06.11.2011 [21:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 2697×

Já to nechápu. Na začátku jsme byli tři. Už je nás pět. Podle Setha prý budou přibývat další. Já nechci velkou smečku! A Rose mě taky štve. Copak se koně rozdávají jen tak?

Dokázal to, odpoutal se od Sama.

„Já, stavil jsem se doma, pro nějaké věci,“ zamumlal tiše. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že má na zádech jakousi tašku. A vyprskla smíchy.

„Vypadáš jako soumar,“ drcla jsem do něj ramenem. Seth moje myšlenky potvrdil.

„Povíš nám, co je nového u Sama?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, mě by to taky zajímalo,“ přidal se do rozhovoru i Jake.

„No, Sam běsnil. Snažil se vás přivolat zpátky, ale rychle mu došlo, že už ho nejspíš neslyšíte. Proměnili jsme se a on okamžitě svolal kmenovou radu. Seth má pravdu, vážně jste vytvořili novou smečku. Přijmeš mě do ní?“ zeptal se tiše.

„To je ale hodně blbá otázka,“ ušklíbla jsem se. Všem bylo nad slunce jasné, že ho přijmu. A Jake správně poznamenal, že by chtěl vědět, co se dělo na té radě.

„Bojí se vás. Hlavně tebe, Mandy, jsi hodně silná a teď, s novou mocí alfy jsi ještě silnější. Rozhodli se dostat tě zpátky za každou cenu. I vydírání,“ vysvětlil ponuře. Dreamer.

„Snílek,“ zajíkla jsem se. Jen přikývl a přeměnil se do lidské podoby. Tušil, že budu potřebovat oporu. Vteřinu na to, jsem mu ležela v náručí a vzlykala.

„Neplač. Když to John zaslechl, sice souhlasil, ale hned si mě odvedl stranou. To už jsem se chystal sem. Asi za patnáct minut bude u odbočky sem stát auto s přívěsem. Dreamer tam bude. Domluv se s Jasperem, jestli by se ve stáji nenašlo místo pro dva koně. Pro jistotu naloží i Silvera, je Jakův. Já to vysvětlím klukům,“ uklidnil mě. Pohladila jsem ho po tváři a lehce ho políbila. A zase utíkal po čtyřech do lesa. Tašku s oblečením mi tady naštěstí nechal.

„Jaspere, můžeš na chvilku?“ nakoukla jsem do domu. Edward si částečně oddechl, ale hned se zase zamračil.

„Paul se přidal k naší straně, ale Quilettská rada chce unést Dreamera, aby se Mandy vrátila zpět. Chce se zeptat, jestli by se v naší stáji nenašlo pár volných míst. I pro Silvera,“ oznámil jim všem. Povzdechla jsem si a vešla dovnitř.

„Jistěže. Všechny tyhle komplikace máte kvůli naší rodině. Je samozřejmé, že se vám to všichni budeme snažit co nejvíc ulehčit,“ vyhrkla rychle Esmé. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Emme, běž s ní, kdyby to byla nějaká past,“ obrátil se Edward ještě na svého bratra, než zmizel v patře. Pronásledovala jsem ho pohledem. Určitě tam byla i Bells. Dole chyběla.

„Je na kapačkách. Zhoršila se,“ odpověděl Carlisle na můj tázavý pohled. Aha. Tak to byl ten zvuk dopadajících kapek.

„Než dorazíte sem, nachystám dva boxy,“ ujistil mě Jasper a zmizel ven. Emmett do mě přátelsky šťouchl a ukázal ke dveřím. Oplatila jsem mu to, ale na rozdíl ode mě se drobet zapotácel. Asi jsem vážně zesílila.

Seběhla jsem schody a někdy na tom druhém se přeměnila. Ucítila jsem všechny tři, obíhali prostor, který jsme vytyčili a dávali pozor na jakýkoli podezřelý vzruch. Stíhali se u toho i bavit.

„Nekecej, fakt tě to odtrhnutí od Sama bolelo? Já necítil nic,“ vyzvídal Seth. Neuvědomil si, že už ho slyším. Paul ano, a hned na nejmladšího člena smečky vrčel.

„Jestli to bylo nepříjemné, neměl ses o to pokoušet.“ Mrzelo mě, že to pro něj bylo nepříjemné. Dodatečně jsem si uvědomila, jak ztrhaně vypadala jeho tvář. Na tu bledost a kruhy pod očima. I teď byla v jeho pohybech znát únava.

„Srdce mě táhlo k tobě. A od jisté doby poslouchám jen jeho,“ pokrčil rameny a vydal se ke mně. Stejně jako Edwarda, i jeho napadla past. Doběhl chvíli po Emmettovi.

„Upíří ochranka?“ uchechtl se.

„Nesměj se. Jestli je to opravdu léčka, bude lepší, když nás tam bude víc,“ zavrčela jsem. Zakňučel a stáhl se zpátky.

„Omlouvám se, alfo,“ zamumlal, ale musela bych být úplně blbá a ještě slepá, abych se nevšimla šibalského svitu v jeho očích.

„Jako malej,“ povzdechla jsem si a rozběhla se k silnici. Lesem, samozřejmě.

John už tam stál, ale nebyl sám. Přestože nikoho nebylo vidět. Nahoře, v trambusu, tloukla čtyři srdce.

„Asi byla chyba ti věřit. Copak vám nikomu nedošlo, že ta čtyři další srdce uslyším?“ vynořila jsem se z lesa jako člověk. Dokonce jsem si nezapomněla vzít oblečení. Teda, Paul ho nezapomněl. Stál za mnou spolu s Emmettem a oba vrčeli.

„Dej signál klukům, ať si dají pozor. Nesjpíš to budou chtít zkusit, když jsou tam sami dva,“ zamumlala jsem směrem k Paulovi.

„Chápu tvou nedůvěru, ale nic ti nevyčítám, v tvém postavení bych taky nikomu nevěřil. Ano, slyšíš čtyři srdce, protože mám naložené čtyři koně. Počkej tady, svedu je dolů,“ pousmál se náš trenér a vyskočil zpátky do auta. Sledovala jsem, jak sjíždí rampa a čekala útok, ale opravdu se nic nedělo. O chvilku později jsem na Johna koukala poněkud rozpačitě a držela otěže čtyř koní.

„Nějak nevím, co mám říct. Tuším, že obyčejné děkuju, asi stačit nebude,“ povzdechla jsem si. John se usmál a kývl hlavou.

„To víš, že stačí. Jak říkám, taky bych si v tvé pozici nevěřil. Jen mi slib, že Jasperovi neukážeš žádné naše finty. Ještě by tě začal porážet,“ pohrozil mi. Usmála jsem se a kývla.

„Slibuju.“

Sotva jsem se s ním stihla rozloučit a už odjel.

„Uvedeš je všechny čtyři?“ zeptal se Emmett, sotva jsem se vyhoupla na Snílkův hřbet a natáhla ruku po dalších třech otěžích.

Nebude třeba, pojedu na Daidovi a povedu třeba Stinga,“ ozval se zničehonic Paul v lidské podobě.  Usmála jsem se na něj a vzala tedy jen Silverovu otěž.

„Tak jedeme, ne?“ zavelel a pobídl bílého hřebce do klusu.

„Neříkala jsi dva koně?“ vykulil Jasper oči na procesí, které zastavilo před stájí.

„Překvapení od Johna. Prý abychom nemuseli trénovat sami,“ pokrčila jsem rameny a sklouzla na zem.

„Počkejte chvilku tady, nachystám ještě další dva boxy,“ mávl nad tím rukou a zmizel zpátky ve stáji.

„Co kluci?“ obrátila jsem se na Paula.

„Jsou v pohodě. Jake je trochu unavený, takže až se přeměníš, půjde se vyspat. Seth jev klidu. Kdyby byl poplach, poznáme to,“ zamumlal a opřel se o Daidu.

„Přidáš se k Jakovi. A nechci slyšet námitky. Po cestě jsem čekala, kdy z toho koně spadneš na zem,“ oznámila jsem mu pevným hlasem. Přikývl, aniž by se snažil o nějaký protest.

„John je správnej chlap, nedovolí, aby se koním jakkoli ubližovalo, nebo je někdo používal jako páku,“ pomyslel si Seth, zrovna když jsem se proměnila.

„Jasná páka, Jaku, padej se vyspat,“ uchechtla jsem se.

„Jasný,“ ozval se jmenovaný a v momentě jsem slyšela už jen Setha.

„Tak povídej, stalo se něco nového za doby mojí nepřítomnosti?“ vyzvala jsem ho a začala obíhat Jakův okruh.

„Nic. Smečku jsme necítili, nikde se nepohnul ani lístek. Řečeno obrazně,“ podal zprávy a běžel dál.

Až do rána se nezměnilo. Celou noc jsme se Sethem poctivě obíhali celé naše maličké území a po Samovi, nebo někom jiném, ani vidu, ani slechu. Chvilku po rozednění se k nám připojili Jake s Paulem, oba vyspaní do růžova. Už jsme se Sethem chtěli odejít.

„Připadá mi to, jako by Sam snad ani nechtěl zaútočit,“ zamyslel se Paul. Ovšem odpověď rozhodně nečekal. A nikdo z nás neměl v plánu mu ji dát. Přesto se dočkal.

„Nemá. Alespoň ne dnes,“ozvala se nám Leah.

„Ty, Mandy, počkej tak týden a Sam zbude sám,“ uchechtl se Seth své vlastní slovní hříčce a rozběhl se přivítat se svou sestrou.

„Co Carol?“ zeptal se jí starostlivě. Bez svého otisku byl už druhý den, ale nesl to statečně.

„Pozdravuje tě, Billy ji střeží jako oko v hlavě. Je jen otázkou času, než mu uteče,“ ujistila ho a otočila se ke mně.

„Mandy, přijmeš mě do své smečky? Chci pryč od Sama. Už nemůžu být ve stejné smečce, jako on, i za cenu, že budu chránit pijavice,“ požádala mě naléhavě.

„Nemám důvod tě nepřijmout. Přísahej věrnost a pozdrav se se svou novou smečkou,“ prohlásila jsem obřadně a kamarádsky ji šťouchla do ramene.

„Jděte to někdo oznámit Edwardovi. Skočím zkontrolovat koně,“ požádala jsem je potom, co nám Leah řekla, jak to vypadalo u Sama po Paulově odchodu. Nic. Jen rada zuřila, když se dozvěděla o Johnově kousku. Vyloučili ho.

„Ahoj, Snílku,“ zamumlala jsem směrem ke svému hřebci a vešla pomalu do jeho boxu. Tlumeně zařehtal a chvilku na to už měl hlavu zabořenou do mého břicha.

„Mandy, asi budeš muset zpátky, na tvém okruhu návštěva,“ ozval se mi za zády Paul. S povzdechem mi poklesla ramena.

„V okolí nikdo jiný?“ zeptala jsem se při vyběhnutí ze stáje. Potvrdil, že ne.

„Touhle rychlostí mi to oblečení moc dlouho nevydrží,“ povzdechla jsem si. Na svlíkání nebyl čas.

Stáli tam Jared, Quil a Colin. Čekala jsem spíš Embryho, přítomnost tak mladého vlkodlaka byla mírně překvapující.

„Mandy, neslyšíme tě, mohla by ses proměnit?“ zeptal se mě lidský Jared.

„To teda nemohla!“ zavrčel Paul a já se přeměnila.

„Nahou už mě viděli,“ otočila jsem se ke svému vlkovi. Občas mu to v myšlenkách uklouzlo. Ne že bych mu to nějak vyčítala.

„Co bys rád?“ zeptala jsem Jareda chladně. Vážně se snažil koukat se mi do očí. Ne tak Colin, ten nepokrytě zíral někam úplně jinam.

„Ještě chvilku a Paul se neudrží,“ upozornila jsem mladého vlkodlaka. Za mými zády se jako potvrzení mých slov ozývalo vrčení. A Colin se rychle stáhl.

„Abyste se vrátili zpátky ke smečce. Všichni ustoupili od napadení Belly a upírů. Jsou ochotni o tom jednat,“ odtáhl mou pozornost Jared znovu na sebe.

„Aha, únos neklapl, takže to zkoušíte tímhle směrem. Nějaké vaše jednání je mi úplně putna. Nikam se nevracím. Co se ostatních týče, je to jejich věc. Ale pochybuju, že někam půjdou. Každý máme svůj důvod tady zůstávat,“ odpověděla jsem mu. Smečka se postavila za mě. Jako lidi. Jít okolo někdo cizí, asi by si pomyslel, že jsme se zbláznili.

„Nejsme hloupí. Jakmile bychom se přidali, Sam by nás spoutal alfa rozkazy,“ ozval se za mnou Paul. Jared kývl hlavou na srozuměnou a vydali se pryč. Ještě se k nám ale otočil.

„Chybíte nám,“ pronesl tiše.  Jeho slova ještě ani nedozněla a už byl ve vlčí kůži. Napodobila jsem ho. Ne sama.

„Podám zprávu Edwardovi,“ přihlásil se Seth dobrovolně.

„Jdi si odpočinout, my to ohlídáme. Jen tě prosím, zkontroluj Daidu,“ požádal mě Paul. Jake se přidal se stejnou prosbou.

„Tak jsem zpátky,“ usmála jsem se na hnědáka, Silvera i Da-daie pohladila po nose a zkontrolovala jim podestýlku a senou. Všechno bylo v naprostém pořádku.

„Jestli chceš, kolbiště i hala jsou vám plně k dispozici. Koneckonců, už je to dlouho, co jsme jeli proti sobě,“ ozval se ode dveří Jasper potutelně.

„Oba potřebujeme přijít na jiné myšlenky,“ dodal vzápětí smutně. Jo, to jsme potřebovali. Bella nám umírala před očima. Měla jsem odpočívat. Neexistoval žádný lepší odpočinek, než ten na koňském hřbetě.

„Přijímám výzvu. 130 nebo 140 centimetrů? A ber v potaz, že je to dlouho, co jsi závodil,“ usmála jsem se.

„Sto čtyřicet. A tentokrát mě neporazíš,“ pohrozil mi. Chytil mě za ruku a táhl pryč. Vzpírala jsem se jen trochu, ale sotva jsme se ocitli v hale, přešlo mě to. Byla obrovská. A nádherná. Nepochybně Esmein výtvor.

„Postavíme si kurs, ne? „ navrhl mi.

„Ještě půl metru a bude to sedět,“ houkla jsem na něj. Ten trojskok byl poslední, ale pořád to nechtělo vycházet. Překážky byly rozličné, kolmáky, oxery, dvoj i trojbradlí, vějíř, pár stacionát z prken, roztáhli jsme i bazének a nanosili jednotlivé kusy zdí. A nechyběl ani vodní příkop. Ten byl ovšem pevně zabudovaný, stačilo jen otočit kohoutkem a napustit ho vodou.

„Dobrý?“ zavolal na mě zpátky. Omrkla jsem to, ale pořád to vypadalo divně. S povzdechem jsem správnou vzdálenost znovu odkrokovala. Dvacet čísel zpátky. Tak ten sloupek poponesl. Já druhý. Klády ještě ležely na zemi.

„Dřív bych si na tomhle trhla kýlu,“ zamumlala jsem a zvedla v každé ruce jednu. Jasper se jen uchechtl.

„No, je to zajímavé. Skoro samé obraty, málo cválání,“ ušklíbl se. To mě nakrklo.

„Prosím? Trojka, čtyřka, šest a sedm, dvanáct třináct, a ta štreka od sedmnáctky do cíle? Cválání je tam až moc,“ zavrčela jsem. Postavil to tak schválně, pro Goldena. Byl rychlejší. Na druhou stranu, většinou se ty dlouhé úseky daly nějak zkrátit. To byla zase Snílkova parketa.

„Dobře, máš pravdu. Uznávám,“ zvedl smířlivě ruce a zaujatě pozoroval moje oči.

„Bílá,“ povzdechla jsem si.  Jasper chytil mou tvář do dlaní a usmál se.

„Neskrývej to, vypadáš s nimi úžasně,“ pousmál se a pustil mě. Bílá se pobaveně uchechtla a stáhla se.

„Hele, kdo nám vlastně bude stavět cvičné skoky?“ změnila jsem téma.

„Já,“ přihlásila se od dveří Alice.  Aha.

„Čekala bych, že budeš spíš s Bellou. Myslela jsem, že jste nejlepší kámošky,“ poznamenala jsem. Alice si povzdychla.

„Jsme, ty nejlepší. Jenže, to co v ní roste, mi způsobuje bolest hlavy. A ona nechce, abych byla někde poblíž. Nechce, aby kvůli ní někdo trpěl,“ vysvětlila smutně. Tohle mě rozesmálo.

„Podívala se kolem sebe? Trpí všichni. A nejvíc Edward s Jacobem,“ smála jsem se hystericky a vysloužila si tak nepřátelský pohled.

„Hele, já ani Leah nevíme, jestli někdy v budoucnu budeme mít vlastní děti. Jsme jediné vlčice v historii. Slepé genetické uličky.  Ale do tohohle bychom rozhodně nešly. Přestože po rodině prahneme. Jenže ona umírá! Co si myslí, že bude dělat Edward, až ona umře? I kdyby to dítě přežilo, on bez Belly žít nedokáže!“ pokrčila jsem rameny. Tohle vzali.

„Ale je to její věc. Vyčítat jí to rozhodně nebudu, podpořím ji, ale určitě to neschvaluju,“ dodala jsem.

„Dost už, jdeme si vyčistit hlavu, ne?“ ukončil Jasper debatu na tohle téma. Nemohla jsem nic, než souhlasit.

„Ty, Jaspere, máš nějaké sedlo, které by Snílkovi mohlo být? Na to John nepomyslel,“ nakoukla jsem do Goldenova boxu.

„Jo, Sunnyho by mu mohlo sedět. Mají stejně tvarovaný hřbet,“ usmál se a ukázal na dveře sedlovny.

„A jsou tam i jedny holčičí pantalony,“ poradil mi ještě. Taky pravda, v kraťasech by to slušně bolelo.

Měl pravdu, sedělo mu naprosto dokonale. Sice bylo trochu starší, ale mohla jsem být ráda, že se našlo alespoň nějaké. Dreamer měl totiž trochu atypicky tvarované záda. Krásně pohodlně široké, jenže s vystupujícím kohoutkem. Doma měl sedlo na míru.

„Dík,“ usmála jsem se na upíra, když jsme vedle sebe vcházeli do haly. Něco se však změnilo. Na tribuně seděla celá Jasperova rodina. A na druhé moje. Smečka.

„Čí to byl nápad?“ houkla jsem směrem k Jasperovi. Ten jen pokrčil rameny a vyšvihl se na Goldenův hřbet. Z toho taky něco dostat.

O dvacet minut později už stál na startu a čekal, až Emmett nastaví časomíru. S Dreamerem jsme se postavili pod tribunu, kterou obývali vlci.

„Máš to promyšlené na zkratky?“ naklonil se ke mně Paul.

„Jo, řeknu ti je, jakmile tam Jasper projede,“ šeptla jsem. A Jasper právě projel startem.

„Nech mě hádat. Na tu dvojku asi nepojedeš tak daleko, co,“ odhadl to naprosto přesně. A trefil se i u dalších. Zapomněl jen na tu dlouhou rovinu do cíle. Neřekla jsem mu to, chtěla jsem ho překvapit.

Postavili jsme se na start a počkali, až Emmett mávne rukou.

„Byl o celých deset vteřin rychlejší!“ zněl Alicin verdikt, sotva se Dreamer zastavil. Jasperův úsměv poklesl. Můj se rozšířil, otočila jsem se ke smečce a ukázala jim zdvižený palec. Jako jeden muž se ke mně rozběhli a rychle mě sundávali z koně. Dostala jsem hobla. Nakonec se radovali všichni, včetně Jaspera. Do doby než Belle vyhrkly slzy bolesti.

„Zlomené žebro,“ zněl Carlisleův verdikt o pár minut později v domě. Už nám do smíchu nebylo. Edward se s ní v náručí vrátil na pohovku. Vypadali oba čím dál tím hůř. Za chvilku usnula.

„Běž, Rose, tví koně taky potřebují pohyb. Poslední týden byli leda ve výběhu,“ řekl jmenované Edward.

„Jaspere, můžete uklidit ty skoky? Pustím je do haly,“ zeptala se svého údajného dvojčete. Ale kouknula se i na mě. Kývla jsem, a co nejrychleji se snažila dostat ven.

„Kam to chceš dát? Opřít o stěnu jako před tím?“ zeptala jsem se Jaspera a stále se snažila dostat Bellin obraz z hlavy. Nedařilo se mi to.

„Ne, tady do skladu. Ty její drezurní hvězdy mají tendence běhat kolem stěny, mohly by se na tom přizabít,“ zakroutil hlavou a ukázal na stěnu. Dokud ty dveře neotevřel, neviděla jsem je.

Sklidili jsme poslední kládu, Jasper vyšel ven, já hned po něm a zavírala dveře, když se od vrat ozvalo mocné zařehtání.

„Větroplach.  Tomu se raději klidím z cesty,“ zamumlal Jazz a zmizel na tribunu. Otočila jsem se a chtěla vidět toho koně, kterému z cesty utíkal i upír. A tam stál. Obrovský, majestátní. Hlavu nesl hrdě, vyklenutý krk a zdvižený ocas. S dlouhovlající hustou. Černý jako uhel. Andaluský kůň z mých snů.

Rose se usmála a kývla hlavou, abych přišla blíž.

„Zkus si na něj sednout. Slyšela jsem, že sháníš andalusana. A jemu hledám nového majitele,“ popostrčila mě směrem k hřebci. Ten byl trochu neklidný. Tancoval na svých štíhlých nohou, ale vypadal při tom naprosto kouzelně.

„Vyhodíš mě nahoru?“ zeptala jsem se nedočkavě. Pomohla.

„Wau,“ vydechla jsem. Byl to úžasný pocit. Rose ho stále držela na vodítku a čekala, až si zvyknu na jeho hřbet a pohyb. A Větroplach stále tancoval.

„Tak jo, myslím, že ho můžeš pustit,“ usmála jsem se na upírku a pevně se chytila v kolenou. Bylo to potřeba. Větroplach se totiž okamžitě rozběhl.

„Kolik za něj chceš? Jsem ochotna dát cokoli,“ zeptala jsem se Rosalie, jen co se můj dech vrátil do normálu.

„Už kvůli tomu, že vím, jak se ke svým koním chováš, a jak ses dívala na něj, nechci nic. Stačí mi vědět, že se bude mít dobře,“ pousmála se na mě. To jsem nemohla přijmout.

„Jen ber, třeba jako předsvatební dar,“ mávla nad tím rukou. Nechápala jsem ji. Ale přesvědčila mě.

„A odveď ho prosím tě do výběhu. Musím sem vzít ještě další tři,“ poprosila mě a odešla.

„Ukážu ti kudy. A otevřu ti, zrovna moc dobře neskáče. Jako každý španěl,“ houkl Jasper.

„Neurážej mýho koně,“ zamračila jsem se na něj a co nejjemněji vraníka pobídla. Na pobídky byl hodně citlivý.

„Hezký.,“ kývla jsem uznale hlavou při pohledu na rozlehlé výběhy za halou. Všechny byly ohrazené dřevem.

„Vypadá to líp, než kov, jen je musíme natírat speciálním sajrajtem, aby nám je koně neokusovali,“ prozradil mi.

„Kovové se musí zase natírat bílou barvou. To vyjde nastejno,“ pokrčila jsem rameny a počkala, až mi otevře. Sotva za mnou zavřel, už ho nebylo.

„Tak co, proběhneme se znovu?“ zeptala jsem se Větroplacha. Ten zafrkal a sklonil hlavou k zemi. Bylo až s podivem, jak byla tenhle rok tráva zelená. Na Forks hodně.

„Tak ne, najez se. Proběhnout se můžeme potom." Pokrčila jsem rameny. V ten moment zvedl hlavu a plynule se rozklusal. Asi za lepšími stébly.

Z lesa ke mně dolehl zneklidňující zvuk. Obrovské tlapy dopadající na zem. A žádný z našich okruhů za tímhle výběhem nevedl. Ne tak blízko, abych vlky slyšela lidskýma ušima. Nelíbilo se mi to.

Seskočila jsem z koňského hřbetu a rozběhla se k lesu. Přes hranu výběhu skákala bílá vlčice. A ti vlci v lese, to nebyl nikdo z naší smečky. Sam a Jared. Museli klukům nějak proklouznout.

Z hrdla se mi ozvalo poplašné zavytí následované výhružným zavrčením.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  wuzinka (07.11.2011 17:00)

2)  ODCULTI (07.11.2011 09:54)

ja tuhle povídk u miluju

1)  Fanny (06.11.2011 22:28)

To čekání stálo za to!
Na straně Cullenových už je jich víc než dost, ale musím říct, že takový podraz bych nečekala za žádnou cenu. Přes koně? Přirovnávám to k noži do zad a násobím zradu ještě nejméně deseti.

Bella je na tom opravdu špatně, ale v tu chvilku kdy byl klid a Mandy si dala jedno soutěživé kolečko s Jasperem, bylo všechno v pořádku

A Andalusan? Krásnej, ale... no prostě Snílek je Snílek a Stín je Stín Ovšem ne, že bych sakra rychle nezvykla

A ten konec má být co? To je taky podraz, ovšem nejen od nich... takovej konec

1