30.01.2012 [22:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 7×, zobrazeno 2482×

Ach, kulatá padesátá kapitola :-D

Druhý den se konalo setkání rady. Všichni odstoupivši vypadali poněkud překvapení, když jsme se tam sešli. V rychlosti jsem ji vysvětlila, co se stalo a že budu nejspíš potřebovat jejich podporu. Bylo mi jasné, že ti další, co měli dorazit se Samem, moje návrhy rozhodně nepřijmou. Stejně tak, že nepřijmou ani mě, natož tak něco, co navrhnu.

„To snad nemyslíš vážně, Same!“ okřikl dotyčného Aetara. Přesně jak jsem předpokládala.

„Ale myslí. Jestli se to někomu nelíbí, klidně může odstoupit,“ pokrčila jsem rameny. Sam se na mě pousmál a zadíval se na to torzo, které přivedl.

„Myslím. Mandy je přesně takový alfa, jakého si smečka zaslouží. Přemýšlí, než něco udělá, přebere všechny důvody, nápady ostatních, jiné řešení daných situací a navíc je jí to dáno i rodově. To ona v sobě má prastarý gen prvního alfy,“ vzal si zpátky slovo. Nebyla jsem si jistá vším, co říkal, třeba o tom přemýšlení bych se občas hádala, ale jak se zdálo, docela to pomohlo.

„Odstupuji,“ ozval se znovu Aetara. Přikývla jsem a podívala se na ostatní.

Nikdo další neodstoupil. Ještě jsem všechny seznámila s uspořádáním smečky, svou nepřítomností i vším ostatním, co bylo potřeba. Potom se rozešli domů nebo do práce, podle toho, kam zrovna potřebovali.

„Pozdrav mi Darryla,“ houkla jsem na Paula s mírným úsměvem a vrhnula se do práce. Ano, všechno se to konalo v klubovně stájí.

„Jakej je rozvrh?“ obrátila jsem se k Johnovi. Spolu s Jaredem, Embrym a Leah. Sam s Quilem hlídkovali a Jake byl s Rennesmé. Seth a Carol ve škole.

„Pro tebe naprosto jednoduchý, odjezdi si všechny koně, které ti tady Travis nechal. Vměstnej mezi ně Dreamera a Shadowa, v deset máte všichni trénink. Lee, s tebou potřebuju ještě mluvit, máš hotovou kvalifikaci na drezurní mistrovství. Kluci, máte k dispozici čtyři brigádníky, tak si rozdělte stáje, Leah se k vám pak přidá,“ vysvětlil. Kývla jsem na srozuměnou a vydala se do šatny pro jezdecké věci. Ještě jsem ale zaslechla Jareda, jak se ptá, proč taky nedělám boxy.

„Až tě bude Travis platit jako pracovního a závodního jezdce, taky nebudeš muset dělat stáje,“ odpověděl mu John.

„To je dobrý, čtyřku udělám a ty svoje tři taky,“ nakoukla jsem zpátky a zase zmizela.

Brigádníci stáli před stájí, jeden z nich pokuřoval a další tři se bavili mezi sebou. Mávla jsem jim a zapadla do třetí stáje. Pozdravilo mě sborové zaržání spokojených koní. Každého z nich jsem minimálně pohladila po nose. Ti víc oblíbení dostali i pusu na nozdry. Poté už jsem však měla oči jen pro své tři kluky.

„Hezký ráno,“ pozdravila jsem je. Dreamer vypadal spokojeně, ještě jsem ani nevešla pořádně do boxu a už mi šacoval bundu, jestli náhodou nemám nějakou pochoutku. S úsměvem jsem mu nabídla mentolku. Zblajznul ji na posezení a sháněl se po další. Dostal mrkev a byl nadšený. Hned vedle stál Shadow, taky se natahoval po dobrotě a žárlivě kousal do tyčí mezi ním a Dreamerem.

„Trubko. Taky pro tebe něco mám, nezapomněla bych,“ pousmála jsem se a pohladila ho po čele, zatímco z mé ruky luxoval kostky cukru a samozřejmě mentolku.

Větroplach mentolky nechtěl, tomu stačil kousek tvrdého chleba nebo jablko.

Hned na to jsem se dala do práce.

Před tréninkem jsem stihla odjezdit jednoho z těch holštýnů. Jmenoval se Wicomt. Pěkně rostlý tmavší hnědák s bílými ponožkami.

Ke skupinovému tréninku se přidal i Jasper. Vzala jsem nejdřív Dreamera. John standardně řval. Po všech, dokonce i po upírovi. Ale nezapomínal ani chválit, takže se to kompenzovalo.

Skončili jsme na sto padesát centimetrů vysokém parkuru.

„Mám vzít hned i Shadowa?“ zeptala jsem se Johna při krokování.

„Ne, odpoledne je druhá skupina, tak ho vezmeš potom. Jak jsi na tom s těmi ze čtvrté stáje?“ odpověděl a hned se zase zeptal na to, co ho zajímalo.

„Wicomt je odježděný. Zbývá Alleco a Moonlight,“ podala jsem raport. Přikývl a pokračoval ve snižování skoků.

„Lidi, pauza na oběd!“ vyhlásila Leah, jakmile jsme se ocitli v jedné stáji. Kluci nadšeně přikývli a přidali na rychlosti.

„Nemůžu. Potřebuju zajet pro nějaké věci do Port. A taky mám ještě dva koně a odpoledne další trénink a musím vzít pod sedlo i Vánka,“ pokrčila jsem omluvně rameny. A to sedlo se nejdřív muselo koupit. Stejně jako dámské, na svatbu. A uzdečka, nové čištění, podkovy, vodítka, ohlávku, deku na zimu, chrániče, nějaké vitamíny a spoustu dalších maličkostí. Větroplach tyhle věci neměl. U Rose nebyl moc dlouho, věděla hned, že mu najde jiného majitele. A i kdyby nějaké svoje věci měl, nemohla bych je od Rose přijmout. Za Vánka si opravdu nic nevzala.

Vrátila jsem se někdy kolem čtyř. Už dávno bylo po obědové pauze a tak tak jsem stihla odpolední trénink. John na mě koukal poněkud nevraživě, když jsem do sedlovny odnášela věci. A že toho bylo dost. Nemohla jsem tam jet a koupit věci jen jednomu koni. Pro každého bylo v autě něco, pravda, Vánek toho měl nejvíc, ale šlo o princip.

„Zdržuješ,“ upozornil mě, sotva jsme s Shadowem vešli do haly. Pokrčila jsem rameny a nechala hřebci v kroku volnou otěž.

Za chvilku jsme ostatní dohnali a mohli se zapojit. Tentokrát Jasper přítomný nebyl. Jen Seth, Paul a Jake. Quil měl být v další skupině, spolu s Carol. Robinson skákal včera. Já se k nim chtěla přidat, buď s Allecem, nebo Moonlightem.

„Mandy co to sakra bylo?! Takhle vypadají mistři?!“ zařval John mým směrem, když nám s Shadowem zrovna nevyšel nájezd. Dobře, byla to moje chyba, místo abych ho přidržela, dostal pobídku k rychlejšímu cvalu.

Odfoukla jsem si z čela potem mokrý pramen vlasů a pobídla Shadowa do cvalu a navedla ho znova na skok. Tentokrát to vyšlo. Pak se překážky zvedly na sto šedesát centimetrů. Stupeň TT, ten nejvyšší. Pak už jen skoky mohutnosti. Ne, nespadli jsme, ani já, ani Shadow. Po pár skocích John usoudil, že to stačilo a dokonce nás pochválil. Ostatní v té době dávno krokovali.

„Kolik koní ti ještě zbývá?“ zeptal se mě Paul. Zrovna jsem zavírala Shadowův box a mířila s jeho věcmi do sedlovny.

„Dva Travisovi a Větroplach,“ pousmála jsem se. Nesouhlasně se na mě podíval.

„Strháš se,“ upozornil mě. Jen jsem pokrčila rameny a šla do té sedlovny. Co jsem mu měla říct, že jsem na tohle zvyklá? Že je to pro mě naprosto normální?

„Hele, normálně by mi zbýval maximálně Vánek. Byla jsem v Port Angeles,“ dodala jsem. Následoval mě totiž do sedlovny, tak jsem ho potřebovala připravit na tu haldu nových věcí. Nestihla jsem je roztřídit a uklidit. Což byla evidentně chyba, všichni ostatní už seděli na podlaze a prohrabovali se tím vším.

„Už vám někdo vysvětlil, že na cizí věci se nesahá?“ zeptala jsem se jich a položila Shadowovo sedlo na místo. Uzdečka putovala vzápětí za sedlem.

„Jen ti to třídíme,“ pokrčil Seth poťouchle rameny.

„To ti nesežeru,“ ujistila jsem ho a otevřela další volnou skříňku. John ji vyčlenil pro Vánkovy věci.

„Dámský sedlo?“ vytřeštil Paul oči na věc, kterou jsem vzala jako první.

„Viděl jsi někdy nevěstu, která sedí na koni obkročmo?“ zvedla jsem na konci hlas. Chápavě přikývl a hned mi podal i to drezurní.

„Taky pro něj?“ ujistil se. Kývla jsem hlavou a položila ho hned vedle toho dámského na zem. Sedla do skříňky nepatří. Tam jsem dala krabici s čištěním, chrániče, přepravní bandáže, zimní deku, stájovou deku a nové lonže.

Chvilku jsem s ostatními v sedlovně zůstala, alespoň se mi vrátila ta nálada, kterou jsem oplývala u táboráku. A vydržela mi po celou dobu. Odjezdila jsem oba holštýny a těšila se na svou první jízdu ve vlastním dámském sedle na vlastním koni.  Leah mi pomáhala se sedláním. Ani jedna z nás s ním neměla zkušenosti, ale víc hlav víc ví. Takže nám to přeci jen povedlo. A Větroplach s ním vypadal naprosto úžasně. Pořídila jsem totiž i bílou barokní podsedlovku a speciálního beránka. A s tím drezurním uzděním to bylo překrásné. Hřívu jsem mu nerozplétala, znamenalo by to další zdržování po ježdění.

„Prosím tě, nikde mě nevysyp,“ poprosila jsem hřebce a pobídla ho do kroku. Nebyla jsem zvyklá sedět v sedle v bočním sedu ani pobízet jen levou nohou. V pravé ruce mi vězel dlouhý drezurní bič, který nahrazoval druhou nohu. A fakt jsem na to nebyla zvyklá. Možná proto se mi ve cvalu podařilo převážit se, překvapivě na pravou stranu. Skutálela jsem se Větroplachovi pod nohy a v momentě zase stála. Vánek se zastavil a nechápavě na mě koukal.

„Hele, raději teď, než později, třeba ve svatebních šatech,“ pokrčila jsem rameny a vyhoupla se na něj zpátky. Obkročmo. Nejdřív jsem se hezky uvelebila a teprve poté přehodila pravou nohu zase na levou stranu. Pěkně přes tu divnou hrušku.

„Druhý pokus,“ zamumlala jsem a znovu ho pobídla k chůzi. Pak do klusu a došlo i na ten cval. Tentokrát jsem nespadla. Chtělo to jen získat trochu stability a jistoty. Ke konci jsem si troufla i na malý křížek. A zůstala na koni. Lee se na mě vesele zubila a John nechápavě kroutil hlavou.

„Budeš zkoušet skákat i v tom drezurním sedle?“ zeptal se smířeně.

„Ne, v tom budu jezdit čistě jen drezuru,“ ujistila jsem ho a odvedla Větroplacha pryč z haly, plné zkoprněných osob.

„To jsi myslela vážně?“ optala se Leah. Nejspíš rozmrzla jako první. S potměšilým úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

„Jen jsem chtěla vidět jejich výraz. Ale něco bys mě naučit mohla, ne? On je pro drezuru jako stvořený,“ ukázala jsem na hřebce bradou. Byl odsedlaný, oduzděný a právě se dával do své večeře. Ještě jsem mu vykartáčovala srst, háčkem vyčistila kopyta a mohla jsem jít.

„Musela bych nejdřív zjistit, co umí on sám. Nemůžu tě učit něco, co nezná,“ pokrčila rameny. Ale neřekla ne.

„Po svatbě, to myslím bude stačit. Potřebuju se pořádně naučit v tom dámském a ty musíš trénovat na mistrovství. Jedeš?“ převedla jsem hovor na jiné téma. Natěšeně přikývla.

„Rosalie jede taky, zase jeden konkurenční boj. A jestli jsem se kvalifikovala, byla by škoda to nezkusit,“ vysvětlila svoje těšení se.

„Chápu, taky ráda soutěžím proti Jasperovi,“ uklidnila jsem ji. Ze stáje jsme vyšly se smíchem a popichováním se.

„Můžeme jet?“ zeptal se Paul s úsměvem, když jsem k němu přišla a nechala se obejmout. Přikývla jsem na souhlas a zahvízdala. Menší Shadow se celý den potuloval někde po stáji, ať už se mnou, nebo beze mě. Mohla jsem ho nechat bez vodítka, do lesa sám nikdy nechodil. Vždycky jen s někým.

Se štěkáním přiběhl odněkud z prostoru za stájemi. A byl zválený a od bahna, až to hezké nebylo. Ano, celý den pršelo. Jak jinak, že.

„Kde ses válel, ty čuně,“ vyčinila jsem mu a zarazila ho. Snažil se vyskočit a opřít se o mě packami.

„Jedeš v kufru, čunčo,“ upozornila jsem ho a otočila se k Johnovi.

„V kolik zítra?“ chtěla jsem vědět.

„Tak jako dneska? Zítra jen přiježďování, to zvládneš i beze mě, Jasper tady bude zase kolem desíti, tak můžete trénovat spolu,“ pokrčil rameny a nastoupil do svého auta. Počkal, až vyjedeme ze dvora, teprve potom vyjel on, před bránou zastavil, vystoupil, zamkl a zase nastoupil. Zatroubila jsem mu na pozdrav a následovala Paulovo auto.

Dojeli jsme k domku, ani jsem nestihla otevřít svoje dveře a už mi je Paul otvíral. Usmála jsem se na něj a přijala jeho ruku.

„Počkej, musím vzít to prasátko, co mám v kufru a přenést ho do koupelny, ať nezašpiní koberce,“ vytrhla jsem se mu. Přikývl a šel odemknout.

„Ty se nikam nežeň,“ upozornila jsem Shadowa, když se snažil vyskočit z kufru a uhánět do domku. Chytila jsem ho za obojek, aby mi neutekl, a sotva se ocitl na zemi, už jsem ho brala do náruče. Jo, moje oblečení mohla rovnou do pračky.

„Zůstaň,“ přikázala jsem mu, když byl ve vaně. On totiž koupání zrovna dvakrát nemusel. Jo, skočit do moře, proběhnout se po břehu, kousek si i zaplavat, to jo, ale proboha, jen ne šampón a sprchu.

„Neměl ses válet bůhví kde,“ pokrčila jsem rameny a pustila vodu. Tohle by se mu i líbilo, dokud jsem do ruky nevzala lahev se šampónem. Kdyby Paul rychle nezavřel dveře, můj mokrý pes by pobíhal po domě a cákal kolem sebe vodu i bahno.

„Nechceš trochu pomoct?“ uchechtl se.

„Asi trochu jo. Přidržíš ho?“ zeptala jsem se s úsměvem. Přikývl, chytil psa a postavil ho zpátky do vany. Společnými silami se nám to povedlo. Nakonec jsem zapojila fén a pořádně Shadowovi vysušila srst.

„To tě naučí válet se po loužích,“ ujistila jsem psa, těsně před tím, než zmizel z koupelny. Celý večer mě pak pozoroval ublíženým pohledem.

A tak to šlo dál den za dnem. Ráno jsme vstali, společně se nasnídali a každý odjel tam, kam kdo potřeboval. Jedinou výjimkou byla stredeční odpolední schůzka všech jezdců v kanceláři. John přede všemi oznámil, že už mě nechce vidět házet hnůj z boxů. Jakožto placený jezdec mám jen jezdit. Nebral žádné moje námitky. Dokonce ani co se mých koní týkalo. Od toho prý platím ustájení. Jen mě měli volat, kdyby se něco dělo. A Paul se tvářil až moc spokojeně.

„Náhodou, souhlasím s Johnem. Odjezdit denně šest koní, to není jenom tak,“ přidala se na Johnovu stranu Leah. Zvedla jsem ruce v porážce a šla chystat Větroplacha.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Terry (31.01.2012 17:20)

jéééééé dalšííííííí !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

2)  Fanny (31.01.2012 14:23)

Chudák. To je až týrání jí zakázat kydat ten hnůj. Jsem ráda, že mně tohle jen tak někdo tohle nezakáže. Na tu svatbu se těším čím dál víc a teď když má ještě Větroplacha a sedlo, to je ještě kouzelnější. Při pádu jsem byla s ní není to nic moc takhle spadnout.
P.S. Ještě k nakupování. Nějak mě to nepřekvapuje a skoro se divím, že se to do té skříňky všechno vlezlo.

*fworks*

Jinak nádherná pohoda dnešní kapitoly se vším zvířectvem i přáteli. Jen tak dál a žádný zvraty, vraždy a nehody. Už jsme jich užili až dost.

1)  ODCULTI (31.01.2012 11:17)

rychle novou

1