31.12.2010 [11:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 6×, zobrazeno 3232×



Doufala jsem, že mě nezaregistroval, a přikrčila se na tribuně. Zrovna pracoval s Goldenem na dlouhé stěně a snažil se ho, aspoň podle pobídek, dovézt ke změně vedoucí nohy ve cvalu na každý druhý krok. Tohle nebyl zrovna jednoduchý cvik, s Shadowem jsem se ho učila snad dva a půl roku.

Potutelně jsem se usmála, když Golden pohodil hlavou a odmítavě se zastavil. Jasper ho však nepotrestal. Jen mírně povolil otěže a zkusil to znovu. Uznale jsem kývla hlavou, nepoužíval svou nadlidskou sílu.

Pak zničehonic zastavili a jezdec se podíval mým směrem. Pokusila jsem se zmenšit ještě víc, i když mi to bylo houby platné a já to věděla.

„Neschovávej se, vím o tobě,“ zavolal na mě. Pousmála jsem se a vylezla zpoza sloupu.

„Zkus trošku víc zesílit pobídku holení a sedem,“ poradila jsem mu a opřela se o zábradlí. Zazubil se na mě. Otočil Goldena a pokusil se o to znovu. A světe div se, ono to šlo.

Zvesela zavýskl, až se Golden polekal. Zakroutila jsem nad nimi hlavou. A zmizela dřív, než si toho všiml. Tedy, alespoň jsem si to myslela, vyvedl mě z omylu hned, jak se otevřely vrata haly a on mě dohonil.

„Neviděl jsem tě celý týden, kam si zmizela?“ zeptal se a seskočil z Goldenova hřbetu na zem.

„Nikam, trénovala jsem,“ pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem jít rovnou na hotel, za klukama a za Leah. Nedovolil mi to. Chytil mě za rameno a otočil k sobě.

„Nech ji!“ Paul stál u dveří hotelu a rozzuřeně nás pozoroval. Ráznými kroky došel až k nám, třásl se. Věděla jsem, co to znamená. Vyplašeně jsem se na Jaspera podívala. On na mě taky, ale stáhl mě za sebe, chtěl mě chránit vlastním tělem.

„Pusť ji, ty hnusná pijavice,“ zavrčel mu zblízka do obličeje. Nenechal se zahanbit, v hrudi mu burácelo, jako by se blížila bouřka. Což bylo docela možný.

Prosmýkla jsem se kolem něj a položila ruku na Paulovo rameno.

„Nic se neděje, uklidni se,“ opakovala jsem mu, dokud se třást nepřestal.

„Vrať se do hotelu. Vyřídím to a přijdu,“ slíbila jsem mu a postrčila ho směrem k hotelu. Když zmizel za skleněnou výplní dveří, otočila jsem se zpátky k Jasperovi. Přikrčila jsem se pod jeho pohledem.

„Ty ses s ním dala dohromady?“ zeptal se mě temně, dokonce se mi zdálo, že tiše vrčel. Tohle mě naštvalo. Narovnala jsem se v zádech a pohled mu oplatila.

„Do toho ti nic není. I kdybych s ním chodila, může ti to být úplně fuk,“ oznámila jsem mu. Chňapl po mně a přitáhl blíž k sobě. Nechtěla jsem, ale byl silnější. O hodně silnější.

„Je mi do toho hodně, copak sis nevšimla, že mi nejsi lhostejná?“ zeptal se mě zoufale. Všimla, taky mě to k němu táhlo. Jenže i k Paulovi, přestože jsem si to nechtěla přiznat.

„Já vím, cítím to stejné, ale k Paulovi taky a vybrala jsem si,“ sklonila jsem hlavu a snažila se zastavit příval slz. Nechtěla jsem mu ublížit.

Chytil mě za bradu a donutil dívat se mu do očí.

„Pamatuješ, co jsem ti onehda řekl? Když jsem tě dovezl z toho kina,“ zeptal se mě s úsměvem. Kývla jsem hlavou.

„Nevzdáváš se,“ zamumlala jsem. Usmál se a pohladil mě po tváři.

„Tak na to nezapomeň,“ zašeptal a jemně mě políbil. Ty slzy mi přetekly. Setřel je a usmál se.

„Neplač, bude tě bolet nos,“ poradil mi a odešel. Prostě mě tam nechal stát.

Chvilku mi trvalo, než jsem se vydala do hotelu. Najít Paulův pokoj už tak těžké nebylo, můj byl hned vedle. Naštěstí ani jeden z nás neměl okna do dvora.

Nakoukla jsem do dveří, vyhledávajíc jeho pohled. Seděl na posteli, oči sklopené k zemi a pořád se třásl. To nevypadalo dobře. Nedobrovolně jsem si vzpomněla na obličej Emily.

Potichu jsem zavřela dveře a zůstala nervózně stát u nich. I tak si mě všiml, odlepil oči od země a uvěznil mě ve svém pohledu. Přestal se klepat. Překonala jsem vzdálenost mezi námi, sevřel mě ve svém objetí a zabořil mi nos do vlasů. Jeden by řekl, že jsme spolu byli podstatně déle, než několik hodin. Možná, že u vlků je to trochu jinak.

„Stejně je to divný, nejsi můj otisk, a přesto se o tebe bojím víc, než jsem se kdy bál o Rachel,“ zamumlal, když mě k sobě přitiskl ještě blíž.

„Ještě trochu a zlomíš mi pár žeber,“ kuňkla jsem tiše, zatímco jsem se pokoušela jeho objetí trochu uvolnit. Sotva jsem to dořekla, odskočil ode mě, jako by ho uštkl had.

„Promiň, moc se omlouvám, neodhadl jsem svou sílu,“ mumlal tiše. Pousmála jsem se, vlezla na postel a přitulila se k němu.

„Uklidni se, nic se mi nestalo a on by mi nikdy neublížil,“ ujistila jsem ho. Zuřivě se na mě podíval. Na tyhle pohledy už jsem byla zvyklá, Jacob mě s nimi častoval kdykoli jsem udělala něco, co se mu nelíbilo.

„Nekoukej na mě tak, nemá to účinek,“ pousmála jsem se. Povzdechl si a sklonil ramena.

„No tak, nemrač se, nesluší ti to,“ zašeptala jsem mu. Mírně se na mě usmál.

„Vidíš? Hned je to lepší,“ zamumlala jsem. To ho rozesmálo. Jak ráda bych se k němu přidala, ale ještě to bolelo.

„Co vlastně dělá nos?“ zeptal se, jako by mi snad četl myšlenky.

„Když se nesměju, nemračím, nebo nebrečím, tak je to v pohodě, ani o něm nevím,“ pokrčila jsem rameny, zatímco mě hladil po zádech.

„Tak se nesměj, nemrač a ani neplač,“ poradil mi s úsměvem. Drcla jsem ho do ramene.

„To vím taky, proč myslíš, že se na tebe nešklebím,“ broukla jsem a přitulila s k němu ještě víc.

„Jo, jasně, ty šklebíku,“ zabublal smíchy. V ten moment někdo zaklepal na dveře.

„Paule, seš doma?“ Za dveřmi stála Leah. Vystrašeně jsem se po něm koukla a odskočila, co nejdál to šlo. Přitáhl si mě ale zpátky.

„Přes balkon se dostaneš k sobě. Stačí jenom přelézt zábradlí. A v noci nech ty dveře otevřené,“ zašeptal mi a postrčil mě k oknu. Měl pravdu, stačilo přelézt zábradlí a byla jsem na svém balkonu. Dostat se do pokoje už byla otázka několika vteřin.

„Fajn, aspoň si můžu vybalit,“ broukla jsem si pod nosem. Kufr už jsem měla na posteli, stačilo ho otevřít. Nestihla jsem to, dveře totiž rozrazila osoba, kterou bych nejraději neviděla.

„Co tady chceš, Cathe,“ podívala jsem se na ni lhostejně. Pohled, kterým mi oplácela, byl však plný zuřivosti.

„Co si o sobě vlastně myslíš? Že budeš zase závodit?“ vyštěkla na mě. Převrátila jsem oči v sloup.

„Jo, přesně to si myslí!“ zahromoval kousek od ní Johnův hlas. Pousmála jsem se.

Catherine se naštvaně otočila, ale stačil jeden pohled do Johnovy tváře a klesla jí ramena. Náš milovaný trenér dokázal vzbuzovat strach, když chtěl. A zrovna teď chtěl, ramena klesla i mě.

„Takže bych byl rád, kdybys opustila tuhle chodbu a víckrát se k pokoji Mandy nepřibližovala. Jestli toho nebudeš schopná, budu nucen promluvit si s Joeem. A podle toho, co jsem slyšel, tě moc v lásce nemá,“ dodal ještě výhružně.

Cathe sklapla patky a jak rychle se objevila, tak rychle i zmizela.

„To máš tak s každým?“ zeptal se mě John s potutelným úsměvem. Mávla jsem nad ním rukou a dosedla na postel.

„Nikdy nejsi oblíbený, když se ti daří. A obzvlášť ne u někoho s jejím sebevědomím,“ povzdechla jsem si zničeně. Nikdy jsem tyhle rozbroje neměla ráda.

„Ona přece nemůže jezdit Shadowa. Toho mám jezdit já! Vždyť já jsem ta lepší!“ napodobila jsem ten její blonďatý hlas.

„A tak jsme ho jezdili obě. Jenom ho kazila. Když jsem s ním navíc začala vyhrávat, zatímco jí zabodnul už druhou překážku, někdy třetí, Joe si postavil hlavu a, i přes protesty tatínka drahé Cathe, jí ho sebral,“ vysvětlila jsem mu náš problém.

„A proto tě nenávidí,“ kývl John chápavě hlavou. Posadil se vedle mě a konejšivě mě objal kolem ramen.

„Hm, v Connecticutu proti mně poštvala víc jak polovinu stáje. Zůstalo jen to zdravé jádro, co mě znalo už z dřívějška, ti věděli, jaká vlastně jsem. I tak jsem to tam milovala, chápeš to?“ zeptala jsem se ironicky.

„Chápu, znám tě víc, než si myslíš. Pro koně jsi schopná všeho. I za tuhle cenu,“ pousmál se. Vděčně jsem se na něj podívala.

Na dveře někdo zaklepal.

„Bože, tady se dveře fakt netrhnou,“ brblala jsem si pod nosem a otevřela je.

„Jé Joe! Ahoj,“ usmála jsem se na příchozího. A vzápětí se chytila za nos.

„Ech, toho si nevšímej, pojď dál,“ zamumlala jsem a pustila ho dovnitř. Starostlivě se podíval nejdřív na mě, pak na Johna.

„Zlomila si nos,“ vysvětlil mu to. Joe převrátil oči v sloup a rozesmál se.

„Halo, já tady trpím!“ upozornila jsem ho. To už největší nával bolesti přešel, v obličeji už mi jen občas bolestivě cuklo.

„A že to není vidět,“ zazubil se na mě Joe.

„Otok splaskl a zamaskovat modřiny umím docela snadno, pamatuješ?“ připomněla jsem mu dávnou aférku, kdy se porval v hospodě a nechtěl chodit po stáji s monoklem.

Bolestivě si protřel oko.

„Jo, to jo, hlavně na vmasírování toho sajrajtu do kůže,“ ušklíbl se. Pravda, to bolelo.

„Tak co potřebuješ, nebo jsi přišel jen na zdvořilostní návštěvu?“ přešla jsem k jádru věci. Lehce se na mě usmál.

„No, chtěl jsem tě pozdravit, upozornit na Cathe, je nějak v ráži a taky donést tohle,“ vypočítal svoje důvody a podal mi několik disků DVD.

„Za pozdrav děkuju, Catherine už tu byla, John ji odpálkoval, a na těch discích je co?“ pousmála jsem se zvědavě.

„Pusť si je, až budeš sama, uvidíš,“ prozradil mi.

Na dveře zase někdo zaklepal.

„Co to je?! Mám snad pokoj průchoďák, nebo co,“ zaklela jsem nahlas a otevřela.

„Ahoj, Danielo,“ pousmála jsem se na příchozí nervózně. Úsměv mi oplatila, jenže k němu přidala i srdečné objetí, lámající kosti. Skoro.

„Přišla jsem ti poděkovat za Shadowa. Je škoda, že nemohl přijet. Maggie si vyvrtla kotník,“ poznamenala smutně. To jako že ho neuvidím? Do očí mi vyhrkly slzy.

„To mi někdo udělal naschvál, že jo?“ zamumlala jsem. Joe i John mě konejšivě objali kolem ramen. Když jsem se opřela o Johna, Joe se na mě smutně, ale zároveň chápavě podíval. To vlákno, co mezi námi bylo, se přetrhlo v ten den, kdy jsem odjížděla. Stále jsme byli velcí přátelé, ale už to nebylo jako dřív. Mezi námi byla bariéra několika tisíců kilometrů.

„Tak jo, my se loučíme a budeme ti držet palce na parkuru. Hlavně, prosím tě, poraz Catherine, co si odešla, narostlo jí strašné ego, je potřeba ho trochu srazit,“ utnula ti Daniela a doslova Joea odtáhla s sebou. John se na mě usmál a taky můj pokoj opustil. Najednou v něm bylo strašlivě prázdno. Vadilo mi to. Tak strašně, že jsem přelezla zábradlí a nakoukla Paulovi. Zrovna mířil k balkonu, když mě uviděl, usmál se. Záhy ho však smích přešel, to potom, co pořádně prozkoumal můj obličej. V momentě mě držel v náručí.

„Shadow tady není,“ zamumlala jsem důvod svého smutku. Chápavě přikývl a přitiskl mě k sobě blíž. Byla jsem mu za to vděčná, přesně to jsem, totiž v tu chvíli potřebovala.

„Neboj se, zase ho někdy uvidíš,“ utěšoval mě šeptem a lehounce se se mnou kolébal.

„Já vím, když já se ale těšila, že ho uvidím teď,“ zamumlala jsem.

„Ty hele, co je to vlastně mezi tebou a Cullenem?“ změnil najednou téma. V duchu jsem zoufale zavyla.

„Nic, ale mohlo být,“ pokrčila jsem rameny. Čekat na jeho reakci nebylo potřeba. Vybuchnul totiž okamžitě.

Odskočil ode mě pár metrů a na zem dopadl na čtyři. Dokonce vrčel.

„Jestli nepřestaneš, přižene se sem hotelová služba,“ upozornila jsem ho se stoickým klidem. To ho vyvedlo z rovnováhy a vrčet opravdu přestal. Postavila jsem se a pomalými kroky došla až k němu.

„Víš o tom, že jsi překrásný vlk? Dokonce hezčí, než Jake,“ mumlala jsem potichu s rukama zabořenýma v jeho srsti. Rozkošnicky zamručel a lehl si na hřbet. Tiše jsem se zasmála. Prostě jsem nemohla odolat, tak jsem se svezla na zem vedle něj a podrbala ho na břiše. Kdyby to šlo, řekla bych, že začal příst jako kočka.

„Zajímalo by mě, jak tohle vypadá. Vlk velikosti koně leží na zádech v hotelovém pokoji a nechává se drbat na břiše holkou, co mu sahá sotva po ramena,“ zamumlala jsem si pro sebe. Paul mi nastavil krk. Ve smečce to bylo znamení podřízenosti. Dával mi tak najevo, jak moc pro něj znamenám. Že do mě vkládá plnou důvěru. Že mám v rukou jeho život.

„Tak jo, změň se zpátky, kdyby sem náhodou někdo vpadnul. Neboj, otočím se,“ ujistila jsem ho. Z hrdla se mu vydral kašlavý štěkot.

Otočila jsem se a za sebou uslyšela lupnutí. Pak šustění oblečení a nakonec horké rty za uchem.

„Jsi úžasná, fakt. Když mě poprvé viděla Rachel, nechybělo moc a utekla,“ zamumlal potichu a přitáhl mě blíž k sobě. Tentokrát jsem k vrčení neměla daleko já.

„Můžu tě o něco poprosit? Nesrovnávej mě laskavě s Rachel. Sice ji neznám a nevím jaká je, ale nebaví mě pořád poslouchat, v čem jsem jiná, než ona. Taky tě nesrovnávám s klukama, se kterýma jsem chodila,“ odsekla jsem mu vztekle a vyškubla se z jeho objetí.

„Ježíši, promiň, já jsem takovej vůl,“ zaúpěl. Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Ale můj,“ ujistila jsem ho. Zářivě se na mě usmál. Pak zvedl dva prsty k přísaze.

„Přísahám, že už o ní nepadne ani slovo,“ slíbil mi. Přitulila jsem se k němu zpátky, vůbec nic nenamítal, obtáhl kolem mě paže a opatrně mě k sobě přitiskl.

„Jak si to vlastně myslel s tím otiskem?“ zeptala jsem se ho po chvilce tiše. Nechápavě se na mě podíval.

„No, zajímá mě to, ať vím, co mám čekat,“ pokrčila jsem rameny.

„Jednoduše, neotiskl jsem se do tebe. To, co jsem cítil k Rachel, bylo jiný. Nevyhnutelný. S tebou je to o svobodné vůli, to, co chci i já, ne jen ten vlk ve mně,“ vysvětlil mi to. Chápavě jsem přikývla.

„Takže moji sestřenku si vybral ten krásný, stříbrný vlk, mě sis vybral ty,“ ujistila jsem se ve správnosti svého myšlení. S úsměvem zakroutil hlavou.

„Chápeš mě úplně špatně. Ten vlk a já jsme jedna bytost. Nejde to rozlišit na Paula a vlka. Je jen vlk Paul. Moje vlčí část si vybrala Rachel jako ideální partnerku pro život. Jak se ukázalo, nebyla to úplně ideální volba. Když mě opustila, vlčí část ustoupila do pozadí. Pro tebe jsem se rozhodl já sám, a čekal, jestli mě vůbec budeš chtít. A ten stříbrný vlk si tě taky oblíbil,“ vysvětlil to trochu jinak. Pousmála jsem se.

„Ty můj vlku,“ zamumlala jsem s úsměvem.

„Jo, a teď upaluj do svýho pokoje, ať tě tady nikdo nenajde,“ pošeptal mi. Posmutněla jsem, ale poslechla a přelezla zpátky k sobě.

„Nezapomeň, večer nech balkon otevřený,“ připomenul mi ještě. Přikývla jsem a natáhla se pro polibek. Nestačil mi však jeden.

„Nenasyto,“ zamumlal mi do rtů. Pobaveně jsem zvedla koutek rtů.

„Ještě nevíš, o čem mluvíš,“ ujistila jsem ho a zmizela ve svém pokoji.

Mrkla jsem na mobil a zhrozila se. To jsem u něj opravdu tak dlouho? Byl pomalu čas na oběd.

„A hele, kdo to přišel?“ zazubil se na mě Embry. Všichni už seděli u stolu, chyběl akorát Paul a ten dorazil pár vteřin po mně.

„Co je k jídlu?“ zeptal se všech hladově, vysloužil si tak salvu smíchu. Nakonec se nad ním, a vlastně i nade mnou, smilovala Leah.

„Záleží na tom, na co máš chuť. Máme na výběr z celého jídelního lístku. Máme fajn sponzora,“ pokrčila rameny a zabodla vidličku zpátky do obsahu svého talíře.

Objednala jsem si šopský salát. Netušila jsem ale, že to bude mít takovou odezvu. Vrčeli na mě všichni.

„Na závodech jím míň,“ pokrčila jsem rameny. Jacob se na mě zuřivě podíval.

„Ale ty jíš míň pořád!“ okřikl mě polohlasně. Temně jsem se na něj podívala.

„Já nejsem ty, nesním porci pro čtyři lidi a nebudu tvrdit, že mám ještě hlad. Nikdy jsem nejedla víc, než bylo potřeba. A když řeknu, že na závodech jím míň, znamená to, že na mě dolehla nervozita. Jo, i já jsem na závodech nervózní. Pokud se ti to nelíbí, fajn. Nedívej se,“ zavrčela jsem na něj výhružně a vzala si svou porci na pokoj. Mohla jsem, za posledních sedm let mě tady znali skoro všichni.

Po cestě jsem málem vrazila do Jaspera.

„Kdo tě tak nakrknul?“ zeptal se mě opatrně. Byla jsem celkem slušně rozjetá a musel to ze mě cítit.

„Jake, nelíbí se mu moje stravovací návyky,“ odsekla jsem mu vztekle. Připletl se mi pod nohy v nesprávnou chvíli.

„A opovaž se na mě použít ten svůj dáreček,“ upozornila jsem ho hned, jak jsem si všimla soustředění v jeho očích. Zvedl ruce v obranném gestu a šel mi z cesty. Byl to dobrý nápad.

Zapadla jsem k sobě a vylezla na balkon, ještě s miskou v ruce. Pršelo, foukalo, ale z druhé strany, já byla krytá budovou hotelu. Jen jsem sledovala, jak řádí počasí přede mnou.

„Zase jsi nervózní?“ ozvalo se za mnou. Tentokrát už jsem ani nenadskočila. Kluci si mě vycvičili.

„Znáš mě, Calebe,“ odpověděla jsem mu a dál koukala na déšť. Sedl si vedle mě.

„Tebe to po těch letech ještě pořád baví?“ zeptal se mě s úsměvem. Pousmála jsem se a pokrčila rameny. A tak jsme dál seděli beze slov. Já si občas uždibla svého salátu, až v misce nezbylo vůbec nic.

„Jaký to je, v La Push?“ promluvil zničehonic do ticha. Pousmála jsem se.

„Úžasný, všichni jsou strašně fajn, nejsou mezi námi žádné rozbroje ani roztržky. Jsme spíš jako rodina, než přátelé. Možná to bude i tím, že jsme s Leah jediné holky,“ popsala jsem mu naši stáj.

„Jestli ti jde o prostředí, je to jeden velký les. Kousek máme pláž a ve Forks největší soupeře. Cullenovic stáje,“ dodala jsem ještě s mírným úsměvem.

„Když je to tam tak skvělé, proč se nesměješ? Dřív si měla pusu od ucha k uchu každou vteřinu a teď aby úsměv jeden hledal,“ zeptal se mě významně. Převrátila jsem oči v sloup a zamířila do koupelny. Caleb šel za mnou.

„Kvůli tomuhle,“ broukla jsem tiše a odličovačem opatrně setřela make up kolem nosu a očí.

„Proboha, cos dělala?“ vydechl nevěřícně. Mávla jsem nad tím rukou a odlíčila zbytek obličeje.

„Naklonila jsem se nad koňský krk,“ vysvětlila jsem mu.

„Za týden už prý budu v pořádku,“ dodala jsem ještě.

„Měla by sis najít jiný sport, tenhle tě jednou zabije,“ doporučil mi s úsměvem. Chytila jsem se jeho hry.

„To je přece vysněná smrt nás všech, ne? Umřít v sedle,“ vrátila jsem mu stejnou mincí. Přikývl a rozesmál se.

„Máš pravdu,“ přiznal svou porážku. Tyhle hry jsme vedli pokaždé, když jsme se viděli.

„Ty, Mandy, co kdybych ti řekl, že se stěhuju do Forks?“ otočil zničehonic. Shovívavě jsem se na něj podívala.

„Řekla bych, že je to fajn, ale že jsem zadaná,“ odpověděla jsem po pravdě. Úsměv mu pohasl.

„No, zkusit jsem to musel,“ pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. V nich se ke mně ještě otočil.

„Ať se ti daří, myško,“ použil přezdívku, kterou mi sám dal. Tehdy ještě jezdil v Connecticutu.

„Tobě taky,“ zašeptala jsem zavřeným dveřím. Byly to krásný tři roky. Jenže už byly pryč.

Vrátila jsem se na balkon a vzala s sebou notebook. Byla jsem sama, nejvyšší čas odhalit tajemství Joeova dárku.

„To se mi jenom zdá,“ vydechla jsem nevěřícně, když se na obrazovce objevil film, vytvořený z fotek. Z fotek koní, které jsem jezdila.

„To jsi ty?“ zašeptal mi Paul do ucha. Ohnala jsem se po něm jako po otravné mouše a trefila ho do obličeje.

„Já to tušil, už mě začíná fackovat,“ zavyl bolestně. Bleskově jsem k němu otočila hlavu. V ten moment ležel noťas na stolku a já byla skloněná u Paula.

„Nezlomila jsem ti něco?“ zeptala jsem se ho s obavou. Měl před obličejem ruce a nechtěl je dát pryč. Připomnělo mi to nedávný incident s mým nosem. Akorát jsme si vyměnili role. Musela jsem mu ty dlaně násilím odpáčit. Šokovaně jsem vydechla.

„Tak srandu si ze mě budeš dělat?“ nafoukla jsem se. Koukal na mě s úsměvem a rošťáckými jiskřičkami v očích.

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se omluvně. Ty jiskry v očích však zakrýt nedokázal.

„Jo, strašně,“ odsekla jsem mu a sedla si zpátky k notebooku. Naštěstí jsem film stihla stopnout, stačilo jen znovu zvolit přehrávání.

„Tak co, řekneš mi, kdo to je?“ ozvalo se mi znovu u ucha. Výhružně jsem na něj zavrčela.

„Jestli s tím nepřestaneš, přísahám, že ti něco zlomím,“ pohrozila jsem mu, ale natočila obrazovku tak, aby na ni líp viděl.

„Jo, jsi to ty,“ konstatoval. Přidřepl si vedle mojí židle a objal mě pažemi kolem pasu.

„Mám lepší nápad,“ pousmála jsem se a zvedla se ze židle. Pochopil, co mám na mysli. Sedl si a bleskově mě přitáhl na svůj klín.

„Jak se jmenuje ten bílý poník?“ zeptal se tiše, když dojelo video z našich prvních závodů.

„Tikkity, dostala jsem ho od našich jako malá,“ zamumlala jsem. Byl to ten nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostala.

„Zemřel na koliku, bylo mu osm. Dostal ji pozdě večer, když už ve stájích nikdo nebyl. Rána se nedočkal,“ dodala jsem ještě a setřela slzy. Paulovo objetí zesílilo. Nemluvili jsme, koukali jsme na můj život u koní ve fotografiích, nebo krátkých videích.

„Počkej, to je přece,“ zarazil se najednou.

„Jo, Caleb, známe se už delší dobu,“ přisvědčila jsem. Pak naskočila další fotka a Paulovi začalo burácet v hrudi.

„Dobře, chodili jsme spolu. Tři roky, pak se jeho rodiče rozhodli, že se přestěhují sem. Dohodli jsme se, že to ukončíme. Já byla v té době v Connecticutu a on tady. A ani jeden z nás vztahům na dálku nevěří. Zůstali jsme skvělí přátelé, stačí ti to?“ zeptala jsem se ho se smíchem. Dunění za mými zády ustalo, ale když jsem otočila hlavu, zahlédla jsem jeho zadumaný pohled.

„Tři roky jsou dlouhá doba,“ poznamenal zamyšleně. Povzdechla jsem si.

„Měli jsme plnohodnotný vztah, jestli ti jde o tohle,“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.

„Aha,“ zamumlal tiše. Přitulila jsem se k němu blíž, ve snaze vyhnat mu tyhle myšlenky z hlavy.

„Koukej, tohle je Shadow, když jsme ho s Joeem přivezli,“ upozornila jsem ho na fotku mladého vystrašeného hřebce. Vzpomněla jsem si na tu chvíli, zachycenou na snímku. Byl krásný už v té době, pravda, kostnatý, vyhublý a vystrašený, díval se na nás na všechny se strachem. Z rampy se mi povedlo dostat až na třetí pokus. Tehdy Joe poprvé na vlastní oči viděl účinky mého hlasu.

„Tenhle ustrašený vychrtlý drobek?“ zeptal se nechápavě.

„Jo jo, takhle vypadal dřív, byli mu čtyři a mě patnáct,“ pousmála jsem se.

„Hej, Mandy, večeře!“ zabušil mi na dveře Embry. Vyděšeně jsem se k nim podívala, kdyby náhodou chtěl vejít dovnitř, ale nic se nestalo. Rychle jsem vstala a ukázala na zábradlí.

„Utíkej k sobě, kdyby se náhodou rozmyslel a chtěl tě hledat vevnitř,“ zašeptala jsem s ohledem na vlčí sluch. Pousmál se, políbil mě na rozloučenou a zmizel ve svém pokoji. Jo, kdybych já uměla takhle skákat, pomyslela jsem si a zaklapla noťas. V koupelně jsem ještě bleskově zamaskovala nos, už to nebylo takové, jako ráno, ale modřiny byly vidět jen zblízka.

Misku jsem vzala s sebou. Dole u stolu tentokrát všichni neseděli. Jen Jake, Leah a John. Pozdravila jsem je kývnutím hlavy a zahloubala se do jídelního lístku. Tentokrát zvítězily palačinky. A nikdo mi to nekomentoval. Ani ti, co přišli po mně.

Paul seděl celou dobu vedle mě. Nenápadně jsme se pod stolem drželi za ruce, nebo dotýkali nohama. Aspoň jsem doufala, že to bylo nenápadné.

„Tak jo, je nejvyšší čas popřát si dobrou noc,“ oznámil nám všem John kolem desíti večer, zrovna ve chvíli, kdy se mi konečně, v tom zatrápeným pokeru, dařilo.

„Zítra ráno má trénink Jake se Sethem a Embrym, zbytek pak odpoledne. O koně se starají zdejší stájníci, to ale neznamená, že vám je i vyčistí, jasný? Takže v devět nástup ve stáji, a teď mažte na kutě,“ dodal ještě a sám se vydal do svého pokoje. S povzdechem jsem ho napodobila.

„Dobrou, bando,“ popřála jsem ještě ostatním, než se za mnou zavřely dveře. Všechny naše pokoje byly na stejném patře.

„Můžu dovnitř?“ nakoukl do balkonových dveří. Místo souhlasu jsem se pousmála. Oplatil mi úsměv a v momentě seděl na posteli vedle mě. Akorát jsem spustila další disk.

„Další část tvého života?“ objal mě kolem pasu. Pokrčila jsem rameny a opřela se o něj. Krásně hřál.

„Můžu pustit i nějaký film, pokud chceš,“ poznamenala jsem. Zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel.

„Ne, rád se podívám na to, jak si vyrůstala,“ ujistil mě s úsměvem.

„Tak jo, kdybych náhodou usnula, akorát odpoj kabel, mám vytáhnutou baterku, takže se vypne,“ požádala jsem ho ještě. Nevím, jak to dělal, ale zase se mi chtělo spát.

„Klidně spi,“ zašeptal mi do, ještě stále vlhkých, vlasů. Poslechla jsem ho a zavřela oči.

 

---

 

 

 

Přeji všem chumelenice štěstí, mraky zdraví, bouře lásky, vánice pohody, závěje skvělé nálady a báječných 365 dní v roce 2011... Šťastný Nový rok

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!