11.10.2010 [18:45], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 3×, zobrazeno 2282×

Tak a tady je další kapitola. Tentokrát Sára dostane první naschvály. Taky tu je vyjmečně pohled Mary. Doufám, že se bude líbit.

První naschvály

„Dneska žádná snídaně, nemáme nakoupeno a do obchodu to stihnu až večer. Přijdu asi kolem třetí hodiny, tedy, pokusím se o to,“ řekla mi maminka s úsměvem, když jsem šla za ní. 
„Já klidně nakupovat půjdu, když mi dáš peníze . Ještě předtím si můžu dát tašku domů,“ pověděla jsem jí svůj návrh, aby toho neměla tolik. Jen kývla a vytahovala z peněženky peníze. 
„Tak tady máš na útratu a taky lístek, co je potřeba. Já už musím běžet, ahoj!“ rozloučila se a šla k autu. 
Začnu chodit dříve z domu, musím začít chodit do školy pěšky. 

Oblíkla jsem se, umyla a vzala tašku. Obula jsem si boty a vykročila z domu a znovu tu byl pocit, že mě někdo sleduje. Došla jsem do školy a nohy mě trošku bolely, nebyla jsem zvyklá na takový výšlap.  

„Ahoj Šáro!“ křikla na mě Mary. 
„Ahoj Mary, nemusíš na mě šišlat,“ pozdravila jsem ji a ona ke mně přišla a ukázala mi zuby na, kterých měla rovnátka. 
„Já to nedělala šchválně, ty rovnáťka jsou hrožný. Jak to děláš, že mluvíš normálně?“ zeptala se mě a já se začala strašně smát. 
„Jo jo, jen se vysměj,“ odvrátila ode mě pohled a já s jejím dalším šišláním se začala více smát. 
„Já si na to zvykla, chvíli to trvá, než si na ně zvykneš. Minimálně čtrnáct dní,“ odpověděla jsem na její předešlou otázku a nepřestávala se smát. Kdyby tak věděla… 
„Štrnáčť dní?! Ses zblážnila, to nevydržím. Doufala jsem, že to pochopíš, když máš rovnáťka a Šimona dnes není ve škole, protože je na nějakým důchodcovským šrazu,“ sykla na mě. 
„Chudák Simona,“ řekla jsem už beze smíchu. 
„Ňo, že jo. Mimochodem taky si takhle mluvila, když si měla rovnáťka?“ zeptala se mě s nadějí. 
„No jistě, taky se mi máma smála,“ odpověděla jsem jí s úsměvem na tváři. S těmi rovnátky vypadala trošku směšně. 
„Ahoj Sáro,“ přišla mě pozdravit vysmátá Clare s ostatní partou. 
„To váš to ještě nepřešlo?“ zeptala se jich Mary a oni se začali smát. 
„Ne, nepřešlo,“ odpověděl jí Robert. „Jak ses vůbec měla, Sáro?“ 
„Ušlo to,“ odpověděla jsem Robertovi a ostatní se přestali smát. 
„S těmi rovnátky vypadáš hrozně, Mary,“ ušklíbla se s úsměvem Lola, která šla zrovna kolem. 
„Ti se bodnout a starej se o šebe,“ zašeptala Mary. 

Šla jsem ke své skříňce a když jsme ji otevřela jen tak tak jsem uhnula, abych neměla tu mouku, která byla v mé skříňce, na obličeji. 

„To bylo o chlup,“ okomentoval tento děj Jared. 
„Jo, ale kalhoty jsem neubránila,“ dívala jsem se na své kalhoty od mouky a poté se otočila k nějakým blondýnám, které se neuvěřitelně smály. Dokonce mezi nimi byla i Lola. Tak to byly ony, jak se ale dostaly do mé skříňky? No, to teď řešit nebudu, rozhodla jsem se. 

„Víte, že jste tamto, že jo? Já tady nechci býť sproštá,“ řekla jim Mary a mně bylo do smíchu a očividně jsem nebyla sama. 
„To se oklepe, buď klidná,“ řekl mi Dave a já ho zpražila pohledem a on couvl. 
„A to sis myslel, že to nevím?“ 
„Promiň,“ omluvil se s tím výrazem, jako že nejsem přátelská. To spíš ty nejsi přátelský. 
V klidu jsem si to oklepala a šla na matiku. Když jsem si sedla bylo slyšet nějaké, no nevím, jak to popsat, ale když jsem vstala, měla jsem kalhoty tentokrát od lepidla špinavé. Zrovna si vedle mě sedla Lola s velkým smíchem. 
„Provedla jsem ti něco?“ zeptala jsem se jedovatě a ona se začala víc smát. 
„Ne,“ napadlo mě spoustu nadávek, které jsem se snažila tady nekřičet. Dala jsem si mikinu kolem pasu, aby to nebylo vidět, a šla si pro mokrý kapesník na umytí židle. Clare, která seděla vzadu, jen tiše kroutila hlavou a ignorovala toho kluka, co sedí vedle ní. 

…………………………………. 

„Dobrý?“ zeptala se mě Clare, když jsme odcházely z hodiny. 
„Jo, dobrý,“ odpověděla jsem jí. „Nevíš, co jsem jí provedla, že mi za den udělala dva naschvály?“ 
„To netuším. Dělá tohle skoro každýmu, mně taky něco udělala, vylepila po celé škole papíry, na kterých bylo napsáno,že bych dala každýmu klukovi.“ 
„Tak proto tě furt obtěžují?“ 
„Jo, nejspíš jo, ale už to není tak hrozný. První týden to bylo neuvěřitelný, všechny, kteří mi něco chtěli, jsem poslala tam, kde slunce nesvítí. Asi víš, co tím chci říct.“ 
„Jo, vím.“ 
„Můžeš být jen ráda, že ti udělala tohle.“ 
„Jo, když mi tohle říkáš, tak sem.“ 

Došly jsme k ostatním, kde se kluci neuvěřitelně smáli a Mary uraženě od nich odvrácený pohled. 
„Co je?“ zeptala jsem se jich. 
„Ale, Mary zkoušeli z dějepisu. Kdybys ji slyšela, nesmála se jen třída, ale taky trochu učitel, který se naší třídu snažil uklidnit,“ odpověděl mi Jared. 
„No radši to slyšet nechceme, že ne?“ zeptala se mě Clare a já jen přikývla. 
„Ani nevíťe, jak jste mě potěšily,“ usmála se na nás a já s Clare jsme se začaly trošku smát. Mary jen protočila panenky. 

Šli jsme na oběd. Sedli si ke stolu a mluvili o ničem. Když najednou přišel do jídelny nějaký kluk, který šel k učitelům. 
„Jé, ťo je jeden z nich,“ podívala se na toho kluka Mary a ostatní se otočili tím směrem. 
„Jako z Cullenů?“ zeptala jsem se nejistě. 
„Jo to je Edward Cullen. Ten je zadaný, bohužel,“ odpověděla mi Clare. 
„Aha,“ odvětila jsem a věnovala mu pohled. 
„Co vůbec tady dělá? Neříkali, že jedou kempovat?“ podivil se Dave. 
„Jejich nevlastní rodiče byli v pátek u nás,“ řekla jsem jim a oni se na mě otočili. 
„Hele, s tím ses nám nepochlubila,“ řekl podezřívavě Jared. 
„Je pravda, že jsem vám to neřekla, protože nejsem zvyklá mít kamarády, obzvlášť z té školy, co jsem chodila,“ vysvětlila jsem jim. 
„Aha, no to je jedno,“ usmála se na mě Clare. 
Když odešel, měla jsem pocit, že mě sledoval. Co se to děje, nejdříve pocit že mě někdo sleduje, pak si myslím, že já Culeny zajímám a našla jsem si kamarády. Tohle jsem v Londýně neměla. No, teď se tím zaobírat nebudu, rozhodla jsem se. 

………………………………………….. 

Domu jsem si hodila jen tašku a vzala si peníze s papírkem, co potřebujeme s mamkou nakoupit. 
Zase ten obávaný pocit sledovanosti, když jsem odcházela ze školy taky tu byl a teď znovu. Jen když jsem doma, tak ten pocit nemám. Možná jsem trochu blázen. 

…………………………. 

Přišla jsem z nákupu úplně vyřízená. A zase jsem ten pocit měla, byl den ode dne větší. Co se to děje? Máma byla už doma, překvapivě. Když jsem ji pozdravila a ona mě taky, ihned mi pomohla s taškami. 
„Co bylo v práci?“ zeptala jsem se a moje milá maminka mě zpražila pohledem. Já vím, že tuhle otázku nesnáší. 
„Celkem fajn, paní Cullenová má volno, jede s dětmi kempovat,“ opověděla s povzdychem. 
„Takže žádná novinka,“ okomentovala jsem to s úsměvem. 
„A co škola?“ vyzvídala na mně. Pěkně mi to vrátila. 
„Ale, první naschvály. Nejdříve mouka ve skříňce a potom ještě lepidlo na židli. Mary dostala rovnátka, tak pěkně šišlala,“ odpověděla jsem a při posledním slově jsem se uchechtla. „Měla je obráceně a já ji to neřekla, až když jsme šli ze školy.“ 
„Ale, další kdo je nosí? To je výborný, když jsi vzpomenu, jak jsi mluvila ty,“ začala se smát. 
„Jo, smála ses mi, já je taky první den měla obráceně, ale naštěstí jsem nebyla ve škole,“ přidala jsem se do toho. 

Byl už večer a já dumala nad dneškem. Myslela jsem na Edwarda, proč jsem měla pocit, že se na mě díval? Proč mi udělala naschvál Lola, když jsem jí nic neudělala? Chápu, že to dělá skoro každému, ale proč? Nejvíce jsem ale myslela na Cullenovi. Už vím, proč v pátek nebyli doma, ale dnes bylo pondělí, copak by neměli být pryč? Asi jsem nad tím dumala dlouho, protože když jsem se podívala na hodiny bylo deset a když jsem se dívala naposled, bylo kolem půl osmé. Šla jsem se normálně umýt a poté spadla na postel a okamžitě usnula. Dnes jsem si budík nařídit nezapomněla. 

Pohled Mary

Přišla jsem normálně do školy. Kde byli všichni, tedy kromě Sáry a Simony. 
„Ahoj,“ pozdravila jsem je. 
„Ahoj,“ také pozdravili. 
„Jak še máte?“ zeptala jsem se. 
„Dobře a nemusíš šišlat,“ odvětil mi Robert. 
„Já ťo nědělám šchválně, já mám rovnáťka. Vždyť jsem vám ťo šíkala,“ řekla jsem jim a oni se začali šíleně smát. Pak jsem v dálce uviděla Sáru, rychle jsem se k ní rozeběhla a doufala, že se mi smát nebude, když má rovnátka. 
„Ahoj Šáro,“ pozdravila jsem jí. 
„Ahoj nemusíš na mě šišlat,“ odvětila mi. Šla jsem k ní a ukázala zuby. 
„Já to nedělala šchválně, ty rovnáťka jsou hrožný. Jak to děláš, že mluvíš normálně?“ jakmile jsem to dořekla, okamžitě se začala smát. 
„Jo jo, jen se vysměj,“ sykla jsem na ni. 
„Já si na ně zvykla, chvíli to trvá než si na to zvykneš, minimálně čtrnáct dní,“ odpověděla mi na předešlou otázku. 
„Štnáčť dní, ses zbážnila to nevydržim. Doufala jsem, že to pochopíš, když máš rovnáťka a Šimona dnes není ve škole, protože je na nějakým důchodcovským šrazu,“ vzdychla jsem. 
„Chudák Simona,“  řekla už beze smíchu. 
„Ňo že jo. Mimochodem taky jsi takhle mluvila, když si měla rovnáťka?“ zeptala jsem se s nadějí. 
„No jistě, taky se mi máma smála.“ 
„Ahoj Sáro,“ pozdravila ji vysmátá Clare s ostatní partou. 
„To váš to ještě nepřešlo?“ zeptala jsem se. 
„Ne, nepřešlo,“ odpověděl mi Robert „Jak ses vůbec měla, Sáro?“ 
„Ušlo to,“ odpověděla Robertovi a ostatní se přestali smát. 
„S těmi rovnátky vypadáš hrozně, Mary,“ ušklíbla se na mě úsměvem Lola, která šla zrovna kolem. 
„Ti se bodnout a starej se o šebe,“ zašeptala jsem. 

Šli jsme ke svým skříňkám. Všichni jsme měli skříňky vedle sebe, ne přímo, ale měli. Všichni jsme si vyndali potřebné věci a Sára jakmile otevřela skříňku, vysypala se mouka. Rychle uhnula a měla to jen na kalhotách, kdyby neuhnula, měla by to v obličeji. 

„To bylo o chlup,“ okomentoval tento děj Jared. 
„Jo, ale kalhoty neubránila,“ dívala se na své kalhoty od mouky a poté se otočila k nějakým blondýnám, které se neuvěřitelně smály. Samozřejmě to byla Lola. Kdo by to byl jiný, že? 

„Víte, že jste tamto, že jo? Já tady nechci býť sproštá,“ řekla jsem jim a ostatním bylo do smíchu. Jo zase jsem šišlala. Čemu jinému by se smály. To co jsem řekla těm blondýnám vtipné nebylo. Taky mě teď přežily pohledem. 
„To se oklepe, buď klidná,“ řekl Sáře Dave a ona ho zpražila pohledem a on couvl. 
„A to sis myslel, že to nevím?“ sykla na něj. 
„Promiň,“ omluvil se s tím výrazem, jako že není přátelská. Možná, že se mi líbí, ale to jeho chování nestojí za nic. 

Šla jsem z Davem a Jaredem na dějepis. Sedím naštěstí sama a úplně mi to vyhovuje. Aspoň mě učitel tolik nezkouší. Jenže, když odzvonilo na hodinu, řekl nám učitel, že bude zkoušet a jelikož mám nejméně známek, tak mě učitel vyvolal. 

„Tak nám řekni jak jdou za sebou pravěcí lidé,“ přikázal mi učitel. 
„Tak Auštrolopithecus,“ řekla jsem prvního člověka a polovina třídy se začala trošku smát. Homo Habilis,…“ ukončila jsem svou řeč. A učitel se mě vyptával dál. 

…………………………… 

Konec hodiny, přitom zkoušení jsem se cítila trošku trapně jak se mi všichni smáli jak mluvím dokonce i učitel. Jared s Davem se smáli do teď. Zrovna k nám přišly Clare se Sárou. 

„Co je?“ zeptala se kluků Sára. 
„Ale, Mary zkoušeli z dějepisu. Kdybys ji slyšela, nesmála se jen třída, ale taky trochu učitel který se naší třídu snažil uklidnit,“ odpověděl jí Jared. 
„No radši to slyšet nechceme, že ne?“ zeptala se jí Clare a ona jen přikývla. 
„Ani nevíťe jak jste mě potěšily,“ usmála jsem se na ně a Sára s Clare se začaly trošku smát. A já jen protočila panenky. Zase se smějí jak mluvím, už mě to trochu unavuje. 

Šli jsme normálně oběd. Najednou do jídelny přišel Edward, který šel k učitelům. 
„Jé, ťo je jeden z nich,“ řekla jsem všem a ostatní se otočili tím směrem. 
„Jako z Cullenů?“ zeptala se nejistě Sára. 
„Jo, to je Edward Cullen. Ten je zadaný, bohužel,“ odpověděla jí Clare. 
„Aha,“ odvětila a věnovala mu pohled. 
„Co vůbec tady dělá? Neříkali, že jedou kempovat?“ podivil se Dave. 
„Jejich nevlastní rodiče byli v pátek u nás,“ řekla nám Sára a všichni jsme se na ni otočili. 
„Hele, s tím ses nám nepochlubila,“ řekl podezřívavě Jared. 
„Je pravda, že jsem vám to neřekla, protože nejsem zvyklá mít kamarády, obzvlášť z té školy, co jsem chodila,“ vysvětlila nám. No, tuhle důležitou věc si nám nesdělila, zvykej si. 
„Aha, no to je jedno,“ usmála se na ni Clare. 

Dál jsme si znovu jen povídali o ničem. Když jsme šli ze školy šla jsem chvíli se Sárou. 
„Hele, já jsem ti něco neřekla,“ řekla mi najednou já se na ni udiveně podívala. 
„Co, co jsi mi nežekla?“ 
„No s těma rovnátkama. Máš je nasazený dobře?“ 
„Máma mi řekla, že prý jo i když se na to nepodívala.“ 
„Víš, no, ty je máš obráceně.“ 
„Cože, proč jsi mi to nežekla?! Já te žabiju,“ vykřikla jsem na ni se smíchem. 
„Mně se právě stalo to samé, akorát máma nebyla doma.“ 
„Ale děkuju, že jsi mi to řekla, už konečně mluvím normálně.“ 
„Je nesmysl, abys s rovnátky šišlala.“ 
„Ty seš teda. No nic, já musím, zítra ahoj,“ rozloučila jsem se a šla domů. Ta mi teda s těmi rovnátky dala. „Ahoj,“ rozloučila se taktéž.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Michangela (11.10.2010 21:42)

2)  nesie8 (11.10.2010 19:18)

naschváli ošklivý,ale rovnátka super

1