10.11.2010 [21:15], ambra, ze série Until I Find You, komentováno 35×, zobrazeno 5880×

Spojenci

Jacobův deník 13. září 1994

(čtyři roky od Bellina zmizení)

Bello, ani nevím, proč ještě tohle píšu. Ty už to číst nebudeš…

Možná jsem si jen zvyk srovnat si takhle myšlenky. Teď se na sešity jedenáct měsíců prášilo, ale když na mě dneska vyskočilo tohle datum, potřeboval jsem se z toho zase nějak dostat.

Tehdy před rokem, po mým návratu z Budapešti do Paříže, to nebyla chřipka. Ty děsivý stavy začaly střídat chvíle, kdy jsem se navzdory horečce cítil vlastně mnohem líp než kdykoliv předtím, a já se užuž viděl, jak Tě s nějakou speciální jednotkou v zádech vynáším z tý divný budapešťský vily. Zesláblou, ale zdravou...

Pak, tři dny po Tvých loňských narozeninách, mi volal táta.

Máma měla bouračku.

Chtěl to okecávat, zřejmě doufal, že mi o její smrti řekne až doma, ale po pěti slovech jsem věděl, že není naděje.

Znovu se ukázalo, jakej jsem děsivej sobec. Myslel jsem si, že Tvým zmizením mám vyčerpanou svou osobní dávku smůly a že víc nešťastnej už nemůžu být. Dokud jsem po příjezdu do La Push neuviděl oči svých sester. Nemusely to říct nahlas – ani neřekly, jsou to hodný holky – já sám v tu chvíli pochopil, že se to mámě stalo kvůli mně.

Hrozně se celý ty roky trápila, že zahazuju normální život, že nikdy nebudu schopnej fungovat. Měla pravdu, ale mně až nad její rakví došlo, že každou matku ničí trápení jejího dítěte.

Po pohřbu jsem zůstal tři dny – hlavně kvůli tátovi. Ale už jsem byl jako na trní, ze Seattlu jsem měl koupenou letenku přímo do Budapešti. Večer před mým odjezdem pro mě uspořádala rada táborák na rozloučenou. Tušili, že se hned tak nevrátím. Když začali starý se všema legendama, uteklo mi ušklíbnutí – asi si myslej, že je budu vyprávět svým dětem. Ty příběhy jsem dávno znal, i Ty sis je párkrát vyslechla, když jsi mě přemluvila a místo, abychom se zašili ke mně do pokoje, strávili jsme celý večer s nějakým zaujatým vypravěčem u ohně. Dodnes si pamatuju, jak se ti plamínky odrážely v očích…

Ten večer mě ale z některých věcí najednou divně mrazilo. Vůbec jsem nechápal, proč mi to přijde tak… reálné. Nakonec jsem je všechny obešel a podal jim ruku.

Svou děsivě horkou ruku.

Chtěli si promluvit. Prý se se mnou děje něco moc důležitýho. Utek jsem jim. Přišli ale znovu, v noci, až k nám domů. Slyšel jsem tátu, jak jim říká, ať to zkusí ráno před mým odjezdem. A já jim utek všem. Odjel jsem na letiště o tři hodiny dřív.

V Budapešti jsem se ani nestavil na podnájmu, rovnou jsem jel k tomu domu.

Roztřásl jsem se už v taxíku. Neotvírali. Vteřinu potom, co jsem vyrazil dveře, mi došlo, že jsou pryč. O minutu později jsem se uprostřed velkého a úplně prázdného obýváku, který byl ještě nasáklej upířím smradem, poprvé přeměnil.

Zdrtilo mě to, ale nepřekvapilo. Docvaklo mi to už doma, jen jsem si to nechtěl připustit. Když jsem po první vlně bolesti a šoku ovládnul svoje nový tělo a starou, ale vylepšenou mysl, prolezl jsem každou škvíru v tom hnusným baráku. Zdálo se, že ani nestěhovali moc nábytku. Že toho vlastně moc nepotřebujou. To mě ale v tu chvíli nezajímalo. Pořád jsem doufal, že narazím na nějakej důkaz Tvý přítomnosti. Okamžitě mi vyskočila představa upírů, co si někde ve sklepě držej lidi jako zásobárnu čerstvý krve. Dneska už samozřejmě vím, jak jsem byl naivní.

Ale nakonec to tam bylo. Strašně slabý, sotva znatelný, ale byl tam slabý odraz vůně Belly Swanový. Jenže to, co ji překrývalo, mi nedalo šanci něco si nalhávat.

Pochopil jsem, že je z Tebe zrůda.

Položil jsem se do rohu Tvýho pokoje a rozhod se, že tam počkám na smrt.

Jenže jsem podcenil svou kondici a svou neschopnost zvyknout si na ten smrad. Nedostavilo se žádný otupení smyslů, žádná malátnost. Ne, takový štěstí jsem neměl. Čtvrtou noc jsem se dokázal vrátit do lidskýho těla a připlazit se do svýho pronajatýho pokoje.

Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se nezmoh ani na otázku, co dál. Cítil jsem jen drtivou bolest. Jako by mi na prsa někdo položil obrovskej žulovej kvádr. Bylo to tisíckrát horší než děs, kterej jsem zažíval ty předešlý roky, kdy jsem Tě hledal.

Brečel jsem hrůzou – nedokázal jsem z hlavy vyhnat myšlenku na máminu nazdobenou rakev. Co bych dal za to, kdybys i Ty skončila ve svý vlastní, bílý, panenský! Co bych dal za to, kdybych Ti do svý vlastní smrti, každej den, moh chodit brečet na hrob.

Nakonec mě zachránily vlčí pudy a instinkty.

Musel jsem skončit ve škole. Ale musel jsem z něčeho žít. Díky tomu, jak usilovně jsem předtím otravoval pařížský detektivy, měl jsem ty správný známosti a podařilo se mi sehnat ideální džob pro mě. Stal se ze mě lovec lidí. Lovec zločinců na útěku. Nabízeli mi výcvik. Tomu jsem se vysmál. Mně stačilo očichat si místo činu nebo jen bundu příslušnýho hajzla.

Z toho teď mám prachy. A díky nim dělám svou hlavní činnost. Neplacenou. Tu, která mě vážně baví.

Lovím upíry.

Možná, že kdybys to jednou četla, tak by ses na tomhle místě zeptala, proč jsem ty sešity skoro po roce zase vytáh. Lovím upíry, ale těm Tvým jsem se vlastně chtěl vyhnout. Jenže za ten rok už vím o studenejch všechno. A dokážu si spočítat, kolik lidí zabijou ve městě, v kterým zrovna sídlíte. Chtěl jsem se jim vyhnout, ale s tím je teď konec. Najdu je, Bello, najdu a všechny je zničím za to, co Ti udělali.

A nakonec, lásko, nakonec zabiju Tebe. Protože už to nejsi Ty.

Moje Bella už není.

Bells, Tebe miluju navždy. Ale to přece víš…

≈≈≈

New York říjen 2010

Isabella udělala něco, co mě naprosto vyvedlo z rovnováhy. Bleskově se otočila k rozlícené Rosalii a chystala se mě před ní bránit vlastním tělem. Nakonec to nebylo nutné – ve chvíli, kdy Roseiny perfektní nehty škrábly o Isabellin štíhlý krk, už její paže zezadu pevně držel Emmett. A odhadoval jsem, že jediný důvod jeho zdržení byla snaha najít aspoň něco na sebe. Nakonec to však v zájmu zachování klidu v domě vzdal. Takže teď Rosalii držel nejen proto, aby se nás nepokusila roztrhat, ale zároveň ji používal jako jediné krytí těch částí těla, které jsme s Isabellou rozhodně vidět neměli. A nechtěli.

Vycouval i se svým růžovým štítem z pokoje s omluvným úsměvem na tváři. Jeho drahá ovšem nepřestávala vrčet.

Otočil jsem Isabellu zpátky k sobě.

„Tys mě vážně chtěla bránit?“ ujistil jsem se nevěřícně.

„Myslím… tedy vlastně já vím, že mám určitě lepší bojové zkušenosti než ty. Než vy všichni. Než vy všichni dohromady,“ upřesňovala postupně a bylo na ní vidět, že by nejraději zalezla pod koberec.

„Takže bych si měl dát možná na okno mříž?“ poškádlil jsem ji a neodolal chuti znovu se dotknout její tváře.

„Tobě bych nikdy neublížila,“ řekla potichu, „ale pokud si dáš na okno mříž, tak to pochopím,“ dodala hlasem, ve kterém se odrážela zase ta její stará bolest.

Natáhl jsem i druhou ruku a znovu si ji přitáhnul k sobě. Po dvou zadýchaných minutách jsem ji donutil podívat se mi do očí: „Vypadám na to, že bych chtěl mezi nás cokoliv dávat?“ Než stihla odpovědět, znovu jsem ji líbal. Tušil jsem, že už si klidu dlouho neužijeme. Ozvalo se tiché zaklepání. Carlisle.

„Už jdeme,“ vzdychnul jsem smířeně, vstal z podlahy a vytáhnul Isabellu s sebou.

„Čeká nás výslech. A taky válečná porada. A zřejmě napomenutí prvního stupně. S výstrahou,“ mrknul jsem na ni, když jsem uviděl záblesk čisté hrůzy v její tváři.

„Neboj, jsou hodní,“ zašeptal jsem ještě těsně u jejího ucha. Přitiskla se ke mně. Musel jsem se hodně přemáhat, abych opravdu hned otevřel dveře a vyrazil i s ní dolů do pokoje.

Čekali tam všichni. Cítil jsem, jak se Isabella na okamžik zarazila, když na pohovce uviděla i Emmetta, který už na sebe naštěstí něco hodil, i s Rosalíí. Seděla mu na klíně a právě mu vyťala mírnou facku – nedal si říct a vytrvale jí okusoval ušní lalůček. Všichni vypadali naprosto klidně. Jen Jasper naprosto soustředěně.

Ach jo, takže to nepůjde hladce.

„Ahoj všichni, tohle je Isabella. Ara už znáte, takže navrhuju sbalit pár nejnutnějších věcí a někam vypadnout. Samozřejmě i s ní,“ vypálil jsem na ně vestoje a Isabellu si přitáhnul ještě blíž k boku. Jasper poraženě vydechl. Vlna rozčileného vzteku už byla nad jeho síly. A pořádnou dávku schytal i od Isabelly.

„To jsi vážně takový idiot?“ vyjela na mě a prudce mě odstrčila. Na chvíli našla Rosaliiny oči, jako by se ujišťovala, jestli použila ten správný výraz. Rose škodolibě přikývla.

„Když pominu to, že ses mě vůbec nezeptal, tak ti zřejmě dnešní návštěva dostatečně neosvětlila, s kým máš tu čest,“ pokračovala už trochu mírněji.

„A s kým přesně máme tu čest,“ ozval se Carlisle ledově. Isabella se k němu obrátila, ale uhnula pohledem dřív, než začala odpovídat. Svým sytě karmínovým pohledem. Neměla čočky.

„Jsou vážně mocní,“ přešla do šepotu, „staletí se přesouvají po celém světě, aby nebudili pozornost. Arovým bratrům se dlouho dařilo krotit jeho vášeň pro všechny nadané upíry, ale v posledních desetiletích, jak je čím dál snazší ztratit se ve velkých městech a bez problémů se tam měsíce sytit aniž by si toho někdo všimnul, se jeho sbírka,“ při tom slově se bolestně ušklíbla, „neuvěřitelně rozšířila.“

„A ty jsi jeden z důležitých exemplářů, předpokládám,“ povzdychla si Alice.

„Možná nejdůležitější,“ řekla Isabella s takovou beznadějí v hlase, až se Japer v křesle přikrčil.

„Jsem štít. Funguju proti všem známým a myslitelným nadáním. Ať narazí Aro na kohokoliv, já ho dokážu ochránit. Na dnešní schůzku mě nevzal jen proto, že mi už úplně nevěří. Není si jistý, jak bych se zachovala, pokud by došlo ke konfrontaci s vámi. Ale pokud by k ní došlo…“ Z té pauzy mě zamrazilo. Isabella náhle znovu stála těsně u mého boku. „Pokud by k ní došlo, nebude riskovat, že proti vašim darům bude bezbranný. Zničí mě.“ Objal jsem ji a z druhé strany už jí visela na krku Alice.

„Tak v tom případě vážně nechápu, proč není útěk to správné řešení,“ zamumlal jsem do těch voňavých vlasů.

„Mají stopaře,“ předběhl ji s odpovědí Carlisle.

„Toho nejlepšího,“ dodala odevzdaně.

Ozvalo se tiché zaklepání. Emmett s Jasperem stáli v útočné pozici dřív, než doznělo poslední ťuk.

Ke dveřím k našemu překvapení vykročila Isabella. „Něco se děje,“ pronesla přitom smířeně.

Na prahu stáli Felix a Demetri. Zdálo se, že Emmett praskne.

„Klídek, hoši,“ ozval se Felix. Bylo to poprvé, co jsem za těch pět týdnů slyšel jeho hlas.

„Isabello, je to tu zas. Tentokrát dva. Ale zdá se, že Aro nezaútočí. Přece je hlídáme.“ Emmett zafuněl.

„No co sis myslel, kámo, že by nám jen tak proklouzla ven?“ kývnul Felix bradou k Isabelle.

„Jsem součástí hlídky,“ špitla omluvně. „Hlídáme vás a jste tu všichni. Takže je jasné, že za dalším zmizením je někdo jiný.“ Podívala se Demetrimu upřeně do očí a pak lehce přikývla.

„Teď to vypadá, že Aro vám spíš navrhne spojenectví. Jak ho znám, tak křehké a dočasné. Otázka je, jestli máte na vybranou,“ prohlásil sebevědomě.

Isabella se na mě obrátila s otázkou v očích. Ale bylo tam i něco jiného. Něco, co nám nedávalo na vybranou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

35)  kajka (26.03.2018 08:17)

Cha, já si všímám , ty deníkové části jsou čím dál delší. Přiznám se, že Jake je pro mne hlavním tahounem už od začátku, takže jsem jedně ráda. Je na něm vidět, jak dobře se ti píše, ale předpokládám, že tak úplně záměr to nebyl.
Takže jobovek pro něj ještě nebylo dost, našel si nového koníčka a má pevně daný cíl.
Nemůžu říct, že to bylo nečekané, ale děsí mě to.
Nebude z toho tragédie, viď?
Děkuju.

34)  eMuska (12.05.2015 20:06)

Drahaaa milovaná moja, ďakujem!

33)  Jalle (13.07.2013 16:40)

Jacob- Lovec upírov

32)  maryblack (13.03.2012 17:07)

Doufám, že jim Jacob nakope zadek všem a nakonec nechá Bellu "žít".
I když to pro něj bude nejspíš hodně těžký, jestli zůstane s jiným - teda s Edou Jinak Krásný

31)  Empress (13.03.2012 10:58)

Jacobovo zistenie čo sa s Bellou stalo ma položilo ...A nakonec, lásko, nakonec zabiju Tebe... Chudák nemá toho trápenia dosť...
A nakoniec, stavím sa, že viem kto za tým miznutím upírov je

30)  Ivanka (28.09.2011 11:39)

Já jsem ale retard! Mě až teď došlo, kdo za tím mizením Volturiů stojí!
Válečná porada byla dokonalá!
Jacobovo hrůzné zjištění mě stejně jako jeho položilo, i když jsem to už věděla. Je to celé tak opravdové!

27)  magorka (30.12.2010 08:45)

opožděně, ale přece Už jsem se nemohla dočkat, až to vánoční blázněníčko, které sice miluju, ale letos mě pěkně zdržovalo od čtení povídek, trošku opadne. Ambro je to mmmmmmmmmmm éňo ňéňo!!!!

26)  Carlie (20.11.2010 09:48)

Já mám ale skluz, ostuda ostud Ale aspoň si můžu vychutnat vyšší dávku (jen doufám, že nebude zlatá, že tu dávku emocí přežiju ). Ambři, dokonalost , stává se ze mě rozpolcená osobnost, nevím, kterou část příběhu mám radši, jestli Jakeovo rozkládání na atomy nebo E+B a rozpouštění na cukrovou vatu , ale to je můj problém, obojí máš totiž brilantní, vymazlené... Jake mě děsí tím, že Bella už není... že...brr , ale je to tak realistické... E+B jsou romantičtí, vtipní, napínaví... promiň, utíkám, jede mi vlak s další kapitolou

24)  ScRiBbLe (15.11.2010 02:11)

Cetla jsem taktéz vcera. ↲A nakonec, lásko, nakonec zabiju Tebe. To me chces vázne zabít? Pri téhle vete jsem jen bezmocne lapala po vzduchu, na tvárích jsem cítila neco mokrého...Jacoba mi je hrozne líto

23)  Lioness (14.11.2010 16:19)

Už jsem na konci Jacobova deníku, toho nejbolestivějšího, nejpalčivějšího nejhlouběji se zařezávajícího z tého povídky. A najednou skoro chci, aby tomu tak nebylo, abych byla uprostřed. Aby to nezjistil, aby se nestal člověkem/měničem, lovcem, zraněným a zrazeným životem. Aby měl tu hloupou naději. Ale pravda je lepší... ne? Nebo by byla lepší nevědomost, když poznání navodilo pomstu a chuť zabíjet?
Upíři, neustále se přesouvající, hledající nejen potravu, ale i talenty... Hrůzdná představa. Jak si s tím Cullenovi poradí? Co udělají? Jak se jim dostanou na kobylku? Přemluví Eleazara, aby se stal tím, čím v knize? A Felix s Demetrim vypadají docela sympaticky...

22)  nikolka (12.11.2010 19:07)

Ambra drahá, najdrahšia, najmilšia
kapitolka je krásna a dokonalá, s dávkou istého napätia
Jacobov denník, asi nie som jediná, ktorá sa naňho hnevá a chcela by ho... pretrhnúť ako hada

potom nastal mier na mojej uboľavenej duši ach... Milujem tvojich hlavných hrdinov, ich lásku, vieš ju podať tak neuveriteľne až jej človek nakoniec uverííí a poddá sa jej každým kúskom svojho tela...

21)  eMuska (11.11.2010 21:02)

Ale no, prečo je to také napínavé? Veď zamriem! Zhyniem sťa kvieťa mrazom ošľahané! ... moje nervy, toto som zp seba nevypotila ani na slohu... Vidíš, čo so mnou robíš? A tá neuveriteľná sila a naliehavosť príbehu sa mi doslova vpíjajú do kože... Je to prenídherné...

20)  Bosorka (11.11.2010 16:36)

Po přečtení deníku mě napadlo jediné - A do pr.ele! Slabší povahy prominou......

19)  Baruu (11.11.2010 15:53)

Ten Jake... je mi ho líto Což se jinak nestává Moc hezkej dílek, začíná to přiostrovat

18)  Kamikadze (11.11.2010 15:50)

am, já normálně žasnu
ten příběh mě naprosto uchvátil, místy se jen bojím jindy zase vyloženě trnu hrůzou
holka, pověz mi, jak to děláš?

16)  Bye (11.11.2010 09:34)

Uf, tím, že jsem napsala, že je Jake všechny zabije, jsem rozhodně ne(do)myslela, že je zabije fakt VŠECHNY!!!
Tyvoe, ambro!, kolik toho asi jeden vlk může unýst? Nějak se ten jeho svět řítí do pekel... A zdá se, že sešup bude pokračovat. Proti takovýmu množství nemá šanci. Jedině že by ho někdo ochránil... Au, stejně to bude bolet, chjo.
Hosana! Aspoň Bella má nadějné vyhlídky. Vypadá to, že se jí Edward jen tak nevzdá!

1 2   »