20.12.2011 [09:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 12×, zobrazeno 2739×

Upadla jsem do stejné letargie, jako když umřeli máma s tátou. Všichni kolem mě chodili po špičkách, ale já stejně nebyla schopna cokoliv vnímat. Dokonce ani Paula ne, Jasperův dar na mě nezabíral, naopak, upadal do stejných stavů, ve kterých jsem sama vězela. Pak už se ke mně nepřibližoval.

Útěchu jsem znovu nacházela jen v sedle. Když nešly unést ty smutné pohledy, které Paul vrhal mým směrem, utekla jsem do stáje a vyjela s Dreamerem do lesa. Vrátili jsme se až za úplné tmy. Snílek chápal, že se něco stalo. Něco, co dělalo jeho jezdkyni hodně smutnou, snažil se mi pomoct, laškoval se mnou jako hříbě, dělal drobné naschvály při čištění. Když třeba shodil ze žlabu hřeblo, ohnula jsem se a dala ho zpátky. Shodil ho znova. Znovu jsem se shýbla. Klidně i šestkrát, dokud nepřestal. Nijak jsem ho netrestala, prostě jen vykonávala naučené pohyby a shyby.

Tak to šlo dva dny. Víc času mi Paul nedal.

„Mandy, takhle to nejde. Znala jsi Joea líp, než kdokoli jiný. Vážně si myslíš, že by tohle chtěl?“ vyjel na mě večer. Zrovna jsem se vrátila z celodenní vyjížďky.

„Vím co, chtěl. Vzít si Renatu, a aby to malý, co čekala, bylo zdravý. A teď to nejde, protože se jeden kamioňák ožral jako doga, než vlezl za volant!“ rozkřičela jsem se na něj. Vzápětí se rozbrečela. Paul mě pevně objal a hladil po zádech.

„Tak je to dobře, dostaň to ze sebe. Tohle by Joe opravdu nechtěl,“ mluvil tiše, zatímco jsem mu máčela košili. Usnula jsem vysílením. Ale ne na dlouho. Měla jsem po tom dlouhém pláči strašně sucho v puse. Jenže Paul nikde nebyl, neměla jsem tedy na vybranou a musela jít dolů. Těsně pod schody mě zastavil hovor, vycházející z kuchyně.

„Já nevím. Konečně to ze sebe trochu dostala, ale opravdu netuším, jak to bude dál. Asi budeš muset ten Světový pohár odjezdit sám. Pochybuju, že bude za pár dní schopná trénovat. Určitě bude chtít jet na pohřeb, přijede ještě víc zdeptaná,“ slyšela jsem Paula. Jasper si naštvaně odfrkl.

„Na nějaký trénink se teď vykašli. Předně se z toho musí dostat. A pojedeme spolu ten další rok, no,“ oponoval mu.

„Teď hlavně musíme vyřešit Shadowa. Podle Emmy, té terapeutky, přestal dneska žrát a vůbec nevnímá. Musíme ho sem dostat dřív, než bude pozdě. Třeba si pomůžou navzájem,“ ozval se znovu Paulův hlas. Shadow. Úplně jsem na něj zapomněla.

„Jenže ho není kde ustájit. John už zase nemá místo a ta naše stáj bude hotová až za dva měsíce,“ dodal vzápětí.

„Paule, víš, někdy jsi fakt pitomec. Shadow může zůstat tady. Klidně i se Snílkem a Větroplachem, aby si na sebe zvykli. A s Mandy samozřejmě taky,“ ujistil ho Jasper. Měla jsem chuť skočit mu vděčností kolem krku.

„Zůstanu s Paulem. Budu teď nějakou dobu potřebovat oporu,“ broukla jsem tiše a vydala se pro tu vodu.

„Proč nespíš?“ zareagoval můj vlk okamžitě a posadil mě na židli. Sklenici mi opatrně podal.

„Žízeň. Kdy Shadowa přivezou?“ zeptala jsem se hned.

„Zítra ráno vyrazí. Otázkou zůstává, komu připadne po právní stránce,“ zamyslel se.

„Joe byl jedináček, a jeho první dítě čekala Renata, takže připadne stájím, ve kterých právě je. Jestli to teď vede Emma, nebude dělat problémy,“ pokrčila jsem rameny. Zase jsem v sobě ty pocity začínala dusit.

„Rodiče?“ navrhl Paul. Zakroutila jsem hlavou.

„Vyrůstal v dětském domově a po pěstounech. Nic stálého,“ zněla moje odpověď.

„Proč museli zemřít zrovna oni?“ zeptala jsem se najednou a z očí mi vyhrkly slzy. V momentě seděl z jedné strany Paul, z druhé Jasper a konejšivě mě objímali.

„Nevím, Mandy. Někdy se prostě stává, že ti nejlepší lidé odcházejí jako první,“ zamumlal Paul v reakci na moji otázku.

„Já vím. Ale proč zrovna oni dva? Vždyť prožívali to nejšťastnější období ve svým životě. A měla jsem v plánu Joeovi oznámit tu věc se Světovým pohárem. Skákal by dva metry do vzduchu. Renata by ho pak stahovala z tý oblohy dolů. Aby nezpychl. A mě by asi propleskla, měla jsem se šetřit, jako člověk. Ale nebránila by mi v tom. Ještě by ho se mnou posílala, jako podporu, a aby si od něj sama odpočinula. Když chtěl, dokázal být tak starostlivý, že to všem okolo lezlo krkem“ rozbrečela jsem se naplno. Podruhé za den.

„Jaspere?“ kuňkla jsem tiše, když mě záchvat přešel.

„Ne, neuklidním tě. Potřebuješ to ze sebe dostat,“ zavrtěl hlavou a pohladil mě po zádech.

„Potřebovala bych rozsvítit v hale. Musím do sedla. Když umřeli naši, jezdila jsem skoro pořád a pomáhalo mi to,“ vyvedla jsem ho z míry.

„Dreamer už toho má za dnešek dost,“ upozornil mě Paul.

„Větroplach pod sedlem nebyl,“ připomněla jsem mu.

„Mám jiný nápad, Golden taky dneska nejezdil. Nechtěla bys ho vzít? Postavíme ti parkur,“ navrhl. Pochopil mě. A Paul se hned přidal.

„Ahoj, Goldena, tak co, zajezdíme si?“ promluvila jsem k hřebci opatrně. Moc mě neznal.

„Sedlo a uzdečku máš u boxu. Chceš pomoct?“ objevil se Jasper za mnou.

Ne. Díky. Uklidňuje mě to,“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla ruku s kartáčem v dlani. Jen pokrčil rameny a odešel pryč, nejspíš do haly.

„Vím, že mě ještě neznáš, tak na tebe budu mluvit, aby sis zvykl. Pomáhá mi to, víš? Kdyby Joe věděl, že máme v plánu si spolu zaskákat, teda já mám v plánu si s tebou zaskákat, takže doufám, že budeš souhlasit, nadšeně by vyskakoval do stropu. Hele, vnímáš, kolikrát za jednu větu řeknu skákat? Asi jsem z tebe nervózní,“ mluvila jsem dál a čistila. Trpělivě stál a sem tam ke mně otočil hlavu.

„Chceš mlsku? Ale nesmíš to říct Jasperovi, nebyl by z toho zrovna nadšený,“ šeptla jsem tiše a z bedýnky s čištěním vzala mentolku. Slupnul ji jako malinu a opatrně do mě šťouchl.

„Víš o tom, že jsi vlastně docela fajn? Jasper si tě dobře vychoval. Tohle on umí, koneckonců, nedělal to poprvé, že? Viděla jsem Sunnyho a všechny ty cedulky v sedlovně.  Vůbec mu to teda nezávidím,“ svěřila jsem se mu.

Když jsem se znovu otočila ke dveřím boxu, stál tam Paul. Koukal na mě se smutným úsměvem. Nadzvedla jsem koutek úst a došla až k němu. Bez váhání mě schoval ve své náruči.

„Bude to znít otřepaně a necitelně, ale přebolí to. Neboj,“ broukl mi do vlasů. Kývla jsem hlavou.

„Já vím, časem mi zbudou jen vzpomínky. Ale teď to strašně bolí,“ špitla jsem. Povzdechl si a objal mě pevněji.

„Půjdu trénovat,“ kuňkla jsem tiše a Paul mě pustil.

„Chceš pomoct se sedlem?“ zeptal se s mírným úsměvem. Zakroutila jsem hlavou a pohladila ho po tváři. Chvilku si tam mou dlaň přidržel. Možná to nevěděl, ale strašně moc mi pomáhal. Mít pocit, že se člověk má o koho opřít, je k nezaplacení. Pokusila jsem se usmát. V očích se mu rozsvítily malé žárovičky a do dlaně mě políbil.

„Chceš poradit jak na něj?“ houkl na mě Jasper z křížku, na kterém seděl, když Golden nakráčel do haly se mnou na hřbetě. Neodpověděla jsem. Svět kolem mě jako by zmizel, byla jsem v tom svém, malém, spolu s Goldenem a nikým jiným.

(Paul)

„Nemluv na ni, stejně tě teď nevnímá. Je úplně jinde,“ oznámil jsem upírovi a sedl si vedle něj. Jasper si povzdychl a sklonil oči k zemi.

„Nechápu, jak to vůbec dokáže zvládnout. Nejdřív její rodiče a teď Joe. Celá rodina, kterou měla dřív, je pryč,“ zamumlal.

„No, má Billyho, Jaka, smečku, tebe, mě, není na to sama. A navíc, Mandy vždycky byla, a je, strašně silná holka. Sice to bude chvíli trvat, ale dostane se z toho,“ pokrčil jsem rameny.

„Hlavně, má koně. To je pro ni důležitý. Kdyby nemohla jezdit, zabilo by ji to,“ dodal on. Podíval jsem se na něj se zdviženým obočím.

„Nebuď překvapený. Vnímám její emoce. Vím, jak se cítí, není to nic, co bych sám cítit chtěl,“ uchechtl se ponuře. Což mi něco připomnělo.

„Opravdu si myslíš, že jí pomůže, vnímat všechno naplno? Třeba by bylo lepší trochu ji s tím pomoct,“ podotkl jsem. Vážně, ničilo mě, vidět ji takhle, a jestli mohl Jasper alespoň trochu pomoct, šel bych do toho. I za cenu, že by mě pak Mandy chvíli nesnášela.

„Mohl, jenže, co až nebudu v její blízkosti? Dolehne to na ni, a ještě hůř, než teď,“ oznámil bezradně. Takže nic.

„To je dobrý, jen nápad.“

Zaměřil jsem se zpátky na Mandy a najednou viděl přesně to, o čem mluvila. Bolest z jejího obličeje byla pryč. Vypadala jako anděl, a ne, ty křídla jsem zrovna neviděl. Prostě, jen tak. To, jak seděla na tom koni, jak se tvářila. Jak vnímala vše okolo sebe. Ježdění ji uzdravovalo.

Šťouchl jsem do Jaspera.

„Koukni. Vidíš tu změnu?“ šeptl jsem tiše, abych ji snad nevyrušil.

„Cítím ji,“ pousmál se.

„Jaký Joe vlastně byl? Poznal si ho mnohem líp, než já,“ změnil najednou téma. A otevřel tak tu ránu, kterou jsem musel zavřít, abych mohl být Mandy oporou.

„Strašně fajn chlap. Pomohl jejím rodičům vychovat z Mandy toho úžasného člověka, kterého oba známe. Kdykoliv potřeboval někdo z jeho svěřenců podporu, vždycky ji u něj našel. I mně hodně pomohl. Když se tehdy stala ta věc s otravou Daidy. Neměl vůbec žádný důvod, koupit mi letenku, zajistit bydlení v tom jejich obrovském centru. Ale stejně to udělal, jen proto, že Mandy byla smutná a on chtěl, aby byla zase šťastná. Říkala mi, že díky jeho radám se rozhodla dát mi ještě jednu šanci a vrátit se sem, abych ji viděl častěji, než jen o prázdninách. A pak Colorado a rehabilitační centrum. Prostě, pomáhal, kde se dalo. Má pravdu, není fér, že takový člověk odešel takhle brzo,“ odpověděl jsem mu a zabořil svůj pohled do země.

„Pro tebe taky není dobrý, že to v sobě dusíš,“ poznamenal. Což vlastně bylo jedno, dusil jsem v sobě mnohem víc věcí.

„Jsem na to zvyklý. A navíc, Mandy teď potřebuje mít se o koho opřít,“ pokrčil jsem rameny a zase sledoval ji

„Neříkám, že se máš hned teď a tady rozbrečet, nebo něco podobného, ale neuzavírej to v sobě. Později by to mohlo způsobit docela velké problémy. Třeba až se s ní delší dobu neuvidíš,“ poradil mi tiše a zvedl se ze skoku pryč. Golden a Mandy měli opracováno a chystali se skákat.

Když o půl hodiny později sesedala z hřebcova sedla, sotva se držela na nohou. Ale nechtěla pomoct, sama ho odvedla do boxu, odsedlala, sundala uzdečku i vyčistila. Věci uklidila do sedlovny a teprve po tom se zhroutila únavou. Jasper ji chytil jen díky své rychlosti, na kterou jsem, v lidské podobě neměl.

„Vezmeš ji nahoru, nebo to mám udělat já?“ zeptal se a držel můj život v náručí.

„Odnesu ji tam,“ přikývl jsem a převzal ji. Pootevřela oči a ospale se na mě zadívala.

„Klidně spi. Odnesu tě do postele,“ uklidnil jsem ji, ale jak se zdálo, nemělo to žádný účinek.

„Sprchu, potřebuju sprchu,“ zamumlala a chytila se mě kolem krku. Jak bylo její přání.

„Mandy, jsme v koupelně,“ upozornil jsem ji. Okamžitě otevřela oči a rozhlídla se kolem sebe. Opatrně jsem ji postavil na zem a raději jistil, kdyby náhodou někam padala. Když vešla do sprchy, sedl jsem si na podlahu a snažil se tam k ní nevklouznout.

„Jestli chceš, klidně se můžeme osprchovat spolu,“ poznamenala. Připadal jsem si, jako by mi četla myšlenky, ale byl jsem za to rád. Jasper ve mně otevřel tu část, kterou jsem se snažil umlčet, a v tu chvíli jsem ji potřeboval víc, než kdy dřív.

Vtrhl jsem pod sprchu a v momentě ji objímal.

„Taky mi budou chybět. Joe byl fajn chlap. A Renata se zdála jako úžasná ženská,“ zamumlal jsem místo omluvy a dál ji držel u sebe.

„Paule?“ špitla nesměle. Odtáhl jsem kousek obličej a podíval se na ni.

„Chci na to zapomenout, aspoň na chvilku. Pomoz mi,“ zašeptala s pohledem upřeným do mých očí. Polkl jsem nahlas.

„V domě plném upírů?“ šeptl jsem nazpátek a mírně se pousmál. Jen pokrčila rameny.

„Alice a Jasper jsou pryč, Esmé s Carlisleem a Rose s Emmettem taky. Edward má jiný starosti a Jake oči jenom pro Rennesmé,“ dodala.

„Prosím, chci alespoň na chvilku cítit něco jiného, než bolest,“ kuňkla a z očí se jí znovu spustily slzy. Nevím. Možná. Možná to byla jenom voda, ale nedokázal jsem jí odolat a říct ne.

„Děkuju,“ šeptala mi mezi polibky.

Když jsem ji později ukládal do postele, už spala. Bolest z její tváře trochu zmizela, dokonce to vypadalo na mírný úsměv. Asi se jí zdálo něco hezkého.

„Mandy, Mandy,“ šeptl jsem a lehce ji pohladil po tváři. Zavrtěla se a na mou dlaň si položila hlavu. Pousmál jsem se a lehl si k ní co nejblíže.

(Mandy)

Probudila jsem se do tmy, omotaná dekou a Paulem a úplně dezorientovaná. Z přízemí doléhal k mým uším rozhovor, ale úplně jsem mu nerozuměla, sem tam se mi podařilo pochytit nějaké slůvko, moc slavné to však nebylo.

Pokus o vymotání se z toho pletence, tvořeného mým tělem, Paulem a dekou dopadl docela úspěšně. Paul se neprobudil. Po špičkách jsem se vydala do koupelny, natočit si trochu vody. Můj pohled se stočil ke sprchovému koutu. S polovičním úsměvem jsem se vrátila zpátky. Tentokrát už vzhůru byl.

„Zlý sen, nebo žízeň?“ zeptal se a natáhl ke mně ruku. Nechala jsem se stáhnout zpět do postele a přitulila se k jeho hrudi.

„Žízeň,“ špitla jsem. Tiše zamručel a zavrtal bradu do mých vlasů.

„Je ti trochu líp?“ zeptal se opatrně. Zamyšleně jsem přikývla.

„Není to med, ale už se nebudu hroutit. Jenom se teď zakousnu to tréninku,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„To skákání ti hodně pomohlo, co?“ zamumlal.

„Vždycky mi pomáhá. Ale nebyl to jen trénink. Tvoje přítomnost mi hodně pomáhá. To, že se o tebe můžu opřít a vědět, že nemusím čekat žádný podraz,“ pokrčila jsem rameny. Sevření jeho rukou se kolem mého těla stáhlo ještě víc.

„Nemusíš se bát, nikdy tě nepodrazím,“ slíbil mi naléhavě, ale potichu.

„A proto si tě chci vzít,“ ujistila jsem ho a pokusila se znovu usnout. Povedlo se mi to dřív, než Paulovi.

Vzbudil nás hluk. Někdo nám bušil na dveře, o patro níž se vztekal Jacob, ale něco v tom zvuku chybělo.

„Mandy, Paule. Vstaňte. Bella se probudila, musíte fofrem dolů!“ křikl na nás přes dveře Jasper.

„Ten tlukot,“ zamumlala jsem a o překot se hrnula z postele ven.

„Co?“ zamumlal Paul rozespale. Místo odpovědi jsem po něm hodila košili. Trochu ho to probralo.

„Poslouchej. Slyšíš snad to rychlé bušení Bellina srdce?“ připomněla jsem mu a snažila se nasoukat do vlastního trička. Moc mi to nešlo.

„Je z ní upír,“ vydechl. Fungovalo to na něj jako raketový pohon. A nechápala jsem proč. I když bylo pravdou, že on, na rozdíl ode mě on, s těmi novorozenými, zkušenosti měl. Takže jsem se asi bát měla.

Do minuty jsme dole byli. Spolu s Jacobem, Sethem a Rose s Rennesmé.

„Slyšíte někdo, co se nahoře děje?“ zeptala jsem se do ticha. Ani jeden z nás neměl odvahu ceknout. Co kdyby nás Bells náhodou slyšela.

„Nic moc, všichni ji ujišťují, že to, co cítí je naprosto normální. Jasper je prý docela nervózní, Bella je až moc klidná. Pamatuju si, když jsem se probudila já sama, nebo Emmett. Ten to sice bral jako hru, ale taky divočil. Ona ne, je naprosto v klidu,“ pokrčila rameny.

„Měsíců?“ vyjekla najednou tak hlasitě, že to slyšeli i vlci. Pohledy nás všech se stočily zpět k blonďaté upírce.

„Nelíbí se jí ty rudé duhovky, bude je mít ještě nějakou dobu,“ vysvětlila. Tohle jsem chápala. Taky by se mi to nelíbilo.

„Asi byste měli jít od toho okna dál. Budou muset na lov, a nejspíš oknem, tady jsme my,“ upozornila nás všechny. Jako jeden muž jsme se ocitli na druhé straně místnosti.

Přesně jak Rose řekla, netrvalo to ani minutu a Edward seskočil dolů, následovaný Bellou. Ta si ještě sundala boty a hodila je zpátky. Deseti centimetrový podpatek. Začínala jsem pochybovat o normálnosti Alice.

Rozběhli se k řece. V momentě, kdy si Bells na pouzdrových šatech vytvořila rozparky, se přízemí otřáslo smíchem dvou tří vlků. Spolu s Rose jsme se jen pousmály. Leah stála v rohu místnosti a nedůvěřivě Bells pozorovala.

„Hele, je rozumný nechat Bellu s Ness hned dneska? Není to ještě brzo?“ zeptal se Jacob najednou. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Je to její dcera. Nemyslím si, že by jí chtěla nějak ublížit,“ zamumlala jsem. Paul se pousmál a objal mě.

„To je sice hezký, ale její život na to nevsadím,“ zavrčel bratránek mým směrem.

„Když seš do toho tak hr, klidně si Bellu otestuj sám, blbečku,“ sykl na něj Paul a objal mě pevněji. Chtěl mě chránit. Zlatíčko.

„Fajn. Jdu do toho,“ souhlasil Jake. Zamračila jsem se na Paula a přešla k Rose. Stále držela Rennesmé v náručí.

„Můžu na chvilku? Vlastně jsem si ji ještě nepochovala,“ zeptala jsem se opatrně. Usmála se a malou mi předala. Byla kouzelná. V hlavě mi naskočila představa miminka Renaty a Joea. Ta proradná vlhkost v očích byla zpět.

„Vrací se, měli bychom jít ven,“ vrátil mě do reality Carlisle. Ani jsem si nevšimla, že už byli dole.

Předala jsem Rennesmé zpátky Rose a následovala ven svou smečku. Jacob zůstal jako jediný v lidské podobě.

Přežila jeho otisk. Dokonce i ty nedůvěřivé pohledy, co k ní zpočátku vrhal. Ale tu přezdívku, tu nerozchodila. A ten pitomec se ani nepokusil přeměnit. Seth se jí postavil do cesty, s Leah jsme se držely zpátky, dokud se neozvalo zapraštění jeho kosti. To už jsem startovala i já. Spolu s Leah jsme ji složily k zemi. A Edward nás.

„Ty blbečku jeden, to sis nemohl přečíst naše myšlenky dřív, než si po nás skočil?“ zavrčela jsem na toho čtenáře tiše, když mi Carlisle obvazoval zlomená žebra. Leah stála venku a střídavě střílela nenávistným pohledem mezi Edwardem a Bellou. Nebo starostlivě pozorovala Setha, ten spal na pohovce. Se zlomenou klíční kostí.

„Promiň. Nepřemýšlel jsem,“ omluvil se, to odpoledne snad po sté.

„Dej tomu tak dvě tři hodiny, zahojí se to, ale bolet budou delší dobu,“ ujistil mě doktor a schoval si věci do lékařského kufříku.

„Ještě jsem ti vlastně nepoděkovala za ty opravené jizvy,“ vzpomněla jsem si najednou. Jo, vracela jsem se do normálu. Jasper mě pozoroval s nesouhlasem v očích. Veškeré pocity smutku byly uzavřené ve mně. Bylo to tak lepší.

Paul se vrátil z terasy a vrátil mi mobil. Volala mu Ema a nechtěla jsem, aby slyšela moje občasné steny bolesti, když Carlisle trochu přitlačil.

„Zvládne cestu letadlem?“ zeptal se Carlislea, který zrovna schovával zbylé obvazy.

„Za hodinu ano,“ kývnul Carlisle. Otočila jsem se k Paulovi se strachem v očích. Bála jsem se, že se Shadowovi něco stalo.

„Joe s Renatou budou mít pohřeb. Emma obvolává všechny jeho svěřence z Connecticutu, jestli by byli ochotní jet v čestném průvodu. Bylo mi jasné, že ne bys jí rozhodně neřekla. Letíme do Colorada,“ vysvětlil. Moje pracně vybudované sebeovládání skončilo v prachu.

Po tvářích mi stékaly slzy a Paul mě objímal, bolesti žeber jsem si vůbec nevšímala. Edward Belle vysvětloval, co se stalo a Jasper vypadal zamyšleně.

„Jestli chceš jet taky, nebudu mít nic proti. Jak si sám říkal, měl tě rád, a jako jezdce obdivoval,“ kuňkla jsem tiše. Jasper se usmál a posadil se k mým nohám, společně s Alicí.

„Musíme domů, potřebuju si sbalit oblečení, jezdecké i normální,“ zamumlala jsem. Paul to pochopil a v náručí mě odnesl do auta. Jasper mu dal klíčky.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Paul, sotva jsem dosedla na postel v naší ložnici.

„Brnkni do stáje, Johnovi a všem ostatním, určitě tam budou chtít být taky,“ požádala jsem ho. Přikývl a vydal se dolů. Já zapnula notebook. Ta kvanta fotek s Joeem, musela jsem si je znovu prohlídnout. Paul mě našel stočenou do klubíčka, pozorující jednu jedinou. Byli jsme na ní všichni, celá Joeova mistrovská ekipa, Joe, Danny, Paul a John s Billym. Byla z posledního mistrovství. Z dekorování. Mezi mnou a Joeem stál Shadow. Náš společný velký přítel. Joe vypadal naprosto spokojený. Dokázal to. Ukázal všem, že na to má, že má právo říkat si trenér. A my všichni ho milovali. Byl jako rodina. Byl rodina.

„Vezmi ho s sebou, Emma chtěla nějaké fotky,“ poznamenal Paul potichu a probral mě tak z mého transu. Kývla jsem na srozuměnou a notebook vypnula.

„Černé sako?“ zeptal se kontrolně. Nebyla jsem schopná si ani zabalit. Tohle se mnou provedla zpráva o pohřbu. Nechtěla jsem vědět, co udělá vlastní pohřeb.

„Jo,“ odpověděla jsem, stále stočená do klubka. Paul se otočil zpátky ke skříni a já si uvědomila, jak moc to musí bolet jeho. I jemu Joe hodně pomohl, to díky němu jsem byla tady, ve Forks, s Paulem. Potichu jsem vstala a přitiskla se k jeho zádům.

„Proč se takhle držíš?“ zeptala jsem se tiše. Paul strnul a spustil ruce podél těla.

„Potřebuješ mě. Nemůžu se hroutit, dokud nebudeš v pohodě,“ odpověděl mi tiše. Ve vteřině jsem stála před ním a koukala mu do očí. Po tváři mu stékaly slzy. Zabořil mi obličej do vlasů a svezl se k zemi, se mnou v náručí.

„Měl tě taky rád. I když to nedával moc najevo, ale měl. A ten prstýnek, schvaloval to, podle něj se k sobě dokonale hodíme. A miluješ koně, to pro něj bylo hlavní,“ šeptala jsem tiše.

„Já vím, bavili jsme se o tom. Když jsem pro tebe přijel,“ zamumlal a objal mě ještě pevněji. A tak jsme tam brečeli spolu.

„Dobalíme to?“ zeptal se po chvíli. Setřela jsem si slzy a nechala se vytáhnout na nohy. Po celou dobu už jsem se od něj nehnula. Jen na chvilku, kdy jsem musela zavolat Jasperovi.

„Jaspere, můžeš se nějak dostat do La Push? Vyjíždíme všichni od stáje, všichni, co jezdí a byli v Connecticutu,“ zeptala jsem se ho, sotva to zvedl.

„Jo, jasně, do deseti minut jsem tam,“ souhlasil a položil to. Hned na to jsem volala Emě. Potřebovali jsme víc aut.

„Samozřejmě. Budu jen ráda, když přijedete všichni.“ Zněla v tom telefonu ztrhaně. Nebylo se co divit, zařizovala celý pohřeb, starala se o centrum a ještě žila svůj vlastní život.

„Shadowa si potom odvezeš?“ zeptala se.

„Jo, vezmu ho sem. S Dreamerem už se znají a doufám, že mu pomůžu se z toho vzpamatovat. Že on pomůže mě,“ pokrčila jsem rameny. Paul stál ve dveřích a pozoroval mě.

„Snad jo. Je čím dál tím apatičtější. Doufejme, že mu dokážeš pomoct,“ přitakala, zatímco mě přešel po zádech mráz.

„Musím, Joe ho miloval,“ slíbila jsem jí, sobě i Shadowovi.

„Budu končit, za chvilku jedeme na letiště. Za dvě hodiny jsme tam,“ rozloučila jsem se s ní a otočila se k Paulovi. Skoro jsem do něj vrazila.

„Neboj, dostaneš ho z toho, stejně jako tenkrát,“ utěšil mě.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem mu do trička. Pohladil mě po zádech a políbil do vlasů.

„Já tebe,“ pousmál se.

Před stájí nás čekala kolona aut a Jasper. Vypadal poněkud nervózní, Emmetta však nic neotravovalo, ani přítomnost tolika vlků. Oba nasedli k nám.

„Dojedu pak s autem domů,“ vysvětlil Emm svou přítomnost. Dávalo to smysl. Se Sethem, Leah a Carol jela Sue, Jake byl s nimi. Byla jsem mu vděčná za to, že se dokázal odtrhnout od Rennesmé. Jared přibral Embryho a zpátky měla jet Jaredova máma. Quil jel se svým otcem a Johnem.

Nezdravili jsme se, prostě jsme jen vyjeli směrem k letišti. Teprve v hale to dolehlo na nás na všechny.

„Jaspere, nechceš mi něco vysvětlit?“ zeptala jsem se jediného přítomného upíra při pohledu na malý letoun, do kterého jsme měli nastoupit.

„Myslíš, že bychom takhle narychlo sehnali tolik letenek?“ poklepal si na čelo a zamířil k odbavení. Mělo mě to napadnout.

V letadle bylo ticho, nezvyklé ticho. Skoro až děsilo. Byla jsem ráda, že let netrval dlouho, po té hodině a půl jsem měla pocit, že mi z toho ticha prasknou ušní bubínky. Paradox, já vím.

V hale nás čekala Emma. Vypadala stejně ztrhaně, jako zněla. Pevně mě objala a šeptala, že je jí to líto. Přitom i ona ztratila své přátele, Renata byla jako její sestra.

„Jsem ráda, že jste tady všichni, Joe si Vás vážil, a Renata taky, už jen kvůli němu,“ pronesla k celé naší skupině.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se jí. Nesnesla bych další hodiny ticha.

„Moc dlouho ne, je to necelých sedm mil,“ pousmála se a sedla si za volant.

„Nemám řídit místo tebe? Vypadáš unaveně,“ nabídla jsem jí. Zavrtěla hlavou a ukázala na zpětné zrcátko. Vypadala jsem úplně stejně.

Tentokrát v autě klid nebyl. Emma byla především praktická. Vysvětlila přesně, jak by mělo poslední rozloučení vypadat, přesně tak, jak si ho osobnosti, jako byli Joe s Renatou, zasloužili. Už kvůli tomu, co dokázali. Joe ve světě jezdeckého sportu, Renata v hiporehabilitaci. Celé to středisko byla její zásluha.

„Zack a ostatní už jsou v centru, Daniela s tím Slaterem taky“ oznámila zničehonic.

„Divila bych se, kdyby tam nebyli. Byl naše rodina, a ať už Danny udělala, co udělala, byli spolu hodně dlouho,“ pokrčila jsem rameny, s pohledem upřeným ven a slzami v očích.

Čekali nás hned za branou. Sotva jsem otevřela dveře, už mě objímali. A nebyla jsem jediná, kdo brečel. Všichni do jednoho jsme zamířili do stáje, za Shadowem.

„Vypadá hrozně,“ poznamenala Danny smutně. Daniel Slater, můj nedávný sponzor se držel v pozadí, s malým miminkem v náručí. Miminkem, které se v obličeji až příliš podobalo Joeovi. Podívala jsem se na Danny a ta přikývla.

„Ví to?“ zeptala jsem se jí, když byl z doslechu.

„Ne, neřekla jsem mu to. Možná si myslí, že je jeho, a já mu to nevyvracím, ale je to Joeův syn,“ zakroutila hlavou.

„Nemusíš se bát, nebudu chtít Shadowa, vím, že jestli má někdo právo na to mít ho doma, jsi to jedině ty,“ pousmála se a položila mi ruku na rameno.

„Jinak by to ani nešlo. Mám v trezoru darovací listinu. Joe ti ho chtěl dát jako svatební dar,“ ozvala se za námi Emma. Vytřeštila jsem na ni oči a podlomili se mi kolena.

„Neměl nikoho, kdo by s ním svedl to, co ty. A sám závodit nechtěl, mít ho tady jen tak? A proč, ty s ním můžeš dokázat hodně věcí. Tohle mě a Renatě řekl, když nám to oznámil,“ dodala.

Nestihla jsem mu říct, že chci několikaletou pauzu. Teď už to nešlo. Paul to na mě poznal. Pomohl mi na nohy.

„Nevadí. Máme spoustu času,“ pousmál se na mě.

„Stejně to ale pojedu s Dreamerem, chci mu dát šanci,“ zamumlala jsem a vydala se do vraníkova boxu.

Tentokrát mě nepoznal hned. A vypadal mnohem hůř, než po té bouračce. Stál v jednom rohu, koukal do zdi a vůbec nevnímal. Pod kůži se mu začala rýsovat žebra a oči měl kalné, bez života.

„Jděte pryč. Potřebuju s ním být sama,“ požádala jsem všechny a počkala, až opravdu zmizí. Zůstal jen Paul.

„Můžu?“ zeptal se tiše. Shadow ho znal, a měl jeho pach spojený s mým. Přesto jsem zavrtěla hlavou.

„Promiň, ale úplně sama,“ pokrčila jsem rameny. Chápavě přikývl, přitiskl mi rty na čelo a odešel.

„Stýská se ti, viď? Je to jiné, než když jste měli tu bouračku. Cítíš, že je pryč nadobro. Ale mám i jednu malou, možná i dobrou zprávu. Ten malý klučina, co je tady Danny s ním, je to Joeův syn. Přece jen tady po něm zůstane něco víc, než ty, já a ostatní z Connecticutu.

Pamatuješ, jak to vypadalo, když jsme tě přivezli do stájí? Byl jsi vystrašený, pohublý, skoro jako teď. Bál ses skoro všeho, ale Joe poznal co je v tobě hned na první pohled. Vlastně to bylo docela štěstí, že jsem zrovna neměla na kom jezdit, i když, nejspíš by nás spároval tak jako tak. Chtěl, abych začala na velkých koních. Ale asi ne na tak velkém, jako si byl ty. Že to ale byl boj, ze začátku, že? Pamatuješ si to? Nechápal si, že tě nebudu trestat, když ten skok hned neskočíš. Ale jinak jsi spolupracoval skvěle. Dokonce jsem chvilku uvažovala o drezuře. Chápeš to? Já a drezura? Pak ale našim došla trpělivost a zakázali mi do stájí chodit, když prý Joe nemá rozum. Chtěla jsem utéct pryč, vzít tě s sebou a zmizet. Tehdy jsem si myslela, že jako třináctiletá znám úplně celý svět. A že se nám přece musí dařit dobře, když budeme mít jeden druhého. Dostala jsem se k tobě do boxu a ve žlabu vytuhla. Nechtěj vidět ten výprask, co jsem doma dostala. Ale pak přišel ten nádherný čas, kdy jsme spolu byli jen tak. Všechna zranění se zahojila a mohli jsme dovádět, jako ty děti, kterými jsme měli být. Teda, já byla, tobě dětství ukradli. Snažila jsem se ti to vynahradit. Snad se mi to trochu povedlo, co myslíš?“ mluvila jsem k němu tiše. Právě v tu chvíli ke mně natočil ucho. A tak jsem mluvila dál.

„Tenkrát, to jezero. Byl dobrý nápad, blbnout spolu ve vodě, tys ji vždycky miloval. A mě to naučil. V La Push teď skoro pořád se Snílkem utíkáme k moři. Pamatuješ si na něj? Ale to jsem odbočila.

Trvalo to rok a přitom mi to tak rozhodně nepřišlo. Nikdy jsme se nenudili, i když jsme spolu jen tak leželi v boxu a já ti povídala, co se dělo ve škole, nebo jak moc mě Catherine štve. Naslouchal si mi, občas do mě šťouchl nosem a dal znát, že venku je přece tak hezky a my sedíme zavření ve stáji. Tak jsme šli k jezeru. Dodneška si pamatuju na ten pocit, sedět znovu na tvých zádech. Ani ses nepohnul a čekal na nějakou pobídku. Pořádně jsme se vyřádili. A začali k tomu jezeru chodit každý den. Dokud nás Joe nenachytal. Teprve tam se z vás vlastně stali kamarádi na život a na smrt. A my dva začali trénovat pod jeho vedením. Jenže zase nastoupila Catherine. Bože, jak ta mě dokázala naštvat už jen svou přítomností. Když si vydupala, že na tobě bude jezdit, viděla jsem rudě. Kolikrát jsem měla chuť tím bičem ztřískat ji. Naštěstí se pak Joe šprajcnul a postavil si hlavu. Stala jsem se tvým jediným jezdcem. A on tvým jediným majitelem. Zajímalo by mě, co Slaterovi řekl, že se vzdal svého polovičního podílu. Řekla bych, že toho teď lituje. Anebo je to celkem fajn chlap a já mu nehorázně křivdím, co myslíš ty?“ zeptala jsem se ho otevřeně. Konečně otočil hlavu a zadíval se mi do očí.

„Není už načase probudit se začít znovu žít? Všichni tady doufají, že tě zachráním. Já zase, že pomůžeš ty mě. Co takhle pomoct si navzájem?“ pousmála jsem se a natáhla k němu ruku. Netrvalo to dlouho a dotýkal se mě. Na to jsem z kapsy vytáhla mentolky.

„Procházka k jezeru? Na blbnutí ve vodě už je sice zima, ale pro lidi, pro mě ne. Tobě vezmeme thermo deku,“ navrhla jsem mu a zacvakla k jeho ohlávce vodítko. Následoval mě ven z boxu, před sedlovnu, kde byly deky a pak ven ze stáje. Nečekala jsem, že tam budou všichni. Stáli jako špatně vyřezaní svatí a čekali. Koukla jsem se Shadowovi do očí a zavrtěla hlavou. Deku už na zádech měl, takže nám nic nebránilo. Vydali jsme se spolu k lesu.

„Je tady krásně. Nebude se ti stýskat? Ve Forks je sice taky fajn, ale slunce svítí jenom párkrát do roka a léto od podzimu skoro nepoznáš, ne jako tady. Doma je teď něco kolem deseti stupňů, tady skoro dvacet,“ zamumlala jsem a pohladila Shadowa po krku. Popásal se na zářijové trávě a skoro si mě nevšímal. Musel být vyhladovělý. Podle všeho nežral aspoň dva dny. I tak krátká doba se projeví. Pak ale zvedl hlavu a zadíval se k jezeru.

„Dobrý nápad. Svezeš mě, nebo poběžíme spolu?“ zeptala jsem se, zatímco deka z jeho zad putovala dolů.

Do jezera jsme vběhli bok po boku. Vyhazoval, stavěl se na zadní a hrabal nohou, dokud jsem nebyla úplně mokrá. Ale nevadilo mi to. Dostane se z toho.

Když doběhl do hloubky a začal plavat, připojila jsem se k němu. Nakonec stejně zamířil ke břehu. A jakmile dosáhl na dno, zůstal stát.

„Díky, kamaráde,“ pohladila jsem ho mezi ušima a vyhoupla se na jeho hřbet. Vynesl mě z vody na břeh a zastavil se.

„Co teď, pastva a deka, nebo se chceš vyválet?“ mrkla jsem na něj. Být tam někdo cizí, pomyslí si o mě, že jsem blázen. Ptát se zvířete, které mi nemůže odpovědět. A mně by to vůbec nevadilo. Nikdo nemohl pochopit, co mezi námi bylo. Nikdo, krom Joea. A některých dalších jezdců.

Seskočila jsem zpátky na zem a vydala se pro deku. Shadow se mezitím vyválel.

„Jestli já si to nemyslela,“ usmála jsem se a počkala, až se uráčí vstát. Přísahala bych, že na mě mrknul, než se vyhrabal na všechny čtyři.

„Tak co, půjdeme zpátky?“ navrhla jsem. To už mě znovu nesl na svém hřbetě. A vydal se zpět ke stájím.

Už tam nikdo nestál. V Shadowově boxe ale byl Paul. Pousmála jsem se na něj, sundala Shadowovi deku a dala se do čištění. Paul se mlčky chopil dalšího kartáče a začal z druhé strany. Shadow slastně odfukoval a nastavoval svědivá místa.

„Ještě z toho není venku, ale je na dobré cestě,“ oddechla jsem si při cestě ze stáje. Shadow žral.

„Až se převlečeš, Emma tě čeká v kanceláři. Já tam nesmím, nikdo ze smečky, jen ty, Danny, Kyle, Zack, Lily, Matt, Ginger a Mary,“ prozradil mi a zamířil k těm stejným dveřím, za kterými se na nějakou dobu nacházel můj pokoj. Nikdy v životě jsem nebyla převlečená tak rychle.

Zaklepala jsem na dveře a nakoukla dovnitř. Všichni tam seděli a mlčeli. Sedla jsem si k nim.

„Vím, že jste všichni s Joeem strávili podstatnou část jeho života. A určitě máte spoustu fotek, videí a všeho ostatního. Stejně jako my tady věci s Renatou. Nevím, možná ten zvyk neznáte, ale Renata a já jsme ho dodržovaly, kdykoli nás opustil někdo, koho jsme milovali. Ať už člověk, nebo kůň. Vždycky jsme vytvořily krátký film, něco jako sestřih života. Mám hotový ten Renatin. A taky jejich společné chvíle. Ale pro Joea tohle sama udělat nemůžu. Nemám na to právo. Vy ano. Dokážete to?“ pověřila nás Emma tím nejtěžším úkolem.

„Proto jsi chtěla ty fotky,“ trklo Danny. Emma jen přikývla. Vystřelila jsem z kanceláře ven a běžela pro notebook. Za chvilku jsem byla zpět. Stejně jako ostatní.

Už jsem ani nebrečela při prohlížení a vybírání těch nejlepších snímků. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy vznikly. Každý jeden z nich. Jako poslední jsme jednohlasně zvolili tu z dekoru posledního společného mistrovství.

„A písnička?“ zeptala se Lily opatrně.

„Forever young od Audry Mae,“ ozvaly jsme se s Danny současně. Miloval ji. A nikdo to nedokázal zazpívat tak, jako ona. Na tom jsme se shodli oba dva.

„Tu mám ve složce,“ ozval se Kyle a hned ji poslal Danny na mail. To na její noťasu se film vytvářel. Když jsme si konečný výsledek pustili, brečel každý. Byl to dokonalý sestřih jeho života. Fotky ze stáje, ze závodů, z každého dekorování, na kterém kdy byl, ze života s Danny, z baru, kam se chodil po závodech s námi všemi opíjet, s kocovinou po ránu. A někomu se povedlo vyfotit ho i s tím monoklem.

Když jsme vyšli z kanceláře ven, překvapila nás tma.

„Kolik je hodin?“ plácl do prostoru Zack a Lily hned kontrolovala mobil.

„Hodně,“ zněla její odpověď. Emmu jsme potkali po cestě do jídelny.

„Jak se má Nacido?“ zeptala jsem se. Usmála se a změnila směr. Tak jsem ji následovala, ale ne sama. Danny šla s námi.

„Takže tohle je ona?“ zeptala se Emmy. Já zírala na tmavou klisničku, která mě pozorovala stejně vykuleným pohledem.

„Vyrostla,“ broukla jsem a vešla k ní do boxu.

„Jo, tohle je ona,“ ozvala se Emma. Trochu mě mátly, tím tohle je ona.

„Vlastně je Shadowovi trochu podobná,“ prohlásila Danny a já si kecla na zadek.

„Počkej, tys to nevěděla?“ vytřeštila na mě Danny oči. Zavrtěla jsem hlavou.

„Joe se tak s Renatou seznámil. Přijela k nám kvůli připouštění. Je to dcera Shadowa,“ usmála se a já zírala na klisničku. Teď, když mi to řekla, poznávala jsem ten tvar hlavy a uší.

„Tak proto neměl Joe nic proti, když Eve navrhla, že bych se o tebe mohla starat,“ vydechla jsem okouzleně. Hříbě po Shadowovi. Úplně první.

„Kde je vlastně, tanečnice jedna? Slíbila, že přijede, ale neukázala se,“ vzpomněla jsem si na svou tehdejší lektorku.

„V jídelně. Ještě ji zbývá tak týden,“ pokrčila Emma rameny a vydala se na večeři. S Danny jsme ji následovaly.

„Ještě se na tebe přijdu kouknout,“ slíbila jsem Nacido a zavřela box.

Po večeři jsme se s Connecticutskými, smečkou a Eve zavřeli u mě. Vzpomínali jsme na ty dva, ale bez slz. Jen na ty šťastné a úsměvné chvilky. Všichni se rozešli až někdy po půlnoci. Eve pořád spala vedle. A už chodila jako každý jiný. Vlastně, spíš tancovala.

Vzbudil mě strašný sen. Shadow ležel sám ve stáji a umíral. Musela jsem ho jít zkontrolovat. Opatrně jsem se vymotala z Paulova objetí, k jeho tričku přidala tepláky a naboso vyběhla ven. Neprobudil se.

Ve stáji jsem nerozsvěcovala, naopak, Shadowův box jsem našla po slepu a pomalu ho otevřela. Ležel ve slámě a spal. Svezla jsem se úlevou podél sloupku dveří a oddechla si. Shadowa to probudilo a hned se stavěl na nohy. Zavřela jsem za sebou dvířka boxu a vešla k němu.

„To jsem jen já. Zdál se mi hrozný sen, víš,“ zamumlala jsem tiše a sedla si do rohu, do slámy. Shadow chvilku pochodoval po boxe, ale pak si znovu lehl. Odplížila jsem se k němu a opřela se.

„Někteří tvrdí, že když člověk umře, jde buď do nebe, nebo do pekla. Jestli je to pravda, Joe s Renatou budou natuty nahoře. A teď na nás koukají a Joe se mi teď směje, že zase ležím vedle tebe. Tvrdil by, že jsem na tobě chorobně závislá a o samotě by si mnul pěsti, jak mu to dobře vychází, že jsou z nás skvělí parťáci. A Renata by mu dala pohlavek, že prý jakou mě pomohl vychovat, takovou mě má. Že je to jeho vina. I mě chybí, Stíne,“ kuňkla jsem tiše a uvelebila se u jeho obrovského těla. A musela jsem usnout.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!