27.01.2011 [18:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 5×, zobrazeno 3014×

„Já ho vážně upálím!“ zařvala jsem na celý dům. Paul stál v momentě u mě a hledal útočníka. Žádného však nenašel, tak si dřepl před postel, na které jsem seděla, a tázavě se na mě podíval. Podala jsem mu svůj mobil.

„Vím, že budeš slavit narozeniny i Silvestra se smečkou, ale zvu tě na oběd. Ještě než odmítneš, vzpomeň si na svůj slib. Chci svou šanci… P. S. Vezmi si něco elegantního,“ přečetl došlou zprávu nahlas. V hrudi mu začalo dunět a ustoupil o několik kroků dozadu.

„Uteč!“ křikl na mě. Tak to teda ani omylem.

Pomalu jsem vstala a pár kroky překonala vzdálenost mezi námi. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a tiše broukala melodii Holky do koní. Zbožňoval ji.

„Ty jsi neskutečná, fakt,“ vydechl trhaně, přestal se třást a už ani nevrčel. Pak po mě ale mrsknul rozzlobeným pohledem.

„Až ti příště řeknu, uteč, laskavě mě poslechni. Opravdu bych ti velmi nerad ublížil,“ vyčetl mi. Sladce jsem se na něj usmála a položila hlavu zpátky.

„Ani mě nehne. Nevyděsíš mě, Jacobovi se to taky nepovedlo,“ ujistila jsem ho.

„Asi budu muset jet domů,“ poznamenala jsem věcně, při prohlížení skříně. Paul byl tak hodný, že mi pár poliček uvolnil, ale rozhodně jsem si s sebou nevzala nic do společnosti.

S povzdechem si natáhl džíny a vzal si klíčky od auta. Zabavila jsem mu je, spolu s bundou a tričkem. Zvědavě se na mě podíval.

„Prosím, prosím,“ zaškemrala jsem. Okamžitě mě pochopil a rozesmál se.

„Dobře, ale budeš mi muset vrátit tu bundu. Sousedům bude divný, když do tý kosy vylezu jenom v džínách,“ souhlasil a natáhl ruku. Zkoumavě jsem si jeho hrudník prohlídla a zakroutila hlavou.

„Ne-e, mě se takhle líbíš víc,“ oznámila jsem mu vzdorovitě. Pokrčil rameny a najednou jsem bez trička byla i já.

„Nápodobně,“ ujistil mě těsně před tím, než mě políbil.

„Brkni Jacobovi, aby ti přivezl celou skříň,“ zamumlal mi do kůže bříška.

„Za chvilku,“ zasténala jsem slastně, jeho prsty zrovna našli tu správnou cestu.

Z chvilky se nakonec vyklubala hodina a půl a Jake dojel za dalších třicet minut.

„Nech mě hádat, Cullen si žádá tvou přítomnost,“ odfrkl si znechuceně. Pokrčila jsem rameny, co jsem měla dělat.

„Tys vážně přitáhl celou skříň?“ vykulila jsem na něj oči, když po mě hodil dvě sportovní tašky. Pokrčil rameny a z auta vytáhl můj kosmetický kufřík, to už jsem si smíchy kecla na zadek.

„Jsi skvělý bratránek, fakt,“ ujistila jsem ho a odměnila pusou na tvář. Mávl nad tím rukou a starostlivě se na nás podíval.

„Zvládáte to, nebo se chcete navzájem pozabíjet?“ zeptal se opatrně. Nebylo třeba slov, jen jsme se s Paulem na sebe podívali. V tom pohledu bylo řečeno vše.

„Jasně, chápu. Jste rádi, že jste sami,“ kývl hlavou a obrátil se na Paula.

„Opovaž se příštích pár dní proměňovat, fakt nepotřebuju vidět, jak vypadá… no však ty víš,“ upozornil ho. Přísahala bych, že pod tou mahagonovou kůži mírně zčervenal.

„No nic, letím zpátky, Rebeca vaří oběd,“ oznámil nám zasněně a utekl ze dveří. V momentě byl ale zpátky a vesele se na mě zubil.

„To rádio je úžasný,“ usmál se a zmizel nadobro. Pobaveně jsem nad ním zakroutila hlavou.

„To nemyslíš vážně, že ne!“ zaburácel pokojem jeho nespokojený hlas. Usmála jsem se a dál prohlížela kraťoulinké černé šaty na ramínka se změtí šňůrek na zádech.

„Proč ne, víš, jak dobře se sundávají?“ pokrčila jsem rameny. Zavrčel a vytrhl mi je z ruky.

„Co ti má co ta pijavice sundávat šaty?“ obořil se na mě. Usmála jsem se, zatlačila mu do hrudi a počkala, až pár kroků ustoupil.

„On ne,“ prozradila jsem tajemně a vzala si šaty zpátky. V očích se mu blýsklo poznání.

„Tak je nech tady a vezmi si je večer na stáj, máme silvestrovskou oslavu,“ oznámil mi opatrně.

„Silvestrovskou, nebo narozeninovou?“ zeptala jsem se ho podezřívavě. Slíbil, že to nikomu neřekne.

„Ta první, slibuju,“ ujistil mě. Pokrčila jsem rameny, hodila šaty na postel a zahrabala se zpátky do tašky.

Mobil znovu zapípal, Paul u něj byl dřív, než já.

„Máš dvě hodiny,“ zabručel. To bylo trochu málo.

Vylovila jsem další, tentokrát černé s červenou výšivkou, zase na ramínka, jen měly holé záda. Aspoň, že dosahovaly do poloviny stehen.

„Fakt tam nemáš něco jinýho?“ zeptal se mě zničeně. Zakroutila jsem hlavou, hmátla po samodržících punčochách, černých kalhotkách a zapadla do koupelny.

Ven jsem vylezla vykoupaná, voňavá a s vyžehlenými vlasy. Už zbývalo jen líčení.

„Ehm, nejsem si jistý, jestli tě takhle někam pustím,“ zamumlal mi do ucha ve chvíli, kdy jsem kontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle v ložnici. Usmála jsem se, opřela se o něj zády, on mě objal kolem pasu a položil si hlavu na moje rameno. Vypadali jsme jako stvořeni jeden pro druhého.

„Oblíkneš se takhle někdy jenom kvůli mně?“ zaškemral tiše. Pohladila jsem ho po ruce a otočila se k němu čelem.

„Klidně i líp a kdykoli budeš chtít,“ usmála jsem se.

„A navíc, koukej, co jsem si nechala,“ dodala jsem a ukázala na řetízek na krku, krom toho, na zápěstí se mi houpal náramek od Leah.

„Tak pojď, odvezu tě na hranici. Máš u sebe mobil?“ kontroloval mi ještě kabelku. Plácla jsem ho přes ruku a vzala si ji zpátky.

„Mám všechno,“ uklidnila jsem ho a nazula si zimní kozačky, byl tak šlechetný, že mi nastavil kabát.

„Zavolej mi hned, jak skončíte, a kdyby něco, tak taky, přijedu tě zachránit,“ kladl mi na srdce, když jsme zastavili. Za dělicí čárou stálo nastartované auto.

Pohladila jsem ho po tváři a zlehka políbila.

„Neboj se o mě, vrátím se v pořádku a se všemi litry vlastní krve,“ ujistila jsem ho tiše.

„Tak jo,“ pousmál se, natáhl se přese mě a otevřel dveře. Než jsem stihla vystoupit, podařilo se mu ukrást si pár polibků. K Jasperovu autu jsem došla poněkud rozechvělá.

„Sakra, ten s tebou ale pořádně mává,“ hvízdl uznale, sotva ucítil moje pocity. Podívala jsem se na něj skrz mlžný opar v mých očích a usmála se při vzpomínce na naše malé ranní dobrodružství.

„Ten otisk nejspíš nabírá na síle, co,“ posmutněl. Aha, tohle mě nenapadlo.

„Já ti to říkala, miluju ho,“ pokrčila jsem rameny, „mimochodem, díky za motorku, ale mě si vážně nekoupíš,“ dodala jsem významně. Nejdřív na mě vyvalil oči a pak se rozesmál. Čím to, že dneska každého rozesmívám?

„Já si tě ale nechtěl koupit. Zjistil jsem přes Joea, že jsi v Connecticutu jednu měla, tak jsem ti chtěl udělat radost,“ vysvětlil mi.

„A pro zajímavost, Joe mě má radši, než Paula,“ podíval se na mě samolibě.

„Nezná tě tak dobře, jako já,“ uzemnila jsem ho a podívala se na cestu před námi. Ještě pořád jsme stáli.

„Kam vlastně jedeme?“ změnila jsem téma.

„Znáš restauraci SIP?“ zeptal se tajemně. Vykulila jsem na něj oči, kdo by neznal nejdražší restauraci v Seattlu.

„To nemyslíš vážně, že ne,“ ptala jsem se, ale s úsměvem smetl moje poslední naděje. Nastartoval a rozjel se.

„Kontroluješ moje emoce, viď?“ pousmála jsem se faktu, že, navzdory jeho bláznivé jízdě, můj žaludek nijak neprotestoval, naopak, užívala jsem si to.

„Pane Cullene, vítejte. Salónek pro Vás i pro slečnu je připraven,“ přivítal nás číšník v livreji.

„Dárek si vezmeš hned, nebo po jídle?“ zeptal se mě a pomohl mi z kabátu.

„I ty, Brute?“ povzdechla jsem si poraženě. Přikývl, chytil mou dlaň a přitáhl si mě blíž. Odtáhla jsem hlavu z dosahu jeho rtů, tohle jsme si nedomluvili.

„Jen narozeninový,“ zaprosil pohledem. A nejspíš na mě zase použil tu svou moc, protože, než jsem se probrala, nejen že mě líbal, já mu to oplácela. Odtáhl se, když jsem přestala spolupracovat.

„Ještě jednou tohle uděláš a o svou šanci přijdeš, slib neslisb,“ oznámila jsem mu ledově. S takovou radostí bych mu jednu švihla, ale bolelo by to mě, ne jeho.

„Promiň, nemohl jsem si pomoci,“ usmál se šibalsky. Vykašlala jsem se na bolest.

Ruka mi vystřelila dřív, než jsem si stihla cokoli uvědomit, a že to v ní křuplo, jsem slyšela i já.

Nutno dodat, že se chytil za tvář a ublíženě se na mě podíval, že by to přece jen bolelo? Rychle ho to však přešlo, když uviděl, že slzy zadržuju jen silou vůle. Pak všechno dostalo rychlý spád. Číšník nápomocně donesl ledové obklady a chtěl dokonce volat záchranku, ale Jasper odmítl. Ruku mi chladil vlastními dlaněmi a měl v plánu odvézt mě za Carlisleem, takže zaplatil nevyužitou rezervaci a posadil mě do auta.

„Je mi líto, že sis o mě zlomila ruku,“ omluvil se mi, zatímco jsme se vysokou rychlostí řítili směrem k Forks. Já se zaobírala svým zápěstím, oproti dřívějším zkušenostem totiž spíš bolest přestávala, než aby zesilovala. Nic neoteklo a jediné, co jsem cítila, bylo občasné cuknutí.

Než jsme dojeli k jejich vile, vyslechla jsem stovku dalších omluv a ruka už byla citlivá jen na silnější dotek.

„Jaspere, nespletl ses? Není to zlomené,“ divil se doktor Tesák. Seděla jsem na stole v jeho kanceláři/ordinaci a vesele komíhala nohama.

„Můžu tě ujistit, že bylo. Křupnutí jsem slyšela i já,“ ozvala jsem se taky. Nechápavě zakroutil hlavou, ale obvázal mi celé předloktí.

„V tom případě to nechápu,“ zakroutil bezradně hlavou.

„Vlčí uzdravování, doktore Tesáku,“ smál se ve dveřích Edward, zmetek jeden, zase mi to vytáhl z hlavy, zaklela jsem v duchu procítěně.

„Doktor Tesák?“ podíval se na mě jmenovaný se zvednutým obočím. Pokrčila jsem rameny a vycenila zuby.

„Nemáme tesáky,“ upozornil mě, ale koutky úst mu cukaly, jak se snažil svůj smích tajit.

„Detail,“ mávla jsem nad tím rukou a seskočila ze stolu, povedlo se mi to, aniž bych každému ukázala svoje pozadí.

„Nicméně, vlčí regenerace by to vysvětlovala,“ kývl souhlasně a podal mi kabelku. Vytáhla jsem z ní mobil, abych mohla napsat Paulovi. Odpověď mi přišla téměř okamžitě, jako by snad čekal, až mu napíšu.

„Odvezu tě tam,“ kapituloval Jasper, kývla jsem na srozuměnou a se všemi se rozloučila spolu s omluvou, že narušuji jejich rodinný program, ale ujistili mě, že se nic nestalo a že jsem u nich kdykoli vítaná, tak proč jsem měla problém, jim tu poslední věc věřit.

„Ještě jsem ti nedal dárek,“ pousmál se Jasper smutně a zastavil na hranici. Na kolena mi položil malou krabičku a dlaň okamžitě stáhnul. Buď cítil moje pocity, nebo se poučil, tak jako tak, vyhovovalo mi to.

Otevřela jsem ji a do dlaně mi spadly klíčky.

„Nechceš vědět, od čeho jsou.“ To nebylo otázka, jen konstatování. Povzdechla jsem si a pořádně se na ně podívala.

„Poznala jsem, že jsou od auta,“ ujistila jsem ho, lehce se usmál.

„Motorka, auto, co to bude příště, Jaspere, koupíš mi letadlo? Nehledě na to, že to nemůžu přijmout,“ zakroutila jsem hlavou. Jeho obličej značně posmutněl.

„Nemůžeš, nebo nechceš?“ zeptal se potichu. Na druhé straně čáry zastavil Paulův džíp.

„Promiň,“ kuňkla jsem, položila klíčky na palubní desku a chtěla vystoupit, jenže mě chytil za ruku a zadržel na místě.

„Tu motorku si nech, byl to dárek k Vánocům a já od tebe taky jeden dostal. Moc za něj děkuju, skvěle se u něj relaxuje,“ usmál se svým speciálním úsměvem, který mě dřív dostával do kolen, ale v tu chvíli už se mnou nedělal vůbec nic.

„Víš, nejsi špatný kluk, ale nám dvěma by to neklapalo,“ pousmála jsem se a pohladilo ho po dlani. Kývl hlavou a pustil mě.

Paul vyskočil z auta a v momentě mě drtil ve svém objetí, sykla jsem, když mi k tělu přimáčkl tu zraněnou ruku a on se okamžitě odtáhl. V očích měl strach. Konejšivě jsem ho pohladila po tváři a zadívala se mu do očí. Něco ve mně puklo a já cítila, jak se moje city promítají do mých očí.

„Tenhle pohled znám,“ hlesl překvapeně. Zářivě jsem se na něj usmála.

„Doufám, že ty lana držíš hodně pevně,“ poznamenala jsem. Na tváři se mu rozlil samolibý úsměv a mně se zatraceně moc líbil.

„Nikdy je nepustím,“ slíbil mi. Potom zaměřil pozornost na moji zafačovanou ruku. Ohlídla jsem se po Jasperově autě, ale už byl pryč, naštěstí. Paulovi totiž začalo v hrudi burácet a nebyla jsem si jistá, jak daleko by byl schopný zajít.

„Řekneš mi, co ti udělal?“ zeptal se mě, jak nejklidněji dovedl, což v překladu znamenalo, že jednotlivá slova drtil skrz zuby.

„Ne, protože mi nic neudělal, to já ho praštila,“ zavrtěla jsem hlavou. Vykulil na mě oči a div, že se nerozesmál.

„Mě ses bála dát facku, když jsem tě poprvé líbal a jeho bez skrupulí praštíš?“ zeptal se nechápavě, já jen pokrčila rameny.

„On mě nelíbal poprvé a navíc použil svou moc, i když ví, jak ovlivňování nesnáším,“ odfrkla jsem si. Zastavil se uprostřed pohybu a otočil se zpátky ke mně.

„On už tě líbal?“ zavrčel. Jeho žárlivost mě rozesmála. Došla jsem až k němu, objala ho a dlaněmi zabloudila do zadních kapes jeho džínů. Jako jediný ze smečky nosil tričko i kalhoty, požádala jsem ho o to, protože vidět jeho hrudník a soustředit se na něco jiného bylo prostě nad moje síly.

„Jo, a já se právě teď nemůžu rozhodnout, s kým z vás, se mi líbaní líbí víc,“ poznamenala jsem a zadívala se na jeho rty.

„V tom případě bych si nejspíš měl vylepšit reputaci,“ zamumlal a velice jemně se přisál k mým rtům. Zamručela jsem na protest, zrovna v tu chvíli jsem jeho rty chtěla cítit pořádně.

Jako by věděl, na co myslím a přitvrdil. Než jsem si to však stihla pořádně užít, odtáhl se.

„Myslím, že už to vím,“ zašeptala jsem omámeně a nechala se dovést k autu.

„Ten otisk je síla, co?“ usmál se na mě a zavřel dveře. Jo, to teda je.

„Co ruka?“ zeptal se v autě, zkusmo jsem ji prohmatala a sundala si obvaz. Nic nebolelo, jen jsem měla do kůže vytlačený vzorek toho fáče, nejspíš byl stáhnutý trochu pevněji.

„No, na to že byla ještě před hodinou zlomená, tak dobrý,“ zazubila jsem se na něj.

„Vlčí uzdravování?“ odtušil správně a já jen přikývla.

Zaparkoval před domem a pomohl mi z auta, cesta byla namrzlá a já měla podpatky, ne moc vysoké, ale nikdy jsem se v nich necítila stabilně. Rozhodně jsem neměla v plánu vzít si je do stáje. A ani ty šaty.

„Proč jsem si toho nevšiml,“ zamyslel se nahlas a pozoroval mě zkoumavým pohledem.

„A čeho?“ zvedla jsem hlavu od jedné z tašek. Nebrala jsem si šaty, ale zase jsem dala slib, že si kvůli němu oblíknu něco hezkého, přesně jsem věděla co, horší bylo najít to, respektive, takové hezké bílé džínové kraťásky.

„Jsi vyšší, máš teplejší kůži a koukni, co se ti pomalu objevuje na paži,“ ponoukl mě. Zastavila jsem se uprostřed činnosti a zírala na svou ruku. Měl pravdu, na kůži se mi velmi jemně začal objevovat znak smečky.

„Takže se nakonec nejspíš budu fakt měnit. Leah bude mít radost,“ poznamenala jsem a strčila hlavu zpátky do tašky.

„Co tam pořád hledáš?“ objevil se vedle a já je zrovna našla.

„Tohle,“ usmála jsem se triumfálním úsměvem a vytáhla kousek džínsoviny na světlo. V očích mu vzplály ty jiskry. Zlehka jsem ho líbla na nos, v rychlosti drapla černý korzetový top, semišové botky do půl stehen a utekla do koupelny.

Stihla jsem i zamknout, než začal lomcovat klikou a bavit ho to přestalo až po dlouhé době.

S úsměvem jsem se oblíkla, natáhla si boty a z poličky vzala odličovač. Měla jsem v plánu jinačí líčení, takové divočejší, tmavší. A vyžehlené vlasy jsem dost důkladně prolakovala a rozcuchala. Nakonec na mě ze zrcadla koukal ďáblík.

Otevřela jsem dveře a připravila se na nápor Paulova těla, ale žádný nepřišel. Našla jsem ho v ložnici, ležel na posteli, ruce složené za hlavou, zavřené oči a v obličeji spokojený úsměv.

Mou přítomnost nejspíš vycítil, protože byl vmžiku v sedu a jedl mě očima. Od špiček bot až po konečky rozcuchaného účesu.

„Líbí?“ zeptala jsem se s úsměvem. Natáhl ke mně ruku, a když jsem ji přijala, ocitla jsem se v jeho klíně, s pohledem upřeným do jeho očí.

„A moc,“ ujistil mě. Položila jsem mu ruce kolem krku a usmála se.

„Mimochodem, hezký narozeniny,“ oznámil mi zničehonic a natočil moji hlavu k oknu. Pod ním byla opřená nová akustická kytara.

Šokovaně jsem se vydechla a koukla zpátky na něj. Šťastně se usmíval a objetí jeho rukou kolem mého pasu ještě zesílilo.

„Máš k ní obal, náhradní struny a digitální ladičku,“ dodal ještě. Víc nestihl, přisála jsem se k jeho rtům a nohy mu obtočila kolem boků.

„Já tě vážně miluju,“ usmála jsem se na něj šťastně.

„Náhodou, je to čistě sobecký dárek, takhle mi budeš moct hrát kdykoli si o to řeknu,“ oplatil mi úsměv.

„I tak tě miluju,“ ujistila jsem ho o pravdivosti svých slov.

Po čtyřech jsem dolezla až ke kytaře a vzala ji do rukou s téměř nábožnou úctou. Zkusila jsem pár tónů a zněla naprosto úžasně. Zahrála jsem kousek Holky od koní, nakonec mě donutil zahrát ji celou, pacholek jeden. Ležel na zemi přede mnou, stočený do klubíčka a nádherně se usmíval. Pro tenhle úsměv bych byla schopna vraždit, fakt.

Když jsem kytaru odložila, otevřel oči a položil mi hlavu do klína. Prohrábla jsem mu vlasy a usmála se na něj.

„Tak jo, pojedem. Chceš kabát?“ zeptal se, vstal ze země a pomohl mi na nohy. Jen jsem zakroutila hlavou a natáhla se po vypasované zimní kožené bundičce. Sledoval mě nesouhlasným pohledem.

„Budeš nemocná,“ zamumlal nespokojeně a chtěl mi ji sundat, ale nedala jsem se.

„Houby budu. Do auta je to pár kroků a do klubovny pak taky,“ plácla jsem ho přes ruku a sbalila kytaru. Rozhodně jsem ji chtěla vzít s sebou.

„Právě jsem ti to chtěl navrhnout,“ zamručel mi do ucha a na holá bedra přitiskl svoje teplé dlaně. Už nebyly horké, jen příjemně teplé.

„Aby ti nebyla zima, víš,“ vysvětlil mi. Zastřeně jsem se zasmála a nechala se dostrkat ke dveřím.

„Necháš mě řídit?“ zaškemrala jsem s pohledem upřeným na klíčky.

„A umíš to vůbec?“ zeptal se pochybovačně, zatímco mu v očích hrály jiskry. U mě to však vyvolalo naprosto nepochopitelnou reakci. Rozzuřila jsem se a začala se třást. Bleskově stál vedle mě a chytil můj obličej do dlaní. Pohled do jeho očí mě uklidnil.

„Ne, nenechám tě řídit, když hrozí, že se přeměníš i kvůli vtipu,“ zakroutil odmítavě hlavou. Tentokrát jsem ho pochopila.

„Ty budeš hodně špatně ovladatelný vlk,“ zamumlal si ještě pod nosem a nastartoval. Já si ten povzdech prostě nemohla odpustit, ne po jeho poznámce o mojí ovladatelnosti.

„Když si vzpomenu, že jsem právě mohla sedět ve svém vlastním autě,“ zakroutila jsem hraně hlavou. A pak si dala čelíčko s palubní deskou, Paul totiž dupl a brzdy a já se nějak zapomněla připoutat.

„Cullen ti dal auto?“ vytřeštil na mě oči. Jo, za tuhle reakci mi ta šlupka stála.

„Chtěl, ale nepřijala jsem ho,“ pokrčila jsem rameny a pohladila ho po ruce, položené na řadící páce. Nejdřív se podíval na mě, pak na moji ruku a nakonec zase na mě.

„Lásko, nechci nic říkat, ale tvoje kůže má stejnou teplotu, jako ta moje,“ upozornil mě opatrně. S úsměvem jsem kývla, všimla jsem si toho po prvním záchvatu zuřivosti. V bundě mi začalo být horko a vsadila bych poslední drobné, že ten znak na ruce je kompletní.

„Probíhá to nějak moc rychle, vůbec nemám tušení, kdy se přeměníš,“ mlaskl nespokojeně.

„Asi nám nezbude nic jiného, než nechat tomu volný průběh,“ usmála jsem se lehce.

Za chvilku jsme parkovali před stájí. Paul mi pomohl z auta a dokonce vzal i kytaru. Před dveřmi klubovny mě k sobě přitiskl trochu víc a otevřel je. Vevnitř byla snad celá rezervace.

„Všechno nejlepší!“ zavřískli sborově a mně se před očima odnikud zjevila rudá mlha.

Neuvědomila jsem si, co se děje, dokud mě Paul s Jacobem a Samem neodvlekli do lesa. Najednou jsem na ně koukala z větší výšky, než bylo obvyklé, mělo to být naopak. A stála jsem na čtyřech. Rozhodilo mě to do takové míry, že jsem si kecla na zadek, což byl se čtyřma nohama celkem kumšt.

Kluky to rozesmálo, do doby, než jsem začala vrčet. V ten moment je smích přešel a hleděli na mě se strachem.

Sklopila jsem uši a vycenila zuby, vůbec mi nedělalo problém ovládat vlčí mimiku, trochu mě to udivilo.

„Já za to fakt nemůžu, fakt. Nic jsem jim neřekl, ale Jake to zjistil z tvojí legitky,“ pokoušel se mě Paul uklidnit. Znovu jsem napřímila uši a tázavě naklonila hlavu na stranu.

„Chtěla jsem je zarazit, ale nedali se. Fakt jsem v tom nevinně,“ pokračoval dál.

Zničehonic se mi v hlavě ozvala změť hlasů. Zpoza stromů za mnou se vynořili ostatní vlci.

„Ty vole, ona je bílá.“

„Pche, a prej že se nebude měnit. To se Billy trochu sekl, ne?“

„Bože, uklidněte se, vždyť je z vás zmatená!“ okřikla je Leah. Byla jsem jí vděčná.

„To nestojí za řeč, potřebovali by převychovat,“ ozvala se znovu. Tak nějak jsem zapomněla, že mě slyší taky.

„Všiml sis? Paul jí stihl svlíknout, že by praxe?“ Seth si ze své sestry vůbec nic nedělal.

Mrskla jsem pohledem na stranu, kde vážně ležela hromádka mého oblečení, i s botami.

„Byla by jich škoda,“ pokrčil rameny. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

Najednou se mi k nosu dostal odporný pach, dráždil mě a škrábal v nose. Kontrolu nad mým tělem převzala vlčice.

Vystřelila jsem jako uvolněná pružina. Nikdo mě nedokázal zarazit. Všechny hlasy v mé hlavě řvaly, ať zastavím. Neposlouchala jsem, ani ten nejautoritativnější, ten Samův. To já měla alfa gen, ne on.

Neposlechla jsem ani Paula, i když ten měl nejblíže k mému ovládnutí. Zpomalila jsem, avšak instinkt velel zabíjet. A já ho chtěla poslechnout.

„Jaku, volej Cullenům, ať zalezou do domu a v žádném případě nevychází ven. Padej do auta, vem nějaký její věci a jeď k nim. Ostatní fofrem za ním!“ zavelel Sam a ostatní utichli. Zůstal jen on a neustále se mě snažil přesvědčit, abych zastavila, ale neměla jsem to v úsmyslu.

U původu toho zápachu jsem během několika sekund a vrčela na jejich dům. Za zadkem se mi objevil obrovský černý vlk. Spojenec? Ne, došlo mi to hned, jak na mě začal zase mluvit. A po cestě jelo auto.

Slyšela jsem dveře domu a pach se znásobil. Otočila jsem hlavu a v hrudi mi začalo burácet. Nový pocit.

Byl to Jasper a koukal na mě s obdivem. To on tak příšerně páchl? To jeho jsem chtěla zabít? Musela jsem pryč.

Ztratila jsem pojem o čase, nevšímala si střídání dne a noci, viděla jsem pořád stejně. Občas se v mé hlavě ozval nějaký hlas, ale nedokázala jsem ho pořádně vnímat.

Nemyslela jsem, neuvažovala. Vlčice převzala nad naším tělem plnou kontrolu a mě vytlačila do pozadí.

Po nějakém čase se to změnilo. Moje srdce zasáhla tak velká bolest, že mě to položilo. Ležela jsem pod stromem a kňučela. Vydrala jsem se zpátky na povrch a stesk po Paulovi mě zasáhl plnou silou a já se rozběhla tam, kam mě to táhlo. K němu domů, k nám domů. Stala jsem se bílou šmouhou, víc nikdo nemohl vidět. Cesta mi trvala jen pár hodin.

Zastavila jsem se na hranici lesa a pohledem hypnotizovala okno kuchyně. Něco kuchtil, dokonce vypadal, že ví, co dělá. Zakňučela jsem.

Zarazil se uprostřed pohybu a podíval se ven. Ani mě nemusel hledat, naše oči se setkaly samy. Tak moc jsem zase chtěla být člověkem. Než jsem si cokoli uvědomila, stála jsem na nohou a vítr hladil mou odhalenou kůži. Zvláštní, studil, ale zima mi nebyla.

Během okamžiku vystřídalo jeho ledové objetí horké Paulovo. Svíral mě v náručí a nesl do domu. Zhluboka jsem dýchala jeho vůni a ignorovala cokoli okolo. Po dlouhé době jsem si dovolila zavřít oči.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!