02.12.2010 [16:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 9×, zobrazeno 3286×

Upíři a měniči

Zdálo se mi o vlnách a zlatavé koňské srsti. A pak mě probudil budík. Naštvaně jsem zamručela a vypnula ho. Padla jsem zpátky do postele. Z Jacobova pokoje jsem slyšela muziku, jestli se tomu dalo říkat muzika.

„Jak může někdo poslouchat takovou hrůzu?“ zeptala jsem se sama sebe a zapnula notebook. Tohle jsem prostě musela přehlušit. Z různých playlistů jsem vybrala jeden z těch svižnějších a začala se přehrabovat ve skříni. Věděla jsem přesně, co hledám, horší bylo najít to.

„Ty se někam chystáš?“ vpadl Jacob do mého pokoje. Naštěstí jsem si předem vymyslela výmluvu. Tušila jsem, že by se mu moje schůzka s Jasperem nemusela líbit.

„Jo, jdu s Angelou a Bellou do kina, proč?“ zeptala jsem se pro formu. Zakroutil hlavou, ale netvářil se zrovna nadšeně.

„Co je mezi tebou a Bells?“ odtušila jsem důvod smutku v jeho očích. Nechápavě se na mě podíval, ale pak zničeně dosedl na moji postel.

„Miluju ji, jenže ona si vybrala toho zrzavého Cullena,“ povzdechl si. Teď už jsem ho chápala. Sedla jsem si k němu a položila mu ruku kolem ramen.

„To přejde,“ řekla jsem mu konejšivě a prohrábla mu vlasy.

„Víš o tom, že seš bezva sestřenka?“ pousmál se na mě. Hraně jsem se zamyslela.

„Jo, myslím, že už mi to pár lidí řeklo,“ pokývala jsem hlavou. Rozesmál se a strčil do mě. Tak to teda ne. Vylezla jsem zpátky na postel a začala ho lechtat. Svíjel se smíchy a z postele jsme se skutáleli oba. Po chvilce jsem ho ze svých spárů propustila.

„Jsem rád, že už se směješ,“ oznámil mi a stáhl mě k sobě na zem. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Momentálně není čas smutnit,“ pokrčila jsem rameny.

„No, asi na tom něco bude. Ale obrovskou zásluhu na tom má i moje skvělá, veselá povaha,“ naparoval se jak páv.

„Něco je tady cítit,“ poznamenala jsem a čekala na jeho reakci. Začichal a zakroutil hlavou.

„Necítím nic,“ odporoval mi.

„Hm, já jo, samochválu,“ setřela jsem ho a vyškrábala se do sedu.

„Místy seš moc egoistickej,“ vyčetla jsem mu se smíchem. Zíral na mě, jakobych spadla z nebe.

„Ty potvoro jedna, člověk tě tady rozveseluje a ty na něj takhle?“ obořil se na mě hraně. Vyplázla jsem na něj jazyk a dostrkala ho ke dveřím. A zabouchla. Snad už budu mít klid.

Konečně jsem našla to, co jsem hledala. Kratičké džínové šortky, bílý top bez rukávů a koženou bundu do pasu. K tomuhle oblečení se hodily jen jedny jediné botky. Bez podpatků a vysoké do půlky stehen. Navíc v nich vynikly moje štíhlé nohy.

Hadříky jsem hodila na postel a seběhla dolů, do koupelny. Potřebovala jsem fakt pořádnou sprchu.

„Jacob už mi to řekl. Užij si to, a pozdrav mi Bellu,“ usmál se na mě Billy. Oplatila jsem mu úsměv a lípla mu pusu na tvář.

„Chceš z Port Angeles něco dovézt?“ zeptala jsem se ho ještě a pak zapadla do koupelny. Nechtěl nic.

Pořádně jsem si vyšampónovala vlasy, jeden kluk mi kdysi řekl, že jsem fajn holka, ale koně z mých vlasů opravdu cítit nepotřebuje. Taky jsem si oholila nohy, vzhledem k délce šortek. A vyčistila zuby. Hodina v čudu.

Bleskově jsem vběhla zpět do pokoje a oblíkla se. Jenom fénování vlasů mi zabralo dalších deset minut. A žehlení taky. Ještěže jsem jejich délce nikdy nedovolila přesáhnout ramena.

Na složité líčení nezbyl čas, tak jsem jen přelízla rty leskem a řasy protáhla mascarou. Ještě jsem se na sebe koukla do zrcadla kritickým okem. Jo, ušlo to. Do kapsy jsem vrazila pár dolarů a legitku, do druhé mobil. Jeden nikdy neví. A byl nejvyšší čas vyrazit. Rozloučila jsem se Billym a vyšla ven.

Jasper mě měl čekat na konci vesnice. Nechápala jsem proč, ale nepídila jsem se po důvodu. Zvesela jsem šlapala po cestě, naštěstí jsme bydleli kousek od hranice. Ale překvapila mě motorka, stojící u cesty. Hned vedle ní se nacházel její majitel. Zkontrolovala jsem si čas. Měla jsem ještě pět minut k dobru.

„Nechtěl jsem, abys musela čekat,“ zazubil se na mě Jasper místo pozdravu.

„Aha,“ kuňkla jsem a cítila se jako naprostý debil. Jakto, že jsem si nikdy nevšimla, jak omamující jeho úsměv je.

„Neboj, jsem skvělej řidič,“ pousmál se na mě konejšivě. Evidentně si mou zaraženost vysvětlil poněkud jinak, než byla původně myšlena. Naštěstí.

„Jenom aby,“ zapochybovala hraně jsem a přijala nabízenou přilbu. S motorkou jsem nikdy problém neměla. Sama jsem byla jejím vlastníkem, tedy, v Connecticutu. Ale nebylo by marný pořídit si jednu i tady.

Za dvě hodiny jsem, celá ztuhlá, sesedala, za Jasperovy velké pomoci.

„Tak na co půjdem?“ zeptal se mě před vchodem kina a ukázal na dnešní program.

„No, myslím, že výběr nechám na tobě, jen tě prosím, žádnou romantiku,“ požádala jsem ho. To jsem ale netušila, že vybere horor. Jsem od přírody šílený strašpytel. Pamatuji si jen, že to bylo o upírech. Každou chvilku jsem vyjekla a schovávala obličej do dlaní. V polovině filmu už jsem jen seděla s hlavou zabořenou do Jasperova ramene.

„Ty seš hroznej, jeden se tam má bát o sebe i o ostatní a ty se tomu směješ,“ vyčetla jsem mu v restauraci kina, kam jsme zašli hned po filmu.

„Nemůže být každý takový strašpytel jako ty,“ odporoval mi se smíchem a usrkával minerálku.

„Hele, fakt nemáš hlad?“ zeptala jsem se ho pochybovačně. Zatímco mně objednal celkem objemnou večeři, sám nechtěl nic.

„Ne, nemám,“ zakroutil hlavou, počkal, až to dojím a zaplatil.

„Ty jo, on bude Hallowen,“ poznamenala jsem při průchodu městem. Nahlíželi jsme do různých krámků a smáli se výzdobě.

„No jo, bude. A ve škole pořádají každým rokem maškarní ples,“ potvrdil mi. Ta poslední část se mi ovšem nelíbila.

„Nechceš tím doufám něco naznačit. Protože jestli něco nenávidím, jsou to plesy a podobné zvěrstvo. Nic pro mě,“ ujistila jsem ho. Vypadal zklamaně.

„Navíc, kdybych už někam šla, tak s klukama a s Leah,“ dodala jsem ještě. Teď vypadal ještě zklamaněji.

„Promiň, ale pořád jsme rivalové, pamatuješ?“ cvrnkla jsem ho do nosu. Zastavil se.

„A co takhle být něco víc,“ poznamenal a zhluboka se mi zadíval do očí. Tak tohle bylo moc, i na mě.

„Ehm, myslím, že by to nefungovalo,“ vydechla jsem omámeně. Změna jeho obličeje mě probrala z transu.

„Neměli bychom na sebe čas. A navíc, vůbec tě neznám. Nejdřív ses ke mně choval, jakobych oproti tobě byla nic. Pak, když jsem tě poprvé porazila, četla jsem v tvém obličeji obdiv, jenže ten byl nahrazenej nenávistí a ta se stupňovala. Na mistráku z tebe šel až strach. O tom druhém se radši ani nezmiňuju. Věděl jsi, že jsem byla po celou dobu zavřená v autě? Krom chvil, kdy jsem seděla na Stínovi. Když jsi mě poprvé viděl ve škole, nevěděla jsem, co dělat dřív, jestli ti vrazit pár facek za urážku mého koně, nebo před tebou raději utéct. A teď? Chováš se ke mně jako nejlepší přítel a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet,“ vysypala jsem ze sebe bleskově. Jasper se překvapeně opřel o výlohu obchodu.

„No, to bylo, nečekané,“ vydechl po chvíli ticha. Vyprskla jsem smíchy.

„Tebe ještě žádná neodmítla, co?“ pousmála jsem se.  Kývl.

„No, aspoň v něčem jsem první,“ zazubila jsem se na něj.

„Hele, je pozdě, hodíš mě k La Push?“ zeptala jsem se po chvilce. Přikývl a zamířili jsme zpět ke kinu, kde motorku nechal. Nepromluvili jsme spolu celou cestu, navíc, na motorce to ani nešlo.

Když jsem vystoupila, chtěla jsem mu zamávat a odebrat se po cestě k domovu. Jenže, něco zkazilo moje plány. Jasper po mě vystartoval a přitáhl si mě do náruče. Pak mě políbil.

„Já se nevzdávám,“ šeptl mi do ucha a odfrčel pryč. Stála jsem na místě a dotýkala se svých rtů.

„Pacholek jeden,“ zamumlala jsem si pod nosem a s omámeným úsměvem se vydala domů. Ve dveřích na mě čekal Jacob.

„Kdes byla!“ vyštěkl na mě. V první chvíli jsem se lekla, kdo mě kde viděl. Pak mi došlo, že všichni byli ve stáji. Znovu jsem ovládla svůj obličej a zadívala se mu do očí.

„S Bellou a Ang,“ odsekla jsem mu a chtěla vejít do domu. Nedovolil mi to.

„Nelži, byla jsi s tím Cullenem, cítím ho z tebe!“ zavrčel na mě. Probudil se ve mně vzdor.

„No a co, tak jsem byla s ním, tobě do toho stejně nic není!“ zařvala jsem na něj a odstrčila ho ze dveří. Pak jsem vběhla do svého pokoje a zamkla. I tak dolehly hlasy z přízemí až ke mně.

„Tati! Musíme jí to říct, teď už jo, když se schází s tou pijavicí!“ To byl Jacob. Rozzuřený Jacob. Pijavice? To jsem trochu nechápala. A Billyho hlas jsem slyšela jen vzdáleně. Evidentně se vůbec nehádal, ale mluvil naprosto klidně.

„Tak jí dám přečíst legendy!“ křikl na něj Jake a pak práskly dveře. Přiskočila jsem k oknu a chtěla ho zahlédnout. Jenže, to co jsem viděla, mi vyrazilo dech. V jednu chvíli stál před dveřmi Jacob a v té druhé vběhl do přilehlého lesa obrovský vlk! K zemi se snášely cáry jeho oblečení. Vyjekla jsem a odskočila od okna. Tohle se mi určitě zdálo. Tohle se mi rozhodně zdálo. Jenže pak jsem zaslechla hlas svého táty.

„Říká se,“ mluvil na mě, jako kdybych byla malá, „že válečníci našeho kmene byli duchovní bojovníci,“ vyprávěl dál. Pak ho přehlušil můj hlas.

„A co je to duchovní bojovník, tati?“ zeptala jsem se ho pětiletým hláskem.

„To je člověk, který se dovede měnit v nějaké zvíře. Větší a silnější, než jakýkoli tvor na světě. V našem kmeni se duchovní bojovníci mění ve vlky“ prozradil mi tajemně. Za námi se zasmála mamka.

„Zase jí vykládáš ty vaše pohádky?“ zeptala se mého taťky.

„To nejsou pohádky! To jsou legendy mého kmene, jejího kmene,“ durdil se, ale v očích mu hrál smích. Zatahala jsem ho za rukáv.

„A před čím nás mají tihle páni chránit?“ zeptala jsem se s dětskou zvídavostí.

„Před zlými lidmi,“ usmál se tajemně. Vzpomínka skončila. Ne, to přece nemohla být pravda! Dvěma skoky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a knihovnou. Jednou jsem od táty k Vánocům dostala starou knihu. Legendy Quilletů. Horečně jsem listovala, až jsem našla. Musela jsem si to přečíst třikrát. A pak ještě jednou.

„Já určitě spím,“zašeptala jsem a zavřela oči v domnění, že až je zase otevřu, všechno bude pryč. Nebylo. A ve mně klíčil nový pocit. Soucit s Jacobem a ostatními. Všichni kluci měli na paži vytetovaný stejný znak. A pak jsem litovala Leah. Ta ho měla taky. A Jake se pořád nevracel.

Vykoukla jsem z pokoje a pak potichu vlezla do toho jeho. Prohrábla jsem mu skříň a vytáhla triko a šortky. Neslyšně jsem sešla schody a nakoukla do obýváku. Billy sledoval zápas v televizi. Ještě s někým.

Obešla jsem je a vyšla dveří, kterými vyběhl ven Jake. Čekala jsem, až se vrátí. Čekala jsem dlouho.

Už byla tma, když se v křoví něco šustlo. Asi ve výšce mého čela se blýskly dvě oči. Jeho velikost mě zarazila. Jenže, i on stál poněkud zaraženě. Aspoň jsem si to myslela.

Vstala jsem z verandy a pomalu šla k němu. On ustupoval do lesa. Povzdechla jsem si a převrátila oči v sloup.

„Jacobe Blacku, přestaň se chovat jako malej a stůj,“ zamumlala jsem potichu. Bylo to divný, mluvit na něco takovýho, jako na bratrance. Jenže on poslechl. Došla jsem až k němu a natáhla k němu ruku. To on mi do dlaně vrazil hlavu. Měl úžasnou srst. Pak jsem se vzpamatovala a položila před něj hromádku oblečení.

„Trenýrky jsem nevzala, nechtěla jsem se ti hrabat ve spodním prádle,“ usmála jsem se rozpačitě a odešla zpět k verandě. Za mými zády jsem uslyšela jen lupnutí. Chvilku po mě z lesa vyšel Jacob. Sedl si vedle mě a položil mi ruku kolem ramen. Opřela jsem se o něj. Na první polovinu října už byla celkem zima a opřít se o Jacoba, to bylo jako opřít se o topení.

„Billy ti to řekl?“ porušil naše ticho. Pousmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Ne, ten sedí u televize s nějakým chlápkem a sledují zápas. Viděla jsem tě z okna,“ vysvětlila jsem mu, když se na mě nechápavě podíval.

„Aha,“ broukl jen a přitáhl si mě blíž k sobě. Cítil, jak se do mě dala zima.

„Můj bratranec se mění v přerostlou, zablešenou potvoru. No to jsem to teda vyhmátla rodinu,“ ušklíbla jsem se hraně. Jak opatrně mě k sobě přitáhl, tak rychle mě od sebe odstrčil.

„Já nemám blechy!“ zavrčel na mě. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Jseš si vážně jistej? Já jenom, abych je od tebe nechytila, psí blechy teda na člověka nelezou, ale jeden nikdy neví,“ mlela jsem si dál svou, dokud mě Jake nepovalil na zem a nezačal lechtat. Ale je fakt, že jsem se ani trochu nepraštila, celou dobu mě držel.

„Dobře… odvolávám… nemáš blechy!“ vysoukala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Teprve pak mě propustil.

„Polez, jdem do tepla, musí ti být zima,“ pousmál se a pomohl mi na nohy.

„Tobě asi zima není, že,“ zeptala jsem se, ale nečekala odpověď. Bylo to jasné. Byl v džínových kraťasech a v tričku s krátkým rukávem. A ani mu nenaskočila husí kůže tak, jako mě. Přitom jsem měla mikinu.

„Ne, není, to je jedna z výhod,“ zavrtěl hlavou a otevřel mi dveře.

„Jsem zpátky!“ houkl Jake na Billyho. Ten otočil hlavu a uviděl i mě. V očích se mu mihla zlost. Asi nebyl rád, že to vím.

„Ahoj, Charlie,“ kývl Jake na toho druhého.

„Á, vy se ještě neznáte,“ ovládl Billy svůj výraz a ukázal na mě.

„Charlie, to je Mandy, Robertova dcera. Mandy, Charlie Swan. Bellin otec a šerif ve Forks,“ představil nás a mrsknul pohledem na Jaka. Ten jen kývl hlavou. Něco mi uniklo?

„Těší mě,“ pousmál se Charlie a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji, stiskla, usmála se a pozdravila. Moc úkolů najednou, na to, kolik jsem toho právě měla v hlavě, tak jsem jen doufala, že se mi nepopletlo pořadí.

„Jdem nahoru,“ poznamenal Jake a odtáhl mě, po schodech, do mého pokoje. Sedl si doprostřed a natáhl se po rozevřené knížce na zemi.

„Ty bláho, máš ještě starší vydání, než já,“ hvízdl uznale a podal mi ji. Pousmála jsem se a sedla si vedle něj.

„Dal mi ji táta, k Vánocům,“ vysvětlila jsem mu a pohladila knihu po vazbě.

„Máš po něm oči, viď?“ zeptal se. Hleděla jsem na něj poněkud vykuleně.

„Billy je má stejný,“ vysvětlil mi to. Jo tak.

„A to mi všichni říkali, že jsem spíš po mámě,“ poznamenala jsem a zvedla se ze země. Notebook ležel na stole a spal. Vzala jsem ho na zem, probudila a chtěla otevřít jednu složku. Ale Jacobova ruka mě zarazila.

„To jsme přece my,“ vypleštil oči na tapetu plochy. Nedávno nás ve stáji vyfotila Kim všechny dohromady, včetně Johna.

„Jste teď jako moje rodina,“ pokrčila jsem rameny a konečně otevřela složku, kterou jsem původně měla na mysli. Měla jsem tam fotky rodičů a naše společné. Otevřela jsem tu nejnovější. Byla z posledních závodů. Máma a táta stáli vedle mě a objímali mě kolem ramen. Obloha byla bez mráčku a bylo příšerný vedro. Ale bylo nám všem spolu krásně.

„Hm, fakt seš jí podobná. V obličeji, ale vlasy, oči a kůži máš po tátovi,“ poukázal na dokonalou směs mých rodičů. Měl pravdu. Přírodně černé vlasy, na slunci až do modra, a snědší pleť. Ne tak úplně, jako Jake, ale rozhodně jsem nevypadala jak holky ze školy, s mléčně bílým obličejem.

Zaklapla jsem noťas a otočila se na Jaka.

„Mám pár otázek,“ upozornila jsem ho. Opřel se o rám mojí postele a kývnul.

„Pochopila jsem, v co se měníte, taky kdo přesně se mění, ale nechápu tu záležitost se studenými. Teda, došlo mi, že to nejspíš budou Cullenovi, vzhledem k tomu, jak moc je nenávidíš, ale nechápu, co jsou zač, a proč jim nadáváš do pijavic,“ začala jsem, ale zarazil mě.

„Stop, nestíhám tě,“ rozesmál se. Chvilku trvalo, než se uklidnil. Pak se ale zachmuřil.

„Rád bych, ale nemůžu ti to říct. Doslova to prostě nejde. Něco mi v tom brání, něco, co nedokážu překonat. Ale zítra tě vezmu za Samem, je něco jako náš vůdce, vysvětlí ti to. Jen tě o něco poprosím. Nepřibližuj se ke Cullenovým. Nejsou to lidi, jsou nebezpeční,“ požádal mě s obavami. Nechápala jsem to.

„Nemůžeš to třeba napsat?“ chytila jsem se poslední šance, ale ani ta neklapla.

„Něco zkusím,“ rozzářil se a znovu probudil můj notebook. Natáhl se ke kabelu od modemu a připojil nás na internet. A do vyhledávače napsal slovo upír.

„Ty si ze mě děláš srandu, že jo,“ drcla jsem ho v legraci do ramene, ale výraz jeho obličeje mi vzal vítr z plachet. On si vážně srandu nedělal.

„Nevím, možná jsou to ty stránky, které našla Bella, když se o tom dozvěděla,“ houkl potichu a klikl na jeden odkaz. Začetla jsem se do textu a po zádech mi začal běhat mráz. On měl vážně studenou kůži. A nic nejedl. U minerálky se ošklíbal a jeho oči měly divnou barvu.

Odtrhla jsem se od monitoru a po čtyřech pozpátku odlezla dozadu. V očích se mi usídlil strach. Jacob si toho všiml. Bleskově byl u mě a držel mě v náručí. Začala jsem se klepat strachy. Kde byl ten můj bezpečný svět? Ten, ve kterém byl Jacob prostě jen můj bratranec a ne přerostlá potvora. Kde byl Jasper jen namachrovanej týpek, co nesnášel porážku, a ne krvežíznivý tvor z hororů. Dal se do mě pravý a nefalšovaný hysterický záchvat.

„Co ti provedl?“ zatřásl se mnou Jake. Bojácně jsem se na něj podívala, šel z něj strach.

„Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám,“ řekl mi tiše a znovu mě přitáhl blíž k sobě.

„On, chce se mnou chodit,“ kuňkla jsem v slzách. Jake mě k sobě přitiskl ještě blíž.

„Odmítni ho,“ poradil mi a lehce mě houpal.

„A líbal mě,“ dodala jsem ještě. Vztekle zavrčel. Odstrčila jsem se od něj a utekla. Okamžitě se ovládl a natáhl ke mně ruku.

„Už na mě nevrč,“ poprosila jsem ho a přitulila se k němu.

„No, a já si myslel, že to bereš relativně v pohodě,“ pronesl se smíchem. Zespodu se ozval Billyho hlas.

„Asi bychom měli jít dolů,“ poznamenal a pomohl mi na nohy. Doufala jsem, že to přežiju.

„Počkej, vem tu knížku,“ napadlo zničehonic Jacoba a ukázal na knihu na posteli. Poslechla jsem a následovala ho po schodech. Billy kývl směrem k pohovce. Posadila jsem se a čekala.

„Jak?“ zeptal se jen.

„Slyšela jsem, jak se hádáte. A pak jsem viděla Jacoba vyběhnout ven,“ kuňkla jsem potichu. Billy si povzdechl a koukl na Jacoba.

„Sam tě zastřelí,“ upozornil ho. Jake se na něj zašklebil a ukázal na knihu.

„Kdyby nebylo tohohle, nejspíš s křikem utekla, když mě viděla přeměnit se,“ poznamenal. Billy se po knize natáhl, tak jsem mu ji podala.

„Robert byl vždycky do těhle věcí až moc žhavý, na to, že nás ten gen přeskočil,“ odfrkl si a knihu mi vrátil. Okamžitě jsem si ji přitáhla k tělu. Byla táty a já ji měla ráda.

„O Cullenových víš?“ položil mi další otázku. Kývla jsem a se strachem se koukla na Jacoba.

„Bojí se jich,“ poznamenal Jake ponuře.

„A máš důvod, jsou sice jiní, ale pořád to jsou upíři,“ doplnil ho a pak se znovu podíval na mě. Při jakékoli zmínce o upírech jsem sebou vždy škubla.

„Zítra jdete za Samem, zavolám do školy a z příštího týdne vás omluvím. Stejně bys asi nebyla schopná potkat je tak brzo, že,“ podíval se na mě a konejšivě mě pohladil po ruce. Připadala jsem si mezi nimi jako malá, vystrašená holka.

Kývla jsem a objala ho kolem krku.

„Mám vás ráda,“ šeptla jsem mu do ucha a Billy mě pohladil po zádech.

„Však my tebe taky,“ odvětil mi s úsměvem a poslal nás spát. Tentokrát jsem Jacoba bitvu o sprchu nechala vyhrát. Zašla jsem do pokoje a uklidila knihu zpět na své místo. Zrak mi padl na otevřený notebook. Natáhla jsem se k němu a znovu nechala zobrazit tu fotku.

„Stýská se mi po vás,“ broukla jsem k jejich obličejům a pousmála se.

„Ale mám se tady fajn. Billy i Jake jsou skvělí a lidi ze stáje mi strašně pomáhají. Jen teď nevím, jak se k nim mám chovat,“ dodala jsem ještě.

„Pořád stejně,“ ozvalo se od dveří. Přistiženě jsem sebou cukla a zaklapla notebook. Posbírala jsem si věci na spaní, osušku a protáhla se kolem něj ven.

„Mimochodem, není to ono, když ses té koupelny vzdala dobrovolně,“ mlaskl nespokojeně a zapadl k sobě. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

Sprchu jsem tentokrát odbyla rychle, vyčistila jsem si zuby, vlasy stáhla do dvou culíků a zamířila zpátky do pokoje. Ještě mě napadlo nastavit si budík. Stejně jsem ráno musela do stáje. Upřímně, nemohla jsem se dočkat, až se přitulím do Shadowovy a Dreamerovy hřívy. Na mysl mi přišel můj sen z odpoledne. Nedokázala jsem pochopit, kde se v něm vzal kůň se zlatavou srstí. Snílek byl tmavý hnědák a Stín zase vraník.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Twilly (17.02.2012 10:28)

Žeby podvedomí???? Každopádně, Mandy, Jazze se nebooo oj, je to mazeeeeel

8)  Kamikadze (02.12.2010 22:59)

no, na konci?

7)  Bosorka (02.12.2010 22:20)

A kdy se na ní dozvíme odpověď?

5)  Fanny (02.12.2010 21:32)

hmmm, Mandy - ač mám Bellu ráda - rozhodně není tak natvrdlá a secvaklo jí to všechno rychle. A kdypak jí začne vrtat hlavou Bella, že nejsou tak nebezpeční nebo se za ní rovnou vypraví nebo se snad mýlím úplně?

A jinak některé ty hlášku mě opravdu dostávaly snad pod stůl...

ikdyž z poslední části spíš mrazilo

3)  Kamikadze (02.12.2010 19:26)

bos, to je dobrá otázka

2)  Bosorka (02.12.2010 19:24)

Už to ví! Jakpak si s tím Jasper poradí?

1