29.05.2011 [23:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 15×, zobrazeno 3519×

Bylo mi zle. Strašně zle. Nikdy bych neřekla, že ta pálenka, co Billy donesl, bude mít takové grády.

Paul vedle mě spokojeně oddechoval a já uvažovala, za jak dlouho se mi ta hlava rozskočí. A jestli budu zvracet. Nějakým způsobem se mi ale povedlo usnout.

Probudila jsem se až někdy v poledne, jen ta hlava bolela pořád stejně. Doufala jsem, že má John v lékárničce aspirin.

„Teda, takhle se zničit hned první den po příjezdu,“ zakroutila nade mnou hlavou Carol. Potkala jsem ji v kuchyňce a ona se smilovala.

„Díky. Nechám ti pozlatit ruce,“ zamumlala jsem a převzala do mírně roztřesených rukou sklenici se šumákem.

„Musím Sethovi poděkovat za varování,“ uchechtla se ještě. To já slibovala pomstu Billymu, Paulovi i Jakovi. Věděla jsem, jak na ty poslední dva.

„Jdu si trochu vyčistit hlavu, tak ať mě nehledají,“ pousmála jsem se ještě na Caroline a zamířila do stáje. Nakonec jsem ale Dreamera našla ve výběhu.

„Ahoj, kamaráde,“ zamumlala jsem a opřela se o něj. Ochotně přijal mou váhu, jen si přešlápnul a změnil tak těžiště.

„Co bys řekl malému výletu na pláž, hm? Dám echo Jasperovi,“ navrhla jsem mu. Místo odpovědi se ocasem ohnal po mouše, ale vzala jsem to jako souhlas.

„Počkej, jak na pláži? Vždyť seš v Coloradu,“ zazněl z telefonu jeho hlas.

„No, nejsem, zase otravuju doma,“ uchechtla jsem se a vzápětí se chytila za hlavu.

„A následovaly bujaré oslavy, ze kterých mě nehorázně bolí hlava. Potřebuju chvilku klidu,“ dodala jsem tlumeným hlasem.

„Jasně. A co kdybych tě raději vyzvedl na hranicích a odvezl sem,“ navrhl mi jinou alternativu.

„Alice nezařizuje svatbu? Co jsem slyšela, tak do toho byla celá hr,“ zeptala jsem se ho zvědavě. S ní bych si toho klidu moc neužila.

„Něco zařizuje v Seattlu, ale aspoň bychom měli na chvilku výmluvu, aby byla v klidu,“ prozradil mi se smíchem. Nakonec jsem souhlasila.

K hranicím to byla ze stáje hezká procházka. Netrvala mi ani půl hodinky a Jasper už na mě čekal. S úsměvem mě objal a mě okamžitě zalila vlna naprostého uvolnění.

„To teda musel být hroznej dryák,“ uchechtl se o pár minut později.

„Ani nevíš jaký. Nikdy bych to do Billyho neřekla. A to si ještě myslí, že jim budu večer u ohně zpívat,“ zazubila jsem se na něj vesele. Pak jsem se zadívala na auto, ve kterém přijel.

„Pořídil sis nové?“ zamumlala jsem a pořádně si ho prohlížela.

„Ne, to je to, co jsem koupil tobě,“ zamumlal nervózně. Vykulila jsem oči na něj a pak na auto.

„Tos nemohl říct hned, že jsi mi pořídil takové žihadlo?“ vyjekla jsem a bleskově nakoukla dovnitř. Kam se na tohle hrabala moje Kia.

„Já ti říkal, že ti ho klidně dám. Koneckonců, je pro tebe, ještě pořád. Jen jsem mu trochu protáhl kola,“ pokrčil rameny a natáhl ke mně ruku s klíčky.

„Chceš si ho vyzkoušet?“ nabídl mi s úsměvem. Rozchechtala jsem se a přijala je.

„Jestli nás chytí hlídka, jsme v průšvihu, nemám u sebe papíry a v krvi tolik zbytkového alkoholu, že mi vystačí tak na tři dny,“ upozornila jsem ho a sedla si za volant.

„Neboj, nějak bych ho sfoukl,“ ujistil mě a zapnul si pás. Nejspíš si pamatoval na styl mojí jízdy, jenže já se nemínila předvádět.

„Já nestačím zírat. Ty řídíš i normálně,“ pochválil mě, jakmile jsem zaparkovala před jejich domem.

„To auto je úžasný, ale nech si ho. Na mě je až moc luxusní,“ pousmála jsem se a hodila mu klíčky zpátky.

„No jak myslíš, přesvědčovat tě nebudu, stejně by to nemělo význam,“ pokrčil rameny.

„Rodino, vedu návštěvu,“ zavolal do domu, naprosto tichým hlasem. Zase jsem si připadala nepatřičně, jediný člověk mezi nadpřirozenými bytostmi.

Jako první se objevil Edward v závěsu s Emmettem. Ten první si v Jasperových myšlenkách, kdože ta návštěva vlastně je, Emmett byl nejspíš blízko.

„Mandy?“ ozvalo se nevěřícně z patra. Zvedla jsem hlavu a zazubila se na Carlislea.

„Zdravím, doktore,“ kývla jsem na pozdrav.

„Pořád čekám na ten dovětek,“ usmál se a v momentě stál přede mnou. Počkala jsem, až moje vlasy dopadnou zpátky na své místo a zakroutila nad ním hlavou.

„Nedočkáš se, Tesák už ti v La Push nikdo neříká, potom, cos mě stáhnul hrobníkovi z lopaty,“ prozradila jsem mu a objala ho.

„To je docela škoda, už jsem si na ni zvykl,“ pousmál se a objetí mi opětoval.

O chvíli později všichni přítomní seděli v obývacím pokoji a bavili se mými zážitky z Colorada.

„Bylo mi hned jasné, že nebudeš poslouchat. Ty už snad ani jiná nebudeš,“ povzdechl si Carlisle. Rozhodila jsem rameny a mrkla na Edwarda.

„Slíbila jsem, že tady budu na svatbu. Já svý sliby plním, tak co jinýho mi zbývalo,“ vysvětlila jsem.

„Ty, Mandy, tvůj návrat, to asi nebyl jediný důvod k oslavě, co?“ ozval se zničehonic Emmett a já bleskově schovala ruce za záda. Pozdě.

„Bylo toho trochu víc, pravda,“ přitakala jsem nakonec a do prostoru mezi všemi ostatními natáhla levou ruku.

„Já si říkal, kdy do toho praštíte,“ zazubil se na mě Emmett, sotva opadly první gratulace.

„Hm, prý chtěl počkat, až budu mít po maturitě, ale to, co se stalo, ho donutilo změnit názor,“ pokrčila jsem rameny.

„Nevypadáš jako šťastná nevěsta, spíš, jako bys svého rozhodnutí litovala,“ poznamenal Carlisle opatrně.

„To nikdy! Ani nevíš, jak moc šťastná jsem!“ rozohnila jsem se, ale s úsměvem mě zarazil.

„Teď už je mi to jasnější,“ dodal s mírným úsměvem.

V kapse mi zničehonic zavibroval mobil.

„Žárlivý manžílek tě shání,“ uchechtl se Emmett. Už jsme neseděli v obývacím pokoji, ale jen s Edwardem, Jasperem a Emmettem na jejich části pláže. Jasper mi dokonce půjčil Goldena.

„Asi, neviděl mě od té doby, co jsem vstala,“ pokrčila jsem rameny a mobil típla. Všichni tři se na mě nechápavě dívali a já se prostě musela smát.

„Jednou mi slíbil, že už mi nedovolí se opít. Ani on, ani Jake a dokonce ani Billy mě nevarovali, jak moc silné to pití je,“ dodala jsem na vysvětlenou a dál pohledem sledovala bouřlivé moře. Nikdo se tam neodvažoval vlézt, i na upíry to bylo moc silné kafe.

„Tak asi jedeme zpátky, ne? Jasper hodí Mandy k hranicím, aby nám vlci náhodou nevyhlásili válku a já bych mohl Bellu vytrhnout Alici ze spárů,“ navrhl Edward. Nápad byl přijat jednohlasně, jen jsem trochu nesouhlasila s tím házením k hranicím.

„Už jsem tě dlouho nikam nepozval,“ podotkl Jasper, když jsme ve stáji vybírali kamení a písek koním z kopyt.

„To je pravda. A tacos jsem taky neměla ani nepamatuju,“ pousmála jsem se.

„V tom případě není o čem debatovat,“ ukončil to, zavřel oba boxy a hrnul se k autu.

„No počkej, takhle nikam nemůžu,“ zarazila jsem ho a poukázala na své zaprášené a Goldenem oslintané oblečení.

„Mandy, chytej,“ vzala se odnikud Alice a hodila po mě taškou. Plnou oblečení.

„Ehm, díky,“ dostala jsem ze sebe ohromeně. Jak to ta holka proboha dělala?

„A nebude ti to vadit? Koneckonců, je to tvůj kluk,“ zeptala jsem se jí opatrně. Ta malá potvůrka si totiž vynutila, že mě ještě nalíčí a učeše. Jasper slíbil, že nás bude uklidňovat obě. Ji, kvůli těm jejím kosmetickým a podobným záchvatům a mě zase kvůli hlavě.

„Ne, nevadí. Proč by si přátelé nemohli vyjít na jídlo?“ pokrčila rameny, připnula poslední sponku a se zadostiučiněním se podívala na můj účes.

„Už ti někdo řekl, že jsi kouzelnice?“ pousmála jsem se na svůj odraz v zrcadle.

„Ne, zatím mi říkají jen to, že jsem šílenec,“ postěžovala si. Zvedla jsem se ze židle a lehce ji objala.

„Jsi kouzelnice, oni na to taky přijdou,“ ujistila jsem ji s úsměvem.

„Já vím,“ zazubila se a já se rozesmála.

„Ahoj, Mandy,“ nakoukla do pokoje Bella a v momentě mě objímala. Rozhodně jsem to nečekala a trochu se zapotácela.

„Ahoj, nevěsto,“ oplatila jsem jí pozdrav. Zaškaredila se na mě a reflexivně stáhla ruku za záda.

„Co blbneš, já už ho mám taky,“ poklepala jsem si na čelo.

„Já vím, jsem trochu nervózní,“ zamumlala a sklopila oči. Trochu. Takhle jsem nebyla nervózní ani na mistrovství. Ale rozhodně jsem o tom nehodlala zmiňovat.

„Takže se Paul taky vyjádřil, jo?“ převedla téma na mě. Pousmála jsem se a zamilovaně kouknula na svůj prstýnek.

„Bojí se, že o mě přijde. Jako snoubenka u něj můžu bydlet, aniž by někdo cokoliv namítal a on mě tak prý bude mít pod dohledem. Ta pálenka včera fungovala i na něj,“ uchechtla jsem se. Dole, kde byl Jasper a ostatní, bouchla nálož smíchu.

„Takže jsem tady, abych se mu pomstila, jemu totiž ráno šoufl nebylo. A to mi prosím slíbil, že už mi nedovolí se opít,“ vysvětlila jsem ji spiklenecky. Na potvrzení mých slov se na stolku rozvibroval můj mobil.

„Já o vlku,“ zamumlala jsem a mrkla na displej.

„Fikané, zkouší to přes Johnův mobil,“ usmála jsem a típla to, stejně jako předchozí hovory z Billyho čísla, Jakova i z čísla Setha a Leah.

„Tak bychom třeba mohli jet, ne? S takovou z toho nebude večeře, ale snídaně,“ ozval se za dveřmi Jasper. Rychle jsem Bellu a Alice objala a pelášila za ním.

„Neboj, pohlídám ti ho, aby se s nějakou nespustil,“ ujistila jsem tu druhou a s úsměvem alá celebrita otevřela dveře.

„Aby se náhodou nespustil s tebou,“ upozornil mě Emmett, sotva jsem sešla ze schodů.

„Eh, budu to brát jako poklonu,“ zazubila jsem se na něj.

„Emmett se vyjádřil trochu divně, ale myslel to správně. Vážně ti to sluší,“ prozradil mi Jasper, jakmile se za námi zvířil prach jejich příjezdové cesty a auto vyrazilo dopředu.

„Zase to za tebe budu dojídat?“ uchechtla jsem se při pohledu na porci, kterou mu donesli. Podíval se na mě psíma očima a talíř ke mně mírně postrčil. Později jsem byla docela přežraná a Jasper se na mě vesele zubil s prázdným talířem před sebou.

„Tak co, myslíš si, že už je dost vytrestaný?“ zeptal se mě můj oblíbený upír na kontrolní otázku, chvilku před tím, než zastavil na hranici La Push.

„Myslím, že jo, dokonce je mi trochu líto. Musí mít strach,“ pousmála jsem se. V kapse se mi znovu rozvibroval mobil.

„Jak daleko to máš?“ zvedl tázavě obočí. Sundala jsem si ty boty s podpatkem, celou cestu mě přesvědčoval, že si mám to oblečení nechat, a máchla neurčitě rukou.

„Kousek, taková hezká procházka. Tak pět minut a Paul si mě najde, pokud se nemýlím, zrovna bude někde na čtyřech se snahou mě vyčenichat,“ ujistila jsem ho a vystoupila z auta.

„Víš, že kdybys neměl Alici a já Paula, dala bych si říct?“ usmála jsem se na něj.

„Tak možná v příštím životě,“ pokrčil rameny. Rozesmála jsem se nahlas, až jsem se musela opřít o dveře.

„Řekl pan nesmrtelný,“ kývla jsem hlavou a zavřela dveře. Zatroubil mi na pozdrav a zablikal mlhovkami. Ušla jsem sotva pár kroků, když za mnou zašustilo listí a praskla větvička.

„Tak to byla rychlost,“ kývla jsem uznale hlavou a pokračovala v cestě dál. O chvilku později mě začala znovu bolet hlava.

„A modli se, abys měl doma aspirin, jinak žádný zpěv u ohně nebude,“ upozornila jsem ho a dál pokračovala v cestě k němu domů.

„Mám ho tam dost, toho se nemusíš bát,“ ozvalo se za mnou a já se nad tónem jeho hlasu musela pousmát. Zněl poněkud naštvaně.

„A s Billym si budu muset popovídat, takový dryák jsem ještě nepila, aby mi z něj bylo zle celý den,“ zamumlala jsem ještě.

„A to sis nemohla o ten aspirin říct hned? Ne, ty jsi radši rovnou odfrčela za tím upírem,“ odfrkl si vztekle.

„Patříš přece ke Quilletům, jsi součástí smečky! Nepatříš k upírům!“ osopil se na mě, ale okamžitě poznal, že přestřelil. Zastavila jsem se a otočila se rovnou k němu.

„Já nepatřím nikam. Součástí smečky nejsem, díky tobě. A ten upír má jméno, vlkodlaku,“ zasyčela jsem vztekle. Přimrzl k asfaltu na cestě a v očích se mu zračila bolest. Tohle jsem přestřelila já. Neměla jsem ale chuť se omlouvat, jen jsem se otočila na patě a zamířila k Billymu. Bylo to jen pár metrů. On zůstal stát.

„Mandy! Kde jsi ksakru byla?!“ vyhrkl Jacob, sotva se za mnou zavřely dveře. Pak ucítil upíra a přes rty se mu dralo vrčení. Mrskla jsem po něm naštvaným pohledem a vyběhla nahoru do svého pokoje. Zamknula jsem dřív, než mě stihl zastavit. A okno zabezpečila hned potom.

Lehla jsem si na postel, sundala prstýnek a prohlížela si ho. Byl jednoduchý, a přitom nádherný. Nepochybně ho musel stát celé jmění. Nejspíš na to padla poměrně velká část toho, co dostal za druhé místo na mistrovství.

Znovu se mi před očima objevil jeho obličej ve chvíli, kdy jsem mu do očí vmetla to o smečce. Po tvářích mi začaly stékat slzy, nenáviděla jsem se za to, že jsem mu to řekla. Jen jsem přisypávala sůl do jeho ran.

Začala jsem se třást.

Tohle jsem znala. Nechápala jsem, jak je to možné, ale znala jsem to a věděla, co bude následovat.

Bleskově jsem si zula boty, stáhla ze sebe minišatičky, prstýnek položila na stůl a otočila klíčem v zámku dveří. Víc jsem nestihla. Uprostřed mého pokoje stála obrovská bílá vlčice.

Černobílá. Ze srsti jí visely černé prameny mých prodloužených vlasů.

Vzadu v hlavě jsem ucítila něčí pocit, uprostřed běhu se zarazil a dosedl na zadek. V momentě se ale znovu rozběhl, jen změnil směr. Běžel ke mně.

Doběhl na hranici lesa a jeho mysl zmizela. Zato jsem svými vlčími smysly slyšela, jak na sebe natahuje oblečení a v momentě zabušil na dveře.

„Jarede? Co ty tady, oheň je až za tmy, ne?“ houkl udivený Jake, ale Jared si ho vůbec nevšímal, jen kolem něj prosvištěl a upaloval k mému pokoji.

„Jaku, tomuhle nebudeš věřit,“ vydechl úžasem, sotva otevřel dveře. Ani to nemusel říkat, protože ho můj bratránek následoval v těsném závěsu.

„Zavolej Samovi,“ drcnul do Jareda a sám z kapsy vytáhl mobil. Ten, na druhé straně, to vzal téměř okamžitě.

„Jo, je v pohodě. Hm, asi bys měl přijet,“ zahuhlal do přístroje a položil to. To už Jared stál přede mnou a bojácně ke mně natahoval ruku. Všichni si pamatovali vlčici. Já taky, a hlavně, cítila jsem ji. Nevzala mi vládu nad tělem, ale byla se mnou.

Šťouchla jsem Jareda do dlaně a předvedla mu vlčí úsměv. Vesele se usmál a prohrábl kožich na hlavě. Dlouhý kožich. Hodně dlouhý. A já si na ty vlasy sotva zvykla. Rostly totiž poměrně rychle a z pozice do půl zad se pomalu přesouvaly k pasu.

Dole bouchly dveře a vlčice ve mně nadšeně poskočila. Obě jsme ho ucítily.

„Je nahoře,“ houkl na něj Jake z kuchyně, kde hledal ucházející nůžky.

„Co se…“ vpadl do pokoje Paul, ale svou větu nedokončil a zíral na mě s obrovským údivem v očích.

„Jarede, můžeš nás tady nechat?“ zamumlal tiše, s pohledem upřeným do mých očí.

„Jo, počkám dole na Sama,“ zahuhlal oslovený a zavřel za sebou dveře. Paul pomalými kroky zkracoval vzdálenost mezi námi, jako by se snad bál. Převrátila jsem oči v sloup a povzdechla si.

„Cítíš ji?“ zeptal se opatrně. Chtěla jsem kývnout hlavou, ale vlčice se sama prodrala na povrch. Věděla jsem, že moje oči nabraly barvu jantaru a Paul se na nás na obě šťastně usmál.

„Vítám tě zpátky, Bílá,“ pronesl obřadně. Pamatoval si to! On si pamatoval, jak jsem ji pojmenovala. Bílá z toho byla nadšená stejně, jako já a samou radostí Paulovi oblízla obličej. Objal nás kolem krku a já se prostě musela vydrat zpátky na povrch.

Sotva jsem na to pomyslela, byla jsem zpátky ve svém těle a bleskově se kolem Paula obmotala. Nehřál.

Naštěstí seděl zády ke dveřím, takže když dovnitř vešel Sam, neviděl ze mě nic, krom záplavy černých dlouhých vlasů a končetin, omotaných kolem Paula. Na pravé paži byl znovu zřetelně vidět klanový znak.

„Počkám dole,“ usmál se a zase za sebou zavřel. Paul se tiše zasmál a zabořil nos do mých vlasů.

„Budou mi chybět,“ zamumlal tiše s povzdechem, „ale za vlčici mi to stojí,“ dodal a kousek se ode mě odtáhl. Trochu zmateně pozoroval můj zkroušený výraz.

„Chtěla jsem se omluvit, neměla jsem ti říkat to o smečce, nebylo to fér,“ vysoukala jsem ze sebe s pohledem upřeným do země. Chytil mě za bradu, jemně mi zvedl hlavu a zlehka políbil.

„Zasloužil jsem si to, za porušení toho slibu, co jsem ti dal. Taky za to rozčilování kvůli upírům,“ pousmál se a políbil mě znovu, tentokrát pořádně.

Připadalo mi to jako vteřina, když se ode mě odtáhl, ale oba jsme lapali po dechu a koukali na sebe s rozšířenýma očima.

„Něco si obleč, nebo se neudržím, vlčice,“ zamumlal sykavě a hltavě pozoroval moje nahé tělo. Zčervenala jsem se a bleskově se sháněla po nějakém oblečení.

V tričku a kraťáscích jsem sešla dolů, s Paulem v závěsu. To už tam byla celá smečka a všichni se na mě šťastně zubili. Jake o něco víc a v ruce držel nůžky.

„Na to zapomeň, jsi schopný mě ostříhat na ježka,“ zamítla jsem jeho očividný návrh a jeho úsměv mírně pohasl. Leah se uchechtla a ďábelský nástroj mu zabavila.

„Sotva jsem si na ně zvykla,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na tlustý cop černých vlasů na podlaze. Zvedla jsem od nich pohled a zadívala se do zrcadla na svůj odraz. Leah to vzala pořádně, konečky mých vlasů dosahovaly sotva po ramena.

„Hm, je to nezvyk, ale sluší ti to,“ usmála se na můj odraz povzbudivě. Oplatila jsem jejímu odrazu úsměv a začala uklízet tu spoušť na zemi. Ještě při cestě k odpadkovému koši jsem se s nimi loučila.

„Jak se to stalo?“ začal Sam s výslechem, sotva jsem došla zpátky ke smečce a Paul mě stáhl k sobě na klín.

„Byla jsem na sebe naštvaná, řekla jsem něco, co jsem říct nechtěla,“ pokrčila jsem rameny, schovaná v tom nejbezpečnějším náručí. Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv, když jsem si uvědomila, že z Paula zase cítím smečku.

„A co vlčice?“ zajímal se alfa dál.

„Cítím ji, dokonce i teď o ní vím, je pořád stejná, nemůže se dočkat, až se proběhne,“ uchechtla jsem se. Bylo to něco nového, takový pocit vzadu v hlavě, že nejsem sama.

„To bychom mohli splnit její přání, ne? Stejně bude za chvilku tma a musíme nějak dorazit na ten oheň,“ navrhl Embry. Chtěla jsem mu skočit radostí kolem krku, místo toho jsem se na něj usmála, vymotala se z Paula objetí a vběhla do svého pokoje. Ještě pořád jsem tam měla schované ony řemínky na nohu. Rovnou jsem se převlíkla. Kraťásky vyměnila za tenké volné tepláky a podprsenku za sportovní lambádu. Byla podstatně skladnější. Jen to tričko jsem si nechala.

„Jdeš, nebo nejdeš?“ houkl na mě zespodu Jacob. V ten moment jsem byla vedle něj.

Venku jsme se s Leah od kluků oddělily a poodešly o kousek dál. Bleskově jsem smotala oblečení a přivázala si ho k noze.

Ani jsem ji nemusela přivolávat, stačilo pomyslet a stála jsem na čtyřech. Jako první, Leah na mě s úsměvem koukala a kluci se teprve začali připojovat. Vlčice byla jako na drátkách, ještě pořád jsem ji nepustila ven.

„Tak už ji netrap, vždyť se na to těšíš stejně, jako ona,“ houkl na mě Embry.  Vesele jsem na něj štěkla a uvolnila cestu. Bílá v momentě vystřelila kupředu a utekla všem. Tentokrát ji nedokázal zastavit ani Paul.

Doběhly jsme k útesům jako první. Naše komunikace se dostala na vyšší level, navrhla jsem sednout si a vlčice to přijala. Už to nebylo buď já, nebo ona, mohly jsme být vedle sebe.

„Nechceš si to s tou pozicí alfy přece jen rozmyslet?“ zeptal se mě Sam tiše, zatímco s ostatními sledovali mou stopu.

Tentokrát to nechtěla ani ona, přijala Sama za svého alfu a plně se mu podřídila.

„Musel jsem to zkusit,“ povzdechl si. To už byli všichni kolem. Paul přišel nejblíže a posadil se rovnou vedle. Opřely jsme se o něj a pozorovaly noční moře hluboko pod námi.

„Vy dvě hrdličky, všichni už jsou u ohně, co se třeba přidat,“ zavolal na nás Jake v lidské podobě. S povzdechem jsem pomyslela na své lidské tělo a v tom okamžiku mě na holé kůži hladil vítr. Rychle jsem se oblíkla a v Paulově doprovodu zamířila k ostatním. Billy si okamžitě všiml, že se něco změnilo. S úsměvem jsem došla až k němu a posadila se na kmen hned vedle.

„Vlčice?“ zeptal se tiše. Kývla jsem a s úsměvem zírala na hvězdy. Nějakým záhadným způsobem se na večer vyjasnilo a byly nádherně vidět.

Postupně to došlo všem členům kmenové rady. Stačilo vidět můj účes, oblečení a znak na paži. Podle Johna další velký důvod k oslavě.

Protáhlo se to do brzkých ranních hodin, ta naše soukromá oslava. Rada, včetně Emily a Sama, odešla někdy kolem půlnoci a zbyli jsme jen my. Smečka. A Kim s Carol.

„Asi půjdeme rovnou do stáje, ne? Teď už nemá ani cenu jít spát,“ poznamenala jsem a odložila kytaru. V krku mě škrábalo od neustálého zpěvu, prsty jsem měla otlačené od strun kytary, ale ani za nic jsem si nestěžovala.

„Nemusíme tam jít všichni, ráno půjde jedna skupina, druhá odpoledne,“ navrhl Seth a tělem zahříval spící Caroline.

„To jo, ale do stáje je to kousek, druhá skupina by se mohla vyspat nad klubovnou,“ přisvědčil mu Embry. Což byl dobrý nápad. Takže Jared se Sethem opatrně vzbudili svoje polovičky a vydali jsme se do stáje. A když Kim slíbila, že pohlídá kytaru, aby se jí nic nestalo, mohli jsme se vydat na cestu po čtyřech. Bylo to rychlejší, u stáje jsme zastavili během několika minut. Čtyři jsme zůstali v klubovně, zbytek šel spát.

„Kafe?“ řekla jsem do prostoru a vmžiku dostala kladnou odpověď od každého. Dala jsem vařit vodu, nachystala hrníčky a čekala.

„Komu píšeš,“ přitočila jsem se k Paulovi a snažila se zahlédnout displej jeho mobilu.

„Johnovi, aby ráno přinesl snídani,“ usmál se na mě a mobil schoval do kapsy. Natáhl ruce a stáhl mě k sobě na klín.

Pozorovali jsme, jak se za oknem pomalu rozednívá a užívali si blízkost toho druhého.

„Šli jste vy čtyři vůbec spát?“ houkl ode dveří John. Jen jsem zakroutila hlavou, opustila Paulovo náručí a jala se chystat snídani pro všechny.

O pár hodin později jsme byli na cestě domů. Ve stáji bylo všechno hotové a mě se začaly klížit víčka. Dala jsem vlčici naprostou volnost, ale i ona byla docela unavená. Měla však víc síly, než já, na mě už bylo jen dojít do postele.

Vzbudilo mě šimrání za uchem, ohnala jsem se po té mouše, nebo co mě to otravovalo, ale moje ruka trefila do něčeho tvrdého. Do něčeho, co zaskučelo. V tu ránu jsem byla vzhůru a v pozoru.

„Proč mě biješ?“ ozval se dotyčný plačtivě. Usmála jsem se a pohladila ho po bolístce.

„Promiň, myslela jsem si, že jsi moucha,“ broukla jsem zkroušeným hlasem. Vykulil na mě ty svoje krásný oči a nechápavě hleděl.

„Moucha? Ty sis myslela, že jsem moucha?“ Bolest byla okamžitě zapomenuta. Spoutal mi ruce nad hlavou a zblízka se mi výhružně díval do očí.

„Moucha?“ zavrčel. Jen jsem se uchechtla a s naprostým klidem se z pout jeho dlaní vysvobodila.

„Jo, myslela jsem si, že jsi moucha,“ kývla jsem s úsměvem, odstrčila ho stranou a posadila se. Byl to nezvyk, necítit na kůži zad vlasy.

„Nějak jsem si zvykl, že jsem silnější,“ posteskl si Paul a lehl si zpátky na svou část postele. S úsměvem jsem si přilehla k němu a položila hlavu na jeho hruď.

„Ber to z tý lepší stránky. Otisk je zase v plné síle, a jestli jsem měla nějaké následky kvůli té kulce, jsou pryč. Zase můžu závodit,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. V tu chvíli mezi nás skočil Shadow a začal mým směrem čenichat. Něco se mu nelíbilo a začal vrčet. Vlčice ve mně se projevila, zavrčela jsem na něj. Sotva můj hlas dozněl, Shadow okamžitě stáhl ocas mezi nohy, lehl si na záda a nastavil mi hrdlo. Uznal mi nadřazenou pozici v naší malinké smečce.

Pousmála jsem se, natáhla k němu ruku a podrbala ho, nejdřív na krku, potom na břiše. Moje přerostlé štěně bylo zpátky a s radostí mě oblizoval.

„Když jsme si tak hezky vyjasnili, kdo z nás je lepší vlk, co takhle snídani?“ navrhla jsem do prostoru. Místo odpovědi Paulovi zakručelo v břiše.

„Je mi to jasné,“ uchechtla jsem se a začala vstávat.

„Že jsi tu moji oblíbenou košili nevyhodil?“ zeptala jsem se opatrně při pohledu do skříně. Jen se usmál a vytáhl ji z té nejhornější police.

„Dík,“ usmála jsem se na něj a přitiskla mu rty na stále ještě holý hrudník.

„Tohle mi nedělej, nebo se k té snídani nedostaneme,“ zavrčel tiše a sám se natáhl po volných teplácích.

„Zlato, co chceš snídat?“ zavolala jsem do obýváku při pohledu na přeplněnou ledničku. Paul zrovna koumal, kam přesune mou stěnu vítězství, rozhodně jsem se jí totiž nechtěla vzdát.

„Něco vymysli,“ houkl na mě zpátky. To už jsem z ledničky tahala vajíčka, slaninu, něco zeleniny a pomerančový džus. Jen mi všechno to chystání a vaření trvalo trochu dýl, než normálně. Bylo to dávno, co jsem pro dva vlky vařila naposledy.

„Už jsem to vymyslel, dáme to na jednu stěnu v dětském pokoji, tam, kde mám meče,“ ozvalo se mi vedle ucha a majitel hlasu mě zezadu objal kolem pasu.

„Myslíš na tu poslední volnou?“ ujišťovala jsem se a krájela mezitím zeleninu. Souhlasně zamručel a dál mě šimral nosem. O chvilku později už seděl u stolu a oblizoval se až za ušima. Shadow ležel vedle mojí židle a odmítal mě spustit z očí, obranář můj chlupatý.

Do ticha pokoje zazvonil mobil, jen ani jeden z nás nevěděl čí. Oba jsme se natáhli po svém a Paul to nakonec zvedl.

„Co bys rád, trenére,“ ohlásil se místo pozdravu. Johna jsem slyšela stejně dobře, jako by ten telefon byl vedle mého ucha.

„Jsem vám nějak zapomněl říct, že máte dneska ráno trénink, takže vám dávám tak čtvrt hodinky,“ oznámil mu a vlastně i mě John.

„Hm, tak to je mi líto. Za půl hodiny musím být v práci a Mandy ještě spí a ne, nemám v plánu ji budit. Dorazíme odpoledne, co ty na to?“ odpověděl mu můj vlk dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Sotva to dořekl, už jsem ani nechtěla, zajímalo mě, co má za lubem.

„No co mám s vámi dělat. S odpolednem ale počítám, je ti to doufám jasný?“ povzdechl si a rozloučil se.

„Já spím?“ zvedla jsem tázavě obočí. Paul s úsměvem zakroutil hlavou a položil si hlavu ke mně do klína.

„Slíbil jsem Daryllovi, že tě tam přivedu, až budeš v pořádku,“ vysvětlil mi s prosbou v očích. Hraně jsem si povzdechla a zakroutila hlavou. Prosba v jeho očích se změnila v zoufalství, které mě rozesmálo.

„Jasně, že tam s tebou půjdu,“ zazubila jsem se na něj a pročísla mu rukou vlasy.

„To abychom ale vyjeli, ne?“ uvědomila jsem si při pohledu na displej mobilu. Paul přikývl a neochotně se z mého klína zvedl.

S úsměvem jsem pozorovala jeho pochodování po ložnici, když hledal ty svoje rozedrané džíny, ve kterých se mi tak strašně líbil. Hra svalů na jeho těle, to byla hotová pastva pro oči.

„Co si bereš na sebe?“ zeptal se najednou zničehonic. Chvilku trvalo, než jsem dokázala spustit oči z jeho hrudníku a soustředit se na obličej, když se mi to povedlo, se samolibým úsměvem se na mě zubil. Ten otisk měl vážně grády.

„Nevím, musím ještě do nemocnice za Carlisleem a Darekem, takže něco slušného,“ pokrčila jsem rameny. Usmál se a ustoupil od skříně. Ach jo.

Nakonec jsem si vybrala bílé kraťásky a top, ze kterého mu podezřele rychle potemněly oči.

„Budu si tě muset v dílně hlídat, kluci tě budou svlíkat očima,“ zabrblal, ale dál to nekomentoval.

Vítali mě tam, jako starou známou a přitom jsem neznala ani jejich jména. Jedinou výjimkou byl Daryll. Asi o dvě hodiny později se to změnilo, nejen, že jsem dokázala každého pojmenovat, ale uměla jsem k jednotlivým jménům přiřadit obličej a povahu.

„Zlato, jdu do té nemocnice. Mám se potom vrátit sem, nebo jít domů?“ šeptla jsem Paulovi do ucha. Tiše zavrčel a bleskově se ke mně otočil. Tak tak jsem ho stihla zarazit, aby mi na zadku nevytvořil působivé otisky svých dlaní. To byl taky nápad, brát si do autodílny bílé oblečení.

„Jak budeš chtít. Ale nebylo by marné, zajít k Billymu, možná tam bude i Carol,“ navrhl mi s pousmáním, zatímco držel ruce spojené za zády.

„Fajn, zaběhnu si domů pro auto,“ přikývla jsem, lípla mu na tvář rozpustilou pusu a rozloučila se s ostatními.

Vlčice ve mně cítila, co se bude dít a netrpělivě poskakovala, než jsem došla k lesu. Bylo to tak na půl cesty domů, ale musela jsem mít jistotu, že mě nikdo neuvidí. Dokázala jsem ji držet na uzdě, dokud jsem si nesundala oblečení a nepřipevnila ho k lýtku, pak už to nešlo.

„Nazdar, holky,“ ozval se vzadu v mé hlavě Sam. Obě jsme mu odpověděly na pozdrav a Bílá se rozběhla k Billymu.

„Já nevím, že těm upírům musíš taky hned všechno napráskat,“ poznamenal, když se dozvěděl, co mám v plánu.

„No sorry, ale na prohlídku musím jít, Darekovi jsem to slíbila a Carlisle je schopný si pro mě osobně dojet, hranice nebo ne. Je to doktor tělem i duší. A dlužím mu to, už toho pro smečku udělal hodně, nemyslíš?“ ohradila jsem se s narůstajícím vztekem. Bylo to až s podivem, jak agresivní jsem byla ve vlčím těle.

„Taky si myslím, možná by nebylo špatný, zkusit se trochu ovládat,“ zabručel Sam souhlasně, ale víc raději necekl.

Doběhla jsem k hranici lesa za domem a zaposlouchala se. Billy byl uvnitř a podle zvuků nejspíš vařil. Jacoba jsem nikde neslyšela, ani necítila, za to Setha a Carol ano. Vypadalo to, že Carol pomáhala Billymu s vařením, jen jsem úplně přesně nevěděla, jak bylo možné, že se do té kuchyně vešel i Seth.

Vlčice mi ustoupila, sotva jsem na to pomyslela, vmžiku jsem stála na dvou nohách a natahovala na sebe oblečení. V tomhle jsme to s Leah měly podstatně těžší. Klukům stačily šortky.

„Tady to voní,“ povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla. Do té doby o mě neměli ani tušení a to jsem prosím stála ve dveřích. Zjistila jsem tak, že Carol Billymu opravdu pomáhala, zatímco Seth seděl na židli a zamilovaně ji pozoroval.

„Jé, Mandy!“ zavýskla Carol a hrnula se ke mně. Seth, probuzen nepředvídatelným pohybem své lásky, na mě hleděl poněkud nechápavě a Billy, ten se prostě jen usmíval.

„Co to bude, až to bude?“ zeptala jsem se dvou kuchtíků, usazená na židli vedle Setha.

„Zkoušíme tu tvou kuřecí specialitu,“ prozradil mi Billy tajemně a mě na té židli nemohl nikdo udržet. Okamžitě jsem nakoukla do hrnce a přičichla si.

„Ještě trochu chilli a můžeš to dát do trouby. Hlavně to během toho neodkrývej,“ poradila jsem mu a sedla si zpátky.

„Já říkala, že tomu něco chybí,“ zamumlala Carol a koření přisypala.

„Z toho si nic nedělej, Billy je stejný, jako Jacob. Taky má vždycky pravdu. Příště počkej, až se otočí a to koření normálně přidej,“ usmála jsem se na ni spiklenecky a schytala za to od Billyho stočenou utěrkou přes lýtka.

„Já zdrhám, tady jde o kejhák,“ houkla jsem vesele a vyběhla nahoru do svého bývalého pokoje. Carol mě okamžitě následovala.

„Neboj, nejdu šňupat, jen zruším stěnu vítězství, Paul pro ni doma vyšetřil místo,“ uklidnila jsem ji hned a otevřela dveře.

Přesně, jak jsem čekala, na zemi byla roztažená nafukovací matračka pro dva a postel netknutá. Dělala jsem, že to nevidím a vytáhla zpod postele poslední kufr. Všechno ostatní už bylo u Paula.

„Pomůžeš mi?“ obrátila jsem se na nynější obyvatelku pokoje. Kývla a červená barva z jejího obličeje začala pomaloučku mizet.

Asi v polovině činnosti jsem se konečně odhodlala.

„Hele, já vím, že mi do toho nic není. Nevím, jak jste se Sethem daleko, ale doufám, že se chováte zodpovědně,“ řekla jsem tiše a zkoumavě se na ni zadívala. Jestli červená z jejího obličeje pomalu mizela, byla zpět a v plné síle.

„Tak daleko ještě nejsme, Mandy,“ ozval se Seth ode dveří a káravě se na mě podíval. Povzdechla jsem si a vyhoupla se na psací stůl. Seth mezitím došel až ke Caroline a lehce ji kolem pasu objal.

„Já vím, že teď budu znít, jako rodič, ale já prostě musím. Jde o to, že rodiče Carol mi věří, a Billymu taky, jinak by tady nemohla být. Samozřejmě musí věřit i Carol samotné a tobě, Sethe,“ začala jsem. Seth mě chtěl hned přerušit, ale utnula jsem ho rukou.

„Jste mladí. Neříkám, že děti, ale mladí, tak si to mládí nepokazte nějakou chybou. Nebudu vám tvrdit, že máte na sex dost času, to je jen na vás, jenom prosím zodpovědně, rozumíme si?“ dokončila jsem svou řeč a zhluboka vydechla.

„Proč nám nikdo nevěří? Všichni říkají, jste mladí a podobně. Nejsem přece debil. Nechci Carol zkazit život!“ vybuchl najednou Seth a překvapil tak nejenom mě. Bleskově jsem seskočila ze stolu a chytila ho za ramena. Rozhodně nevypadal na šestnáct. Přede mnou stál dospělý chlap a nejen vzhledem.

„Já vám věřím, Sethe,“ poznamenala jsem klidně, ale stále ho držela. To už se vzpamatovala i Caroline a rychle mě vystřídala.

„Věříš?“ zeptal se mě s dětskou nadějí. Byl dospělý, tělem i duší, a přesto s ním nakládali jako s dítětem.

„Věřím. Jsme v jedné smečce, pamatuješ? A vidíme si navzájem do hlavy. Vím, že jsi psychicky podstatně dál, než jiní kluci v tvém věku, troufnu si tvrdit, že jsi dospělejší, než většina dospělých, které znám,“ pokrčila jsem rameny a vyhoupla se zpátky na stůl.

„Proč čekám na to ale,“ zamumlal a naléhavě na mě hleděl.

„Protože tam jedno malé ale je?“ zvedla jsem na konci hlas, takže to vyznělo jako otázka. Seth se konečně pousmál a kývnul. Oba se s Carol posadili na postel a koukali na mě.

„Jestli chcete, aby vám věřili i ostatní, brali vás, jako dospělé, musíte se tak taky chovat,“ pokusila jsem se ukončit debatu na tohle téma. A na chvilku si myslela, že se mi to vážně povedlo. Do doby, kdy Seth odešel.

„Jaké to bylo?“ zamumlala Carol a dál koukala na stužky a fotky, co jsme ukládaly do kufru.

„Jaké bylo co?“ zeptala jsem se. Její tvář znovu nabírala nachové barvy a mě docházelo, co má na mysli.

„To poprvé,“ řekla snad ještě tišším hlasem, než před tím.

Přestala jsem s ukládáním, opřela se o zeď a zadívala do vzpomínek.

„Hm, docela to bolelo. Bylo mi o rok víc, než tobě a toho kluka jsem fakt milovala. Nikdy jsem nelitovala, i když, teď s odstupem času mi dochází, že kdybychom ještě chvilku počkali, taky by to nebylo na škodu,“ zavzpomínala jsem.

„On Caleb vždycky myslel spíš na sebe. V té době mi to nedocházelo, byla jsem zamilovaná až po uši a možná přijde časem doba, kdy začnu litovat, že jsem nepočkala na Paula. Jsem si jistá, že poprvé s ním by bylo o něčem úplně jiném,“ pokrčila jsem rameny a s úsměvem se vrátila do reality. Pohled na Carolinu vyděšenou tvář mě ale znepokojil.

„Tím nechci říct, že to u tebe bude stejné. Ty a Seth jste úplně jiný pár, než já a Caleb, a taky, každá holka to vnímá jinak. Navíc jsem si naprosto jistá, že Seth udělá všechno proto, aby se ti to líbilo co nejvíc,“ ujistím ji s jemným úsměvem. Konečně se trochu uvolnila a oplatila mi úsměv.

„Mimochodem, co nejdřív spolu vyřešte ochranu, ať pak není nějaký problém,“ doporučila jsem ji ještě a konečně zaklapla kufr. Stěna vítězství přestala existovat, jediné, co ji připomínalo, byly skoby v horních rozích stěny, na kterých předtím visela síť.

„Holky, oběd!“ zavolal na nás z kuchyně Billy. Ve dveřích jsme se s Carol srazily a na schodech pro změnu málem porvaly. Stejně jsem tam přiběhla jako první. A vpadla rovnou do Paulovy náruče.

„Jé, co ty tady? Nemáš být ještě v práci?“ zeptala jsem ho s podezřívavým úsměvem. Zakroutil hlavou a všechny pochybnosti mi ze rtů slíbnul.

„Ne, skončila mi šichta, dneska jsem měl krátkou. Stavoval jsem se v nemocnici, ale prý jsi tam ještě nedorazila,“ vysvětloval mi, na konci jeho proslovu jsem však uslyšela výtku.

„Ještě pořád tam mám namířeno, jenom co zjistím, jak se Billymu a Carol povedlo to jídlo,“ ujistila jsem ho rychle. Jako by mi snad Carlisle mohl říct něco jiného, než že jsem naprosto zdravá. Jak taky jinak, s vlčím uzdravováním.

„Trdlo, měl jsem strach, že se ti něco stalo,“ vyčetl mi a mě došlo, co mi vlastně vytýkal. Konejšivě jsem se na něj usmála a pohladila po tváři. Jen zavřel oči, přitiskl se k mé dlani blíž a spokojeně zamručel. Využila jsem jeho nepozornosti a na špičku nosu mu lípla rozpustilou pusu, to ho v momentě probralo.

„Potvoro jedna, jen počkej, ti to v noci spočítám,“ slíbil mi tichým hlasem. Víc nestihl, Billy před nás šoupl talíře s jídlem.

„Počkej, to je přece…“ všiml si můj vlk, ale moje rty ho umlčely.

„Už víš, proč chci zůstat a zjistit, jak se jim to povedlo?“ prozradila jsem mu na vysvětlenou a odstěhovala se na svou židli.

Povedlo se jim to, opravdu jo. Dokonce jsme si všichni přidali, i když nás Billy musel krotit, aby taky něco zbylo Jacobovi. Taky jsme se dohodli, že přijdu další den a ukážu jim, jak dělat mamčiny lasagne.

„Tak kam, do nemocnice, nebo do stáje?“ zeptala jsem se svého spolujezdce pro formu a chtěla rovnou zamířit ke koním.

„Do nemocnice, Carlisle se po tobě ptal, prý jsi tam měla být už včera,“ připomněl mi a zhatil tak moje plány. S povzdechem jsem tedy zamířila do špitálu.

„Fuj, smrdí to tady upírem,“ zamumlala jsem si pod nosem, když mě sestra dovedla na vyšetřovnu a odešla s tím, že musí pro Carlislea dojít.

Paul se jen uchechtl a posadil na židli u okna. Já si vyskočila na lehátko a znuděně komíhala nohama ve vzduchu. Po chvilce jsem si zvykla i na ten hrozný puch. I tak se vlčici moc nelíbilo, když ho nejen slyšela, ale taky cítila přicházet po chodbě.

„Zdravím, Mandy. Nemělas tak náhodou dorazit už včera?“ vyčetl mi ještě ve dveřích. Koukal do papírů a řídil se spíš pamětí, než tím, co by viděl před sebou.

„Něco nám do toho vlezlo,“ ozval se místo mě Paul. V ten moment Carlisle zavětřil a zvedl hlavu. Úsměv mu v ten moment na tváři přimrzl.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!