23.10.2010 [19:00], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 3×, zobrazeno 2328×

Další kapitola je na světě.

Tohle nejsem já

Zakřičela jsem. Ne proto, že jsem velice lekla, ale neuvěřitelnou bolestí. To stvoření se mi zakouslo do krku a hned se zase odtrhlo. Padala jsem na zem a mým tělem se začala rozšiřovat bolest. Neuvěřitelná bolest. Nevnímala jsem okolí a už skoro vůbec nemyslela na to, co se stalo mezi mnou a mámou. Jen jsem myslela na tu bolest. Myslela jsem, že je to snad nekonečné. Upír, pomyslela jsem si, ale je to přeci nesmysl. Upíři přeci neexistují, nebo ano? Nikdy jsem na to nevěřila, ale nic jiného mi nedávalo smysl.

………………………… 

Po několika minutách nebo hodinách anebo ještě později bolest konečně začala ustupovat. Jenom v mém krku jsem něco cítila. Když jsem otevřela oči, vůbec jsem tomu nevěřila, ale viděla jsem neuvěřitelně dobře. Viděla jsem snad vše, co prolétlo kolem mě. Dokonce i zrnko prachu. Kousek ode mne byla nějaká voda. Chtěla jsem se jít napít, myslela jsem že mi tu žízeň, která mě téměř doháněla k šílenství, uhasí. Jenže jakmile jsem se na ni podívala, nevěřila jsem vlastním očím. Viděla jsem tam bledou bytost, kterou jsem měla být já. Nevěřila jsem, že je to můj odraz. Tohle přeci nejsem já! Můj obličej už nebyl plný akné a pih. Ale měla jsem krásnou bělostnou pleť a sem tam nějakou tu malou, nijak tmavou a výraznou pihu. Mastné vlasy, které jsem měla snad vždycky, už tak nevypadaly a přidaly víc na barvě, která teď byla skoro do černé. Ale vylekaly mě oči, měla jsem rudé duhovky. Tohle nejsem já! Okřikla jsem se v duchu, ale pravda to nebyla. Co se to se mnou stalo? Vzpomínám si jen na toho člověka. Moment, ten člověk udělal ze mě tohle. Nebo spíš úplně někdo jiný. Pak se z křoví někdo vynořil. Muž, měl černé vlasy, byl tmavý, spíš by se dalo říct černoch, a jeho oči byly stejné jako ty mé. Vypadal, že ode mne něco chce. Asi to byl on, kdo ze mě udělal tohle. 

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě. 
„Sára,“ odpověděla jsem mu a stoupla si. „A ty?“ 
„Omluvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem Laurent.“ 
„To ty jsi ze mě udělal tohle?“ 
„Ano, ty bys asi ráda věděla proč.“ 
„No samozřejmě, že bych to ráda věděla. A co jsi to ze mě udělal?!“ 
„Klid, už nějakou dobu tě sleduji a myslím že bys mi mohla udělat laskavost.“ Jo, tak to byl on, kdo mě sledoval. Já věděla, že se mi to nezdá. A že bych mu měla udělat laskavost? Jak k tomu přišel? 
„Sáro udělal jsem z tebe upíra,“ řekl mi důvod a já při posledním slově ztuhla. 
„Cože? Ty jsi ze mě udělal upíra? Ale proč?“ Chtělo se mi brečet a taky k tomu nebylo daleko, ale místo slz to byly vzlyky. 
„No tak, to bude dobrý, nevzlykej. Všechno se poté dozvíš. Teď pojď za mnou, potřebuješ se nakrmit.“ 
„Co? Já člověka pít nebudu!“ 
„Musíš, jinak tě ta žízeň v krku bude doprovázet navždy.“ 
„Navždy? To jako jsem nesmrtelná?“ 
„Ano jsi, vůbec nestárneš a teď pojď.“ 
„Proč? To neexistuje jiný způsob obživy, než pít z lidí krev?“ 
„Pojď!“ přikázal a já teda za ním šla neboli spíš běžela. Podivila jsem se jak jsem byla rychlá. Zanedlouho jsme byli v nějakém městě, podle všeho to byl Seattle. Byli jsme v nějaké uličce. Nikdo tu nebyl až na jednoho člověka podle všeho to byl muž. 
„Běž, je tvůj,“ nabádal mě Laurent. 
„Já to nezvládnu,“ vymlouvala jsem se. 
„Jenom po něm skočíš a zakousneš se, co je na tom složitého?“ vysvětlil a přitom se usmíval. 

Nemohla jsem nic dělat. Tak vůně byla neuvěřitelná… Tak jsem to udělala. Nikdy bych nevěřila, že mi lidská krev bude chutnat. Hnusilo se mi to, i když mi ta teplá tekutina chutnala. 

Vzpomněla jsem si na své kamarády a nejvíce na Mary, byla to moje první kamarádka. Milá, trošku praštěná, přátelská a nejvíce mi chybí ten její pohled, když jsem jí řekla, že má rovnátka obráceně. Jared, jediný kluk který mi byl ze školy sympatický. Jeho krásný úsměv, který mi každý den věnoval. Jak byl milý a přátelský. Robert, hodný kluk, přátelský, se kterým se nikdo nenudil a jeho povzbudivý úsměv. Clare, snad nejkrásnější holka na celé škole, usměvavá a přátelská, a skoro vždy jsem se jí litovala, jak kolem ní kluci chodí, a Dave, který to na ni každý den zkouší. Dave, kluk, který mi byl ze začátku nesympatický, ale uměl být i milý a přátelský. 
Simona, tak tuhle holku budu mít v paměti napořád, byla mi docela podobná, prožívala ze začátku úplně to samé. Moje milá maminka, která mi posledně nevěřila, ale přesto jsem jí a budu mít neustále ráda. 
Tihle všichni mi budou chybět, tyhle všechny budu mít ráda. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale začala mi docela chybět i Lola. Docela mi chybí to její vytahování, ty její naschvály, ten její neuvěřitelně zmalovaný obličej a hlavně ten její barbínovský hlas. Culleny už asi všechny neuvidím, spíše určitě. Viděla jsem tři z nich a to Edwarda a jeho nevlastní rodiče. Škoda, mohla bych si s holkami o nich vyprávět, jak mi jednou napsala na mobil Mary, až když je uvidím. 

Došli jsme s Laurentem k nějaké skupince lidí, teda ke skupince upírů. I když dalo by se říct, že tohle nebyla skupinka, ale ohromná skupina, bylo jich tu tak kolem třiceti. 

„Kdyby něco, když to počítám i s námi, tak je nás tu třicet osm,“ řekl najednou Laurent, jakoby mi četl myšlenky. 
„Tolik? Hm, řekneš mi už konečně, proč jsi mě přeměnil?“ zeptala jsem se na tu otázku, která mě zajímala nejvíce. 
„Vše se dozvíš později.“ Bezva, tak zrovna tuhle odpověď jsem slyšet nechtěla. 

Šli jsme za ostatními dolů. Tolik krásných lidí, teda upírů. Jen jejich rudé oči kazí jejich krásu, stejně jako tu mou. Nechci se chvástat, že jsem krásná, ale jsem. Konec konců to, jak jsem vypadala před přeměnou, to se vydržet dalo jen s těží. Kdo tehdy vydržel se mnou být v jedné místnost dvě hodiny? Nikdo. A teď vypadám takhle. Tu bolest, kterou jsem měla při přeměně, si budu pamatovat navždy. Radši to rozebírat nebudu. 

„Zůstaň tady s ostatními,“ přikázal mi Laurent. Jako bych už nestála. Kousek, asi pět metru ode mě, jsem uviděla jednu ženu, která mi někoho připomínala. Ale nemohu si vzpomenout koho. Šla jsem tedy k ní a zkusila s ní navázat kontakt. S úspěchem. 

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a ona se na mě otočila. 
„Ahoj,“ pozdravila taktéž a já ji změřila pohledem a ona mě očividně taky. 
„Jak se jmenuješ?“ 
„Carmen, a ty?“ když vyslovila to jméno málem jsem vykřikla To není možné, proč jste to udělali. 
„Carmen, to jsem já, Sára Leynová. Ze školy, do které jsem před týdnem chodila.“ Podívala se na mě s údivem. 
„Já věděla, že tě odněkud znám. Vypadáš mnohem líp, když jsi upír, až na ty rudé oči.“ 
„Za to ty ses nezměnila.“ 
„Jo, řekli ti proč tě proměnili?“ zeptala se s nadějí v hlase. 
„Ne, tobě asi taky ne.“ 
„Ne, to ne,“ odvětila a posadily jsme se na zem. 
„Jak je možné, že tě přeměnili? Vždyť ty tady nebydlíš.“ 
„No, jela jsem s mámou a tátou o víkendu k babičce do Forks. Odlétali jsme v pátek. Když mi babička řekla, ať dojdu s jejím psem, samozřejmě jsem zkusila odporovat, ale máma po mně střelila pohledem, tak jsem toho radši nechala. Byla tma a já jsem šla do takové uličky. Nikdo tam nebyl a pak se to stalo, zezadu na mě skočila jedna upírka, ale sama nebyla. Ten upír, co byl s ní, ji odtáhl a já se začala kroutit v bolestech. Ten upír byl Laurent. Asi tě taky přeměnil, ne?“ 
„Jo, nějakou dobu mě sledoval.“ 
„To dělal skoro každému, kdo je teď tady.“ 
„Co mohlo být tak důležitého že nás všechny přeměnil?“ 
„Asi k nějakému boji,“ spekulovala. 
„Tak to by to vysvětlovalo.“ 
„Jo, ale ať se mnou nepočítají. Jenom kdyby to bylo vážné.“ 
„Je to vážné,“ odvětila Carmen jedna upírka, která šla kolem. Měla zrzavé a kudrnaté vlasy, bílou pleť a samozřejmě rudé oči, jak jinak. 
„Ty o tom něco víš?“ zeptala jsem se jí. 
„Tohle vše je kvůli mně. Dozvíte se  později, proč vás k boji potřebuju,“ vysvětlila a odešla. 
„Tak kvůli ní jsme byli stvořeni? Doufám, že má dobrý důvod,“ protočila vztekle panenky Carmen. 
„Jo, snad jo.“ 

Kolem nás šel nějaký kluk, docela pěkný, ale kdybych ho měla dát vedle Jareda, vypadal by hrozně. Carmen si ho prohlížela s úžasem. No jo, Carmen. Holka z mé minulé školy v Londýně. Byla to královna ročníku. Docela pěkná holka, černé vlasy, za začátku zelenomodré oči a docela fajn holka, ale samozřejmě se se mnou moc nebavila. 

„Ahoj tebe teď Laurent přivedl, že?“ promluvil ke mně ten kluk. 
„Jo, teď jsem se potkala s jednou bývalou spolužačkou,“ podívala jsem se na Carmen, která se na mě hned s úsměvem přikývla. 
„Jak se jmenujete?“ zeptal se nás. 
„Já jsem Carmen a tohle je Sára,“ představila nás s úsměvem. Copak, zamilovala se na první pohled? 
„Já jsem Sean,“ představil se. Co je to za jméno? Tohle neznám. 
„Je dost neobvyklé,“ pokračoval a sedl si k nám. 
„Jo, já si říkala, že mi je tohle jméno neznámé,“ odvětila Carmen. Já se jen usmála a přikývla. Jo, je docela fajn. 
„Vy tady bydlíte?“ vyzvídal nás. 
„Já tady ve Forks, Carmen bydlí v Londýně,“ odpověděla jsem mu. 
„V Londýně?“ podivil se Sean. 
„Jo, jeli jsme sem s rodiči za babičkou,“ vysvětlila Carmen. 
„Já tady žiju od narození,“ promluvil o sobě Sean. 
„Jako v Seattlu?“ zeptala jsem se. 
„Jo,“ odvětil. 
„No nic, já se musím jít najíst,“ řekla smutně Carmen. „Nejedla jsem dvacet čtyři hodin. Taky mi docela tmavnou oči, ne?“ 
„Jo, to jo,“ odvětil Sean. Počkat ona mě tu nechá s ním samotnou? Tak to ne! Já to tady s ním nevydržím. Carmen asi poznala můj pohled a s omluvným pokrčenými rameny odešla za Laurentem. Já se jen v mžiku podívala na Seana a vypadal, jako že se mu ulevilo. No nazdar, snad se mu nelíbím. 
„Tak jak je možné, že tě přeměnili?“ zeptal se Sean. Tohle nevypadá dobře. 
„No, pohádala jsem se s mámou a utekla do lesa, neměla jsem tam utíkat. Měla jsem se vybrečet radši u sebe v pokoji,“ odpověděla jsem mu s nadějí, že se dál vyptávat nebude. 
„Ty bydlíš u lesa?“ 
„Jo, nedávno jsme se z mamkou přistěhovaly,“ když jsem vyslovila to slovo mamka, zastesklo se mi po ní. 
„Aha, já zase šel tam kam sem neměl, do úzké uličky mezi domy.“ Proč mám pocit, že je to násilník? 
„Sám?“ Otočil se na mě s výrazem to nemyslíš vážně. „Promiň.“ 
„Byl jsem vynést odpadky. Jsem docela línej, abych si došel až k popelnicím na konci druhé ulice. Tak jsem šel do té uličky, kde nějaké odpadky byly. Smrdí to tam, jelikož tam chodí jen bezdomovci.“
„Aha.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Michangela (23.10.2010 20:10)

1