02.04.2011 [21:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 10×, zobrazeno 3047×

„Je to sice neoficiální, ale dovoluji si říct, že jsme právě viděli jízdu trojnásobné mistryně USA v parkurovém skákání.“

Dál už to všechno bylo jako ve snu. Jak mi připevňovali na rukáv saka obrovskou modrou stuhu, jak mi přes hlavu přetahovali šerpu a volali i Joea, aby mu mohli předat peněžitou odměnu po trenéra, novou stájovou deku a sedlo pro Shadowa. Jak všechny dekorované vyzvali, abychom sesedli z koní. Všichni se ke mně hrnuli a gratulovali. Pořádně jsem začala vnímat až v náruči Paula.

„Dokázalas to,“ usmál se na mě a přede všemi mě políbil. Všechno okolo zase jednou ztratilo svůj význam. Trochu omámeně jsem se na něj usmála, když se ode mě odtáhl. A dostaly se ke mně i záblesky fotografů.

„To zas budou titulky v časopisech,“ zabručela jsem, ale přitáhla si jeho rty zpátky.

„Hele vy dva, už toho nechte. Mandy, máš tady lidi z výboru federace,“ strčil do mě Joe. Málem jsme si s Paulem navzájem vybili zuby.

„Blbečku,“ broukla jsem polohlasně, ale otočila se k ostatním s úsměvem.

Byla tam velká spousta lidí. Ale všechno, naštěstí i tohle martýrium, mělo svůj konec. Seděla jsem ve žlabu Shadowova boxu a sledovala, jak podřimuje. Na ruce mi pomalu zasychala sádra, Edward se vážně nenechal přesvědčit.

Jak jsem Shadowovi slíbila, spráskali jsme spolu celý balíček mentolek, pravda, já jich měla víc, než on, jenže mě nic nehrozilo, jemu to nemuselo udělat dobře.

„Tak jsme to zase jednou zvládli, zlato,“ zamumlala jsem tiše. Shadow se probral a natočil ke mně hlavu. Podrbala jsem ho na čele a vtiskla pusu na nozdry.

„Klidně odpočívej, kamaráde, zasloužíš si to,“ ujistila jsem ho pohlazením po nose.

„A co naše šampionka, ta odpočívat nechce?“ Paul se opřel o stěnu boxu, usmála jsem se na něj a zakroutila hlavou.

„Ještě ne, chce si užít toho klidu, co tady je,“ pokrčila jsem rameny. Usmál se a došel až ke žlabu.

„A co ty, jak si užíváš být druhý nejlepší ve státech?“ zeptala jsem se. Objal mě kolem pasu a usídlil se mezi mými stehny. S tichým zamručením jsem se o něj opřela a nechala ho, aby vklouzl dlaněmi pod moje tričko a zahříval mi záda.

„Je to fajn. Všichni mě chválí, ale přitom na mě není takový tlak, jako na tebe. A navíc, s vědomím, že lepší než já je jen moje holka je život hned o něco usměvavější,“ zamumlal mi do vlasů. Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně a zavřela oči.

„Aspoň vidíš, proč se schovávám tady,“ zamručela jsem. Lehce se zasmál a prostě mě dál objímal.

„Hele, je ti doufám jasný, že se vracíš s ostatními do La Push,“ připomněla jsem mu náš nedávný rozhovor. Povzdechl si, ale přikývl.

„Jo, já vím, ty přijedeš týden po mně, uděláš zkoušky a na prázdniny se vracíš sem. Já přijedu až na konci sezóny, takže někdy na podzim,“ zopakoval přesně to, co jsem mu vtloukala do hlavy. Pochválila jsem ho jemným polibkem.

„Neboj, uteče to,“ slíbila jsem mu a v hlavě mezitím spřádala plány, jak ho překvapím.

„V tom případě si chci tuhle noc pořádně užít, protože John chce vyjet už zítra,“ naklonil se k mému uchu. Zastřeně jsem se nad tímhle příslibem zasmála a nechala se odnést až nahoru do pokoje.

Ráno mě zastihlo vyspanou do růžova, ale samotnou. Nechtělo se mi věřit, že by Paul svolil k odjezdu, aniž bychom se rozloučili, tomu jsem prostě nechtěla uvěřit. Ale nikde v celém areálu jsem ho nenašla, ani trambus La Push ne. Že schází i moje auto jsem si všimla teprve, když zastavilo na parkovišti a ven z něj se, krom Paula, vyhrnula i štěkající chlupatá koule. Zmateně pobíhala kolem a občas vrazila do Paulových nohou. Teprve potom ji vzal na milost a vzal do rukou. Štěkot v tu ránu přestal.

„Co to proboha je?“ vytřeštila jsem na ně na oba oči. Paul se jen usmál a došel až ke mně. Pak mi to chlupaté klubko podal.

„Štěně? Co chceš prosím tě dělat se štěnětem? Vždyť ze smečky zešílí,“ připomněla jsem mu tu maličkost s vlky. Viděla jsem, co dělala jejich přítomnost s ostatními hafany v La Push.

„On ale není můj. Je pro tebe, má skoro stejnou srst, jako já,“ pousmál se. Vykulila jsem na něj oči a pak mě to klubko kouslo do ruky.

„Jistě, minimálně má stejný zvyky jako ty,“ zabrblala jsem a postavila ho na zem. Přesně včas, ušel pár kroků a vytvořila se pod ním loužička.

„No vidíš, aspoň tě upozornil,“ pousmál se na mě Paul. Potom na mě hodil štěněčí oči.

„Prosím, nech si ho tady,“ zaprosil tiše. Ten prcek na zemi snad věděl, že se jedná o něj, protože se na mě podíval stejně, jako Paul. Získal si mě.

Sklonila jsem se k němu a natáhla ruku, v momentě byl u mě.

„Když tak hezky prosíte,“ povzdechla jsem si hraně a zvedla drobečka nahoru.

„Má nějaký jméno?“ zeptala jsem se Paula. Usmál se a podal mi doklady.

„Shadow? Ty si ze mě děláš srandu?“ zamumlala jsem nevěřícně. Jen zakroutil hlavou a přitulil se k nám oběma blíž. Malý Shadow po něm chňapnul.

„A hele, obranář,“ pousmála jsem se, nechala tam vykolejeného Paula stát a šla sehnat nějakou dobrotu pro psy. Naštěstí jich bylo dalších psů v areálu víc, než dost, z některých šel i strach, pokud jste je neznali.

„Co to je za klubko chlupů?“ vykulil na drobka Joe oči.

„Ale, dárek od Paula, jmenuje se Shadow,“ uchechtla jsem se. Jmenovaný zatím baštil svou porci. Vydával u toho dost zvláštní pazvuky, ale byl roztomilý tím svým štěněčím způsobem.

„Ty, Paule, nejsem si tak úplně jistej, jestli byl ten pes dobrej nápad, koukni, je jím víc fascinovaná, než tebou,“ dobíral si Paula Seth, zatímco se tulil ke Caroline. Ta už věděla všechno, co se týkalo vlků a upírů. Nebála se. Ani jednoho z mých nadpřirozených přátel. Řekla, že když jsem to zvládla já, nevidí důvod, proč ona ne. A ta věc s otiskem se jí líbila opravdu hodně.

„Hm, taky mi to tak přijde,“ zabručel a pokusil se upoutat mou pozornost.

„Kuš, hraju si s ním,“ odehnala jsem ho a dál se s drobkem přetahovala o staré tričko. Všichni okolo se rozesmáli, jen Alice ne.

„Alice, co vidíš?“ otočil se k ní Jasper okamžitě. Ta začala, neslyšitelně pro lidské ucho, mumlat, ale vlci ji, zdá se, slyšeli až moc dobře, stejně jako upíři. Nechala jsem drobka drobkem a otočila se k Paulovi. Na tváři se mu usadil starostlivý výraz.

„Jacobe, rozhodni, jsi náš beta,“ obrátil se na mého bratránka.

„Jdeme s nimi,“ přikývl po chvilce ticha. A Alice poraženě zasténala.

„A vidím velký houby,“ zabrblala. Proč jsem si jen připadala jako páté kolo u vozu.

„Mandy, ten odjezd se podle všeho trošku uspíší,“ obrátil se Paul mým směrem. Čekala jsem, co z něj vypadne.

„Pamatuješ na ty upíry v Seattlu? Za pár dní dorazí do Forks, musíme tam být,“ oznámil mi opatrně.

„Ne. Nikam nepojedete. Copak jste se zbláznili? Zatím jste roztrhali jen jediného upíra a teď si chcete poradit s celou skupinou?“ rozkřičela jsem je.

„Jaspere, ty jim to dovolíš?“ vyhrkla jsem na osloveného. Pokrčil rameny a trošku uhnul.

„Bude nás víc. Oni nevědí, že vlci vůbec existují, navíc, jsou novorození, neumí ani bojovat,“ poznamenal tiše.

„Vy jste se snad všichni zbláznili, ne? Víte co, jděte si, kam chcete, ale nelezte za mnou, až se vám něco stane,“ okřikla jsem je všechny.

„Pojď, Shadowe, jdeme domů,“ broukla jsem drobkovi a chytila ho do rukou.

Odjeli. Ano, přišel se rozloučit, ale já na něj stejně jenom křičela, že je nezodpovědný parchant. A pak jsem se mu rozbrečela v náručí. Jen se pousmál, slíbal mi všechny slzy a slíbil, že na sebe dá pozor. A že se mám postarat o Shadowa, Dreamera i Shadowa. Takový bordel mi v těch jménech udělal.

Caroline zůstala se mnou, teprve s rodiči vyjednávala, co se Forks týkalo. Nechtěli ji pustit, ostatně, vůbec jsem se jim nedivila, bylo jí teprve patnáct. Nakonec si vyškemrala alespoň prázdniny. Musela jsem však zaručit, že nebude bydlet se Sethem. Doufala jsem, že Paulovi nebude vadit, ubytovat ji u sebe.

O další dva dny později odjela i ona a já se chystala na návrat do La Push. Paul mi volal každý večer, Jasper jim dával tréninky boje s upíry a on z nich byl nadšený. Těšil se.

Ten den, kdy to mělo celé vypuknout, jsem sbalila svoje věci a naložila je do auta i s drobkem. Jeden by neřekl, jak za těch pár dní vyrostl.

Joe jel s trambusem hned za mnou, takže jsme vyřešili problém se spaním. Jenže Paul večer nezavolal, tak, jak slíbil. A nezavolal ani ráno. Něco se muselo stát.

„Jacobe, kde je,“ vyhrkla jsem na svého bratránka bez pozdravu. On taky nepozdravil, navíc, zněl dost unaveně. Jestli oslavovali a Paul zapomněl zavolat, podám si ho.

„Mandy, sedíš někde?“ zeptal se mě Jake opatrně. Sotva to dořekl, hrklo ve mně. Odsunula jsem Shadowa kousek na stranu a posadila se. Joe byl v momentě u mě a držel mě za ruku.

„Jaku, co se stalo?“ zeptala jsem se ho znovu, tentokrát o poznání tišeji.

„No.“ Viděla jsem, jak se škrábe na temeni a uvažuje, jak mi to má vlastně říct.

„Trošku se to zvrtlo. Bylo jich víc, než Alice předpovídala, ta zatracená zrzka si po cestě udělala dalších pár upírů, no a my jednoho přehlídli, ale nemusíš se bát,“ začal, můj hysterický hlas ho však přerušil.

„Jaku, k věci,“ okřikla jsem ho.

„Je zraněný.“

Stiskla jsem Joeovi ruku a z očí mi vyhrkly slzy. Jake to nejspíš vycítil, nebo spíš uslyšel, a začal mě okamžitě uklidňovat.

„Mandy, neboj se. Za pár dní bude naprosto v pohodě. Doktor Tesák ho dal do kupy a dopuje ho sedativy,“ ujistil mě rychle.

„Jak dal do kupy?“ Obočí mi vylétlo nahoru a Joeovu ruku jsem konečně pustila.

„On ho ten upír trochu polámal,“ prozradil mi opatrně. Trochu? Ticho bylo výmluvnější, než kdybych něco říkala.

„Kosti na levé polovině těla,“ zamumlal. Opřela jsem si čelo do dlaně a povzdechla si.

„Byla to blbá náhoda, nikdo z nás si jí nevšiml. Můžu tě ale ujistit, že ji Jasper okamžitě rozsápal. A Paul je na tom čím dál tím líp. Všechny krátké a tenčí kosti už má v pohodě, teď zbývá, aby se mu zahojily ty větší,“ uklidňoval mě tiše.

„Já rozsápu vás všechny, se mi zdá,“ zavrčela jsem a přitáhla si na klín Shadowa. Paul měl pravdu, vážně si byli podobní, co se srsti týče.

„Jistě, až přijedeš na zkoušky,“ uchechtl se, „ale můžu tě ujistit, že se po tobě ptá. Kdyby ho Carlisle pravidelně nedopoval, k telefonu by se klidně odplazil,“ dodal ještě.

„Tak buď tak hodný a večer mu dej mobil, to už bych měla být u něj doma,“ požádala jsem ho. Na druhé straně bylo nejdřív ticho a pak výskal radostí.

„Uklidni se, nikdo o tom nesmí vědět, jen zajeď do stáje a řekni to Johnovi, Joe ještě dneska k večeru doveze Dreamera,“ okřikla jsem ho. Okamžitě utichl a nasliboval mi hory doly, i večeři od Billyho.

„To nemusíš, stačí, když zajedeš za Johnem a počkáš mě u Paula, pokud možno s klíči. A nezapomeň, nikomu ani slovo,“ připomněla jsem mu.

„Jak je na tom?“ zeptal se Joe opatrně.

„Polámaný, ale srůstá,“ oddechla jsem si.

„Takže můžeme jet? Dreamer začíná být nervózní,“ upozornil mě. Rychle jsem kývla, zaběhla dozadu s mentolkami v ruce a hned zase ven, do svého auta. Ne, na noc jsme nikde nestáli, jen jsem si šla odpočinout do trambusu a za volant pustila Zacka a Joe Toma, ti zase spal přes den. To až teď ráno se zastavilo, Dreamer potřeboval protáhnout nohy.

„Tak jo, drobku, za chvilku budeme doma,“ pohladila jsem štěně mezi ušima. Šťastně zaňafal a oblíznul mi dlaň. Pousmála jsem se, natáhla se dozadu pro nějakou hračku a pak vyjela.

Trambus jsem velmi brzy ztratila z dohledu zpětného zrcátka, jela jsem rychleji, než byly povolené limity, ale na silniční hlídku jsem naštěstí nenarazila nikde.

Na oběd jsem se stavila v restauraci poblíž Seattlu, měla venkovní terasu, takže tam Shadow mohl být se mnou.

„Kde jsi?“ zeptal se mě Joe, sotva jsem zvedla telefon.

„Za chvilku sjedu na Port Angeles, kde jste vy?“ ozvala jsem se. Byli ode mě jen pár kilometrů, docela mě při tom obědě dohnali. Jenže já jim zase ujížděla.

„Fajn, John už by o vás měl vědět, možná čekej uvítací výbor, já jedu rovnou k Paulovi,“ instruovala jsem ho a odbočila na Port Angeles.

Těsně před Forks jsem musela ještě zastavit, Shadow nutně musel ven. Opřela jsem se o auto a poprvé v životě litovala, že nekouřím, zrovna v tu chvíli by mi cigareta bodla.

Vzápětí se z lesíka ozval vyděšený štěkot a přibližoval.

„Shadowe, co to tam máš?“ zavolala jsem na psa. Přiběhl ke mně s jazykem na hrudi a vyděšeně se sápal nahoru. Hned za ním se za hranicí stromů objevil rezavě hnědý vlk.

„Jaku, tohle jsou blbý vtipy, vždyť z tebe bude mít trauma, chudák malej,“ okřikla jsem svého bratránka. Ten se kašlavě rozštěkal a vrátil zpátky do lesa. Během chvilky byl zpátky a po dvou.

„Takže, jak to mám chápat, sestřenko?“ pousmál se a opřel o auto, stejně jako před chvilkou já.

„Jednoduše, vracím se, mělo to být, pravda, trochu jinak, ale co se dá dělat,“ pokrčila jsem rameny. Usmál se na mě a pevně mě objal.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ zamumlal. Odtáhla jsem se od něj a zle se na něj podívala.

„Co to tam bylo s tím upírem, a pravdu,“ přešla jsem k věci. Povzdechl si a ukázal na auto.

„Nešlo by to po cestě do La Push?“ zeptal se opatrně. Kývla jsem, ale odkázala ho dozadu, vepředu si lebedil Shadow.

„Celou dobu to bylo naprosto v pohodě, Edwarda s Bells jsme uklidili do hor, celé to totiž vedla ta zrzavá čůza Viktorie, no stejně si je našla, ale dopadlo to dobře. My ostatní jsme měli na starost ty dole. Jak už jsem říkal, po cestě si vytvořila dalších pět upírů, ale nebylo to nic, co bychom nezvládli. Jenže, jedna se schovala, a Edward tam nebyl, aby ji slyšel, upozornil nás, až když byla skoro u Paula. Oni, ti noví jsou trochu silnější, a když ho chytila, trochu ho polámala,“ vysvětlil mi to opatrně. Volil slova tak, aby mě moc nerozčílil, to poznal docela dobře, jakmile jsem začala drtit volant, bylo zle.

„Jasper ji hned odtáhnul a roztrhal, prý se jmenovala Bree,“ dodal ještě. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

„Neboj, zítra, nejpozději pozítří ho budeš mít doma, zatím je u Sama,“ uklidnil mě.

„A ty se nastěhuješ kam, k Paulovi, nebo zpátky k nám?“ změnil najednou téma. Vida, nad tímhle jsem nepřemýšlela.

„Asi tak, jako před tím, přes týden u nás, o víkendu u něj,“ pousmála jsem se. Radostně zavýskl, až Shadow poskočil a začal na něj zuřivě štěkat. Natáhla jsem ruku a podrbala ho mezi ušima.

„Klid, drobku, to je jenom Jake, on se jako malej praštil do hlavy,“ zamumlala jsem polohlasně.

„Hej!“ ohradil se zmiňovaný a lehce praštil do mého sedadla.

„Jestli mi budeš mlátit do auta, poběžíš za ním,“ upozornila jsem ho. Okamžitě zmlknul a složil ruce do klína.

„Tak je hodnej pejsek,“ zazubila jsem se na něj do zrcátka.

„V pokoji si budeš chtít uklidit sama? Nebo to mám udělat?“ zeptal se zničehonic. Nedalo mi to, abych se neotočila dozadu a nepodívala se na něj.

„Nech mě hádat, Billy ti nařídil, abys to uklidil, ale ty ses k tomu nijak neměl,“ mrkla jsem na něj. Neochotně přikývl hlavou a zatvářil se jako Shadow, když to nestihl ven.

„Uklidím to tam, jen budu potřebovat pomoct se stěnou vítězství,“ ujistila jsem ho. Konečně se před námi vyloupl Paulův domek.

„Máš ty klíče?“ zamumlala jsem a zajela autem až za dům. Nechtěla jsem, aby mu hned došlo, co se děje.

„Jo, mám, pokud jsem je teda nikde nevytrousil, ne, máš štěstí,“ usmál se a podal mi obrovský svazek klíčů.

„To ty máš štěstí,“ upozornila jsem ho a vzala mu je.

„Netušil jsem, který je od čeho, tak jsem ti nechal zkopírovat všechny,“ pokrčil rameny a usmál se.

„Počkej, to nejsou Paulovy klíče?“ vytřeštila jsem na něj oči. To ho muselo stát podstatnou část zásob. Jen se usmál a kývl.

„Jsi blázen, stačilo říct, poznám klíč od domu,“ zakroutila jsem nad ním hlavou a vydala se ke dveřím.

„Tady to vypadá, jak po výbuchu,“ zamumlala jsem při vstupu do domu.

„No, on odcházeli jsme trochu narychlo,“ poškrábal se na temeni hlavy. Všimla jsem si, že ze stolu zmizely rámečky s našimi fotkami.

„Rozbil je?“ zeptala jsem se Jaka a kývla hlavou ke stěně, kde před mým odjezdem visel obraz mě a Dreamera.

„Hm, zuřil,“ pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a odnesla tašku do ložnice. Jake čekal dole a pokoušel se zabavit Shadowa.

„Je kouzelný,“ usmál se a vzal mu jeho kostičku.

„Mám ti taky jednu koupit?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Nejdřív koukl na mě a pak na hračku ve své ruce.

„Blbý vtipy,“ ucedil, ale k mému smíchu se přidal.

„No nic, pokud vím, Joe s tím druhým chlapem spí nad klubovnou, John jim to nabídl, aby si odpočali po té cestě, prý vyrazí zítra před obědem. Paula přivedeme někdy potom,“ usmál se na mě a rozloučil se.

„A nezapomeň na ten telefon,“ houkla jsem za ním ještě. Mávl mi a zmizel v lese.

„Tak jsme tady sami, drobku,“ broukla jsem na štěně a šla vybalovat. Ještě před tím jsem ale stihla uklidit. A že toho bylo. Můj normálně pořádný vlk nějak zvlčel. Všude se povalovalo oblečení, v kuchyni hora nádobí a pračka narvaná pomalu usychajícím prádlem. Ten tedy vážně vypadl narychlo.

Vytáhla jsem oblečení z pračky a rozvěsila ho po koupelně, naládovala ji dalším a vrhnula se na úklid kuchyně. Ta mi zabrala toho času nejmíň, daleko víc toho čekalo v ložnici a obýváku.

Skončila jsem až pozdě večer, Shadow dávno spal na pohovce, i když měl svůj vlastní pelíšek. Jen ho nemohl dřív najít, tak si ustlal jinde. A Paul pořád nevolal.

„Drobku, jde se spát, nahoru,“ probudila jsem ho opatrně. Vždycky mě rozesmál, jak na mě ospale mžoural a zhluboka zíval. Občas mu uklouzlo i zavytí. Až vyroste, bude skvělým parťákem do stáje i kámoš pro smečku.

Položila jsem mu pelíšek vedle postele a sledovala, jak znovu usíná. Jo, získal si mě, chlupáč jeden.

Do ticha ložnice zazvonil telefon a vytrhl mě tak z polospánku. Sápala jsem se po něm, co nejrychleji to šlo, ale stihla jsem dvakrát zakopnout a jednou si narazit palec, než jsem se k němu dostala.

„Paule?“ vyhrkla jsem do mikrofonu. Na druhé straně se ozval unavený smích a vzápětí bolestivé zaúpění.

„Trdlo jedno, nesmíš se smát,“ vyčinila jsem mu okamžitě a posadila se na postel. Shadow, probuzený mou cestou za telefonem vyskočil nahoru a položil mi hlavu do klína. Tiše bafnul a zavřel oči.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě podezřívavě.

„Ale, jeden takovej, děsně chlupatej, malej a pořád by si hrál,“ mávla jsem nad tím rukou a podrbala Shadowa na krku.

„Mandy,“ upozornil mě.

„Ty si z formy, viď? Shadow,“ vzdala jsem to. V telefonu se ozval dlouhý táhlý povzdech.

„Můžeš mi říct, cos tam sakra vyváděl?“ spustila jsem na něj rovnou. Vyslechl celou mou litanii, o tom, jak jsem mu to říkala, jaký jsem o něj měla strach, když mi neozval a jak mu to spočítám, až přijede. Teprve potom mi došlo, jak moc jsem se překecla. Naštěstí, vážně byl mimo formu.

„Já radši počkám, až přijedeš za mnou. A neboj, zítra se vracím domů, všechno už je zase srostlé, krom žeber mě nic nebolí a ani to morfium už do mě nelijou horem dolem,“ ujistil mě. V jeho hlase byl slyšet mírný úsměv.

„A co ty, nevzbudil jsem tě?“ zeptal se pro změnu on.

„Ne, čekala jsem, až zavoláš, domluvila jsem Jakovi,“ zakroutila jsem hlavou.

„Jo, slyšel jsem, prý jsi v telefonu pěkně sepsula,“ uchechtl se. Ten bolestivý sten se opravdu snažil potlačit. Už jsem se nadechovala, ale utnul mě, že ví.

„To je fajn, tak se nesměj, nebo tam na tebe vlítnu,“ odsekla jsem mu.

„Hm, to by nebylo marný,“ zamyslel se a vzápětí se rozesmál. A pak bolestí málem zařval. To mi stačilo. Hodila jsem stále zapnutý telefon na postel a otočila se na Shadowa.

„Pojedeme za páníčkem, co říkáš?“ pousmála jsem se na něj. Nejdřív vypadal, že by i spal, ale jakmile jsem vzala do rukou klíče, okamžitě ožil. Miloval jízdu autem.

Zhruba za čtvrt hodiny jsem zastavila před domkem Sama a Emily. Nebyla jsem tady často, snad jen dvakrát.

Sam okamžitě vyběhl ze dveří a téměř ve vteřině se zarazil. Stihla jsem si přiložit prst na ústa dřív, než on stihl zařvat moje jméno.

„Překvápko,“ zamumlala jsem tiše a ukázala hlavou na dům.

„Jen běž, bude štěstím bez sebe. A tu kouli chlupů klidně vezmi s sebou,“ usmál se s pohledem na Shadowa.

„Dík,“ drcla jsem do něj a rozběhla se dovnitř do domu. Emily jsem minula po cestě, té jsem nemusela vysvětlovat nic. Jen mi prozradila, které dveře to jsou.

Opatrně jsem otevřela a nakoukla, musela jsem nohou zastavit Shadowa, chtěl se vrhnout dovnitř a skočit Paulovi do postele, stejně tak, jako byl zvyklý u mě.

„Nesmíš, Shadowe,“ upozornila jsem ho a potichu vešla dovnitř. Vypadal zvláštně. U postele ještě stál stojan s kapačkou a vedla z něj hadička, končila však zavěšená dole.

Paul ležel na zádech se zavřenýma očima a zasněným výrazem. A pak otevřel oči.

„No, takhle rychle jsem ještě nikdy neusnul,“ zamumlal a natáhl ke mně ruku. Pousmála jsem se a sedla si k němu na postel.

„Copak tobě se o mě zdá?“ zeptala jsem se ho tiše a odhrnula mu z čela vlasy. Spokojeně zamručel a přivřel oči.

„Jako bys to snad nevěděla, když se mi zdáš každou noc,“ zamumlal. Hned na to vyjekl bolestí, protože Shadow se rozhodl dožadovat svou pozornost.

„Shadowe, dolů!“ okřikla jsem ho. Okamžitě stáhl ocas mezi nohy a seskočil z postele s kajícným výrazem v očích.

„Není ti nic?“ otočila jsem se zpátky k Paulovi a kontrolovala škody. Mohla jsem tušit, že nebude mít žádné oblečení.

„Ne, nic mi není,“ pousmál se a stáhl mě k sobě do postele.

„Ale no tak, vždyť tě ještě bolí žebra. A dole jsou lidi,“ upozornila jsem ho nesouhlasně.

„Ježiši, to už se mi zdá i o Samovi?“ zakňučel poraženě.

„Třeba to není sen,“ navrhla jsem mu. Vykulil oči a zničehonic se rozesmál. Dokud se znovu neozvala jeho žebra.

„Co jsem ti říkala v tom telefonu,“ vyčinila jsem mu a pohladila ho po tváři.

„Právě proto vím, že je to sen. Ve skutečnosti jsi v Connecticutu a až se probudím, zase se mi bude nehorázně stýskat,“ povzdechl si. Usmála jsem se, lehla si k němu a opatrně položila hlavu na jeho hruď. Potěšeně vydechl a zavřel oči.

„Ty doktorovy dryáky zase dělají paseku. Ani vyspat mě nenechají,“ povzdechl si, spíše už ze snu.

„Jenom spi, až se znovu probudíš, budu tady,“ slíbila jsem mu tiše a nechala ho klidně spát. Shadow se mu nakonec uvelebil u nohou.

„Hlídej,“ přikázala jsem mu a potichu z pokoje vyšla ven.

„Jacob už mi to řekl. Vítej zpátky, Mandy,“ usmál se Sam, sotva jsem sešla ze schodů. Oplatila jsem mu úsměv a přijala křeslo i s hrnkem čaje.

„Nemusím ti vysvětlovat, co se stalo, viď?“ mrknul na mě. S uchechtnutím jsem zakroutila hlavou a zhluboka se napila.

„Kdo ti dal recept na tuhle směs?“ vytřeštila jsem na něj oči. Poznala jsem ho po prvním doušku.

„Tvůj táta, ještě když jsem byl malý kluk,“ potvrdil mi mou teorii. Zamrkala jsem, abych zaplašila slzy a znovu se napila. Po těle se mi rozlilo uklidňující teplo a bylinky mírně otupily mé smysly.

„Přepíšu ti ho, skvěle uklidňuje a je dobrý na spánek,“ ujistil mě a začal shánět papír.

„To je dobrý, znám ho,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Jen budu potřebovat pomoc s přípravou, taťka mi to nestihl ukázat,“ posteskla jsem si. V momentě seděli vedle mě a konejšivě mě hladili po zádech.

„Tys to udělal schválně, bídáku,“ obvinila jsem svého někdejšího alfu, když přešel ten nejhorší záchvat pláče. Zapomněla jsem, že má i tyhle účinky.

„Potřebovala si to ze sebe dostat, všechno. Nejen rodiče, ale i vlčici. Všichni ti to viděli na očích. Jenže ty jsi až moc silná na to, aby ses někomu vyplakala na rameni,“ usmál se na mě. Chápavě jsem přikývla a setřela poslední slzy.

„Asi za tebou budu chodit častěji, vážně to pomohlo,“ pousmála jsem se a položila prázdný hrníček na stůl.

„Já vím, proto jsem ho uvařil. A teď už upaluj nahoru,“ kývl hlavou ke schodišti. Vesele jsem se na něj zazubila, stiskla Emily ruku a poslechla jeho příkaz.

Spal stejně hluboce, jako když jsem ho opouštěla. Sotva se za mnou zavřely dveře, Shadow zvedl hlavu, aby zkontrolovat příchozího.

„Šikovný kluk,“ pochválila jsem ho a podrbala za ušima. Byl to ten nejúžasnější československý vlčák, kterého jsem kdy viděla. Zajímalo by mě, kde ho tady sehnal.

„Pustíš mě k němu? Nebo budu muset spát na podlaze,“ usmála jsem se a vlezla si k těm dvěma na postel. Shadow se milostivě přesunul a já si tak mohla lehnout rovnou k Paulovi. Ještě jsem si sundala džíny a tričko, můj vlk i Shadow hřáli naprosto ukázkově. Usnula jsem téměř okamžitě.

Probudil mě tichý smích a cizí nos, zabořený v mých vlasech.

„Miluju svoje sny,“ zamumlal mi Paul do vlasů. Uchechtla jsem se do dlaní a pohladila ho po tváři.

„No, hlavně že miluješ i mě, teda, aspoň doufám,“ pousmála jsem si.

„Ty si nejsi jistá?“ vykulil na mě oči. V momentě byl probraný, aniž by si to uvědomoval.

„A ty si jsi jistý, že tohle je sen?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„Musí to být sen, nikdy by ses sem nemohla dostat tak rychle,“ pokrčil rameny a pokusil se posadit.

„Opatrně, ty žebra máš podle Sama ještě šetřit,“ upozornila jsem ho a protáhla se.

„Co dělá v mém snu Shadow?“ podíval se na mě zničehonic.

„Copak já vím, o čem se ti zdá?“ pokrčila jsem rameny, přelezla přes něj a natáhla se pro džíny.

„Jdu ho vyvenčit, spal tady celou noc,“ broukla jsem a otevřela dveře. Shadow byl v momentě venku a Paul u mě.

„Ty se mi nezdáš,“ vydechl okouzleně a sevřel mě v náručí, i když ho to muselo bolet. Ale nechala jsem ho, chybělo mi to, stejně jako jemu.

„Jak si to dokázala?“ zeptal se nechápavě. Přiložila jsem mu dlaň na rty a umlčela ho tak.

„Přijď za námi ven, Sam s Emily ještě spí, tak ať je nevzbudíme,“ zamumlala jsem potichu a tiše seběhla ze schodů. Shadow stál u dveří a vypadal poněkud ztraceně.

„Už jsem tady, tak šup,“ broukla jsem a otevřela mu dveře. Zvláštní, jak rychle se naučil, že doma je loužička fuj. Pravda, občas se mu to stalo, ale tvářil se pak smutněji, než to kdy zvládal Jake. A ten byl na tyhle pohledy přeborník.

Venku byla ještě zima a já měla jen tričko s dlouhým rukávem. Shadow nadšeně pobíhal po loučce a občas zmizel i v lese.

„Zlato, vždyť mi zmrzneš,“ vyčetl mi Paul a přes ramena přehodil bundu.

„Je to nezvyk, v Connecticutu je tepleji,“ pokrčila jsem rameny a opřela se o něj. Shadow si všiml nového objektu a nadšeně na něj dorážel. Paul mě postavil a pomalu se ke štěněti sklonil.

„Vyrostl,“ poznamenal a pohladil ho po hřbetě. V momentě, kdy ho začal drbat mezi ušima, si ho získal, vlk nebo ne.

„To víš, svědomitě se o něj starám, tak roste jako z vody,“ pousmála jsem se a sklonila se k nim.

„Kdy jsi vlastně přijela?“ zeptal se, sotva jsme se znovu postavili. Shadow uznal, že les je mnohem zábavnější, než my dva.

„Včera, někdy před večerem. Neboj, už jsem stihla i uklidit,“ zazubila jsem se na něj.

„Sakra, tam byl hodně velký binec, viď?“ zamumlal a sklonil oči.

„Neboj, znám tě jako pořádkumilovného kluka, došlo mi, že jsi nejspíš spěchal,“ ujistila jsem ho. Usmál se, objal mě kolem pasu a přitáhl těsně k sobě. Pak se ale zachmuřil.

„Za jak dlouho mi zase odjedeš?“ zeptal se ponuře.

„Až mi řekneš, že mě máš plné zuby. Aktuálně musím ještě před obědem do stáje, rozloučit se s Joeem a zkontrolovat Dreamera,“ usmála jsem se na něj.

„To ale znamená, že…“ začal, ale nenechala jsem ho to dokončit.

„Minimálně do maturity zůstanu, co bude potom, se teprve uvidí,“ kývla jsem hlavou. Nejdřív na mě jen zíral, ale pak mě chytil kolem pasu a točil se se mnou dokola. Sotva jsem se nohama dotkla země, už jsem mu visela kolem krku.

„Rozhodla jsem se po prvním vyřazovacím kole, Joe mi s tím docela dost pomohl. Je to zkouška, jestli spolu opravdu vydržíme, pokud ne, jakmile odmaturuju, nastoupím buď ke Slavevovi na školu, nebo přijmu některou z nabídek z různých stájí a odjedu bez tebe,“ šeptla jsem mu do ucha.

„Toho bych se nebál, jsme pro sebe jako stvoření,“ slíbil mi a otočil se ke vchodovým dveřím. Sam zrovna vycházel ven.

„A, náš lazar se probral,“ usmál se na nás dva. Shadow zpozoroval další objekt na hraní a už si to k němu mašíroval s hravým blafáním.

„Ahoj, štěně,“ houkl na něj a přidřepl si k němu. Shadow byl ostražitý, jakmile ucítil vlka, ale Sam si ho dokázal získat stejně rychle, jako Paul. Pak se najednou otočil, zavrčel a rozběhl se k nám. Na příjezdové cestě se objevil obrovský černý mercedes.

„A je, doktor Tesák,“ zamručel Paul.

„Vidím, že přezdívka se uchytila,“ usmál se na nás Carlisle, jakmile vystoupil z auta. Paul sklopil oči a já dusila smích v dlaních.

„Jo, stejně jako psiska, nebo štěňata,“ zaryla jsem si zase já. Carlisle sice nic takového neříkal, ale jeho „děti“ velmi rády.

„Bod pro tebe,“ kývl uznale. Hned na to se projevil jako profesionál a zaměřil se jen na Paula.

„Co žebra?“ zeptal se ho nakonec. Paul to chtěl zlehčit, ale můj pohled ho zarazil. Vlk nebo ne, kosti má taky jenom jedny.

„Při větší námaze bolí, ale dá se to vydržet,“ povolil nakonec.

„Hm, myslel jsem si to. Každopádně tenhle stav ještě pár dní potrvá. Tvoje hojení je sice abnormálně rychlé, ale úrazy žeber celkově jsou na dlouho,“ kývnul Carlisle hlavou a sbalil si svoje fidlátka. Paul nejspíš chtěl demonstrovat, že ho to ale vůbec omezovat nebude, jakmile doktor trošku poodešel, okamžitě se po mě sápal a vytáhl mě k sobě na klín.

„A co dělá tvoje ruka, Mandy?“ obrátil se Carlisle na mě. Zvedla jsem už mírně zašedlou sádru a kysele se na něj usmála.

„Edward použil jinou barvu?“ pokusil se o vtip.

„Ne, jenom tu ruku používám tak i tak, už s tím mám docela praxi,“ zavrtěla jsem hlavou a opřela se o Paula.

„Ale víš, že bys neměla,“ upozornil mě. Místo odpovědi jsem jen otráveně kývla hlavou. Carlislea to pobavilo.

„Málem bych zapomněl. Gratuluji k vítězství,“ dodal ještě rychle, když už stál ve dveřích. Jen jsem nad tím mávla rukou a zabavila Shadowovi cíp své nohavice.

„Co vy dva, dáte si s námi snídani?“ zeptala se Emily a s úsměvem pozorovala psíka na podlaze.

„Ale jo, proč ne,“ zazubil se na ni Paul a svalil se zpátky na židli.

„A co pro něj?“ ukázala bradou na Shadowa.

„Máš mlíko a nějaké pečivo?“ navrhla jsem. Okamžitě kývla hlavou a zamířila do kuchyně. Já ji následovala se štěnětem v patách. Nakonec jsem pomohla i s tou snídaní.

Hned po jídle jsme se rozloučili a rozjeli k Paulovi domů.

„Já zírám,“ hvízdl uznale, sotva otevřel dveře. Lehce jsem do něj drcla a vešla dovnitř. Dělala jsem, že nevidím prázdná místa na nábytku i na krbu, ale Paul to na mě poznal. Okamžitě zmizel v pokoji a zpátky se vrátil s digitálem v ruce.

„Chci tady spoustu tvých fotek,“ usmál se na mě a strhl mě k sobě na pohovku. Fotil neustále, mě samotnou, s Shadowem nebo nás dva. Málem jsme zaspali Joeův odjezd. Vzpomněla jsem si na něj na poslední chvíli.

Jeli jsme tam Paulovým autem, ostatní totiž pořád nevěděli, že tady jsem. Do stáje měli jet až odpoledne, ale Paul je svolal, že by mohli s koňmi ven. Smála jsem se do dlaně, když vyjel a na smluveném místě čekal, až přijedou i ostatní. Vzápětí se za nás připojili a Jacob odzadu zahájil zdravící fázi s rukou venku z okna. Tentokrát to jelo odzadu a Paul mával jako poslední. Teprve pak jsem jim všem mávla já. Dvě nebo tři vteřiny bylo ticho, teprve pak se strhl povyk a všichni začali troubit jako o život. Před stájí mě z auta doslova vytáhli. Joe s Johnem nás pozorovali s úsměvem.

„Tentokrát už nemám strach ji tady nechat,“ slyšela jsem ho mluvit. Pousmála jsem se, vymotala se z objetí ostatních a zamířila přímo k němu. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla mu rty na tvář.

„Děkuju ti za všechno,“ zamumlala jsem a nechala se objímat.

„A až budeš vědět, kam se přestěhuješ, dej echo, přijedeme ti zkolaudovat nové pole působnosti,“ dodala jsem už s úsměvem. Nejdřív si mě zkoumavě měřil a hned na to se rozesmál.

„Tys mě vždycky znala víc, než ostatní,“ cvrnknul mě do nosu.

„Neboj, už jsem dostal pár nabídek,“ ujistil mě, kousek poodstoupil a pořádně si mě prohlídnul.

„Vypadáš šťastněji, než kdy jindy, jak je vidět, i tobě svědčí tohle podnebí,“ usmál se. Nejistě jsem přikývla a bokem se podívala po ostatních.

„Už nám asi nezbývá nic jiného, než se rozloučit, viď,“ přitáhl zpátky mou pozornost. Smutně jsem přikývla hlavou a znovu ho objala.

„A ne že se zase vybouráš,“ upozornila jsem ho, než stihl nastoupit do trambusu. Vesele se rozesmál a Tom na rozloučenou zatroubil.

„Upaluj, nemůže se tě dočkat,“ drcnul do mě John. Zvesela jsem na něj vycenila zuby a rozběhla se do třetí stáje, následovaná Shadowem i smečkou.

„Ahoj, Snílku,“ pozdravila jsem svého koně přes zavřené dveře boxu. Sotva jsem je otevřela, měla jsem v břiše vraženou jeho hlavu.

„No jo, zase doma, co chlape,“ ozval se Jake a pohladil ho po krku. Za chvilku jsme v tom boxu byli úplně všichni.

Kluci si vyprosili oběd, Paul jim prý referoval o mém kuchařském umění a Jake mu vehementně přizvukoval. A Leah byla jenom ráda, že nemusela vařit. Vůbec mi to nevadilo, udělala jsem Paulův oblíbený kuřecí guláš a všichni se olizovali až za ušima. Leah vyškemrala recept, nakonec jsme se domluvily, že se staví a rovnou jí to ukážu.

Hned odpoledne se vrhli do práce. John žádné námitky nebral, snad jen od Paula a ode mě, my dva nic nemuseli.

„Kde se v něm ten křik vzal, proboha? Na tohle jsem zvykla u Joea, u něj ne,“ vydechla jsem nechápavě, sotva kluci dojezdili.

„Třeba dostal instrukce, jak na tebe správně jít a teď zkouší, jak to bude fungovat na nás,“ pokrčil Seth rameny. Vypadal tak nějak smutně, a já tušila, kdo mu chyběl.

„Přijede na celé prázdniny, už je to domluvené,“ mrkla jsem na něj. Ten vypleštěný pohled za to stál.

„Pokud teda nebude Paulovi vadit ubytovat ji u sebe,“ dodala jsem s pohledem na jmenovaného. Rychle mu došlo, o kom mluvím a souhlasně přikývl. Seth nevěděl, komu děkovat dřív. Nakonec to vyřešil diplomaticky, na Paula se usmál, mě líbnul na tvář.

„Kam teď?“ pousmál se Paul a vyjel z parkoviště.

„K Billymu, ještě nejspíš neví, že tady jsem,“ navrhla jsem. Chápavě přikývl a zamířil daným směrem.

Měla jsem pravdu, Jake mu vůbec nic neřekl.

„Mandy, jsi to ty?“ kouknul na mě nechápavě.

„Mhm, Joe v Connecticutu končí a já chtěla zpátky k rodině,“ pokrčila jsem rameny a objala ho.

„To je dobře, moc dobře,“ zamumlal tiše.

Zůstali jsme tam až do noci, Shadow pochrupoval Billymu v klíně a ten ho nadšeně hladil. Ten malý prcek si získal úplně všechny. I ke Carlisleovi se nakonec lísal, zrádce jeden.

Od Jacoba jsem se dozvěděla, že se Bella bude vdávat. Nesnášel to zrovna dobře.

„Co se děje?“ broukla jsem směrem k Paulovi, když jsme spolu leželi v posteli. Už jsem ho chvilku pozorovala a tvářil se zamlkle.

„Byla jsi u toho doktora?“ zeptal se rovnou. Pod tíhou jeho pohledu se nedalo lhát, i kdybych nakrásně chtěla.

„Ne, ale přešlo to, jakmile skončily závody,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale stejně tam budu muset zajít, nechat si napsat prášky,“ dodala jsem zamyšleně. Paul přikývl a lehce se ke mně přitulil.

„Chceš jít se mnou?“ mrkla jsem na něj. Rychle přikývl a líbnul mě na špičku nosu.

„Rád, v práci mám stejně do konce týdne volno,“ usmál se a znovu zavřel oči. Přitulila jsem se k němu a nechala se laskat po zádech. Byl to takový náš rituál, já ho občas líbla na kůži hrudníku.

„Jsem strašně rád, že jsi zpátky,“ zamumlal z polospánku. Usmála jsem se a pohladila ho.

„Já taky.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!