12.01.2012 [08:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 6×, zobrazeno 2514×

No, pohřeb...

U snídaně bylo ticho. Naprosté, kdyby na zem spadl špendlík, znělo by to jako rána z děla. Nikdo se s nikým nebavil, jak tomu bylo zvykem. Vlastně, i malý Joe byl klidný. Jako by snad tušil, o co jde.

Jacob nám držel místa, tak jsme si s Paulem sedli vedle něj. Zdravili jsme se jen kýváním hlavy. Nikdo neměl odvahu ticho narušit. Emma to nakonec udělala, musela.

„Jak všichni víte, pohřeb začíná ve dvanáct, do té doby se musíme přesunout ke kostelu. Kočár s rakvemi sem dorazí kolem půl dvanácté, takže prosím jezdce v průvodu, aby byli do té doby nachystaní. Kdo nemá černou podsedlovku nebo čabraku, stavte se za mnou do kanceláře,“ oznámila nám posledních pár organizačních věcí a opustila místnost. Vydala jsem se za ní.

„Můžu?“ zeptala jsem se, když chtěla zavřít dveře kanceláře a konečně zjistila, že tam jsem taky. Kývla hlavou a nechala dveře otevřené. Zavřela jsem je já.

„Potřebovala bych pomoct dostat Shadowa na letiště. Jasper zařídil letenky a v cíli nás vyzvednou. Nemáš tady nějaký vozík pro koně? Benzín do auta ti samozřejmě zaplatím,“ vybalila jsem to na ní hned. S Emmou bylo nejlepší jednat na rovinu, bez vytáček.

„Mám, a s benzínem si vůbec nedělej starosti. Jsem ráda, že si ho odvezeš. Mám ho ráda, o tom žádná, je to skvělý kůň, ale tady by asi dlouho nepřežil. Byl na Joea až chorobně fixovaný, stejně jako na tebe,“ pousmála se.

„A co Nacido, Joeovi jsi prý slíbila, že ji vezmeš k sobě na výcvik,“ připomněla mi rychle. Už jsem skoro byla na odchodu.

„Jo, na ten základní, Renata s ní počítala do terapeutické skupiny. Jestli z ní ale chceš závodního koně, není problém,“ pokrčila jsem rameny.

„Základní stačí, pokud je po svém otci, pro terapii bude jako stvořená,“ ujistila mě, „a ty věci pro Shadowa máš v sedlovně. Sedlo a uzdečku si pak odvez taky, pokud vím, má je dělané na míru,“ dodala. A mohla jsem odejít. Podle těch papírů, co měla na stole, ji čekala ještě nějaká práce. Centrum se vážně nemohlo jen tak zastavit, ať byl důvod jakýkoli.

Vrátila jsem se zpět na pokoj. Paul už tam byl a lovil něco v notebooku. Zaklapl ho hned, jak jsem vešla dovnitř.

„Chceš pomoct s Shadowem?“ zeptal se nápomocně. V tu chvíli jsem potřebovala hlavně jeho.

Stulila jsem se mu v náručí a zase jednou máčela tričko. To nejhorší bylo tady.

„Odjíždíme dneska, nebo zítra?“ zachraptěla jsem. Nejhorší záchvat už snad přešel, teď mi slzy tekly samovolně.

„Zítra ráno,“ zamumlal a přitiskl mě k sobě blíž. Skoro to vypadalo, jako bych se do něj chtěla vsáknout. Což jsem vlastně chtěla. Takhle nás tam našel Jacob s Jasperem. Ten druhý okamžitě opustil pokoj. A mě něco došlo. Vymotala jsem se z Paulova objetí a zamířila za upírem.

„Zvládneš to tam? Myslím všechny ty lidi a pocity,“ zeptala jsem se. Opatrně přikývl.

„Jestli ti to nebude vadit, byl bych vedle tebe, krev se tak ke mně nedostane, a ty pocity, vydržím to,“ ujistil mě už trošku pevněji.

„Nějak to uděláme, ale poblíž smečky raději buď, kvůli té krvi,“ pousmála jsem se a vešla zpět do pokoje. Paul zrovna z kufru vyndával sako. Jak se mu povedlo nepokrčit ho, to pro mě byla záhada.

„Je půl jedenácté, měla bych vyčistit Shadowa,“ broukla jsem a chtěla zamířit zase ven. Zabránil mi v tom.

„Pomůžu ti,“ pousmál se smutně a ven jsme šli spolu.

V té stáji jsme vůbec nebyli sami. Ve stáji byli všichni jezdci. A Paul, Jasper i Leah. Nakonec to bylo jenom dobře. Pomohli nám se zaplétáním. I když na závody zaplétal svým koním ocas a hřívu jen někdo, tentokrát jsme to udělali všichni. Až nám zbývalo jen nasedlat a převléct se. Shadow vypadal, jako by krom sedla neměl nic, ta deka splývala s jeho srstí. Stejně jako Irka, i ona byla vranka. Tím jsme si s Lily vysloužily první místa v průvodu. Za námi měl jet kočár tažený dvojspřežím fríských koní, další dvě dvojice za kočárem. Dva hnědáci, jeden ryzák a Mattova šedavá kobylka.

Carl slíbil, že nám koně pohlídá, než se převlíkneme, on sám už na sobě sako měl.

Vyšla jsem ze stáje a překvapil mě chaos, který byl uprostřed dvora. Lidi pobíhali sem a tam, jako by něco, nebo někoho, hledali. Rozhodně se to nepodobalo klidu, který panoval ráno. Po chvíli se to ale uklidnilo. Do dvora právě vjížděl kočár, v doprovodu policejního vozidla. A nikdo z jezdců nebyl převlečený. Přitom jsme měli ještě deset minut k dobru.

Jako jeden jsme vystřelili každý ke svému pokoji. Ne, ty rakve jsem nechtěla vidět. A byla vděčná za Shadowovu barvu, díky které jsem byla před a ne za kočárem.

„Příště, až si budu zase chtít vzít vysoké boty a ne chapsy, propleskni mě,“ požádala jsem Paula, zatímco se mi snažil pomoci do bot. Byly úzké, tuhé a vysoké.

„Nebudu tě bít, zabalím chapsy,“ pousmál se na mě, když jsme byli hotovi. Ještě jsem si vzala sako a mohli jsme jít. Zatímco on se zařadil k ostatním ze smečky, já mířila do stáje. Ze všech směrů mířili svátečně oblečení jezdci a ve vratech jsme se setkali. A Emma už čekala vevnitř. Každému z nás dala černou pásku na ruku. Nesplývala, kupodivu.

„Tak jdeme na to, ne?“ navrhl Zack. Kývla jsem na souhlas a vyvedla Shadowa ze stáje jako prvního. Což byla nejspíš chyba.

„Co se to s ním děje?“ křikl na mě Matt, který se snažil uklidnit svou Sisyfy. Shadow odmítal udělat jakýkoli krok směrem, který jsem po něm chtěla. Couval, uskakoval do boku, kopal po ostatních a stavěl se na zadní. Logicky to vyplašilo další koně. Jen ti zapřažení Frísové stáli naprosto klidně.

„Já nevím. Nikdy nic takového nedělal!“ zařvala jsem zpátky a snažila se dostat vraníka zpátky na nohy. Moc se mi to ale nedařilo. Nechtěl, vzpouzel se, pořád se snažil dostat pryč. Rozhodla jsem se použít trochu vlčí síly. Jakmile se, alespoň na chvilku, ocitl na zemi na všech čtyřech, chytila jsem ho za kroužek udidla. Už se nezvedl.

„V tom průvodu prostě půjdeme. Uděláš to kvůli Joeovi, protože si zaslouží to nejlepší poslední rozloučení, jaké je možné. A ty jsi byl jeho miláček. Tak mě neštvi a hni se dopředu!“ zasyčela jsem na něj nenávistně. Vůbec poprvé za celou dobu, co jsme se znali. Na okamžik se zdál udivený tónem, jakým jsem k němu mluvila, ale možná díky tomu se mi povedlo dostat ho na místo, kde měl stát. Jakmile stál před kočárem, uklidnil se na dobro. Jen se na mě pořád koukal, střídavě s otáčením krku a hlavy dozadu s pohledem upřeným na černou rakev. Tušila jsem, že zrovna v ní Joe ležel. Poznal by ho po čuchu mezi milionem lidí. Možná proto se plašil. Pach se změnil.

„Tak je hodnej kluk. Doprovodíme ho spolu, ano?“ zamumlala jsem a pohladila ho po krku. Byl čas nasednout. A pak jsme se vydali ke hřbitovu.

Zpočátku jsme šli krokem, ale s příchodem do města začali koně za námi klusat. Rychle jsme se s Lily přidaly, aby do nás nikdo nenarazil. Překvapilo mě, že všude bylo pusto. Nikdo nevycházel, nikoho nevylákalo z domu podivné procesí. Proč, mi došlo až při průjezdu branou hřbitova. Nebylo tam skoro k hnutí. Ale vytvořili širokou uličku a mohli projet. Kočár zajel trochu dál, aby se vytvořil dostatečný prostor pro přenesení rakvi. Tak jsme vytvořili uličku my. Jako poslední nesli tu černou. Renata měla, podle všeho, bílou. Ženich a nevěsta.

Shadow mi z rukou vyrval otěže a chtěl k ní přičichnout, ale stihla jsem ho zarazit. Zařehtal. Z toho zvuku tuhla krev v žilách. Loučil se.

Slovo si vzal reverend a mluvil. Netušila jsem o čem. Vůbec jsem nedokázala pochopit, co říká, viděla jsem, že mluví, ale slova k mým uším nedošla.

Pozorovala jsem ostatní. Kluci si otírali oči a holky nechaly slzy běžet volně. Vlhké oči měli i kluci ze smečky. Leah se neudržela, stejně jako Carol. A přitom ho vůbec neznala. Jen pomáhal přesvědčit její rodiče.

Pak je spustili dolů. Jejich rakve zasypala spousta květin. Byla jsem Paulovi vděčná, že hodil jednu i za mě.

Pro ty nechodící, nebo chodící hůř, přijelo auto. Ti, kterým to Emma dovolila, mohli jít pěšky, společně s koňmi. Kočár jel zpátky do domovské stáje.

Odvedla jsem Shadowa zpátky do stáje a odsedlala ho. Mentolku si z mojí dlaně vzal, ale veškerá komunikace mezi námi tím skončila. Nechtěl se nechat ani pohladit.

„Chybí ti. Chápu to, taky se mi po něm stýská. Měl tady být ještě dlouhou dobu. Vypadalo to, že Renata je pro něj ta pravá, ale nedostali ani šanci pořádně začít. Víš, myslím si, že vlastně umřel šťastný. Měl Renatu, měli se brát, čekali rodinu a konečně byl někde, kde se mu líbilo,“ promluvila jsem potichu. Otočil se zpátky a šťouchl do mě. Pohladila jsem ho po nose a opřela se o něj.

„Jsi hodný kluk. A Joe tě měl strašně moc rád. Slibuju, že se u mě budeš mít dobře. Odpočineš si, nabereš trochu tuku, abychom pak přes zimu měli co shazovat, podíváme se k moři, skamarádíš se s Větroplachem a jestli si s Paulem budete rozumět, a on bude chtít, můžete zkusit nějakou soutěž, zatímco budeme s Dreamerem ve světě. A pak budeme jezdit světovou úroveň všichni tři. Já, ty a Dreamer. Paul možná taky. Pokud se dostane na mistrovství, splní podmínky,“ slíbila jsem mu a opustila stáj. Emma chtěla, abychom se všichni sešli v jídelně. Na smuteční hostině. Měla v plánu promítnout tam i ty tři filmy.

Ukryla jsem se ve dveřích a sledovala scénu před sebou. Byla rozhodně veselejší, než ta ranní. Jako by ze všech spadla ta tíha největšího smutku. I Emma se zdála klidnější a vyrovnanější. Po jejím boku seděl chlápek, možná vysoký, štíhlý, ale ne vychrtlý a pořád ji pozoroval. Možná manžel, možná jen přítel.

Takhle mě tam našel Carl.

„Je to smutný. Teda, já je nestihl nijak zvlášť poznat, ale měli rádi koně, voba. Viděl jsem, jak se Joe choval k tomu černýmu, bral ho jako svý dítě. A ta malá, Nacido, tu miloval taky. Je jich škoda, takový lidi by neměli umírat mladí,“ posteskl si.

„Shadow byl jako jeho dítě. A Nacido je Shadowovo první hříbě,“ pousmála jsem se. Carl kývl, že pochopil a znovu se zadíval na lidi před námi.

„Moc se ti tam nechce, co,“ odhadl mě naprosto přesně.

„Nechce. Znamená to, že jsou opravdu pryč. Je to tak definitivní. Když umřeli mí rodiče, jenom díky němu jsem se z toho nezhroutila. Teda, zhroutila, ale on mi pomohl překonat to. Znal mě odmalička, prakticky mě vychoval spolu s našima. Trénoval mě, kdykoli jsem za ním přišla pro radu, nebo potřebovala s něčím pomoct, mohla jsem se na něj spolehnout. Spojoval mě s tím, čím jsem bývala dřív. Teď už mám jenom Paula, Billyho a ostatní z La Push. Amanda, kterou znala Danny nebo Zack, nebo Mary, ta už není,“ zakroutila jsem hlavou, setřela slzy a vydala se k ostatním. Nic jiného mi nezbývalo.

O chvilku později potemněla světla a na velké prostorné zdi se objevil obrázek. Byl na něm Joe, a Renata. A malá Nacido. Když pouštěla jejich společné video, opravdu jsme se místy i smáli. Když chtěli, uměli být oba komici. A pak jsme poznali Renatu tak, jak jsme ji ještě neznali. Vlastně se k sobě opravdu hodili. No a potom naskočilo Joeovo video.

Celé to skončilo někdy kolem desáté večer. To už se většina začala vytrácet. Jasper zmizel mnohem dřív. Celé mu to nejspíš nedělalo dobře. Našla jsem ho u Shadowa, když jsem se na něj šla podívat.

„Už to skončilo?“ zeptal se, sotva mě zaregistroval. Vešla jsem k němu do boxu a opřela se o zeď vedle něj.

„Hm, rozcházejí se, takže asi jo. Není se co divit, byl to těžký den,“ kývla jsem hlavou. Shadow po mě koukl a přišel si pro pohlazení. Jasper ho pohladil taky. A Shadow se kupodivu nechal.

„Je to úžasný hřebec,“ pousmál se upír. Nemohla jsem než souhlasit.

„V kolik zítra letí to letadlo?“ Nějak jsem se při tom všem zapomněla zeptat. Abychom třeba nezaspali.

„V deset. Jediná linka, ve které jsou ochotni přepravovat zvířata,“ odpověděl a objal mě kolem ramen.

„Co ty, jak to zvládáš?“ změnil najednou téma. Povzdechla jsem si.

„Nevím, poraď mi, čtenáři pocitů,“ nazvala jsem ho přezdívkou, kterou používala Bílá.

„Cítím z tebe smutek, což je logické, ale bojím se, že se pokoušíš zkrotit ho, prostě uzavřít, dohromady se steskem po rodičích. Dnešek ti otevřel staré rány, takové, které nikdy nezahojíš, ať se snažíš jakkoli. Víš, Mandy, musíš se přestat pokoušet udusit to v sobě. Mohlo by se ti to škaredě vymstít,“ prozradil mi.

„Myslím, že o takovou analýzu jsem nestála, ale díky. Tobě se snadno řekne, nedus to v sobě. Máš před sebou věčnost. A taky si měl dlouhou dobu na vyrovnání se se všemi ztrátami. Jenže můj čas je omezený, pokud teda nebudu chtít zůstat vlkem. Ani tak bych neměla dost času. Můj život jde dál a já musím jít taky, jinak by se mohlo stát, že přijdu o všechno, co teď mám. A to nechci,“ pokrčila jsem rameny.

„Já přece neříkám, že se máš zastavit a hořekovat nad tím, jaký jsi chudáček, že jsi ztratila několik lidí, kteří ti byli nejblíže. Pořád ti jich pár zůstalo. Jen chci, aby sis o tom s někým popovídala. Osud se s tebou vůbec nemazlí, pokud sis nevšimla, a to by skolilo každého. Máš právo na pár záchvatů pláče a nikdo ti je vyčítat nebude,“ ujistil mě. Jako bych sama nevěděla, že kdykoli jsem alespoň trošičku šťastná, přijde nějaká rána. Něco, co mě znovu položí na lopatky.

„Všimla, věř mi, toho jsem si opravdu všimla,“ zamumlala jsem ponuře.

„Zkus si o tom promluvit s Paulem,“ stiskl mi povzbudivě rameno. To už jsme vycházeli ze stáje a Paul nám šel naproti.

„O čem?“ zeptal se hned. Jen jsem zavrtěla hlavou a chtěla jít zpátky na pokoj. V jeho doprovodu, samozřejmě, ale Jasper ho zadržel.  Tak jsem šla sama.

Stihla jsem sprchu, převlíct se a lehnout do postele a Paul nepřišel. Čekání na něj bylo dlouhé, nakonec však dorazil. Zachmuřený, zamyšlený se starostlivým pohledem.

„Tak co ti řekl ten samozvaný psychiatr?“ zeptala jsem se rovnou, ale jen zavrtěl hlavou a odešel do koupelny. Následovala jsem ho.

„Jestli mi to neřekneš, zajdu za ním,“ pokrčila jsem rameny. A dám mu pár facek, že mého vlka takhle zdrbnul.

Nepromluvil na mě, svlékl se a vlezl pod sprchu. Počkala jsem tedy, dokud nevylezl, ale ani se na mě nepodíval.

„Jak chceš, tuhle hru můžeme hrát oba,“ odfrkla jsem si, v pokoji si oblíkla tepláky, na boty tentokrát nezapomněla a vydala se k Shadowovi. Neudělala jsem ani dva kroky ze dveří a už mě stáhl zpátky dovnitř.

„Řekl mi, že jsi na pokraji nervového zhroucení,“ zamumlal a zavřel dveře. No, to jsem byla. A co. Zvedla jsem tázavě obočí a podívala se na něj.

„Myslel jsem si, že z nejhoršího si venku, že už se přes to pomalu dostáváš. Znovu mi někdo ukázal, jak málo se v tobě vyznám,“ povzdechl si zoufale. Skopla jsem z nohou boty a vlezla si k němu na postel.

„To je v pohodě. Nevyznám se v sobě ani já sama. Taky jsem si myslela, že to bude lepší, dokud mě ten zatracenej upír nerozebral na atomy,“ šeptla jsem mu do ucha a přitulila se blíž. Konečně se trochu uvolnil a objal mě.

„Poradil mi, že si s tebou mám o tom všem promluvit. Jenže já nevím jak. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by se někomu vyplakal na rameni. Spíš jsem se vrhla víc do tréninku. Nemám problém vykecat se ze všeho Dreamerovi, nebo Shadowovi, ale s lidmi to neumím,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš, ve škole nás učili naslouchat a pozorovat. Snažím se, ale je to těžký. Pozorovat tě je v poslední době skoro nemožné. Jenom se otočím a už jsi pryč. A naslouchat? Připadá mi to, jako bych zrovna na tomhle semináři chyběl,“ postěžoval si.

„Ve škole, hele, co ty jsi vlastně studoval?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Medicínu. Nezmínil jsem se o tom?“ Zněl docela překvapeně.

„A bavilo tě to?“ ptala jsem se dál. Kývnul hlavou a usmál se.

„Chtěl jsem dělat traumatologii, chirurgii nebo fyzioterapii, ještě jsem nebyl úplně rozhodnutý,“ prozradil mi. Tak takhle teda.

„A dál nestuduješ proč? Ze závodů máš vyděláno dost na to, abys utáhl školu i účty,“ zajímala jsem se. Mohl v tom pokračovat, dodělat si školu a nespoléhat se pak jen na závody. Blbej úraz, špatně srostlá zlomenina a celá kariéra by šla k šípku. Jako automechanik sice vydělával dost, ale na klidné stáří to rozhodně nebylo.

„Kdybych byl sám, rozhodně by to teď nebyl problém. Jedna povedená sezóna a zaplatil bych celou školu. Tím samozřejmě nechci říct, že bych litoval, že jsme spolu. To ne. Kvůli tobě bych se vzdal úplně všeho. Škola je to nejmenší,“ ujistil mě nakonec. Výborně.

Tu noc jsem nemohla usnout. Dala jsem na Jaspera a s Paulem jsme se pokusili to rozebrat. Pravda, cítila jsem se mnohem líp a byla vyrovnanější, co se nervů týkalo. Ne však kvůli Paulovi. Začala jsem v hlavě střádat plán. Zahrnoval rozhovor s Carlisleem a roční školné na medicíně. Ten dům v Connecticutu, kde jsem bydlela předtím, pořád byl můj. Rozhodla jsem se ho prodat. Stejně, pokud by se jeden z nás rozhodl náš vztah ukončit, nepřežili bychom to. Tak k čemu dům. I moje finanční injekce ze závodů byly trochu většího rozsahu. Tentokrát jsem za ty výhry byla vděčná. A s Johnem jsem měla domluvenou smlouvu. Sponzor se bál, že po maturitě bych mohla utéct k jiné stáji. Tak si to pojistil. Pět let, vysoká pojistka a královský plat. Jo, v tomhle stálo štěstí na mé straně.

Nakonec jsem usnula. Zhruba tak tři nebo čtyři hodiny před zvoněním budíku. Loučení a odjezd se mi díky tomu nějak podařilo zvládnout, ale v letadle mě únava dostihla. Při přistání mě Paul raději vzbudil. Vyložit Shadowa si prý nikdo netroufl. Což jsem vůbec nechápala. Choval se naprosto vzorně, při nakládání do auta, do letadla i při vykládání. Byl stejný, jako dřív. Asi cítil změnu.

Do vily jsme dorazili chvilku po druhé hodině. A moje první cesta, ta ze stáje, vedla ke Carlisleovi. Edward mě s mírným přikývnutím poslal do jeho kanceláře.

„Můžu?“ nakoukla jsem dovnitř po zaklepání. Usmál se a kývl.

„Potřebuju pomoc.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  ODCULTI (13.01.2012 10:01)

2)  Fanny (12.01.2012 18:00)

Přitom tom pohřbu se mi udělal pořádný knedlík v krku a při vystoupení s Shadowem jsem měla hodně na krajíčku. ( Z vyprávění jsem tohle už slyšela a jsem ráda, že takovou zkušenost jsem ještě neměla)

Pohřeb proběhl přesně tak jak měl klidně, ale slavnostně, komorně, i přes tolik lidí. U filmů jsem vnímání textu skoro pro jistotu přerušila, ale ano byl šťastný, když umřel, takže když nic aspoň tu trošku.

Jo, s Mandy se osud (možná spíš jedna nejmenovaná autorka) nemazlil a Jasperova psychoanalýza se mi nelíbila o nic víc než Mandy.

A ten závěr. Klidnej, ale stejně se mi to nelíbí a při těhle dvou větách -
"Stejně, pokud by se jeden z nás rozhodl náš vztah ukončit, nepřežili bychom to. Tak k čemu dům." -
se mi regulérně udělala špatně.

No, bojím se pokračování, chvilku klidu si ale snad zasloužíme my i oni.

Ještě poděkování za tak brzkou kapitolu.

1)  Angel (12.01.2012 16:17)

tvoje povídky se vždycky tak dobře čtou čtu čtu a najednou konec a už se moc těším na další

1