19.11.2012 [19:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 4×, zobrazeno 2405×

No, co víc dodat, než že je tady další kapitola, všem, co počkali a vydrželi opravdu děkuju, a pokud se to povede, do konce týdne už by mohl být i epilog, tedy, on je, ale na papíře :-) takže budu psát, jako drak, dokud mám na čem.

 

Světová třída aneb peklo v Dubaji

Měla jsem pravdu. Uteklo to strašně rychle, ani jsem si to nestačila uvědomit a první půlka května byla na konci. Zrovna jsem končila poslední trénink před prvním odletem. Druhý den jsme měli letět. Paul slíbil, že do té doby bude doma. Ještě nedorazil. Aspoň jsem si to myslela, dokud nebyl Dilwater v boxe a já nemířila do klubovny. Opíral se o svého Rovera a zubil se od ucha k uchu. Okamžitě jsem mu visela kolem krku a nechala se líbat všude, kam dosáhl.

„Tak už si ji odveď,“ houkl na něj John, „Shadow s Dreamerem tady zůstanou?“ To patřilo mně.

„Jo, Větroplacha a Sundowna přivedu zítra,“ zavolala jsem na něj zpátky.

„Které auto tady necháme?“ zeptal se s rukama kolem mého pasu. Pohledem jsem zhodnotila situaci.

„Jacobe, chceš půjčit Kiu?“ zazubila jsem se na bratránka a hodila po něm klíče. Chytil je, vycenil zuby v úsměvu a seděl za volantem. Otočila jsem se zpátky k Paulovi.

„Zítra tam máme být v pět ráno,“ upozornila jsem ho ještě. Vcházeli jsme ruku v ruce do naší malé stáje, chtěl si totiž zkontrolovat Sundowna. Sám mu začal říkat Soumrak.

„Roste jako z vody,“ usmál se, vešel do boxu. Sundown jej okamžitě poznal a byl u něj.

„Mimochodem, tvůj kůň na mě žárlí,“ uchechtla jsem se. Stála jsem vedle těch dvou  a sledovala Sundownův nevraživý pohled.

„Z toho vyroste,“ ujistil mě Paul s klidem. Dal hřebečkovi poslední kousek tvrdého chleba a zavřel za námi.

„Tak povídej, přeháněj. Co je nového,“ vybídl mě v kuchyni. Ne že bychom nebyli vůbec v kontaktu. Ale přes týden měl spoustu učení, víkendy většinou dospával a každý druhý jsme se setkali v jednom moc pěkném hotýlku na půl cesty mezi New Hampshire a Forks. Jen jsme se moc nebavili. Ne o všem.

„Nic moc, Scala má potvrzenou březost a zmetání už nehrozí, takže John září jako sluníčko. Kluci mají za sebou více méně úspěšný start sezóny, spíš více, Carol se daří skvěle, John v ní vidí druhou Amandu Black, mezi námi, já taky. Lee si vede nadprůměrně, a začala uvažovat o připuštění Darkness, zvažuje Stína nebo Snílka, Dreamerovi konečně přišla licence plemeníka. Daida podává víc než uspokojivé výkony, projeli jsme spolu pár téčkových parkurů, John si prostě nedal říct, a má pár nových stuh, většinou za první, jednou nebo dvakrát za druhé místo. Větroplach taky obohatil stěnu vítězství, ale v drezuře mám co dohánět,“ podala jsem mu vyčerpávající výklad.

„Tomu říkáš nic?“ zeptal se s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny.

„No, můžu tě obohatit o podrobnosti, ale na to jsem příliš hladová. Jinak, ve smečce se toho moc neděje, Collin se otiskl, ale to myslím víš. Jo, a Emily čeká prcka,“ vzpomněla jsem si.

„A co ty? Podle nálady soudím, že zkoušky dopadly na výbornou,“ obrátila jsem pozornost k němu.

„Jo, jo, děkan je rád, že jsem zpátky. A mám za úkol dovést svou překrásnou manželku. Kluci si ze mě nejdřív dělali srandu, že jsem podpantoflák, pak jsem jim ukázal fotky a rázem byli potichu. Jen tě chtějí vidět,“ uculil se. To už před ním ležel plný talíř.

„I ty podpantofláku jeden,“ uchechtla jsem se.

„A nestydím se za to,“ ujistil mě, než se do jídla pustil.

Byl hodný a nechal mě vyspat. Večer mě k sobě pevně přivinul a popřál mi dobrou noc. Možná byl sám unavený. A taky strašně pohublý. Bylo mi hned jasné, že sám si nevařil a kuchyně na Dartmouthu nejspíš za moc nestála.

„Hele, co ty tady?“ vykulil Jasper oči na mého vlka, „pokud vím, semestr ještě neskončil. Tedy, Emmetovi teprve začíná zápočtový týden, a to jste na stejné škole,“ dodal. Zvědavě jsem se otočila na vlka, který se škrábal na temeni.

„No, zažádal jsem o dřívější termíny. Děkan sice chvíli koukal, ale pochopil, když jsem mu řekl, že tě čekají první závody na světové třídě,“ vypadlo z něj nakonec. Zakroutila jsem nad ním hlavou a vyrazila za Johnem do klubovny, kde byla většina smečky.

„Jak se ti povedlo přesvědčit Travise, aby zatáhl tolik letenek?“ vypleštila jsem na něj oči. Na stole totiž ležela velká spousta palubních lístků. Pro každého člena stáje, pro něj, jeho manželku a dokonce i Dareka.

„Realizační tým,“ usmál se nevinně. Škoda, že mu to nikdo nežral.

„Bereme šest koní, to máš ošetřovatele pro každého z nich. Seth a Carol dostali funkci poslíčků. Nevíme, jak to bude vypadat, takže bereme co nejvíc lidí. Na další kolo už nás možná tolik nepojede,“ dodal s profesionálním úsměvem. Jo, ten byl reálnější. To už do klubovny došli i Jasper s Paulem a John tak mohl pokračovat v organizačních věcech.

„Za čtyři hodiny nám letí letadlo. To znamená, že máte hodinu na sbalení všech věcí a naložení koní. Ujistěte se, že máte všechno, doklady, vy dva licenci a závodní hadry. Čísla dostanete až tam. Mandy, doufám, že máš spoustu uklidňující pasty. Letíme se dvěma přestupy a ve Frankfurtu to dokonce máme s přespáním,“ začal.

„Ještěže Dubaj letíme jenom jednou. Dostat se na Měsíc by bylo jednoduší,“ skočila jsem mu do řeči, ale spražil mě takovým pohledem, až jsem se zabořila co nejhlouběji do křesla.

„Jaspere, ty uklidňuj. Hodně. Myslím, že je to všechno, takže mazejte do stájí. Ke každému koni dva lidi, Sethe, ty máš na starost Jaspera, Carol, ty Mandy. Ne, že vás někde načapu, jak se oblizujete a ti dva budou bez kontaktu,“ dokončil to. Klubovna najednou zela prázdnotou, zůstali jsme jen Jasper, já a John.

„Jedete poprvé světovou. Ne že budete šílet nervozitou, ano? Nikdo vám hlavu neutrhne, když nedokončíte. Takže žádný stres,“ usmál se na nás. Jasper přikývl a vyslal do prostoru vlnu klidu.

„Nemuselo být, ale díky. I když, na opracku a v kolbišti to nezkoušej, lehce nervózní podávám lepší výkony,“ zazubila jsem se.

„A snažně vás prosím, necpěte do mě jídlo násilím. Zase budu zvracet a Paul chytne rapla, že jsem v tom,“ dodala jsem rychle.

„A nejsi?“ uchechtl se upír vedle.

„To bych tady nebyla,“ ozvala se mu Bílá a lehce zavrčela.

„Chápu,“ kývl a Bílá zase ustoupila do pozadí.

„Všechno? Fajn, myslím, že nejhorší boje skončily, tak můžete jít,“ pustil John nakonec i nás.

„Máš tři kluky,“ drcla jsem do Jaspera. U jeho koní stáli Embry s Jaredem a Quilem.

„Jo, vsaď se, že Jake zakempil u Shadow a Paul u Dreamera,“ oplatil mi šťouchnutí s úsměvem. Boxy dvou jmenovaných byly totiž otevřené a Leah stála u Dilwater.

„Dlužíš mi deset babek, Jaku,“ ozvalo se ze Snílkova místa. S Jasperem jsme se rozchechtali na celé kolo.

„Počkej, musím to zkontrolovat. Dvě bílé a jedna modrá podsedlovka. Berany musí být taky tři, náušáky zas dvakrát bílé jednou modré. Máš?“ houkla jsem na Paula ze sedlovny. Zrovna chtěl odnést věci do auta.

„Jo, taky chrániče, dvakrát bílá, jednou modrá, na podsedlovkách jsou našité vlajky,“ zavolal na mě zpátky a vrátil se. Nakonec jsem tu modrou čabraku vyměnila, začala se třepit.

„Mandy, tohle asi není ten martingal, co jsi měla na mysli, viď?“ nakoukl do sedlovny Jake.

„Ne, tenhle je tréninkový. Sakra, černý s beránkem, to přece není tak těžký!“ zavrčela jsem zpátky. Já to sedlo snad nenajdu.

„Jak se může do háje ztratit sedlo?!“ zavyla jsem zoufale.

„Hele, a zkoušela jsi Travisův kancl? Pokud vím, je úplně nové, ne?“ napadlo Lee. To už brala klíče a mazala tam. Našla ho.

„Toho chlapa patří zabít. Máme všechno?“ obrátila jsem se na svoje tři pomocníky. Sborově zavrtěli hlavou.

Podkovy,“ oznámil Paul.

„Čištění.“ Jake pokrčil rameny. A Leah chybělo udidlo. Chtěla jsem vážně řvát.

„Udidlo vezmi z tréninkové uzdečky, krabic s čištěním jsou ve stáji tři prdele, tak si jedno vyber. A podkovy se fasujou u Johna,“ rozeslala jsem je. Kolem se mihl Jasper s oblečením v rukou. To jsem v trambusu ještě neměla.

„Taky ti furt něco chybí?“ zeptala jsem se upíra, když šel zpátky. Kývl, usmál se a poslal mi drobnou vlnu klidu. Hned mi bylo líp.

Nakonec jsme vyjeli jen s deseti minutovým zpožděním.

„Tak tohle jsme nezvládli,“ povzdechla jsem si a opřela se o Paula.

„Příště budeme chytřejší a všechno nachystáme den předem,“ navrhl a položil mi ruku kolem pasu.

Další horor nastal při nakládání koní do letadla. Thunder nechtěl jít, Jaspera bylo ale potřeba u Shadowa. Málem z toho byl hysterický záchvat.

„Shadow první, Thunder poslední, Jaspere, proběhni se,“ zavelel John. Dostali jsme je dovnitř. Jazz sice vypadal drobet uříceně, na upíra, ale taky to zvládl.

V Buenos Aires nás čekal komplikovaný přestup na letadlo do Frankfurtu. Jaspera bylo opět potřeba na dvou frontách. To už vypadal vážně dost zdrchaně. Vsadila bych se, že ve Frankfurtu, kde jsme byli kolem jedné odpoledne, což bylo úsměvné, protože když jsme odlétali z Forks, bylo devět ráno a rozhodně jsme v letadlech strávili víc, než čtyři hodiny, byl Jasper velmi rád, jakmile se dostal na svůj pokoj.

„Lidi, letí nám to zítra v sedm ráno. Tak se běžte pořádně vyspat, dřív, než při večeři vás nechci vidět,“ oznámil nám John a spolu s manželkou Kate zmizel. Darek jej velmi rychle napodobil, ovšem na Jasperovu rychlost neměl nikdo. A ten přitom ani nespal.

V jídelně jsme při večeři zabrali tři stoly, a to ještě Caroline se Sethem a Jasper chyběli.Embry nakonec dorazil s menším zpožděním. A v pět ráno zase budíček. Tentokrát jsme jen naložili koně a jeli k letišti. Odletu v sedm ráno nic nebránilo.

V Dubaji jsme přistáli někdy kolem poledne, Jasper se naštěstí tím svým novým nesmyslem napatlal už ve Frankfurtu, a oproti opalovacímu krému to drželo naprosto ukázkově, takže s nějakým zářením nebyl problém. Což bylo fajn, byli jsme totiž v pekle. Doslova. Přechod ze studeného Forks do arabského žáru byl naprosto šílený. Zbytek odpoledne jsme strávili v plavkách u bazénu.

V neděli ráno pak začal trénink. Doslova ze mě lilo, tak trochu jsem Jasperovi jeho upírství záviděla. A přitom jsem měla dovoleno jezdit  v plavkách místo trička. Na hotel a jezdecký areál se pravidlo zahalování nevztahovalo. Naštěstí. Jakmile jsme však chtěli do města, s holkama minimálně v krátkém rukávu.

„Ehm, co byste řekli projížďkou v poušti na pravých arabských koních?“ zastavila se Carol u jednoho z poutačů. Jak nám stihla říct, jezdila s rodiči na vykopávky poměrně často, a Arábie byla jednou z jejich oblíbených destinací, takže se jejich jazyk tak trochu učila.

„Arabové? Já bych šla,“ přidala se Leah. Pravda, taky jsem na nich ještě nikdy neseděla. Nakonec nešli jen John s Kate, i Darek se k nám přidal.

„Carol, rozumíš mu?“ naklonila jsem se k naší nové překladatelce, když na nás začal mladý arab chrlit tu jejich hatmatilku. Ta se usmála a zavrtěla hlavou.

„Vy umět jezdit?“ zeptal se jiný lámanou angličtinou. S Jasperem jsme mu ukázali průkazky účastníků světového poháru a rázem jsme měli každý přiděleného jednoho koně a onen bílý beduínský obleček. A taky jednoho průvodce pro všechny. Jaké překvapení, že jím byl ten chrlící mladý kluk.

V poušti peklo nebylo, tam byla doslova výheň. Ale jinak to byl naprosto bezkonkurenční zážitek. Koně byli úžasní a průvodce nakonec taky. Ač jsme mu nerozuměli ani půl slova, teda, Carol prý každé sedmé, ukázal nám spoustu věcí, kterých bychom si sami asi nevšimli. Mě se nejvíc líbila oáza v poušti, takové hezké zelené místečko uprostřed moře písku. Dokonce jsme si mohli zazávodit na pláži. Když jsme pak předávali koně zpátky, oblečky nám zůstaly, asi na památku, naklonil se náš průvodce k tomu, co uměl trochu anglicky. Ten se na nás pak zkoumavě podíval

„Abu říkat, že vy jezdit jako beduíni.Vy být moc dobří jezdci, ale nebýt beduíni. Vy Američani,“ poznamenal po chvilce. Carol se na něj usmála a něco mu arabsky řekla. Arab se rozzářil jako sluníčko a kývl.

„Indiáni. Americký národ koní,“ pokýval hlavou spokojeně a odšoural se pryč.

„Co že to?“ vykulil na něj Seth oči.

„Řekla jsem mu, že jste indiáni, něco jako američtí beduíni,“ pousmála se Carol. Seth chápavě přikývl hlavou  a pyšně ji objal. Čert vem, že Quileté neměli s koňmi nic společného.

„Vidíš, jedno odpoledne na arabském slunci a už vypadáš jako beduín,“ usmál se Seth na naši překladatelku. Ta se rozesmála.

„Jasper nám to kazí,“ ozval se Darek. I on ztmavl. Ne, do mahagonové kůže kluků mu chybělo ještě pár odstínů, ale mě se vyrovnal.

Znovu jsme se všichni viděli až u večeře, která se zvrhla v taktickou poradu. Závody začínaly v osm ráno, ty nejnižší soutěže. První kolo Světového skokového poháru mělo startovat až někdy kolem čtyř. Na startce bylo něco přes sto osmdesát koní. A jelo se na jedno rozeskakování.

„Dobře se vyspěte. Tohle bude náročný,“ prorokoval John.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Terry (20.11.2012 18:45)

Nádhera!

3)  Stefi72 (20.11.2012 17:58)

je to nádhera, strašně se těším na příští kapitolku, i když je mi hrozně líto, že už to bude epilog, tuhle povídku jsem si hrozně oblíbila, ale co, vše musí jednou skončit a doufejme, že příběh Mandy skončí v tom nejlepším

2)  Fanny (19.11.2012 21:25)

Počkat! Už jen Epilog??? To ne...
Když na to tak koukám... Mandy se za tu dobu, co ji známe sakra hodně změnila. Vyrostla a dospěla. Ještě aby ne, život se s ní nemazlil... Ale teď už bude jen dobře, že jo? Už zbývá jen kousek a já tápu, jak to hodláš uzavřít... Dva roky jsou dlouhá doba a dnes je to přesně dva roky od prologu.
Všichni mají velké plány... Taky se chystá světová sezona. Má Paula, Dva úžasné koně a rodinu. A před sebou velkou budoucnost. Těším se na rozloučení s ní, ač se mi bude strašně stýskat. Byla tu s námi dlouho.
Tak vzhůru k epilogu a budu doufat, že máš v plánu něco dalšího...

1)  wuzinka (19.11.2012 20:03)

1