22.12.2010 [17:33], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 19×, zobrazeno 3450×

Bella je sama v lese a přemýšlí, pokouší se zapomenout a rozhodnout co dál. Jenže, za chvíli se objeví někdo, kdo její plány překazí. Kdo to bude?

27. kapitola – Musíš se vrátit

Hned druhý den jsem vyrazila do nejbližšího města na nákupy. Potřebovala jsem koupit jídlo, ale i nějaké oblečení, protože jsem s sebou nic neměla. Použila jsem kreditku k rodnému kontu. Bylo mi jasné, že kdyby chtěli, mohli mě naši najít, ale asi pochopili, že chci být sama, alespoň nějaký čas. Musím se se vším srovnat.

Koupila jsem si toho dost, abych nemusela na nějakou dobu zase do města.

Nikdy jsem do nich ráda nejezdila. Vždy, když se jelo s holkami na velký nákup, vyrazilo se do Kanady. Tady totiž nikdy nenajdete velké obchody. Ani ve městech, tam jsou jen obchůdky, kde je jídlo a nejnutnější věci, ale žádné módní obchody nečekejte. Tady by se Alice zbláznila, kdyby nemohla odjet třeba do Kanady.

Holky tady ohledně oblečení nějak nevyšilují. Ano, chtějí se líbit, ale základ je, aby jim bylo teplo. I když není tu úplně celý rok hrozná zima, je to podle období, je tu i tepleji. Ale rozhodně ne tak, že by se tu daly nosit bikiny. I když upírky by mohli.

Nad tou představou jsem se pousmála. Lidi by asi čuměli, kdyby do města přijel někdo jen v plavkách. Spíš by ty starší lidi trefilo. Moc mladých lidí tu nepotkáte, většinou odjíždějí do velkých měst v Americe. Chtějí mít lepší práci a láká je to jiné prostředí. Proto tu narazíte povětšinou jen na starší lidi. Ti když vidí někoho nového, jsou trochu podezřívaví a dávají si pozor.

Jela jsem nazpět do chaty. Zase jsem se zasekla na křižovatce, chtělo se mi jet za Denalijskými, ale odvahu jsem neměla. Co by asi řekli, kdyby se dozvěděli, proč tu jsem? Zklamala bych je jako všechny ostatní. To jediné jsem opravdu uměla, zklamat lidi, kteří mi věřili.

Odbočila jsem tedy opět doleva a vydala se k chatě. Na konci cesty jsem si vzala tašky do ruky a vydala se pěšky, jak se muselo. Ani mi to nevadilo. Pořád jsem myslela na to, že se musím unavovat.

V chatě jsem si sundala svou novou bundu. Přeci jen by bylo divné, kdybych hodila bez ní, když i největší otužilci zde ji mají. Vyzula jsem si boty od sněhu a s taškami přešla do kuchyně. Vyndala jsme nákup a dala ho tam, kam patřil. Jako poslední mi zbyla taška s oblečením. Vydala jsem se tedy do svého pokoje, kde jsem to dala do skříně. Koupila jsem si jen pár triček, další mikinu, jeany a tepláky. A ještě jedny rukavice.

Sundala jsem si svou černou mikinu a vrátila se do kuchyně. Udělala jsem si něco k jídlu a pak se posadila na sedačku a zapnula televizi. Nějak moc jsem ji nevnímala. Šlo jen o to, aby tu nebylo takové ticho. Pomalu jsem jedla svoje jídlo.

Tak tohle mě čekalo po zbytek mé existence. Anebo bych mohla do Itálie k Volturriovým. Těm moje schopnost vadit nebude. Ale ne, tohle bych nikdy neudělal. K nim bych se nikdy nepřidala. I když, kdo ví, co bude za pár let.

Ale navždy v téhle chatě zůstat nemůžu, bude doba, kdy se budou chtít rodiče vrátit. A myslím, že by mi z toho tady za čas začalo hrabat. Možná se vydám do Evropy. Někam na místo, kde je slunce. Nemohli by mě tam hledat. Mohla bych začít nový život. Hrát si na studentku a být trošku normální. Vážně jen trošičku.

Odložila jsem misku na stolek a stulila se do rohu sedačky. Koukala jsem se po místnosti. Jak jsem si někdy mohla stěžovat, že nemám ve Forks soukromí a nejsem sama? Když to bylo krásné, když s vámi někdo byl. A teď jsem sama v opuštěné chatě v lesích na Aljašce. A můžu tu mluvit tak maximálně s medvědy. To ne, ten by se se mnou popral, to mě spíš budou poslouchat stromy. Tuhle samotu dlouho nevydržím. Hlavně když mám pořád v mysli Edwarda a to, co jsem mu udělala.

To mě bude provázet do konce existence, to je mi jasné. Alespoň mi to bude pořád připomínat, že jsem zrůda a nemám s nikým komunikovat a navázat bližší vztah.

Jenže když se na mě Edward podíval těma svýma zlatýma pronikavýma očima, nemohla jsem se bránit. Jediné, co šlo, bylo souhlasit se vším, co navrhl. Cítila jsem se jako jeho panenka. Jestli umí někdo na světě opravdu omamovat, tak je to on, určitě. Nikdo si mě nikdy neomotal kolem prstu tak, jak to dokázal on za tak krátkou dobu.

Být zvíře tak mu zobu z ruky.

On to prostě s lidmi umí, o tom není pochyb. Jenže teď na to sám dojel, že mě nenechal na chvíli myslet rozumně. Sama nevím, jak dlouho potrvá, než se probudí.

Eleazar vždy tvrdil, že to bude trvat, než vyčerpám jeho energii, aby se mu vrátila. Za poslední dva dny jsem se pokoušela co nejvíc unavit, abych to celé urychlila.

To je totiž to jediné, co pro něj můžu udělat. Věděla jsem dobře, proč jsem nikdy nechtěla, abych se to učila ovládnout. Vždy mi bylo jasné, že to tak dopadne. A zase jsem měla pravdu, i když bych ji nejraději neměla.

Moc dobře jsem znala svou moc, jak je silná a jak ubližuje, jak mě dokáže ovládnout. Ale nikdy mě nenapadlo, že jí bude ještě pomáhat touha. Dohromady to byla smrtící kombinace. A když k tomu přidáme třetí touhu od Edwarda, nedalo se to zvládnout.

Ani jeden jsme nemysleli a nedávali si pozor. Jednali jsme jako normální lidé, když touží po tom druhém. Problém byl v tom, že nejsme normální a já už vůbec ne.

Jak jsem byla naštvaná na sebe, na něj, na všechno. Kdyby byl teď u mě Edward a byl by v pořádku, asi bych mu jednu vrazila. A sobě bych nejraději taky.

Ani nevím, jak se to stalo, ale držela jsem v ruce mobil. Od odchodu byl vypnutý a když jsem ho zapnula, měla jsem přes dvacet hovorů a deset zpráv. Od rodičů. Koukala jsem se na displej, kde bylo číslo na mámu. Měla jsem chuť jí zavolat a zeptat se, jak je Edwardovi. Ale nenašla jsem odvahu. Musím vše za sebou nechat a zmizet úplně. Bude to lepší jak pro ně, tak i pro mě.

Už nikdy jim nesmím narušovat jejich životy. Oni můžou žít celkem normálně, ale já ani omylem.

Teď můžu začít svůj život sama, alespoň vím, že jsem se mohla někoho dotknout a políbit ho. I když to nedopadlo zrovna nejlépe. Asi ještě chvíli počkám, tak týden, dva a pak pojedu do té Evropy, jak jsem chtěla. Nemusím se schovávat před sluncem, tak bych mohla někam, kde je teplo.

Takhle nějak probíhal můj každý den. Nebo jsem chodila ven do lesa, na procházku. Ta samota mě trochu štvala hlavně proto, že se moje mysl stále vracela k Edwardovi. To bolelo, hodně. Nejen to, že jsem mu ublížila, ale pomyšlení, že už ho nikdy neuvidím, mě trhala zevnitř na kousíčky. Jenže jinak to nešlo, jestli ho chci před sebou ochránit, nejlepší bude, když se už nikdy neuvidíme, protože by si mě jinak zase svým pohledem omotal kolem prstu. A to jsem už nemohla dovolit. Už nikdy to nesmím nikomu dovolit a hlavně jemu.

Bylo pozdě večer a já se vrátila do chaty unavená. Zalezla jsem si do sprchy a pak si na sebe vzala Edwardovu košili a jedny jeany. V posledních dnech jsem je nosila i na spaní. Šla jsem zpět do obýváku, zapálila jsem dříví v krbu a zalezla si na sedačku. Koukala jsem se na oheň a na to, co dělal s dřevem, až mě to uspalo.

Probudily mě známé hlasy, ale neměla jsem sílu otevřít oči, tak jsem spala dál. Pamatuju si jen, jak mě někam nesli, a to bylo vše.

Když jsem nabrala zase vědomí, slyšela jsem pravidelné předení motoru. I ten pohyb tomu nasvědčoval. Rychle jsem otevřela oči a podívala se okolo sebe.

Ležela jsem na zadním sedadle a na předních sedadlech seděl Jasper za volantem a vedle něj Alice. Překvapeně jsem se na ně dívala. Pak jsem si prohlédla auto, bylo to Edwardovo Volvo.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se nevrle a posadila se.

„Konečně, už jsem myslela, že jsi mimo. Nešlo tě probudit. Tady máš něco k jídlo,“ promluvila Alice, jako by se nic nedělo, a podala mi pytlík s koblihami a kelímek s horkou čokoládou.

„Co se tu děje?“

„Vezeme tě domu, co by se dělo?“ promluvil tentokrát Jasper a dál se díval na cestu.

„Ale já se vrátit nechci, ihned mi zastavte,“ začala jsem vyvádět. Nemohla jsem se vrátit, nechtěla jsem.

„Chceme, aby ses vrátila domů,“ pokoušela se mě uklidnit Alice.

„Já se nechci vrátit, zastavte!“ křičela jsem dál.

„Stýská se nám,“ pokoušeli se přes city, ale měli to marné.

„Mně taky, ale nevrátím se!“ Pořád jsem křičela.

„Ale musíš se vrátit!“ zakřičela Alice.

„Nic nemusím!“ zvýšila jsem ještě víc hlas.

„Musíš,“ otočila se na mě a tvářila se jako vrah.

„Ne, nevrátím se!“ stála jsem si na svém.

„Alice, takhle to nikam nevede. Možná bys jí to měla říct,“ promluvil potichu Jasper.

„Ale já nevím, jak bude reagovat.“

„Bude ale lepší, když se to dozví teď a ne pak,“ přemlouval ji a já nic nechápala.

„Já nevím.“ Alice byla neklidná a to se mi nelíbilo.

„Co se děje? O čem to mluvíte? Co mi máš říct, Alice!“ začala jsem zase hysterčit.

„No, víš, Bello…“ začala Alice nejistě a já dostala strach.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Mili (23.12.2010 07:16)

Krásná kapitola, ale ten vražedný konec

14)  semiska (22.12.2010 22:13)

CO se děje? Jsem celá napjatá a srdce mám až v krku. Je něco s Edwardem? Probral se? Je v pořádku? Honem další kapitolku nebo mě fakt trefí... Moc se těším na další kapitolku, tak šupito presto honem další.

12)  eMuska (22.12.2010 21:56)

Tak toto čo malo byť? My s Bellou si krásne nažívame v chatke uprostred lesa, myslíme na Edwarda a oni nás unesú? To je zrada! Od nich, a dovolím si poevdať, že aj od teba... Čo ten koniec, prosím ťa? myslím, že očakávaš, že ťa budú všetci škrtiť... Ja nie... Len som zvedavá, čo sa stalo. Dúfam, že sa Edward prebral a chce Bellsu späť... Prosím! Ale dovolím si predpokladať, že to tak nebude... Som zlá! Ale táto kapitolka je zato až príliš dobrá... Navzájom sme si to vykompenzovali...

10)  Michangela (22.12.2010 21:25)

Taky se bojím!

8)  Carlie (22.12.2010 20:01)

Moc se mi líbily ty Belliny úvahy nad Edwardovým omamováním, krásně poskládaná slůvka
A opět nám to děláš , teeeeda, takhle nás napínat , co bude, bojim, těšim... honem

6)  TheKristenHead (22.12.2010 19:17)

ehm...CO?! ....ty si děláš srandu, že jo? Honem, honem, honem, honem,..........POKRAČOVÁNÍ!!!!
Edward je mrtvej?! Neni, že ne ...já doufám, že ne!!! Pospíchej prosím, prosím....A jinak ....opět se ti to moc povedlo

1