16.02.2011 [18:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 3159×

Probudila jsem se do tmy pokoje svým vlastním křikem. Zdálo se mi o vlčici. Zase. Na balkónové dveře někdo zabušil, až se otřásla skleněná výplň.

„Mandy, pusť mě dovnitř!“ snažil se na mě dovolat Paul. Buď ještě nespal, nebo ho můj křik opět vzbudil.

„Dobrý, už jsem vzhůru, běž spát,“ houkla jsem na něj a praštila sebou zpátky do peřin. Natáhla jsem se po mobilu a chtěla zkontrolovat čas, jenže mě zase vyrušil.

„Neusnu bez tebe,“ ozval se a já převrátila oči v sloup.

„Jo, jistě, to ti tak sežeru,“ mumlala jsem, ale pustila ho dovnitř. Překvapilo mě, že se teprve zešeřilo. Čekala bych tmu a noc.

„Se nedivím, nemůžeš spát, když je, eh kolik je vlastně hodin?“ zeptala jsem se, sotva kolem mě prošel.

„Něco kolem půl deváté. Proč tady máš tmu jak v hrobce?“ oplatil mi otázku. Mávla jsem rukou a zamumlala něco o světle a spánku.

„Vidíš to, zapomněla jsem ti vyřídit pozdravy od Daie,“ plácla jsem se do čela a zašla do koupelny natočit si sklenici vody, tak nějak jsem měla žízeň.

„Jak se má? Už vypadal líp?“ zavolal na mě. Vešla jsem zpátky a zakývala hlavou. Stál před vitrínou s mými trofejemi.

„Nevěděl jsem, že jsi až tak dobrá,“ pousmál se, jakmile mě ucítil. Zakroutila jsem hlavou.

„Já ne, to Shadow je miliónový kůň,“ pokusila jsem se o odpor. Přitáhl si mě blíž a líbnul na špičku nosu.

„Ty na tom máš taky obrovskou zásluhu,“ ujistil mě spolu s dalším polibkem.

„Dai je v pohodě, loudil pamlsky,“ zamumlala jsem trhaně. Tiše se mi zasmál do ucha a napůl mě odnesl, napůl odtáhl, k posteli.

„Chceš koukat na film, nebo půjdeme spát?“ nabídla jsem mu dvě možnosti. Vybral ten film, ale musím uznat, že jsem se smála celou dobu, Jak vycvičit draka prostě neomrzí. A pak jsme si prohlíželi fotky od novinářů, ty, na kterých jsem byla s našimi na závodech. Dokonce se na některých z nich poznal, ty byly z dekorování. Vyprávěl mi, jak ho štvalo, být neustále porážen o tři roky mladším jezdcem, holkou navrch. Ale zároveň obdivoval můj vztah k Shadowovi.

„Jezdila si někdy někoho jiného?“ zeptal se, když nenašel jedinou fotku, na které bych nebyla s Shadowem.

„Začínala jsem s poníky. K osmým narozeninám mi naši dali Tikkityho. Bílý Connemarský pony. Můj první vlastní kůň. O čtyři roky později dostal tu koliku. V té době k nám přišel Shadow a já byla jediný volný jezdec. Ze začátku to byl fakt docela boj, na závody nás Joe poslal až po dvou letech společné práce, ale nikdy jsem těch pádů nelitovala,“ pousmála jsem se nad vzpomínkami.

„Máma s tátou nebyli proti, abys jezdila takhle mladého hřebce?“ vykulil na mě oči. Uchechtla jsem se.

„Ani nevíš, jak. Seřvali Joea i mě, zakázali mi sem dokonce chodit, ale utekla jsem z domu. Prý mě hledali celou noc, prohledali celý areál, než Joea napadlo kouknout se k Shadowovi. Našli mě, jak spím zkroucená v jeho žlabu a on mě bránil. Nepustil dovnitř nikoho, ani Joea. Ten rozhovor mě probudil,“ pousmála jsem se. Jejich výraz byl poněkud vykulený, když viděli, jak mi Shadow fouká do vlasů, nechává se drbat na čele a ohání se po každém, kdo by chtěl dovnitř. Zvlášť, pokud jste si všimli všech modřin, oděrek a ranek na rukou i na obličeji. A dlahy na zápěstí. To vše z pádů z jeho hřbetu.

„ A co bylo dál?“ naléhal na mě, jako bych vyprávěla pohádku.

„Myslíš po tom, co mě táta seřezal za ten útěk? Naši pochopili, že to není v Shadowovi, to jeho chování, že za to nemůže. Všechno bylo v jeho výchově. Od bývalého majitele neznal nic, krom bolesti, surovosti a trestů, nikdo mu nedal najevo, že tady ho nic takového nečeká. Musela jsem na něj jinak. Tak jsem ho přestala jezdit,“ pokračovala jsem tedy dál. To už seděl přede mnou a hltal každé moje slůvko.

„Prostě jenom tak? Řekla sis, nemá to cenu, tak ho jezdit nebudu?“ vykulil na mě oči a já se rozesmála.

„Ale vůbec ne, vlastně jsem přestala jezdit úplně.“ Znovu na mě vykulil oči, ještě než stihl cokoliv říct, položila jsem mu přes rty dlaň. Vtiskl mi na ni polibek a pohledem mě vybídl k pokračování.

„Chodili jsme spolu na procházky na vodítku, ve výběhu hráli na honěnou, blbli v jezeře a proháněli se ve sněhu. V jeho boxu jsme pak spolu odpočívali a já se tam i učila. Ten rok jsem měl výborné známky,“ uchechtla jsem se.

„Rok? Tys vydržela rok jen tak s ním být a nezkusit se na něj projet?“ vyhrkl. S úsměvem jsem kývla.

„Je to stejný, jako s milováním. Čím víc to oddaluješ, tím lepší to pak je, víc si to užiješ,“ pokusila jsem se to přirovnat. Nejspíš mě i pochopil, protože měl v očích zase ty jiskry.

„Učili jsme se navzájem. On lásce, přátelství a důvěře, já zákoutím koňské duše. To proto jsem poznala, co chybí Dreamerovi,“ pokračovala jsem dřív, než stačil cokoliv udělat.

„A Joe nás nechal, Shadow ho začal respektovat, jako sobě rovného a přítele. To mu pro začátek stačilo.

Na jedné z těch procházek mě napadlo, že už bych to mohla zkusit. Bylo to padesát na padesát, kdyby bylo ještě moc brzo, musela bych s Shadowem začít úplně od začátku.

Byli jsme u jezera a já neměla nic, krom vodítka a ohlávky. Shadow do té doby přibral, pravidelným pohybem zesílil a byl na něj opravdu hezký pohled.

Nechal mě na sebe nasednout úplně bez problémů, poslouchal na sebemenší přenesení váhy, dokonce i na hlas. Dlouho to bylo to nejúžasnější, co mě v životě potkalo.

Začala jsem na něm jezdit pravidelně, pořád bez sedla, jenže Joeovi to začalo být divné, každý den jsme mizeli a prý jsme vypadali nadšeněji, než kdy jindy. A tak nás jednou sledoval. Říkal, že nemohl uvěřit svým očím. Do té doby naprosto nezvladatelný kůň poslouchal třináctiletou holku, málem na myšlenku. Bez sedla, bez uzdy, v té době už i bez ohlávky, prostě jenom tak. Proháněli jsme se po louce a nakonec skončili v jezeře,“ zazubila jsem se na něj. Přitáhl si mě do náruče a políbil do vlasů.

„Když jsme z té vody vylezli, i Joe vyšel ze svého úkrytu. Shadow ho pozoroval trochu bojácně, ale když Joe mi pomohl na zem a pevně mě objal, šťouchl do něj nosem a stali se přáteli na život a na smrt.

Začali jsme zase trénovat. Se vší parádou, sedlo, uzdečka a skoky. Bič a ostruhy jsem nechávala ve stáji, nebyly potřeba. Ale pořád jsme spolu utíkali k jezeru. Pak přišly závody a zbytek už znáš,“ pokrčila jsem rameny. To už jsme leželi, já s hlavou na jeho hrudi a Paul mě hladil po zádech.

„Ale nevyhrávali jste hned, ne? Chci říct, ze začátku měl docela kolísavé výsledky,“ zeptal se tiše. Usmála jsem se, vymotala se z jeho objetí a lehla si na bok.

„Nejezdila jsem ho jen já. Sotva se z něj stal ten beránek, co znáš, ozvala se Catherine. Trpěla utkvělou představou, že je nejlepší jezdec na světě, takže Shadow patří jí. Joe s tím nemohl nic dělat, kůň byl sice jeho, ale Cathetin otec je členem správní rady společnosti, která nás sponzoruje, pokud si chtěl Joe udržet místo, musel se podvolit. Jenže ta káča prostě nebyla schopna pochopit, že Shadowa nemůže řezat tak, jako toho svého chudáka. Tak ji zastavoval před skoky a shazoval ji. Když jsem s ním začala vyhrávat, Joe si postavil hlavu a Slave, ředitel a majitel té společnosti, mu to posvětil,“ vysvětlila jsem mu. Chápavě přikývl a natáhl se pro polibek. Nebránila jsem se, sama jsem si vyžádala další, až jsem mu seděla na klíně a skláněla se nad jeho tělem.

„Takže co, už jsi mi odpustila?“ zeptal se opatrně. Hraně jsem se zamyslela a posadila se. Jeho ruce rázem zkoumaly moje stehna a boky. Cítila jsem, jak se mu to líbí.

„Úplně ještě ne, ale jsi na dobré cestě,“ rozhodla jsem se, rychle ho líbla na rty a slezla z postele. Natáhla jsem si pyžamové kraťásky a otevřela dveře.

„Chvilku počkej, jenom pro něco zaběhnu a hned jsem zpátky,“ usmála jsem se na něj, když vstával.

Doufala jsem, že dole nikdo není, pokud jsem na kytaru nehrála já, tak většinou nikdo. A nepletla jsem se, nebo aspoň ne úplně. Klubovna sice byla plná, ale všichni sledovali záznam z nějakých dostihů. Kytara stála v rohu, osamocená a nehlídaná. Podařilo se mi ji uzmout, aniž by mě někdo zpozoroval. Ha, byla bych skvělý špión.

„Chystáš soukromý koncert?“ ozvalo se mi za zády a mě podklesla ramena. Toho špióna beru zpět.

„Taky, ale chci ho naučit na ni hrát,“ zazubila jsem se na Joea a vyklusala schody nahoru.

„Kytara,“ vydechl a počkal, až ji položím na postel, a pevně mě objal.

„Ani nevíš, jak moc se mi po tvém hlase stýskalo,“ zamumlal mi do vlasů šťastně. Musela jsem se nad jeho radostí usmát.

„Na můj zpěv možná taky dojde, ale ty se jdeš učit hrát,“ upozornila jsem ho, stále ještě s úsměvem. Vykulil na mě oči, uskočil dozadu a schoval ruce za záda.

„To asi není dobrý nápad,“ zakroutil hlavou. Povzdechla jsem si a poklepala na místo vedle sebe. Ani se nehnul.

„Neboj, není to nic těžkého, naučím tě tři nejjednodušší akordy, souhlas? Zbytek přidáme postupně,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Když nereagoval, přilezla jsem já k němu.

„Fakt se nemusíš bát,“ usmála jsem se a nástroj mu podala. Přijal ji váhavě, ale přijal.

Poradila jsem mu, jak ji má držet a přelezla za jeho záda.

„Koukni, tohle je A moll, takhle ty tři prsty,“ ukázala jsem mu ten první, nejjednodušší.

„Není těžký, měla jsi pravdu,“ pousmál se.

„To ne, ale takhle kytara má na tebe moc úzký krk, potřebovals bys širší, pro začátek to však stačí,“ pokrčila jsem rameny a ukázala mu další akord, G.

„Tohle se dá hrát dvěma způsoby, ty se nauč tenhle,“ upozornila jsem ho.

„A jak vypadá ten druhý?“ zeptal se. Ukázala jsem mu to a on mě hned začal napodobovat, dokud jsem ho neplácla přes ruku.

„Říká se tomu cikánské G, tak se ho neuč. Já můžu, mám krátké prsty a takhle je natáhnout mě bolí,“ vysvětlila jsem. Chápavě přikývl.

„A ten třetí?“ navrhl nedočkavě. Zasmála jsem se a vyhmatala C. Další akordy byly podstatně těžší.

„Tak, a teď je zkus zahrát, hezky jeden po druhém,“ pousmála jsem se a opřela se hrudí o jeho záda.

Zkusil A moll, ale rezonovalo to. Přitlačila jsem mu na prsty a hned to znělo líp.

„Nemusíš se bát, ta kytara něco vydrží,“ zamumlala jsem mu do ucha. Otřásl se a krk kytary sevřel pevněji.

„Skvěle, teď C,“ poradila jsem. Tenhle se mu povedl napoprvé.  A tak jsme blbli ještě půl hodinky, než si začal stěžovat, že ho bolí prsty. Pravda, měl je otlačené

„Počkej zítra, to teprve budou bolet, až si to budeš opakovat,“ slíbila jsem mu a vzala si kytaru zpátky.

„Ani se neptám, je mi to jasný,“ pousmála jsem se a zahrála prvních pár tónů Holky od koní. Stočil se do klubíčka, hlavu si opřel o moje nohy a poslouchal. Po hodině usnul.

Opatrně jsem odložila kytaru a odhrnula mu z obličeje vlasy. Nechal si je kvůli mně narůst, teď je měl kousek pod uši a nehorázně mu to slušelo.

„Kdybys tak věděl, jak moc chci celou tuhle komedii ukončit, ale nemůžu. Nevážil by sis mě, kdybys věděl, že jsem schopna odpustit ti cokoliv. Jsem do tebe pořád otisknutá, víš? Ale nechci, abys mi znovu ubližoval, moc to bolí. Takže budu ještě pár dní hrát,“ vysvětlovala jsem spícímu vlkovi a jemně přejížděla prsty po jeho obličeji.

„A já budu dělat, že ti to baštím,“ zamumlal a objal mě rukama kolem pasu. V momentě jsem měla v klíně jeho hlavu.

„A já jsem v háji,“ zamumlala jsem přiškrceným hlasem. Povolil svoje sevření a bleskově ležel nade mnou a díval se mi do očí.

„Nechci ti ubližovat, už nesnesu pohled na tvoje slzy. Znovu už ne,“ zamumlal mi do rtů. Zabloudil dlaní pod mé tričko a neomylně mířil vzhůru. Ztuhla jsem a přestala jeho líbání oplácet. Zachvěla jsem se, když mi prsty přejel přes hroty prsou, ale nic víc. Teprve pak si všiml, že nespolupracuju.

„Copak je?“ zeptal se tiše. Zakroutila jsem hlavou a odtlačila jeho ruce pryč. Zkoumavě se na mě podíval.

„Ty nechceš,“ zamumlal a stáhl se. Posadila jsem se a jemně ho políbila.

„Nemůžeme,“ opravila jsem ho, „jsem člověk, a prášky taky neberu,“ dodala jsem na jeho tázavě zvednuté obočí.

„A jestli chceš říct, že by sis dal pozor, můžeš si otevřít dveře, pokud nechceš proletět zavřenými,“ zamračila jsem se, sotva jeho dlaň napodobila předchozí trasu.

„Spíš jsem chtěl navrhnout mazlení,“ pokrčil rameny. Z úst se mi vydral povzdech, ale znovu jsem ho zarazila.

„Ty víš, že nám dvěma jenom mazlení nestačí, na to jsme oba moc divocí,“ připomněla jsem mu. Se souhlasným povzdechem se dotáhl a lehl si na záda. Přikryla jsem nás oba zároveň a uvelebila se na jeho hrudi.

„Jak si to vlastně myslela s tím otiskem? Už přece nejsi vlk,“ zeptal se zničehonic.

„No, to jsem nebyla ani po cestě z Kalifornie. Něco z toho otisku ve mně zůstat muselo, jinak bych ti nikdy takhle rychle neodpustila,“ zamumlala jsem v polospánku.

„To je pravda. Sám si to neodpustím nikdy,“ přitakal smutně. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.

„Ublížil jsem ti. Věděl jsem, že tě to může zabít a přesto jsem se s tebou rozešel. Jak si správně řekla Samovi, to já zabil vlčici a nikdy si to neodpustím. Vím, jak moc si ji měla ráda,“ ubezpečil mě. Položila jsem mu dlaň na tvář a pohladila ho.

„Tak už toho nech, co se stalo, už změnit nemůžeš. Zbývá ti jedině snažit se, abych toho odpuštění nelitovala,“ pousmála jsem se. Políbil mě do dlaně a nádherně se usmál. Znovu jsem si položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči.

Probudily mě jeho prsty, přejížděl jimi po tetování, jako by se s ním seznamoval. Kdy jsem přišla o tričko?

Slastně jsem zavrněla a protáhla se.

„Dobrý ráno, herečko,“ usmál se. Vykulila jsem na něj oči a nakonec zavrtěla hlavou. Vstali jsme spolu, dokonce mi vehementně pomáhal pyžamových kraťásků, ty mi jako jediné zůstaly, oproti tomu, u oblíkání spíš zdržoval.

„Jsem u Dreamera, kdyby mě někdo hledal,“ zavolala jsem na něj do koupelny. Zrovna si čistil zuby, já to stihla, zatímco se on oblíkal.

„Ahoj, zlato, tak co, jak se ti tady líbí?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a vklouzla do jeho boxu. Nezapomněla jsem ani na mentolky. Oblízl mi dlaň a šťouchl do mě nosem, Shadow ve vedlejším boxu ublíženě zařehtal.

„Neboj, taky dostaneš,“ slíbila jsem mu. V tu chvíli však byl v centru mé pozornosti Dreamer, lehce do mě šťouchal a dožadoval se další mlsky.

Jak jsem Shadowovi slíbila, taky na něj došlo. Zblajzl druhou polovinu balíčku mentolek.

„Tady tě mám, shánějí se po tobě u snídaně,“ ozvalo se mi vedle ucha. Se slastným úsměvem jsem se o něj opřela.

Další den už jsme v klubovně snídali sami. Bylo pondělí a ostatní měli školu. A tak to bylo po celý zbytek týdne. Spali jsme buď u Paula, nebo u mě, ale jen spali. Joe se totiž rozhodl, že mě zničí.

Sotva jsme se nasnídali, klusali jsme do stájí, každý měl na starost jednu, zbytek byl na ostatních zaměstnancích. Původně jsem pracovala jen já, jenže pak Joe nachytal Paula, jak mi pomáhá a přidělil mu jednu vlastní, když se mu chtělo tak strašně moc pracovat. Paul tu noc strašně zuřil. Nevadilo mu, že musí makat, ale že mě Joe tak šíleně přetěžoval. Nedal si vysvětlit, že jsem dřív tenhle zápřah zvládala naprosto v pohodě. Ráno poklidit jednu stáj, před obědem odjezdit dva koně, odpoledne další tři. A ještě jsem byla večer schopna probírat s ním jednotlivé tréninkové plány. Teď jsem měla o jednoho koně míň a večer jsem umírala.

Byl rozhodnutý si s Joeem promluvit. Naštěstí se mi povedlo vymluvit mu to, jen netušila jsem nakolik a hlavně na jak dlouho.

V polovině týdne jsem si zvykla i na pátého koně, co mi přidal. To už Paul nevydržel a dost škaredě se s ním pohádal. Tedy, hádal se Paul, Joe mu odpovídal s naprostým klidem. Když skončili, Paul vystřelil ven a přes svůj vztek si mě ani nevšiml. Pousmála jsem se a nakoukla do dveří kanceláře. Joe se jen usmál. Hupsla jsem do křesla naproti stolu a tázavě se na něj podívala.

„Jaká bude reakce, přidáš mi dalšího koně, aby měl proč řvát?“ pousmála jsem se. Zakroutil hlavou a podal mi jakýsi časopis.

„Strana patnáct, mám ti od Johna vzkázat poděkování, že ses ho rozhodla nepotopit,“ usmál se a přihodil ještě jakési plánky.

„Už?“ vykulila jsem na něj oči. Normálně měly být k dispozici až týden před začátkem.

„Federace změnila pravidla. Trasy parkurů pro mistrovství musí být k nahlédnutí čtrnáct dní před začátkem,“ vysvětlil mi a zahrabal se zpátky do papírů. Znamení, že můžu jít.

„Jo, a oba máte tři dny volna, vážně si zhubla,“ zavolal na mě, ještě než jsem zavřela dveře.

Paula jsem našla u mě v pokoji. Zuřil, klepal se a přitom se snažil neproměnit.

„Jak je to dlouho?“ zeptala jsem se ho opatrně a odložila plánky i časopis na nejbližší skříňku.

Natočil ke mně hlavu, ale dál drtil parapet okna.

„Jak je to dlouho, co ses naposledy přeměnil?“ upřesnila jsem svůj dotaz. Dřevo pod jeho prsty začalo praskat.

„Celou dobu, co jsem tady,“ zamumlal a zpod rukou mu začaly padat třísky.

Chytila jsem ho za předloktí a táhla pryč. Vypadal překvapeně a zároveň měl v obličeji strach.

Zastavili jsme se až v lese.

„Teď tady nikdo není,“ usmála jsem se a ustoupila o pár kroků dál. Stihl si sundat šortky a tričko. Přede mnou stál můj stříbrný vlk. Natáhla jsem k němu ruku, šťouchl mě do dlaně a dokonce mi ji olízl. V momentě jsme skončili na zemi a já ho drbala na břiše. Od břicha jsem se dostala až k uším a Paul se mi roztékal pod rukama.

„Co si zajít k jezeru, máme tři dny volna,“ navrhla jsem. Bleskově se postavil a setřásl mě za tak na zem.

„Hele, to bolelo!“ okřikla jsem ho se smíchem. Smutně zakňučel a otřel se mi o obličej.

„To je dobrý, přežiju to,“ uklidnila jsem ho a natáhla se po jeho šortkách. Moje mikina měla velkou kapsu.

Pohledem jsem vyhledala obří vlčí tělo a zpozorovala, že leží na břiše. S vypísknutím jsem se vyškrábala na hřbet a zabořila prsty do té úžasné srsti na krku. Blaženě zavrčel a postavil se. Pak se rozběhl.

Zastavili jsme se až u jezera. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Ne, nezapomněla jsem dýchat, ale jeho rychlost mi to trochu znemožňovala. Paul se zadíval na klidnou hladinu jezera.

„Ne, do vody ne,“ zavrtěla jsem se vehementně. Vůbec to nevzal v potaz.

„Tak aspoň počkej, až si sundám oblečení,“ zaskuhrala jsem. Vmžiku ztuhnul na místě.

Sundala jsem si mikinu, tričko i džíny a zula si boty. Seděl na zadku a zkoumavě mě sledoval.

„Jestli si myslíš, že půjdu do naha, tak sni dál,“ setřela jsem ho a vydala se k vodě.

„Ježíš, ta je studená!“ vykřikla jsem a v momentě byla zpátky na břehu.

„Pro mě ne,“ ozvalo se mi u ucha, majitel hlasu mě chytil do náruče a rozběhl se do vody.

„Paule! To studí!“ vyjekla jsem, ale ani to s ním nehnulo. Naopak, sotva jsme se dostali do větší hloubky, letěla jsem vzduchem.

Vynořila jsem se s prskáním.

„Ty blbečku jeden, co kdyby byly na dně kameny!“ zařvala jsem na něj. Jemně zakroutil hlavou a přitáhl si mě blíž i přes moje protesty.

„Myslíš, že bych něco takového riskoval? Mám to tady prohlídnuté,“ pousmál se a líbnul mě na nos. Mračila jsem se dál.

„Ale no tak, neznáš léčbu šokem?“ usmál se a lehoulince se dotkl mých rtů.

„Znám, ale řekla bych, že za poslední rok jsem těch léčení šokem měla dost,“ odsekla jsem mu, vyškubla se mu a odplavala do středu jezera. Potopila jsem se pod hladinu a plavala ke dnu, nebylo to moc hluboko, tak dva tři metry, a člověk se v tom tichu skvěle uklidnil.

Podplavala jsem Paula, otáčel se na místě a čekal, kde se vynořím. Vypadal nervózněji, než jindy. Přejela jsem mu nehty po lýtku a málem chytla kopačku, ale mělo to svůj účinek. Potopil se až ke mně, jenže já musela zpátky nahoru, docházel mi vzduch.

Vmžiku jsem se ale potopila zpátky a hleděla mu do tváře, rozmazané vodou. Usmál se a vytáhl mě nahoru.

„Máš výdrž, potápko,“ pousmál se.

„Ještěrka, vlčice, herečka, potápka, co to bude příště?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Cokoliv, co budeš chtít, lásko,“ zamumlal mi do ucha. Zachvěla jsem se. To slovo znělo z jeho úst, jako svaté.

„Je ti zima? Jestli jo, tak půjdeme ven z vody,“ navrhl mi starostlivě.

„Nebylo to zimou, ale mohli bychom, mám dojem, že moje nohy už další nápor pohybu nevydrží,“ souhlasila jsem a vydala se zpátky. Sotva jsem však dosáhla na dno, už mě držel v náručí a nesl.

„Nebudeme tvoje překrásné nohy zatěžovat,“ usmál se a donesl mě až na břeh.

„Kecko, sem bych ještě došla,“ zasmála jsem se, ale nechala ho, dokonce jsem mu kolem krku omotala ruce.

Položil mě do trávy a lehl si vedle mě, zima rázem zmizela.

Prsty přejížděl od spodního kraje podprsenky až k pupíku.

„Máme se jak dostat do města?“ zamyslel se nahlas.

„Motorka,“ připomněla jsem mu. Usmál se a líbnul mě na holé bříško.

„Fajn, takže jedeme do nejbližší drogerie. Máme tři dny volna a já vážně nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ zašeptal mi do kůže těsně nad lemem kalhotek. Jeho dech hladil a mě naskočila husí kůže. Tak nějak mi mluvil z duše.

Do obchodu jsme dojeli, dokonce se nám povedlo nakoupit a dostat se zpátky do stájí. Tím naše plány hasly.

„Mandy, je mi to líto, ale volno končí. Do půl hodiny přijedou trambusy z La Push,“ oznámil mi Joe zkroušeně. Oba jsme se zhroutili podél mých dveří s poraženeckým zasténáním.

„Co jsem komu udělala?“ zavyla jsem zoufale a šla se převlíct do jezdeckého.

„Ale budeš jezdit jenom Shadowa a Dreamera,“ houkl na mě ještě trenér, než zavrzaly schody.

„Jak se k nim budeš chovat?“ zeptal se Paul s obavou v hlase. Zarazila jsem se s tričkem na půl cesty dolů.

„Nevím. Tobě jsem odpustila zčásti díky otisku. Jacob je ale rodina, Leah nejlepší kámoška. Setha beru jako mladšího brášku, Jareda, Embryho a Quila zase jako starší bráchy a John mi pomohl, když jsem to potřebovala nejvíc. Ale stejně nevím,“ povzdechla jsem si a dokončila původní pohyb.

„Dej tomu čas, ty se vždycky rozhodneš správně,“ ujistil mě a objal kolem pasu. Přitiskla jsem se k němu a opřela se o něj.

„A Dreamera už asi taky jezdit nebudu, co?“ zamumlal mi do ucha. Zaklonila jsem hlavu a setkala se s jeho uličnickým pohledem. Zbožňovala jsem ty jiskry v jeho očích.

„Přijede ti Daida, takže už ne,“ zazubila jsem se na něj a vyškubla se mu. A v tu chvíli mi to došlo.

„Počkej, Joe říkal trambusy, ne trambus. Ale kvalifikovaný nebyl nikdo, krom nás dvou a Caleba,“ zamyslela jsem se. Bleskově jsem na sebe natáhla první tričko po ruce a seběhla o patro níž.

„Jak si to myslel s těmi trambusy?“ vyhrkla jsem, sotva se otevřely dveře. S pobaveným úsměvem se na mě podíval. Neřekl nic, dokud jsem se neuklidnila a neposadila do křesla.

„Rozhodli jsme se vypsat krom mistrovství i nějaké rámcové soutěže. Slave to posvětil a sehnal další sponzory. Nejnižší bude mít sto deset centimetrů. Dokonce je vypsaný Kia Motors Cup. Výška sto čtyřicet centimetrů, trošku komplikovaný kurs, ale hlavní cenou je úplně nová Kia Sportage,“ vysvětlil mi. Kia Sportage?

„Dreamer má hotovou kvalifikaci na mistrovství, ale nejede. Tohle je o dvacet centimetrů nižší, než jeho výkonnost,“ podívala jsem se na něj tázavě, Bylo otázkou času, kdy z něj ten příkaz vypadne.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys to nechtěla zkusit,“ vylezlo z něj nakonec a mě spadla spodní čelist.

„Zeptat? Tys mě tam ještě nepřihlásil?“ vykulila jsem na něj či. S úsměvem mi podal další plánek parkuru a na klávesnici počítače stiskl klávesu.

„Teď už jo. Dreamer je tvůj kůň, ne můj. Nemůžu rozhodovat,“ pousmál se. S přikývnutím jsem se sklonila nad plánek.

„Není to zas tak zlé, dost se to podobá jedné z kvalifikací,“ zamumlala jsem a zkoumala ho dál.

„To jo, ale určitě tam uprostřed kolbiště nestálo auto,“ usmál se.

„Ne, ale altán pro personál parkuru,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„V tom případě není co řešit, přihláška už je poslaná. Takže fič do stáje a nasedlej si Dreamera, přidáš se ke své skupině. Pak to tady všichni důkladně probereme. A když sjedeš do bistra pro ty litrové kelímky s kafem, vůbec se nebudu zlobit,“ usmál se.

„NCIS navždy, co?“ zazubila jsem se a vyběhla z kanceláře ven. V křesle před dveřmi seděl Paul.

„Jake mi právě volal, za dvacet minut jsou tady,“ oznámil mi a chytil mě za ruku.

Na dvoře právě zastavila dvě těžká auta a Paul se rozhodl, že mě od nasazování uzdečky Dreamerovi bude zdržovat lechtáním.

„Jestli s tím okamžitě nepřestaneš, tak z tý stáje poletíš!“ okřikla jsem ho. Pomalu mi docházela trpělivost. Ve chvíli, kdy jeho prsty zabloudili na moji extrémně citlivou kůži paže, došla.

„A ven!“ zavřískla jsem. V momentě se zarazil a chtěl to zkusit znovu, dokud neuviděl můj výraz. Z boxu, a následně i ze stáje, vystřelil jako raketa.

„Dneska spíš u sebe!“ křikla jsem za ním ještě. U trambusu byla sešrocená celá smečka.

„Ale no tak, Mandy, to mi přece neuděláš,“ zaskuhral. Jediné, čeho se dočkal, byl letící kartáč.

„Řekl bych, že udělá,“ ozval se Kyle a pozdravil mě kývnutím hlavy. Výborně, do kompletní skupiny chyběl už jen on.

„Ty, Mandy, proč je Dreamer v uličce?“ zeptal se mě opatrně. Převrátila jsem oči v sloup a šla sjednat nápravu.

„Trubko, beze mě se z boxu nechodí,“ vyčetla jsem mu a konečně zapnula tu uzdečku.

„Kde se zase flákáte?“ sprdnul nás Joe, sotva jsme vešli do kolbiště. Mrkla jsem na tribunu, kde byl Billy a nadšeně mu zamávala. Joe se rázem stal nedůležitý a Dreamer poslušně zamířil k hrazení.

„Ahoj, Mandy,“ usmál se na mě.

„Ahoj, počkáš, až odjezdím? Skočím ti kolem krku potom, Joe by totiž byl jinak zralý na kazajku,“ zazubila jsem se na něj vesele. Přikývl, celý rozesmátý, ale přikývl. To už si vedle něj posedali i ostatní ze smečky. Stočila jsem pozornost zpátky na svého trenéra.

„Skončilas?“ zeptal se. „Tak laskavě začni makat!“ zařval, když jsem s úsměvem kývla. Koutkem oka jsem uviděla Jacoba, jak na něj vykulil oči.

S úsměvem jsem kývla znovu a zařadila se k ostatním. A šlapali jsme krokem.

„Kyle! Mandy! Znovu! To nebyl nájezd! V tempu a hlídat odskok!“ křikl na nás snad posté. Začínala jsem toho mít tak akorát, ale poslechla jsem a znovu na ten oxer najela. Tentokrát se mu líbil. Kolmák za ním však ne.

„Amando Black! Co to ksakru mělo znamenat?“ zařval, až se otřásly trubky hrazení.

„Co se ti furt nelíbí? Odskoky nám vychází, nic nepadá, do ničeho neklepeme a chyb v sedle si taky nejsem vědoma,“ rozhodila jsem frustrovaně ruce. Dreamer si ještě přidupl.

„Mlčím a jedu znova,“ rezignovala jsem, když se nadechoval k dalšímu křiku.

Po hodině nás přestal trápit, ke konci už ani tak moc neřval.

„Proboha, co to do něj vjelo?“ vydechl Kyle zmoženě a dosedl na podlahu sedlovny.

„To nevím, asi se chtěl blejsknout před Johnem, furt nadával, že jsem tam zlenivěla,“ zamumlala jsem a svezla se vedle něj. Hned jsem po něm střelila štěněčíma očima. Jen tázavě zvedl obočí.

„Bistro, kafe, auto. Klíčky, nebo řídíš? Prosím, prosím,“ zaškemrala jsem a on se zasmál. Během chvilky jsem v rukou svírala klíče jeho Toyoty Raf4.

„Tak jo, jdu skočit Billymu kolem krku a pak sjedu pro to kafe. Chceš taky?“ otočila jsem se na něj a oprášila si zadek.

„Kdybys byla tak hodná, s cukrem a mlíkem. A Zackovi to samé, počítám, že to bude kvůli Kia Cupu,“ upřesnil svou prosbu. Kývla jsem s úsměvem.

Billy stál před klubovnou a ostatní za ním. Pozdravila jsem je kývnutím hlavy.

„Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi tady,“ usmála jsem se, zatímco Billyho dlaně kopírovaly moje záda.

„A já jsem rád, že tě zase vidím s radostí v očích. To, co ke mně před nedávnem přijelo, si nebyla ty,“ usmál se jemně.

„Mimochodem, těsně před závody přijede i Sam s Emily, Sue, Charliem a Bellou,“ dodal ještě. Vykulila jsem na něj oči. Pročpak to?

„Jsi rodina, byla jsi členem smečky a Charlie má dovolenou,“ pokrčil rameny. Moje otázka se mi nejspíš promítla do tváře. Aha.

„Co pokoj, dal ti Joe pěkný?“ ujišťovala jsem se. Přikývl a pak ukázal hlavou na Johna, stojícího nalevo.

„Ahoj, Mandy. Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se opatrně.

„Šlo by to později? Pádím do bistra pro kafe a pak budeme s Joeem probírat trasy na ten Kia Cup,“ navrhla jsem. S úsměvem přikývl. V mém hlase totiž nebyla žádná zloba, ani nenávist.

„Vezmeš mě s sebou?“ ozval se za mnou Paul.

„Ne,“ štěkla jsem po něm.

„Ty máš minimálně dvoudenní zákaz přiblížit se ke mně na víc, jak čtyři metry,“ upozornila jsem ho. Vykulil na mě nevěřícně oči.

„Za to lechtání,“ vysvětlila jsem mu, vyplázla na něj jazyk a rozběhla se k autu. Před budovou stálo sousoší. No jo, piercing.

Zaklepala jsem na dveře Joeovy kanceláře, držíc v ruce balení čtyř obřích kelímků kafe, a nakoukla dovnitř. Bylo tam trochu těsno

„Tak já přijdu za chvilku,“ ujistila jsem všechny přítomné a chtěla odejít.

„To je dobrý, ten program si spustit umíš, projektor jede, trasa už je v počítači a kluci za chvilku dorazí,“ zamítl Joe můj návrh a sledoval kafe mlsným pohledem. Vybrala jsem to jeho a podala mu ho.

„Je v tom mlíko a dvojitá dávka cukru, ale Mike se nedíval,“ mrkla jsem na něj. Mrknutí mi oplatil. Daniela se ho totiž snažila přivést na zdravější stravu a my ostatní mu potají nosili mlsky a kafe.

Hned za mnou dorazili Kyle se Zackem, Joe nám rozdal laserové ukazovátka a mávl rukou ke stěně. Spíš než vymýšlení trasy, nás bavilo blbnout spolu.

„Takoví jsou pořád?“ zeptal se John, zatímco se zbytek smečky, s Paulem v čele pochechtával. Na zdi totiž probíhala slušná hra na honěnou.

„Horší, když je jich všech šest, jsou na zabití,“ poznamenal Joe a mrsknul po mě papírem, zmuchlaným v kuličce.

„Co já? Já právě vyjížděla oblouk,“ ohradila jsem se dotčeně. To už nikdo nevydržel a naplno se rozesmáli. Naštvala jsem se, zvedla zmuchlaný kus papíru a hodila ho po Jakovi. Zmlknul a podíval se na mě tázavým pohledem.

„Ty víš za co, šutr po ruce nemám,“ pokrčila jsem rameny a otočila se zpátky k plánku.

„To znamená co, odpuštěno?“ zeptal se nejistě. Všichni utichli jako na povel.

Zavřela jsem oči a poslechla své srdce.

„No co mám s vámi dělat,“ pronesla jsem naoko rezignovaně. V ten moment se všichni slétli kolem mě a drtili mě ve svém objetí.

„Chybělas nám, sestřičko,“ zazubil se na mě Seth.

„Vy mě taky, bráško,“ usmála jsem se a počechrala ho ve vlasech.

„No počkej, a co jsem já?“ ohradil se Kyle.

„Ty seš můj velkej brácha, zatímco Seth mladší,“ rozlišila jsem je. Všichni se rozesmáli nanovo a já byla konečně opravdu šťastná. Měla jsem zpátky rodinu.

Později jsem šla ven s Johnem, tak, jak jsem mu slíbila.

„Chybíš nám tam Mandy,“ poznamenal, když jsem přijala snad desátou omluvu.

„Jo, taky se mi stýská,“ přiznala jsem. Vážně se mi stýskalo. Po našich bitkách v seně nebo v slámě. Lítání po výbězích a po lese, skákání z útesu a podobných kravinách.

„Vrátíš se?“ položil mi konečně tu správnou otázku.

„Ne. Příští rok odmaturuju tady a pak nastupuju na univerzitu, co bude součástí stájí,“ odmítla jsem jeho nabídku.

„Aha. No, i tak jsem rád, že jsi byla nějakou dobu naším členem,“ konstatoval. Drcla jsem ho do ramene a usmála se.

„Přijedu se tam na vás občas podívat. Paul je tam doma a taky to tak zůstane, když bude chtít. Nebudu ho nutit jít se mnou,“ pokrčila jsem rameny. Zastavil se a podíval se mi do očí.

„Ty se s ním chceš rozejít? Zničí ho to!“ oznámil mi temně a zatřásl se mnou.

„Johne? Jde z tebe strach,“ upozornila jsem ho tichým hlasem. Vážně z něj šel strach.

„Ale má pravdu,“ ozvalo se za námi. Zavřela jsem oči a povzdechla si.

„To já taky,“ zamumlala jsem. John mě pustil a nechal nás o samotě.

„Paule, já se opravdu nemíním do La Push vrátit. Patříš tam, proč bych tě měla tahat pryč? Jen kvůli svému štěstí? To vážně neudělám. Nechci říkat, že je Rachel špatná, je to fajn holka, ale přesně tohle udělala. Já to kvůli sobě nechci, radši náš vztah ukončím, když vím, že jsi tam šťastný. Máš tam kořeny, smečku i Daidu,“ zkusila jsem mu vysvětlit svou pravdu.

„To nejdůležitější tam ale nemám. Tebe. A nebudu šťastný nikde, kde nejsi,“ odporoval mi. Zastavil se přesně čtyři metry ode mě. V momentě, kdy jsem kývla hlavou, stál u mě a držel mě v náručí.

„V tom se od Rachel lišíš. Chtěla, abych La Push opustil, prý nás tam žádná budoucnost nečekala. Ty mě chceš nechat jít, přestože tě to bude strašně moc bolet. Jenže já nemůžu být šťastný s vědomím, že tě něco bolí, to po mě nechtěj,“ zakroutil hlavou.

„To přejde, tentokrát jsi otisk, ne otištěný,“ připomněla jsem mu. Se zavrčením chytil mou hlavu do dlaní a podíval se mi do očí.

„Tohle už nechci slyšet. Na otisk ti kašlu, miluju tě i bez něj a víc, než jsem kdy miloval Rachel.“ Každé slovo vyslovil pevným a důrazným hlasem. Pak ale svěsil ramena a pustil mě.

„Jestli ti nestačí tohle, tak už fakt nevím,“ povzdechl si. Zvedla jsem dlaň a pohladila ho po tváři.

„Amo, Paule, amo,“ zamumlala jsem tiše. Zvedl hlavu a zadíval se na mě tázavým pohledem. Poznala jsem chvíli, kdy mu to došlo, v ten moment totiž drtil moje rty.

„Taky tě miluju,“ zašeptal mi do rtů, když se kousek odtáhl. Zářivě jsem se na něj usmála a opřela se o jeho hruď.

„Ale stejně dneska spíš ve svém pokoji.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!