Stopařka osudu 4

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

14.06.2011 [23:00], Morael, ze série Stopařka osudu, komentováno 18×, zobrazeno 2339×

Teď aktuálně sepsaný, zbrusu nový díl o mimořádné stopařce.

Moc toho neprozradím, snad jen...

Nesmrtelnost a tenhle volný život jsem brala jako dar. Šanci... Prostě dobrou věc, ale jak jsem tomu mohla věřit dál, když jsem se dozvěděla, co k mé šanci vedlo?

„Promiň, že se tak ptám... Ale pokud se tě chtěl bratr zbavit, proč tě prostě... No, však víš... Nezabil?“ Bylo to možná trochu hloupé. A to, co mě napadlo po vyslovení té otázky, bylo možná kruté... Já bych to tak udělala... Kailer se zamračila.

„Popavdě, taky jsem nad tím uvažovala, ale ptát jsem se rozhodně nechtěla,“ zasmála se hořce. Jistě. Pokud to Orsona nenapadlo, proč mu ten nápad přihrát pod čumák?

„Já se totiž v tomhle moc nevyznám. Jsem sama, hierarchie ve smečce mi nic neříká.“ Pak jsme byly zticha. Takhle to bylo pořád. Povídaly jsme si a pak, jako když jdete spát, bylo pár hodin ticho. Takový mlčenlivý spánek pro naše vlastní myšlení. Sotva se rozednělo a my se uklidily do stínů lesa, konverzace začala nanovo.

„Jak dlouho jsi na světě?“ Zase ty moje hodiny...

„Osm let, deset měsíců a pět dnů,“ prohlásila jsem.

„Ty to tak počítáš?“

„Ani ne... Prostě to vím. Ty si to nepamatuješ?“

„Spíš to nesleduju... Touhle dobou už bych byla stará...“ Zarazilo mě to.

„Vážně?“

„Bylo by mi skoro padesát let,“ přikývla. Nepůsobila tak staře. Myslím... Gesta, řeč a tak.

„No, na padesát vypadáš víc než dobře,“ obrátila jsem to celé v žert. Smích mě ale brzo přešel. Někdo tu byl.

Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Kailer evidentně nebyla zvyklá bojovat nebo se bránit. Natiskla se mi na záda a trhaně se rozhlížela. Ten někdo, byl tichý a rychlý. Ani upíří sluch mi skoro nestačil. Prozrazoval ho jen pach a zvuky okolního lesa. Najednou se za mnou Kailer nahrbila a zavrčela – normální reakce, přestože měla strach. Ve vteřině se to však změnilo.

„Rodgere?“

„Kailer?“ Jo, to byla ta vteřina a v ní pronesená dvě slova – respektive jména. Teď jsem se otočila.

„Jen klid,“ mírnila mě Kailer. „Neublíží nám, známe se.“ Bylo paradoxní, že mě ta mrňavá strašpytlice uklidňovala.

„Livio?“ jeho znalost mého jména mě natolik překvapila, že jsem na mikrosekundu povolila v ostražitosti, ale takovou chybu si nemůžu dovolit. Jasper by mi to jistě potvrdil...

„Fajn, znáte se, ale proč zná on mě?“ zavrčela jsem. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Vysvětlím to,“ udělal krok k nám. Něco mi říkalo, že není úplně cizí, ale rozhodně jsem ho neznala. Pamatovala bych si to. Vzpoměla bych si, kdybych ho někde viděla. Okamžitě bych ho poznala. A to se nestalo, takže tu něco nehrálo.

„No to bys měl!“

„Jen klid...“ mírnila mě Kailer a z jejích očí jsem poznala, že ji trochu děsím.

No to byste nikdo nevěřili co jsem se právě dozvěděla! První věc byl fakt, že právě kvůli dotyčnému Rodgerovi je ze mě upír. Ano. To jeho jed mi koloval v žilách. Mnohem víc mě však uchvátil můj příběh. Ze života jsem si pamatovala kulový a on toho o mně věděl docela dost. Máloco jsem mohla potvrdit. Vyvádělo mě to z míry...

Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala pochopit celou tu situaci, co mi tenkrát Rodger popisoval. Tu naléhavost, ten zmatek, to rozhodování... Nepatřilo to zrovna k věcem, které pochopíte časem. To ne. Museli jste tím projít. A mě právě tohle před pár lety potkalo. Teď nesu následky a ohlížení za tím vším je bolestné, ale litovat jsem toho nedokázala. Přestože mi to Santiago nejspíš nikdy neodpustí, já jsem hrdá na to, co jsem udělala... Ne... Na to, co jsem provedla. Nedokázala jsem si představit jedinou situaci, ve které by to mohlo být správné, dokud jsem do ní sama nespadla. Takže teď už bych nemohla Rodgerovi vynadat, vinit ho, jako jsem to udělala tenkrát.

„Ale tím se nic nemění! Mohla jsem zemřít a byl by klid. Pochovali by mě k bratrovi a setkali bychom se! Už nikdy se neshledám s nikým ze své rodiny! A je to tvoje vina! Bůh je mi svědkem, že bytosti, jako jsme my, nic nečeká... Mohla jsem pokojně zemřít, tak proč jsi mi tu možnost vzal?!“ Byl to hořký a bolestný příběh. Konečně jsem spatřila vše, co stálo jako kulisa na pozadí mého znovuzrození. A bylo to smutné. Jen krev a smrt. Je těžké trpět ztrátou někoho, koho si už vaše mysl nepamatuje? Není. Nebyla jsem schopná si vybavit tváře rodičů ani mladší sestry, ale bolest nad tím, že jsem je ztratila ve stejný den, kdy oni ztratili mě, byla neúnosná. Moje bezstarostnost v tomhle životě pramenila z toho, že jsem jediná, koho to poznamenalo v nesmazatelném rozsahu. Lidé zapomenou, my ne. Ale teď, když jsem znala pravdu to bylo jiné. Nesmrtelnost a tenhle volný život jsem brala jako dar. Šanci... Prostě dobrou věc, ale jak jsem tomu mohla věřit dál, když jsem se dozvěděla, co k mé šanci vedlo?

Když jsem se konečně vzpamatovala, a přestala ničit vše kolem sebe a zůstala jsem jen stát a rozčíleně oddechovat, Kailer ke mně přistoupila a pevným gestem mi položila ruku na rameno. Předtím jsem ji děsila, teď se mě nebála. Zvláštní... Připadala jsem si nebezpečnější než předtím...

„Máš vztek... Nemůžu říct, že rozumím, ale chápu. Jen tě prosím, nezatracuj ho... Nás.“ Nemyslela tím je. Myslela skutečně nás. Myslela na to, co jsem řekla... Bytosti, jako jsme my, nic nečeká...

„Slíbila jsem, že tě dovedu tam, kam patříš... A teď odcházím, ať s tebou nebo bez tebe. Věř mi, že tady v Argentině tě nic nečeká... Tvůj cíl je ještě daleko. Jdeš?“ Celé jsem to cedila skrz zuby, protože jsem v zorném poli zahlédla Rodgera. Bylo mi jedno, že má obličej zkřivený bolestí... Že mu má slova ublížila... V jeho společnosti už jsem nehodlala trávit ani vteřinu. Byla jsem připravená odejít, protože s každým okamžkem rostla šance, že ho na místě zabiju. A Kailer to vycítila. Pochopila a přikývla. Šla jsem. Pomalým krokem, aby mě mohla dohnat, až se rozloučí.

„Snad se nevidíme naposledy...“ hlesl Rodger.

„Určitě se nevidíme naposledy,“ odpověděla Kailer s tak silnou nadějí a jistotou v hlase, že mě to zastavilo uprostřed pohybu. Ta holka dokázala věřit s takovou energií, že odporovat jí by bylo jako... Jako odporovat jasné a nepopiratelné pravdě. Po pár hodinách běhu mi bylo líto, že jsem jí nedala víc prostoru na setkání s přítelem, ale ona mě z toho nevinila a zdálo se, že víc času s ním nepotřebovala.

Znát pravdu je někdy jen na obtíž. Pravda dokáže táhnout ke dnu jako ten nejtěžší kámen. A já se teď topila, přestože to v téhle existenci bylo nemožné... Topila jsem se a nedosáhla na dno, od kterého bych se odrazila, dokud se neobjevil on.