikl.
Foto č.7,8,9,10 - Hádky a hašteření Edwarda a Belly. Úplně první záleh na střeše domu, přišpendlení během lovu, Bella jako žok nesená do sklepní ložnice a nakonec poslední "zneškodnění" z epilogu. Scény při kterých jsem se moc moc nasmála.
Foto č.11,12,13,14,15,16 - Chvíle splašených hormonů. Sbližování v kostelní věži, plavec s ručníkem okolo pasu, první společný lov a krmení, lekce plavání, Bellino probuzení po noci plné vysvětlování a samozřejmě hezký večer z dnešní poslední kapitolky. Co k tomu dodat. Srdíčko bušilo, dech se krátil, dlaně se potily.
Foto č.17,18,19 - Knoflíčky. Tři ukousnuté, tři tvořící zcela novou mozaiku na dřevěném stolku v hale a čtyři rozepnuté (a pátý měl namále ). Úzce související s předchozími fotografiemi. Nezapomenutelné symboly této povídky.
Foto č.20 - Volvo. Dodnes nemůžu zapomenout na Donovanovu rychloinstruktáž po telefonu.
Foto č.21 - Charlie a Isabella Swanovi. I když do děje zasáhli jen prostřednictvím vzpomínek, mají v mém albu své důležité místo.
Foto č.22 - Donovan. Velkoformátová fotografie přes celou stránku. Jeho smysl pro humor, oddanost, láska, nadhled, schopnosti a znalosti z něho, alespoň pro mě, udělali velkou zářící jedničku celé této povídky.

Co říct na závěr? Vybrousila jsi Karolko diamant obřích rozměrů, jehož cena je nesmírná. Tato povídka byla pro mě láskou na první pohled. Těžko se s ní loučím a už teď se mi po všech postavách strašně stýská. :'-( :'-(
Děkuju moc, že jsi mi dovolila je dvaadvacet večerů šmírovat. ;)
Ještě, že mám to fotoalbum a když časem dostane pevné desky, hmmmm ..........
Edit: Strašně se omlouvám za délku komentáře, ale já musela.

47)  Ashley (02.02.2011 19:33)

Karolko, slibuju, že dnes nebudu protivná, přestože mám náladu pod psa
Moment chvilku, hledám v slovníku superlativa...
Krásné, dokonalé, originální, čtivé, neuvěřitelné, vtipné, nabité emocemi, silně návykové, epické, , pohádkové, místy sadistické, tajemné, dechberoucí atd atd A hlavně - Karolkovské!!!!!

Ze začátku jsem musela Bellu litovat s její povahou to čekání určitě nebylo snadné, jak koukám, tak jí ho ale Edward určitě zpříjemnil. Ke kolika dnům se nakonec dostali? 2? 3? Já bych se vsadila, že víc to určitě nebylo:D
každopádně Eda mě svým návrhem překvapil. AAach, stejně mi chybí to jeho vysoké ego...:p
návštěva u charlieho:dokonalé vyjádření pokoje někoho, kdo se nevrátí a přesto je očekáván. Zvládla jsi to s naprostou grácií, tobě podobnou
AAAch a ten epilog: To je moje holka!!! Jen škoda, že jsem neviděla, jak by skončil Eda po rozbitém foťáku:D docela bych si to užila
AAAch, mají dva klučiny!! A Donovan!!!! Miláček můj!!! určitě je naučí tomu svému humoru!
Máš pochvalu!!! Edward má stále kožené kalhoty netvrď mi, že si Bella nevytvořila novou fotku jeho pozadí, to ti v žádném případě nesežeru, ne ne

Ještě jednou ti děkuju za krásnou povídku a někam si zapiš, že se k ní určitě brzo vrátím! Naprosto jsi mi učarovala, nic podobného jsem v životě nečetla. Jen mě trochu mrzí, že Dagross nedostal víc prostoru k sebeprezentaci byla by to určitě zajímavá vsuvka!
Jsi mister! Génius! Světová kvalita!!

Texie

46)  Texie (02.02.2011 19:23)

Krásný konec báječné povídky. Málokdo dokáže stymulovat srdeční svalstvo na vzdálenost sta kilometrů jako ty Karolko. Nainstalovat kamery do pokojů tvých čtenářek, tak bys měla o zábavu postaráno na dalších pár týdnů.
Nevěřícné zírání, výbuchy smíchu, které ohrožovaly elektroniku v okruhu několika metrů (obzvláště pokud čtenářka udělala tu obrovskou chybu, že se pokoušela při čtení něco požívat) a samozřejmě nemůžu opomenout trénink na hloubkové ponory, že by i mariňáci záviděli.
No prostě každou kapitolu jsem otevírala téměř klepající rukou a pak ji náležitě po přečtení zhluboka vydývávala.
No ačkoliv to možná nejde tak zřetelně z předchozích řádků poznat, tak ti moc a moc děkuji, že jsi nás celé týdny oblažovala o kousky téhle báječné povídky a věz, že jsi moje nejoblíbenější zbraň hromadného ničení.

Luciana

45)  Luciana (02.02.2011 19:22)


Dneska jsem houpačku vynechala, od posledně mám radši na židli ještě polštářek (mám potlučené pozadí ). No ale teď k tomuhle konci. ZOOM byla pro mne jediněčná. Ne jenom tím, že jsi pozměnila vlastnosti všech postav. Vynechala jsi všechny jejich "dary". O to víc byli všichni uvěřitelní, zvlášť se svou sbírkou lidského bytí před proměnou v nesmrtelné. Nemohla jsem si nevšimnout, že na konci jsi se vrátila ke koženým kalhotám, který mě uchvátily hned na začátku no a to už nemluvím o těch knoflíčkách, ufff ... opět se mi u té pasáže chtělo jenom áchat . Tenhle Edward je prostě ....
Nebudu se tu rozepisovat o dokonalém Donovanovi, okouzlujícím Nahuelovi a dalších. Jen mi stále a znova dokazuješ, že jsi opravdu velmi talentovaná spisovatelka!!! Pro mě určitě . Máš přímo dar od Boha, protože tvoje postavy a jejich příběhy jsou tak uvěřitelné a hlavně živé, že někdy mám pocit, že mi nakukují přes rameno a čtou ten příběh semnou.
DĚKUJU a těším se na další tvoje příběhy

Carlie

44)  Carlie (02.02.2011 18:51)

Tak jo, přečetla jsem potřetí a snad by to už šlo :'-(
Kapitola číslo 22 vydaná dne 2. 2., tleskám
Název kapitoly, aah, opět zase Swanová
Vysvětlení, proč ji nemůže vidět Charlie hned, respekt! Tak logické a přece mi to nedošlo, dokonalost!
Nádherné obraty, jako např.: "Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív"
Láskyplné, vtipné, citlivé sbližování, další bod za genialitu!
Návštěva u Charlieho doma, mrazivé, chvějivé :'-(
A epilog? Báječné zarámování celého příběhu - střechou, paparazzi akcí, špendlením a ano, jistě, koženými :D (tentokrát již povoleno nikoliv pouze se dívat, ale i sahat, hot )
Lebedila jsem si při cestě celou kapitolou, a i když je mi hrozně líto, že je konec nádherného období s touto povídkou, jsem moooc spokojená, tenhle koktejl byl úžasný, výživný, hřejivý a rozlévá mi příjemné pocity :-)
A aby na mě nepadla potvora melancholie, i když je zbytečná, je to konec jedné úžasné povídky, ale nikoliv Karolčiny tvorby , ale stejně, aby na mě nešly splíny, tak si pokouším lámat hlavu řadou otázek, jako např. jestli kombinací upír a poloupír vznikla třičtvrtěupířata? Jestli je Donovan už pozlacený , protože kluci, ať to s dědičností dopadlo jakkoliv, pokud mají aspoň něco z temperamentu a povahy svých rodičů, tak ho potěš :D :D
Jestli malí Cullenovic dostali malé kožené kalhoty už do kolíbky
Mno nic, končím :D
Karolko, náš národní poklade , díky za příjemná odpoledne a večery při monitoru
Jsi jednička!

Nora

43)  Nora (02.02.2011 18:45)

Jak konec? Jak jako epilog!!! Ty mě chceš zabít? To přeci nemůžež takhle skončit!!!!!!!!!!!! Pro všechno, co je Ti svaté pokračuj, prosím. Prosíííím!!!!!

sfinga

42)  sfinga (02.02.2011 18:44)

Mám se radovat anebo smutnit? Asi obojí. Bella a Edward jsou spolu. Přiznám, se - to usmiřování a sbližování jsem čekala poněkud delší, ale to jsem celá já, starej romantik
Epilog mě rozesmál - Ti dva se vůbec nezměnili. Tvrdohlavá Zoom v akci a její věrný hlídač Edward ráda bych věděla, jestli se v hlavičkách jejich dětí líhnou stejně příšerné lumpárny. Jestli ano - chudák Donovan i ostatní Cullenovi

Karolko, moc ti děkuju za nádherně strávený čas u tvé povídky, za slzy pláče i smíchu, které jsi u mě vyvolala.
těším se na další tvou povídku, ale hlavně na Zrcadla. Už se nemohu dočkat, až tu knížku otevřu a dýchne na mě čerstvá tiskařská čerň

Nosska

41)  Nosska (02.02.2011 18:15)

Áááách jooo, to je škoda, že už je konec... Tenhle příběh mě naprosto pohltil Byl naprosto BOŽÍ!!!
A ještě máš u mě jedno veliký plus, tohle byl první opravdu vtipnej epilog
Jen nevím, jakou bdu mít pravidelnou dávku emocí teď
Sbohem Zoom, pápá Edwarde, ráda jsem Vás poznala Donovane, mějte se báječně i vy ostatní. Jen s Tebou se Karol, neloučim, protože se už nemůžu dočkat nového příběhu, který se jistě, co nevidět zrodí v Tvé hlavince;)

Lia

40)  Lia (02.02.2011 17:44)

ach jo už je konec :p ale nemohla jsi to zakončit lépe prostě tohle byl úžasný konec úžasného příběhu a s těmi knoflíčky jsi mě taky dostala to bylo fakt dobrý a už se těším až zase jednou stvoříš nějakou suprovou povídku téma? jak jinak než Edward a Bella

jeanine

39)  jeanine (02.02.2011 17:42)

Nádherná definitivní tečka!
Zoom se koukám vůbec nezměnila a Edward vlastně taky ne. Epilog byl opravdu luxusní. Krásnější konec, jsi tomuhle příběhu opravdu vymyslet nemohla. Chtěla bych ti poděkovat, že jsi nám dovolila sdílet tenhle příběh se Zoom, Edwardem, Donovanem a ostatními. Bylo to sladké i když místy mi stály vlasy hrůzou na hlavě. A po některých dílech jsem uvítala panáka. Moc se těším, jaký příběh nám vymyslíš příště!!!
Už se vidím, jak zase bedlivě sleduju, jestli nepřibyla další povídka.
A znělku jsem si samozřejmě na závěr pustila.

38)  mary (02.02.2011 17:36)

dneska budu ještě stručnější než včera:

Stelletta

37)  Stelletta (02.02.2011 17:25)

Předně se omlouvám, že jsem nekomentovala tak dlouho, ale byla jsem pryč.
Tákžé. Ehm. Ehm.

Moje milovaná Karolko. To bylo tak moc krásné. Celá povídka. Úplně jiný pohled na E+B. Nové charaktery, staré známé postavy trochu jinak. No prostě úžasné.
Myslím, že mluvím za všechny, že s Donovanem jsi dala vzniknout novému druhu postav. Měl vše co perfektní komorník má mít. Naše milované zlatíčko
No a ten konec. TO bylo DOKONALÉ. Je úplně vidím. No a sjem ráda, že CHarlie to nakonec vzal dobře.
A tak, s rozdrásaným srdcem a miliony probrečenými kapesníčky, se loučím s touto povídkou. Navždy zůstane v mém srdci.
:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

P.S: Jseš nejlepší.
P.P.S: Bude R+E???
P.P.P.S. Já vím už kušuju :D

36)  lucka (02.02.2011 17:08)

krásná povídka

sakraprace

35)  sakraprace (02.02.2011 16:56)

Tak zase konec. S nádherným happy endem,přesně takovým, jaký má být, ale zase je to konec. :(
Začátek mě trošku rozladil, tedy to, že nebude Charlie, ale epilog mě dostal a dojatě jsem ho obulela
Karolko, ani slovo dokonalé nevystihuje, jak moc dokonalé to bylo. Nejen tato kapitola, ale celá povídka. Děkuju

kytka

34)  kytka (02.02.2011 16:54)

Karolko, trochu se mi klepou ruce, ale zkusím dát něco smysluplného dohromady. Já si až na teď nechala i Tvoje poděkování z dnešního dopoledne a to jsem asi neměla dělat. Hrozně mne (ale krásně) dojalo, cos mi tam napsala. Děkuji.
A pak už jsem ty slzy zpátky nezatlačila. Ten poslední díl byl nádherný, mně vůbec nevadilo, žes dopodrobna o každém něco nepsala. Naopak, vznášel se nad tím takový mlhavý obláček, který mi umožnil naplno si to vychutnat, představit si to až do konce. U epilogu jsem se už trochu usmívala.:)
Smutno mi je. Najednou mám takový pocit, jako by se odstěhovali přátelé, kteří pro mne moc znamenali, že je po nich prázdno.:'-(
Já moc děkuji za tak citlivé a emotivní a krásné čtení, každý večer jsem se těšila. Jsi báječná autorka. Moc bych si přála, aby mi to v dubnu vyšlo a poznala člověka, jako jsi ty, osobně.
Přeji ti inspiraci a chuť psát a budu se moc těšit na další Tvoji tvorbu. Děkuji, děkuji, děkuji.

Lenka

33)  Lenka (02.02.2011 16:54)

Drahá Karolko.
Čtu tvoje povídky už od začátku a každý z těch příběhů mě naprosto pohltí a vtáhne do děje. A každá tvoje postava má osobní kouzlo a dokáže se dotknout srdíčka, takže na ní už
nikdy nezapomenu a ráda se k nim vracím. I když je mi teď
trochu smutno, že další příběh končí, tak se už moc těším, co nám přineseš nového. Děkuji ti za ty krásné chvíle, které můžu trávit s tvými úžasnými příběhy.

Hanetka

32)  Hanetka (02.02.2011 16:46)

Karolko, večer budu oplakávat s tebou, ale zatím má z tohohle dílku takovou hravou náladu... je to jak káva se šlehačkou a čokoláda, co se rozpouští na jazyku, moc si to užívám.
Co život nese s sebou,
to bývá často k zlosti
i k radosti,
až do věčnosti.

Co život nese s sebou,
to bývá často nebe,
i když mě občas zebe,
mám tebe.

Ať kamkoliv se vydám
zas k tobě zpět se vrátím,
spěchám, cestu krátím,
v tobě se ztratím.

Pak bez dechu i s dechem
z knoflíků pěšina
u krku začíná
vede až do klína…

Domů.

Amisha

31)  Amisha (02.02.2011 16:36)

Tak další srdíčková záležitost je pryč...
Víš, jediný co mě utěšuje je to, že brzy určitě bude další. Ještě lepší. (Ano vzdávám to abych si myslela, že tady tvoje genialita končí a ano vím, že tím na tebe vytvářím tlak ) Karolínko jsi naše sluníčko a já jsem ráda, že jsem tě poznala i osobně a víš co? Není to ani trošku zředěný. Jsi skvělá jak po netu tak na živo, ale to jsem trošku odbočila a navíc trošku pozdě, že?
Zpět k příběhu: Myslím, že nepotřebuješ nadále psát ff. Ty se nemusíš schovávat za už vymyšlené postavy, protože stejně jim vdechneš svojí originalitu.
Jsem nějaká ukecaná dneska, ale jestli to není těma slzama co se mi neodbytně tlačí do očí a touha mít tohle taky na papíře... No do důchodu máš co dělat - ještě štěstí že jsi tak mladá...

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek