06.09.2012 [20:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 9×, zobrazeno 2263×

Tak je to tady, přidávám další kapitolu. Děkuji všem, kteří počkali.

„Je konec?“ ozval se nám v hlavách Colinův tázavý hlas. Nikdo nebyl schopný mu odpovědět. Konsternovaně jsme zírali na scénu před sebou a nevěřili přitom svým očím. Přitom se schylovalo k boji. Dokonce tak moc, že jsme s Paulem opět byli ve vlčích tělech. Pár Cullenových svědků odešlo a všechno to posunování země, zlostí zkřivený obličej té blonďaté upírky tomu nasvědčovalo. Dokud se sem nedostali poslední svědci v doprovodu Jaspera a Alice. Bílá zlostně mrskla ocasem, otočila se na našeho upířího přítele a zlostně zavrčela. Jasperovi zmizel z tváře úsměv.

„Museli jste si všichni myslet, že jsme utekli, jinak to nešlo,“ pokrčil omluvně rameny. Bílá si naštvaně odfrkla, rozběhla se a skočila. Přes upíra do lesa, abych si mohla z další skrýše vytáhnout další oblečení a vrazit tomu zatracenému upírovi do nosu.

„Je ti líp?“ zeptal se Paul, když mi pod Carlisleovým dohledem srovnával zápěstí. Zářivě jsem se na něj usmála a kývla.

„O hodně,“ odvětila jsem. Jasper se jen rozesmál a přiložil mi na zápěstí svoje chladivé dlaně.

„Vím, že je to tak trochu s křížkem po funuse, ale všechno nejlepší k narozkám,“ poznamenal. Křísla jsem o něj pohledem.

„Ty buď jenom rád, že Gala s Thunderem mají volno, Paul by tě jinak roztrhl jako hada,“ zamumlala jsem zpátky, můj vlk u toho naštěstí nebyl.

„A co Golden?“ zeptal se opatrně.

„Pravidelně ježděný se vší láskou a péčí,“ ujistila jsem ho. Vypadal, že se mu docela ulevilo.

„A zajdi si pak za Johnem, má podepsanou plnou moc k prodeji, však víš, kdyby to tady nedopadlo,“ vzpomněla jsem si ještě. Chtěla jsem pak odběhnout do lesa a přeměnit se, ale velký stříbrný vlk se mi postavil do cesty a šťouchl mi do ruky.

„Hrozný, vidíš to? A to ještě není ani doktor,“ postěžovala jsem si Jasperovi naoko, zatímco Paul klesal na zem, abych se mohla vyhoupnout na jeho záda.

„Zvykej si, bude hůř,“ prorokoval Jasper pochmurným hlasem a nahoru mu pomohl. Uvelebila jsem se kousek za Paulovými rameny a hrábla mu dlaněmi do kožichu na krku. Slastně zamručel, opatrně se postavil a čekal.

„Asi k ohništi, bude tam čekat rada,“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.  V ten moment se rozběhl.

Opravdu tam byli všichni a docela zírali na to, jakým způsobem jsem se tam dostala.

„Dala upírovi po čumáku,“ uchechtl se Jacob v odpovědi na zmatení v jejich tvářích.

„Ty jsi tady? Jeden by čekal, že budeš u Cullenů,“ zvedla jsem tázavě obočí.  Už ho nebylo.

„To bychom měli,“ pronesl s úsměvem Billy. Uculila jsem se a posadila se vedle něj, kývnutím hlavy mě vyzval k podání hlášení.

„Přežili jsme všichni, Volturiovi se zastavili, bylo nás hodně, vyslechl svědky a uznal, že máme pravdu a zase odešli,“ shrnula jsem dění do jedné věty.

„A který upír tě naštval tak, že dostal ránu?“ zeptal se John s úsměvem.

„Jasper, dorazili s Alicí na poslední chvíli s tím nejdůležitějším svědkem. Aro totiž uznal, že máme pravdu s původem Rennesmé, ale i tak nás chtěl zničit, že prý je Ness nebezpečná, nikdo totiž neví, jak bude růst, a že jen známé je bezpečné a neznámé slabina a podobný kecy. No, Jasper s Alicí dotáhli dalšího poloupíra, našli ho až někde v amazonském pralese, či co. Teď vím, že v sedmi bude de facto dospělá a dál nezestárne,“ vysvětlila jsem mu. To o nápadu hlídajících psů jsem si raději nechala pro sebe. Stačila mi reakce vlků.

„Jestli je to všechno, myslím, že můžeme jednání ukončit,“ prohlásil do ticha Billy a povzbudivě se usmál. Kývla jsem na souhlas.

Počkala jsem, dokud se celé prostranství nevylidnilo a teprve potom se rozklepala.  Paul mlčel a pevně mě objímal.

„Mohli jsme být mrtví,“ zašeptala jsem s hrůzou.

„Ale nejsme, to je důležité,“ zamumlal a schoval obličej v mých vlasech. Dlouho jsme tam jen tak seděli a užívali si blízkost toho druhého.

„Navrhuju procházku, co ty na to?“ broukl mi najednou do vlasů. Usmála jsem se a nechala ho, aby mi pomohl na nohy.

„Mimochodem, zítra jedeme do hřebčína za Sundownem,“ prozradila jsem svému společníkovi ve dveřích. Shadow nás výjimečně nevítal, trávil noc u Billyho. A podezřívala jsem Carol, že mu starostí o Setha zredukovala hustotu kožichu.

„Brzo ráno?“ zeptal se se zájmem.

„Ne, až kolem desíti, včera ani jeden z nás nespal,“ připomněla jsem mu. Z dnešní noci toho taky moc nenaspíme,“ ujistil mě, zničehonic mi podtrhl nohy a unášel mě v náručí do ložnice.

Samozřejmě jsme zaspali. Probudil nás až Billyho telefonát, kdy si přijedu pro psa, že vyje steskem jako pominutý.

„Hned tam budu,“ ujistila jsem ho. Musela jsem odstrčit Paulovu ruku, kterou se mě snažil stáhnout zpátky do postele.

„Už půl hodiny máme být na cestě. Vstávej!“ šťouchla jsem do něj.  Upřel na mě svůj rozespalý a nechápavý pohled.

„Sundown, cesta, máme půl hodiny zpoždění.“ Rozespalost byla ta tam.

„Udělám jídlo,“ přikývl a vstal.

Rychle jsem si vyčistila zuby, převlíkla se a odjela za Billym.

„Díky za vzbuzení, nikdo z nás nenastavil budík,“ omluvila jsem se mu s úsměvem a otevřela dveře kufru auta. Shadow okamžitě skočil dovnitř.

„Vzkaž Paulovi, že by tě občas měl nechat vyspat,“ poznamenal s kamennou tváří, prozradily ho cukající koutky úst.

„Vyřídím,“ zazubila jsem se. V tu chvíli vykoukl ven spánkem zmačkaný Seth.

„Doufám, že máš kvalitní špunty do uší,“ obrátila jsem se zpátky na Billyho.

„He?“ vypadlo ze Setha.

„Mám, velmi kvalitní, pořídil jsem si je, když tady začal přespávat Paul,“ odvětil vážně. Raději jsem zavřela pusu. To už byla ve dveřích i Carol, Seth se celý rozzářil a zamilovaně se na ni usmál. S ostražitou tváří kousek ucouvla. A pak ještě. Jenže Seth se nevzdal a za chvilku ji objímal, to už Carol vypadala vyloženě vystrašeně.

„Klid, Paul je po ránu úplně stejný,“ ujistila jsem ji, sedla za volant a všem jim mávla.

Zmiňovaný vlk už stál před dveřmi s boxem plným jídla a nedočkavě přešlapoval.

„Nevím, kam jedeme, tak jsem toho udělal trochu víc,“ pokrčil rameny, když usedal za volant. Já se nedočkavě pokoušela dostat se ke snídani.

„Kentwood,“ určila jsem směr jízdy a zakousla se do skvěle připraveného sendviče.

Kolem pěti odpoledne jsme byli na místě. Paul okamžitě zakempil v Santařině boxe, kde ještě pořád Sundown bydlel. Mě odchytil majitel hřebčína. Tykali jsme si už od koupě Robinsona.

„Koukám, že je nadšený,“ uculil se. Jen jsem přikývla a nakoukla do boxu. Sundown už ke svému majiteli strkal nos a nechal se hladit.

„Jak to bude s převozem, vezmete Santaru a pak ji dovezete zpět?“ zeptal se.

„Ne, přivezu jeho bráchu, stejně budou stát vedle sebe, tak ať si jeden na druhého zvyknou,“ vysvětlila jsem. Přikývl a opřel se o druhý box.

Paul po chvilce vyšel ven a zářil jako sluníčko. Pevně mě objal a políbil do vlasů.

„Ten prcek je úžasný, moc ti za něj děkuju,“ zamumlal.

„A co Dreamer, jak se má?“ zeptal se Fred. Seděli jsme u něj v kanceláři nad hrnkem čaje a sledovali šílenou bouřku za oknem. Ani jednomu z nás se v tomhle nechtělo řídit a Fred nám nabídl možnost zůstat. Dokonce i s přespáním, pokud by to nechtělo přejít. A Shadow spal vedle mého křesla.

„Skvěle, užívá si zaslouženou dovolenou, ale pomaloučku začneme najíždět na tréninkový plán pro světovou třídu. V květnu startujeme,“ usmála jsem se.

„Něco takového se doneslo i sem. Není to ale trochu brzo? Je mladší, než většina koní, kteří tam startují. A loňskou sezónu vůbec nestartoval, pokud nepočítám tu Kalifornii,“ pokračoval trochu pochybovačně.

„Ne, je stejně starý, jako koně, co startují poprvé.  A ještě pořád nedostal šanci ukázat, co v něm vlastně je. Doma v tréninku skáče víc, než je stupeň finále a ten je v celém seriálu nejvyšší, takže se nebojím, že je to brzy,“ pokrčila jsem rameny. Pokrčení mi vrátil a znovu se zadíval ven.

„Už to polevuje, jestli chcete vyjet, tak asi co nejdřív,“ upozornil nás. Vzbudila jsem tedy Shadowa, rozloučili jsme se a vyrazili k domovu. Dorazili jsme kolem tří ráno ospalí a hladoví. Všichni tři. Shadow vyluxoval svou misku s granulemi a zabral si pohovku. S námi to bylo složitější, granule rozhodně nebyly nic pro nás.

„Steaky nebo lívance,“ zhodnotila jsem obsah ledničky a rovnou vytáhla maso.

V polovině ledna se Paul vydal do New Hampshire. Na povrch klidný, ale jinak naprosto vynervovaný.  To už byl náš život zase v zajetých kolejích.  Trénink, sem tam kouknout na učení, pravda Paul v něm ležel pořád, zajet za Billym a zase trénink. Světové trojce dovolená opravdu prospěla.  Byli živější, skákali s chutí a občas měl jeden co dělat, aby zůstal nahoře.

Paul se vrátil za dva dny. Nevyspalý, s kruhy pod očima, že by se na nich mohl houpat kdejaký gymnasta, ale s úsměvem na tváři. Nestihla jsem se ani zeptat a už mě držel kolem pasu a točil se dokola. Pobavil tím tak celé osazenstvo stáje.

„Chápu, vzali tě,“ usmála jsem se, když jsem konečně stála na svých vlastních nohou. A hned na to ho vyhnala do jednoho z pokojů nad klubovnou. Víc než nutně se potřeboval vyspat. Ne, nenechala jsem se stáhnout k němu. Čekali mě ještě tři koně.

„Kdy že začíná semestr?“ zeptala jsem se ho u večeře.  Kruhy zmizely a byl rozhodně uvolněný.

„První týden v únoru,“ odpověděl, „a končí v květnu,“ dodal vzápětí. Natáhl ke mně ruku a stáhl mě k sobě do klína.

„Nevím, jak to vydržím, čtyři měsíce bez tebe, to bude hrůza,“ posteskl si. Nemohla jsem nic, než souhlasit.

„Ani se nenadějeme a bude to pryč, uvidíš.  Já mám tréninků až nad hlavu a tobě se o učení bude i zdát. A když to bude hodně zlý, není nic jednoduššího, než se proměnit a setkat se vpůli cesty. Sám dobře víš, že nepotřebujeme ani hotel,“ usmála jsem se navenek. Koneckonců, to s těmi vlky nebyl zas tak špatný nápad.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Kamikadze (10.11.2012 13:10)

Ahoj Fanny, vypadá to následovně, notebook udělal sbohem definitivně, chyběly mi tak dva odstavce do konce, což naštve, teď mám noťásek půjčený a pracuju na opětovném přepsání kapitoly, doufám, že do konce příštího týdne by to mohlo být

8)  Fanny (09.11.2012 23:03)

Kami, nechci otravovat, jen se tak ptám, jak to asi vypadá?

7)  Terry (15.10.2012 19:31)

děkuju Trenérka krása

6)  Kamikadze (14.10.2012 22:39)

ahoj Terry, kapitolka je na papíře jen ji musím hodit do počítače, což je neustále problém, pokud sis všimla, problémy s notebookem provází celou povídku o Mandy, a teď je tomu nejinak snažím se psát v práci, ale nemám tak zas tolik volna, abych mohla přepsat šestistránkovou kapitolu hned, snad se spokojíš s dalším dílem Trenérky, který zrovna hážu do administrace

5)  Terry (14.10.2012 18:58)

nechci nijak prudit, ale jen se chci zeptat, kdy bude další kapitolka ???

3)  Fanny (06.09.2012 22:00)

S Mandy všechno zní tak jednoduše, ta holka snad dokáže úplně všechno!
Dlouhá odmlka mi trošku udělala bordel ve jménech, ale rychle jsem se vzpamatovala... Budu doufat, že notebook je opravený, nebo se ti to podařilo nějak jinak a listopad završí epilog... Přijde mi to jako chvilka, co se objevila Mandy prvně. Tajemná cizí holka se stěnou plnou vítězných stužek...
A nám se blíží začátek sezóny světové třídy... Jsem na ně moc zvědavá. S Dreamerem jsou prostě úžasná dvojka.
Díky za tohle skvělé dnešní překvapení.

1)  Stefi72 (06.09.2012 21:29)

Krása, už se těším na další kapitolku

1