31.03.2013 [20:15], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 6×, zobrazeno 2774×

Další kapitola Trenérky. Co říct, snad, jen příjemné počtení.

Kam

Celý týden stál za velký kulový. Nick Toma nakonec přijal, přestože neuměl jezdit. Jinak ale zastal veškerou práci, dokonce rychleji než já. Tak nám začal nový pracovní rozvrh. Oba jsme chodili každý den, spolu jsme nakrmili všech čtrnáct koní a Tom začal s vyvážením hnoje. Já sedlala. Odpolední hnůj zůstal mě a Tom zase přišel až na večerní krmení.

Po pár dnech si Nick všiml, že je něco v nepořádku. Snažil se ze mě vymámit, co se děje, ale nepodlehla jsem. Tom neslavil o nic větší úspěch. Věděla to jen Marcy a musela mi odpřísáhnout, že nikomu nic neřekne. Hlavně ne Nickovi. Jo, sama mi to dřív doporučovala, jenže pak viděla, co se mnou provedl.

Nedávala jsem mu to za vinu. Věděla jsem, do čeho jdu, a že to bude jen tahle jedna noc. Žádná holka k sobě nedokázala připoutat někoho, jako je on. A byla jsem ráda, za předepsané prášky. Jestli se Paul o něco staral, ochrana to teda nebyla.

Po tom týdnu si mě Nick zavolal do kanclu. Úplně poprvé za celou dobu, strávenou tady.

„Vyklop to. A bez vytáček. Vím, že v tom má prsty Paul. Celý týden se tady neobjevil,“ uhodil na mě. S povzdechem jsem si sedla do křesla a složila ruce do klína.

„On už se ani neobjeví. Co chtěl, to dostal,“ pokrčila jsem rameny a snažila se na něj nedívat.

„Jak jako dostal?“ zeptal se nechápavě.

„Spala jsem s ním. Stačí ti to takhle?“ odfrkla jsem si. Vytřeštil na mě oči a najednou sahal po telefonu.

„Ať tě to ani nenapadne. Já věděla, co od něj mám čekat. Není to jeho vina, že mě to tak vzalo,“ zastavila jsem ho.

„Slíbil jsem, že mu ublížím, jestli ti něco udělá,“ svěřil se mi. Tohle jsem nechtěla.

„Nic mu nedělej. Já se z toho dostanu. Stejně, mám dost nevybrané dovolené,“ naznačila jsem.

„Co s ní chceš dělat?“ Pochopil mě hned. Což bylo fajn. Nechtělo se mi vysvětlovat mu, že potřebuju někam, kde mi Paula nic připomínat nebude. Všude, kam jsem se podívala, viděla jsem jeho. Ve stáji, dokonce i doma.

„Pojedu zpátky do Čech. Na týden, možná na deset dní. Vzchopím se a pak se zase vrátím,“ navrhla jsem mu, „volal mi táta, kdy se ukážu, bylo slyšet, že se mu stýská. Ségra ho nechce ani vidět, tak je rád, že se s ním bavím aspoň já,“ dodala jsem hned. Nick přikývl a pohodlně se opřel.

„Co s koňma, které jezdíš, něco speciálního?“ zeptal se, už čistě jako šéf. Věděl, že nemám ráda, když se někdo vrtá v mém tréninku.

„Achimona ber normálně pod sedlo, Coru taky, se zbytkem si poraď, jak chceš, ale mladé jen lonžovat. Dál jsem zatím nepostoupila,“ usmála jsem se. Nick měl podobný styl ježdění, jako já. Byla jsem si jistá, že neudělá nic, díky čemu bych pak litovala, že jsem mu koně svěřila.

„Chceš hodit na letiště?“ nabídl mi ještě.

„Ne, musím teprve zabukovat letenku, sbalit si pár věcí a skočit za Marcy, jestli by mi krmila rybičky,“ zavrtěla jsem hlavou a zamířila ven.

„A díky, Nicku. Jsi báječný šéf,“ pochválila jsem ho.

Marcy souhlasila. Letenku jsem zarezervovala na druhý den a ještě zavolala taťkovi, jestli by mě mohl vyzvednout na letišti. Že mám dovolenou. Skákal radostí metr do vzduchu a slíbil, že pro mě přijede. Začínala jsem se domů těšit.

Paul

Zastavil jsem před stájí a ještě ani nevystoupil, když si to ke mně šinul ten mladej smrad.

„Jestli jdete na trénink, můžete zase jet. Trenérka má dovolenou,“ oznámil mi místo pozdravu. Zarazilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát.

„Jdu za Nickem. Ten tady je?“ zeptal jsem se kysele, aniž bych pozdravil. Stejně, jako on.

„Jo. Je v kanceláři,“ kývl hlavou a zamířil zpátky ke stájím. Nejspíš nová posila.

Kde je Nickova kancelář jsem si pamatoval. Podepisoval jsem tam jakési členství, potvrzení o zdravotním stavu a taky cosi kvůli případným úrazům. Jeden by neřekl, co všechno se musí kvůli jezdectví podepsat.

Ani jsem tam nedošel. Potkal jsem ho na schodech. A vzápětí z nich letěl dolů. Díky jeho pěsti.

„To bylo za Marcy. Říkal jsem ti, že ji nemáš přefiknout. A tahle,“ odmlčel se a natáhl mi další. Z nosu se mi spustila krev a do očí mi vhrkly slzy. Doufal jsem, že ho nemám zlomený.

„Ta je za Kam. Za to, jak si ji ublížil,“ plivnul po mně.

„A teď táhni a už se mi tady neukazuj,“ dodal a pokračoval dál.

„Miluju ji,“ zamumlal jsem se sklopenou hlavou.

„Cos to řekl?“ zeptal se chladně.

„Miluju Kam. Myslel jsem, že to snad ani neumím. Ale miluju ji,“ zopakoval se. Nick se vrátil a posadil se na schody.

„Za Marcy se omlouvám,“ omluvil jsem se ještě.

„Marcy je v pohodě. Kam to ale zničilo. Taky se do tebe zamilovala. Jenže jí to došlo dřív. Teď je na cestě do Čech. Možná už tam je. Chce zapomenout,“ poznamenal. Ne! To nesmí! Nemůže, já na ni zapomenout nechci.

„Jak moc zle na tom je?“ Byl jsem překvapený, jak klidně můj hlas zněl. Oproti té bouři uvnitř mě.

„Docela jí to vzalo. Ale nedává ti to za vinu. Na rozdíl ode mě,“ odpověděl mi a blýskl nenávistným pohledem.

„Jak se dostanu do Čech?“ vyhrkl jsem. Samotného mě to překvapilo. V tu chvíli mi ani nedošlo, jak daleko to vlastně je.

„Letadlem do Amsterdamu a tam přestup na letadlo do Prahy. Jenže Kam není v Praze. Myslím. Bydlí až někde na druhé straně,“ pokrčil rameny. No do háje.

„Musím s ní mluvit. Hned. Nechci riskovat, že se nevrátí. I kdyby mě už nechtěla, musím jí to vysvětlit,“ naléhal jsem. On věděl, jak se tam dostat. Musel to vědět. Nebo alespoň znát někoho, kdo to ví.

„Zajdi za Marcy. Znají se už dlouho. Pokud ti neporadí ani ona, budeš muset doufat, že přijede a pustí tě k sobě blíž, než na dvacet metrů,“ poradil mi

„Je doma, nebo v obchodě?“ zeptal jsem se okamžitě.

„V obchodě. Ale varuju tě,“ upozornil mě. Jako bych snad měl na tohle myšlenky.

„Ještě před tím si ale zajeď do nemocnice. Jestli máš ten nos zlomený, do letadla tě nepustí,“ houkl na mě. Už jsem vybíhal ze dveří.

Zlomený nos jsem neměl a Marcy mě přivítala fackou. Já vím, zasloužil jsem si to.

„Potřebuju se za ní dostat. Jen si promluvit, a pak ať mě třeba pošle k čertu,“ vyklopil jsem to, když mi podala led zabalený v utěrce na ten nos. A pod okem se mi začal vybarvovat moc pěkný monokl.

„Včera odletěla. Už bude nejspíš doma. Do Prahy se dostaneš bez pomoci, anglicky dneska umí kde kdo, ale u nás se ztratíš. Potřebuješ někoho, kdo tě dostane až na Moravu. A pak k ní,“ začala s plánováním. Bylo to na houby. Nikoho takového jsem neznal.

„Máš víc štěstí, než rozumu, mám doma bráchu. Vyzvedne tě v Praze a doveze až k ní. Dál si musíš poradit sám,“ usmála se na mě.

„Víš, kdybych si nebyl jistý, že mi Nick natáhne další jen za to, že jsem tě objal, udělal bych to. Teď to asi nerisknu,“ usmál jsem se nervózně.

„Počkej, on ti střelil, protože jsi se mnou spal?“ vytřeštila na mě oči.

„Tu první. Druhá byla za Kam. Ale nevyčítej mu to. Zasloužil jsem, za obě. Vážně jsi fajn a nezasloužila sis, co jsem udělal,“ omluvil jsem se.

„No, byli jsme na to dva, ne? Koneckonců, ani já, ani Nick, dokonce ani Kam, nikdo z nás není zrovna svatý,“ smázla to ze stolu a šla volat bratrovi. O hodinu později jsem rezervoval letenku. Stálo při mně nejspíš štěstí, v letadle za tři hodiny bylo posledních pár volných míst.

„Jedeme k tobě, zabalíš si a hodím tě na letiště,“ rozhodla se zničehonic, na dveře obchodu pověsila cedulku zavřeno a zamířila do zadní místnosti.

„Děkuju, ale nemusíš to dělat. Vezmu si taxíka,“ navrhl jsem. Zavrtěla hlavou a skoro násilím mě dotlačila do auta.

„Šetři, na zpáteční letenku ti to sice vyšlo bez problémů, ale v Čechách je draho. A pokud to vyjde, minimálně týden tam strávíš. A protože znám Kamilu, tak vím, že strávíš,“ pousmála se a vyjela.

„Neboj, bude se ti tam líbit. Září u nás je jako léto tady. Většinou. A na Moravě je strašně krásně,“ ujistila mě. Bylo zvláštní poslouchat někoho, jak s takovým zanícením vypráví o své zemi. U Američanů jsem to nikdy neviděl. Jo, Indiáni jo, ti byli vždycky hrdí.

„Proč jsi teda odešla?“ chtěl jsem vědět zvědavě. Hned mi došlo, že to bylo vtíravé, ale než jsem se stihl omluvit, promluvila.

„Stejně jako Kam, i já sem přijela studovat. A zůstala. Jen jsem na rozdíl od ní dostudovala,“ pokrčila rameny.

„Já vím, že to bude znít divně, ale kolik jí vlastně je?“ zeptal jsem se opatrně. Nevěřícně se na mě podívala a pak se rozesmála.

„To by jeden neřekl. Tak schválně, zkus si tipnout,“ pobídla mě hlavou a dál sledovala cestu.

„Mate mě. Vypadá strašně mladinká. Tak na šestnáct maximálně, ale pak otevře pusu, nebo se jí člověk podívá do očí a už si není jistý. Má oči třicetileté ženské, co to rozhodně neměla snadné,“ pokrčil jsem rameny. Marcy se usmála a kývla.

„Jo, to ona umí. Má v očích bolest z toho, co se jí stalo v té Anglii. A mladá vypadá, vlastně nevím proč. Je to něco, co z ní vyzařuje a dělá takovou. Když jsme třeba byly někde na party, vypadala tak s bídou na patnáct. Jenom se usměje a září. Ale netrefil ses ani v jednom případě. V říjnu jí bude dvacet,“ prozradila mi. Zaskučel jsem a svezl se na sedačce podstatně níž.

„Co se děje?“ zeptala se vyplašeně.

„Zamiloval jsem se do holky a sedm let a něco mladší, než jsem sám. To není vůbec dobrý,“ zakroutil jsem hlavou.

„Upřímně? Psychicky je mnohem starší než ty,“ drcla do mě se smíchem. Kysele jsem se na ni zašklebil.

Trvalo to dlouho. Byl jsem nevyspalý, otlačený z letadla a z auta ještě víc. Nos dostal zabrat víc, než bylo zdrávo, pořád však držel v celku. Jak se zdálo, měl Kam rád každý. Včetně Marcyina bráchy. Ale byl tak hodný, že mě odvezl i do nemocnice, tam mi to zkontrolovali.

Byl jsem taky strašně nervózní a do očí mě pálilo slunce. Ale stál jsem u cíle. U dveří domku, kde Kam zrovna byla. Petr jí volal, jestli je doma. Že jede na návštěvu. O mně se samozřejmě nezmínil.

Zvedl jsem ruku ke zvonku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Stefi72 (09.05.2013 20:52)

ahoj budeš ještě pokračovat? a dokončíš povídku?

5)  Stefi72 (01.04.2013 20:06)

4)  wuzinka (01.04.2013 16:30)

1)  Bosorka (31.03.2013 21:55)

Dobrá trefa, Nicku

1