24.11.2011 [14:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 2613×

No, děje se toho dost. A Robinson je vážně zlatíčko

Byla jsem s Johnem domluvená na sedm ráno. Přesto mě vylekalo, když mě Paul budil.

„John už stojí před domem, snídani ti Esmé dá s sebou,“ pousmál se. Zmateně jsem na něj koukala a snažila se zjistit, co po mě vlastně chce. Takhle brzo mě nikdy nebudil.

„Mandy, John, auto, cesta, kůň pro Carol,“ zkusil mě pomaloučku probudit.

„A jo. To jsi to nemohl říct hned?“ zabrblala jsem a zamířila do koupelny.

Měl pravdu, Esmé stála dole, držíc v rukou plastový box s jídlem.

„Je tam toho dost i pro Johna,“ usmála se a podala mi ho. Až moc mi připomínala vlastní mámu. Stýskalo se mi.

„Tak fajn. Když už jsi mě vytáhl z postele takhle brzo, doufám, že ta cesta bude dlouhá. Potřebovala bych se ještě prospat,“ oznámila jsem trenérovi místo pozdravu. A před obličejem mu zamávala jídlem. Velká spousta sendvičů, které nádherně voněly. John mi hned jeden sebral a ukázal na sedačky v zadu.

„Klidně můžeš jít spát. Budeme tam až kolem tří odpoledne,“ ujistil mě s plnou pusou. Tak jsem si tedy zalezla dozadu. Dokonce se mi podařilo i usnout.

Vzbudilo mě potichu hrající rádio. Ani Johnovi se ticho v autě nezamlouvalo.

„Chceš vystřídat? A zbyly nějaké sendviče?“ zeptala jsem se rozespale. Chviličku po mých slovech se v mém zorném poli objevil box s jídlem.

„Díky,“ zamumlala jsem hladově a po jídle se vrhla. Deset minut na to zastavil u krajnice a vystřídala jsem ho za volantem. Správně bych neměla, na přívěsný vozík za autem jsem řidičák ještě neměla, ale John byl vážně unavený a čekala ho ještě cesta zpět.

Vlastně se o moc nesekl, dorazili jsme na místo o půl hodiny dřív. Kamsi do Kennewicku. Vůbec jsem to tam neznala, ale stáj vypadala poměrně slušně.

„Víš přesně, jakého koně potřebuješ?“ zeptal se trenér. Usmála jsem se a kývla.

„Takový normální kůň, ani příliš jemný, ale taky ne silový. Spíš valacha, než hřebce, ale klisna by taky nemusela být špatná. Rozhodně ne někoho, jako je Dreamer, nebo Dai, ti jsou až příliš komplikovaní. Tím nechci říct, že by jezdila špatně, to ne, je perfektní, ale tihle jsou spíš o citu. Skvěle by si sedla se Scalou, ale ta je moc mladá. Takže někoho, jako je Scala, jen trochu starší,“ pokrčila jsem rameny. John se usmál.

„Věděl jsem, proč vzít tebe,“ pronesl a položil mi ruku kolem ramen.

O dvě hodiny jsem měla vyzkoušených pět koní, ale ani jeden nebyl tím, koho jsem hledala.

„Tak já už nevím, Mandy,“ povzdechl si majitel stáje. Po třetím koni jsme si začali tykat.

„Potřebujeme koně pro holku, která už sice jezdí nějakých pět let, licenci má tři, ale na závody se zatím nedostala, takže bude nervózní. Měl by to být kliďas, ale do skoku trochu s tahem. Hřebec asi ne, nemusela by ho na závodech zvládat. Výškově průměrný. Ani vysoký, ani malý. Klidně kobylka. A kdyby měla nějaké zkušenosti se závody, bylo by to fajn, mohla by jí pomoct projít těmi prvními stresy,“ pokusila jsem se to vysvětlit trochu jinak, než před tím.

„No, jednoho takového bych tady měl. Šest let, valach, příjemný pod sedlem, ježděný třináctiletou holkou. Vyskákáno má sto dvacet, do skoku příjemně táhne a i kdyby vedle něj stříleli z děla, s ním to ani nehne. Ale je trošku menší,“ pokrčil rameny. Chtěla jsem ho vidět.

Jmenoval se Robinson, menší ryzáček, ale s přátelským pohledem. Tak jsem ho nasedlala. Byl stejný, jako jeho pohled. Prostě kamarádský. Slušně přiježděný, klidný, pokud šlo o jízdárenskou práci. Jakmile se objevily skoky, změnil se. Táhnul, cválal rychle a celkově bylo vidět, že ho to baví. Byli jsme dva.

„Myslím, že má vybráno,“ pousmál se David. Johna jsem neslyšela, ale když jsme ho míjeli, usmíval se.

„Kolik za něj chtěli?“ otočila jsem se na Johna a opřela si hlavu. Robinson v klidu nastoupil do vozíku a David nám popřál šťastnou cestu.

„Moc ne, polovinu toho, co za Daie,“ pokrčil rameny a zaměřil se na cestu před námi.

Jemu trvala cesta skoro devět hodin. Mohl za to hlavně provoz.

„Tak jo, já běžím zpátky ke Cullenovým. Paul nevolal, tak snad to tam beze mě zvládli,“ rozloučila jsem se a vběhla do lesa. Bylo zvláštní, že nikde nikdo nehlídkoval. Tedy, alespoň jsem nikoho necítila. Otázkou zůstávalo, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Ale u vily byl taky klid.

Jaspera jsem potkala hned ve dveřích. S mírným úsměvem mě pustil do dveří a vyběhl ven. Se zdviženým obočím jsem došla do obýváku, kde posedával ten zbytek.

„Nevíte někdo, kde je moje smečka?“ hodila jsem do prostoru otázku. Carlisle se usmál a ukázal bradou na schody. V pokojích, aha. V ten moment se ozval můj žaludek.

„Večeři?“ zeptala se Esmé s úsměvem a já, až moc hladově, přikývla.

„Mimochodem, ty sendviče byly výborné. I John si je pochvaloval. O ten poslední jsme se málem servali,“ dodala jsem ještě a následovala ji do kuchyně.

To nebyla večeře. To byla hostina pro dvacet lidí. Ale v bříšku jsem měla jako v pokojíčku. A Esmé se zdála víc, než nadšená.

„Tebe to baví, co?“ zeptala jsem se s líným úsměvem.

„Ano, ale nikdo tady to většinou neocení. Donedávna ještě Bella, ale teď už ne,“ pousmála se smutně. Rozhodla jsem se jí ukázat pár máminých receptů. Ale až ráno.

Dělo se něco zvláštního, o čem bych měla vědět? Obrátila jsem se na Edwarda v myšlenkách. Ten nechal spící Bellu v Jakově náručí, asi měla zrovna sníženou tělesnou teplotu, a posadil se vedle mě.

„No, byl tady Sam, mírový rozhovor, Seth s Jakem to ale zvládli na výbornou. Hranice teď neplatí. Pokud nás doprovodíš, smíme na Quiletské území, ale jinak ne. Pokud bychom se v lesích objevili bez některého z vlků, budou to považovat za napadení. Oni se k našemu domu nepřiblíží,“ popsal mi výsledek.

„Začínám ho mít plné zuby,“ zavrčela jsem tiše.

„Vlci taky, ale alespoň už na nás neútočí,“ pokrčil rameny, „mimochodem, Quil a Leah právě vyběhli ven, na večerní hlídku, jen pro jistotu. Ve tři ráno je vystřídají Embry a Paul,“ dodal ještě, než se vrátil ke své ženě. Já objala Esmé a vydala se do patra.

„Tak co?“ slétli se na mě kluci jako vosa na bonbon. Carol už spala.

„Šestiletý valach, ryzák, trošku menší, ale o to větší razanci dává do skoku. Má skvělý tah, baví ho to. Jmenuje se Robinson a právě teď si nejspíš zvyká na nové kolegy,“ podala jsem raport a zasalutovala.

„A teď, když dovolíte, docela ráda bych šla spát. Mám odježděno šest koní,“ usmála jsem se a zamířila do jednoho s pokojů. Do toho, ve kterém jsem se před několika dny probudila z bezvědomí.  A mínila jsem do něj zase upadnout. Jenže Paul mi to nedovolil.

„Byl jsem ve Forks, za panem Weberem,“ oznámil mi a čekal na reakci. Ztuhla jsem uprostřed skříně. Táta Angely? Ten, co oddával Edwarda a Bellu?

Vykoukla jsem zpoza dvířek a tázavě zvedla obočí.

„Šestnáctého října už něco má,“ dopověděl. Poklesla mi ramena. Takže jsme zase datum neměli.

„Naši svatbu,“ pousmál se. V tu chvíli jsem nevěděla, co dřív, jestli mu skočit radostí kolem krku, nebo mu tím krkem zakroutit.

„Ty blbečku jeden!“ zavrčela jsem výhružně, ale stejně mu skočila kolem a ne po krku. S úsměvem kolem mě omotal svoje ruce a přesunul nás k posteli.

„Tvářil se sice trochu zaraženě, když zjistil, kde to má být, ale nic nenamítal,“ mluvil tiše dál. Já poslouchala. A snila. A usnula.

O pár dní později nám všem začala škola. Poctivě do ní však chodili jen Seth a Carol, my ostatní jsme si zařídili individuální plán. Ředitel tentokrát nic nenamítal, ale jednu podmínku přece jen měl. Poslední dva měsíce před maturitou se ve škole ukázat alespoň jednou týdně, žádný extra velký problém.

Ještě ten den odpoledne se u Cullenových zničehonic zjevil John. Vůbec jsem netušila, co se mělo dít. Když mi pak Paul celý natěšený vysvětlil, že jdeme trénovat, vzepřela jsem se.

„Já nejdu. Máme s Dreamerem naordinovaný klid. On si taky zaslouží dovolenou. Mimoto, nedávno jsme si s Jasperem střihli závod. Sto čtyřicet a vyhráli jsme, takže formu má,“ oznámila jsem Johnovi, nasedlala Snílka a zamířila ven ze stáje.

„Mandy! Čeká nás Kalifornie a náš sponzor chce něco udělat i u nás!“ křikl za mnou John, ale nedala jsem se. Tu dovolenou si Snílek opravdu zasloužil.

„Co to bylo?“ ozval se za mnou Jasper. Zrovna jsem sesedala a měla v plánu pustit Dreamera napást se.

„Co by, dovolená,“ pokrčila jsem rameny a doskočila na zem. Abych hned znovu nasedla, protože mi Jasper chtěl něco ukázat.

Nelitovala jsem toho. Louka, s malým vodopádem v pozadí a jezírko. Že na taková místa přicházeli jen upíři. Ale dala jsem si za úkol ukázat mu Vlčí zátoku, někdy příště.

„Povíš mi, co se to tam dělo?“ zeptal se, když si lehl vedle. Koně se popásali na zbytcích podzimní trávy a za zády nám šuměl vodopád.

„Poslední tři roky nevozím ze závodu nic jiného, než modré stužky a poháry za první místo. Těch pár druhých, když vyhrával Paul nebo ty, jsou světlou výjimkou. Už mě to nebaví. Stal se pro mě ze závodění stereotyp. Přijedu, vyhraju, odjedu. Nebo skončím druhá a odjedu. Je na čase dát si pauzu. Pár let minimálně. Navíc, čeká mě svatba, maturita a Paul sní o dětech,“ vysvětlovala jsem, jak nejlíp to šlo. A Jasper chápavě přikývl.

„Co ty a závody? Tuhle sezónu ses moc neukazoval. Kalifornii pojedeš?“ obrátila jsem pozornost na něj.

„Asi jo. Jako takové rozloučení s kariérou. Už jezdím dlouho a lidi by si mohli začít všímat. Určitě znovu začnu, ale až za dvacet, třicet let. Budu se vydávat za svého syna,“ uchechtl se. A mě něco napadlo. Když konec, tak s velkou pompou.

„Já, měla bych takový nápad, ale musel bys vydržet ještě příští sezónu,“ kuňkla jsem tiše. Zaujalo ho to. Zvedl hlavu a tázavě se na mě podíval.

„Světový skokový pohár,“ šeptla jsem zbožně. Přání každého jezdce, snad ještě lepší, než olympiáda. Vytřeštil na mě ty svoje zlatavé oči, až jsem se bála, že o ně přijde.

„Stačilo by projet pár kvalifikačních kol, různě po světě, uznávám, že tohle by mohl být problém, ale co. Když už konec, tak se vší parádou, ne? Jako ukončení kariéry je to dobrý,“ dodala jsem na obhajobu. Lehl si zpátky do trávy a nejspíš přemýšlel.

„Musel bych se poradit s rodinou, jestli je to bezpečné. Ale nebyl by to špatný finiš. Ovšem jen pod podmínkou, že pojedeš i ty,“ vyhrkl nakonec. Rozesmála jsem se a za boha nemohla přestat.

„Copak bych tě v tom mohla nechat samotného? Koneckonců, nemluvila jsem jen o konci tvé kariéry,“ mrkla jsem na něj.

„Ty chceš ty děti taky, co?“ usmál se. Jen jsem přikývla.

„Nevzdám se závodů úplně, když budou malí chtít jezdit, s radostí je budu trénovat i doprovázet. Trenérskou licenci mám v plánu už pár let. A sem tam bych si něco skočila i já,“ pokrčila jsem rameny.

„Co myslíš, dokázal by nás John oba připravit?“ zamyslel se. Už byl rozhodnutý.

„To nevím, ale počkala bych, co na to řekne tvoje rodina,“ zmírnila jsem trochu jeho nadšení. Zničehonic hvízdl na Goldena.

„Jdu se jich na to zeptat,“ zazubil se a vyšvihl se na svého zlatavého hřebce. Já přivolala Dreamera k sobě, aby náhodou svého koňského kolegu nenásledoval. Nejspíš to ale neměl ani v plánu.

Vrátil se za hodinu, vysmátý jako lečo.

„Prošlo to hlasováním?“ zaculila jsem se na něj. Šťastně kývl a svalil se do trávy vedle.

„Víc než to. Podle Edwarda i Carlislea jsou bezpečné ještě minimálně dva roky. Docela je překvapilo, že jsem měl v plánu konec,“ dodal hned. Mě zase překvapila zmínka o Carlisleovi.

„To už se Carlisle vrátil?“ zeptala jsem se. Ještě ten den ráno byl pryč, sháněl nějakou krev pro Bellu. Embry běžel s ním a Esmé.

„Ne, Edward mu zavolal,“ vysvětlil.

„Aha. A co na to John?“ vyzvídala jsem dál. Ani jsem se nestihla nadechnout a jmenovaný se objevil před námi. V Paulově doprovodu a na koni.

„Nic. Neřekl jsem mu to. Jen měli oba přijet,“ vyplázl na mě jazyk. Zmetek jeden. Zvedla jsem se na loktech a škaredě se na něj podívala.

„Tak jo. Měla jsem takový nápad. Určitě nemusím nikomu připomínat, že v květnu znovu startuje seriál závodů Světového skokového poháru. Finále se tentokrát koná v Barceloně. Od čtrnáctého do sedmnáctého listopadu. Chci ho jet,“ řekla jsem bez vytáček.

„Já taky. Pro účast je potřebná minimálně trojitá účast na mistrovství země, ze které jezdec pochází. Chtěl jsem se tě zeptat, Johne, jestli bys byl ochotný trénovat i mě,“ přidal se Jasper vzápětí.

„Pokud bychom ten seriál jeli, přihlášku na mistrovství nám nepřijmou. Takže bys tam pak s Daiem neměl většího soupeře, Paule,“ obrátila jsem se na svého snoubence. S námi jet nemohl, na mistrovství byl jen dvakrát.

„Takže chcete přejít na světovou úroveň,“ kývnul John. Jasper se na mě podíval a oba jsme zavrtěli hlavou.

„Chceme tím ukončit kariéru. Jasper z důvodu bezpečnosti tajemství rodiny a já doufám, že pak budu mít jiné starosti,“ pousmála jsem se a položila si ruku na bříško. Paul se na mě něžně zadíval a stáhl mě k sobě do náruče. Být tam sami dva, možná by to i pokračovalo.

„Nemusíš se kvůli mně vzdávat toho, co máš nejraději. Já počkám,“ broukl tiše. Tím to úplně zabil. Odtáhla jsem se od něj.

„Nebuď tak sebestředný, nejsi jediný, kdo chce děti,“ umlčela jsem ho a zadívala se zpátky na Johna.

„Seš si jistá?“ upřel na mě svůj zpytovací pohled. Kývla jsem a pousmála se.

„Třeba se mi bude po závodění stýskat, nebo se budu nudit a vrátím se k závodění. Podle něj určitě,“ ukázala jsem bradou na upíra vedle. Kývl hlavou na souhlas.

„Ale určitě si chci udělat trenérskou licenci,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Budeme muset přesvědčit sponzora, ale myslím, že do toho půjde. Vyřídit pasy, víza, mezinárodní licenci. Povolení pro cestu do zahraničí pro koně. Jaspere, ty se musíš rozhodnout, jestli to celé podstoupíš pod La Pushskou stájí nebo pod stájí tvého otce. Samozřejmě potřebuješ ty samé papíry,“ vrhl se do toho kolotoče John po hlavě.

Zůstali jsme na té louce ještě další hodinu, než se dohodly veškeré podrobnosti. Jasper si chtěl nechat přepsat licenci na stáj v La Push, trambus jsme ale my dva měli používat ten Cullenovský. Dokud mě nenapadlo, že by ho třeba potřebovala Rose. Ale vysvětlil mi, že mají ještě přívěsný vozík. A ten musí pro jednoho, nebo dva koně stačit. Víc jich prý na závody nikdy nebrala.

„Tak fajn, mohli bychom jet do vily a zjistit, kdy a kam vlastně pojedou, ne?“ navrhl Paul. Vlastně to nebyl zas tak špatný nápad. Jen nikdo z nás netušil, co uvidíme, jakmile vstoupíme dovnitř. Rose, sedící v křesle, držíc v náručí dítě. Edwardovo a Bellino dítě. A Jacoba, který se otiskl. Do toho malého tvorečka. Alice tam byla taky. A z patra se do ticha ozval frenetický tlukot srdce.

„Tohle jsme asi propásli, co?“ otočila jsem se s úsměvem na Jaspera. Ten nevnímal. Vytřeštěně hleděl na Jacoba a patrně zkoumal jeho pocity.

„Otiskl se,“ uchechtl se Paul tiše.

„A Bella to podle všeho přežije. Jen ne jako člověk,“ dodala jsem já, s mírným úšklebkem.

„Rennesmé,“ zavrněla tiše Rosalie, snad aby nám všem osvětlila, že to byla holčička. Což už nám vlastně bylo, díky otisku, jasné.

„Jaspere! Alice!“ ozval se Edward z patra s vrčením, seběhl dolů a ven z domu. Uslyšela jsem vlky. Už zase?

Na schodech jsem se ocitla právě včas, abych zarazila jakýkoliv boj.

„Same dost. Nesmíš té malé ublížit. Jacob se do ní otiskl,“ oznámila jsem mu a všechno ztuhlo. Včetně Edwarda.

„Nemůže nás napadnout, protože se Jacob otiskl do mojí dcery?“ zavrčel. Samovi vlci se pomaloučku stahovali a já začínala litovat Jacoba.

„Edwarde, ty víš, co je to otisk. A že si nikdo z nás nemůže vybírat, ani odmítat. A že Rennesmé právě dostala toho nejlepšího bráchu, kamaráda, a až to bude potřebovat, tak přítele,“ ujistila jsem ho. Zkusila jsem použít ten samý uklidňující hlas, který na koně účinkoval. No, na Edwarda ne. Alespoň ne tak, jak jsem si představovala.

„Neutrhnu ti hlavu, počkám, až to udělá Bella,“ zavrčel na mého bratránka a vydal se do domu.

„No, to se ti povedlo, Jaku,“ drcl do něj Seth a ztratil se v lese.

„Jdu hlídkovat,“ houkl na nás ještě, než zmizel úplně. Leah ho následovala.

„Gratuluju. Sice si budeš muset pár let počkat, a riskovat, že ti jeden z jejich rodičů, upírů, může utrhnout hlavu, ale gratuluju,“ usmála jsem se a objala ho. Byl ještě trochu ztuhlej, ale aspoň se usmíval. Naprosto přitrouble.

„Běž za ní,“ popostrčila jsem ho a vrátila se k Paulovi.

„Teď už vlastně jen Lee, Embry a ty, a jsme otisknutí všichni,“ pousmála jsem se. Ani mi nedošlo, co jsem vlastně vypustila z pusy, dokud můj vlk nezmrzl.

„Jejda,“ kuňkla jsem a zvedla k němu oči. Ztuhlá čelist, stažené obočí a oči plné blesků.

„Já to nemyslela tak, že se máš otisknout,“ kníkla jsem tiše. Vůbec to nepomohlo. Sklonil se ke mně a ty blesky se ještě zdvojnásobily.

„Tohle už víckrát nechci slyšet!“ vrčel mi tiše do obličeje. Políbila jsem ho. A to nečekal. Úplně ho to rozhodilo.

„Já to tak nemyslela,“ ujistila jsem ho, sotva se ode mě odtáhl. Na jeho tváři znovu svítil úsměv. Kývl a pevně mě objal.

„Půjdeme kouknout na ty termíny?“ navrhla jsem. S uchechtnutím mě políbil do vlasů a zamířili jsme do vily.

Jasper už seděl u svého notebooku a lustroval stránky mezinárodní jezdecké federace.

„No, Mandy, budeme mít docela nabitý rok,“ zamumlal, když jsem se naklonila přes jeho rameno.

„To jo,“ odfoukla jsem si při pohledu na kalendář závodů.

„Dvanáctého až patnáctého května, dvacátého šestého až dvacátého devátého května. Druhého až pátého června, patnáctého až osmnáctého června. Sedmého až desátého, dvanáctého až čtrnáctého, dvacátého osmého až třicátého prvního, červenec. Třetího až sedmého, dvacátého pátého až dvacátého osmého, srpen. Deset až třináct, dvacet čtyři až dvacet sedm, září. Osmnáct až dvacet jedna, říjen. Čtrnáct až sedmnáct listopad. Máš v plánu být příští rok vůbec doma?“ vyjel na mě Paul. Tak nějak jsem to čekala.

„Samozřejmě, že mám v plánu být taky někdy doma. Začátek je v květnu. To máš čtyři měsíce, pak sem tam nějaký ten víkend a další měsíc, prosinec,“ pokrčila jsem rameny, „no tak, podívám se po světě, a když nebudeš mít nic důležitého, tak pojedeš se mnou,“ dodala jsem s úsměvem.

„Já vím,“ povzdychl si, „prostě mi budeš chybět.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  ODCULTI (25.11.2011 09:49)

Reneesme je na svete Juhuuuuuuuuuuu to je dobre velmi dobre asi nejhezci kapitola na svete

6)  Kamikadze (24.11.2011 23:13)

Fanny, zapomněla jsi na Itálii, ti taky přijedou

5)  Fanny (24.11.2011 22:35)

Robinson, opravdu přijemnej ryzáček Carol bude mít určitě radost.

No, hlavní scénu trošku propásli, ale přeci jen řešili dost podstatný věci. Asi bych protestovala, že chce skončit, ale chápu jí. Co z toho má? Vystihla to pěkně: Přijede, vyhraje a odjede. Samé modré stužky.

Navíc, děti a proti tomu závěru kariéry se taky nedá nic namítat Těším se, jak se předvedou.

Vůbec to teď bude celé rušné období, když plánuje dodělat školu, takhle závodit,svatba, do toho smečka na krku a nejen vlci, vždyť Bella s Ness možná taky trošku zamíchá kartami...

3)  Bosorka (24.11.2011 16:09)

Ten je nádherný!

1