29.11.2010 [10:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 15×, zobrazeno 3342×

Já toho Mika opravdu zabiju...

Příštích pár dnů bylo poměrně hektických. Vstávala jsem v šest ráno a proběhla se do stáje. Pomohla jsem Johnovi s prací a pak se věnovala Shadowovi. První dny jsem mu jen čistila rány, později jsme začali s lehkou prací na lonži.

Kolem osmi se pro mě většinou stavil Jacob a jeli jsme do školy. V autě jsem se stihla i převléct a nasnídat, Jacob byl prostě zlatíčko.

Po škole jsme jeli domů a pak zase do stáje. To už nás na práci bylo víc a trvalo to míň času, potom jsem většinou ještě odjezdila Dreamera.

Doma jsem se ještě něco málo naučila a pak naprosto vytuhla. Občas se stávalo, že jsem usínala už v autě.

Ale všichni byli skvělí. Neustále mi ve všem pomáhali.

Zhruba po dvou týdnech přišla první dobrá zpráva. Byla sobota a zrovna jsem lonžovala Shadowa, když mi začal zvonit mobil.

„Mandy Blacková, prosím,“ ohlásila jsem se a mávla dlouhým bičem, aby Shadow přešel do klusu.

„Jak se s Shadowem máte,“ zazněl z telefonu Joeův hlas. Zkoprněla jsem na místě.

„Joe?“ zašeptala jsem nevěřícně a rychle zamrkala.

„Ahoj, Mandy,“ pozdravil mě. Zavýskla jsem a vyskočila vysoko do vzduchu. Shadow měl taky dobrou náladu a zařehtal.

„Shadow tě zdraví,“ rozesmála jsem se do telefonu. Joe se o to taky pokusil, ale pak se rozkašlal. Okamžitě jsem ho seřvala, jako dítě. A dala mu spoustu rad a připomínek, co může a co zase ne.

„Ano, mami,“ ukončil můj dlouhý proslov.

„Co Shadow, dostal se z toho?“ zeptal se mě starostlivě.

„To víš, že jo. Zamiloval si to tady. Rány se mu zahojily výborně, pomalu začínají zarůstat srstí. Ztratil sice trochu na svalech, ale to doženem, dřív, než si pro něj přijedeš. Příští týden začnu lehce přiježďovat a pak se uvidí. Ale co ty? Jak ty to zvládáš?“ chtěla jsem vědět. Shadow zatím plynule klusal v kruhu kolem mě.

„No, připadám si jako nepovedená želva v krunýři, a taky ze mě všude visí hadičky a infuze, jinak dobrý,“ odvětil. Viděla jsem před očima, jak sedí v té posteli, všude kolem je plno hadiček, on je zasádrovaný od hlavy až k patě a mobil mu u ucha drží sestřička. Vyprskla jsem smíchy.

„Co to slyším, ty se směješ?“ zahlaholil vesele.

„No jo no, tak nějak teď na smutek nemám čas, a kluci tady mi hodně pomáhaj. V životě jsi neviděl takovou veselou kopu pohromadě,“pokrčila jsem rameny. My o vlcích a vlci vešli do haly. Zakryla jsem mikrofon telefonu.

„Joe,“ houkla jsem na ně. V ten moment se kolem mě sesypali a překotně ho zdravili. Přepnula jsem telefon na hlasitý odposlech. Joe byl poněkud zmaten tou náhlou přízní, ale nenechal se vykolejit.

„Doufám, že mi je tam pořádně hlídáte. Jsou to moje poklady,“ zeptal se jich. Kluci se dušovali, že na nás dávají bacha. Jenže Jacob se zarazil.

„To bacha, Mandy už tvoje není, ta je teď naše a my ji nedáme,“ zavrčel vztekle.

„Vždyť já vím,“ ozvalo se z telefonu smířlivě.

„Tak dost, Joe, ty musíš odpočívat a já teď mám taky práci. Zase zavolej, ju?“ utnula jsem jejich rozhovor. Jake se totiž zase začal tak nějak divně klepat.

Joe se s námi rozloučil a slíbil mi, že mi zavolá, až mu bude líp.

„Co tady vlastně děláte?“ zeptala jsem se kluků.

„No, Jacob tě prý našel, jak si děláš výpisky z Montyho knih, tak mě napadlo, že budeš nejspíš chtít zkusit napojení,“ vysoukal ze sebe Jared.

„Upozorňuju, že tohle dělám poprvé, takže vůbec netuším, jestli se mi to povede,“ upozornila jsem je a odlifrovala na tribunu. Dole jsem potřebovala klid.

Jemně jsem hvízdla a Shadow došel až ke mně. Postavila jsem se k němu čelem, odepnula lonž a začala mu přejíždět dlaní po celé délce hlavy. Shadow tlačil hlavou proti mé dlani a sám nastavoval místa, kde měl hlazení nejradši. Po chvilce jsem přešla k jeho zádi. Stál na místě a ani se nehnul, podle toho, co psal Monty Roberts, by se měl dát na útěk, pokud ne, měla jsem švihnout smotanou lonží kolem jeho zadku. Vyplašil se a rozběhl se ode mě pryč. Tak tak jsem stihla uhnout kopytům. Nutila jsem ho obíhat celou halu v pravidelném cvalu, nejdřív na jednu stranu, později na druhou. On ustupoval, já musela útočit. V jeho řeči, v řeči Equus, to znamenalo odhánění od stáda, já byla vůdčí síla, on se měl podřídit. Alespoň tak to bylo v divokých stádech. Stála jsem rameny v pravém úhlu k jeho hlavě a dávala mu tak najevo jeho podřízenou pozici. Po chvilce začal Shadow natáčet vnitřní ucho směrem ke mně a pomalu skláněl hlavu až k zemi. Když začal přežvykovat, měla jsem napůl vyhráno. Teprve teď jsem mu mohla dovolit přiblížit se. Smotala jsem lonž v ruce a otočila se k němu zády. Sklonila jsem ramena a dívala se do země. Nejdřív se nic nedělo, ale pak jsem ucítila na krku jeho horký dech. Nosem mě šťouchl do ramene. Opatrně jsem se k němu otočila a pohladila ho po hlavě. A pak jsem se rozešla. Následoval mě! Došli jsme doprostřed haly a zastavili se. Zkusila jsem, jestli mě nechá přejíždět rukama po jeho zranitelných místech. Začala jsem u uší, s těmi jsme vždy měli velký problém. Koupili jsme ho od chlápka, co měl ve zvyku bít koně přes uši, pokud neposlechli. Shadow stál klidně a nechal mě dělat, co se mi zlíbí. Ještě jsem mu zvedla nohy, ale bylo jasné, že se mi povedlo to, co jsem chtěla. Do toho všeho přišel John. Viděl, že něco dělám a kluky, jak mě sledují. Došel k nim.

To bylo minulý týden. Dneska jsem měla vzít Shadowa pod sedlo. Všechna práce už byla hotová kolem devíti ráno a stihli jsme odvést všechny koně do výběhů.

„Tak jo, zlato, dneska si zajezdíme,“ pousmála jsem se na Shadowa a otevřela jeho box. Ani jsem nestačila udělat krok a měla jsem jeho hlavu vraženou do břicha.

„Ale jo, to víš, že tě mám ráda,“ rozesmála jsem se a podrbala ho mezi ušima. Najednou jsem měla prázdnou kapsu mikiny.

„Hej!“ okřikla jsem ho a pak se začala smát. Ať mi nikdo netvrdí, že nám koně nerozumí. Takhle omluvný pohled nesvedl ani Jacob, a to už bylo co říct. Štěněčí oči hadr. Jenže vzápětí je vystřídal šibalský pohled a já měla prázdnou i druhou kapsu. Shadow si pochutnával na mrkvičce.

„Ta byla na potom! No jak myslíš, kamaráde, právě sis vyčerpal svůj denní příděl, víc už toho nedostaneš,“ pokrčila jsem rameny a chytila Shadowa za ohlávku, abych mu mohla připnout vodítko na uvázání.

„Prosím tě, všichni víme, že dostane pamlsek kdykoli za ním přijdeš. Za chvilku bude vypadat jak sud,“ poznamenal z uličky Embryho škádlivý hlas.

„To není pravda!“ ohradila jsem se proti tomu nařčení a Shadow zařehtal, ale jeho to jen rozesmálo.

„Potrefená husa kejhá, co?“ řehtal se na celé kolo. Do doby, dokud jsem v ruce nepotěžkala kartáč a nemrskla ho jeho směrem, asi tak o půl metru nalevo. Embry i tak instinktivně sklonil hlavu před letícím předmětem.

„Se běž radši podívat na Pella Ria, to je koule na nohách,“ odsekla jsem naštvaně za odcházejícím Embrym a pohladila Shadowa po krku.

„Neboj, ty nikdy nebudeš vypadat jako sud,“ šeptla jsem mu do hřívy a natáhla se po kovovém hřeblu. Během půl hodinky se Shadow blýskal, jakoby měl jet na závody. Ještě jsem mu pořádně rozčesala hřívu a ocas a háčkem vyčistila kopyta. A mohla jsem sedlat. Kdybych ovšem nezjistila, že jsem v sedlovně zapomněla uzdečku.

„Argh, lásko, počkej tady na mě na chvilku, hned jsem zpátky,“ pošeptala jsem Shadowovi, lípla mu pusu na nozdry a zavřela box. Do sedlovny to bylo přes celý areál.

„Tady se skleróza vážně nevyplácí,“ brblala jsem si pod nosem a proběhla přes dvůr. V sedlovně jsem drapla správnou uzdečku a pelášila zpátky. Tak akorát. V Shadowově boxu byl nějaký cizí maník a Shadow před ním ustupoval na celou délku vodítka.

„Hej! Vypadni od tama!“ křikla jsem na něj. Polekal se on i Shadow. Ještě pořád mu vadily hlasité zvuky. Začal pohazovat hlavou, dokud se neuvolnil uzel, na vazáku. Pak se postavil na zadní. Ten kluk vystřelil z boxu, jakoby mu u zadku hořela koudel. Já to vzala druhým směrem a vběhla rovnou dovnitř.

„Stíne,“ řekla jsem klidně, když dopadl zpátky na přední nohy. Okamžitě se uklidnil a položil mi hlavu na rameno. Teprve pak jsem se podívala na toho kluka. A poznala ho. Chodili jsme spolu do školy.

„Jak se jmenuješ a co tady děláš?“ vyjela jsem na něj z ostra a uvázala vodítko zpět na svoje místo. Budu muset koupit nové, tohle bylo celé roztřepené.

„Jsem Mike, Mike Newton. Slyšel jsem, že je tady kůň, co vyhrál mistrák, tak jsem si ho chtěl prohlídnout,“ vysvětlil mi a sjel mě lačným pohledem. Jo, to ti tak budu baštit.

„No, a taky jsem chtěl vědět, jestli bys se mnou nešla na rande, Amando,“ dodal ještě a příšerně se na mě usmál.

„Tak za prvý, jo, Shadow vyhrál mistrovství, dvakrát, za druhý, koni se do boxu neleze, pokud není někde v blízkosti jeho majitel, popřípadě jezdec, a za třetí, trefil ses, nešla,“ odsekla jsem mu a vzala si ze stojanu sedlo.

„Nějaká nafintěná, ne?“ odfrkl si vztekle. Sladce jsem se na něj usmála a vzala z háčku uzdečku.

„Ne, jenom nejsi můj typ. Nelíbí se mi blond a kluci, co lezou tam, kam nemaj, ještě ke všemu pod pitomou záminkou. A upozorňuju tě, jestli se Shadowovi vrátí jeho strach z kluků tady, tak si mě nepřej,“ zavrčela jsem na něj výhružně a ukázala mu prstem, kde je východ ze stáje.

„My dva jsme ještě neskončili,“ odsekl mi, ale zamířil ven.

„Ale to víš, že jsme skončili,“ zabrblala jsem si pod nosem a vešla zpátky k Shadowovi.

„Klid, Stíne, tenhle blbeček ti nic neudělá,“ konejšila jsem ho a jemně mu vložila do huby udidlo, pak už stačilo jen přetáhnout jeden řemen přes uši a zbytek pozapínat. Ještě jsem dotáhla sedlo a mohli jsme jít.

„Ten blbeček, to nebylo na mě, že ne,“ ozval se od dveří Jacob. Shadow mu zařehtal na pozdrav a natáhl k němu hlavu. Jake ho pohladil po nose.

„Ale ne. Byl tady Newton, snažil se mě pozvat na rande a vlezl dovnitř,“ odpověděla jsem mu, nasadila si přilbu a zamířila ven ze stáje. I s Shadowem.

„Cos mu řekla?“ zeptal se a rychle se zařadil po mém boku.

„Že uhodl, nechci,“ odfrkla jsem si a před stájí se rozhlídla po možném odrazovém můstku.

„Počkej, vyhodím tě nahoru,“ nabídl se Jake. Úlevně jsem se na něj usmála a nastavila holeň. Vyhodil mě do sedla, jako bych nic nevážila.

„Hele, bratránku, přiznej se, co bereš?“ zazubila jsem se na něj. Rychle jsem Shadowa pobídla do kroku, dřív, než se Jake stihl vzpamatovat a ohnat se po nás. Takhle se jen s brbláním pod nosem zařadil ke klukům na tribuně. Tenhle trénink si nikdo z nich nechtěl nechat ujít. John seděl na překážce uprostřed kolbiště, se svou oblíbenou baseballovou čepicí na hlavě, a byl nachystaný udílet rady. Usmála jsem se na něj a nechala Shadowa chodit krokem podél celého hrazení. Po nějakém sedmém kolečku zavelel John ke klusu. Shadow poslechl dřív, než jsem stihla jakoukoli pobídku.

„Hochu, ty seš nějak natěšený, uklidni se,“ mluvila jsem na něj a posbírala si otěže. Nechtěl, ale přizpůsobil se. Za chvilku už jsem mířila na bariéry, položené na zemi. Ještě před prací jsem je rozmisťovala na správnou vzdálenost. Trochu jsem Shadowa zpomalila a přešli jsme všech pět. Na druhou ruku to šlo stejně. Přešli jsme zpátky do kroku. Nechala jsem ho odpočinout a vydechnout. Uvolněně sklonil hlavu a zafrkal.

„Jo jo, kamaráde, taky se mi tady líbí,“ pousmála jsem se a pohladila ho po krku. Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Shadow napřímil uši a podíval se k lesu. I já jsem zaslechla ten šramot. Větvičky křoví, co rostlo u hrazení, se zatřásly a Shadow se vyplašil. Postavil se na zadní a hrabal předníma ve vzduchu. Držela jsem se jeho krku, jako klíště, abych nespadla. Nakonec se mi ho povedlo převážit dopředu, zpátky na nohy. Z křoví vylezl kluk. To byla poslední kapka. Shadow se otočil o sto osmdesát stupňů a dal se na útěk. Se mnou na hřbetě. Snažila jsem se ho zastavit všemi možnými způsoby, jenže pak doběhl až k hrazení. Nezbývalo nic jiného, než se držet. Mohutným skokem jsme se přenesli přes a zmizeli v blízkém lese. Tady už šlo o život. Stromy rostly strašně blízko u sebe a s každým dalším krokem hrozilo, že se o jeden rozmáznem. Doufala jsem, že kluci toho dotyčného chytili, jestli tohle přežijem, bude ho to opravdu bolet.

Přitáhla jsem Shadowovi otěže a bez ustání na něj mluvila. Zatím se všem stromům vyhýbal bravurně, ale pořád jich bylo strašně moc před námi. A bála jsem se, že se ztratíme. Zatím jsem neměla možnost to tady prozkoumat.

Porost před námi začal řídnout a já zaslechla šumění vody. Během okamžiku jsme se ocitli na kamenité pláži. Shadow zařehtal a vrhnul se do vln. No jistě, jakmile zahlédne vodu, zapomene na všechno, i na to, že se před chvilkou splašil, ušklíbla jsem se v duchu a nechala ho.

Bylo sice pod mrakem, ale celkem teplo, tak jsem ho nechala vydovádět. Co na tom, že budu zase mokrá.

Zrovna když jsme vylezli ven, začal mi v kapse zvonit mobil.

„Jsme v pořádku,“ oznámila jsem místo pozdravu a čekala, kdo se ozve.

„Díky bohu. Jenom mi prosím tě řekni, kde jste, ať tam pro vás můžu přijet,“ vydechl John úlevně. Pousmála jsem se nad jeho starostí.

„No, to máš těžký, jsme někde u moře. Nalevo jsou příšerně vysoký útesy, napravo taky, celý je to tady sám šutr, ale běželi jsme celou dobu relativně rovně,“ popsala jsem mu místo i cestu. Asi věděl, kde že to vlastně jsme. Nakázal mi, abych se nehnula z místa a počkala na něj. Pak zavěsil. Pokrčila jsem rameny a seskočila z Shadowova hřbetu. Sundala jsem mu sedlo a opřela ho o jakýsi kmen, aby alespoň trochu vyschlo. Shadow se na mě koukal zvídavým pohledem.

„Jo, kamaráde, musíme počkat, až pro nás přijede záchrana,“ oznámila jsem mu a podrbala ho mezi ušima, když ke mně sklonil hlavu.

„Hele, juknem ještě do vln?“ zeptala jsem se ho a rozhlídla se okolo, z čeho bych mohla nasednout. Ještě jsem si sundala boty, ponožky a vyhrnula pantalony až ke kolenům.

Ten kousek skály tady určitě vyrostl speciálně pro tuhle činnost, napadlo mě, když jsem se z výčnělku jednoho z útesů škrábala nahoru na Shadowův hřbet. Povedlo se.

Lehce jsem zatáhla za otěž a udala mu směr. Zbytek jsem nechala na něm. Radostně zařehtal a rozběhl se plynulým cvalem rovnou do vody. Měl energie na rozdávání. Ve vlnách se mu opravdu líbilo, neustále poskakoval, přeskakoval vyšší vlny a rozbíhal se rychlostí, až voda stříkala všude, kolem nás. Nevím, jak dlouho bychom v té vodě byli, kdybych si nevšimla koně a jezdce na pláži. Stočila jsem Shadowa ke břehu a krokem jsme se vydali zpět.

„Co ty tady děláš?“ vykulila jsem oči na Jaspera.

„Na to samý bych se mohl zeptat já tebe. Kluci ti neřekli, že tohle je naše část pláže?“ zeptal se mě úsečně. Kde je ten kluk, co se mě onehda starostlivě ptal na to, co se Shadowovi stalo?

„Já… já promiň, ale Newton Shadowa splašil, když jsme měli trénink, no a zastavil se až tady,“ zakoktala jsem se. Jasper se rozesmál a mávl rukou.

„Klid, to je v pohodě. Není to zločin,“ usmál se a já málem slítla na zem. Měl fakt krásnej úsměv.

„Koukám, že se mu moře líbí,“ poznamenal po chvilce ticha.

„Líbí? Zbožňuje vodu. Občas mi přijde, že má někde mezi předky vodníka,“ odfrkla jsem si, vděčná za změnu tématu.

„Jinak už je v pohodě?“ zeptal se starostlivě. Teď jsem se usmála já.

„Jo, stehy jsme mu vytáhli před týdnem, krásně se to zahojilo. Teď už jenom, aby nám dorostla srst, vyškubaná hříva a budeme zase krásnej koník, že jo, lásko,“ ujistila jsem ho a pohladila Shadowa po krku.

„Ty mu říkáš lásko?“ vyjekl Jasper nevěřícně. Rozesmála jsem se.

„Jo, taky zlatko, zlatí, kamaráde, lásenko, bobo, mazliku, šikulo, mazlivče a podobně. Ale hlavně Stíne,“ vysvětlila jsem mu a vydali jsme se krokem k mému sedlu. Za chvilku vedle něj leželo to Jasperovo, spolu s botami a ponožkami. A my čtyři byli zase v moři.

„A co zápěstí?“ zeptal se, když naši koně uvolněně brouzdali vodou.

„Nepráskneš mě?“ ujišťovala jsem se. Jakmile kývl, prozradila jsem mu to.

„Ortéza leží doma na stole od toho večera, co mi ji tvůj táta nasadil,“ usmála jsem se provinile.

„Zahráváš si,“ pokáral mě, ale oba jsme se rozesmáli.

„Náhodou, nosím ji na spaní, nebo při úklidu a taky při vaření, když mě Billy nechá,“ ohradila jsem se smíchem.

„Mandy!“ ozvalo se z pláže. Další jezdec a další kůň, tentokrát John. To mu to trvalo tak dlouho? Vždyť Shadow sem doběhl ani ne za pět minut.

„Takže to kino večer platí?“ zeptal se mě ještě Jasper. Kývla jsem na souhlas a pak se vydala ke břehu.

„Proč se s ním bavíš? Je to rival!“ zeptal se mě John po cestě domů. Už jsem chápala, proč mu to trvalo tak dlouho, bral to oklikou po cestě.

„Teda, seš horší než kluci. No a co, že je z druhý stáje, fajn se s ním baví,“ pousmála jsem se.

„Ježiši, ona se mi snad spustí s Cullenem, jestli se tohle kluci dozví...“ pokřižoval se hraně a já se rozesmála.

„Kecko. Opovaž se jim to říct,“ pohrozila jsem mu prstem a vjeli jsme do brány.

„Neboj, pro zachování stájového týmu ani půl slova,“ usmál se na mě.

„Mimochodem, jak se ti na Dreamerovi jelo?“ zeptala jsem se při čištění koní ve stáji. Oba mí miláčci stáli naproti sobě.

„Je skvělej, máš opravdu talent na koně,“ vysekl mi poklonu.

„Ale houby, zvládne ho každý, kdo ho nechá řešit si skoky po svém a jezdí s jemnou rukou,“ mávla jsem nad tím rukou a zavřela dveře Shadowova boxu.

„Jenže to já právě neumím, učili mě, abych skoky řešil já, ne kůň,“ pokrčil John rameny a objal mě kolem ramen.

„Takže jsem rád, že jseš tady ty a jezdíš ho tak, jak potřebuje,“ oznámil mi a doprovodil mě až k sedlovně. Vevnitř byli všichni kluci. Včetně našeho vetřelce. Bojácně střílel pohledem z jednoho na druhého, až zakotvil na mě.

„Tak jestli sis myslel, že tě z jejich spárů zachráním, seš na omylu, hochu,“ reagovala jsem na jeho pohled. Mrsknul po mě zlýma očima, jenže pak se mu do zornýho pole dostal Jacob.

„Nic se mu nestalo, naštěstí,“ odpověděla jsem Jakovi na otázku v očích. Úlevně vydechl. Pověsila jsem uzdečku zpátky na hák a uklidila sedlo. Pak jsem si sedla před Newtona.

„Ten kůň, kterého si dneska splašil, má větší cenu, než celej ten váš obchod, takže můžeš děkovat bohu, že se mu nic nestalo. Teď vypadni, a jestli tě tady ještě někdy někdo uvidí, budeš mít hodně velký problém,“ zasyčela jsem mu před obličejem a ukázala na dveře. Vystřelil jak raketa.

„A já se těšil, že mu konečně rozbiju hubu,“ nechal se slyšet Jared a dosedl na židli.

„My víme, že ti dělal do Kim,“ mávl nad ním Quil rukou. Jared si povzdechl a zasněně se koukal z okna. Asi jsem věděla, na koho myslel.

„Fajn bando. Všechno je hotový, tak upalujte domů,“ rozehnal nás John. Klukům ještě sdělil, že se mají hlásit i odpoledne. Já měla díky ranním nástupům dnešní odpoledne volné. Ještě jsem zaběhla za Shadowem a Dreamerem.

„Kluci, uvidíme se zase zítra,“ slíbila jsem jim a každému dala kostku cukru a pusu na nos. Jacobovo nedočkavé troubení se doneslo až do stáje. Převrátila jsem oči v sloup a vyběhla ze stáje.

„Fofruj, padám hlady,“ oznámil mi netrpělivě a vyjel z brány dřív, než jsem stihla zavřít dveře.

„Taky bych chtěla mít tvý spalování,“ povzdechla jsem si.

„Prosím tě, vždyť seš jak lunt,“ mlaskl nesouhlasně, zatímco se snažil naladit rádio.

„To ti neberu, ale spráskat polovinu toho, co ty, vypadala bych jinak. Nehledě na to, že musím každý ráno běhat a poslední jídlo mám tři hodiny před tím, než jdu spát,“ připomněla jsem mu a otočila knoflíkem na svou oblíbenou stanici. Světe div se, chytila jsem signál.

„Něco lepšího by se nenašlo?“ loupl po mě štěněčím pohledem. Zazubila jsem se na něj a zakroutila hlavou. Jake si teatrálně povzdechl.

„Děláš, jako bychom měli jet dvě hodiny. Zhruba za dvě minuty jsme doma,“ praštila jsem ho do ramene a málem si o něj zlomila ruku.

„Zatraceně, Jaku, kde jsi nabral tyhle svaly? Dát do toho větší sílu, místo na oběd jedem do nemocnice,“ zasmála jsem se a promnula si zápěstí. Děkovala jsem bohu, že mi máma kdysi nakoupila ortézy na všechny končetiny. Hodně krát se mi stávalo, že jsem z tréninku chodila s naraženinami, znovu nahozenými klouby a podobně.

„Proboha jen to ne!“ zhrozil se Jake hraně a bleskurychle zaparkoval před domem. Vběhli jsme se smíchem do domu a pozdravili Billyho. Stihli jsme se i servat o koupelnu. Vyhrála jsem. Jake se totiž zapáčil do futer, jenže zapomněl, že jsem o dost menši a proběhnu mu pod rukama, když se trošku sehnu.

„Pokaždý uděláš stejnou chybu,“ spílal mu Billy, když jsem vešla zpátky do kuchyně.

„On to dělá schválně, ve skutečnosti je gentleman, jen se stydí dát to najevo,“ ujistila jsem Billyho a usedla ke stolu. Jake na mě zavrčel a zapadl do koupelny.

„Stejně by mě zajímalo, jak to s tím vrčením dělá,“ zamumlala jsem si pod nosem.

Rychle jsem vstala a pomohla Billymu s talíři s jídlem. Na Jaka vyšlo mytí nádobí.

„Podšívko jedna,“ zamručel, když jsme se u jeho pokoje rozdělili. Jemu zbývaly tři hodiny do dalšího nástupu do stáje a mě čtyři do schůzky s Jasperem. Tak jsem si nastavila budíka a šla spát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Twilly (17.02.2012 10:07)

Tak rande e Cullenem, co? Mno dobrá, a kde máme skřítě?

13)  Fanny (01.12.2010 19:19)

Tak rychle? Na to nejsem zvyklá... Ale je to skvělé

12)  Kamikadze (01.12.2010 16:21)

no, nevim, možná dneska, možná zítra

11)  Bosorka (01.12.2010 11:54)

A kdy bude další díl?

10)  Kamikadze (30.11.2010 19:51)

raduš, taky bych takhle ráda pracovala, ale nějak nezbývá čas, denně odjezdím minimálně jednoho koně, v péči mám tři

8)  Kamikadze (30.11.2010 10:50)

Fanny, neboj, až k tomu dolezem, tak to vysvětlím, zas tak složitý to nebude
Hanetko, jsem ráda, že se ti to líbí

7)  Hanetka (29.11.2010 22:09)

Krása... Kami, je to čím dál lepší. Moc se mi to líbí... taky koně miluju a to spojení se Stmíváním je nápadité.

6)  Fanny (29.11.2010 21:22)

Sedět na Stínovy já (pokud bych to přežila, Newton je určitě mrtvej! Vlézt k cizímu koni do boxu a pak ho ještě splašit? ... Ale jinak nádherné a dneska ještě delší než obvykle, další plus. A nad těma upírama jsem taky přemýšlela, Camilla je měla zvyklé, ale tady to tak jednoduché asi nebude co?

5)  Linfe (29.11.2010 20:27)

4)  Kamikadze (29.11.2010 14:24)

neboj, vysvětlení příjde, jenom, nevím, proč by se měli bát vlků, de facto jsou to taky zvířata, já vím, že predátoři, ale tihle konkretně ne, a jejich pach je úplně jiný, teda, myslím

3)  Bosorka (29.11.2010 12:46)

Já koně miluji ( a nikoliv v salámech!), ale nikdy jsem neměla příležitost nakouknout pod pokličku. Jen se divím, že se koně neboji vlčáků a upírů.

2)  Kamikadze (29.11.2010 12:42)

jsem ráda, že se ti to líbí, svět koní je totiž i můj svět

1)  Bosorka (29.11.2010 11:22)

Moc se mi líbí tvůj popis koňského světa.....člověk se dozví spoustu věci

1