05.01.2011 [15:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 5×, zobrazeno 3831×

Ráno dne D mě zastihlo se sluchátky na uších a v Paulově objetí. Nepamatovala jsem si, kolik bylo hodin, když jsem zaklepala na balkonové dveře jeho pokoje. Třásl se mnou chlad a velkou zásluhu na tom měla i nervozita.

Vypadal rozespale, ale nezlobil se, že jsem ho vzbudila. Jen mi s lehkým úsměvem otevřel a pak mě schoval ve své náruči. Nestačilo to. Nespokojeně mlaskl. Pak se rozzářil a vyskočil z postele. Chvilku se hrabal v kufru, než vytáhl mp3 přehrávač. Dokonce byl tak hodný a nastavil mi uklidňující hudbu. Usnula jsem během dvou písniček, zatímco on klidně oddechoval už v polovině té první.

„Tak takové probouzení bych si dala líbit každé ráno,“ zavrněla jsem slastně, když mě lehce šimral za uchem a občas vtiskl polibek do vlasů. To bylo to, co mě vzbudilo.

Paul se lehce zasmál a sundal mi sluchátka.

„To bude docela problém, pochybuju, že by tě Billy nechal bydlet u mě, i když už jsem plnoletej a pracuju,“ prozradil mi. Tohle jsem věděla. Dělal v jedné autoopravně kousek od rezervace. Svěřil se mi, že chtěl na vysokou, ale když mu umřeli rodiče, zabili se v autě, stejně jako ti moji, musel se začít starat sám o sebe. Podle jeho slov měl štěstí, že měl kde bydlet.

„To asi jo,“ souhlasila jsem s jeho názorem.

„Počkáme, až doděláš střední,“ napadlo ho. Nemělo by to chybu, kdyby nad námi nevisel Damoklův meč v podobě vlčího otisku.

„Co když se rozejdeme?“ kníkla jsem tiše. Otočil mou tvář k sobě a pronikavě se mi díval do očí.

„Ty máš něco takového v plánu?“ zeptal se nejistým hlasem, který rozhodně nekorespondoval s jeho pohledem.

„Já ne, ale co když se znovu otiskneš,“ svěřila jsem mu své obavy. Za těch pět dní jsem se do něj opravdu zamilovala, a to se mi opravdu ještě nestalo. Ne takhle silně. O to horší bylo to tajit před ostatními. Nikdy bych neřekla, jak bude těžké být na něj zlá a prskat vzteky.

Jeho pohled zněžněl, lehce mě líbnul na špičku nosu a usmál se.

„Toho se opravdu nemusíš bát. Na každého vlka čeká jen jeden otisk v životě, já už ten svůj našel. To že mě nechce ona je něco jiného. Měla na výběr, já ne,“ ujistil mě.

„A co když budu chtít někam dál na školu?“ napadl mě další zádrhel.

„No, to by mohl být problém, ale neboj, nějak to vyřešíme,“ usmál se na mě. Chtěl mě políbit, ale zarazila ho moje dlaň.

„Myslím, že si nejdřív vyčistíme zuby,“ ponoukla jsem mu. Tak mě aspoň políbil do dlaně.

„Jsi skvělá,“ broukl potichu a vstal. Napodobila jsem ho, ale zamířila přes balkon do svého pokoje.

První závod začínal za hodinu a já jela až čtvrtý a pátý. To znamenalo hodně času. Stála jsem před zrcadlem a snažila se zamaskovat blednoucí modřiny. Šlo to podstatně líp, než když jsme přijeli.

Na dveře někdo zaklepal. Jaké překvapení, když jsem tam našla stát Jacoba s podnosem v ruce.

„Chci vidět, jak to sníš,“ oznámil mi hlasem, který námitky nebral v potaz. Povzdechla jsem si a pustila ho dovnitř.

„Ty nejsi vůbec nervózní?“ zeptala jsem se nechápavě a snažila se dostat do sebe rohlík. Blahosklonně se na mě usmál.

„Ne, a nechápu proč ty jo. Máš za sebou tolik vítězství a stejně se klepeš jak ratlík,“ zakroutil nade mnou hlavou.

„Co se divíš. Vždycky jsem byla strašný nervák. Ale nikdy jsem se nemusela bát prohry. Co mi řeknou kluci, když Jaspera neporazím?“ zeptala jsem se. Nechápavě se na mě podíval. Klekl si ke mně a chytil mě za ruce.

„Nikdo od tebe nečeká, že ho porazíš. Jsou to tvoje a Dreamerovy první společné závody. John bude šťastný, když dojedete do cíle. A když to přejdeš čistě a ještě se umístíš, bude skákat nadšením,“ ujistil mě naléhavým hlasem.

„Jo, John jo, ale co Quil, Embry, Seth a ostatní, co ty?“ upřesnila jsem to. Věděla jsem, jaké do mě vkládaly naděje, a rozhodně jsem nechtěla zklamat. Usmál se a objal mě kolem ramen.

„Ty jsi přece takové trdlo. Všichni víme, jak to na závodech chodí. A že jde v neposlední řadě o štěstí. Nebudeme se zlobit, když nevyhraješ,“ ujišťoval mě znovu. Chtěla jsem mu věřit, tak proč to nešlo.

„Sněz i ten druhý,“ rozkázal mi zničehonic a ukázal na talíř se snídaní.

„Jestli do sebe dostanu ještě sousto, budu zvracet,“ oznámila jsem mu a zamířila do koupelny. Ten nos ještě nebyl hotový.

Když jsem se vrátila, byl pryč. I s podnosem. Místo něj se mi na posteli rozvaloval Paul. Vstal hned, jak mě uviděl. S úsměvem mě chytil kolem pasu a přitáhl blíž k sobě.

„U mě se taky bojíš, co řeknu, když ho neporazíš?“ zeptal se mě s úsměvem. Povzdechla jsem si, takže nás slyšel.

„U tebe nejvíc,“ šeptla jsem. Tiše se zasmál. Zmenšil zbývající prostor mezi námi na minimum a zabořil nos do mých vlasů.

„Blázínku, budu šťastný, když to přejdete bez zranění,“ poznamenal se smíchem. Pak se podíval na svoje hodinky a odtáhl se ode mě.

„Je nejvyšší čas, aby ses převlíkla. Jo, a Dreamer už je vyčištěný,“ zazubil se na mě. Otevřela jsem údivem pusu.

„Počkej, tos byl ty?“ zeptala jsem se ho ohromeně, narážejíc tak na den, kdy jsem našla Snílka vyčištěného. Místo odpovědi se na mě usmál. Já ho vážně asi miluju.

„Nekoukej!“ okřikla jsem ho, když jsem se pokoušela nasoukat do bílých závodních rajtek. Z pokoje ho nešlo vyhnat a dala bych nevím co za to, že mě pozoroval.

„Dobrý, můžeš,“ oznámila jsem mu, oblečená i v tričku. Sako bylo přehozené přes židli.

„Ani nevíš, jak moc ti to sluší,“ ujistil mě s úsměvem a přitáhl mě za pas k sobě.

„Kecko,“ usmála jsem se. Už to skoro nebolelo. Všiml si toho a pohladil mě po tváři.

„Nekecám, koukni,“ zašeptal, postavil se a otočil mě k velkému zrcadlu na stěně. Koukala jsem na vysokého, nádherného indiána s ohníčky v očích, který držel šťastně vypadající holku v jezdeckém závodním oblečení. Zvýrazňovalo její štíhlou postavu.

„Tak jo, uznávám, vypadám v tom dobře,“ kapitulovala jsem. Usmál se, až se mi podlomily kolena.

„Vidíš, co se mnou děláš?“ obvinila jsem ho omámeně. Jen se zasmál a podal mi sako. Pak koukl ven z okna. Z nebe padaly provazce vody a skučel tam vítr.

„Máš štěstí, že jsou ty závody v hale,“ zamumlal potichu. Tentokrát jsem se rozesmála já.

„Ony jsou vždycky v hale, víš? Je tady monzunové období,“ napověděla jsem mu.

„Taky si mohli vybrat lepší datum. Mám rád slunce, na Floridě jsem si na něj celkem dost zvykl,“ mlaskl nespokojeně. Musela jsem se rozesmát. Já na něj byla taky zvyklá a nic s tím nenadělám.

„No jo, ale to by tady nemohl být Jasper a už by to nebyla taková sranda,“ pokrčila jsem rameny a natáhla se pro boty. Tohle byl trošku problém. Úzké kožené vysoké holínky byly docela tuhé. Jak jinak, když jsem kupovala chvilku před odjezdem z Connecticutu. Nakonec mi Paul musel pomoct, ale zvládli jsme to.

„Tak pojď, Seth za chvilku nastupuje na start,“ popostrčil mě ke dveřím. Tohle jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít. Prý to byly jeho první závody.

A dopadly nad míru skvěle. Skončil na druhém místě, jen i několik setin pomalejší než vítěz. Tyhle závody byly všechny vypsány jednotně. Na čas a na chyby. Za každou spadlou kavaletu se počítaly čtyři trestné body, za zastavení před překážkou taky, druhé zastavení znamenalo vyloučení ze soutěže, stejně jako pád koně nebo jezdce. Trestné body se počítaly, i když dvojice překročila stanovený limit, za každé započaté tři vteřiny trestný bod. Pokud dokončila víc, než jedna dvojice bez trestných bodů, jelo se rozeskakování. Vybraly se některé skoky z kursu a mírně se zvedly.

Seth vyjel z kolbiště a zářil na dálku. John taky, pochvalně poplácal po rameni, od kluků dostal herdu do zad a já s Leah jsme ho prostě objaly.

„Vidíš, první závod a hned stužka,“ usmála jsem se na něj. Pohladil Stinga na čele.

„Bez něj bych to nedokázal,“ zamumlal potichu. Dala jsem mu za pravdu, bez našich čtyřnohých přátel by to opravdu nešlo.

V dalším závodě už nejel sám, fandili jsme i Quilovi a Embrymu. K dekorování se dostali dva, Embry a Seth, Quil dostal trestný za čas. Škoda, ale v, pořadí třetím, závodě si to vynahradil. Vyhrál. Jacob s Embrym se neumístili. A pak že nejsou nervózní, Jake byl tak, až mu Silver na čtyřce zastavil. Koukal stylem, tak mám to skočit, nebo ne?

Ale i tak jsme skandovali a tleskali jako o život, až se okolní koně mírně plašili. Nikdo však nic nenamítal. Všechny ekipy tady byli vícečlenné a chovaly se úplně stejně jako my. A Embry si to zasloužil.

Pak už byl nejvyšší čas jít nachystat Dreamera.

„Ahoj, Snílku,“ broukla jsem potichu a otevřela box. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Ne jen, že byl čisťounký, ale Paul mu zapletl hřívu do úhledných kopečků a na ocase stvořil rybí kost. Říct, že jsem zírala, bylo slabý slovo.

„Líbí se ti to?“ zamumlal mi pachatel do ucha. Otočila jsem se k němu a skočila mu kolem krku.

„A moc,“ zašeptala jsem těsně před tím, než jsem ho prudce políbila.

„Myslím, že jsi právě získala osobního ošetřovatele, za tuhle odměnu jsem ochotný ti i prát,“ zamumlal omámeně. Z vedlejšího boxu se k nám doneslo pohrdlivé odfrknutí.

„Goldene, řekni, prosím tě, svému jezdci, ať si tu nevoli nechá pro sebe,“ poradila jsem sousednímu hřebci. Zpoza něj vyšel Jasper. Měřil si nás nechutným pohledem, tedy, spíš Paula, než mě.

„Jestli chcete začít vrčet, tak si laskavě najděte nějaký kousek lesa, nemíním svědkům nic vysvětlovat,“ zchladila jsem Paulovo začínající dunění v hrudi.

Jasper vyvedl nastrojeného Goldena ven z boxu a otočil se na mě.

„Ať vyhraje ten lepší,“ pousmál se. Vzápětí jsem ucítila vlnu nervozity. Ten parchant. Paul to na mě poznal a konejšivě mě objal.

„Obávám se, že proti jeho moci nezmůžeš nic ani ty,“ zachmuřila jsem se. A snažila se ovládnout svoje ruce. Třásly se jako osikový list.

„Co se to tady…?“ vyrušil nás Johnův hlas, ale utichl, když mě uviděl v Paulově objetí. Na tváři se mu rozlil úsměv. Hrklo ve mně. Vyplašeně jsem se na něj podívala.

„Ostatním ani muk, nechci je teď rozhodit, řekneme jim to po závodech,“ vyhrkla jsem rychle a odskočila od Paula. Nervozita se znásobila.

„Já toho zmetka podpálím!“ zavrčela jsem vztekle a utekla se schovat k Paulovi. John se na mě nechápavě podíval.

„Cullen použil svou moc,“ zavrčel Paul tlumeně, místo mě. Já toho zase nebyla schopna.

„Nebojte, přejde to, na startu. Teď už konečně chápu, proč jsem byla před tím posledním mistrovstvím tak šíleně vyklepaná,“ ujistila jsem je potichu. John kývl hlavou a odešel ze stáje. Ještě mě stihl upozornit, že mě čeká na opracovišti, ať se můžem rozeskákat.

„Fakt to přejde?“ podíval se na mě Paul s obavou v očích. Už potřetí během pěti minut mi z ruky vypadla uzdečka. Jen jsem kývla hlavou a zkusila Dreamera nauzdit na čtvrtý pokus. Povedlo se mi to. Paul zatím dopnul sedlo. Ještě jsme společnými silami pozapínali chrániče a už jsem Dreamera vyváděla ven. To už se mi klepaly i kolena. Zničehonic to prostě přestalo. Koukala jsem kolem sebe, jestli ho náhodou neuvidím. Uviděla, stál obklopený kluků ze smečky a o kousek dál stál i Edward. Kupodivu se nemračil na kluky, ale na Jaspera. Asi mu vyčetl z hlavy, co se mnou provedl. Pak se kluci rozběhli ke mně. Chlácholili mě, že mě nedají a že mě budou bránit.

„No, naštěstí nemůže povolit tu věc, která uklidňuje zvířata, protože by se mu zcvokl i Golden,“ zamumlala jsem potichu a nechala se Sethem vyhodit do sedla. Všichni mě doprovodili až na opracko, Jake už se činil na kolmáku a John s Leah mu stavěli spadlé skoky. Naštěstí to nepadalo moc, takže spíš zvedali výšku.

Nechala jsem Dreamera chvilku krokovat, aby se uvolnil, pak jsme si trochu zaklusali a mírně zacválali. Na závodech se kůň nikdy neprojíždí dlouho, aby se neunavil. Trochu déle se skáče, ale jen když padají překážky, jinak se skočí každá výška jednou z obou směrů a jde se na věc. Tedy, na parkur.

„Mandy, křížek,“ zavolal na mě John, zrovna když jsem dokončila kruh cvalem na pravou ruku.

Trvalo mi dlouho, zapamatovat si, který je na pravou a který je na levou. Pak mi Joe pomohl. Řekl, že si to mám odvodit, podle ruky, která směřuje dovnitř kruhu. A šlo to hned.

Zamířili jsme s Dreamerem na malý křížek a lehce se přenesli přes, jako by tam snad ani nebyl. Konečně jsem se začala chovat jako profík. Nebylo třeba říct, co mám dělat, věděla jsem to sama. Deset let tohohle života vás změní, a hodně.

První zádrhel přišel na sto dvaceti centimetrovém kolmém skoku. Dreamer brknul přední nohou o horní kavaletu a ta se zhroutila na zem.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Johna nechápavě. Nebyla jsem si vědoma žádné chyby, kterou bych udělala. Pokrčil rameny a nechal mě na skok najet znovu. Tentokrát Dreamer rovnou zastavil. Obrátila jsem se na Paula, stál u hrazení a sledoval nás. Dojela jsem k němu, seskočila na zem a předala mu otěže.

„Pohlídej ho na chvilku, letím pro šporny, tohle se mi nechce líbit,“ požádala jsem ho smutnýma očima. Kývl a pohladil Dreamera po nose. Já vystřelila směr hotel.

„Kam sem je zatraceně mrskla,“ brblala jsem si pod nosem a podruhé prohrabávala tašku. Byly v boční kapsičce. Bleskově jsem si nasadila na boty a utíkala zpátky k Johnovi. Zarazilo mě, co jsem viděla. Paul seděl na Dreamerovi a snažil se s ním ten skok skočit. Nepovedlo se mu to. Když mě uviděl, rychle seskočil a vyhodil mě do sedla.

„Nechápu, co s ním je, tohle nikdy nedělal,“ pokrčil rameny, zatímco mě hladil po stehnech.

„Dík za snahu,“ pousmála jsem se. Zbytek smečky na nás nepokrytě zíral. Asi jim něco začalo docházet. Jacob byl naštěstí zrovna v polovině závodu.

„Jeď rovnou na oxer, po něm jedeš ty,“ křikl na mě John. Poslechla jsem ho a polechtala Dreamera novou pomůckou. Vyplašeně poskočil, ale nacválal a zamířil na skok svižným tempem. Shodili jsme horní bariéru, ale aspoň šel přes.

„Ke startu se připraví Amanda Black, na koni Dreamer,“ ozvalo se z amplionu. Nejvyšší čas, vydat se na start. Kývla jsem na Johna a zamířila ke vchodu do kolbiště. Opracko bylo v jiné hale, ale obě byly propojené velkými vraty.

Zamířila jsem pod věž rozhodčích a po cestě se usmála na Jacoba. Zářil, takže nejspíš dojel dobře.

Pozdravila jsem rozhodčí kývnutím hlavy a vyčkávala na povolení ke startu. Plánky jednotlivých tras jsme si procházeli už včera, kdy nám povolily vstup. Věděla jsem přesně, kde bude potřeba přidat a kdy zase Dreamera stáhnout trochu zpátky. A pamatovala jsem si i vzdálenosti mezi skoky v kombinacích.

Zazněl gong. Měla jsem devadesát vteřin na projetí startem, jinak by mě okamžitě vyloučili. Stiskla jsem holeně a nechala Dreamera v klidu naklusat. Naklonila jsem se nad jeho krk.

„Snílku, nesmíme je zklamat,“ zašeptala jsem mu do ucha. Souhlasně pohodil hlavou. Tak tak jsem stihla uhnout s nosem.

Nacválali jsme a projeli startem. Všechno okolo utichlo, v mé hlavě. Věděla jsem, jaký je kolem rachot, publikem počínaje, informacemi z věže konče. Vždy představovali jezdce i koně.

Hned po startu jsme mírně točili na pravou ruku, než se před námi objevil první skok, ten nejjednodušší a nejnižší z celého kursu. Kolmák. Překonali jsme ho lehce, Dreamer ani nezavadil o břevno. Pak přišla změna vedoucí nohy, přeskok, a obrat doleva. Hnusná kombinace oxer, kolmák oxer, vždycky jsem je nesnášela. Jsou nebezpečné, protože kůň na kolmém skoku ztratí soustředění a následující oxer ho může vyvézt z rovnováhy, pokud jsou jediným výsledkem trestné body, může být jezdec rád. Právě zde se nejlíp prověřuje, jak dobře závodník svého koně ovládá. My se dostali za poslední oxer bez váhání a bez chyby. Dreamer poslouchal málem na myšlenku.

Tentokrát jsem nemusela použít pobídku k přeskoku, další skok, znovu oxer stál v levotočivém obratu. Tady přišlo první zaváhání, ne, neshodili jsme nic, ale cítila jsem, jak Dreamer spustil zadní nohy a lehce klepl o kavaletu, díkybohu zůstala na místě. Lehce jsem do něj strčila špornami a srovnala ho. Čekala nás zeď a nebyla vůbec pěkná. Museli jsme se pořádně soustředit. A vyplatilo se nám to, přeletěli jsme ji s obrovskou rezervou. Pokračovali jsme celkem prudce doprava. Další kombinace, o poznání snadnější, než ta předcházející. Kolmák, oxer. A znovu prudce doprava a osamocený kolmák. Teprve pak mi zatrnulo. Cválali jsme přímo na vodní příkop. To jsme doma netrénovali, jen jednou a to náhodou, a podstatně menší, ale věřila jsem jeho lásce k vodě. Jenže jsme jeli pomalu. Lehce jsem ho popostrčila dopředu. Vyrazila jako raketa, to bylo zase moc rychlé a obrovská modrá plocha se přibližovala. Lehoulince jsem Dreamera stáhla zpátky, ale bylo pozdě, odrazil se a letěl. Já s ním. Zoufale jsem se modlila, aby se mu nic nestalo. Ten nahoře mě nejspíš vyslyšel, protože jsme na druhé straně dopadli daleko za bílou pásku. Srovnali jsme se k prudkému obratu vlevo a hned skákali vějíř. Znovu doleva a další strašák, trojbradlí, jinak taky triplebar. Je to jednoduchý skok v tom, že kopíruje linii koňského těla při skoku, jenže stačí malá nepozornost a zadní kavaleta padá dolů. Naše naštěstí nespadla, i když měla namále. Pak jsem měla namále já, museli jsme se otočit doslova na pětikoruně, abychom se dostali k dalšímu kolmáku. Hned zase doprava, doleva a zase oxer. Doprava a dlouho nic. Projeli jsme před první kombinací, zatočili mírně doleva a šli za kolmák. Zbýval nám poslední skok, triplebar. To už jsem se opravdu bála, že shodíme. Asi jsme měli štěstí, když jsme projížděli cílem, bariéra držela silou vůle.

„Dvojice dokončila parkur bez chyb na překážkách, ale bohužel obdržela jeden trestný bod za čas,“ ozvalo se z reproduktorů. Co to? Jak to? A hlavně kde?

Z kolbiště jsem vycházela se smíšenými pocity, které však velmi rychle přešly, protože nadšení kluci mě strhávali z Dreamerových zad s jásáním. To jsem trošku nechápala.

„Zatím máš nejlepší výsledek, všichni jeli s nějakou chybou a jde tam poslední, Cullen,“ objasnil mi to John. Moje dosavadní nadšení kleslo.

„On nikdy nedělá chyby a do času se vleze vždycky,“ zamumlala jsem. Věděla jsem, co říkám, vždycky jsem ho porážela jen o pár sekund.

„Tak budeš druhá, no. Vždyť je to obrovský úspěch, závodíš s Dreamerem poprvé,“ drcnul mě do ramene Embry. Podívala jsem se na něj s vděčným úsměvem.

Kolem nás projel Jasper a už teď se tvářil jako vítěz. Poprvé v životě, pardon, ve věčnosti, má šanci mě porazit.

Jak jsem řekla. Odjel to naprosto skvěle. To první místo bylo opravdu zasloužené. A já s Dreamerem jsme si užívali to druhé. Čestné kolo bylo něco. Zvrtlo se to v závody, doslova a vyhrála jsem to já. Golden totiž škobrtnul.

„Tak jo, lidi, ukliďte koně do stáje a jde se obědvat,“ zavolal na nás John. Jo, jistě, za hodinu mi začíná poslední závod a já budu jíst.

Slíbila jsem Jakovi, že je doběhnu, jenom se pořádně postarám o Dreamera. Jenom co mi zmizeli z dohledu, utekla jsem ze stáje. Nutně jsem potřebovala na kolbiště, vidět ten kurs na vlastní oči. Jestli jsem chtěla Jaspera porazit, musela jsem si ho nakrokovat znova. Stejně to byla sranda. Místo, aby trasu mezi jednotlivými závody přestavovali, radši naplnili pět hal. Nechápala jsem je, takhle byl každý závod jinde, bylo to na zabití. A přitom to loni fungovalo jako všude jinde.

Doufala jsem, že tam budu sama. Moje přání se mi však nesplnilo.

„Ty nejsi na obědě?“ zeptal se mě Jasper se zvednutým obočím.

„No, jak vidíš, tak nejsem,“ odsekla jsem vztekle. Ještě pořád jsem mu neodpustila tu vlnu nervozity, kterou na mě poslal.

Pustila jsem ho z hlavy a vyhledala první skok.

„Je, hele, změna. Jednička je oxer,“ zamumlala jsem si pod nosem. Až do té doby začínaly všechny závody kolmákem.

„Neřekla si náhodou, že nás doženeš?“ ozvalo se za mnou. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že je to Paul.

„Já vím, ale potřebuju si to ještě projít. Dreamer je trochu pomalejší, než jsem myslela, takže musím najít jinou trasu. Kratší,“ pokrčila jsem rameny.

„Nad čím uvažuješ?“ zeptal se, když mě chytil kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Opřela jsem se o něho zády.

„Jestli to stočím před sedmičkou, nebo až za ní,“ ukázala jsem na inkriminovaný skok.

„Myslíš, že to skočí?“ zamumlal zamyšleně. Pousmála jsem se a pohladila ho po ruce.

„To právě nevím, co ty, myslíš, že to vyjde?“ oplatila jsem mu dotaz. Přeci jen, jezdil ho přede mnou a podstatně déle, než já.

„Nevím, asi bych to asi nerisknul, jenže já nikdy nepočítal s vítězstvím, když bylo na startovní listině tvoje a Cullenovo jméno,“ šeptl mi do ucha. Zničehonic mě pustil. Nechápavě jsem se za ním otočila. Rozhlížel se po kolbišti a zhluboka dýchal.

„Už tady není, myslím, že můžeme začít s vybíráním trasy,“ obrátil se ke mně s úsměvem. Mávla jsem nad ním rukou. Pako jedno, lekla jsem se, co se děje. Ale rozešla jsem se k té zatracené sedmičce.

„Jo, myslím, že to půjde,“ zamumlala jsem si pod nosem, když tu vzdálenost měřila potřetí.

„Když ho v tom oblouku před skokem trochu podržím, mohlo by to vyjít i rovně a s trojkou by pak nebyl problém,“ dodala jsem ještě. Paul byl celou dobu vedle mě, ale ani necekl. Chytrý kluk, poznal, že si to potřebuju zesumírovat sama.

„Jo, to by šlo, ale znovu to půjde zkrátit až před desítkou,“ poznamenal. Fajn, beru zpět, není chytrý, začal mi do toho kecat.

„Paule, já to vím, ale zrovna teď řeším tu dvojku,“ zavrčela jsem na něj tiše. Zvedl ruce v obranném gestu a usmál se.

„Navíc nemáš pravdu. Koukni na čtyřku a pětku. Nemusím vyjet celý oblouk. Když to risknu, budu sice skákat trošku šikmo, ale je to kolmák, tam je to skoro jedno. A sedm osm je to stejný,“ dodala jsem vzápětí.

„Bože, kdo tě naučil tyhle fígle, vždyť je to téměř nereálné,“ vykulil na mě oči v úžasu. Usmála jsem se, došla k němu a pohladila ho po tváři.

„Musíš jenom věřit sobě a svému koni, pak to jde samo,“ ujistila jsem ho. Musela jsem si stoupnout n špičky, abych dosáhla na jeho rty.

„Už se nedivím, že jsi byla skoro pořád vítěz. Jestli si všechno jezdila takhle,“ zamumlal mi do rtů. Rozesmálo mě to.

„To je hrozný, jeden se tě tady snaží líbat a ty do toho furt kecáš,“ zakroutila jsem nad ním pobaveně hlavou. A šla prozkoumat tu čtyřku a pětku. Následně sedmičku a osmičku.

„Bude to o hubu,“ přiznala jsem po chvilce.

„Věřím ti,“ usmál se na mě. Jo, tak to je fajn, já si totiž věřit tak nějak přestala. Dreamerovi jsem však důvěřovala bezmezně.

„A myslím, že jsem ti našel další zkratku. Koukni na dvanáctku, myslíš, že bys to zvládla stočit ještě před osmičkou?“ zeptal se nejistě. Zkusila jsem ten oblouk projít. No, mohlo by to klapnout.

Zářivě jsem se na něj usmála a rozběhla se jeho směrem. Chytil mě úplně bez problému a zatočil se dokola.

„Jsi zlato,“ šeptla jsem mu do ucha. Postavil mě na zem, těsně vedle poslední překážky.

„Myslím, že je tak akorát čas na něco teplého do žaludku,“ podíval se na mě vyčítavě. Převrátila jsem oči v sloup.

„Jestli teď něco sním, pozvracím Dreamerovi krk,“ ujistila jsem ho. Cvrknul mě do nosu.

„Na mě to nehraj, horkou čokoládu zvládneš, ne?“ usmál se jemně. Jo, to bych mohla.

Byla skvělá. A žaludek mi přestal zpívat hlady.

„Neboj, až to skončí, vybílím ledničku,“ slíbila jsem.

„Kde se touláš?! Závod začíná za deset minut. A jede vás jenom deset!“ obořil se na mě John vztekle.

„Byla jsem si znovu projít parkur,“ pokrčila jsem rameny, upíjejíc z kelímku. Nechápavě se na mě podíval.

„Počkej, až ji uvidíš, budeš koukat,“ zazubil se na něj Paul. Nechala jsem je tam stát a vydala se do stáje. Právě včas. Chytila jsem Catherine, jak nařezává třmenový řemen.

„A pár facek chceš teď hned, nebo až ten řemen vyměním?“ zeptala jsem se jí chladně. Ruka jí zamrzla uprostřed pohybu.

Za zády jsem uslyšela kluky. Sotva uviděli, v jakých pozicích, stojíme, jejich rozhovor utichl.

„Jdu pro Johna a zkusím najít i Joea,“ ozval Jake temně, pak už jsem slyšela jen jeho kroky. Nebyly zrovna tiché.

„Chtěla sis pojistit vítězství, nebo mě jenom zesměšnit. Copak nevíš, že bych to dojela i bez sedla, natož bez jednoho třmenu?“ zeptala jsem se zvědavě ledovým hlasem. Pohrdlivě si odfrkla a hodila nůž do bedýnky s čištěním.

Přišlo trochu víc lidí, než jsem myslela.

„No, takže myslím, že slečna Denverová bude vyloučena ze závodů a osobně se postarám o to, aby ji byl udělen distanc minimálně na celou příští sezonu,“ oznámil nám všem jeden z rozhodčích. Pan Denver se otočil ke mně.

„Moc se ti za ni omlouvám, Mandy. Netušil jsem, že bude tohohle schopna,“ omluvil se mi zkroušeně. Kývla jsem hlavou a mírně se usmála. Jasně, že netušil, takhle ji vychovala její máma. Všichni jsme měli tu čest, poznat ji. On jen skákal podle toho, jak pískala.

Pak se obrátil ke své dceři. Hleděla na něj vztekle, dokud jí na tváři nepřistála jeho dlaň. Potom ji doslova odvlekl ven. Joe se na mě smutně usmál.

„Klid, ty za to nemůžeš,“ usmála jsem se. Došel až ke mně a prudce mě objal.

„Mohlo se ti něco stát. Já vím, uměla bys to odskákat i tak, ale kdyby to ruplo nad skokem, šlo by vám dvěma o život,“ mumlal mi tiše do ucha. Šokem jsem otevřela pusu. Měl pravdu a mě to nedošlo. Před očima se mi odvíjel katastrofický scénář.

„Hotovo, máš to vyměněný,“ probral mě z transu Embryho hlas. Vděčně jsem se na něj podívala.

„Držím palce,“ zamumlal Joe a mávl na rozloučenou.

„Hezká vsuvka. Tahle tě vážně nenávidí, co?“ zazubil se Quil. Ohnala jsem se po něm rukou, ale uhnul. Naštěstí.

„Fajn, všichni ven,“ vyhnal je John a sám je následoval. Zůstal tam jen Caleb.

Konečně jsem mohla k Dreamerovi.

„Snílku, Snílku, doufejme, že to přejdeme bez problémů,“ zašeptala jsem mu do hřívy.

Prohlídla jsem všechny copánky, pár jich utáhla a přeleštila mu srst hadrem. A sedlání mi netrvalo ani polovinu času, jako to první. Golden už byl taky pryč.

Radši jsem zkontroloval i ostatní řemeny, jestli Cathe náhodou nepřeřízla ještě nějaký jiný, ale nic jsem nenašla.

Na opracovišti byli všichni v pohybu. První jezdci už pracovali na skocích a na parkur už volali jednoho z nich. Znala jsem ji a zamávali jsme si. Nebyli všichni jako Catherine, většina z nich se mezi sebou normálně bavila.

John na mě mával od skoků, zrovna když jsme s Dreamerem skončili cvalovou práci. Poplácala jsem ho po krku a zamířila k našemu trenérovi.

„Máš tam čtyři jezdce, takže fofrem na kolmák,“ houkl po mě rozkaz. Poslechla jsem bez odmlouvání.

Tentokrát to šlo bez problémů a dostali jsme se i k tomu oxeru. Jen Paul už si nemohl dovolit nic důvěrného, tak se na mě aspoň povzbudivě usmál.

Zavolali mě z kolbiště. Vklusali jsme dovnitř, přímo pod věž rozhodčích. Ani jsem nestihla pozdravit a už mi dali povolení ke startu. Přesto jsem však kývla hlavou, byla to slušnost.

„Snílku, věřím ti,“ pousmála jsem se. A pobídla ho do cvalu. Téměř okamžitě nabral rychlost a směřoval ke startu. Teď už to bylo jen o nás dvou. A o překážkách, které stály mezi námi a cílem.

Po jedničce přišel přesně ten zádrhel, který jsem očekávala, Dreamer cválal moc rychle, na to, aby to na dvojku vyšlo. Vzala jsem ho zpátky na poslední chvíli, ještě krok a nejspíš by to odmítl skočit. Ale skočil a dokonce to bylo relativně rovně, takže nám to na trojku vyšlo skvěle. S pětkou to klaplo na jedničku a na osmičce to nebylo o nic horší. Na další kombinaci to bylo o poznání horší. Kombinace oxer, oxer, kolmák nebyla zrovna ta, kterou bych si vybrala. Navíc, mezi prvním a druhým skokem byla vzdálenost na jeden cvalový krok. Přišlo mi to moc málo a Dreamerovi nejspíš taky, vylezl z toho tak tak, naštěstí bez chyby. Ztratil ale na rychlosti a o tři kroky dál byl kolmák. Vysoký kolmák. Někdo nad námi však držel ochrannou ruku, protože kolmák stál na místě a my točili kolem pětky. Desítka byl zase triplebar. A na tenhle jsme opravdu museli jet rovně, ale povedlo se. Ani další kombinace oxer, kolmák a následujícího nájezdu na dvanáctku se další problém nevyskytl. Skok číslo třináct, poslední, byl kolmák. A skákali jsme ho z opravdu velké rychlosti. Cíl byl hned za překážkou.

Do mého tichého světa pronikl hlas rozhodčího.

„Amanda Black na koni Dreamer dokončila parkur bez trestných bodů ve velmi rychlém čase a řadí se tak k dalším dvěma jezdcům, postupujícím do rozeskakování,“ oznámil. K bráně jsem jela s úsměvem.

Kluci mě znovu vítali s nadšením i John se na mě usmíval.

„Valil jsem oči,“ kývl uznale hlavou a mrknul na mě. Mrkla jsem na něj zpátky.

Byla jsem poslední a personál parkuru právě upravoval skoky, když jsem si uvědomila, že neznám trasu.

„Má někdo z vás plánek? Netuším, jak to mám jet,“ vyhrkla jsem vyděšeně. Seth mi jeden podal.

„A do prdele,“ ujelo mi. Tohle byla sebevražda.

„Tohle se mi ale opravdu nelíbí,“ zamručela jsem potichu.

„To nejsi sama, ani mě ne,“ ozval se vedle mě Jasper. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Je hnusnej, i pro upíra,“ pokrčil rameny. Pak se ale usmál.

„Bylo to slušné, opravdu bych nečekal, že to budeš takhle zkracovat, zase máš lepší čas, než já,“ zazubil se na mě. To mě ohromilo. Přece jen mám šanci ho porazit.

„Ať vyhraje ten lepší,“ dodal ještě a zamířil do kolbiště.

„Souhlasím, ať vyhraje ten lepší,“ usmála jsem se pro sebe. Slyšel mě, věděla jsem to.

Konečně došla řada i na nás. Zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem se k naší skupince a usmála se, když mi všichni ukázali, jak nám drží palce. Pak už jsem se musela soustředit.

Ani nevím, jak jsme se do toho cíle dostali. Pamatovala jsem si jen útržky, prudký obrat na dvojku, ten hnusný trojskok z druhé strany, takže kolmák, oxer, oxer, otočení o sto osmdesát stupňů kvůli čtyřce, objezd dvojky na sedmičku a pak osmičku a cíl.

K mým uším se donesl ohlušující potlesk. Rozhlídla jsem se po kolbišti, všechny skoky stály na svém místě a kluci u hrazení skákali do vzduchu.

„Snílku, ono se nám to asi povedlo,“ naklonila jsem se nad krk svého hřebce a podrbala ho mezi ušima.

Rozhodčí nás ani nepustili z kolbiště, jen zavolali Jaspera, toho třetího, tedy, třetí a další dva jezdce.

„Dvě setiny, chápeš to? Dvě pitomý setiny,“ zubil se Jasper. Pokrčila jsem rameny. Co jsem na to měla říct.

„Ne, vážně, gratuluju,“ kývl hlavou.

„Já taky, k druhému místu. Asi by sis na něj měl zase zvykat,“ oplatila jsem mu škodolibě. Zahrozil mi pěstí, ale se smíchem.

„Nebudeš to mít zadarmo,“ slíbil a pak odklusal k rozhodčím a pořadatelům, co měli na starost dekorování. Vzápětí zavolali i mě. Dreamer ukázkově vyklenul krk a vykročil.

„Gratuluju, slečno Blacková, jak je vidět, jste stále ve formě, i přes to, co se vám stalo,“ potřásl mi rukou hlavní rozhodčí se smutným úsměvem. Znal mé rodiče.

Další mi na rukáv saka připnul modrou stužku za první místo, předal pohár a obálku s finanční výhrou. Vyhrávat se vyplatí.

Z reproduktorů se ozvala svižná melodie a vyzvali nás k čestnému kolu. Seřazeni za sebou jsme objeli celé kolbiště cvalem a všechno skončilo.

„Je to doma!“ vřeštěl na mě Embry. Seth s Jakem poskakovali okolo nás, John s Leah se usmívali a Jared vřeštěl s Embrym. Quila jsem však nikde neviděla. Dokud k nám nedoběhl z tribuny a v rukou nedržel kameru. Ježiši, oni to natáčeli. Pak se přidal k těm dvou řvounům.

Paul se objevil vedle a s úsměvem mě pohladil po noze. Přehodila jsem nohu přes Dreamerův krk a svezla se rovnou do Paulova náručí.

„Šikulka,“ pousmál se a políbil mě. Všechno okolo nás utichlo.

 

---

 

plánek L-parkuru

plánek S-parkuru

rozeskakování S

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!