21.12.2010 [09:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 3×, zobrazeno 3043×

Ode dne, kdy Shadow odjel, uplynuly dva týdny. John nás neustále honil do práce a do tréninku. Jezdili jsme ráno, jezdili jsme večer, na našich koních, i těch soukromých, u kterých to měl povolené. Občas se stalo, že jsme se ani nedostavili do školy a nezbýval nám téměř žádný volný čas. Jedinou omluvou byly hlídky a záležitosti smečky. Mě se netýkaly.

Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem myslet na nic. Na Shadowa, na Jaspera, na rodiče. Bylo fajn, mít v hlavě naprosto pusto a každý večer téměř padat únavou.

Všichni se divili, kde je sníh. Touhle dobou prý byly normálně všude závěje. Vůbec mi to nevadilo. Sníh se rovnal mráz a v mrazu se jezdí špatně. Všude je led a v hale mrznou úplně všechny části lidského těla.

Naopak klukům sníh chyběl, říkali, že se v něm skvěle závodí, samozřejmě v jejich vlčím těle.

„Tak co, jedeme?“ vytrhl mě z přemýšlení Jacobův hlas. Bez zájmu jsem koukala na svou zpola snězenou snídani a kývla na souhlas. Jake se na můj talíř zamračil, ale neřekl ani půl slova. S Billym se nějak nemohli smířit s mými stravovacími návyky. Pořád nedokázali pochopit, jak je možné, že mi stačí tak málo jídla.

„Jo, jedeme,“ přisvědčila jsem znovu, abych zabránila přítomným námitkám a vrazila dvě housky zpátky do spíže. Ten jogurt jsem náhodou snědla.

Hodila jsem na sebe bundu, obula si boty a vyšla do chladného ranního vzduchu. Dneska bylo opět v plánu vynechat školu. Jak jsem si ale stačila všimnout, Jasper taky neponechával nic náhodě a chyběl ve škole zhruba stejně tak často, jako my. Jenže on měl alespoň skvělé známky, to se třeba o mě říct nedalo. Ne, nepropadala jsem, ani jsem nenosila čtyřky, ale že bych byla vyloženě jedničkářka, to taky ne.

„Co máme na rozvrhu dneska?“ zeptal se mě Jacob, sotva jsme vyjeli. Zahloubala jsem se v paměti.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak máš ráno nějakýho soukromáka a hodinu na to si bereš Silvera. Včera jste jen jezdili, takže dneska to vidím na skoky. Já mám rozvrh stejný, s tím rozdílem, že mám po soukromákovi ty hodiny dvě a teprve potom si beru Dreamera,“ odpověděla jsem mu po chvilce. Jacob uznale kývl hlavou.

„Občas bych chtěl mít tvoji paměť,“ poznamenal a usmál se. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„A co by si s ní, prosím tě, dělal? Akorát by u tebe zakrněla,“ poškádlila jsem ho.

„Hele, neprovokuj,“ upozornil mě s úsměvem.

„Já? Nikdy,“ ujistila jsem ho a dál pozorovala cestu před námi.

„Co myslíš, bude se nám v Kalifornii dařit?“ zeptala jsem se po chvilce naprostého ticha. Rabbitu totiž odešlo rádio a Jake se nějak neměl k tomu, aby ho spravil. Rozhodla jsem se, že dostane nové, k Vánocům.

„Těžko říct, v těch nižších soutěžích je to docela možné, ostatně, doma skáčeme podstatně vyšší a náročnější skoky, ale co se těch obtížnějších týče, to fakt nevím. I když, podle toho, jak trénujeme, by jeden řekl, že musíme vyhrát i olympiádu, když na to přijde,“ zazubil se na mě.

„Ale fakt nevím. Ostatně, Dreamer byl na závodech naposledy s Paulem, to už je celkem dlouho. A my ostatní? John nás přihlásil do výšek, o kterých se nám v letošní sezoně ani nesnilo, natož tak, abychom uvažovali, že je pojedeme,“ dodal vzápětí.

„A kdo vlastně zůstává v La Push, přece nemůžeme všichni jenom tak odjet?“ zeptala jsem se znovu.

„Hm, tak to tě asi nepotěším, protože jedeme všichni. Podle pijavic v téhle době žádné nebezpečí nehrozí, takže Sam občas oběhne La Push, navíc tady zůstává doktor Tesák a jeho manželka, ti si ohlídají svou stranu. No, a co se stájí týče, John má vždycky po ruce pár lidí, kterým může věřit,“ vyvedl mě z mého omylu.

„To jako, že pojede i Paul?“ vyjekla jsem. Když s pobavením přikývl, znechuceně jsem si odfrkla.

„Pořád jseš na něj nakrknutá?“ ujišťoval se. Řekla bych, že můj výraz mluvil za vše.

Konečně jsme vjížděli do stájí. A dokonce jsme ani nebyli poslední. Nikde jsem neviděla auto Leah a Setha. A taky Quila, ale ten měl dneska hlídku.

Venku foukal studený vítr, tak jsem do klubovny přeběhla, co nejrychleji to šlo.

„Neběhej tady, zlomíš si nohu, a koho pak posadím na Dreamera?“ houkl na mě John, když jsme se málem do sebe vrazili. Opětovala jsem mu originální pozdrav a zapadla mezi kluky v klubovně. Tam bylo teprve krásně teploučko.

„Tak se přiznejte, kluci. Kterej z vás je takové skvělé topení, pořídím si ho domů,“ zazubila jsem se na ně a vmáčkla se na sedačku mezi Jareda a Embryho. Paul tam byl taky, ale ten seděl v křesle. A k němu bych si nevlezla ani, kdyby tam byl sám.

„Myslíš, že já budu ten hřejivější,“ zvedl Jared přičinlivě ruku a Embry ho po ní praštil.

„Nekecej, já jsem ten, co hřeje víc,“ prsknul po něm.

„Ale no tak. Nehádejte se, oba hřejete stejně,“ ujistila jsem ji a kývla na přicházející Leah. Seth doběhl vzápětí a hodil jí klíče od auta. A Jake dorazil s Johnem.

„Fajn, koukám, že jste tady všichni, takže můžem začít. Koně už jsou nakrmení, takže Embry, Jared, Paul a Seth se pustí do poklízení první a druhé stáje. Leah, Mandy, Jake, nejdřív odjezdí první skupinu, to znamená Darkness, Simian a Lacipo. Až odjezdíte, dáte do pucu trojku a zbytek té čtyřky. Embry, Jared a Paul si, až udělají, co mají, vezmou Pella, Snowyho a Talianga. Pak nastoupí Seth, Leah a Jacob. Sting, Daidalos, My Step. Po nich půjdou Mandy a Dreamer, Paul a Sidera, Jared a Renegy. A jako poslední Embry s Capirou a Seth s Diamondem,“ oznámil nám všem dnešní nabitý rozvrh.

„Do závodů zbývá jen týden, takže do školy nepůjdete,“ dodal ještě a odešel z klubovny.

„To je takhle vždycky před závody?“ promluvila jsem do ticha klubovny.

„Právě že ani ne, udivuje mě to,“ pokrčil Paul rameny. Koukla jsem na Jacoba a ten jen přikývl.

„Ale teď má jedinečnou možnost porazit Cullena, tak asi nechce nechat nic náhodě,“ poznamenal Jared a zvedl se z pohovky.

„Jdem na to, ne? Ať nekecá, že se flákáme,“ ponoukl nám a sám se vydal do stájí.

„Souhlasím,“ vyskočila jsem z pohovky a rozběhla se stejným směrem. Oba jsme měli namířeno do stáje číslo jedna.

„Zdar, Simi,“ broukla jsem na pěkně stavěného rezavého valacha. Díval se na mě přátelským pohledem a nechal se uvázat.

„Dej si na něj pozor, kouše,“ nakoukl dovnitř boxu Seth. V ten moment mě Simian štípl do zad.

„Jo, díky za upozornění,“ pousmála jsem se na Setha a Simiho praštila přes nozdry. Ublíženě sebou cuknul.

„Já nejsem kousátko, to bychom kamarádi nebyli,“ upozornila jsem ho a přivázala drobátko pevněji.

„Koně, kteří koušou, nemám ráda,“ ujistila jsem ho ještě a natáhla se pro hřeblo a kartáč.

Čištění, stejně jako sedlání proběhlo naprosto v klidu a bez dalších kousanců. Za odměnu dostal Simi kostku cukru. Na mentolku nereagoval, pacholek jeden.

„Tak co, můžem?“ nakoukla jsem do vedlejšího boxu, kde Jacob právě sedlal Lacipa.

„Počkej, ještě to tady dotáhnu a jo, můžem,“ zamumlal a vyvedl ho na chodbu. Počkala jsem, až bude trošku dál a pak ho následovala. Před stájemi už nasedala i Leah.

„Tak co, kolikrát tě kousnul?“ obrátila se na mě s úsměvem.

„Jo, děkuju za upozornění. Jednou, pak jsem si ho ohlídala,“ ušklíbla jsem se.

„Dost kecání a fofrem do haly, nebo budete chodit pěšky!“ zahromoval za námi Johnův hlas. S Leah jsme vyprskly, ale radši jsem se vyhrabala do sedla a pobídla Simiana ke kroku. A nic. Zkusila jsem to znovu a zase nic.

„Ty nemáš šporny?“ zeptal se mě John udiveně.

„Nikdo mi neřekl, že je na něj musím mít,“ pokrčila jsem rameny. Sklouzla jsem zpátky na zem, otěže vrazila do ruky Johnovi a zaběhla ke svojí skříňce.

„Tak jo, už je mám,“ zazubila jsem se na Johna.

„Zdržuješ,“ mlaskl nespokojeně, ale pomohl mi do sedla. Simian se změnil, jako mávnutím kouzelného proutku. Sotva jsem se ho koncem ostruh dotknula, spořádaně vyklenul krk a vykročil dopředu.

„Není špatný, ale jeho majitelka umí jezdit jenom na špornách, takže podle toho ten kůň vypadá. A krom toho kousání je naprosto mírumilovný,“ ujistil mě Jacob.  Chápavě jsem přikývla. Simi se nezdál nijak zákeřný, ani hloupý. Šlapal jak švýcarky a na pobídky reagoval téměř okamžitě.

„Tak fajn, chlapče a děvčata. Jeden po druhém na křížek, dejte si pozor na správný sed a nelehejte jim na krk,“ zavelel John, jakmile jsme koně pořádně uvolnili.

„Hele, to bylo dobrý,“ hvízdnul Jacob uznale, když jsme odnášeli výstroj zpátky do sedlovny.

„Jsem netušil, že dokážeš nějakého koně praštit bičem,“ dodal ještě a otevřel mi dveře.

„Moc velkou radost z toho nemám, ale opravdu nemíním nechat nějakého potřeštěného valacha zametat se mnou,“ ujistila jsem ho.

„Cože to? Ona praštila koně bičem?“ nakoukl do sedlovny Paul. Zničeně jsem zasténala a svezla se na židli.

„Jo, zřezala jsem Simiana. Rozhodl se, že prostě skákat nebude a dvakrát mě zapomněl na oxeru. Podotýkám, že schválně, to ti potvrdí každý,“ odpověděla jsem mu na dotaz.

„Jo, říkal to i John. Neudělala žádnou chybu, neustále ho pobízela a on vždycky zastavil. Když to s ním zkusil on, prolítnul se,“ zaksichtil se na něj Jake.

„Budu mít modřiny,“ zamumlala jsem, opatrně si ohmatávajíc stehna. O bolestivé kostrči ani nemluvím.

„Spíš se divím, že máš pohromadě kosti, ty pády byly fakt dost hnusný,“ přidřepl si ke mně Jake starostlivě.

„Nestraš, už tak jsem zvědavá, jak odjezdím Dreamera, když nemůžu pořádně sedět ani na židli,“ mávla jsem nad tím rukou a opatrně se zvedla.

„Jdu makat, třeba to rozchodit,“ oznámila jsem klukům a podivným šouravým krokem se vydala do třetí stáje. Leah jsem potkala po cestě.

„Tak co, žiješ?“ zajímala se starostlivě.

„Spíš umírám,“ zakroutila jsem hlavou. Zazubila se na mě a pokračovala ve své cestě.

„Snílku, že dneska nebudeš zlobit?“ zamumlala jsem mazlíkovi do hřívy a svezla se do slámy. Sklonil ke mně krk a jemně zařehtal.

„Já vím, ty jsi naprosté zlatíčko a nikdy bys nezlobil, když mě něco bolí,“ přitakala jsem.

„A pomůžeš mi zpátky na nohy?“ zeptala jsem se ho ještě se smíchem a, s velkou pomocí stěny, se vydrápala zpátky na nohy.

„Simiho nikdy víc,“ zabrblala jsem ještě. A než dorazili Jake s Leah, měla jsem vyházené dva boxy.

„Buď ráda, že máš ještě hodinu, jsem unavená a to jsem vlčice, co bys teprve dělala ty, jako člověk,“ ujistila mě Leah a nasedala na Darkness. A to prosím ani neměla v rozvrhu skoky. Jen přiježďování a drezurní cviky. Zase na druhou stranu, ono je někdy ta drezura namáhavější, než celé to naše skákání.

„Jo, věř mi, že jsem. Kdyby něco, jsem na mobilu, jdu se pokusit to rozchodit,“ usmála jsem se na ni a vydala se k lesu.

Ani nevím, jak dlouho jsem šla, ale ocitla jsem se na pláži Cullenů. Vzpomněla jsem si na Shadowa, na to, jak jsme to tady spolu objevili poprvé. A jak jsme potkali Jaspera.

Vylezla jsem na jeden menší útes a pozorovala celkem klidné moře. Vál od něj studený vítr a já se otřásla zimou. Přešlo to, když jsem se zachumlala do bundy víc. A dál koukala na vodu.

„Kde máš Shadowa?“ ozvalo se za mnou. Úlekem jsem nadskočila a na kraji mi podjela noha. Pár kamínků se oddrolilo a můj kotník je následoval. Dokud mě nezachytila chladná ruka.

„Ty blbečku jeden! Chceš, abych se zabila?!“ vyjela jsem na něj ostře a odběhla pár metrů od kraje.

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ zvedl ruce v obranném gestu. Vztek ze mě pomalu vyprchával, ale nahradil ho strach. Opravdu jsem se mohla zabít, i když byla hladina moře dva nebo tři metry pod námi.

Když jsem se strachem roztřásla, Jasper stál v momentě u mě a držel mě v náručí.

„Ššš, neboj se. Nikdy bych tě nenechal spadnout. I kdybych měl skočit za tebou a chránit tě tělem,“ šeptal mi do ucha a jemně mě kolébal.

„Joe si ho odvezl,“ broukla jsem po chvilce. Kousek se ode mě odtáhl a koukal mírně zmateně.

„Shadow, Joe už si ho odvezl,“ řekla jsem znovu. A přitulila se k němu blíž. Dokud se do mě nedal chlad.

„Studím tě, viď, promiň,“ zamumlal a odtáhl se dál. Pak zahvízdal a seskočil do písku. Slezla jsem zpátky na pláž a pozorovala ho, jak se mazlí se svým zlatavým hřebcem.

„Jak to děláš, že se tě nebojí?“ zeptala jsem se ho a pohladila jeho koně po krku.

„Golden? Proč by se měl bát?“ zamumlal se smíchem.

„No, kluci říkali, že takhle působíte na lidi i zvířata,“ ošila jsem se nervózně. Bála jsem se, že si ze mě dělali legraci.

„A jo vlastně, žiješ s vlkodlaky,“ ušklíbl se. Pak se bleskově vyšvihl na Goldenův hřbet.  A natáhl ke mně ruku.

„Tak polez, slíbil jsem ti to,“ usmál se na mě, když viděl mou nejistou tvář. Opatrně jsem natáhla ruku jeho směrem. Zazubil se na mě a vytáhl mě nahoru za sebe.

„Kam to bude?“ dotázal se zdvořile a lehce sevřel otěže.

„Ehm, k hranici, jestli můžu prosit. Dneska mě čeká ještě jeden trénink,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Jak si mladá slečna přeje,“ poznamenal. Otočil Goldena směrem k lesu a pobídl ho k chůzi.

„Řekneš mi, jak je možné, že se tě nebojí?“ zeptala jsem se ho znovu. Lehce se zasmál.

„Není to dlouho, možná pár desetiletí, pro upíra má čas pramalý význam, co jsme na jednom lovu potkali zvláštní upírku. Kdysi patřila ke královské rodině, co střeží dodržování zákonů v našem světě. Byla uchvácena naším stylem života, tím, jak se snažíme splynout s lidmi a žít skoro normální život, dokonce se o to pokusila, ale neměla tolik potřebné vůle. Když odcházela, prozradila nám, proč jí ta rodina pronásledovala, měla zvláštní dar. Vlastně, měla dva, nějakým způsobem dokázala, aby se jí žádný živý tvor nebál, když chtěla. A uměla ten dar komukoli předat,“ pokusil se mi to vysvětlit.

„Aha, takže proto se tě nebojím, i když bych měla. A Golden je díky tomu naprosto v klidu, i když by neměl být,“ zamumlala jsem si pro sebe. Nedošlo mi, že mě slyší.

„Jo, přesně tak,“ odvětil mi a položil dlaň na moji, která ho objímala kolem pasu. Nechtěla jsem spadnout.

„Prosím, slečno, jsme na hranicích,“ oznámil mi téměř okamžitě a zastavil Goldena. Chytila jsem se jeho nastavené ruky a sklouzla z koňského hřbetu na zem.

„Děkuji vám za odvoz, milý pane. Doufám, že se uvidíme na závodech, slibuji, že vám nedám nic zadarmo,“ poznamenala jsem s úsměvem a pokusila se o jakési pukrle. Jasper se rozesmál.

„V to doufám, nebaví mě vyhrávat bez boje,“ ujistil mě, obrátil Goldena zpátky a cvalem zmizel mezi stromy. Pousmála jsem se a zamířila ke stájím.

„Proč z tebe cítím upíra?“ zeptal se mě obezřetně Paul. Převrátila jsem oči v sloup.

„Co je tobě do toho,“ zavrčela jsem na něj. Chtěla jsem odejít, ale nenechal mě. Chytil mou ruku a přitáhl mě k sobě.

„Proč je z tebe cítit upír?“ zeptal se mě znovu, o poznání zuřivěji. Podívala jsem se mu do očí.

„Opakuju, že tobě do toho nic není. Ale když tě to tak zajímá, byla jsem na pláži Cullenů, s Jasperem,“ zaprskala jsem a vyškubla se z jeho sevření. Zíral na mě jako na zjevení. Odfrkla jsem si a vešla do stáje. Měla jsem tak deset minut do dalšího tréninku.

„Tak jsem zpátky, zlato, budeme si muset s tím čištěním pohnout,“ oznámila jsem Dreamerovi, když jsem brala bedýnku s čištěním. Málem mi vypadla z rukou, jakmile jsem Dreamera spatřila.

„Kdo tě vyčistil?“ hlesla jsem a vešla k němu do boxu. Důkladně jsem prohlídla jeho srst, abych zjistila, že na sobě nemá ani smítko. I kopyta zářily čistotou.

„Neprozradíš mi to?“ zamumlala jsem mu do hřívy a podrbala ho na nose. Měkce zafrkal.

„Jo, díky, škoda, že ti nerozumím,“ pousmála jsem se a vydala se do sedlovny pro věci. Z haly se ozýval smích, takže už nejspíš skončili a jenom krokují.

Během chvilky jsem byla zpátky u Dreamera. Položila jsem mu na hřbet sedlo, nasadila uzdečku a pozapínala všechny řemínky a řemeny.

„Tak co, jdeme?“ pousmála jsem se na něj, otevřela dveře boxu a vyvedla ho ven.

„Teda, my nejsme poslední,“ zamumlala jsem a koukla na Paula sedícího na Sideře. A že to byl pěkný pohled. I když jsem nechtěla, musela jsem si přiznat, že mu to na ní sluší. Stejně jako na Taliangovi.

„Jared za chvilku přijde,“ zabrblal lhostejně. A nakrčil nos, když jsem přišla trochu blíž. Uchechtla jsem se a z rantlu se vyšvihla na Dreamerův hřbet. Dotáhla jsem podbřišák a čekala. Dreamer sklonil krk a zafrkal do země.

„Copak?“ zeptala jsem se ho a naklonila se nad jeho krk. Rychle zvedl hlavu a praštil mě tak do nosu.

„Jau!“ zavyla jsem bolestivě a chytila se za postiženou část obličeje. Na rukou jsem ucítila vlhko.

„Do pytle,“ zahuhňala jsem a seskočila s Dreamera zpátky na zem. Paul mě následoval a přivázal oba koně k hrazení. Odvedl mě do koupelny k umyvadlu a doslova mi odpáčil ruce z obličeje. Nechtěla jsem, bolelo to. Už mi tekly i slzy.

„Jestli se na to nepodívám, nebudu to moct srovnat, když bude potřeba a sroste ti to křivě. Nechci, aby sis zkazila takhle hezký obličej,“ mluvil ke mně tiše. Bojácně jsem se na něj podívala a spustila ruce níž.

„No vidíš, že to jde, ukaž mi to,“ pochválil mě a chytil můj obličej do dlaní. Koukala jsem do jeho čokoládových studánek, zatímco on důkladně zkoumal můj obličej.

„Toho jsem se bál, máš to zlomený a obávám se, že pokud to srovnám já, nejenom že mě budeš nenávidět ještě víc, ale mohlo by to zůstat nakřivo, takže se projdeme do nemocnice,“ oznámil mi a vmžiku mě vzal do náruče. Začala jsem sebou mlít ve snaze dostat se zpátky na zem, ale byl neoblomný.

Po cestě do auta jsme potkali Johna.

„Ježiši, co se ti to stalo?“ zanadával, když mě uviděl. Paul odpověděl místo mě.

„Dreamer ji praštil do nosu, odvezu ji na pohotovost, mohl by ses o ty dva postarat? Talianga odjezdím, až přijedeme zpátky,“ poprosil ho. John jen kývl hlavou a starostlivě se na mě podíval. Muselo to vypadat dost škaredě, ani nevím, nějak jsem neměla odvahu podívat se do zrcadla.

Posadil mě do auta a podal mi balíček kapesníků.

„Díky,“ zahuhňala jsem a vzápětí mi vytryskly další slzy.

„Nemluv, nebude to tak bolet,“ poradil mi a zabouchl dveře. Rezonovalo mi to v uších i v nose.

„Nebouchej s nima!“ zaúpěla jsem a chytila se za hlavu.

„Ježíš, promiň, neuvědomil jsem si to,“ vyhrkl a konejšivě mě pohladil po tváři. Pak rychle nastartoval a vycouval z parkoviště.

Doktor Tesák, jak mu Jake přezdívá, se tvářil docela podobně, jako John, když mě viděl, dokonce si jednu chvíli nepřátelsky měřil Paula.

„On mi nic neudělal, dostala jsem do nosu od Dreamera,“ vyhrkla jsem huhňavě a hned se chytila za nos.

„Bál jsem se srovnat jí to sám, tak hezkého obličeje by byla škoda,“ pokrčil Paul rameny a odnesl mě v náručí až do ordinace. Položil mě na vyšetřovací lehátko a sám se postavil ke dveřím.

„Nikam nechoď, budu potřebovat někoho, komu důvěřuje,“ houkl na něj doktor.

„Tak to máte špatnýho člověka, mě nevěří ani nos mezi očima,“ pousmál se smutně. Převrátila jsem oči v sloup a natáhla k němu dlaň.

„Drž mě a nekecej,“ zamumlala jsem. Paul se na mě konejšivě usmál a chytil mi hlavu do svěráku. Začala jsem se bát.

„Soustřeď se na mě a na nic jiného,“ řekl mi ještě. Poslechla jsem ho a dívala se mu do očí. Zničehonic mi z očí vytryskl další proud slz. Chytila jsem se za nos nenávistně mrskla pohledem do Carlisleovi. Ten si jen sundal chirurgické rukavice.

„Zůstane to bez následků, ale pár dní to bude bolet,“ oznámil mi, podal mi balení tabletek a lehce se na mě usmál.

„Fakt? To by mě nenapadlo,“ odfrkla jsem si ironicky a zase se chytila za nos.

„Tak pojď, ty hrdinko,“ pomohl mi Paul zpátky na nohy a chytil mě kolem pasu.

„Já tam dojdu sama,“ zamumlala jsem. Jen se na mě usmál.

„Já vím,“ zakýval hlavou, ale stejně mě nepustil.

„Děkuju, doktore,“ otočil ještě hlavu k osobě v bílém plášti.

Posadil mě do auta a sám někam zmizel. Zhluboka jsem se nadechla a natočila k sobě zrcátko.

„Ale ne,“ zasténala jsem a zhroutila se zpátky do sedačky.

„Copak?“ zeptal se mě Paul a nasedl do auta.

„Tos mi nemohl říct, jakou mám šlehu?“ kníkla jsem ublíženě. Jemně zakroutil hlavou a podal mi zmrzlinu. Nechápavě jsem se na něj podívala, to si to mám jako dát na nos?

„Zabírá to, uvidíš,“ mrknul na mě a nastartoval.

Měl pravdu, než jsme dojeli zpátky do stáje, zmrzlina byla pryč a já měla důkladně zmrazenou část obličeje.

Zastavil a koukl se na mě. Sledovala jsem budovu před námi.

„Nikdy jsem neřekla, že tě nenávidím,“ kuňkla jsem potichu a vyskočila z auta. Nechtěla jsem mu vidět do tváře. Utekla jsem rovnou k Dreamerovi.

„Ahoj zlatko,“ zahuhňala jsem a schovala jsem obličej v jeho hřívě. Stočil ke mně hlavu a šťouchl mě do zad. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po nose.

„Já vím, že jsi nechtěl. Vážně, už to skoro nebolí,“ zamumlala jsem a koukla se na něj.

„Jseš v pohodě?“ ozval se od dveří Jacobův hlas. Otočila jsem se tváří k němu. Obdivně hvízdnul.

„Vypadáš jak boxer po desátém kole,“ kývl uznale hlavou a natočil mi obličej z profilu. Pak se otočil k Dreamerovi.

„Tohle se dělá?“ vyčetl mu. Dreamer jen zařehtal.

„On nechtěl,“ zastala jsem se ho a vystrnadila Jaka ven z boxu.

„Hala je volná?“ zeptala jsem se ještě a zavřela box.

„Za půl hoďky bude, teď tam jsou Embry a Seth,“ odpověděl mi s úsměvem a objal mě kolem ramen.

„Já říkal Johnovi, že půjdeš jezdit hned, jak přijdeš,“ zazubil se a doprovodil mě do klubovny. Většina smečky tam seděla a čekali, až přijdeme.

„No ty teda vypadáš,“ houkla mým směrem Leah. Pokrčila jsem rameny a sedla si na pohovku, co nejdál od Paula. Nechápala jsem, co se v té koupelně a následně v ordinaci stalo, ale jeho oči mě lákaly. Čokoládová hlubina plná jiskřiček. A opravdu jsem se nemínila nechat nachytat, jak ho pozoruju.

Seděli jsme a kecali, dokud mezi nás nedorazili zbylí kluci. Koukla jsem na Johna a vystřelila z klubovny do sedlovny. John totiž Dreamerovy věci schoval.

„Jdem na to, Snílku,“ zamumlala jsem jeho směrem a vyvedla ho z boxu ven. Nasedla jsem až v hale.

„Jsme tady sami, tak se mě, prosím tě, pokus nedodělat,“ šeptla jsem mu do hřívy a stiskem stehen ho pobídla do kroku. Svět okolo nás pozbyl důležitosti, byli jsme tam jen já a on. Pohybovali jsme se jako jedno tělo, vnímali jako jedna duše. Dýchali ve stejném rytmu. V pomalém rytmu jsme překlusali kavalety položené na zemi, v lehkém cvalu zamířili na nejnižší překážku v hale. Přenesl se přes ni, jako by snad ani nebyla. Tím naše možnosti skončili. Ostatní skoky byly postavené v nereálných výškách. John si evidentně vzal pod sedlo svého překrásného hřebce, jediný on měl tuhle výkonnost.

Otočila jsem Dreamera do kroku a zamířila k vratům. Zastavil se a odmítl jít dál.

„No tak, Snílku, co je s tebou, jdeme se projít do lesa. Udeřil kopytem do země a natočil hlavu ke mně. Pak se bez jakéhokoli upozornění otočil a stáli jsme proti jednomu z oxerů.

„Ne, Snílku, tak vysoko ještě ani jeden z nás neskákal,“ odmítla jsem okamžitě a pokusila se ho otočit zpátky k vratům. Ani se nehnul. Naklonila jsem se nad jeho krk a pohladila ho mezi ušima.

„Ty myslíš, že bychom měli?“ zeptala jsem se ho potichu. Odpovědí mi bylo zařehtání.

„Tak fajn,“ zamumlala jsem a zkrátila mu otěže. Vesele pohodil hlavou a vyklenul krk. Pobídla jsem ho ke cvalu a navedla na kruh. Věděla jsem, jak tyhle skoky skákat, aspoň teoreticky, s Shadowem jsme se k nim měli pomalu dostat, nestihli jsme to.

Běžel rychleji, než bylo správně, stáhla jsem ho trochu zpátky a srovnala mu krok. Poslechl okamžitě a zamířil na skok. Tohle byla ta chvíle, ze které jsem dřív mívala strach. Odhadnout správně rychlost a vzdálenost, napočítat kroky, abychom se nad skokem nezabili.

„Ne, Mandy, ne!“ ozval se z tribuny Paulův výkřik. Už bylo pozdě, Dreamer se chystal k odrazu. Ale zaváhal, pobídla jsem a doufala, aby nebylo moc pozdě. Mohutně se odrazil a natáhl krk daleko dopředu, povolila jsem otěže a dodala mu tak prostor. Sama jsem nadlehčila zadeček a zkopírovala pohyb jeho krku. Cítila jsem, jak se přenesl přes zadní bariéru a namáhavě natáhl nohy. Rychle jsem se srovnala v zádech, abych ze sedla nevypadla.

Přední nohy následovaly zadní a dopadli jsme na zem. Okamžitě srovnal krok a cvalem zamířil do oblouku. Pustila jsem otěže a radostně zavýskla. V momentě jsem se držela za nos a skučela bolestí. Dreamer se sám zastavil a počkal, až znovu převezmu otěže.

„Jsi normální? Vždyť jste se mohli zabít?!“ vyjel na mě Paul. Podívala jsem se na něj skrz víčka přivřené bolestí.

„Nenechal si to rozmluvit, už jsem chtěla odejít, když se zastavil, otočil a zamířil na skok. Co jsem měla dělat? Nic a vystavit nás mnohem většímu riziku, nebo ho co nejvíc podpořit a tohle riziko snížit?“ odsekla jsem mu huhňavě a pohladila Dreamera po krku.

„Nic si z toho nedělej, Snílku, povedlo se ti to bezvadně,“ pochválila jsem ho šeptem a přitiskla k jeho srsti tvář.

„To jo, vypadalo to skvěle,“ uznal Paul a pohladil ho po nose. Pak nás pustil a já mohla Dreamera vykrokovat.

„Jsi šikulka,“ pošeptala jsem mu do ucha a nasadila mu ohlávku, ještě dostal mentolové pastilky, než jsem za ním zavřela box. Zamířila jsem rovnou do kuchyňky a doufala, že tam bude něco mraženého.

„Chceš tohle?“ ozvalo se za mnou, zrovna když jsem byla zalezená v mrazáku. Otočila jsem se dozadu a uviděla Paula, jak stojí za mnou a v rukou drží ručník. Chmátla jsem po něm, ale uskočil. V ručníku zachrastil led.

„Proč mi ho nedáš?“ zaskučela jsem a kouknula po něm ublíženým pohledem. Chytil mě do náruče a odnesl do klubovny. Už jsem zjistila, že snažit se dostat na zem je zbytečná a občas celkem bolestivá práce, to když se praštím kdekoli kolem nosu.

Položil mě na pohovku a vmžiku seděl vedle mého obličeje. Zvedl mi hlavu a položil si ji na klín. A opatrně mi na nos položil ten ručník. Úlevně jsem zasténala a mírně zatlačila na jeho dlaň. Potřebovala jsem trochu víc, než jen chladný dotek.

„Jak si to myslela s tou nenávistí?“ zeptal se mě po chvilce. Děkovala jsem bohu, že jsem přes ten ručník neviděla jeho oči.

„Říkal jsi, že bych tě nenáviděla ještě víc, jenže já nikdy neřekla, že tě nenávidím. Jen tě nesnáším,“ pokrčila jsem rameny a přitáhla si ten ručník zpátky na obličej, protože měl snahu ho zvednout a podívat se mi do očí.

„Kvůli Dreamerovi, je to tak?“ ujistil se. Vehementně jsem zakývala hlavou, to byl jediný důvod, jinak mi nic neudělal.

„Jak vlastně pokračuje znovu navazování vašeho přátelství?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No, dostali jsme se na mrtvý bod. Nechá mě k sobě přiblížit, hladit ho a tak, ale na zavolání nepřijde, ani na hvízdnutí a pamlsek si taky nevezme,“ vyjmenoval mi jejich společné pokroky, tedy, spíš nepokroky.

„Letos už toho moc nestihneme, prý má každou chvilku přijít zima, ale až bude teplo, zapracujeme na tom výběhu, zatím buď rád za to, co máš a zkoušej ty pamlsky, ostatně, po mentolkách se může utlouct,“ poradila jsem mu a zvedla ručník ze svého obličeje.

„Už nechladí,“ vysvětlila jsem mu to a chtěla vstanout a dát do něj nový led. Zarazil mě a položil zpátky na sedačku.

„Lež,“ zamumlal a sám se vydal k mrazáku. Čím jsem si to zasloužila?

Přišel zpátky a znovu položil moji hlavu do klína.

„Proč to všechno děláš, proč mi pomáháš, když víš, že tě nesnáším?“ zamumlala jsem nechápavě.

A proč pomáháš ty mě, když mě nesnášíš?“ opětoval mi otázku. V duchu jsem převrátila oči v sloup.

„Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli Dreamerovi,“ připomněla jsem mu náš nedávný rozhovor.

„Aha, no, nevím, proč to dělám, třeba se snažím získat tvou důvěru, stejně jako tu Dreamerovu, anebo je mi s tebou prostě dobře,“ zauvažoval nahlas. Chtěla jsem se zvednout, tak proč mi to nešlo? Co mě to drželo?

Nejspíš si uvědomil, co vlastně řekl, protože sundal ten ručník a setkal se s mým vytřeštěným pohledem.

„No, normálně bych tě asi políbil a ty bys mi pak nejspíš vrazila facku, ale vzhledem k tvému úrazu to asi nerisknu,“ pousmál se na mě nervózně. Pomohlo mi to vzpamatovat se.

„Jo, jasně, všichni mě líbejte, ať v tom mám co největší bordel,“ zamumlala jsem, vyskočila z pohovky a zamířila ven. Kamkoli, kde nebyl Paul.

„Kde jsi? Hledal jsem tě,“ zarazil mě Jacob na půl cestě do stáje.

„Ehm, v klubovně, chladila jsem si nos,“ řekla jsem na půl pusy a zatajila Paulovu pomoc.

„Jedeme domů, Billy se po nás shání,“ vysvětlil mi a odvlekl mě do auta.

„Proč, co se děje?“ zeptala jsem ho a poslušně nasedla do auta.

„Nevím, ale měli jsme být doma před hodinou,“ pokrčil rameny a nastartoval.

„A taky se nejspíš dozvěděl o tom tvém nose,“ dodal ještě s úsměvem.

Měl pravdu, Carlisle volal k nám domů, s tím, že bych měla pár dnů zůstat doma, aby se to mohlo pořádně zahojit, a taky abych pak mohla odjet na ty závody a podat stoprocentní výkon, ve kterém by mě neomezovala bolest.

„Doktor Tesák mi občas vážně leze na nervy. Jak můžu podat stoprocentní výkon, když nebudu trénovat?“ rozčilovala jsem se v kuchyni, když mi Billy vyřídil vzkaz. To, že mi v nose bolestivě cukalo, a vlastně v celém obličeji, jsem odsunula do pozadí.

„Já tě chápu, ale stejně budu klidnější, když dneska odpoledne zůstaneš doma. Neboj, ty to doženeš,“ pousmál se na mě Billy konejšivě. Poraženě jsem vzdychla a dosedla na židli. Teprve pak jsem si uvědomila bolest.

„Au,“ kuňkla jsem a natáhla se pro pytlík s ledem.

„Tak fajn, vyhráli jste, dneska odpoledne jsem doma, ale zítra jdu zase do stáje,“ uznala jsem jejich vítězství. Jacob mě poplácal po rameni.

„Neboj, Dreamera už jsi dneska stejně odjezdila a John to pochopí,“ řekl utěšivě. Kývla jsem hlavou.

„Tak fajn, já frčím zpátky,“ oznámil nám ještě a zmizel ven. Závistivě jsem se za ním dívala.

„No, já musím jít probrat něco se Sue, tak se uvidíme večer,“ usmál se na mě Billy a zamířil ven.  Mávla jsem mu a zamířila do koupelny. Normálně bych si dala sprchu, ale radši jsem napustila vanu. Pro můj nos to bylo šetrnější.

Vylezla jsem, až když voda začala chladnout. A zalezla do postele.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!