25.12.2010 [08:45], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 13×, zobrazeno 3618×

Veselé Vánoce!

28. kapitola – Zabiju, nebo pomůžu

„Bude ale lepší, když se to dozví teď a ne pak,“ přemlouval ji a já nic nechápala.

„Já nevím.“ Alice byla neklidná a to se mi nelíbilo.

„Co se děje? O čem to mluvíte? Co mi máš říct, Alice!“ začala jsem zase hysterčit.

„No, víš, Bello…“ začala Alice nejistě a já dostala strach.

„No, víš… ono…“ Lezlo to z ní jako z chlupatý deky a moje nervy přetekly.

„Sakra, Alice, co se děje?!“ zakřičela jsem, až nadskočila.

„Jde o Edwarda,“ vypadlo z ní nakonec.

„A co je s ním. Určitě si už vesele hopká po lese a loví pumy,“ zamumlala jsem a opřela se o sedadlo.

„Právě že ne,“ špitla a tím mě zase znervózněla.

„Co je s ním?“ Bála jsem se odpovědi, ale nevědomost je horší.

„Pořád je mimo.“

„To je blbost. Už dávno musí být vzhůru. Každý den jsem se vyčerpala.“

„Ne, Bello, pořád leží v komatu, nebo co to je,“ vyvedla mě z omylu.

„Ale…“ Neměla jsem slov.

„Carlisle začal pochybovat, jestli je živý,“ zamumlala.

„Musí, cítila bych, kdybych ho zabila,“ vykřikla jsem vyděšeně. Tohle nikdo nevěděl, že ty, co jsem zabila, cítím v sobě.

„Co? Jak cítila?“ nechápal Jasper.

„Cítím, když někoho zabiju. Ale Edwarda necítím, je živý.“

„Proto má Carlisle novou teorii,“ začala Alice.

„Jakou?“ Nechápala jsem, o čem mluví.

„Že se Edwarda musíš dotknout, abys ho probudila,“ otočila se na mě s úsměvem.

„Jste šílení! Zabiju ho, když se ho dotknu!“ zase jsem křičela.

„Jiná šance není.“

„Je, a to čekat. Nikde není psáno, že to bude hned. U každého to trvá jinak dlouho,“ začala jsem je vyvádět z omylu.

„A jak dlouho nemáš Edwardův dar?“ zajímal se Jasper.

„Od prvního dne,“ špitla jsem. Oba se na mě překvapeně podívali.

„Neříkala jsi, že se jako poslední vrací dar?“ zeptal se zmateně Jasper.

„Ano, to říkala.“

„Tak jak to?“

„Já, chtěla jsem, aby byl klid a nic neslyšela. Asi jsem to vypnula a pak jsem na něj zapomněla. Nevěděla jsem, že to jde vypnout,“ mluvila jsem v klidu.

„Nejde, Bello. Kdyby šlo, Edward by skákal radostí, že nás v noci nemusí poslouchat, a ty holky ve škole,“ otočila se ke mně s vážnou tváří Alice.

„Ale proč mi to šlo?“ nechápala jsem.

„To nevím, budeme se muset zeptat Carlisleho,“ pokrčila rameny. „Najez se,“ otočila se zpět dopředu.

„Nedotknu se ho!“ zavrčela jsem na ni.

„Nezabiješ ho,“ usmívala se na silnici.

„Jak to víš, ty něco vidíš?“

„Ne, nevidím, ale vzdálenější budoucnost vidím. Jak tebe, tak Edwarda,“ usmívala se.

„Zapomeň na to, že s vámi zůstanu. Vysvětlím to Carlislemu a pak odejdu, jak jsem měla v plánu,“ bručela jsem si vzadu, ale neunikl mi její škleb.

„Bello, myslím, že na budoucnost jsem tu já,“ ozvala se po chvíli spokojeně.

„A já si myslím, Alice, že vím, co udělám, a co ne,“ zavrčela jsem na ni podrážděně.

„Když myslíš.“ V ten moment jsem po ní vážně chtěla skočit.

Raději jsem se napila čokolády a pak se dala do koblih. Byly vynikající, neměla jsem je už dlouho. Když jsem je dojedla, opřela jsem se o dveře a koukala se ven z okna. Přede mnou seděla Alice, takže jsem viděla dobře jen na Jaspera.

Koukala jsem se na ubíhající krajinu a přemýšlela nad tím, co se mohlo stát.

Proč ještě není vzhůru?

Nebo to je jen lest, aby mě dostali zpět? Vědí, že se pak nedokážu od Edwarda hnout, když bude vzhůru? A on mi to nedovolí. Tohle vše se mi honilo hlavou a já už nevěděla, čemu mám věřit.

Najednou se stěna ze stromů narušila a bylo parkoviště u benzínové pumpy. Když jsem ji zahlédla, moje srdce se zastavilo a já ucítila obrovskou bolest.

Byla to totiž ta benzínka, kde jsme se s Edwardem stavili, když mě vezl domů. Tam jsem se poprvé odvážila, sedla si mu do klína a objala ho. A já se cítila na chvíli spokojená a šťastná, měla jsem ho u sebe. To, po čem jsem do té chvíle toužila.

Tam to vlastně vše začalo.

Slzy přetekly a kutálely se po mé tváři, byly horké a plné bolesti. Viděla jsem okrajově, jak se na mě nechápavě otočil Jasper. Musel cítit moje emoce, ale nic neřekl, jen se na mě podíval a pak se vrátil pohledem k silnici.

Setřela jsem pár slz, ale pak jsem se na to vybodla, nemělo to cenu, naopak mi to připadalo, jak by mě to nutilo ještě víc brečet. Schoulila jsem se na sedačce do klubíčka a koukala se na tmavou podlahu auta.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na tu cestu. Vše jsem to měla zase před očima. To, jak se usmíval. Miluju jeho úsměv. Slzy si nechtěly dát volno a tak dál tekly, jako by se to dělo teď, jsem viděla, jak mi Edward poprvé řekl, abych na něm trénovala. Tehdy jsem byla fakt naštvaná a začala jsem do něj bušit. Nic lepšího mě nenapadlo a vážně mě vytočil. Myslela jsem, že jsem mu dala dost dobře najevo, co si o tom myslím, a že s tím přestane. Ale ne, on je paličák. Větší než já a vždy dostane, co chce.

A jestli chtěl umřít, aby mě mohl políbit, málem se mu to povedlo. Doufám, že až se probere, bude spokojen a nechá mě. Třeba mu konečně dojde to, o co se snažím - přesvědčit ho, jak jsem nebezpečná.

Bylo by to tak lepší. Stranil by se mi a já bych možná i mohla zůstat. I když asi ne. Nedokázala bych vedle něj žít, navíc stále máme pokoj spolu. Musela bych se jedině odstěhovat do starého domu, abych měla svůj pokoj.

Jenže i tak moc nevěřím tomu, že bych to zvládla. Potkávat ho každý den a vidět, jak se mi vyhýbá. Ne, to by bylo moc silné kafe i na mě.

Ne, budu se prostě držet svého původního plánu. Podívám se, jak to ve Forks vypadá, a pak se rozhodnu. A až budu moct, tak odjedu, jak jsem chtěla, někam, kde je slunečno, a nebudou moci hned za mnou.

Začnu nový život jako studentka a bude to. Možná se na pár let zašiju na nějaký opuštěný ostrov a budu chvíli sama tam. Zkoumat krásy, které jsem ještě neviděla.

Ono je to těžký, když vaši rodiče na slunci svítí. To na nějakou rodinnou dovolenou na Bahami můžete zapomenout, i když peníze na to máte.

Ale nikdy jsem si nestěžovala. Proč taky? Jsem na světě teprve osmnáct let, skoro. Teď mi to dává jen příležitosti, kam bych mohla jet.

Každou chvilku jsem kontrolovala Alice pohledem. Jak mi šly pochodové myšlenky, chvilku se usmívala, pak mračila a pak zase usmívala. By mě zajímalo, co viděla.

I když, možná by to šlo. Začala jsem tak přemýšlela, jak se mi povedlo, že jsem neslyšela myšlenky, když jsem nechtěla. A Edward to vypnout neumí.

Tehdy jsem chtěla klid a soustředila jsem se na to, že nechci nic slyšet. Co kdybych to zkusila opačně?

Zavřela jsem oči a přála si zase slyšet myšlenky. Pokud je Edward ještě stále v komatu, ten dar musím mít já. Jemu se vrátí, až bude vzhůru. Nebo to tak alespoň má být.

Nevím, jak dlouho jsem se soustředila na to, že chci číst myšlenky, ale povedlo se mi to.

„Kruci, na co ta Bella pořád myslí, že ji každou chvíli vidím jinde. Jednou s námi, pak samotnou v Paříži a nakonec na ostrově?“ přemýšlela Alice a byla docela naštvaná, a já se neubránila menšímu úsměvu.

„Jsem zvědavej, jak to všechno dopadne. Doufám, že dobře. Alice je o tom přesvědčena. A moje žena přeci vidí budoucnost.“

Super, umím to ovládat, ale nic nového jsem se nedozvěděla. Jen to, že jak přemýšlím, každou chvíli mě Alice vidí jinde. Jinak nic.

Zase jsem se soustředila, abych nic neslyšela. Ono je to tak pohodlnější. Mít svou hlavu jen pro sebe.

Dozvěděla jsem se jen to, že vážně odjedu někam na ostrov. Super. Alespoň něco.

Během cesty se nemluvilo, všichni byli zabráni do svých myšlenek. Seděla jsem stále vzadu v klubíčku a pozorovala svoje dva únosce. Oba koukali na silnici celou dobu a nic jiného. No, srandy s nimi bylo dost. Mohli mě zabavit. Jelikož já se už nudila a svých myšlenek se bála.

Bála jsem se toho, na co si vzpomenu a co zase uvidím.

Čokoládu jsem už dopila a koblihy byly taky pryč i s drobky. Hlad jsem neměla a nic, proč by se mělo stavět, nebylo. Tak jsem si zase lehla na sedadla a koukala se zblízka na kožené sedačky. No jo, bylo to Edwardovo vymazlené Volvo, to přeci nebude mít obyčejné látkové potahy.

Po chvíli jsem se převalila na záda a čuměla do stropu. Auto jelo klidně, motor potichu předl. Nebylo to nic zajímavého, co bych mohla sledovat.

Koukala jsem se po autě a zoufale se pokoušela zabavit. Spát se mi už nechtělo. Až můj zrak zavadil o něco pod sedadlem řidiče. Posadila jsem se a natáhla se pro to. Byl to kus látky. Vzala jsem si to do klína a začala to zkoumat. Až jsem zjistila, co to je.

Edwardovo sako. To šedivé, co mi už jednou půjčoval. Přičichla jsem si k němu, pořád jsem z něj cítila tu líbeznou vůni Edwarda. Zase jsem si lehla na sedačky zády k Alice a Jasperovi. Sako jsem si přitáhla k sobě. Bylo to skoro, jako by tu byl se mnou. Poslouchala jsem jemné předení motoru, až mě to dohromady s Edwardovou vůní uspalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Nosska (25.12.2010 19:14)

* drool* Doufám, že jí Alice dokáže přinutit, aby zůstala doma

10)  semiska (25.12.2010 18:44)

Jen ať neodjede nikam, probere Edwarda a jsou spolu šťastní. Dokáže to, že jo? Třeba pak bude Edward proti její moci imunní. Nechám se překvapit, co vymyslíš dál...

8)  Michangela (25.12.2010 15:48)

Bylo by hezké, kdyby se toho čtení myšlenek mohli účastnit oba. Jako ne přebrání daru, ale zkopírování. Jen doufám, že Eda bude v pořádku až se ho jeho milá dotkne.

7)  eMuska (25.12.2010 14:56)

Ach, tak tomu sa hovorí záchranná akcia! Moje nervy! Dúfam, že sa Belle podarí Edwarda prebrať a nebudú v tom žiadne fígle... A nie že niekam zdrhne! Chcem happy end! Prosím.

6)  Mili (25.12.2010 14:00)

Super kapitolka

1)  TheKristenHead (25.12.2010 10:17)

Krááááááááááááááááááááááásnééééééééééééé-opět!!! Sem teda zvědavá jestli se probere, ale........MUSÍ!!!!!!!!! No tak šup šup ať je tu další díleček.

1