04.02.2011 [13:15], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 6×, zobrazeno 3012×

Společný večer vlkodlaka a upíra.

10. kapitola – Tajemství za tajemství

Když jsem si přeběhla seznam v hlavě, na školní parkoviště se vyřítilo stříbrné Volvo. Že by tu byl někdo nedočkavý?

Zastavil hned vedle mého náklaďáčku a tak jsem vylezla a zamkla. Bez zaváhání jsem nasedla do auta.

xxx

„Ahoj,“ pozdravil mě zvesela hned, jak jsem dosedla do měkkého koženého sedadla.

„Ahoj, nějak brzo.“ Musela jsem se na něj usmívat, když on se usmíval.

„No, Alice, říkala, že jsi trochu nedomyslela svou výmluvu pro rodiče,“ pokrčil rameny. A já na něj jen nechápavě koukala. Jen se zakřenil a rozjel se pryč ze školního pozemku.

„No, jak to Alice věděla?“ Byla jsem strašně zvědavá, to jsem měla po mámě, ale tohle nebyla zase tak hrozná věc, co jsem podědila.

„Upíři mají přeci dary, někteří. A ten má i Alice, vidí budoucnost, ale neví proč, občas vidí tvou, když vlky nevidí. Jasper zase dokáže ovládat emoce a cítit je,“ vysvětloval a koukal se na cestu. Celkem rychle se řítil z města pryč.

„Aha, a ostatní nemají dary? A ty taky ne?“ vyptávala jsem se dál.

„Ostatní nemají přímo dary, ale spíš vlastnosti. Esme, naše máma, je velice milující, Carlisle má skvělé ovládání vůči lidské krvi. Emmett je silný, Rosalie i na upírku krásná.“ Nevím, jestli to udělal schválně, že vynechal sebe.

„Ty nemáš dar, ani vlastnost?“

„Nevím, jestli ti to můžu říct, mohli byste to pak použít proti nám.“ Vážně se mi zadíval do očí. A zapomněla jsem, že řídí a celkem rychle. Byla jsem unesená hloubkou jeho zlatých očí a bylo mi to jedno. Po chvíli se podíval na cestu.

„Řekni mi to a já ti pak řeknu cokoliv o vlcích. Tajemství za tajemství,“ navrhla jsem.

„Jo, to by šlo,“ souhlasil po tom, co chvíli přemýšlel.

„No tak, jaký máš dar?“ vyhrkla jsem netrpělivě, že se zasmál.

„Na začátek ti hned řeknu, aby ses nelekla a nepřeměnila tu…“

„Já se umím ovládat,“ zamumlala jsem.

„Jasně, ale raději. Můj dar na tebe nepůsobí, což je zvláštní, protože na ostatní vlky to funguje, i když jsou ve vlčí podobě, ale u tebe ne,“ povzdechl si.

„Z tebe to leze,“ povzdechla jsem si zase já. Zase se auto naplnilo jeho smíchem.

„Můj dar je čtení myšlenek,“ vypadlo z něj najednou moc rychle.

„Páni, to jako slyšíš úplně všechny myšlenky?“

„Jo, někdy je to otravné, ale myšlenky, co bych chtěl slyšet nejvíc, neslyším,“ mluvil smutně.

„To jako chceš slyšet moje?“ nechápala jsem. „Věř, že o nic nepřicházíš,“ uklidnila jsem ho, ale jeho pohled mi naznačil, že mi nevěří. „A Timmyho slyšíš?“ Jen přikývl. „Super, tak to jsem zase něco extra.“ Koukla jsem se z okna a viděla jsem, jak rychle ubíhá zelená stěna vedle silnice.

„To jezdí všichni upíři jako šílenci?“ neodolala jsem.

„Jen ti, co mají tak luxusní a drahá auta,“ mrknul na mě. Začala jsem se smát.

„Moje první otázka je, jak funguje vlčí hierarchie. Já jen, jsi vysoko postavená a kluci si tě váží, zato Leah ne.“

„To bude tím, že jsi s mým prapradědeček podepisoval tu smlouvu mezi Culleny a vlky,“ pousmála jsem se a on se na mě ihned otočil. „Jsem Blacková,“ prozradila jsem mu.

Bouchnul se do čela jako normální člověk, musela jsem se začít smát.

„A protože jsem holka a i máma má pořád něco proti vlkům, Alfou se stal Sam. Byl i první, kdo se přeměnil. Až Timmothy dospěje, bude se moct rozhodnout, jestli chce být Alfou. Na mě si nedovolují, protože jsem pod Samovou ochranou, a kdyby něco, můj táta je starý Alfa a natrhl by jim prdel,“ zasmála jsem se.

„Jak jsi myslela, že má máma něco proti vlkům? Vždyť si jednoho vzala.“

„Tady jde o to, že má něco proti mně a vlkovi, kterým jsem. Kdyby jí někdo řekl, že se její dcera přemění, utekla by se mnou co nejdál by mohla, abych se nepřeměnila. Vůbec nepočítá s variantou, že chci být vlk a mám to ráda. Naplánovala mi život. Udělat střední, pak odejít daleko na vysokou, najít si normálního kluka a odejít. Prostě nebýt už nikdy vlkem,“ povzdechla jsem si.

„Chce pro tebe to nejlepší. Normální život. Když se budeš přeměňovat, přestaneš stárnout a když nebudeš chtít přestat, tví blízcí umřou a ty zůstaneš sama. Tvůj otec se taky přestal přeměňovat, aby mohli být s vámi.“

„Jenže on se otiskl a tak neměl na vybranou. A co když já už taky nemám na vybranou?“ optala jsem se a podívala se mu do očí, kde koloval zmatek.

„Proč bys neměla na vybranou?“ nechápal.

„Nech to být, možná později,“ mávla jsem rukou. O tomhle s ním chci mluvit až na závěr večera. Já viděla na jeho očích, že se mě na to stejně zeptá, ať budu chtít, či ne.

Vyptávala jsem se na jeho rodinu. To, jak se dali dohromady, jak se stali upíry a podobně. V klidu mi odpovídal a já za to byla ráda.

Nejstarší byl Carlisle, který začal s lovem zvěře. Stal se doktorem a po nějaké době našel umírajícího Edwarda a tak ho přeměnou zachránil. A vlastně skoro všechny členy, až na Alici a Jaspera, ti už byli upíři, když přišli. Esme umírala po skoku ze skály. Rosalie nechal na ulici skoro mrtvou její snoubenec a Emmetta napadl medvěd.

Když dovyprávěl, akorát zastavil před obchody v Port Angeles. Už jsem tomu, že Alice vidí budoucnost, plně věřila.

Edward se na ty obchody koukal, jako by měl jít na smrt, což bylo velmi vtipné.

„Bude to jen chvilka, na nákupy moc nejsem, jen si pořídím pár věcí jako důkazy,“ mrkla jsem na něj a vystoupila, hned byl u mě.

Jak jsme řekla, tak jsem i udělala. Obchody jsem prolítla závratnou rychlostí. Koupila jsem si několik triček, jedny kalhoty. A ještě jsem přemýšlela nad spodním prádlem, ale to jsem zavrhla, protože jsem s sebou stále měla svůj upíří stín. Přece si tu před ním nebudu kupovat nové spodní prádlo.

Zaplatila jsem a do patnácti minut jsme byli zase v autě.

„Páni, odedneška nakupuju jen s tebou. Alice to trvá celý den,“ zhodnotil můj výkon.

„To víš, jsem rychlík,“ zasmála jsem se.

Rozjel se asi už do té restaurace na večeři. Koukala jsem se na město, které bylo už ponořené do tmy. Proháněl se celkem dost rychle ulicemi. Mně to ovšem bylo jedno, byl to upír s dokonalými smysly, přece by neměl nehodu. A navíc, já se rychle hojím.

Netrvalo to dlouho a auto se zastavilo. Podívala jsem se pořádně kolem sebe. Byli jsme u jedné z lepších restauracích v Port Angeles. Nikdy jsem v ní nebyla. Edward mi jako pravý gentleman otevřel dveře a já vystoupila. Šli jsme vedle sebe do restaurace. Otevřel mi i tam dveře a já se na něj děkovně usmála.

Bylo to opravdu příjemné, když vás někdo bral jako holku. A co teprve jako dámu jako on. Celý život jsem vyrůstala mezi kluky, co mě brali jako sobě rovnou. Kdyby jim někdo řekl, že se mi různé věci nedělají, protože jsem holka, vysmáli by se mu, to mi bylo jasné. To byla moje vlčí rodinka.

Edwardův milý přístup pokračoval i vevnitř, když mi pomáhal z mé bundy. Byla jsem ráda, že jsem si na sebe vzala ty úzké černé džíny a modrou halenku, vypadalo to dobře. Hosteska nás vedla ke stolu, který měl Edward už rezervovaný.

Naše hosteska byla vyšší jak já, černovlasá, hubená v sexy oblečku. Neustále pokukovala po Edwardovi a sjížděla ho očima. Aby jí nevypadly, nádheře. Kdykoliv zavadila pohledem o mě, udělala jsem na ni škleb. Edward se usmíval a chvilkami vypadal, že zadržuje záchvat smíchu.

Když nás konečně dovedla ke stolu, což jí trvalo snad celou věčnost. Edward mi podržel židli, než jsem se posadila, a tentokrát jsem schytala ošklivý pohled já od ní. Upřímně mi to bylo šumafuk.

„Obsluha tu bude za chvíli,“ usmála se na Edwarda a div z toho úsměvu nechytala křeč. Já šáhla raději po jídelním lístku a začala studovat, jaké dobroty tu mají. Rozhodně to bylo zábavnější, než koukat na tu koketu, jak na něj mrká. Což jsem u toho taky stíhala, aniž bych to nějak chtěla, to ono samo.

Opravdu nadšená jsem byla, když jsem zdálky zahlídla, že k nám jde obsluha mužského pohlaví. Pokud to nebude gay, bude to v pořádku. Číšník se na mě mile usmál, když došel ke stolu.

„Co to bude?“ koukal se na mě a já byla ráda.

„Dám si colu a houbové ravioly,“ usmála jsem se na něj taky. Otočil se k mému společníkovi a já si poprvé všimla jeho obličeje. Mračil se a nevypadal vůbec přátelsky, skoro bych se ho bála. Ruku na stole měl zaťatou v pěst, že mu klouby bělaly. Čelist pevně sevřená.

„Já si nedám nic,“ promluvil skrz zuby. Číšník tedy odešel a já koutkem oka viděla, jak se na mě stále dívá. Ale moje oči byly víc zaujaté Edwardem a jeho výrazem.

„Děje se něco?“ nechápala jsem, proč by měl být naštvaný nebo uražený. Trvalo chvíli, než odpověděl.

„Někdy je těžké poslouchat okolní myšlenky a nereagovat na ně,“ mluvil už víc klidněji, ale jeho ruka na stole byla stále pevně sevřená v pěsti.

„Jaké myšlenky?“ Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem byla zvědavá. A když šlo o něj, tak dvojnásob.

„Ten číšník neměl zrovna cudné myšlenky na moji společnici,“ promluvil velmi potichu. Slyšela jsem ho jen díky mému vlčímu sluchu, za který jsem v tuhle chvíli byla opravdu ráda.

„Aha, a v čem je to těžší, než poslouchat takové myšlenky od holek okolo tebe?“ neodpustila jsem si.

„V tom, že vím, že se jejich myšlenky nestanou, protože o ně nemám zájem. Ale za jeho myšlenky bych mu něco udělal.“ Ke konci mírně vrčel.

Chtěla jsem mu něco říct, ale v tu chvíli se vrátila naše obsluha s mou colou. Poděkovala jsem a nějak si ho nevšímala, aby ještě neměl chudák naděje a Edward srdeční kolaps, i když upírům srdce už nebije.

Pro uklidnění situace a protože jsem to Edwardovi dlužila, jsem mu vyprávěla o své rodině. Mámě, tátovi, bráchovi, kterého stejně znal. O dědovi Billym a Charliem, a také jakého mám raději. O smečce a jejich propojených myšlenkách a jiných věcech, jak to mezi námi funguje a jiné. Tématu otisku jsem se vyhnula, že jsem se o něm ani jednu nezmínila. O tom až později.

Pozorně poslouchal a když jsem pak při jídle dlouho mluvila, napomínal mě, abych i jedla, že to bude studené. Ani nevěděl, jak to od něj bylo milé. Hlavně když už přes sto let nejedl.

Jen co jsem položila příbor s tím, že už jsem dojedla. U stolu se objevila jako zjevení naše obsluha. Edward potichu zavrčel a já se na něj usmála.

„Budete si přát ještě něco, slečno?“ zeptal se mě. Edwardovo vrčení zesílilo a já ho pod stolem kopla. Otočila jsem se k číšníkovi a mile se usmál.

„Nic nepotřebuji.“ Otočila jsem se k Edwardovi. „Miláčku, zaplatíš?“ usmála jsem se na něj a mrkla. Zářivě se usmál a vyžádal si účet. Pomohl mi od stolu a nabídl rámě, kterému jsem neodolala. Odvedl mě ke dveřím, tam mi pomohl do bundy a vydali jsme se ven k autu. A já byla opravdu ráda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  MaiQa (05.02.2011 15:40)

Už by mu mohla říct tom otisku.

4)  Fanny (05.02.2011 14:03)

Krásné, jen tak moc mi připomíná Bellu... Je to takové převrácené, prostě ti čtyři si byli souzeni, až na to, že tady mají věčnost jen dva z nich...

3)  Abera (05.02.2011 02:41)

Krásný

2)  CatherineCullen (04.02.2011 14:07)

Krásné! Kdy mu už řekne, že je do něj otisknutá? Rychle další!!!!!!!

1