22.02.2011 [11:30], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 9×, zobrazeno 2918×

Je tu menší odloučení.

15. kapitola – Vánoční překvapení, a ne jedno.

Všechno uteklo tak rychle, ten zbytek posledního týdne. Aby ne, když jsem po škole měla tak krásnou zábavu, jako být s Edwardem. Vždy po poslední hodině si mě odnesl do lesa, někam se se mnou v náručí posadil a byli jsme spolu, bylo to opravdu krásné. A já se z toho krásného snu nechtěla probudit.

Nejdelší loučení bylo v pátek po škole. Bylo nám jasné, že se během svátků neuvidíme. Edward říkal, že asi pojednou na Aljašku za známými. Chtělo se mi z toho až brečet, týden se neuvidíme. Edward mi dal svoje telefonní číslo a slíbil, že se to nějak pokusí zařídit.

Reneé byla u nás a byla šťastná. Pořád se usmívala, ale to měla ve své povaze. Podle toho, co jsem si vždy pamatovala, jinak než s úsměvem to nebylo. Pomáhala nám péct cukroví a zdobit dům. Byla to krásná vánoční atmosféra, ale mně ke štěstí chyběl jeden upír.

Opět jsem si povzdechla a odešla od okna. Moje náhrada za jeho blízkost byly denně tři dlouhé a krásné smsky. Ale i tak se mi hrozně stýskalo.

Vyrobila jsem mu i dárek. Nevěděla jsem, co mu dát, ale pak mě to napadlo. Táta mě naučil vyřezat z dřeva malé věci a tak jsem mu vyřezala malého vlka – mě. Aby mě měl pořád u sebe. Jen doufám, že se mu to bude líbit. Udělala jsem to jako přívěšek na náramek, na ruce se málo kouká, za to kdyby to měl na krku, vlci by si ho hned všimli.

Vydala jsem se dolů na večeři, která byla opravdu ohromná. Byl tu děda Billy i Charlie a o vlcích ani nemluvím. Všichni jsem jedli a pak se vesele bavili, až nakonec přišel čas na příběhy, které vyprávěl jako vždy Billy. Všichni jsem se usadili v obýváku okolo. V krbu praskalo dříví, kluci se ládovali cukrovím a nebo pili čokoládu. Dospělí seděli na sedačce, Billy v křesle a my na zemi.

Podíval se na mě zvláštním pohledem jako nikdy. A pak spustil:

„Dnes vám budu vyprávět starou legendu. Nikdo neví, jestli se někdy naplní, byla to věštba, kterou vyřkla poslední kněžna kmene. Za mého dědy. Tehdy se sem začaly stěhovat bledé tváře a bojovaly s Indiánskými kmeni. Jen s naším ne. Měli jsme své malé území a nevadili jim. Ale přesto jsme se navzájem nemuseli.

Nebyl hezký den, počasí nasvědčovalo tomu, že se něco stane. Byla bouřka a hodně silný déšť i vítr a kněžna kmene umírala. Byla poslední, neměla totiž učenkyni. Ležela na své smrtelné posteli a z posledních sil vyřkla svou posledních věštbu.

Nastane den, kdy o Studených nebude mít obyčejný člověk ani tušení. V těch dnech se spojí indiánský válečník s bledou tváří. Narodí se jim dítě. Prvorozená dcera s darem tak silným, že ji nic nezastaví. Dívka, která už od narození nebude obyčejná. Jediná dívka, která se dokáže zamilovat na celý život. Dívka, na které bude záležet osud celého kmene. Ta dívka bude mít dvě možnosti. Nechá zemřít svůj kmen, nebo spojí dva nesmiřitelné rody,“ domluvil Billy a všichni seděli a jen koukali. Moje kolečka v hlavě šrotovala neuvěřitelnou rychlostí a všechna jeho slova si přeříkávala dokola až mi to došlo.

Prvorozená dcera s bledou dívkou, vůdce bojovníků. Obyčejná do otisku, který nebude obyčejný. To jsem byla já. Všechny podmínky jsem splňovala, i ten otisk. Nebyl obyčejný, ještě se nikdy nic takového nestalo, aby se vlk otiskl do upíra. Najednou, jako bych chápala ty pohledy Billyho. Zvedla jsem obličej a podívala se mu zpříma do očí. Oplácel mi pohled a pak, jako by na moje myšlenky kývl. Tohle bylo jasné, já byla ta dívka!

Pane bože! Na mých ramenou byl osud kmene?

Podívala jsem se po pokoji, nevypadalo to, že by to někomu došlo a za to jsem byla ráda. Dělala jsem jako že nic, i když jsem toho měla plnou hlavu. Večer jsem usínala po přečtení SMS od Edwarda a odpovědi, co jsem mu poslala. Stále jsem ale musela přemýšlet nad tím příběhem.

Ráno to u nás bylo jako po válce. Všichni se sesypali na stromeček, na rozbalování dárků a já se k nim přidala. Dostala jsem několik knih, oblečení, kterého nemám nikdy dost. Všichni si užívali svých dárků, hlavně kluci blbli s Timmothym a jeho novými hrami.

Takhle probíhaly další dva dny, když se vše změnilo.

„Co se děje, Bello?“ ptala se mámy Reneé, když zůstala na místě stát. Všichni jsme se na ni otočili a ona se jen usmála.

„Praskla mi voda,“ informovala nás všechny vzápětí a my pochopili. Táta ji hned vedl k autu a já běžela nahoru pro věci. Jelo se do nemocnice.

Mámu přijali a táta tam šel s ní a my ostatní čekali v čekárně. Když jsem zahlédla doktora Cullena, oni se už vrátili. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale nechala to být.

Po dvou hodinách přišel táta s úsměvem k nám.

„Je to holka,“ oznámil. Jo, já to říkala, že to bude sestra. Táta nás zahnal domů s tím, že uvidíme mámu i sestru další den.

Seděla jsem u mámy na posteli a v rukou držela toho malého drobečka. Byla rozkošná a podobala se víc tátovi než mně a mámě. Máma se vedle mě spokojeně usmívala stejně jako všichni, kteří s námi byli v pokoji. Vybojovala jsem právo pochovat svou sestru až jako poslední. Moje sestřička se jmenovala Reneé, po babičce, která z toho byla mimo.

Večer jsem seděla na posteli a psala SMS někomu, po kom se mi opravdu stýskalo.

Chci tě vidět. Zítra v jednu tam, kde jsi mě doučoval.

Přišla mi kladná odpověď a já šla spokojeně spát. Všichni se zase kolem oběda vypravili za mámou do nemocnice a já jsem se omluvila s tím, že si půjdu zaběhat a doma si mámu užiju víc než dost i s malou.

Když byl čas, vydala jsem se na místo setkání. Přeměnila jsem se ve vlka, jako už dlouho ne, a pak se poblíže v křoví oblékla po přeměně. Seděl na kameni jako tenkrát a usmíval se na mě. Šla jsem k němu celkem rychlým krokem, už jsem chtěla být u něj.

Vstal a když jsem byla na dosah, pažemi si mě k sobě pevně přitiskl a hladově vyhledal moje rty. Nějak jsem neprotestovala, neměla jsem důvod. Obtočila jsem svoje končetiny okolo něj jako chobotnice s přesvědčením, že se ho nepustím. Znova se posadil se mnou na klíně.

„Stýskalo se mi,“ řekli jsme oba najednou, když se naše rty odtáhly. Vesele jsme se usmáli a stále byli k sobě jako přilepení.

„Mimochodem, gratuluju k sestře,“ pošeptal mi do ucha. Bylo mi jasné, že to ví od Carlisleho a že možná proto mi neřekl, že tu jsou.

„Já to říkala, že to bude holka,“ zasmála jsem se a znova ho políbila. Tolik mi chyběl a já konečně cítila obrovskou úlevu v jeho náruči.

„Mám pro tebe dárek k Vánocům. Sice trochu pozdější, ale mám,“ usmíval se a z kapsy vytáhl malou krabičku, kterou mi podal. Vzala jsem si ji do ruky a pomalu otevřela. V krabičce leželo křišťálové srdce. Bylo kouzelné. Podívala jsem se mu do tváře a políbila ho.

„Moc ti děkuju, ale budu tě muset zklamat. Nemůžu to nosit. Nejen kvůli smečce, ale když se přeměňuju, ještě bych ho ztratila,“ povzdechla jsem si. „Přísahám, že si ho od tebe ale jednou vezmu,“ pošeptala jsem k němu a opět ho políbila.

„Nech si ho u sebe,“ prosil.

„Edwarde, bude lepší, když bude u tebe a já si ho vyzvednu, jednou.“ Neochotně si tedy vzal krabičku opět k sobě a já ho políbila znova.

„I já mám pro tebe dárek. Není to nic moc, dělala jsem to sama,“ podala jsem mu mou malou krabičku, ze které, když ji otevřel, na něj vykouknul malý dřevěný vlk.

„Je to krásné Ally,“ usmál se na mě a políbil mě. Byla jsem za to ráda, toho jsem se bála nejvíc, že by se mu to nelíbilo.. Připnula jsem mu vlka na ruku a pak jsme si povídali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Abera (22.02.2011 17:14)

5)  Nosska (22.02.2011 17:12)

Jééé too bylo hezký jsem moooc zvědavá na reakci Edwarda, až se dozví o věštbě

4)  MaiQa (22.02.2011 16:59)

2)  Fanny (22.02.2011 15:29)

Teda dnes to bylo opravdu nádherné. Taková pohodová vánoční atmosféra, ale ta věštba... Jestlipak Billy už něco tuší?

1