16.05.2013 [14:30], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 3×, zobrazeno 2353×

Tak jsem tady s další kapitolou. Všem se moc omlouvám za čekání, ale měli jsme nějaké problémy s připojením. Další kapitola snad bude brzy :-)

Kam

Stála jsem ve dveřích a zírala na něj. Pro jistotu jsem raději párkrát zamrkala a zatřásla hlavou. Stál tam pořád.

„Nevyhazuješ mě, je to dobrý znamení?“ zeptal se huhňavě. Už jsem otvírala pusu, abych taky něco řekla, ale zarazil mě.

„Ne. Musím ti to říct, dřív, než mě vyhodíš,“ vyhrkl rychle. Zase jsem pusu zavřela.

„Miluju tě, Kam. Strašně moc. A je mi hrozně líto, jak jsem ti ublížil,“ dodal už pomaleji.

„Tak, a teď mě můžeš poslat ke všem čertům,“ usmál se poněkud smutně.

„Kdo tě tak zřídil?“ uculila jsem se. V ten moment držel můj obličej v dlaních a prudce mě líbal.

„Teda, Kam, já si myslel, že budeš dělat drahoty,“ ozval se za ním znechuceně Petr. Nenechali jsme se nijak rušit.  Z ukázky prudké síly totiž přešel k něžnému oždibování. Měkla mi kolena a chtěla jsem se roztéct.

„Proč jsi nepočkal, až přijedu zpátky?“ zeptala jsem se tiše. Pokrčil rameny a spustil ruce z mé tváře. Zhruba do úrovně pasu.

„Nechtěl jsem riskovat, že by se ti třeba povedlo to, proč jsi odjela,“ usmál se mírně. Muselo ho to i tak strašně bolet.

„Pozveš je dál, nebo budete dál stát mezi dveřma?“ uchechtl se za mnou taťka.

„Tohle bude asi problém,“ šeptl mi Paul. Mluvil totiž česky. Ďábelsky jsem se na taťku usmála a chytila Paula za ruku.

„Přehoď výhybku, je Američan,“ poznamenala jsem. Anglicky. Aspoň měl možnost si angličtinu procvičit. Zaskučel a nespokojeně se na mě podíval. Usmála jsem se jako hodná dcera.

„Péťo, jdeš nahoru?“ koukla jsem na něj. Šel.

Dali jsme si kafe, a Péťa s tátou povídali, co nového. A že toho bylo dost. Inu, rok je rok.

„Jak dlouho tady zůstanete?“ zeptal se taťka zničehonic.

„No, já mám dovolenou deset dní,“ pokrčila jsem rameny.

„A ty?“ obrátil se na Paula. Ten se poškrábal na hlavě a pak taky pokrčil rameny.

„Záleží na tom, jak dlouho mě tady Kam bude chtít,“ pousmál se. Převrátila jsem oči v sloup a vstala od stolu. Paul mě dohnal až v mém dřívějším dětském pokoji. Dětském. Kdysi to znělo skvěle.

„Vypadám snad, že bych tě tady nechtěla?“ zvedla jsem tázavě obočí a objala ho. Zavrtěl hlavou a pevně mě k sobě přitiskl.

„Já jen, že je těžký se v tobě vyznat. Třeba těch tvých brzkých dvacet bych ti nikdy netipl,“ zamumlal mi do vlasů.

„Kdo ti to řekl?“ vyjela jsem na něj zhurta. Věděla jsem, kolik mu je a nechtěla, aby se třeba nějak držel zpátky.

„Není to jedno? Teď už je mi to fuk. Pravda, v Americe bys ještě plnoletá nebyla, ale tady prý jo, takže je to jedno,“ ujistil mě. Spokojeně jsem se usmála a vrátila se zpátky obličejem na jeho hruď.

„Vy dva, tohle si nechte na noc. Co takhle nějaký výlet?“ nechal se slyšet můj milovaný otec. V tu chvíli bych ho radši neviděla.

„V tom případě děláme přesně to, co jsi nám řekl. V Americe je teď něco kolem dvou ráno. To je ještě noc. A já zatím pořád jedu na americký čas,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Jedna nula pro tebe. Co ten výlet?“ nedal se odbýt. Poraženě jsem si povzdechla a zvedla oči k Paulovi. Bavil se.

„Byl jsi někdy na nějakém opravdovém středověkém hradě?“ zeptala jsem se. Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou.

„Myslím, že mám plán. Vikštejn, Fulštejn, Edelštejn, Rabštejn, Šostýn a Rožnov,“ uculila jsem se.

„Šostýn ne. Už je tam jen pár zdí a zatopená louka. I tak, zbytek jsou zříceniny. Přidal bych Sovinec, to je aspoň hrad. A dneska jenom Vikštejn, Fulštejn a Rabštejn. Víc se toho nedá stihnout,“ obměnil to.

„Na moje zříceniny mi nešahej,“ upozornila jsem ho, ale jinak s plánem souhlasila. Petr se raději rychle omluvil a odjel domů.

„Mám se bát?“ Paul zněl drobet vyděšeně. Rozesmála jsem se a vrátila se do jeho objetí. Pořád vypadal trochu mimo.

„Vůbec ne. Jen ti chci ukázat pár míst, které v Americe nikdy neuvidíš. Je fakt smůla, že tam žádný hrady nejsou. Neboj, bude se ti to líbit. Na oplátku mi třeba pak můžeš ukázat zákoutí La Push,“ usmála jsem se. To přijal. Ještě netušil, že mi zákoutí bude ukazovat v sedle. V duchu jsem se ďábelsky zachechtala.

Na Vikštejn jsme dojeli nejdřív. Těch zbývajících pár obvodových zdí, katakomb a vyvýšenin jsem milovala. Tahle zřícenina byla moje srdeční záležitost. A taky tématem většiny seminárních prací.

Paul

Bylo vidět, že tohle ji baví. Já se ještě pořád nemohl vzpamatovat z toho, jak dopadlo setkání u dveří. Vážně jsem čekal, že hned poletím zpátky. Namísto vyhazovu mě vzala po zbořených hradech. Hned na tom prvním se změnila. Ohmatávala každou stojící zeď, lezla do všech oken, prozkoumávala katakomby a celou dobu se usmívala.

„Tak spusť,“ ozval se její otec a Kam jakoby se probudila. A spustila.

V životě jsem nikoho neslyšel takhle zaníceně vyprávět. O Vikštejně jsem se dozvěděl úplně všechno. Že ty katakomby, co jsme prošli, jsou jen zlomkem původních, že kdysi vedly ven, jako úniková cesta. Pověděla nám taky pověst o zavražděné hradní paní, která po nocích strašívá na hradbách. O všech rodech, co kdy tohle místo vlastnili. Kdy byl vystaven a kdy zničen.

„Jak je možné, že o tom tolik víš?“ zeptal jsem se v jedné chvilce. Byli jsme spolu sami v jedné z katakomb.

„Mám to tady ráda. Taťka mě sem brával už jako malou holku. Je to první zřícenina, kterou si pamatuju. Tehdy byla většina katakomb zasypaných, nebo uzavřených, ale dítě se do nich dokázalo dostat. Pamatuju si, jak jsem lezla po hradbách a hrála si na hradní paní,“ uculila se a obrátila se ke zdi. Přejela přes ni prsty, jako by něco hledala. A asi našla.

„Posviť sem baterkou,“ šeptla a ukázala na zeď.

„Co to je?“ zeptal jsem se. Nějaký nápis. Pro moje oči klikyháky.

„Vlče. Říkali mi tak, když jsem byla menší. A hned nad tím Kamikadze. To už jsem byla starší,“ uchechtla se a položila pod nápis dlaň. Pak vzala kousek uhlíku a podala mi ho. S úsměvem jsem se podepsal pod její jméno.

Vzala mě na vyhlídku. Vytřeštil jsem oči na ten rozhled a ani si nevšiml, že zmizela. Upozornil mě až výkřik jejího jména a něčeho, co znělo, jako příkaz. Rychle jsem seběhl ze schodů a rozběhl se za Kamilem. Jo. Jmenovala se po něm. Ani jsem k němu nemusel. Stačil pohled na vnitřní ochoz. Osm metrů vysoký. Kam seděla nahoře a smála se. Krev v žilách mi ztuhla, stejně jako já na místě.

„Ale no tak, poprvé jsem tam vylezla, když mi bylo šest,“ hudrovala ještě v autě. Ani jeden z nás se s ní nebavil. Kamil, protože zuřil a já, protože jsem ji držel u sebe a odmítal pustit.

Na dalších zříceninách už takhle neblbla. A výklad si rozdělili mezi sebou. Upřímně, měla pravdu. Líbilo se mi to. A nemohl jsem se dočkat dalších. Ale ty prý musely počkat do druhého dne. Faktem bylo, že zpátky jsme se vraceli až pozdě, skoro k večeru. Oba dva jsme málem usínali za chůze. Ta poznámka o americkém času asi měla něco do sebe. Takhle jsme si spolu dali rychlou sprchu a odpadli.

Probudil mě svit monitoru notebooku a Kamin tichý smích.

„Čemu se culíš?“ zeptal jsem se rozespale. Usmála se a pošoupla trochu na stranu, abych se mohl taky posadit.

„Marcy s Nickem píšou,“ vysvětlila. Chytil jsem se za nos a za tvář. Vyprskla smíchy a snažila se smích udusit dlaní. Našel jsem trochu jiný způsob.

„Co píšou?“ zajímal jsem se a nahlížel jí na obrazovku.

„Jestli si přežil výlet. Petr jim psal taky a strašně přeháněl,“ ušklíbla se. Pak zapnula webkameru a mikrofon.

„Nejen že přežil. Já si ten výlet užil. Jen bych byl radši, kdyby nelezla po hradbách. Zatraceně vysokých hradbách,“ usmál jsem se. Na to převrátila oči v sloup a ohnala se po mně.

„Lezu na ně vždycky, když tam přijedu. Nebudu to měnit jen proto, že se to někomu nelíbí,“ pokrčila rameny. Nick s Marcy se rozesmáli.

„Takže hrdličky se nám daly dohromady,“ nechala se Marcy slyšet. Se zaúpěním jsem padl zpátky do polštářů.

„Hele, vy dva. Vypínám to, tady jsou čtyři ráno. Asi nejvyšší čas jít spát,“ rozloučila se rychle, vypnula notebook a přitulila se ke mně.

„Fakt se ti to líbilo? Jestli ne, stačí říct, zůstaneme dneska třeba tady, nebo můžeme zajet někam do aquaparku,“ navrhla nejistě. Usmál jsem se a políbil ji do vlasů.

„Líbilo. Nikdy bych to neřekl, ale líbilo,“ uklidnil jsem ji.

„Tak to je fajn. V tom případě dobrou,“ zamumlala a zavrtala se mi pod bradu.

„Ale ten aquapark by taky nebyl marný, v plavkách jsem tě ještě neviděl,“ uculil jsem se. Skoro mi přišlo, že už spala. Kdyby mě nepraštila malým polštářkem. Nosu se šikovně vyhnula.

„Vlastně máš smůlu. S touhle hroudou místo nosu do bazénu nesmíš,“ vzpomněla si najednou.

„V Americe jsou taky. Tomu se nevyhneš,“ ujistil jsem ji a políbil do vlasů.

„Uvidíme.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Sundance (29.07.2013 17:43)

2)  Stefi72 (20.05.2013 19:26)

1