22.11.2012 [15:15], Kamikadze, Povídky na pokračování, komentováno 7×, zobrazeno 1981×

Poprvé ve světě a dál

P.S. Ještě bude epilog ;-)

„Jaspere, fofr, dojede ten Němec a jdeš ty. Tak makej, oxer jste ještě ani neviděli!“ zařval John na našeho stájového upíra. Ten kývl a zamířil s Galou k oxeru. Skočili bezchybně, stejně jako další dva zvýšené a pokračovali rovnou před věž rozhodčích. Nutno říct, že nám pořadatelé vyšli naprosto úžasně vstříc. Měli jsme v každé šedesátce po jednom svém koni, a dostali tak potřebný čas na přípravu a opracování.

„Mandy, ty se taky nachystej. Máš před sebou pět koní,“ houkl trenér i na mě. Navedla jsem tedy Snílka na poslední kolmák série a zamířila k oxeru. Ještě než Jasper dojel, stála jsem u hrazení a sledovala kurs. A jeho snažení, samozřejmě. Vlastně to vypadalo skvěle. Gala nezklamala a neshodila ani jedno břevno.

„Výborně,“ mrkla jsem na Jaspera, když procházel okolo. A pak se znovu soustředila na kurs. O chvilku později jsem již zdravila rozhodčí. Z reproduktorů kolem kolbiště se ozývala nejdřív angličtina a pak arabština.

Rozhodně to nebyl nejtěžší kurs, jaký jsem kdy viděla, loňské mistrovství Ameriky bylo minimálně o třídu výš. Nejsnazší ale taky nebyl.

Z věže zazvonil start. Pobídla jsem Snílka do cvalu a namířili jsme si to ke startu. Jednička, kolmák, stála tak dva cvalové skoky za ním. Prudce doleva, skok číslo dvě. Oxer, takový docela  příjemný. Pravotočivý oblouk a trojka zeď, pak první přeskok v kurzu, objeli jsme zleva desítku a najeli na trojkombinaci kolmák, kolmák oxer. To byla čtyřka. Pětka, vějíř, stála hned za zatáčkou na pravou ruku.  Další přeskok a další kolmák. No a potom jsme měli na výběr ze dvou cest. Buď navést Dreamera až za dvanáctku, nebo před. Riskla jsem to před. Snílek měl trochu pomalejší cval, než jeho kolegové a krátké zatáčky, to byla voda na jeho mlýn.

I přes kratší nájezd jsme na vodní příkop mířili hezky rovně a ve stabilním tempu. Zvolna vpravo stála stacionáta z prken. Takový skoro kolmák, jen místo klasických břeven použili dřevěné desky. A samozřejmě nezapomněli na hodně barviček. Sakra, skoro jsem se toho skoku bála já sama, ale Snílek mě v tom nenechal.

O kousek dál pak ony nenáviděné úzkoprofilové překážky. A dokonce dvojkombinace kolmáků. Další velký oblouk a další zkratka. Střihli jsme to ještě před jedničkou, pravda nájezd na desítku rozhodně nebyl rovný, ale Dreamer ani neťukl.

Trochu vpravo stočená rovinka a triplebar, vlevo kolem pětky a dvanáct, zase oxer, třináct kolmák a vpravo mezi těma zatracenýma úzkoprofilovkama  patnáctka, kolmák. Jak se zdálo, s kolmáky teda rozhodně nešetřili.

Hned po patnáctce dostal Dreamer ostrou pobídku dopředu, projeli jsme takovou divnou vlnovku, nejprve doleva, pak doprava, přeskočili poslední skok kursu a upalovali do cíle.

Stejně jako Jasper, ani po nás nebyla žádná kavaleta jinde, než by být měla.

„Předej ho Paulovi a mazej k Dilwaterovi. Mimochodem skvěle,“ zaculil se na mě Seth. Kdoví, kde byl John.

„Výborný,“ usmál se můj vlk, dostala jsem pusu a převzal Dreamerovi otěže.

„Sprchneš ho potom?“ zeptala jsem se. Kývl a vyhoupl se nahoru, pak se na mě tázavě podíval.

„Budeš se zlobit, když ti prodloužím třmeny? Dám je pak zase do původní velikosti,“ mrknul na mě. Jen jsem mávla rukou a vydala se do stájí. Jasper už byl u Goldena a spolu s Embrym sedlal.

„Tak jak?“ zeptal se, sotva mě uviděl.

„Čistě, čas jsem nepostřehla,“ zahlásila jsem a nakoukla do Dilíkova boxu. Leah se činila při zaplétání hřívy. Hodila jsem na sebe tedy pracovní košili a jala se jí pomoct. Ve dvou jsme to měli zapletené skoro hned.

Ve chvíli, kdy byl Dilwater nasedlaný, zavrněl Embrymu mobil.

„John vás volá na opracko,“ oznámil nám. Tak jsme šli. Akorát jsme se míjeli s Jaredem a  Paulem. Dreamer byl osprchovaný a sedlo nesl Seth.

„Díky, jste zlatíčka,“ usmála jsem se na svoje pomocníky. Hned na to mi Leah pomohla do sedla. Následovala jsem Jaspera přímo na opracko.

„Pochvala pro vás oba za první lot, zatím jste na postupových místech do rozeskakování,“ oznámil nám dobrou zprávu.

Druhá sada dopadla taky uspokojivě, vlastně Golden měl lepší čas, než Gala. Dilwater rychlejší než Snílek nebyl, ale dojeli jsme taky čistě. Dala jsem si však za úkol potrénovat s ním doma ta prkna, moc se mu nelíbila.

„Mám toho docela dost, co ty?“ zamumlala jsem směrem k Thunderově boxu. Shadow měl hřívu volně, Jake moc na zaplétání nebyl a mě se samotné nechtělo. John se vážně snažil. Ždímal z nás to nejlepší, co šlo.

„Mandy, já se nemůžu unavit. Ale ano, pauzu bych si dal, klidně i pár hodin,“ odpověděl mi navzdory svým řečem unaveně.

„Golden, Gala a Dreamer zůstávají, Dil vypadl,“ nahlásil nám John, když jsme dorazili na opracko s poslední dvojící. Ta žlutá potvora a obloze pořád nepřestávala svítit. A péct.

„To budou prkna, do příště potrénovat,“ pokrčila jsem rameny. John kývl a poslal nás jezdit.

„Jaspere, máš v rozeskoku Goldena a Thundera, Mandy, Shadow a Dreamer. Gratuluju,“ ohlásil Seth. Základní kolo skončilo, finálové se jelo přes desítku, třináctku, šestku, osmičku, patnáctku, jedničku z opačného směru,  trojku taky obráceně, sedmičku a šestnáctku. Přesně v tomhle pořadí. A jelo nás třicet. Za první místo, krom peněžité výhry, samozřejmě, bylo taky pět bodů. Za druhé čtyři, za třetí tři. Každý, kdo se dostal do rozeskoku měl po dvou bodech, a dvojice čisté v základním kole bod. Takže body jsme měli všichni. Šlo jen o to, kolik jich kdo bude mít. Gala s Dilíkem měli klid. A po jednom bodě každý.

Golden jel čistě. Thunder s jednou chybou, Dreamer čistě a Shadow schytal trestný bod za čas. Radostí jsme se mohli zbláznit. A dokonce jsme si vezli stužky. Golden za druhé místo a Dreamer za třetí. Večer jsme to pak bujaře oslavili, po závodech byla totiž afterpárty v hotelovém baru. I s tiskem, ti pak vypustili do světa zprávu o mladé jezdecké dvojici z Ameriky, která přinesla do Světového poháru svěží vítr, když se jej poprvé zúčastnila a hned si odvezla dvě nejcennější umístění. Doma ve stáji pak vzbudil onen článek vlnu smíchu. Ale došly mi i zprávy od kolegů z Connecticutu. Vesměs gratulace, a že mám příště Jasperovi natrhnout pozadí. Samozřejmě jsme se zasmáli.

„Ty, Mandy, kdy máte vlastně maturitu?“ nakousl Paul nenáviděné téma hned v den příjezdu.

„Za týden,“ zabručela jsem odpověď. A nastal drill. Trénink byl proložený pauzami na učení, za což jsem svého manžela zároveň nenáviděla a milovala. Učili jsme se totiž všichni spolu, a Paul spolu s Jasperem a Edwardem, který za námi jezdil, nám v tom pomáhali. Matiku jsem dala jen díky těm třem. Pravda, za tři, ale dala. Zbytek se povedlo rozházet mezi jedničky a dvojky.

Dokonce jsme před onou zkouškou dospělosti stihli kvalifikační kolo amerického mistrovství. Tedy, jen Quil s Paulem a Jakem. Embry a Seth jeli rámcovky. Daida jasně zářil, měl skvělou formu a do stáje tak putovala další sada stužek.

A zbytek prázdnin vypadal téměř stejně. Kluci vozili stužky i poháry, Carol se opravdu dařilo, Leah stihla nasbírat body potřebné k účasti na mistrovství Ameriky už někdy v půlce srpna, takže pak jezdila jen tak pro radost a formu, stejně jako Paul. Jenže po těch dvou měsících se všichni rozprchly na univerzity. Ve stáji jsme zůstali jen tři, já, Carol, Seth. Jake taky občas přijel, studoval na Washingtonské.
Paul s Lee a Quilem pak přijeli na pár dní, kdy bylo mistrovství. Lee jela do Tennesse, zatímco kluci do Arizony.  Já jela jen jako divák, a taky ošetřovatel, Leah si totiž s sebou vzala zbytek smečky. Vlastně, v té době už ze smečky zbývalo je málo. Sam, Jared, Embry a Lee se Sethem se vlčí poloviny vzdali, mladí to dostali příkazem. Ostatně, Sam se stal otcem. Bouchnout vedle prcka by asi nebylo moc dobrý. Ten malý se stal chráněncem všech, vlci nebo ne.

Paul to vyhrál. S Quilem v těsném závěsu a Jacob skončil třetí. Johnovi se splnil sen a kluci taky zjistili, co to znamená, být v plné pozornosti médií. Já se jim jen pošklebovala, a když se chystaly rozhovory, vklouzla jsem do stáje. Guli, Dai a Silver si taky zasloužili nadstandardní péči. Leah samozřejmě přivezla taky umístění nejcennější.

A pak přišel listopad a s ním finále prvního světového poháru s naší účastí. John nemohl být pyšnější, Jasper totiž zakončil svou kariéru jak nejlíp mohl. S Goldenem byli zlatí. Ani Gala, ani Thunder do finále nepostoupili. Dil skončil v třetí desítce, Shadow v té druhé, ale za to mohlo zranění, při jednom rozeskakování si natáhl sval a dál jsem ho tak nepustila. S Dreamerem jsme se umístili na třetí příčce. Co naplat, John Whitaker byl lepší.

Jasper slíbil, že se o mou trojku a postará, a tak jsem v Port Angeles mohla přesednout na letadlo do New Hampshire. Slíbila jsem mu, že přijedu co nejdřív. O pět a půl hodiny později jsem mu visela kolem krku a hlásila, že jsem třetí. Nejdřív zíral, co tam vlastně dělám, až pak Paulovi došlo, o co se jedná. Domů jsem se dostala za týden a stihla poznat všechny jeho spolužáky.

Pár dní po finále se narodil Summer Shadow. Při ohřebení se sice vyskytly menší potíže, ale veterinář si s nimi hravě poradil a hřebeček i Scala byli v naprostém pořádku. Barvu zdědil po otci, povahu po matce. A zdálo se, že bude stejně vysoký jako Shadow. A skokan, po pár dnech malého Shadowa přeskočil.

Paul se dalšího mistrovství nezúčastnil. Odjel s Daidou několik závodů, jen aby nestál, a trávil čas se mnou ve světě, nebo se Sundownem. Malý skvěle rostl. Jako roček nepatřil zrovna mezi prcky a začal akceptovat i jiné lidi, než jen Paula.

Do druhého finále jsem se nedostala, s všemi koňmi jsem zůstala těsně před branami. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se nám v tom roce moc nedařilo. Alespoň se tak staly závody zajímavými i pro mě.

V prosinci pak dorazila Nacido, aby v dubnu zase odjela s kompletním výcvikem. A přišel třetí Světový skokový pohár s mou účastí. Tehdy ještě nikdo netušil, že je i mým posledním na příštích pár let. Zapsali jsme se s Dreamerem do síně slávy zlatým písmem, Shadow bronzovým. Ano, tenhle rok se mimořádně vyvedl. Cullenovi byli v té době víc než rok pryč z Forks, a tak mi Jasper s Jacobem gratulovali jen přes Skype. Paul si počkal, až za ním přijedu, čekal mě na letišti.

„Jacobe? Bílá je pryč!“ oznámila jsem těsně po vánocích svému bratránkovi do telefonu.

„Jak jako pryč?“ ozval se zpátky, okamžitě probuzený.

„Prostě pryč. Necítím ji,“ odsekla jsem. Vím, rozhodně jsem nebyla nijak zvlášť příjemná, jenže já se uvnitř hroutila. Scházelo mi další vědomí v hlavě.

Vyřešil to jednoduše, přebral mou funkci alfy nad dvěma posledními vlky. Po chvilce už jen jedním. Patrick, jeden z těch mladých se otiskl do Samova druhého dítěte, dcery, samozřejmě. Ano, náš bývalý vlk nebetyčně zuřil, ale jemu nic nevyčítal, sám věděl, jak nevyhnutelné to je.

Paul se naopak měnit přestal, že prý nejsem vlkem já, on jím nechce být taky. Dokonce nadhodil, že by zůstal doma a do školy se nevracel, ale chyběl mu poslední semestr, to jsem nemohla dopustit. Když jsem pak v únoru nedostala ony dny, myslela jsem si, že se moje tělo prostě jen dává do pořádku po tom všem. V březnu jsem pak začala zvracet a měla jasno.

Paul se vrátil koncem května. Diplom měl v kapse a na mě to ještě nebylo tak moc vidět, i zvracení mě bohudíky přešlo. To až když mi John sebral vidle dřív, než jsem se k ním stačila přiblížit a pronesl něco ve smyslu, že je zvědavý, kdo mu odjezdí tu spoustu koní, až mi to doktor, Paul či rovnou břicho nedovolí, můj vlk zamrzl. John i já s ním. Tak nějak jsme si nevšimli, že byl v boxu Sundowna, který tam zrovna přebýval. Chystal se na své první závody. Teprve když jeho jezdci a majiteli v jedné osobě vypadl z ruky kartáč. Otočila jsem se za tím zvukem a hleděla do jeho vytřeštěných očí. A John se vypařil jako pára nad hrncem.

„No, měl ses to dozvědět až zítra na ultrazvuku,“ pousmála jsem se nejistě. To ho trochu probralo. Natolik, aby vylezl z boxu a opřel se o dvířka. Tak nějak vypadal, že tohle rozhodně nečekal. Ale vzpamatoval se a celý se rozzářil. Jeho dlaně se k mému břichu snad přilepily.

„Je to kluk, nebo holka?“ zeptal se po velmi vydatné večeři, kdy jsem ho za jeho poznámku, že musím jíst za dva, přetáhla pantoflem, a velmi dlouhé noci.

„Zítra, dozvíme se to zítra. Teda, pokud budeš chtít,“ usmála jsem se a položila svou dlaň na tu jeho. Kde jinde než na mém břiše.

Kluk. Malý Robert Lowell. Jméno vybral Paul.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Fanny (25.11.2012 15:29)

Co naplat, John Whitaker byl lepší.
Dám krk na to, že jednou porazí i tuhle rodinu...

Ale jinak lehce slzím... Asi mi po tomhle šíleném kolotoči času došlo, že je vážně konec. Po dvou letech... Bude mi to vážně líto, ale všechno musí skončit...

Tajila jsem dech při mistrovstvích a blahopřála ke všem jejich stužkám i k nalezení jejich druhých polovin.

A z Mandy bude máma! Zvláštní představa, ale nádherná... Jen... Kde je Bílá? Její zmizení však jistě mělo důvod... Tím jsem si jistá...

Kami, moc se těším na závěrečný výlet za Mandy. Tak na viděnou u Epilogu...

6)  Angel (22.11.2012 21:23)

Nějak nemůžu uvěřit že bude konec pořád mi to nedochází tenhle příběh teoreticky rostl se mnou a teď má končit jinak tahle kapitola mi připoměla tu jak se spolu poprvé vyspali a Paul vyšiloval že jestli bude těhotná tak se o to dítě postará těším se ještě na epilog

5)  Stefi72 (22.11.2012 21:04)

super, super, super!!!!!

4)  Terry (22.11.2012 20:45)

No páni! To je něco úžasnýho! Jsem napnutá jako struna, jak napíšeš epilog. Bude se mi po téhle partě stýskat, ale vše má svůj konec. Všichni jsou šťastní, tak jsem šťastná i já.

3)  wuzinka (22.11.2012 18:42)

2)  Kamikadze (22.11.2012 18:04)

ájuše, kluk je jistej

1