Sekce

Galerie

30.01.2011 [18:23], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 75×, zobrazeno 11141×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

19) Smrt vypadá jinak než ve filmu aneb Takhle jsem si to nepředstavovala

 

Nebude to lehké čtení, ale... důvěřujte mi.

Zasténala jsem. Byl to jediný zvuk, který se v tu chvíli ozýval, protože Carlisle přestal dýchat. Bála jsem se podívat jeho směrem, ale všichni se k němu otočili a já to nakonec nevydržela. A byl to strašný pohled. Jeho oči se bez mrknutí upíraly na Esmé a nebylo v nich nic. Naprosté prázdno. Jako by mu zemřela duše.

„Tak zpívej,“ poručil Dagross. Nevím, jestli vnímal alespoň část těch emocí, které naplnily místnost, ale pokud ano, nebylo to pro něj dost důležité, aby tomu věnoval pozornost.

„Lexington Drive 1520,“ odpověděla Esmé, aniž přestala tím spalujícím pohledem sledovat Carlislea.

Dagross beze slova vytáhl mobil.

„Dva úkoly. Máš na to minutu,“ přikázal, když se mu na druhé straně někdo ozval. „Zjisti mi komu patří nemovitost na Lexington Drive 1520. Podívej se na poslední fotky ze satelitu a zkontroluj ty souřadnice. Čekám.“

Chtělo se mi křičet. Zatřást s ní. Uhodit ji. Udala správnou adresu. Místo toho jsem jen stála, klepala se a vytěsňovala zhoršující se bolest hlavy.

„Fajn,“ promluvil po nějaké době a ukončil hovor.

„Donovan Herrero. Stejné jméno jako v papírech k tomu baráku, kde má Cullen ordinaci. Nelhala jsi.“ Jeho hlas zněl neosobně, ale předvedl něco jako úsměv. Pod okny jsem slyšela zvuk několika startujících vozů.

Esmé se otočila na Dagrosse a vyzývavě zvedla bradu. Carlisle se ani nepohnul. Brečela jsem. Tiše. Neutišitelně.

„Děkuji drahá,“ prohlásil nonšalantně ten bastard v kvádru a políbil jí ruku. „Ta informace je pro mě opravdu velice cenná. Ale jistě chápete, že totéž se teď nedá říct o vás. Navíc už nejste důvěryhodná. Na můj vkus příliš často měníte názory.“

Esmé vyděšeně vyjekla. Bylo to jako sledovat thriller. Jenže tohle nebyl film. Byla to moje realita.

„A s vámi se také rozloučíme,“ pronesl ke Carlisleovi. „Zabte je. Oba,“ poručil svým pobočníkům a vykročil ke mně.

Esmé se náhle pohnula. Rychleji, než abych to byla schopná vůbec zaregistrovat. Vrhla se Dagrossovi kolem krku a začalo ho líbat. Překvapila ho. Pod tím náhlým útokem couvnul o dva kroky. Než ji ochranka odtrhla od svého zaměstnavatele, stihla mu dokonce rozepnout sako a pevně se k němu přitisknout. Celou dobu měla otevřené oči. Ten plamen, co jsem v nich zahlédla, jí dodával šílené vzezření. Po několika vteřinách se ji gorilám podařilo povalit. Kopali do ní. Nebránila se.

„Šlapka bláznivá!“ zavrčel Dagross, překročil ji a popadl mě za loket. „Jdeme!“

Byla jsem ztuhlá hrůzou. Nedokázala jsem ovládat své tělo. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na Carlislea a volala jeho jméno. Nevím, jestli mě vnímal. Jeho mrtvý pohled mířil k ní. Zrovna ji trhali na kusy.

„Svině! Ty hnusná svině! Zrůdo!“ Nereagoval. Vlekl mě po schodech nahoru, snad dvě patra. Celou dobu jsem křičela. Ocitli jsme se na střeše. Už byla tma. Téměř celou plochu osvětlovala právě startující helikoptéra. Přestala jsem se bránit. Nebyl důvod. Pohlédla jsem ze střechy a viděla světla asi pěti vojenských džípů. Odjížděly. Než mě Dagross nacpal dovnitř, přinesl k nám chladný noční vánek smrad hořícího benzínu s příměsí sladké vůně.

Vznesli jsme se do vzduchu. Z okna rozlehlého betonového komplexu se valil černý dým. Ztratila jsem naději a zdravý rozum. Vrhla jsem se na Dagrosse a úplně bez sebe do něj bušila pěstmi. Trvalo to dlouho, než mi došlo, že sedí téměř nehybně, a že nemá ani stopy po nějakém zranění. Ta krev na jeho tvářích a drahém saku byla moje. Ruce mi krvácely z mnoha ran a nejspíš jsem si zlomila několik prstů. Nakonec mi došly síly. Fyzická bolest na chvíli přehlušila tu duševní a já se sesunula na podlahu.

Bylo to jako kdysi. Pláč, beznaděj, osamění. Žádná náruč, žádná ruka, která setře slzy. Marnost. A on tam nade mnou seděl s brýlemi na očích a díval se z okna. Ten pohled mě vzpamatoval. Srdce jsem měla v bezvědomí, ale mysl najednou podivně jasnou. S heknutím jsem se přetočila na záda a pozorně se na něj zadívala. Vstát jsem nedokázala.

„Proč?“ zeptala jsem se. I můj vlastní hlas mi dodal pocit klidu. Nechvěl se.

Nejdřív se zdálo, že mou otázku bude ignorovat stejně, jako předtím můj pláč. Pak se ale přeci jen podíval dolů. Zahlédla jsem svůj odlesk v jeho brýlích. Polámané zkrvavené tělo. Nerozesmutnilo mě to. Neudělalo to se mnou vůbec nic.

„Na co se mě přesně ptáš?“

„Proč jsi mě nezabil? A proč ti tolik vadí jedna malá holka s foťákem? Tolik úsilí a plánů, abys mě dostal. Proč?“

Černá skla nebyla tak úplně neprůhledná. Viděla jsem, že jeho oči na okamžik střelily pohledem někam mimo mě.

„Nevím,“ odpověděl. Nepokračoval.

Čím déle to slovo viselo ve vzduchu, tím absurdnější mi to celé připadalo. Začala jsem se smát. Ten smích se mě naprosto zmocnil a ždímal z mých svalů poslední zbytky energie. Tekly mi slzy. Přitiskla jsem si předloktí na oči a čekala dokud to nepřejde.

„Je to něco podobného jako: jenom tak?“

Mlčel. Vzhlédla jsem k němu. Zase se díval z okna.

„Nestyď se. Mně to můžeš říct,“ zasmála jsem se hořce. Ten stav, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela, se trochu podobal opilosti. Bolestivé záškuby v pochroumaných rukou, závrať, pocit oddělenosti od těla. Naprostá oddělenost od většiny mysli.

Sáhl si do kapsy. Vytáhl odtud řetízek s medailonkem. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na hruď a vzápětí sykla bolestí. Moje prsty by nedokázaly nic uchopit, ani kdyby tam něco našly, ale nic tam nebylo. Vůbec jsem si neuvědomila, že ho nemám.

Otevřel přívěsek a s kamenným výrazem se podíval dovnitř. Když ho znovu zacvaknul, poznání konečně protrhlo stavidla té přeplněné nádrže plné podezření a vyvalilo se ven.

„Ty… Ty!“ Vstala jsem. Vyskočila a znovu se na něj vrhla. Chtěla jsem ho zabít. Jedno jak. Nebo při pokusu o jeho vraždu konečně umřít.

Tentokrát mi ale pevně sevřel zápěstí a držel, dokud jsem se nevyčerpala a nesesunula se na kolena.

„Měla bys mi být vděčná. Díky mně existuješ.“

Opravdu to ten šmejd řekl?

„Ty hnusná svině,“ šeptala jsem a přitom se opírala o jeho kolena. „Prokousala jsem se z břicha vlastní matky. Pamatuju si každej hnusnej detail, její křik, dokonce… její chuť.“ Hlas se mi zlomil. Bojovala jsem o dech. Trvalo dlouho než mě začaly napadat logické otázky.

„A co jako chceš? Hrát si na rodinu?“ chtělo se mi smát nebo brečet, ale ani na jedno jsem neměla sílu. Vedla jsem dýchavičný monolog.

„Já nevím,“ řekl už podruhé.

Pak mě pomalu spustil zpátky na podlahu. Olízla jsem si rty. Chutnaly strašně slaně. Jak dlouho už jsem nic nepila? Snad desítky let.

Zavřela jsem oči.

„Mluv! Chci vědět všechno, ty hajzle!“

A on se začal smát. Nepřirozeně, hrozivě.

„Mám se ti tu zpovídat? Abych zahojil tvoje city? Na tyhle sentimentální žvásty já nehraju. Ani nemám, co bych ti řekl. Potkal jsem ji na ulici a vojel. Konec příběhu. Kdybych neviděl ten medailon, ani bych nezjistil, jak se jmenovala.“

Zvedl se mi žaludek. Otočila jsem se na bok a naprázdno dávila. Nic ze mě ale nevyšlo. Jeho slova se mi znovu a znovu ozývala v hlavě a postupně se zkreslovala a deformovala do prapodivných hororových zvuků.

„Řekni mi ještě jednu věc, Dagrossi. Když byla tak bezvýznamná a zapomenutelná, proč jsi jí po tom nevysál?“

S heknutím jsem se překulila zpátky na záda. Zíral do tmy za oknem. Odpovědi jsem se nedočkala.

 

+++++

 

Usnula jsem. Zdály se mi zmatené sny. Během těch několika procitnutí jsem pochopila, že mám asi horečku. Interiér helikoptéry se změnil na nějaké prostorné auto.

„Pít…“ Hlasivky mi nefungovaly. V puse jsem měla tak sucho, že jsem se nemohla zbavit děsivého pocitu jazyka proměněného v kus pískovce. Napůl v bezvědomí, napůl spící, jsem v puse ucítila lahodnou chuť krve. Nikdy dřív mi tak moc nechutnala. Okamžitě po dopití jsem ztratila vědomí.

 

+++++

 

Dagross rozhodně nebyl žádná pečovatelka, ale asi i on pochopil, že to se mnou bylo hodně zlý, protože když jsem po nějaké době opravdu přišla k sobě, ležela jsem v posteli, ruce i hlavu zafačovanou a na stole leželo platíčko aspirinů a sklenice vody. Podle toho, jak jsem se cítila, jsem odhadovala, že moc dlouho tu nejsem. Pokusila jsem se posadit. Pak jsem ty dvě bílé tlapy, které jsem měla místo rukou, natáhla ke sklenici. Víc jsem toho vybryndala než vypila, ale něco polknout se mi přeci jen podařilo. Na sobě jsem měla obyčejné dámské pyžamo a když jsem zkusmo strčila nos do výstřihu, zjistila jsem, že mě někdo nespíš umyl. Moje mysl se zoufale zabývala nepodstatnými maličkostmi, protože stačilo málo a všechno to, co se stalo, by mi vtrhlo do hlavy a já nevěděla, jestli bych to dokázala přežít.

Vyčerpaně jsem padla zpátky na polštář a zírala na barokní štukový strop. Okny pronikalo do místnosti slabé světlo. Svítání? Nebo soumrak? Usínala jsem.

Téměř dokonalé ticho náhle narušila exploze hluku. Křik. Zvenku i odněkud z útrob domu. Slyšela jsem i tříštění skla a dunivé rány. Dveře se rozrazily. Horní pant se přitom nárazu vyškubnul z veřejí. Dagross se pohyboval maximální rychlostí. Ve tváři měl zuřivý výraz. Nestihla jsem se na nic zeptat. Chytil mě a vytáhl z postele. Pod nohama jsem ucítila měkký koberec a pod krkem silné prsty. Držely mě tak pevně, že jsem sotva lapala po dechu. Přitiskl mě zády k sobě, druhou rukou mě svíral v pase. Svislá poloha mi způsobila okamžitou nevolnost.

Do místnosti vtrhnul Emmett Cullen s Jasperem. Prudce jsem se nadechla. Jediný pohyb, který jsem si mohla dovolit. Sevření na hrdle zesílilo. Nemohla jsem dýchat. Po několika vteřinách se mi rozostřilo vidění.

„Ven! Nebo ji zabiju!“ zahřímal Dagross přímo do mého ucha. Nedostatek vzduchu mi podlomil kolena. V uších mi hučelo. I přesto jsem pak uslyšela rámus, jako by se okna vytrhla ze zdí a téměř okamžitě jsem cítila chladný vzduch. Náraz. Padla jsem k zemi. Při pádu jsem reflexivně vystřela ruce. To zapraskání, které zaznělo, vyvolalo čerstvou vlnu bolesti v mých prstech. Kašlala jsem a snažila se naplnit plíce. Kdosi mě uchopil v podpaží a táhl po koberci.

Chladný dotek na tváři. Vůně. Vůně!

„Vydrž, Bello!“ Ten hlas!

Snažila jsem se zaostřit, ale všichni se pohybovali příliš rychle. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Edward byl tady. Přišel si pro mě.

 

+++++

 

Pomsta? Záchranná akce? Akt spravedlnosti? Vznešená slova. Ve filmech jsou to ty scény, při kterých zní pompézní dramatická hudba, nejlíp v podání smyčcového orchestru. Hrdinové se probrodí potoky krve a moment vítězství si pak náležitě vychutnají. Širokoúhlá kamera, záběr z mírného nadhledu, hrdina hledí do dálky a přitom zasunuje meč do pochvy, případně pistoli do pouzdra.

Tohle bylo strašně rychlé. Žádné patetické dialogy mezi hlavním hrdinou a zloduchem, žádný výčet zločinů těsně před smrtí. Když do místnosti vběhli poslední dva přeživší bodyguardi, kterým se podařilo uniknout plenění Cullenovic klanu, byl Dagross už jen hromadou bílého mramoru s bizarním chomáčem černých vlasů. Ti dva se k němu přidali vzápětí a pak společně skončili v mohutné vatře rozdělané v sadu za domem. Stejně jako všichni ostatní. Ten oheň a mohutný sloup dýmu byly vlastně tím jediným, co by mohlo odkazovat na heroický příběh.

Neměla jsem čas ani potřebu něco si s Dagrossem vyříkávat nebo z něj dolovat přiznání, jestli mou matku miloval nebo ne. Podle toho, jak jsem ho stihla poznat, lásky, takové, jak ji vnímá většina normálních myslících bytostí, nebyl schopný. Možná prožil něco, co pro něj osobně znamenalo naprostý emocionální extrém. Jenže měřeno metrem civilizovaného světa, jeho láska mohla být velká možná pár mikrometrů.

Když boj skončil, měla jsem najednou mnohem větší starosti, než abych se zabývala svým mrtvým únoscem.

Edward došel až ke mně. Klekl si na zem. Jemně se dotkl mého obvazu na hlavě a opatrně uchopil ruce za zápěstí. Na to, jak se cítím, se ptal tónem laskavého ale nezúčastněného lékaře. Ujistil mě, že se vracíme domů, a že mi brzy bude dobře. Ani jednou se mi nepodíval do očí. Já sama jsem se doslova třásla. Už jsem ztratila naději, že ho někdy v životě uvidím. To že jsem cítila jeho ruce, bylo téměř víc, než moje srdce dokázalo snést. Visela jsem na něm pohledem a čekala, kdy si odbudeme ty zdravotní nezbytnosti a já uvidím v jeho očích to, co mě v posledních dnech drželo při životě.

Odmlčel se. Pomalu pokládal mou ruku. Musel slyšet, jak mi buší srdce, jak se mi zadrhává dech, jak se zajíkám. Ale něco bylo špatně.

Konečně ke mně zvedl pohled. „Promluvíme si doma.“

Nic víc neřekl. Vstal, vzal mě do náručí, ale se stejnou vášní mohl skládat metrák uhlí do sklepa. Pronesl mě troskami domu, který jsem naštěstí neměla čas si prohlédnout, a venku mě posadil do Emmettova auta vedle rozcuchané ale stále krásné Rose. Ona byla první, kdo se na mě usmál. Edward mě připoutal a beze slova zabouchl dveře. V bočním zrcátku jsem viděla, že odešel ke sporťáku, který stál hned za námi.

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Karolka

55)  Karolka (31.01.2011 01:50)

Páté poděkování:
MisaBells: Děkuju. Jj, Hanetka má čmuch. A Edward? On nám to poví. ;)
Lenka: Děkuju!
nathalia: Jsi prostě dobrá. Děkuju!
Ashley: Tak na férovku, jo? Hele, nestraš mě, jo? Takový ošklivý obličeje na mě, no fuj! A ohledně Dagrosse – až bude po všem, můžu klidně odpovědět podrobněji. Ale při druhém čtení z těch indicií určitě leccos posbíráš. Konec konců, s tím aspirinem jsi to vystihla přesně. Po zbytku mám pocit, jako bych přečetla seznam na nákup nebo povolených ingrediencí na oběd pro alergika. Hihííí. Promiň ale je už dost hodin a můj mozek se únavě občas brání blbinkama. Takže tak asi. Volterra nehrozí. A citový vydírání? Myslím, že to u Edy taky nehrozí. S přáním veselého šup šup i tobě se loučím.
Bye: Hele, já vím, že to nezní kdo ví jak úžasně, ale ty jsi prostě geniální komentátorka. (Kromě toho, že jsi geniální autorka, že?). Já to nedokážu vyjádřit žádným inovativním způsobem, ale asi takhle… Když píšu, je mi naprosto jasné, že na první možná ani na druhé čtení čtenář nenajde všechno, co tam dávám. Vždyť se kolikrát jedná o vpašovanou větu. Drobnost, která dokreslí něčí charakter. Nemusí to nutně souviset s hlavní linií příběhu. A ty mi to tam pak napíšeš a nejlepší výraz jaký mě napadá je, že mě zaplaví pokoj. Jo! Je to tam a jde to najít. To, co jsi napsala o Dagrossovi, by mohl mít vytesaný na hrobě. A i to všechno ostatní. Jsem vděčný autor, který kdyby ho měl, tak vrtí ocáskem. Děkuju!
gabina: Nasr… asi není úplně přesné, ale částečně asi ano. Děkuju.
Ewik: Zase jsi to krásně vystihla několika slovy. Děkuju!
jenka: Neboj se. Děkuju.
mary: Co by to tak asi mohlo být?
Lia: Taky doufám. Děkuju!

Karolka

54)  Karolka (31.01.2011 01:27)

Čtvrté poděkování:
Lenka326: Parádně jsi to rozebrala a drtivou většinu věcí odhadla přesně. Takže teď už si to budeš jen užívat. Děkuju!
HMR: Už to tak bude. (To je reakce na každou tvou větu). Díky.
Pospeta: Skoro všechno sedí. Jen ta Donovanova akce nebyla úplně marná. Ale nebudeme předbíhat. Jako scénáristka akčních filmů bych asi pohořela. Mě totiž asi, když na to přijde, ti zádumčiví chlapi s dlouhejma pohledama a smyčcema v podkresu děsně baví. Shrnu to. Klidně se můžeš přestat klepat. Ty to máš všechno perfektně prokouknuté.B)
Tru: Děkuju!
dori: Už jsme to více méně probraly, takže ještě jednou děkuju. Jsem ráda, že jsem pronikla do podstaty tvých štiplavých komentářů vůči Edwardovi.
belko: Moc děkuju. Mám v tom takový systém, abych to nějak ve zdraví přežila. Takové rituály, víš? Když dopíšu, detailní plánování dalšího dílu nesmím dělat stejný den. Ale takhle v noci, když si čtu vaše reakce a vaše předpoklady, už to malinko nechávám na volnoběh. Ta hlavní práce mě čeká samozřejmě až zítra, ale už teď vím, že emocí bude hodně. Ale tu holku nezlomili. Takže ona ze sebe určitě vydoluje ten svůj nezdolný optimismus a porve se s tím.;)
emmettka: Děkuju, to mě těší. Moc už nám toho nezbývá. Můj odhad jsou asi dvě nebo tři kapitoly. Ale uvidíme, jak se rozepíšu. V tomhle jsem strašně nespolehlivá.
hellokitty: Děkuju.
LostriS: Děkuju. Zítra by měl být.
Jarusinka: Chvíli jsem přemýšlela, jestli se ti někde něco nesmazalo. (Neboj, jen žertuju). Děkuji za reakci.

Lia

53)  Lia (31.01.2011 01:16)

no no no připadá mi, že se k ní Eward chová nějak odtažitě vždyť ji zachránili a už je u něho, tak co řeší? aha já zapomněla na Esmé a Carlisle ale tys to určitě nějak zaonačila, takže budou v pořádku že jo? prosíííííííím ať je to tak
no a tak trochu jsem čekala takový nějaký příbuzenský vztah mezi Bellou a Dagrossem ale stejně mě to odrovnalo, doufám, že budu mít sílu na další kapitolku

Karolka

52)  Karolka (31.01.2011 01:11)

Třetí poděkování:
Jesska: Na snesitelnou úroveň by se to zítra mělo vrátit. (I když ve srovnání s tou dnešní kapitolou je asi snesitelné cokoli). A ten HE se nedá odkládat věčně. ;) Je to pomalu na spadnutí. Děkuju.
bb: Moc ti děkuju. Ony jsou ty motivy leckdy vlastně úplně jednoduché, jen ta bouře událostí nás trochu mate. Ale bude se to vyjasňovat.
Amisha: Takové už to nebude, neboj se. Děkuju.
Baruu: Děkuju. Taky myslím, že Edward má nárok se zlobit. I když si troufnu říct, že navzdory tomu, co se většinou objevuje v komentářích, to zdaleka není jen hněv. Hanetka to moc krásně napsala v té básničce. A Esmé a Carlisle? Jak to vlastně bylo? Zítra by se to mělo vysvětlit.
kamčí: Já vím, spousta otázek. Neboj se. A děkuju.
sakraprace: Děkuju. Myslím, že až tak do thrilleru jsem si tentokrát sáhla poprvé. Zdá se mi o tom, přemýšlím o tom neustále. V těch posledních částech se pokusím o kouzelnický trik. Znáš to. Uzel na laně, kouzelník mávne, zatáhne a uzel je pryč.
PeTi: Jestli tě to uklidní, ten maglajs je úplně v pořádku. On ten příběh prostě není černobílý. Nelze říct, že by někdo měl úplně pravdu a někdo se úplně mýlil. Nejnadpřirozenější složkou tohoto příběhu je jen fakt, že všechny kladné postavy dělají to, co považují momentálně za nejlepší. Ale ono si to sedne. Děkuju.
AMO: Moc děkuju. Vážím si toho, že ses mi tu z toho vypsala. Ano, smíšené pocity. Prošla si peklem a moc ráda by tu náruč. Jenže nebyla jediná, kdo si sáhnul na dno. To bude chtít velikou dávku… čeho všeho vlastně??? Do zítřka na to zkusím přijít.
MaiQa: Hele, vždycky si říkám, že to nechám až na konec, protože to sem vůbec nepatří, ale pak na to zapomenu. Takže dnes tím začnu: To je ale avatar!!! Pokaždé (!) jsem z něj úplně hin. A teď už k věci. Ech, děkuju, ještě pořád nevím, co na něco takového říct. Snad se jen snažit psát dál tak, aby se ti to líbilo.
Scherry: Děkuju!

Karolka

51)  Karolka (31.01.2011 00:28)

Druhé poděkování:
kytka: Tvoje komentáře mě vždycky ohromně pohladí na duši. Další díl mám v pondělí v plánu. Uvidíme, jak to půjde. Moc děkuju!
semiska: Mým zásadním cílem vždycky bylo narovnávat klikaté cesty svých postav a dávat jim život do pořádku. (No jo, uznávám, že tu startovní čáru jsem jim nastavila já...) Např. Dagross je teď tak v pořádku, že už to ani víc nejde. Ale teď vážně. Skutečně nemám v plánu SE. Nedokázala bych to. Jak už jsem se před časem zmínila: jen jednou v životě jsem napsala příběh se smutným koncem a mám ho hluboko v počítači nepublikovaný.
jeanine: Děkuju! To přirovnání s cvrnkáním kuliček bylo úžasný.
Katty: Neboj, napsala jsi to úplně srozumitelně. Děkuju.
Carlie: Moc děkuju. Tvoje komentáře beru jako dopink. Mmch… chystáš něco nového?
Twilly: Jsem vyprskla, když jsem přečetla tvou úvodní hlášku v pozměněném znění. Já vím, byl to masakr. Já si asi po třech stranách musela udělat zdravotní procházku po bytě. Ale tohle máme za sebou a teď už jen několik menších šutráků. Děkuju! Opět jsi mi rozbušila srdce.
Pája: Děkuju za krásný komentář. Nenechám, to víš, že nenechám. On už se nám blíží konec, takže to vyjasnění zásadních otázek musí přijít.
sfinga: Pokusím se jim promluvit do duše. Děkuju!
Linfe: Taky si to myslím. Takže taky děkuju.
Silvaren: Vydrž! A děkuju moc. Zítra mě čeká myslím heroický úkol.

Karolka

50)  Karolka (31.01.2011 00:00)

První poděkování:
Anna s číslem: No, přiznám se, trochu mě tahle kapitola vykolejila. Už od rána jsem měla napsaný koncept, ale k PC se dostala až odpoledne, takže jsem si to martyrium přehrávala v hlavě x-krát dokola. Vím, že to bylo adrenalinové čtení. Díky!
Lucie: Děkuju!
Gassie: Děkuju. Tvoje komentáře nejsou nikdy odfláknuté. ;) Tipuju, že rozmotávání klubka nám zabere ještě asi tak tři kapitoly. (plus mínus)
Nosska: Děsivé to trochu je, ale snad můžu říct, že to nejhorší máme za sebou. Děkuju.
Hanetka: Ach jo. K tomu není, co říct. Ta básnička je úplně přesná. Všechny, které se ptají, jak se Edward cítil a proč se takhle chová, odkážu na tvůj komentář. Já u něj brečela 2x. Děkuju!!!
Abera: Děkuju. Ty dnes neobjasněné věci, které byly za celou Cullenovic záchrannou akcí, se pravděpodobně dozvíte v příští kapitole.
Dennniii: Děkuju. Mám radost, že tě to nijak nesejmulo a těším se na zítřek.
jannett: Odpovědi postupně budou. A mám radost, že ti dělám radost.
Fanny: Postupně budeme zklidňovat tempo, tak si snad oddychneš. ;) Děkuju.
eMuska: Jejda! Teď jsem se zas lekla já. Jsi ok? Neboj, už to bude mnohem klidnější. Děkuju.

49)  mary (30.01.2011 23:50)

napětí a zvratů je tady dneska požehnaně, ale jedno mi asi nedá spá. Co zase přelítlo Edvardovi přes nos, že se chová jak naprostý pako?!

48)  jenka (30.01.2011 23:30)

To je šok. Pořád nemůžu uvěřit, že jsou Carlisle a Esmé mrtví. A strašně se bojím, že chystáš skutečný sad end. A to jsem si myslela, že vydržím hodně. Ale "při životě" mě drží jenom iracionální naděje, že o nakonec dopadne aspoň trošičku dobře. Aspoň malinko... prosím...

Ewik

47)  Ewik (30.01.2011 23:19)

Opravdu to nebylo lehké čtení. Vůbec jsem nedýchala.
Esmé a Carlisle? Snad to dopadlo dobře.
Edward.:( Chápu ho, ale doufám v odpuštění.
Moc se těším na další díl.

46)  gabina (30.01.2011 22:30)

No teda, to ako fakt zabili Carlisla a Esme ??? Edward je asi fakt nasr...
Perfektné, som síce kompletne vyšokovaná ale stálo to za to

Bye

45)  Bye (30.01.2011 22:30)

Esmé...
Karolko, jedině! díky tomu, že už Tě TROCHU znám, se teď snažím klidnit předtuchou, že ona i Carlisle z toho vyvázli. Netuším jak, ale vím, žes to zařídila. (Bylo to, jak se na Dagrosse vrhla, že jo? Co mu vzala?)
Dagross...
"Možná prožil něco, co pro něj osobně znamenalo naprostý emocionální extrém. Jenže měřeno metrem civilizovaného světa, jeho láska mohla být velká možná pár mikrometrů."
Geniální věta, dokonale vyjadřující to, co jsem z něj při tom "rozhovoru" ve vrtulníku cítila. On v tom okamžiku prožíval šílený emocionální vypětí, viď? Jenže v jiný dimenzi. A navrch si vůbec nerozumněl. S velkou nadsázkou si troufnu tvrdit, že zemřel kvůli otcovské lásce...
Bella...
K tomu, jak máš zmáknutý její vnitřní svět v každý situaci (dokonce i když je v bezvědomí!) a ke skutečnosti, že to ze sebe dokážeš vysypat v mininálním čase s maximální účinností, to všechno znásobeno širokoúhlým plnokrevným akčním dějem, zabaleným do stoprocentně čtivý formy... k tomu se už dál vyjadřovat nebudu
Ovšem... tohle sem prostě zkopírovat MUSÍM!!!
"Prokousala jsem se z břicha vlastní matky. Pamatuju si každej hnusnej detail, její křik, dokonce… její chuť.“
To mě položilo na lopatky!
Edward...
:( :( :(
Chápu. Snad pochopí i on...

44)  Ashley (30.01.2011 22:29)

Jooo, teď jsem rozzuřená, celý můj předlouhý koment mi kvůli ******** ****** **** ****** **** internetu zmizel! **** **** *****!!!!
No a teď znovu ke kapitole!
T-T-TOS NEUDĚLALA!!!! CO SI TO DOVOLUJEŠ?! CARLISLE A ESME?! Budu ti teda
věřit, ale Grrrr!!!! AAAA!!!! Huuuuuu!!!
Tak jo, tušila jsem to. Tušila jsem, že je Dagross její otec. To byla ta moje (Ne)slavná teorie. Ale čekala jsem, že to nějak víc zamotáš. Třeba že se do něj Bella zakouká a pak zjistí, že je to její příbuzný (trochu zvrhlé, já vím )
Věděla, jsem, že je Dargross zvrhlík bezcitný {přžesto je škoda, že už je po něm, já mám pro ty PĚKNÝ zápúoráky slabost, to víš, to ten můj chorý mozek, který dostává moc často na holou.}ale toto. Fuuuju!!! EEEh! Dělá se mi z nějk špatně. Stále si nemůžu připustit,, že se tohle ve světě děje.
Škoda, že Belle neodpověděl na otázku, mohlo to být oklénko do duše.
Stejně mu na ní alespoň trošičku záleželo. (Dost na to, aby obětoval pár dolarů za aspirin. To já bych ho někomu, koho nenávidím nekupovala!)
UUUf, zachránili ji!!! (No jo, jasně, že jsem to čekala, ale radost projevit musím! )
Chápu, že je na ni Eda naprdnutej a doma je čeká vážný rozhovor (Jestli po sobě hodí nějakou tu vázu, talíř, kudlu budu naproso spokojená, já ráda to bouřlivé hádáníé se , samozřejmě s dobrým koncem!!!!) Jo, a prosím vynech tu část - Jsi důvod mé existence, Kdyby...Jel bych do Volterry.. Brrr. Fuuj. Citové vydírání )
Ohledně mé teorie - popsáno nahoře. Je mi jasné, že by tě to asi nenapadlo, ale kdyby kjo a tys to propracovala - byla bys gééénius!!!!
Tak ŠUP Šup! Pokračování, zlatíčko!

A ještě si musím ulevit: Internet jeden *tuut* tut* tutututu* *píííp*

43)  nathalia (30.01.2011 22:02)

Ani se nedivim, ze je na ni nasrany!!!!! :D
Ja verim ze C. a E, to prezili :) Esme tam beztak byla jen proto, aby dala D. nejaky cip, nebo neco podle ceho by je nasli :) Super dil!!! Nemuzu se dockat az bude dalsi!!
Je jsem vedet, ze to bude jeho dcera!!! :D

Lenka

42)  Lenka (30.01.2011 21:58)

Tak mě dnešní kapitola rozhodila, že nejsem schopná ze sebe vyloudit smysluplný komentář.
Tak jen: Karolko já ti věřím a znovu se skláním před tvým uměním.

MisaBells

41)  MisaBells (30.01.2011 21:37)

Asi má průšvih, co? Ale můžu ti říct, že Hanetky teorie se fakt podařila!
Bylo to super. Jsem ráda, že je Zoom v bezpečí - tedy doufám, že je. Ale co ten Edward, sakryš? Hm? No tleskačka, klaněčka a doufačka v další díl. Skvostné, Karolko!

40)   (30.01.2011 21:20)

Tušila som to. Ale čo bude teraz, to naozaj nemám poňatia...

39)  LostriS (30.01.2011 20:58)

hrozně dobře hrozné! chudák Esme a Carlisle! :'-( oceňuju to, že se zbytečně "červenoknihovnovně" nerýpeš v tom, jestli byl Dagross její otec, a jestli její matku miloval... Edward ji za jejich smrt asi bude obviňovat, ale snad se zase usmíří.. další díl, prosím..

38)  hellokitty (30.01.2011 20:50)

emmettka

37)  emmettka (30.01.2011 20:50)

No já pořád doufám, že ten dým byl z těch šmejdů co pracovali pro Dagrosse a ne z Carlislea a Esmé. MOCINKY povedená kapitola... miluju ZOOM a doufám, že ještě nebude končit!!!

36)  belko (30.01.2011 20:43)

Karolko, děsíš mě! vyděsila jsi mě každým řádkem tohoto dílku!!!!! Pořád jsem si připomínala tvá slova z perexu: "Důvěřujte mi..." snažila jsem se, ale bylo to těžké
Všichni tady si přejeme, aby C a E tu hrůzu přežili, prosím
Vím, že Bella porušila přísahu, ale Edward ji třeba pochopí...odpustí
Karolko, už 10minut tady sedím a hledám ta správná slova a pořád se neumím vyjádřit. No nic, počkám do zítřka, snad se vzpamatuju!Promiň.
Jsi neobyčejně dobrá autorka, jsi skvělá

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek