30.01.2011 [18:23], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 75×, zobrazeno 11142×

19) Smrt vypadá jinak než ve filmu aneb Takhle jsem si to nepředstavovala

 

Nebude to lehké čtení, ale... důvěřujte mi.

Zasténala jsem. Byl to jediný zvuk, který se v tu chvíli ozýval, protože Carlisle přestal dýchat. Bála jsem se podívat jeho směrem, ale všichni se k němu otočili a já to nakonec nevydržela. A byl to strašný pohled. Jeho oči se bez mrknutí upíraly na Esmé a nebylo v nich nic. Naprosté prázdno. Jako by mu zemřela duše.

„Tak zpívej,“ poručil Dagross. Nevím, jestli vnímal alespoň část těch emocí, které naplnily místnost, ale pokud ano, nebylo to pro něj dost důležité, aby tomu věnoval pozornost.

„Lexington Drive 1520,“ odpověděla Esmé, aniž přestala tím spalujícím pohledem sledovat Carlislea.

Dagross beze slova vytáhl mobil.

„Dva úkoly. Máš na to minutu,“ přikázal, když se mu na druhé straně někdo ozval. „Zjisti mi komu patří nemovitost na Lexington Drive 1520. Podívej se na poslední fotky ze satelitu a zkontroluj ty souřadnice. Čekám.“

Chtělo se mi křičet. Zatřást s ní. Uhodit ji. Udala správnou adresu. Místo toho jsem jen stála, klepala se a vytěsňovala zhoršující se bolest hlavy.

„Fajn,“ promluvil po nějaké době a ukončil hovor.

„Donovan Herrero. Stejné jméno jako v papírech k tomu baráku, kde má Cullen ordinaci. Nelhala jsi.“ Jeho hlas zněl neosobně, ale předvedl něco jako úsměv. Pod okny jsem slyšela zvuk několika startujících vozů.

Esmé se otočila na Dagrosse a vyzývavě zvedla bradu. Carlisle se ani nepohnul. Brečela jsem. Tiše. Neutišitelně.

„Děkuji drahá,“ prohlásil nonšalantně ten bastard v kvádru a políbil jí ruku. „Ta informace je pro mě opravdu velice cenná. Ale jistě chápete, že totéž se teď nedá říct o vás. Navíc už nejste důvěryhodná. Na můj vkus příliš často měníte názory.“

Esmé vyděšeně vyjekla. Bylo to jako sledovat thriller. Jenže tohle nebyl film. Byla to moje realita.

„A s vámi se také rozloučíme,“ pronesl ke Carlisleovi. „Zabte je. Oba,“ poručil svým pobočníkům a vykročil ke mně.

Esmé se náhle pohnula. Rychleji, než abych to byla schopná vůbec zaregistrovat. Vrhla se Dagrossovi kolem krku a začalo ho líbat. Překvapila ho. Pod tím náhlým útokem couvnul o dva kroky. Než ji ochranka odtrhla od svého zaměstnavatele, stihla mu dokonce rozepnout sako a pevně se k němu přitisknout. Celou dobu měla otevřené oči. Ten plamen, co jsem v nich zahlédla, jí dodával šílené vzezření. Po několika vteřinách se ji gorilám podařilo povalit. Kopali do ní. Nebránila se.

„Šlapka bláznivá!“ zavrčel Dagross, překročil ji a popadl mě za loket. „Jdeme!“

Byla jsem ztuhlá hrůzou. Nedokázala jsem ovládat své tělo. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na Carlislea a volala jeho jméno. Nevím, jestli mě vnímal. Jeho mrtvý pohled mířil k ní. Zrovna ji trhali na kusy.

„Svině! Ty hnusná svině! Zrůdo!“ Nereagoval. Vlekl mě po schodech nahoru, snad dvě patra. Celou dobu jsem křičela. Ocitli jsme se na střeše. Už byla tma. Téměř celou plochu osvětlovala právě startující helikoptéra. Přestala jsem se bránit. Nebyl důvod. Pohlédla jsem ze střechy a viděla světla asi pěti vojenských džípů. Odjížděly. Než mě Dagross nacpal dovnitř, přinesl k nám chladný noční vánek smrad hořícího benzínu s příměsí sladké vůně.

Vznesli jsme se do vzduchu. Z okna rozlehlého betonového komplexu se valil černý dým. Ztratila jsem naději a zdravý rozum. Vrhla jsem se na Dagrosse a úplně bez sebe do něj bušila pěstmi. Trvalo to dlouho, než mi došlo, že sedí téměř nehybně, a že nemá ani stopy po nějakém zranění. Ta krev na jeho tvářích a drahém saku byla moje. Ruce mi krvácely z mnoha ran a nejspíš jsem si zlomila několik prstů. Nakonec mi došly síly. Fyzická bolest na chvíli přehlušila tu duševní a já se sesunula na podlahu.

Bylo to jako kdysi. Pláč, beznaděj, osamění. Žádná náruč, žádná ruka, která setře slzy. Marnost. A on tam nade mnou seděl s brýlemi na očích a díval se z okna. Ten pohled mě vzpamatoval. Srdce jsem měla v bezvědomí, ale mysl najednou podivně jasnou. S heknutím jsem se přetočila na záda a pozorně se na něj zadívala. Vstát jsem nedokázala.

„Proč?“ zeptala jsem se. I můj vlastní hlas mi dodal pocit klidu. Nechvěl se.

Nejdřív se zdálo, že mou otázku bude ignorovat stejně, jako předtím můj pláč. Pak se ale přeci jen podíval dolů. Zahlédla jsem svůj odlesk v jeho brýlích. Polámané zkrvavené tělo. Nerozesmutnilo mě to. Neudělalo to se mnou vůbec nic.

„Na co se mě přesně ptáš?“

„Proč jsi mě nezabil? A proč ti tolik vadí jedna malá holka s foťákem? Tolik úsilí a plánů, abys mě dostal. Proč?“

Černá skla nebyla tak úplně neprůhledná. Viděla jsem, že jeho oči na okamžik střelily pohledem někam mimo mě.

„Nevím,“ odpověděl. Nepokračoval.

Čím déle to slovo viselo ve vzduchu, tím absurdnější mi to celé připadalo. Začala jsem se smát. Ten smích se mě naprosto zmocnil a ždímal z mých svalů poslední zbytky energie. Tekly mi slzy. Přitiskla jsem si předloktí na oči a čekala dokud to nepřejde.

„Je to něco podobného jako: jenom tak?“

Mlčel. Vzhlédla jsem k němu. Zase se díval z okna.

„Nestyď se. Mně to můžeš říct,“ zasmála jsem se hořce. Ten stav, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela, se trochu podobal opilosti. Bolestivé záškuby v pochroumaných rukou, závrať, pocit oddělenosti od těla. Naprostá oddělenost od většiny mysli.

Sáhl si do kapsy. Vytáhl odtud řetízek s medailonkem. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na hruď a vzápětí sykla bolestí. Moje prsty by nedokázaly nic uchopit, ani kdyby tam něco našly, ale nic tam nebylo. Vůbec jsem si neuvědomila, že ho nemám.

Otevřel přívěsek a s kamenným výrazem se podíval dovnitř. Když ho znovu zacvaknul, poznání konečně protrhlo stavidla té přeplněné nádrže plné podezření a vyvalilo se ven.

„Ty… Ty!“ Vstala jsem. Vyskočila a znovu se na něj vrhla. Chtěla jsem ho zabít. Jedno jak. Nebo při pokusu o jeho vraždu konečně umřít.

Tentokrát mi ale pevně sevřel zápěstí a držel, dokud jsem se nevyčerpala a nesesunula se na kolena.

„Měla bys mi být vděčná. Díky mně existuješ.“

Opravdu to ten šmejd řekl?

„Ty hnusná svině,“ šeptala jsem a přitom se opírala o jeho kolena. „Prokousala jsem se z břicha vlastní matky. Pamatuju si každej hnusnej detail, její křik, dokonce… její chuť.“ Hlas se mi zlomil. Bojovala jsem o dech. Trvalo dlouho než mě začaly napadat logické otázky.

„A co jako chceš? Hrát si na rodinu?“ chtělo se mi smát nebo brečet, ale ani na jedno jsem neměla sílu. Vedla jsem dýchavičný monolog.

„Já nevím,“ řekl už podruhé.

Pak mě pomalu spustil zpátky na podlahu. Olízla jsem si rty. Chutnaly strašně slaně. Jak dlouho už jsem nic nepila? Snad desítky let.

Zavřela jsem oči.

„Mluv! Chci vědět všechno, ty hajzle!“

A on se začal smát. Nepřirozeně, hrozivě.

„Mám se ti tu zpovídat? Abych zahojil tvoje city? Na tyhle sentimentální žvásty já nehraju. Ani nemám, co bych ti řekl. Potkal jsem ji na ulici a vojel. Konec příběhu. Kdybych neviděl ten medailon, ani bych nezjistil, jak se jmenovala.“

Zvedl se mi žaludek. Otočila jsem se na bok a naprázdno dávila. Nic ze mě ale nevyšlo. Jeho slova se mi znovu a znovu ozývala v hlavě a postupně se zkreslovala a deformovala do prapodivných hororových zvuků.

„Řekni mi ještě jednu věc, Dagrossi. Když byla tak bezvýznamná a zapomenutelná, proč jsi jí po tom nevysál?“

S heknutím jsem se překulila zpátky na záda. Zíral do tmy za oknem. Odpovědi jsem se nedočkala.

+++++

Usnula jsem. Zdály se mi zmatené sny. Během těch několika procitnutí jsem pochopila, že mám asi horečku. Interiér helikoptéry se změnil na nějaké prostorné auto.

„Pít…“ Hlasivky mi nefungovaly. V puse jsem měla tak sucho, že jsem se nemohla zbavit děsivého pocitu jazyka proměněného v kus pískovce. Napůl v bezvědomí, napůl spící, jsem v puse ucítila lahodnou chuť krve. Nikdy dřív mi tak moc nechutnala. Okamžitě po dopití jsem ztratila vědomí.

+++++

Dagross rozhodně nebyl žádná pečovatelka, ale asi i on pochopil, že to se mnou bylo hodně zlý, protože když jsem po nějaké době opravdu přišla k sobě, ležela jsem v posteli, ruce i hlavu zafačovanou a na stole leželo platíčko aspirinů a sklenice vody. Podle toho, jak jsem se cítila, jsem odhadovala, že moc dlouho tu nejsem. Pokusila jsem se posadit. Pak jsem ty dvě bílé tlapy, které jsem měla místo rukou, natáhla ke sklenici. Víc jsem toho vybryndala než vypila, ale něco polknout se mi přeci jen podařilo. Na sobě jsem měla obyčejné dámské pyžamo a když jsem zkusmo strčila nos do výstřihu, zjistila jsem, že mě někdo nespíš umyl. Moje mysl se zoufale zabývala nepodstatnými maličkostmi, protože stačilo málo a všechno to, co se stalo, by mi vtrhlo do hlavy a já nevěděla, jestli bych to dokázala přežít.

Vyčerpaně jsem padla zpátky na polštář a zírala na barokní štukový strop. Okny pronikalo do místnosti slabé světlo. Svítání? Nebo soumrak? Usínala jsem.

Téměř dokonalé ticho náhle narušila exploze hluku. Křik. Zvenku i odněkud z útrob domu. Slyšela jsem i tříštění skla a dunivé rány. Dveře se rozrazily. Horní pant se přitom nárazu vyškubnul z veřejí. Dagross se pohyboval maximální rychlostí. Ve tváři měl zuřivý výraz. Nestihla jsem se na nic zeptat. Chytil mě a vytáhl z postele. Pod nohama jsem ucítila měkký koberec a pod krkem silné prsty. Držely mě tak pevně, že jsem sotva lapala po dechu. Přitiskl mě zády k sobě, druhou rukou mě svíral v pase. Svislá poloha mi způsobila okamžitou nevolnost.

Do místnosti vtrhnul Emmett Cullen s Jasperem. Prudce jsem se nadechla. Jediný pohyb, který jsem si mohla dovolit. Sevření na hrdle zesílilo. Nemohla jsem dýchat. Po několika vteřinách se mi rozostřilo vidění.

„Ven! Nebo ji zabiju!“ zahřímal Dagross přímo do mého ucha. Nedostatek vzduchu mi podlomil kolena. V uších mi hučelo. I přesto jsem pak uslyšela rámus, jako by se okna vytrhla ze zdí a téměř okamžitě jsem cítila chladný vzduch. Náraz. Padla jsem k zemi. Při pádu jsem reflexivně vystřela ruce. To zapraskání, které zaznělo, vyvolalo čerstvou vlnu bolesti v mých prstech. Kašlala jsem a snažila se naplnit plíce. Kdosi mě uchopil v podpaží a táhl po koberci.

Chladný dotek na tváři. Vůně. Vůně!

„Vydrž, Bello!“ Ten hlas!

Snažila jsem se zaostřit, ale všichni se pohybovali příliš rychle. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Edward byl tady. Přišel si pro mě.

+++++

Pomsta? Záchranná akce? Akt spravedlnosti? Vznešená slova. Ve filmech jsou to ty scény, při kterých zní pompézní dramatická hudba, nejlíp v podání smyčcového orchestru. Hrdinové se probrodí potoky krve a moment vítězství si pak náležitě vychutnají. Širokoúhlá kamera, záběr z mírného nadhledu, hrdina hledí do dálky a přitom zasunuje meč do pochvy, případně pistoli do pouzdra.

Tohle bylo strašně rychlé. Žádné patetické dialogy mezi hlavním hrdinou a zloduchem, žádný výčet zločinů těsně před smrtí. Když do místnosti vběhli poslední dva přeživší bodyguardi, kterým se podařilo uniknout plenění Cullenovic klanu, byl Dagross už jen hromadou bílého mramoru s bizarním chomáčem černých vlasů. Ti dva se k němu přidali vzápětí a pak společně skončili v mohutné vatře rozdělané v sadu za domem. Stejně jako všichni ostatní. Ten oheň a mohutný sloup dýmu byly vlastně tím jediným, co by mohlo odkazovat na heroický příběh.

Neměla jsem čas ani potřebu něco si s Dagrossem vyříkávat nebo z něj dolovat přiznání, jestli mou matku miloval nebo ne. Podle toho, jak jsem ho stihla poznat, lásky, takové, jak ji vnímá většina normálních myslících bytostí, nebyl schopný. Možná prožil něco, co pro něj osobně znamenalo naprostý emocionální extrém. Jenže měřeno metrem civilizovaného světa, jeho láska mohla být velká možná pár mikrometrů.

Když boj skončil, měla jsem najednou mnohem větší starosti, než abych se zabývala svým mrtvým únoscem.

Edward došel až ke mně. Klekl si na zem. Jemně se dotkl mého obvazu na hlavě a opatrně uchopil ruce za zápěstí. Na to, jak se cítím, se ptal tónem laskavého ale nezúčastněného lékaře. Ujistil mě, že se vracíme domů, a že mi brzy bude dobře. Ani jednou se mi nepodíval do očí. Já sama jsem se doslova třásla. Už jsem ztratila naději, že ho někdy v životě uvidím. To že jsem cítila jeho ruce, bylo téměř víc, než moje srdce dokázalo snést. Visela jsem na něm pohledem a čekala, kdy si odbudeme ty zdravotní nezbytnosti a já uvidím v jeho očích to, co mě v posledních dnech drželo při životě.

Odmlčel se. Pomalu pokládal mou ruku. Musel slyšet, jak mi buší srdce, jak se mi zadrhává dech, jak se zajíkám. Ale něco bylo špatně.

Konečně ke mně zvedl pohled. „Promluvíme si doma.“

Nic víc neřekl. Vstal, vzal mě do náručí, ale se stejnou vášní mohl skládat metrák uhlí do sklepa. Pronesl mě troskami domu, který jsem naštěstí neměla čas si prohlédnout, a venku mě posadil do Emmettova auta vedle rozcuchané ale stále krásné Rose. Ona byla první, kdo se na mě usmál. Edward mě připoutal a beze slova zabouchl dveře. V bočním zrcátku jsem viděla, že odešel ke sporťáku, který stál hned za námi.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

15)  Carlie (30.01.2011 19:10)

Karolko
Díky za varování v perexu a díky za to, že tahle kapitola skončila pro Bellu dobře, i když z Edwarda mě mrazí a bojím se, jak to dopadlo s Carlislem a Esmé, i když doufááám
Ty jsi prostě úžasná, to jinak nejde říct, na tenhle příběh se těším den co den a pořád mě překvapuješ, i když bych si už měla dávno zvyknout na to, jak skvěle píšeš a jak šokující umíš být
Tentokrát mě nejvíc zasáhly scény, kdy Bella s Dagrossem osaměli, tohle bylo všechno to, co ztělesňuje Zoom, opět se ukázala jako silná osobnost a všechno to její utrpení, ach jo, bylo tak hmatatelné.
Taky bylo super to srovnání s nereálnými filmovými akčními scénami ala Bruce Willis
Já jsem tak napnutá... jdu si vzpomenout na základy první pomoci , kolikrát je třeba stlačit hrudník a kolikrát vdechnout, abych se udržela při životě do další kapitoly
Úža, je po boji, tak proč se tolik bojím?
Díky za strhující kapitolu, Karolko

13)  jeanine (30.01.2011 19:05)

Doufám, že Esmé s Carlislem stihli nějakým způsobem zachránit, než to tam pohltily plameny. Zase úžasně napínavej díl. Nevím, co k tomu říct. Mé podezření se potvrdilo. Dagross je opravdu Bellin otec.
Edward na ni musí být strašně naštvanej, ale určitě si to všechno vyříkají a skončí to dlouhým vášnivým polibkem. Byla jsem tak napnutá, když jsem vyhlížela dnešní dílek a teď když jsem se dočkala, budu zítra vyhlížet znovu, protože se těším až jí Edward vynadá. Ano, opravdu se na to těším. A pak ji obejme a řekne jí, že ji miluje. A Carlisle a Esmé snad budou taky v pořádku. Věřím, že to zvládli. Byl to ohromný dílek. Tahle povídka je celá ohromná. Pohrává si s našimi emocemi, jako by cvrnkala kuličky do jamky. Je nabitá vášní, láskou, přátelstvím, porozuměním, napětím, akcí a vtipem. Prostě nádhera!

12)  semiska (30.01.2011 19:04)

já jsem věděla, že by je Esme nezradila. Ona ani Carlisle nepřežili??? Ten moment zjištění jsem je oplakávala. Dagrosse a Bellin otec? Biologický? On a milovat? Leda tak sám sebe, hajzl jeden. Však taky si zasloužil, jak s nim kluci zatočili.
Edward ji zachránil. To se mi trochu ulevilo, i když až ho přejde euforie jejího nalezení, tak ji asi pěkně seřve. Jeho pozdější chladné chování mě malinko děsí. Snad to všecno dobře dopadne.Držím jim palce.
Zlato, mám tě ráda, tak je prosím nerozděluj.

11)  kytka (30.01.2011 19:00)

Ach Karolko. Já mám v hlavě takový zmatek. . Díl byl dechberoucí, úplně jsem letěla očima po řádcích a hledala alespoň jednu odpověď na své otázky. Cítila jsem Bellinu bolest, Carlislův šok a kruté zklamání. Bylo mi smutno s Bellou z Edwardova chování. Tak nějak jsem si myslela, že to setkání nebude příjemné. Snad je ten strašlivý strach o ni, ho nutí držet vztek na uzdě. Třeba až konečně budou doma a bude si jist, že je v pořádku a bezpečí, tak si dovolí se chovat tak, jak to cítí. Asi píši dost zmateně, ale přesně tohle mám teď v hlavě. Přežili Esme a Carlisle? . Já pevně věřím, že ano. Věřím, že Edward s Bellou se pochopí. . Všechny Tvoje kapitoly byly strašně napínavé, ale dnes nevím, jak dočkám zítřka, jestli tedy zítra díl bude. Ale pro zachování mého duševního zdraví doufám, a prosím, aby byl. Díky. Krásné čtení.

10)  eMuska (30.01.2011 19:00)

Som totálne vystresovaná a vyľakaná! Končím, doslova! Som mimo! Psychicky na dne! Aaach!

Všetko na čo sa zmôžem:

Obkecávanie nechávam na inokedy.

9)  Fanny (30.01.2011 18:58)

On je ublížený? No, pravda já bych nedivila... Je Esme v pořádku a Carlisle taky? A všem už je dobře? Snad jo. Ale když ji řekl, že je její otec, no pravda bylo u tohu rozhovoru dost špatně. Dagross je opravdu mrtvej? Chápu to správně? Tolik otázek.

Zpět ke komentáři minulé kapitoly: Ne, smrt Zoom bych stejně nepřežila, ale je to asi větší pravděpodobnost než u Esme a Carlisle. Oni být musí v té rodině, smrt Zoom by "jenom" zničila... Ona se šla zabít, jeho naprosto nedobrovolně unesli. Já VÍM je to absurdní, já JSEM šílená...

Hrozně nabitá kapitola emocema, občas (na můj mozek) až příliš.

7)  Dennniii (30.01.2011 18:56)

Páni Karolko, ty jsi hotová čarodějka!!! To bylo tak kouzelně a úžasně napsaný, že nemám slov. Tolik napětí a pocitů, bylo to prostě dokonalé, famózní a nepřekonatelné!!!!

To bylo tedy šoků dneska nejdřív Esme, pak Carlisle a Dagross a do toho všeho na konci Edward, ufff můj mozek musí začít pracovat, je nějak zatuhlej!!!
Další velký šok Carlisle i Esme už nejsou, oni je opravdu zabili???? Nebo se jim podařilo zachránit se??? Já vím moc otázek, ale jsem zmatená. Nechám se překvapit jestli to je opravdu pravda, doufám, že se zachránili

a Nakonec a asi největší šok v celé povídce, Dagross je Bellin otec!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Pane Bože, ta bezpáteřní krysa a jak ještě chuděrce ZOOM povyprávěl o jejím početím. Taková svině ten Dagross, konečně je po něm po parchantovi!!!!!! Bestie jedna konečně už se smaží v pekle!!!!! Ten vůbec neví co je láska.

A nakonec záchrana, Edward vyslyšel mé prosby a přišel. To bylo o infarkt normálně!!! Ale proč se takhle Edward chová, tak odtažitě, co se stalo, to ho tolik ranila tím že odešla??????

A moc se těším na příště, a tak si pokládám otázku jak bude Edward reagovat až bude Bella v bezpečí???
Moc se těším!!!!!!

6)  Abera (30.01.2011 18:56)

Tak to je hodně zajímavej dílek jsem zvědavá jak to bude dál a doufám, že Carlisle a Esme nejsou mrtví

5)  Hanetka (30.01.2011 18:54)

Teda, Karolko, to ale byla jízda! A nechceš snad DOUFÁM naznačit, že Bella ublížila svým útěkem Edwardovi natolik, že se rozhodl to s ní radši skončit? A co Esme a Carlisle? Jak to s nimi dopadlo? Nezdá se ti, že téhle kapitole jaksi něco chybí? Spousta odpovědí chybí a já zítra v práci nebudu stát ale vůbec za nic!!!
Ale stejně tě miluju!
Edit:

Utíkáš, lásko, zas a zas se ztrácíš
a já už nemám sílu hlídat tvoje kroky
jen strach a zoufalství mi za mou lásku vracíš
u naší písně nejsou další sloky.

Utíkáš, lásko, už jsem ti asi cizí,
mám v hrudi kámen, těžký jako skála,
jsem zase sám a tvoje vůně mizí,
tvůj obraz, dech, i to, jak jsi se smála.

Utíkáš, lásko, já musím slzy skrývat,
když moje láska nestála ti za to,
jen jdi, buď volná, už nechci se dál dívat,
jak místo zlata držím v rukou bláto.

Víš, že brečím?

4)  Nosska (30.01.2011 18:52)

Co co se stalo, že se Edward chová, jak se chová?? Jde jen o to, že Bells utekla nebo se stalo něco horšího??
A jak to dopadlos Esme a Carlisem??
Týjo, tolik otázek obvykle nemívám, jenže Ty mě děsíš!

3)  Gassie (30.01.2011 18:51)

Karolko, věřím Ti. (To jen na začátek.)
Dnes mám konečně čas. Tak po dlouhé době komentář neodfláknu
Zase jsi namíchala vražedný koktejl napětí a ... dneska to bylo hlavně to napětí.
Ty to dokážeš zamotat, jako klubko vlny, se kterým si hrálo nezbedné kotě. Budu čekat na postupné rozmotávání a hledání toho správného provázku.
Čekala jsem, že to bude její otec. Rozhodně se mi ale nelíbí způsob, jakým jí to sdělil. I když mu nevěřím, že pro něj byla její matka tak bezvýznamná. Protože proč by se jinak tak moc snažil Bellu získat a nezabít Kdyby ho štvala jen kvůli fotkám, tak by ji mohl rovnou oddělat. Ale to už se nedozvíme.
Chápu, že se na ni Edward zlobí. Doufám, že se to mezi nimi vyjasní.

«   1 2 3 4