23.02.2013 [10:30], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 7×, zobrazeno 2296×

Paul je prostě Paul. A takového nezkrotí žádná ženská, ani jeho trenérka, ať se snaží sebevíc

Kam

Někdy v noci jsem se musela vzbudit zimou, protože jakmile jsem otevřela oči ráno, měla jsem na sobě Paulovu mikinu. V posteli vedle mě bylo prázdno. Už jsem si chtěla lehnout a zase spát, jenže dole bouchly dveře. Ani nevím jak, ale stála jsem u okna a sledovala ho. Najednou se zastavil a podíval se do okna. Jako by můj pohled cítil. Pak zakroutil hlavou a nastoupil do auta.

Budík ukazoval půl osmé ráno. To mám z toho neustálého vstávání, ani se nevyspím, když mám možnost.

O hodinu později jsem byla nasnídaná a zvonila na Marcy. Volala jsem jí, a byla vzhůru. Vzhledem k tomu, že mi dveře otevřel Nick, který se nervózně usmál a utekl, byl nejspíš on ten důvod, proč vstávala tak brzo.

„Šel do stáje. Jen doufal, že tě nepotká,“ uculila se na mě. Vypadala šťastně.

„Tak povídej, přeháněj. Udělám zatím kafe,“ pobídla jsem jí. Od toho Paulova ranního zmizení jsem byla nějaká zdrblá.

„Jela jsem do stáje, že se na tebe třeba kouknu, jak trénuješ a pak někam zajdem. Jenže si tam už nebyla. Nick seděl v tom svým kamrlíku. Hele, viděla jsi, jaký tam má bordel?“ uchechtla se.

„Jo, jednou jsem hledala Achimonův průkaz,“ kývla jsem s úsměvem a dala vařit vodu.

„Teď má ten bordel ze stolu na zemi,“ uculila se. Já se smíchem málem skácela na zem.

„ A taky mám na zádech modřinu od dveří,“ dodala a já na té zemi fakt skončila.

„No, zaklepala jsem na něj, pod záminkou, že se zeptám, jestli tam jsi. Nabídl mi kafe, tak jsem zůstala. A poděkovala mu za to, že mi do obchodu poslal Paula. V tu chvíli mu asi cvaklo, že jsme spolu spali,“ pokračovala dál. Zarazila jsem se a sevřela ruku v pěst. Ne, nechtěla jsem ji praštit. Jí ne, byla kamarádka. Ale ta zmínka o Paulovi mě zasáhla nepřipravenou. Naštěstí si toho však nevšimla a mluvila dál.

„Naštval se, mírně řečeno, a že prý mu rozbije tu jeho krásnou papulku. Tak jsem se ho zeptala proč, když mě on sám přehlíží. Což ho zarazilo,“ zazubila se prohnaně.

„Holka, jak ten umí líbat,“ zasnila se. Já se rozchechtala.

„A taky něco jiného, viď?“ ukázala jsem na ni. Vyprskla smíchy a přikývla. Ono nebylo co dodat, její výraz a ohníčky, co měl Nick v očích, když odcházel, mluvily samy za sebe.

„Šikovný prsty, jazyk, rty, mám pokračovat?“ vyjmenovávala se smíchem. Nemusela. Ostatně, věděla jsem svoje.

„A co Paul?“ zeptala se zničehonic. Zrovna jsem před ní pokládala hrnek s kafčem. Smutně jsem se usmála a sedla si.

„Copak se stalo?“ všimla si mého rozpoložení.

„Já ti vlastně ani nevím. Zažili jsme chvilku v šatně, moc příjemnou, a bylo mi jasné, že ho vidím naposledy. Byl to přesně ten důvod, proč začal jezdit. Tak jsem ho pak v hale nechala s Corou skočit, i když na to bylo ještě brzo. Klidně bych mohla tak týden dva počkat. Ale chtěla jsem, aby si z toho ježdění třeba něco odnesl. Smířila jsem se s tím, že už ho neuvidím. Jenže se pak objevil u mě doma, s tím, že mi něco dluží,“ usmála jsem se nad tou vzpomínkou.

„Víš, že nejsem zrovna svatá, ale domů, do svojí postele jsem nikdy nikoho nevzala. Ve svý posteli máš být jen s někým, ke komu fakt něco cítíš,“ pokrčila jsem rameny.

„A to je ten problém, viď? Ty k němu něco cítíš,“ udeřila hřebíček na hlavičku. Souhlasně jsem vydechla a napila se z hrníčku.

„Jo, to je ten problém,“ souhlasila jsem tiše.

„Neboj, dostaneš se z toho,“ usmála se na mně povzbudivě. Párkrát jsem zamrkala a přikývla.

„Blbý je, že dneska mám do stáje zakázanej vstup, Nick tam má nějakou novou posilu a chce vědět, jestli to zvládne sám,“ ušklíbla jsem se. A přitom bych tak strašně potřebovala cítit vůni koňské srsti.

„Tak Nickovi zavolej, jestli bude vadit, že si třeba jednoho vezmeš pod sedlo, ne?“ nabídla mi Marcy. Dokonce sama vzala mobil a vytočila jeho číslo. Pravděpodobně jí to zvedl rychleji.

„Jo, jasně, přijeď,“ souhlasil a chtěl zase Marcy.

„Někdo se nám zamiloval,“ nechala jsem se slyšet a telefon Marcy podala.

„Nic mu ale neříkej, tentokrát už by Paula asi zabil. Já jsem sice jeho holka, ale ty jsi jeho chráněnka,“ poradila mi ještě. S úsměvem jsem přikývla a zamávala jí od dveří. Stejně musela za chvilku do práce.

Stavila jsem se ještě domů, nakrmit rybičky a vzít si čisté jezdecké oblečení. Taky nějakou mrkev pro Achimona a Coru. A celou tu cestu jsem se snažila nemyslet na něj. Nešlo to.

„Nicku? Jsem tady, můžu vzít Achimona?“ nakoukla jsem šéfovi do kanclu. Vzhlédl od čistého stolu a kývl. Já se zarazila a rozhlédla se po prostoru.

„Ty jsi uklízel?“ vypadlo ze mě překvapeně. Poškrábal se na temeni a přikývl.

„Marcy na tebe má dobrý vliv,“ usmála jsem se a zmizela dřív, než by po mě stihl něco hodit.

„Vezmi i Coru. Paul dneska nepřijde,“ houkl na mě skrz zavřené dveře. Kdyby tak věděl, že Paul už nepřijde vůbec. Co chtěl, dostal.

„Ahoj, Corouchu,“ usmála jsem se na kobylku. Zkoumavě se na mě zadívala a zafrkala.

„Co bys řekla procházce, hm?“ zeptala jsem se jí. Samozřejmě česky. Jakmile jsem mluvila na koně, vždycky jen svou rodnou řečí. Dobrý způsob, jak na ni nezapomenout. Ve stáji jsem byla de facto každý den.

Cora souhlasně pokývala hlavou. Dělala to vždy, když někdo položil jakoukoli otázku. Stačil jí tázavý tón a ochotně odkývala úplně všechno.

O hodinu a půl později jsem na stejnou trasu odjížděla v sedle Achimona. Den předtím dostal zabrat rozhodně víc, než Cora, takže to měla být klidná procházka v kroku. Měla. Kdyby na mě hned ze startu nevyletěl jakýsi klučina, co si jako myslím, že dělám. Achimon byl od přírody lekavý. Hluk za zadkem, kam si neviděl, no, musela jsem se sakra držet.

Zpomalil až v lese. Celá šťastná, že nás nerozmáznul o strom, jsem ho poplácala po krku. Do toho se mi rozezvonil mobil.

„Prosím tě řekni mi, že jsi v pořádku“ ozval se vyděšený Nick. Kývla jsem dřív, než mi došlo, že mě nevidí.

„Jo, jen trochu vyklepaná, Achimon dýchá jako by odjel Pardubickou, ale jsme naživu,“ uklidnila jsem ho.

„Tak se fofrem vrať, hodíme přes něj deku a vykrokuješ ho v hale. Nechci, aby si urval šlachy,“ nařídil mi. Naprosto jsem s ním souhlasila. Tenhle úprk, bez jakéhokoli protáhnutí a rozcvičení, mohl být sakra nebezpečné

„A až přijedeš, vysvětlíš, co je to ta Pardubická,“ dodal s mírným smíchem a položil to.

Ani mi nedošlo, jak rychle Achimon běžel, a jak dlouho. Cesta zpátky do stáje nám klusem trvala dvacet minut. Nick na nás čekal a sotva jsem sesedla, hodil mu přes záda deku.

„Co to bylo za pitomce?“ zeptala jsem se ho při cestě do haly.

„Nový stájník. Ještě tě nezná,“ pokrčil omluvně rameny.

Achimon měl šlachy v pohodě. V hale se v klidu vydýchal, šťouchal do mě hlavou a dělal blbinky. A poznala jsem i Toma, našeho nového stájníka. Byl to milej kluk. Několikrát se omluvil, než jsem mu s úsměvem vysvětlila, že je to dobrý. Poprosil mě, abych mu řekla něco o každém obyvateli stáje a nakonec mě pozval na kafe. Zapomenout v náručí jiného kluka? Proč ne.

Po první puse jsem to odpískala. Prostě jsem z něj neměla ten správný pocit. Tom pochopil.

„Kterej to byl?“ zeptal se chytře.

„To je fuk,“ pokrčila jsem rameny a zvedla se k odchodu.

„Ale ten večer byl fajn. Díky,“ usmála jsem se a nasedla do auta.

Doma jsem se zachumlala do Paulovy mikiny a do postele šla sama.

Paul

Nickovi jsem zavolal, že to nestíhám. Nezněl zrovna šťastně, v tom telefonu, ale rozvrh přepsal. Měl jsem naklusat další den. Nějak jsem mu neřekl, že už nedojedu vůbec. Proč taky, však mu to dojde. Kam to došlo.

Myšlenkama jsem se pořád vracel k té noci. Nedařilo se mi zapomenout. A přistihl jsem se, že vlastně zapomenout nechci. Chtěl jsem si na ni pamatovat. Na to, co se mnou dokázala udělat. Přesto jsem se o to snažil. Skoro dva týdny. Pak už to nešlo vydržet. Hlavu jsem měl plnou Kam. Ne sexu, i když tyhle vzpomínky byly taky fajn. Vybavovaly se mi ty chvilky, kdy jsem ji pozoroval, jak vaří. Nebo při práci s koňmi. Jak se smála, když Achimon provedl nějaký svůj kousek. Uvolněný výraz v sedle. Kohokoli. Smích. Ten její nádherný dívčí smích. Musel jsem za ní.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Sundance (29.07.2013 16:58)

Myslíš si jako, že takhle můžeš kapitolu ukončit bez následků? Fakt mě uklidňuje jenom ta představa, že další kapči jsou už vydané, jinak bych ti sedlo omlátila o hlavu.

4)  Stefi72 (01.03.2013 13:09)

nádhera, jako vždy

2)  wuzinka (24.02.2013 14:51)

1