14.05.2011 [11:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 11×, zobrazeno 3112×

Nevolala jsem mu, počkala jsem, až bude večer na skypu, jenže on nebyl. V deset jsem ten počítač smutně vypnula a zabořila obličej do Shadowa znovu krásného kožichu.

„Asi má nečekanou hlídku,“ ujišťovala jsem sama sebe a lehla si do postele. Pět minut na to mi zazvonil mobil.

„Paule?“ vyhrkla jsem místo pozdravu jmenovaný se zasmál. Oddechla jsem si a s úsměvem se vrátila do postele.

„Ahoj, promiň, že jsem to dřív nestihl, ale zrovna jsme v autě,“ ozval se omluvným hlasem. V autě? Joe mu snad volal?

„Kam jedete?“ zeptala jsem se ho opatrně. Shadow ho nejspíš uslyšel taky, protože skočil za mnou a šťouchal do mě čumákem. Odstrčila jsem ho a začala drbat mezi ušima.

„Do Colorada na závody, je to na druhé straně, než to centrum, ale neboj, po cestě zpátky se tam zastavíme, všichni se na tebe těší,“ prozradil mi. Těšil se a já to slyšela. A měla pro něj ještě lepší zprávu.

„A nebude mít náhodou v autě volné místo pro koně a psa?“ zvedla jsem tázavě hlas. Zněl trochu vyvedený z míry.

„Renata chce, abychom je odvezli?“ ptal se nechápavě. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou, i když mě nemohl vidět.

„To ani ne, ale Emma uznala, že už mi nemůže pomoct,“ vysvětlila jsem mu. Chvilku bylo ticho. Hned na to si smutně povzdechl.

„Nezvládáš cvičení?“ zamumlal smutně. Pousmála jsem se nad jeho dedukcí.

„Ale zvládám, jenom říkala, že mě už pomoct nemůže,“ opravila jsem ho. Stejně mě nepochopil.

„Jo, máme s sebou jenom Daidu a Silvera, Dreamer se vleze v pohodě a psa někam nacpeme,“ povzdechl si. Dál už jsme se bavili jen o neutrálních tématech

„A kdy vlastně přijedete?“ stihla jsem se zeptat ještě dřív, než to položil.

„Hm, vyzvedli bychom tě hned, ale tentokrát jedeme tak akorát, takže není čas. Budeme tam na víkend, pak se jede zpátky domů,“ zamyslel se.

„Takže v neděli nebo v pondělí,“ ujistila jsem se. Souhlasil a začal náš maraton s loučením. Bylo to tak pokaždé. Hádali jsme se, kdo to vypne dřív.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem do hluchého telefonu a kousek posunula spícího Shadowa. Probudil se a hledal výtržníka.

„To nic, jen si zabíráš moc velký kus postele,“ uklidnila jsem ho a pohroužila se do spánku.

„V neděli nebo v pondělí budou tady, zrovna jedou na závody,“ nahlásila jsem Joeovi, Renatě i Emmě u snídaně. Všichni přikývli a Renata mi pak ještě nařídila, abych se za ní stavila pro propouštěcí papíry.

„Tak to máme ještě spoustu času na tancování,“ usmála se Eve, jakmile jsem ji prozradila to samé. Přikývla jsem a koukla na svůj talíř. Lívance k snídani jsem neměla už věky.

„Tak jo, dneska si dáme opáčko, víc toho ani potřebovat nebudeš. Ale máš na to vlohy, možná by nebylo špatné, kdyby ses tancování věnovala dál,“ navrhla mi moje lektorka. Jen jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

„Dík, koně mi stačí,“ odmítla jsem a postavila se do správného postoje pro waltz. Za dvě hodiny šla Eve zase do stáje pro přiděleného koně a já za Nacido.

„No jo, holka, s tím senem ti asi nepomůžu, za pár dní jedu domů. Ani nevíš, jak moc se mi po tobě bude stýskat, ale neboj, Joe s Renatou a ostatními ti pomůžou. A já se na tebe jednou přijedu podívat, slibuju,“ šeptala jsem malé do ouška, zatímco pila.

„Už končíš?“ optala jsem se, když čtvrtou lahev v polovině pustila.

„Že to v tobě nežbluňká, ty násosko,“ usmála jsem se a pohladila ji po nose. Byla kouzelná, z dolního pysku ji odkapávalo mlíko a jako vždycky ke mně natahovala hlavu pro podrbání.

„Počkej, uvidíme, co budeš říkat na měkký kartáč,“ usmála jsem se tajemně a vykoukla ven z boxu. Nacido mě následovala jako bych vážně byla její máma.

„Zvědavá ženská,“ zabrblala jsem a vyšla ven ze stáje i s ocáskem. Na zemi jeden kartáč ležel.

Neříkala na něj nic, stála a koukala, co dělám.

„No, a seš zase hezká holka,“ pohladila jsem ji po zádech.

„Jsem zvědav, kdo se o ni bude za těch pár dní starat,“ povzdechl si za mnou Joe. Uchechtla jsem se a předala mu kartáč.

„No přece ty, taťko,“ drcla jsem do něj. Vytřeštil na mě oči a zbledl.

„Renata něco říkala?“ zeptal se vyděšeně. Tady něco nehrálo. Zvedla jsem tázavě obočí a čekala. Poraženě si povzdechl a sklopil pohled.

„Neví to jistě, ale možná je těhotná,“ zamumlal tiše. Usmála jsem se na něj a objala ho.

„Nesmutni, vždyť bylo načase, je ti skoro čtyřicet,“ postrašila jsem ho. Uchechtl se a obmotal kolem mě ruce.

„Jsme spolu teprve dva měsíce, ještě je to brzo. Ale Renča je z toho stejně nadšená, jako ty,“ pousmál se.

Odvedla jsem Nacido zpátky do boxu a vrátila se ven za Joeem. Měla jsem mít zase jednou pravý jezdecký trénink na Dreamerově hřbetě. A hned na to zase s Shadowem, Joe totiž dostal úkol vrátit mě zpátky do formy. Nebo alespoň začít. Ne že bych Johnovi v tomhle nevěřila, ale nemohla jsem se dočkat, až zase budu skákat.

„Kdy to budete vědět jistě?“ zajímala jsem se, zatímco jsme ty naše dva miláčky čistili.

„Asi za hodinu, to se Renata vrátí od doktora,“ zamumlal. Uchechtla jsem se jeho nervozitě a hřeblo vyměnila za kartáč.

„Ty hele, říkal si, že jste spolu jen dva měsíce, nezačali jste nějak moc brzo?“ přisadila jsem si. Jeho rozpaky mě bavily. To, že jsme s Paulem vydrželi zhruba stejnou dobu, jsem si nechala pro sebe.

„Koukali jsme na film, no,“ broukl, rudý až za ušima. Nikdy jsem si nemyslela, že ho někdy takhle uvidím.

„Jo tak film,“ kývla jsem vážně hlavou, ale cukající se koutky úst mě prozradily.

„Ty ze mě máš normálně srandu!“ vyfoukl naštvaně. Kývla jsem a rozesmála se naplno.

„Kdyby ses viděl, radši nechci vědět, kam až ses červenal,“ chechtala jsem se.

„Pískle jedno!“ vyhrkl a okamžitě mě začal lechtat. Kopala jsem, kousala, ale stejně mi to nebylo platný. Dokud se ve stáji neobjevil jeden z Joeových nových klientů a neupozornil ho, že na něj čekají, nepustil mě.

„Spokojený?“ zeptala jsem se ho a popadala dech.

„Ne, počkej na tréninku, sedřu z tebe kůži,“ slíbil mi a rychle nasedlal.

„Pche, nic, co bych už neznala,“ mávla jsem nad tím rukou a vzala si z něj příklad. Za dalších pět minut jsme vcházeli do kolbiště.

„Ty Joe, není to jedna z těch kriplů?“ uchechtl se jeden rádoby jezdec.

„Jsem Mandy, a ne kripl. A ty se laskavě srovnej v zádech, vypadáš tam jak pytel,“ houkla jsem na něj a vyhoupla se do Dreamerova sedla. Joe mi ze země ukázal zdvižený palec.

„Takže panstvo, prosili jste mě, abych dotáhl někoho, koho jsem trénoval dřív. Tady je, jak Martin poznamenal, ještě včera patřila k rehabilitantům, dneska už ne. Přátelé, Amanda Black,“ představil mě a já kývla hlavou na pozdrav.

„Ta Amanda Black? Joe, ty jsi vážně trénoval Amandu Black?“ vytřeštila na něj oči jedna holčina. Převrátila jsem oči v sloup a pobídla Dreamera do kroku. Byl to úžasný pocit, cítit ho znovu pod sebou. Reagoval stejně bleskově, jako vždycky.

„Jo, trénoval, tak co kdybychom přestali kecat a začali zase jezdit,“ navrhl jim, už značně podrážděný. Nesnášel kecání při tréninku.

Než se to všechno rozpohybovalo, Dreamer začal klusat.

„Mandy, dávej si bacha na ty nohy, lítaj ti tam,“ houkl na mě Joe. Sklonila jsem pohled ke svým chodidlům a zjistila, že má pravdu. Tak jsem vypustila kontrolu všeho ostatního a zaměřila se na nohy. Za deset minut rozehřívajícího klusu to bylo v pohodě.

„Díky bohu za svalovou paměť,“ oddechla jsem si při kroku. Joe zakýval hlavou a hned mě zase seřval za kecání v sedle. Trenér po mě ječel, byla jsem doma.

„Vážení, začneme se skákáním. Mandy, najeď si na křížek, uvidíme, co všechno si stihla zapomenout,“ houkl po nás po všech. Ďábelsky jsem se na něj usmála a pobídla Dreamera do cvalu. Vedle klusového křížku totiž stál jeden bez kavalety. Přehoupli jsme se přes překážku a lehce dopadli za ni.

„Nic, ta potvora nezapomněla vůbec nic,“ oddechl si Joe. Sladce jsem se na něj usmála a poděkovala mu.

„Mandy, co kdybych ti to zvedl až na tvoji výkonnost?“ navrhl mi Joe ke konci. Přikývla jsem, proč ne. Upřímně, ty malé kolmáčky, na kterých se zasekli ostatní, mě moc nebavily.

„Dej mu chvilku dáchnout, pak to zvednu na sto čtyřicet,“ zavolal Joe, zrovna když jsem se chystala na další skok. Pokrčila jsem rameny a stáhla Dreamera do kroku. Vlastně jsem za to byla ráda, ani jsem si nevšimla, jak moc mě bolí nohy.

„Joe, končíme,“ houkla jsem a ukázala bradou na svoje nožky. Chápavě přikývl a zase skok snížil.

„Zvládneš ještě Shadowa?“ chtěl vědět. Zavrtěla jsem hlavou a povolila Dreamerovi podbřišní řemen.

„Ty, Mandy, jdeme k jezeru, chceš jít taky?“ zavolala na mě Eve. Kousek od kolbiště stála seřazená celá rehabilitační skupina, které jsem den před tím byla členem. Jezero? Jasně!

„Joe?“ zavolala jsem prosebným hlasem. Podíval se na mě, přikývl a došel až ke mně.

„Dej ho k jeho boxu,“ poprosila jsem ho a nechala se vyhodit na Dreamerův neosedlaný hřbet. Nohy jako zázrakem přestaly bolet.

„Kolik má to hrazení?“ zeptala jsem se ještě rychle, než Joe stihl odejít.

„Metr dvacet a nějaký drobný,“ uchechtl se. Než by stihl otevřít vchod do kolbiště, ještě když měl v rukou moje sedlo, skočila bych to tři krát tam a zpátky.

„Tak jo, zlato, nevysyp mě prosím tě,“ zašeptala jsem a pohladila Dreamera až mezi ušima. Napřímil je a lehce ke mně otočil hlavu.

„Nechystá se doufám udělat to, co si myslím,“ ozvala se Emma. Eve s Joeem se jen uchechtli, znali mě až moc dobře, i když Eve jenom pár týdnů.

„Emmo, vidíte tady ty vysoké skoky? Tak to dneska skákala,“ zavolala na ni jedna holčina z tréninkové skupiny. To už jsem cválala na malém kruhu a psychicky se na to připravovala.

„Co se to tady děje?“ Renata stála kousek od ostatních a zkoumavě si všechny prohlížela.

„Joe se předvádí,“ zabrblala Emma a povzbudivě se na mě podívala.

„Mandy, hlavně nezapomeň na správný nájezd, tohle je na pevno, jakmile chytne kopyty, letíte oba dva,“ zavolal na mě ještě jmenovaný a já navedla Dreamera přímo proti hrazení. Zabral naprosto úžasně, přesně tak, jak to bylo potřeba. Trošku jsem ho přidržela, aby to vyšlo, a už jsme jen letěli. Na druhé straně lehoulince dopadl a ještě si radostí poskočil. Usmála jsem se, trochu zkrátila otěže a sedem ho přinutila zpomalit do kroku a následně zastavit.

„Já zírám,“ ozvala se jako první Emma.

„Upřímně, já taky,“ zazubila jsem se na ni a zařadila se vedle Eve.

„Tak co kdybychom konečně vyjeli,“ navrhl kdosi zepředu. Nemohla jsem nic, než souhlasit. Ale stihla jsem si všimnout, jak se Renata připletla k Joeovi a dál pokračovala s ním. Rozhodla jsem se, že za nimi pak zajdu.

„To bylo něco, ten skok,“ zamumlala Eve, sotva jsme se všichni dostali do lesa.

„Počkej, až budu zase v plném tréninku, to teprve budou skoky,“ slíbila jsem jí.

„A ty se nezapomeň přijet ukázat, až tě Emma taky vyhodí. Naučím tě pak pořádně jezdit,“ připomněla jsem ji. Bleskově přikývla a vesele se za mě zazubila.

„No ty kráso,“ vydechla za chvíli znovu. Dostali jsme se na větší louku a před námi se zatřpytilo jezero úctyhodné velikosti. Dreamer ho zahlídl taky a nedal se udržet. Podržela jsem ho ale, dokud to Emma nepovolila, teprve potom dostal volnost.

Voda byla všude okolo a mám takový neblahý dojem, že jsem vypadala jako rousňák téměř okamžitě. Ale nebyla jsem sama, Emma vypadala, že má naprosto stejný problém.

„Fuego má taky někde v rodokmenu vodníka?“ zeptala jsem se s úsměvem, když jsme se na trávě sušily vedle sebe. Rozesmála se na celé kolo a přikývla.

„Jo, taky nechápu, proč ji pojmenovali po ohni, evidentně se netrefili,“ dodala ještě a prohlídla si všechny ostatní. Koně už byli z vody většinou venku, o to dravější byli ve vodě ti dvounozí.

„Stejně je to zázrak. Správně bys měla začít s koňmi teprve za týden a ty už jedeš domů,“ zakroutila nechápavě hlavou.

„No, ono to není ani tak zázrak, jako umanutost. Ty sis fakt myslela, že jsem k Nacido jezdila v noci na vozíku?“ vysvětlila jsem jí se zvednutým obočím.

„A pak taky ty procházky s ní, to se nahromadí,“ pokrčila jsem rameny a hvízdla na Dreamera. Okamžitě zvedl hlavu a přiklusal ke mně. Odvedla jsem ho ke stromu a z větve se vyhoupla na jeho hřbet. Do vody jsme to vzali jiným koncem, než byli lidi. A zase jsem byla mokrá od hlavy až k patě. Sotva jsme vylezli ven, Emma zavelela k návratu. Pravdou bylo, že odpoledne docela pokročilo.

„Mandy, zazpívej,“ zaškemrala Eve v lese. S pousmáním jsem zavrtěla hlavou, v lese se nezpívá.

Ukecali mě, parchanti. Tak jsem spustila Holku od koní a Můj den. Bez kytary se to uzpívat dalo. Eve si nakonec vynutila i Toulavýho.

Vyjeli jsme z lesa rovnou do areálu a já hledala pohledem Joea. Stál u hlavní budovy a povídal si s nějakým klukem. Byl mi povědomý, ten kluk. Přijela jsem ještě o metr blíž a poznala ho. Dreamer taky, šťouchl do něj nosem. Paul se otočil a setkal s mým pohledem.

„Mandy?“ zamumlal. V momentě stál vedle Dreamera a tahal mě z jeho hřbetu dolů. Omotala jsem mu ruce kolem krku a nechala se držet.

„Co tady děláš, máš být přece na závodech?“ zeptala jsem se ho o pár okamžiků později, to už jsme stihli dojít do stáje a začít čistit Dreamera.

„Nepostoupil jsem z prvního kola,“ uchechtl se. To mi nedalo a postavila jsem se na špičky, abych na něj přes Dreamerův hřbet viděla.

„Nějak jsem se nedokázal soustředit,“ pokrčil rameny s úsměvem.

„Nedokázal, nebo nechtěl?“ zvedla jsem tázavě obočí. Ďábelsky se na mě usmál a než jsem se nadála, držel mě v náručí.

„Ještěrko!“ zavrčel mi do ucha výstražně.

„Tak já sem jedu, abych tě utěšoval, že to všechno bude dobrý a do sedla se taky vrátíš, a pak mi Joe oznámí, že už jsi v naprosté pohodě!“ vyčetl mi. Na tohle jsem čekala celou dobu. Natočila jsem hlavu a vyplázla na něj jazyk.

„To sis vydedukoval ty, já řekla, že už mi Emma nemůže pomoct, podle ní už není s čím, navíc ji stejně neposlouchám,“ vysvětlila jsem mu s úsměvem.

„To není nic nového, ty neposloucháš nikdy nikoho,“ zabručel, postavil mě na zem. Za chvilku byl Dreamer naprosto čistý a my mohli jít. Sotva jsme ale opustili stáj, Paul musel čelit náporu Shadowa. Nechala jsem je tam stát a vydala se hledat Joea. Našla jsem ho v Renatině kanceláři, spolu s ní.

„Tak co?“ vyhrkla jsem, ale ani to nebylo potřeba. Renata zářila do dálky a seděla Joeovi na klíně s hlavou pod jeho bradou.

„Budu táta,“ usmál se na mě Joe. Renata se na něj tázavě podívala.

„Ale no tak, byl můj trenér, prakticky mě vychoval. Poznala jsem na něm, že je nervózní. A vytáhnout něco z Joea, to je otázkou pár minut, když víš, jak se ptát,“ uchechtla jsem se. Rozesmála se na celé kolo.

„Vlastně se ani nedivím, přišla za mnou i Emma, co se s ním děje,“ vysvětlila a sedla si trochu důstojněji.

„Hele, gratuluju, budete skvělí rodiče. Joe, jen to malý prosím tě nenuť jezdit, když nebude chtít,“ zazubila jsem se na ně. Joe se jen zašklebil a ukázal bradou na dveře. Vyplázla jsem na něj jazyk a nechala je o samotě.

Paula jsem našla tam, kde jsem ho nechala i s Shadowem. Evidentně si vůbec nevšiml, že jsem byla pryč.

„Mandy, proč máš mokré vlasy?“ všiml si zničehonic Paul. Prohrábla jsem rukou ještě vlhké prameny a usmála se.

„Byli jsme s koňmi u jezera,“ vysvětlila jsem a pustila ho k sobě do pokoje.

„Sorry za ten nepořádek, tak nějak nestíhám uklízet,“ poškrábala jsem se na temeni. Paul se jen uchechtl, otočil se zpátky ke mně a objal mě. Nechala jsem se vzít do náruče a odnést k posteli.

„Tohle byly tři nejdelší týdny v mém životě,“ ujistil mě s nosem zabořeným do vlasů. Souhlasně jsem přikývla a přitiskla se ještě blíž. A pak mi zapípal mobil. Se zasténáním jsem se odtáhla a vydala se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ vyhrkl a bleskově mě držel.

„Nacido,“ zamumlala jsem mu v odpovědi do rtů. Chápavě přikývl a natáhl se po té košili, co jsem ho donutila sundat.

V kuchyni jsme ale zastihli Joea.

„To je dobrý, musíme ji zvyknout na krmení od někoho jiného, když odjedeš,“ mávl nad tím rukou, když jsem mu lahve chtěla sebrat.

„Já dvě a ty dvě,“ rozsekla jsem to. Ano, zvyknout si musela, ale postupně.

„Tak jo,“ svolil nakonec a do stáje jsme šli ve čtyřech, přidala se i Renata.

„No, vyrostla,“ kývl Paul uznale hlavou. Usmála jsem se a pohladila hltající Nacido na krku.

„Nebude se ti po ní stýskat?“ zeptal se můj vlk o chvilku později, Joe se zrovna pokoušel malou nakrmit. Docela mu to i šlo, koneckonců, Nacido byla zvyklá na všechny.

„Mimochodem, večer je ve společenské místnosti něco jako rozlučka. Účast povinná,“ oznámil nám ještě Joe, jenže já měla na večer úplně jiné plány a Paul, alespoň, podle zmučeného pohledu, který mi věnoval, taky.

„Fajn, v tom případě se jdeme kouknout na jezero. Mohl bys zařídit, aby tam pár hodin nikdo nechodil?“ zvolila jsem alternativní možnost. Paul mi drtil ruku a žádostivě se na mě díval.

„Tady má někdo abstinenční příznaky,“ uchechtl se Joe, ale kývnul. Ze stáje jsme dokázali vyjít normálním krokem. Dokonce i do lesa jsme se dostali bez větších potíží. Sotva nás ale skryly stromy, Paul ze sebe strhal oblečení a v momentě přede mnou stál stříbrný vlk.

„Taky pravda, bude to rychlejší,“ zamumlala jsem, posbírala jeho věci a vyškrábala se mu na hřbet.

„Trefíš tam, nebo mám navigovat?“ naklonila jsem se mu k uchu a drbala ho za krkem. Paul slastně zamručel a kývnul hlavou.

„No, to jsem toho dozvěděla,“ zabrblala jsem a pevně stiskla stehna. Pochopil to přesně tak, jak měl a postavil se.

Sedět zase jednou na jeho hřbetě bylo něco úžasného. Cítit, jak se mu napínají svaly na zádech, ty, na které jsem nemohla vynadívat, když byl člověk.

Vzali jsme to lesem, pro jistotu, kdyby to Joe náhodou neuhlídal. Lapala jsem po každém nádechu, ale ani za nic jsem se nechtěla vzdát pocitů z téhle rychlosti. K mé smůle jsme k jezeru dorazili až příliš brzy.

Paul se zastavil na břehu a dýchal naprosto klidně, jako by snad nic neběžel.

Vymotala jsem prsty z jeho srsti na krku a seskočila na zem. A rozběhla se po louce dřív, než mě stihl zastavit. Byl zrovna uprostřed proměny zpátky na člověka.

„Ještěrko jedna!“ křikl za mnou. Ohlédla jsem se a zjistila, že na sebe natahuje šortky, co jsem mu milostivě nechala na zemi. Hned na to se za mnou rozběhl, opravdu rychle. Neměla jsem žádnou šanci, ale nebyla bych to já, kdybych se stejně nesnažila utéct. Dostala jsem se na půl cesty k lesu, než do mě zezadu narazil tank. Před dopadem na zem mě chránil vlastním tělem a v letu nás otočil, abych mu ležela na hrudi.

„Tys mi chtěla utéct,“ vydechl nevěřícně. Rychle jsem zakroutila hlavou a nevinně se na něj usmála.

„Já? Ale vůbec ne,“ zavrtěla jsem hlavou a nehty mu přejela po kůži hrudníku. Z jeho úst se vydralo temné zavrčení, při kterém jsem se zachvěla. Slibovalo mimořádný zážitek.

Ležela jsem stulená u jeho boku a nechala se hladit po holých zádech. Ještě pořád jsem byla rozechvělá a neschopná postavit se na vlastní nohy.

„Jdeme do vody?“ navrhl Paul do okolního ticha. Protáhla jsem se a v zádech mi zakřupalo.

„Pokud mě tam odneseš, tak klidně, já nemám sílu,“ broukla jsem a přehodila mu přes břicho ruku.

„Tak ne, ještě by ses mi tam utopila,“ zamítl to a posadil se. Nesouhlasně jsem zamručela a pokusila se stáhnout to zpátky.

„Ne-e, musíme zpátky, nevím, co podle Joea znamená večer,“ pokrčil rameny, natáhl se po našem oblečení a podal mi ho.

„Ach jo, už abych byla doma,“ zabrblala jsem a oblíkla si podprsenku a kalhotky.

„Mandy, kde máš prstýnek?“ všiml si můj vlk zničehonic. Natáhla jsem se po pantalonech a hrábla do kapsy.

„Schovaný, na ježdění ho nenosím,“ vysvětlila jsem a nasadila ho na místo, kam patřil.

„Hele, víš o tom, že jsi mě po celou cestu sem řídila?“ pousmál se, zrovna když jsem si oblíkala pantalony. Přestala jsem se soustředit, zvedla oči a v momentě seděla na zadku. Paul se rozesmál a padnul vedle mě. Pohrdlivě jsem si odfrkla, hodila na sebe ještě tričko a vydala se na cestu zpátky. Hned u lesa mě dohonil.

„No tak, lásko,“ broukl mi do ucha a zezadu objal kolem pasu. S povzdechnutím jsem zastavila a otočila se k němu.

„No, právě včas,“ zahuhlal Joe, jakmile jsme vyšli z lesa. Pravda, asi v polovině cesty se začalo stmívat a nebýt Paulových vlčích smyslů, asi bychom docela slušně bloudili. Takhle jsem si užila výlet večerním lesem.

„Že jo,“ zazubila jsem se na něj a dál se nechala objímat svým vlkem.

Celý večer byl úžasný. Joe si s sebou z Connecticutu vzal tátovu kytaru, takže jsme se skvěle doplňovali. Zahrál taky pár písniček, u kterých jsem se rozhodla, že se je prostě musím naučit. Tak jsem si druhý den ráno zašla pro texty a akordy.

„Kdes je splašil?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsem listovala celým zpěvníkem. Uchechtl se a vyhrabal ze skříňky cedko.

„Pamatuješ na Marka? Ten, co přeložil Holku od koní a ostatní. Tohle je další jeho počin, ale tentokrát mi k tomu dal i originální znění. Zkopíroval jsem ti ho,“ vysvětlil mi a cédéčko mi dal.

„Joe, já tě vážně zbožňuju,“ usmála jsem se na něj a skočila mu kolem krku.

„Hej, tenhle je můj!“ ozvalo se od dveří, kde stála Renata. Drze jsem na ni vyplázla jazyk a postavila se zpátky na zem.

„Si ho nech, já ho nechci, mám mladšího,“ usmála jsem se na ni, mávla na Joea a zmizela směrem ke stáji. Paul ještě spal.

„Ahoj, Snílku,“ pousmála jsem se na svého hřebce. Zařehtal mi na pozdrav a natahoval krk po pamlsku.

„Jsi nehorázně zmlsaný, víš o tom?“ upozornila jsem ho, ale mentolku dostal. Ještě ji ani nestihl rozkousat a už jsem mu ležela na hřbetě.

„Stejně nechápu, proč jsem nemohla rehabilitovat na tobě, hřbet máš ukázkově pohodlný,“ zamumlala jsem a pohladila ho po šíji.

„Emma říkala, že je na tohle divoký.“ A, Paul už se vzbudil.

Usmála jsem se na něj a natáhla k němu ruku.

„John s Jakem přijedou dneska večer,“ prozradil mi a opřel se o stěnu boxu. Potřebovala jsem se ho na něco zeptat. Na něco, nad čím jsem uvažovala už dlouho.

„Paule, co bys řekl, kdybych ti navrhla, abys zase závodil s Dreamerem?“ začala jsem opatrně. Nejdřív bylo ticho, pak zhluboka vydechl a nevěřícně se na mě podíval.

„Podle doktorů nesmím závodit, ale pro Dreamera je to škoda, je nadaný. A s tebou v sedle může klidně závodit dál,“ pokrčila jsem rameny.

„Mandy, já nějak nevím, co mám říct,“ zamumlal, pustil moji ruku a zplna se opřel o stěnu.

„Jen mi nejde do hlavy, že zrovna v tomhle chceš doktory poslechnout,“ dodal vzápětí. To už měl zpátky i barvu.

„Nechci, ale co jiného mi zbývá. Minimálně na tuhle sezónu mám utrum,“ zabrblala jsem. Opravdu jsem s tím nechtěla seknout.

„Fajn, uděláme dohodu. Do konce roku se budeš šetřit, pak zajdeme za Carlisleem a uvidíme, souhlasíš?“ navrhnul mi. Usmála jsem se na něj a kývla hlavou.

„Samozřejmě počítám s tím, že ho budeš přiježďovat, dalšího koně už nestíhám,“ dodal. Rozesmála jsem se a seskočila z Dreamerova hřbetu.

„S tím počítám i já, stačí, že ho budeš kazit na závodech,“ poškádlila jsem a pověsila se mu kolem krku.

„Tak kazit ti ho budu, jo?“ zamyslel se hraně. Kývla jsem hlavou a přitiskla mu rty zespodu na čelist. Lehce zavrčel, ale dál dělal, že přemýšlí.

„A jak ti ho budu kazit?“ zeptal se mírně zastřeným hlasem. Přesunula jsem se rty k jeho uchu a oždibovala ušní lalůček.

„Máš delší nohy, než já, takže budeš pobízet jinak, než já,“ zašeptala jsem, odskočila od něj a utekla z Dreamerova boxu. Než se vzpamatoval, už jsem uháněla do svého pokoje. Zamknout se mi nepovedlo.

„Ty potvoro jedna,“ odfrkl si a zavřel za sebou dveře. Zkoumavě jsem se podívala na okno, ale chytil mě dřív, než jsem se vůbec stihla pohnout.

„Už žádný utíkání,“ přemlouval mě. S povzdechem jsem kývla hlavou.

Kolem osmi večer zastavil uprostřed areálu černý nablýskaný trambus. Ani jsem nepočkala, až se vypne motor a už jsem se hrnula dovnitř.

„Mandy!“ zahulákal Jacob a skryl mě ve svém obrovském náručí. Štafetu po něm převzal John a objímal mě stejně drtivě, jako kluci.

„Tak Paul nás straší, že je to zlý a my tě najdeme takhle,“ vyčetl mi bratránek naoko.

„On strašil i sebe, nejenom vás. Nemůžu za to, že mě blbě pochopil,“ pokrčila jsem rameny a seskákala ze schůdků na zem.

„Tak co, naložíme je hned?“ zeptal se John. Pokrčila jsem rameny a koukla se na přicházejícího Joea.

„Ahoj Johne, prosím tě, že už si ji odvážíte pryč,“ zaškemral dětským hláskem a já mu skočila po krku.

„Ty nevděčníku jeden! Tak já se ti starám o hříbě, uklidňuju tě, že s Renatou budete skvělí rodiče a ještě ti dávám rady co a jak, až se to malý narodí, a ty takhle?“ zavřískla jsem s úsměvem a začala ho lechtat. Byl na tohle stejně háklivý jako já a bránit se taky pořádně nedovedl.

„Ježiši neječ, nikdo to ještě neví,“ okřikl mě po chvilce. Sladce jsem se na něj usmála a vrátila se k Paulovi.

„Chlape, gratuluju,“ ozval se John. Paul s Jacobem se postupně přidali a gratulovali budoucímu tatínkovi.

Naložili jsme Dreamera a Shadowa nacpali do posledního volného prostoru, abychom nemuseli zastavovat každou chvilku, jinak měl pohyb po trambusu volný.

Vytáhla jsem z tašky zpěvník od Joea a nakoukla dovnitř. Hned na to jsem si vzala kytaru a zkoušela zahrát alespoň kousek z každé. Paul seděl za volantem, tak mi do toho nemohl kecat a John spal ve výklenku u koní, takže ho moje hraní nerušilo. Naproti tomu Jake se posadil kousek vedle a poslouchal.

Nešlo mi to, nedokázala jsem to vyzpívat v té tónině, ve které to bylo napsané, tak jsem to raději pustila z originálního cédéčka. A vida, tam to bylo podstatně výš,

„Už vím, kde je chyba,“ zamumlala jsem si pro sebe a natáhla se pro tužku. Pouštěla jsem si jednu písničku po větách, abych správně přepsala akordy a hned se soustředila na jazyk, ve kterém to bylo nahrané. Byl zvláštní, zněl zvláštně, tak nějak měkce, jako pohádka.

Procvakala jsem všechny písničky, až došla k Paulově srdcovce.

„Nech to puštěné!“ houkl na mě z kabiny a já ještě zesílila hlasitost. Jestli jsem si někdy myslela, že Holku od koní zvládám docela s úspěchem, tohle mě vyvedlo z omylu. Ta holka měla naprosto úžasný hlas.

„Asi končím se zpíváním,“ vydechla jsem ohromeně, sotva písnička dozněla.

„Tak to ať tě ani nenapadne. Ty zpíváš líp, a hlavně je ti rozumět,“ houkl na mě můj vlk zepředu.

„Jo, já s ním souhlasím, ale mohla by ses naučit tu, cos pouštěla, jako první. Na zítra, na ten oheň,“ přidal se Jacob.

„To bylo v původním plánu,“ zamumlala jsem a nakoukla do opravených akordů.

Po hodině jsem tu písničku dokázala zazpívat i zahrát, ale potřebovala jsem k tomu text.

„Končím, lepší už to dneska nebude,“ oddechla jsem si a položila kytaru vedle sebe.

„Kdo má hlad?“ zavolala jsem nahlas, přihlásili se všichni, včetně Johna, který se vyhrabal ze snů. Pousmála jsem se a prohlídla zásoby v lednici.

„Hoši, vidím to na steaky,“ oznámila jsem jim a dočkala se bouřlivého souhlasu.

„Tak fajn, Paule, prosím tě, zkus se vyhýbat dírám, nerada bych si zkrátila prsty,“ nakoukla jsem do kabiny řidiče a přitiskla mu rty na tvář.

„Rozkaz,“ zasalutoval jednou rukou.

O něco málo později Paul zastavil a já mohla nandávat jídlo. Až za ušima jsme se oblizovali všech pět, včetně Shadowa. Koně jsme na chvilku vyvedli ven a nechali je projít se.

„Za jak dlouho budeme doma?“ zakňourala jsem Paulovi do ucha. S Johnem se znovu vystřídali a my dva dostali na starosti koně.

„Ještě tak dvě tři hodiny,“ zamumlal zpátky a prvně mě k sobě přitiskl. Usmála jsem se, zabořila nos do jeho košile a zavřela oči. Dospat ten zbytek byl docela dobrý nápad.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale znovu se mi zdálo o vlčici, jen to tentokrát nebylo nijak zlý. Seděly jsme na pláži a znovu jsem se jí prohrabávala srstí. Mezi stromy se objevil Paul a s úsměvem k nám mířil.

„Tady vás mám, holky moje,“ pousmál se a přisedl si. V ten okamžik jsem se probudila. Vymrštila jsem se do sedu, div jsem si nerozkřápla hlavu o strop. A vzbudila Paula.

„Co se děje?“ vyhrkl téměř okamžitě a zvednul ke mně oči. Jen jsem zakroutila hlavou a lehla si zpátky k němu.

„Zdálo se mi o vlčici,“ zamumlala jsem mu do košile. Zmučeně zasténal a pevně mě k sobě přitiskl.

„Počkej, nebyl to zlý sen. Vlastně to bylo hezký,“ dodala jsem tiše. S nechápavým pohledem se kousek odtáhl a díval se na mě s otázkou v očích.

„Byly jsme na pláži, jako vždycky a tys přišel, taky jako obvykle. Jenže, tentokrát si na mě nekřičel, že už mě nechceš. Řekl si přesně, „tady vás mám, holky moje,“. Hned potom jsem se vzbudila,“ vysvětlila jsem a přitiskla se k němu sama.

„Nikdy jsi mi neřekla, co tě v těch snech vlastně děsí. Asi už to vím,“ zamumlal, pevně mě objal a hřál rukama na zádech.

„Vy dvě hrdličky, právě jsme vjeli do Forks,“ houkl na nás Jake.

„Že tě to pořád baví, takové divadla,“ zamumlal Paul a doprovodil mě k Dreamerovi. Můj sen byl zamluven, ale ne zapomenut. Pořád jsem v očích svého vlka viděla tu zlobu, stesk a taky smutek.

„Náhodou, víš, jak budou ostatní šílet, až ji uvidí přijíždět na Snílkově hřbetě?“ drcnul do něj Jake, sotva se k nám přidal. Spiklenecky jsem se na něj usmála a objala ho.

„Seš ten nejlepší bratránek na světě, víš o tom?“ zeptala jsem se ho poťouchle. Usmál se na mě a postrčil mě k Dreamerovi.

John mezitím zastavil, Jake vyběhl ven a odjistil rampu, aby mohla sjet dolů. Shadow vystřelil z auta jako odpálená raketa a upaloval k lesu. Zahvízdala jsem, aby se vrátil a zatím opatrně svedla Dreamera po rampě dolů.

„Já nevím, jestli tě mám pustit. Co když se ti něco stane? Zatroubí auto a Dreamer se splaší,“ mumlal si Paul pod nosem, zatímco mě vyhazoval na Snílkův hřbet. Pousmála jsem se a sklonila se k němu dolů.

„Neboj se, nic se mi nestane,“ ujistila jsem ho tiše a přitáhla si jeho obličej blíž. Což asi nebyl dobrý nápad, protože, když se odtáhl, málem jsem z toho koně slítla, aniž by se pohnul. Nutno dodat, že Paul na tom nebyl o moc líp, takže si toho nějak nevšiml.

Zamávala jsem jim a počkala, až odjedou.

„Tak jo, kluci, a jsme zase sami,“ zazubila jsem se na vzduch. Dreamer pohodil hlavou a Shadowa jsem slyšela poblíž v lese.

„Pojedeme domů, co vy na to?“ zeptala jsem se ji, a než stihl kdokoli odpovědět, pobídla Dreamera do kroku. Shadow přiběhl okamžitě na zahvízdání.

Vyhýbala jsem se větším a rušnějším cestám a raději si to štrádovala přes menší uličky, kde nebyl tak velký provoz. Ale zase bylo všude plno dětí. A sotva uvidělo nějaké z nich koně, byl problém. Aspoň že pohled na obrovského psa, který vypadal jako vlk, u Snílkových nohou je udržel v dostatečné vzdálenosti.

Což se nedalo říct o mém bývalém fyzioterapeutovi, kterého jsem náhodou potkala.

„Mandy? Co tady děláš? Nemáš být tak náhodou někde jinde?“ vyhrkl místo pozdravu a postavil se před Dreamera.

„Náhodou jo, už jsem měla být ve stáji, Paul bude za chvilku šílet,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem a pohladila Snílka po krku.

„Jestli máš na mysli Colorado, tak tam už ne, vyhodili mě, prý neumím poslouchat,“ dodala jsem a šibalsky na něj mrkla.

„No, to je víc, než jasný. Takže co dál? Zase budeš chodit do nemocnice?“ zeptal se s úšklebkem. Zakroutila jsem hlavou, přehodila Dreamerovi přes krk nohu a seskočila na zem.

„Já už tak nějak nemám důvod, víš?“ usmála jsem se. Nejdřív na mě hleděl jako na zjevení, ale vzpamatoval se rychle.

„Ty potvoro jedna, tos to nemohla říct hned?“ mumlal mi do ucha, když mě objímal.

„Mohla, ale nechtěla, a teď mě, prosím tě, vyhoď zase nahoru, protože Paula za chvilku odvezou ve svěrací kazajce, jestli brzo nedorazím do stáje,“ pousmála jsem se. Přikývl a na Dreamerův hřbet mi pomohl naprosto profesionálně. Podívala jsem se na něj s tázavě zvednutým obočím.

„Už je to dávno,“ zamumlal tajemně a pohladil hřebce po krku.

„Tak jeď, a zítra tě čekám v nemocnici na kontrole,“ dodal už s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny a mávla mu na rozloučenou.

Během půl hodiny jsme se všichni tři ocitli před stájí. Shadow se rozběhl napřed a odmítl na nás čekat.

„Nedočkavec jeden,“ zamumlala jsem, navedla Dreamera k bráně a zahodila otěž. Uzdečku si Paul vydupal, sedlo jsem kategoricky odmítla, ale nic víc se mi nepovedlo.

„Ty vole Paule, to je Shadow!“ ozval se, do rámusu při vykládání koní a uklízení věci z trambusu, Seth. Ten největší hluk v momentě utichl a všechny pohledy se otočily k přibíhajícímu psovi. Mě ještě nezaregistrovali, ale Dreamer se tomu rozhodl napomoct a hlasitě zařehtal. Div že se nepostavil na zadní, komediant jeden. A mně Paul nadával do herečky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!