11.12.2010 [21:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 11×, zobrazeno 3544×

„Tak ty prý jedeš taky do Kalifornie, je to pravda?“ zastavil mě na chodbě ledový dotyk. Nadskočila jsem pár centimetrů nad zem. Ještě pořád jsem si na jejich chladnou kůži nezvykla.

„Jako bys to už nevěděl od Edwarda,“ odsekla jsem mu vztekle. Úlek bylo to poslední, co moje nálada dneska potřebovala.

„Co se děje? Cítím z tebe zuřivost, ale nedokážu vysvětlit její příčinu,“ pošeptal a ustaraně se na mě podíval. Zavřela jsem oči a sklonila hlavu.

„Promiň, nějak nemám svůj den,“ omluvila jsem se. Pousmál se na mě a já se okamžitě cítila o hodně líp.

„Není za co,“ zazubil se na mě. Chvilku mi to trvalo, než jsem pochopila, že na mě použil ten svůj zvláštní dar.

„Ty jeden…“ drcla jsem ho opatrně do ramene a rozesmála se. Rozesmál se taky.

„Když odejdeš, ten pocit zmizí, že?“ konstatovala jsem drobet smutně. Jen zakýval hlavou.

„Jenže nám oběma odpadly poslední dvě hodiny. A pokud vím, Embry s Jacobem tady dneska nejsou. Takže, co třeba oběd?“ navrhnul a kývl bradou na parkoviště. Zamyslela jsem se. Měl pravdu, poslední dvě hodiny mi opravdu odpadly a měla jsem je mít s Jacobem a Embrym, ti měli jednu z těch svých hlídek. Jenže, oběd s upírem?

„Jestli se pořád bojíš, stačí říct, odvezu tě na hranici La Push a pojedu domů,“ pokrčil rameny, ale v očích měl prosebný pohled.

„To je hrozný, máš ještě smutnější psí oči, než Jacob,“ povzdechla jsem si a zamířila k jeho motorce.

„Nepřirovnávej mě k tomu štěněti, prosím tě,“ požádal mě s úsměvem a podal mi náhradní přilbu, co měl pod sedadlem.

„Neurážej mou rodinu, pijavice,“ prskla jsem po něm na obranu. Jen se rozesmál.

„Fajn, fajn, beru zpět,“ zvedl ruce v obranném gestu.

„Omluva přijata,“ usmála jsem se blahosklonně. Zazubil se na mě a nasadil mi na hlavu přilbu.

„To zvládnu sama,“ zabrblala jsem si pod nosem. Nejspíš mě neslyšel.

„Já vím, ale jsem si takhle jistější,“ pousmál se na mě a nasadil si tu svou. Aha, takže slyšel.

„Doufám, že máš ráda mexickou,“ kouknul na mě nejistě, když jsem mu na parkovišti před restaurací přilbu vracela.

„Miluju ji,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Jednou za čas jsem s mámou a tátou na mexiko zašla.

„Hele, a budeš si hrát na člověka?“ zeptala jsem se ho s ďábelským úsměvem.

„Ne, doufám, že to všechno nenápadně spořádáš sama,“ ujistil mě a otevřel mi dveře. Galantní je, to se mu musí nechat.

Vyhlédli jsme si stůl pro dva a Jasper kývl na servírku. Objednali jsme si dvě tacos.

„Ty chceš vyřídit svou konkurenci!“ nařkla jsem ho, když nám jídlo přinesli.

„Prosím tě, Dreamer není žádná konkurence. Shadow jo, s tím si nás dokázala porazit, ale s ním ne,“ mávl nad tím rukou. Rozesmála jsem se nad jeho úvahami.

„Aby ses nedivil. Snílek je stylař a tréninkové výsledky má lepší, než Shadow,“ upozornila jsem ho. Úsměv na tváři mu zamrznul.

„Kecám, Shadow je výsledkově lepší, čekám, co se z Dreamera vyklube,“ zazubila jsem se na něj. Hodil po mě ublíženým pohledem, ale nakonec se usmál.

„Jseš podšívka, víš o tom?“ upozornil mě a přisunul mi nenápadně svou porci.

„A co když to nesním?“ zeptala jsem se ho zvídavě, „Sníš to ty?“ dodala jsem ještě. Podle jeho znechuceného pohledu se na to nejspíš nechystal. Jenže já už neměla hlad, můj tacos mi stačil.

„Jsi na mě zlá,“ oznámil mi ublíženě, když do sebe půlku porce dostal.

„Já? Nikdy, já jsem ten nejhodnější tvor na světě,“ odporovala jsem mu s úsměvem. Zablýsklo se mu v očích.

„Nejsi, kdybys byla tak hodná, jak tvrdíš, šla bys se mnou zase do kina,“ kouknul na mě s otázkou v očích. Naklonila jsem se blíž k jeho uchu.

„S cizím upírem potmě nikam nechodím,“ zašeptala jsem mu a sedla si zpět na své místo.

„No, zkusit jsem to musel,“ pokrčil rameny a zavolal servírku. Sledovala jsem, jak se s ním snaží nenápadně flirtovat. Dokonce mu na účtence podstrčila svůj telefon. Bublala jsem smíchy celou cestu ven. Teprve tam jsem se rozesmála naplno.

„Kdyby tak věděla, s kým měla tu čest,“ zavyla jsem smíchy. Jasper převrátil oči v sloup a nasadil mi helmu. Můj smích se rázem stal tlumeným, ale pořád jsem se smála.

„To děláš ty!“ ukázala jsem prstem na Jaspera a opřela se o jeho motorku v další salvě smíchu. Zazubil se na mě a kývl.

„Poslal jsem ti zpět tvou emoci,“ vysvětlil mi. Jak rychle smích přišel, tak rychle zase odešel. Už jsem se jen občas pochechtávala.

„To od tebe nebylo hezký,“ vyčetla jsem mu. Pokrčil rameny a nasedl. Napodobila jsem ho a přitiskla se k jeho zádům. Od poslední projížďky jsem jeho oblíbenou rychlost znala. A opravdu jsem neměla zájem o polámané kosti.

„Tohle vůbec není nepříjemné,“ otočil se ke mně s úsměvem a nasadil si přilbu.

„Moc si na to nezvykej,“ zabrblala jsem do helmy. Věděla jsem, že mě slyšel. Zakroutil hlavou a nastartoval. Jeli jsme větší rychlostí, než posledně, nutilo mě to přilnout k jeho zádům ještě víc. On mi to snad dělal schválně.

Konečně jsme zastavili na hranici rezervace. Sundala jsem si přilbu a vrátila mu ji. A rychle odskočila stranou, když se po mě natáhl.

„Dneska žádný líbání,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou a rozešla se domů. Nebylo mi přáno. Opět se kolem mě mihla šmouha a Jasper mě držel v náručí.

„Hej, ty nehraješ fér!“ okřikla jsem ho a snažila se z jeho objetí vymotat. Ještě půl metru a už by na mě nemohl. Jenže se nezdálo, že by mě hodlal pustit.

„Jak už jsem říkal, Mandy. Já se nevzdávám. A hrozně nerad prohrávám,“ zašeptal mi do ucha a spojil naše rty. Měl tvrdé rty, ale hebké a úžasně poddajné. A já z něj byla na větvi.

„V tom případě by ses měl na prohru pořádně připravit,“ zašeptala jsem mírně omámeně, když se ode mě odtáhl. Nechápavě se na mě podíval.

„Zítra vás na tom plese rozdrtíme. A já s upíry nechodím,“ odsekla jsem, teď už lehce vztekle, a odskočila toho půl metru za hranici. Podíval se na mě ublíženě a nešťastně. Otočila jsem se a vydala se domů. Ušla jsem sotva deset metrů, když se ozvala jeho motorka. Odfrkla jsem si a naštvaně dusala po cestě. Zmetek jeden. Využívat svou moc k tomu, aby mě mohl políbit. Jakoby to potřeboval, blbeček. Ale tímhle si to pořádně pohnojil, takového kluka nechci.

Utnula jsem tok svých myšlenek a nakoukla dovnitř do domu. Měla jsem štěstí, nikdo nikde nebyl.

Vklouzla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Kde máš zbytek?“ ozvalo se mi za zády a já opět leknutím nadskočila.

„Odpadla mi hodina, tak jsem se z Forks prošla,“ zalhala jsem Billymu a otočila se k němu.

„A nebylo by jednoduší tu hodinu počkat a jet pak s klukama?“ zeptal se mě zmateně. Z Forks to sem bylo celkem dost daleko.

„Jo, asi jo, ale já se chtěla projít, aspoň jsem si protáhla svaly,“ pokrčila jsem rameny. Billy se na mě usmál a chápavě přikývl.

„Dám si sprchu, kluci pro mě přijedou kolem čtyř,“ zavolala jsem na něj ještě, zatímco se vrátil k televizi. Slyšela jsem i Charlieho, takže nejspíš koukali na nějaký zápas.

Zaběhla jsem do svého pokoje, posbírala čisté oblečení ke koním a seběhla zpět do přízemí.

V koupelně jsem koukla k pračce. Někdo mě opravdu měl rád. Byla plná černého prádla, tak jsem jen přidala to, co jsem měla na sobě, a zapnula ji. A doufala, že Jacob z vypraného oblečení nic neucítí.

Ta sprcha byla naprosto úžasná. Uvolnila mi napjaté svaly a odplavila skoro všechen stres. Dokonce už jsem ani nemyslela na toho zatraceného Cullena. Aha, takže myslela. Blbeček jeden, furt ho musím mít v hlavě, spílala jsem v duchu a zavřela se v pokoji. Ještě mi zbývala hodina. Nevěděla jsem, co dělat, i to prádlo se už sušilo.

Nakonec to za mě vyřešil John.

„Ahoj, co se děje, že voláš?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Ten mi ovšem zmrznul na rtech.

„Dreamer má těžkou koliku,“ oznámil mi a já málem upustila telefon. Ne, prosím ne. Na koliku mi umřel Tikkity.

„Za chvilku jsem tam,“ vyhrkla jsem, zaklapla telefon a seběhla dolů.

„Jedu do stáje, Dreamer má koliku,“ houkla jsem na Billyho a vystřelila ven.

Jake měl v garáži ustájenou motorku, a pokud jsem měla správné informace, byla plně funkční. A klíčky byly v zapalování. Vyjela jsem s ní ven a na cestě nastartovala. Naštěstí naskočila na první pokus a já mohla jet.

„Jak je na tom?“ zeptala jsem se Johna, sotva jsem zaparkovala u stáje.

„Moc dobře ne, když ho nevodím, pořád se převaluje, ve výběhu taky a kolotoč nám nefunguje,“ prohrábl si nervózně vlasy.

„Už tu byl i veterinář, napíchal do něj pár injekcí a zase odjel. Snažím se mu dovolat, ale je nedostupný,“ dodal ještě a následoval mě k jednomu z malých výběhů. O hrazení byl opřený lonžovací bič, ale Dreamer se převaloval. Drapla jsem vodítko a vešla dovnitř. Podíval se na mě a natočil hlavu ke svému břichu.

„Já vím, kamaráde, bolí to. Ale neboj, dostanem tě z toho, zase budeš v pořádku,“ mluvila jsem na něj konejšivě a připnula vodítko k ohlávce. Nechtěl se vůbec postavit, John mi musel pomoct, dostat ho na nohy.

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptala jsem se ho, když Dreamer konečně stál.

„Asi od desíti. Veterinář tady byl v jedenáct, volal jsem mu hned, jak jsem poznal, že tohle sám nezvládnu. Po těch lécích se to trochu zlepšilo, ale během dvou hodin zase ležel,“ odpověděl mi.

„Tak pojď, Snílku, rozchodíme to,“ promluvila jsem na něj a pomalu se rozešla. Následoval mě, nepříliš ochotně, ale následoval.

„Jdu zkusit toho doktora,“ houkl na mě ještě John a zmizel v kanclu.

Asi slavil úspěch, protože během půl hodiny brzdilo před stájí auto. Tak ne, to byl Jacob.

„Kdo ti dovolil vzít si moji motorku?!“ obořil se na mě, sotva vešel do kolbiště. Mrkla jsem na Dreamera, co s ním ten křik udělal, ale zdál se naprosto flegmatický.

„Musela jsem, John mi volal, že Dreamer má koliku. Neměla jsem se sem jak jinak dostat,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit a ukázala na koně vedle mě. Vypadal, že by si nejraději lehnul.

„Tak to ne, to není dobrý nápad,“ oznámila jsem mu a obešla s ním další kolečko. Jacob se na něj podíval vystrašeným pohledem.

„Je to moc zlý?“ zeptal se mě s obavami.

„Celkem dost, prý to trvá už od rána a nezabraly ani injekce. Doktor je navíc nedostupný,“ podala jsem mu všechny informace a dál vodila Dreamera.

Doktor nakonec dorazil. V šest večer. Museli jsme se přesunout do haly, kluci měli na kolbišti trénink a v pět se začalo stmívat. Když přijel, byla tma jak v pytli.

„Jak dlouho s ním chodíš?“ zeptal se, jakmile jsme ho uspali a položili na zem. Vytáhl si z kufříku potřebné věci a zavedl Dreamerovi do nosu hadičku s fialovým roztokem.

„Já zhruba od tří hodin a John ho předtím proháněl ve výběhu,“ odpověděla jsem a hladila ho po čele.

„Vydrž, kamaráde, jenom vydrž,“ zašeptala jsem mu do ucha a podívala se na doktora.

„Ty jsi ta slavná Amanda Black, že?“ pousmál se na mě. Bože, to mě znají všichni?

„Jo jsem to já. Uzdraví se?“ zeptala jsem se zoufale. Jen se usmál a kývl.

„Tím pohybem jste mu s Johnem zachránili život. Kolika už byla na ústupu a tohle ji odežene úplně,“ vysvětlil mi. John mi povzbudivě stiskl rameno a kluci radostí zavýskli.

Dreamer se začal pomalu probouzet. Odstoupila jsem od něj a počkala, až se sám postaví na nohy. Zadní nohy mu dvakrát selhaly a spadl zpátky na zem. Rozběhla jsem se k němu, ale zastavila mě ruka veterináře.

„Tohle musí zvládnout sám. Jakmile se postaví, máme vyhráno. Pokud ne, bude muset na kliniku,“ vysvětlil mi, když jsem po něm mrskla ublíženým pohledem. Ale nemohla jsem nic jiného, než nervózně sledovat Dreamerovu snahu dostat se na všechny čtyři. Povedlo se mu to až s pátým pokusem. Zavýskla jsem radostí a rozběhla se k němu. Skončili jsme v naší oblíbené tulící poloze. Opřela jsem se mu o plece a objala kolem krku. On sklonil krk a hlavou mě přitiskl k sobě. Někdy mezitím mi stihl prohledat zadní kapsy. Dnes v nich ale žádný pamlsek nebyl.

„Nevím, jestli se mu to nevrátí, nejlepší by bylo, kdyby s ním někdo zůstal přes noc. Kdyby něco, volejte na tohle číslo,“ oznámil nám ještě doktor, předal Johnovi vizitku a odešel zpět ke svému autu. John ho doprovodil.

„Jaku, prosím tě, zajedeš mi domů pro nějaké oblečení a deky? Zůstanu u něj,“ poprosila jsem svého bratránka.

„No, táta by neměl mít nic proti, řeknu mu, ať ti když tak zavolá,“ zamyslel se a zamířil ven z haly. Zrovna se minul s Johnem.

„Zůstanu tady,“ oznámila jsem mu a čekala na reakci

„Zrovna jsem tě o to chtěl poprosit,“ usmál se na mě nejistě. Teda, a já čekala, že ho budu muset hodiny a hodiny přesvědčovat. No, asi nebudu.

„Jacob byl za chvilku zpátky ve stáji a přinesl mi deky, spacák, věci na převlečení a večeři. Billy prý vzkazoval, že můžu zůstat, jak dlouho bude potřeba, řekl, že ví, co pro mě Dreamer znamená a chápe můj strach.

„Mám úžasnou rodinu,“ usmála jsem se šťastně a vyprovodila kluky k autům. Motorku si Jake naložil na korbu dodávky. Oznámil mi, že se ráno staví, takže ji nebudu potřebovat. Ani jsem mu neprozradila, že na ni mám řidičák. Trklo mě to, až když zmizel v zatáčce.

V celém areálu bylo pusto a prázdno, když jsem vlezla Dreamerovi do boxu a zachumlala se do dek. Chvilku jsem ho pozorovala, jak chroupe svou rapidně zmenšenou porci ovsa. Dostal ji jen proto, aby nehrabal.

„Tak vidíš, Snílku, nakonec jsme tě z toho dostali,“ zamumlala jsem a opřela si hlavu o zmuchlanou deku. Věděla jsem, že spát v jeho přítomnosti je nebezpečné a kdyby na to přišel John, nejspíš by mě vykostil zaživa, ale nemohla jsem si pomoct. Na tom lehátku v uličce by se mi nejspíš spalo líp, jenomže kdyby se Dreamerovi ta kolika vrátila a on by se znovu převaloval, neslyšela bych to. Vevnitř ano. A navíc jsem mu věřila. Spánek na sebe tudíž nenechal dlouho čekat.

Ze spánku mě probralo Dreamerovo naštvané odfrknutí. Vždycky jsem měla lehké spaní.

„Co je s tebou, bráško?“ ozval se neznámý hlas. A sakra. Dreamer zařehtal, ale moc nadšeně to neznělo.

„Copak si na mě zapomněl?“ ozval se ten kluk znovu. Tohle už bylo nad moje síly. A telefon zůstal v klubovně.

Pomalu a opatrně jsem se vyhrabala z pod deky a spacáku.

„Koho to tam schováváš,“ zamumlal neznámý a prohlídl si box. Dreamer se mezi nás sice postavil, ale i tak jsem stihla zachytit jeho pohled. A začala jsem se v jeho očích topit.

Rychle otevřel dveře a natáhl ke mně ruku. Dreamer byl pohotovější, než já a postavil se na zadní. Dokonce toho kluka trefil do ruky kopytem. Já stihla uskočit dozadu.

„Snílku! Uklidni se, nic nám nehrozí, John už je na cestě,“ zavolala jsem na hřebce v domnění, že zmínka o Johnovi kluka vystraší. A Dreamer se díky mému hlasu uklidnil. Dopadl na zpátky na přední nohy a natočil ke mně hlavu.

„Hodnej kluk, zahnal zloděje na útěk,“ pochválila jsem ho a podrbala na čele. Drcnul do mě a foukl mi do vlasů.

„To víš, že tě mám ráda,“ usmála jsem se a přitulila se k němu.

„Kdo jsi? A co děláš uprostřed noci v jeho boxu?“ vyhrkl ten kluk. Stál před boxem a upřeně na nás zíral. On neutekl?

„Co tady dělám já? Na to bych se měla ptát spíš já ne? Co ty tady chceš?“ odsekla jsem naštvaně, zatímco ublíženě sledoval Dreamera. Ten na něj nekoukal zrovna přívětivě. Dokonce se po něm ohnal zubama. Kluk stihl uskočit a já si všimla, co měl na sobě. Kdo proboha chodí na přelomu října a listopadu v tričku s krátkým rukávem?, vytanulo mi na mysli. Pak jsem si uvědomila, že kluci ze smečky. To je on?

„Přišel jsem se podívat na Dreamera. Jsem jeho jezdec,“ pokusil se o vysvětlení. Takže je to on.

„Tak ty seš ten slavnej Paul Lowell, co odfrčel s mojí sestřenicí a nechal tady Snílka bez rozloučení. Mimochodem, byl jsi jeho jezdec,“ mávla jsem nad ním rukou a natáhla se pro mikinu. Nějak se do mě dala zima.

„Pořád ale nevím, kdo jsi ty,“ upozornil mě. Znala jsem ho sotva pět minut, a už byl otravný.

„To tebe nemusí zajímat, důležité je, že jeho současným jezdcem jsem já,“ odsekla jsem mu. Dreamer do mě zase dloubnul a podíval se na svůj žlab.

„Žádný takový, zlato, ta kolika by se ti mohla vrátit a to přece nechceš,“ zakroutila jsem hlavou a z kapsy mikiny vyhrabala mentolové pastilky. Koně se po nich mohli utlouct a žádné zdravotní komplikace nehrozily.

„Na, dej si tohle,“ natáhla jsem k němu dlaň s bonbonem. Olíznul mi ruku a pamlsek zmizel.

„On měl koliku?!“ zeptal se mě Paul vyděšeně. Tak nějak jsem stihla zapomenout, že tam stále stál.

„Jo, dost těžkou, proto tady jsem. Hlídám ho, kdyby se mu zase přitížilo, ale myslím, že už bude v pohodě, viď, kamaráde,“ pousmála jsem se na něj a počechrala mu hřívu.

„John už by tu měl být, ne? Bydlí kousek od stáje,“ zeptal se Paul nervózně.

„Nevolala jsem ho, mobil mám v klubovně,“ přiznala jsem neochotně. Zazubil se na mě a podal mi ruku.

„Tak polez ven, musíš být prokřehlá, udělám ti čaj,“ poznamenal. Nebála jsem se ho. Když ke mně totiž tu ruku natáhl, všimla jsem si tetování na jeho paži. Jacob měl úplně stejné.

„Hej!“ okřikla jsem Dreamera. Vloupal se mi do kapsy, ve snaze najít pastilky.

Plácla jsem ho přes nozdry a odehnala ho.

„Jsi horší, než Shadow,“ vyčetla jsem mu se zdviženým ukazováčkem. Jmenovaný zařehtal.

„No ty aby ses neozval,“ zabrblala jsem a sbalila svoje ležení. Paul mi ho vyškubnul z ruky a hodil ho na lehátko.

„Díky,“ zamumlala jsem a přešla k protějšímu boxu. Shadow vystrčil ven hlavu. Pohladila jsem ho po nose.

„Počkej, to je ten Shadow?“ ozval se za mnou Paul překvapeně. Svěsila jsem ramena. Takže si ho pamatoval.

„Jo, je to on,“ řekla jsem potichu a foukla Shadowovi do nozder. Pohodil hlavou a zlostně zafrkal.

„Proč se mi Jacob nezmínil, že jeho sestřenice je Amanda Black?“ zamyslel se Paul nahlas, zatímco jsme v klubovně srkali horký čaj. Měl pravdu, byla jsem dost prokřehlá.

„Protože to nevěděl,“ odpověděla jsem mu. Chtěla jsem být naštvaná, ale nějak to nešlo. Nechápala jsem to, vždyť tady nechal přátele, rodinu a koně.

„Co, že tě vlastně Rachel pustila, měla jsem dojem, že díky otisku se od ní ani nehneš?“ položila jsem mu zvídavou otázku. Hleděl na mě poněkud vykuleně.

„Ty jsi taky…?“

„Ne, nejsem vlk,“ přerušila jsem ho.

„Ale vím o smečce i o upírech,“ dodala jsem a znovu si usrkla čaje. Povedlo se, tentokrát jsem si jazyk nespálila.

Jeho úsměv rázem zmizel a nahradil ho nešťastný výraz.

„Rozešla se se mnou,“ oznámil mi potichu. To mě trochu zaskočilo.

„No, páry se rozcházej v jednom kuse,“ poznamenala jsem po chvilce ticha. Vztekle se na mě podíval.

„Oni ti ten otisk úplně nevysvětlili, že?“ konstatoval, když vzteklý pohled nahradil smutek.

„Představ si, že tě k zemi nepoutá gravitace, ale miliony ocelových lan, které tvůj otisk drží v rukou. A pak, zničehonic, je prostě pustí se slovy, že našel někoho lepšího a ty už pro něj nic neznamenáš, že tě nechce ani jako kamaráda, protože ví, že by ses ho nikdy nevzdal,“ pokusil se o vysvětlení. Pravda, takhle mi to Jacob nevysvětloval, mluvil jen něco o osudové lásce.

„Tak jsem se vrátil, v domnění, že mě John vezme zpátky a nechá mě zase jezdit na Dreamerovi. Jenže on si našel jiného jezdce. A Dreamer mě k sobě ani nepustí,“ dodal s povzdechem a zadíval se na noční oblohu.

„On si mě nenašel. Máma s tátou se zabili v autě a Billy souhlasil s tím, abych se k nim nastěhovala. Jacob se dozvěděl o mojí lásce ke koním a vzal mě sem. Ani pořádně nevěděl, kdo jsem, to poznal až John. A na Dreamera neměl nikoho, kdo by ho dokázal ujezdit,“ opravila jsem jeho domněnku.

„Stýskalo se mu po tobě,“ pousmála jsem se.

„Věřil ti, ale tys ho zradil, nesmíš se divit, že ti teď nedůvěřuje. Paule, on má strach, že by tě znovu ztratil. Koně mají dlouhou paměť,“ dodala jsem ještě a zamířila zpět do stáje. Hodiny ukazovaly půlnoc a mně se pomalu zavíraly oči.

Tentokrát jsem si ustlala na lehátku. Naštěstí bylo dost velké a nehrozilo mi, že bych spadla dolů.

Už jsem pomalu upadala do spánku, když jsem slyšela klapnout stájové vrata.

„Však já si tvoji důvěru zase získám,“ zapřísáhl se před boxem Dreamera. Slyšela jsem, jak si se zašustěním sedl na balík se slámou. Pak už jsem opravdu usnula.

 

 

---

 

Linfe se zajímala o vzhled koní v povídce. Původně byli jen v mé hlavě, ale nedalo mi to spát a našla jsem je. Tady je máte:

Jasper a Golden Fever

Jacob a Silver Wind

Embry a Pella Rio

Quil a Caligula

Seth a Sting

Jared a Snowy

Leah a Darkness

Rose a Flake

a nakonec Mandy, Shadow, Dreamer a Tikkity

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!