17.10.2010 [15:45], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 4×, zobrazeno 2135×

Další kapitola. Je trošku krátká, ale já doufám že se bude líbit. K této kapitole řeknu jen dvě slova: školní akce.

Sáro! Tudy ne!

Když jsem ráno, jako obvykle, došla do školy, ten pocit sledovanosti nepřešel, naopak sílil. Dokonce jsem měla pocit, že dnes se se mnou něco stane. Dneska jedeme s celou školou na nějakou akci. Samozřejmě se mi nechtělo, protože pokaždé, když jsem na nějaké byla, měla jsem průšvih. Doufám, že to dneska nebude. Jednou mě na minulé škole hodili do bažiny, to byl průšvih jak vyšitý. Ještě že jsem měla s sebou na převlečení tělocvik, ani dnes jsem si ho čistě náhodou nezapomněla. Navíc nám to řekl sám třídní učitel, prý je to tam velmi znečištěné, tak abychom se všichni na místě převlékli. 

Nastoupili jsme do autobusu, sedla jsem si vedle Simony. Měla jsem jí co říct, hlavně  když nebyla včera ve škole. Při tomhle pomyšlení jsem se uchechtla. Chudák Mary. 

„Tak co nového?“ zajímala se Simona, jakmile jsem si sedla. 
„Zrovna jsem ti to chtěla říct,“ usmála jsem se na ni. 
„Tak povídej,“ vybídla mě. 

Řekla jsem jí všechno. co se včera odehrálo. Když slyšela o Mary s rovnátky, začala se smát. 
„Já vás slyším,“ informovala nás Mary, která seděla přímo za námi s Robertem. 
„O tom nepochybujeme,“ usmála se na ni Simona. 

Zbytek cesty jsme si povídali všichni čtyři o ničem. Chudák Clare, ta to s Davem asi dlouho nevydrží, podle toho jak neustále kroutí panenky. Dojeli jsme a hned, co jsme všichni vystoupili, nás hnal třídní učitel na WC, abychom se převlékli. 

…………………….. 

„Mimochodem, sem jezdíme skoro pořád,“ informoval mě Jared. 
„Mezi komposty? Bezva,“ odvětila jsem mu. 
„Prosím vás vyhýbejte se této vodě, když spadnete, jde to velmi těžko umýt!“ přikázal nám všem učitel. Nuda, nuda, nuda je to. Jak jsem řekla, nemám ráda školní akce, protože pokaždé se mi něco stane a je z toho velký průšvih, jelikož mi nikdo nevěří. 

„Hele, můžu dneska k tobě?“ zeptala se mě Clare. 
„Proč ne, máma stejně není doma,“ usmála jsem se na ni a jí se objevil na tváři široký úsměv. 
„Docela mě zajímá, jak to u vás vypadá, kdybys ty byla u nás, tak tě asi trefí šlak,“ spiklenecky se podívala na Jareda, který se hned zašklebil. 
„Ptát se radši nebudu.“ 
„Ne, to ne.“ 

Samé blbosti, někdy si říkám, proč do té školy chodíme, když nám stačí jen umět počítat a číst. Co víc se musíme učit? Šla jsem okolo to hnusného rybníku a jak jinak se zjevila Lola. I teď vypadala, že něco chystá. A taky že jo, než jsem se nadála, byla jsem v tom hnusným rybníku. 

„Říkal jsem, ať se té vodě vyhýbáte!“ křikl na mě učitel. 
„Ale já to neudělala schválně. Lola mě shodila,“ bránila jsem se a mezitím jmenovaná udělala obličej, jako že neví, o čem mluvím. 
„Nesvádějte to na ostatní, slečno Leynová!“ křikl už naštvaně učitel. Já si jen vzlykla a bylo mi do breku. Jako kdybych nevěděla, že se mi něco stane. Všichni moji přátelé se na mě podívali, jako že to bude dobrý, že mě chápou a věří. Ale ostatní včetně Loly, která stále dělala, že neví, o čem mluvím, se začali trošku smát. Trapas nade vše. Ještě že to viděla jenom naše třída. I když to stejně zítra bude vědět celá škola. 

…………………………….. 

Ředitelna. Nebyl rok kdybych tu nebyla. Minimálně třikrát za rok tu jsem. Tentokrát tu byla i moje máma. Jakmile jsem z té vody vylezla, ihned jí učitel zavolal. Ona z toho pochopitelně nadšená nebyla. Začala jsem si myslet, že mi tentokrát nevěří. 

„Takže, paní Leynová,“ začal ředitel. 
„Slečno Leynová,“ opravila ředitele mamka. 
„Promiňte, vaše dcera spadla do vody. Dobře, nic se neděje, ale začala to svádět na ostatní, prý ji shodila slečna Rounová,“ informoval ji a máma se na mě podívala s tím výrazem to nemyslíš vážně. 
„Pane řediteli, už se to nebude opakovat, slibuji,“ slibovala mamka a ředitel se jen usmál a kývl. 

Cestou domů se mnou máma nemluvila. Bylo mi trošku trapně začínat hovor, tak jsem radši nic neříkala. Doma už to bylo horší. 

„Mohla bys mi to vysvětlit,“ začala máma hovor a já se na ni s údivem podívala. 
„Co ti mám vysvětlovat?“ podivila jsem se. 
„Ty víš dobře o čem mluvím, tak vysvětlíš mi to?“ 
„A kde mám začít?“ 
„Nejdříve mi řekni, proč si sváděla na Lolu, že tě shodila.“ 
„Ty mi nevěříš?“ 
„Sáro, to je lež jak vyšitá!“ 
„Ale já nelhala. Je to pravda!“ poprvé jsem na mámu také křičela a ona mi to oplácela. 
„Sáro, proč lžeš?!“ 
„Já nelžu, sakra!“ začala jsem hysterčit. 
„Sáro, okamžitě mi řekni proč!“ 
„Ale já nelžu!“ 
„Sáro, neštvi mě! Nevím, proč tohle děláš, provedla jsem ti snad něco, že mi neustále lžeš?“ 
„Ne, ne, já ti nelžu, všechno je pravda!“ 
„Víš co? Teď to řešit už nebudem! Jdi si připravit do školy a jdi spát!“ přikázala mi jedovatým hlasem máma a já jakmile odešla do pokoje, začala brečet. 

Bylo sice jenom půl osmé, ale tma byla. Nevím, co mě to napadlo, ale vyběhla jsem z domu a utíkala do lesa. Asi po jednom kilometru jsem se zastavila celá udýchaná a ubrečená. Sedla jsem si pod strom a začala neuvěřitelně brečet. Najednou se někde něco šustlo, ale já jsem to neřešila, jelikož jsem si myslela že je to vítr nebo nějaká zvěř. Sundala jsem si brýle. Najednou už se ale něco mihlo přímo přede mnou. Tak tohle zvěř rozhodně nebylo! 
Pak se přede mnou něco, nebo spíše někdo, objevil. Něco mi říkalo, ať uteču, a něco zase, ať s tím bojuji. Nevím, co jsem měla poslechnout, a stála před tím zjevením. Pak se to ke mně vrhlo a já neuvěřitelně zakřičela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Michangela (17.10.2010 21:34)

3)  nesie8 (17.10.2010 17:35)

úžasný
těšim se na další kapitolu



a ty víš na co

1