20.12.2010 [16:15], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 16×, zobrazeno 3293×

Bella se ráno probudí a...

26. kapitola – Bezmoc, bolest, beznaděj

Ráno jsem se probudila a převalovala se v posteli. Něco se mi nezdálo a nejen ta postel. I když jsem se nadechla, Edwarda jsem necítila. Rukou jsem ho hledala v posteli, ale taky jsem nic nenašla. Přetočila jsem se na záda a otevřela konečně oči. V pokoji bylo světlo zvenku, ale pak jsem se zasekla. Ten strop rozhodně nebyl u Edwarda v pokoji.

Rychle jsem se posadila a podívala se po neznámém pokoji, i když tak neznámý nebyl. Patřil rodičům. Ale proč jsem tady sama a ne s Edwardem u nás?

V tom se to zase stalo a já vnímala myšlenky ostatních členů rodiny.

„Nesmí Edwarda vidět, jinak se zhroutí,“ myslela máma, ale podobné myšlenky měla celá rodina.

„Musíme ji držet dál.“ Další podobné myšlenky.

„Teď se můžeme jen modlit.“ To byl zase Carlisle. Totálně jsem nic nechápala.

Tolik jsem si přála klid ve své hlavě a po chvíli se mi to splnilo a já nic neslyšela. Úlevně jsem vydechla a pak začala přemýšlet, co se mohlo stát, že mají všichni divné myšlenky.

A pak se mi vrátil v obrázcích celý včerejšek. Jako poslední, co jsem viděla, byl obraz Edwarda, jak leží na zemi.

Cítila jsem, jak se mi celé tělo chvělo. Uslyšela jsem někoho, jak jde k pokoji. Rychle jsem se uklidnila a pokoušela se dělat, že nic.

Do pokoje opatrně vešla Rose a když viděla, že jsem vzhůru, smutně se usmála a podala mi tác s jídlem.

„Ahoj,“ pozdravila a posadila se na postel vedle mě.

„Ahoj,“ špitla jsem a pustila se do jídla. Celou dobu mě skenovala pohledem, připomínala mi Edwarda vždy, když jsem jedla. Pokoušela jsem se na to nemyslet a v klidu to dojedla.

„Jestli se chceš umýt, přinesu ti něco na sebe,“ vzala si ode mě tác.

„Ne, to je dobrý, nechám si to, co mám na sobě,“ pousmála jsem se na ni. Jen přikývla a odešla. Zalezla jsem si tedy do jejich koupelny, shodila jsem ze sebe veškeré oblečení a zalezla si pod tekoucí vodou. A tak, jak jsem měla zvykem předtím, když tekla voda, rozbrečela jsem se. Krotila jsem ale svoje vzlyky, aby nebyly moc hlasité.

Já mu to říkala, aby si nezahrával. Copak mě ale poslouchal? Ne. Neovládla jsem se, ve mně se mísilo tolik pocitů, že jsem nebyla schopná nic dělat. Byla jsem si ale jistá, že jsem se odtáhla včas, takže je jen mimo. A jak mě bude jeho síla opouštět, bude se probouzet. Tak by to alespoň mělo být.

Seděla jsem v rohu sprchy a nechala vodu na mě téct.

Proč jsem jen byla tak blbá a nechala ho. Měla jsem to utnout hned na začátku a ne ho ještě podporovat.

Isabello, na co jsi myslela?! Křičela jsem na sebe v mysli.

Moje tělo se třáslo pod návalem pláče, ale já nechtěla brečet nahlas. Slyšela jsem, jak všichni chodí po domě. A hlavně, jak pořád chodí do Edwardova pokoje. Dokonce jsem slyšela, jak se jednou přiblížily kroky až k tomuto pokoji, ale pak zase odešly.

Nebudu se divit, když mě budou nenávidět. Já se nenávidím za to, jaká jsem zrůda. Málem jsem zabila jejich bratra, syna. A někoho, koho miluju. Bože, křičely moje myšlenky. Proč se člověk vždy obrací na Boha. Asi proto, že i když nejsou věřící, má být Bůh vševědoucí a pomáhat. A tak mu vše dávají za vinu.

Jako já právě teď.

Jenže on za to nemohl, že jsem pitomá a dovolila mu to, aby se mě dotýkal. Já ignorovala ten pocit.

Tekla na mě už pěkně ledová voda, ale to mi bylo jedno, dál jsem seděla a brečela. I když jsem se netřásla jen vzlyky, ale i zimou.

Opřela jsem si hlavu o zeď a pokoušela se uklidnit. Když se to alespoň trochu povedlo, vypnula jsem vodu.

Osušila jsem se a převlékla zpět do Edwardovy košile a mých tepláků. Před zrcadlem jsem si sušila vlasy a tu holku v něm vraždila pohledem.

Když byly vlasy jen vlhké, gumičkou jsem si udělala drdol na temeni hlavy. Vrátila jsem se do pokoje, posadila se na postel čelem k oknu a koukala se ven do lesa. Na nic jsem nemyslela a nic jsem nevnímala.

Po chvíli do pokoje vešla Rose. Nepodívala jsem se na ni a dál hypnotizovala les. Posadila se na postel vedle mě a koukala se z okna.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se po chvíli starostlivě a moje slzy v tu chvíli, jako by dostaly povel, a já začala brečet.

„Já jo,“ špitla jsem ubrečeně.

„Oh, zlato,“ povzdechla si a objala mě kolem ramen. Opřela jsem si hlavu o její rameno a brečela.

„Já jsem nechtěla. Nešlo to ovládnout,“ brečela jsem dál.

„Já vím, Bell, já vím,“ šeptala a konejšivě mě hladila po zádech, jako to dělal Edward. Při téhle myšlence jsem začala brečet víc.

„Varovala jsem ho,“ mumlala jsem dál. Jen mě hladila. „Já nevím, najednou mě ovládlo tolik pocitů, že jsem nevěděla, co dělám.“

„Já vím, Bello,“ šeptala.

Brečela jsem dlouho, než jsem zase usnula.

Opět jsem se probudila v tom cizím pokoji. Posadila jsem se a zaposlouchala se do zvuků v domě. Z venku sem šla tma. Slyšela jsem jen dvoje páry nohou a ty byly ještě v obýváku. Asi šli na lov. Nedokázala jsem určit, kdo tu byl, ale podle mě to byl určitě Carlisle, ale druhou osobou jsem si nebyla jistá.

Potichu jsem vstala z postele a došla ke dveřím. Jako zločinec a možná ještě tišeji jsem je otevřela a pak za sebou zavřela. Takhle potichu jsem snad v životě nešla. Mířila jsem si to do pokoje Edwarda. Bylo mi jasné, že mě tam nepustí, proto jsem šla tak potichu.

Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám, a vlezla do pokoje. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nelapala zděšeně po dechu a neupozornila tak na sebe.

Ten pohled byl opravdu hrozný.

Edward ležel na posteli, byl přikrytý peřinou po pás a jen ležel. Jindy bych řekla, že jen předstírá spánek, ale teď jsem si byla jistá, že se neprobere.

Tenhle pohled mi vehnal slzy do očí a stačil, abych věděla, co mám udělat. Byla to jediná správná volba, kterou můžu udělat. Bude to tak lepší pro všechny.

Nemohla jsem tady zůstat. U těch lidí, co jsem měla ráda, a oni podle všeho mě. A koukněte, co jsem udělala. Ublížila jsem jim, všem. A především Edwardovi. Už nikdy se nebudu moci nikomu z nich podívat do očí a hlavně jemu.

Určitě bude za pár dní v pořádku. Stejně jako to bylo s jeho schopností čtení myšlenek. Chvíli to potrvá, ale když se unavím, jeho energie se mu vrátí. A nakonec i čtení myšlenek. Všechno to bude v pořádku. A v naprostém, když odejdu. Bude to ještě lepší.

Otočila jsem se ke skříni, vytáhla jsem z ní mikinu a džíny a oblíkla jsem si to. Poté jsem našla svoji peněženku. Postavila jsem se ke stolu a na papír načmárala vzkaz.

Budu v pořádku, ale nemůžu být s vámi. Isabella.

Podívala jsem se ještě jednou na Edwarda.

„Promiň,“ zašeptala jsem k němu a pak vyskočila z okna ven.

Potichu jsem dopadla na zem a pak se rozeběhla lesem směr město. Na kraji lesa jsem se ještě zastavila a otočila k domu.

Cítila jsem se tu dobře. Tady jsem opravdu žila chvíli jako normální. Ale já normální nejsem a včerejšek mi to připomněl. Nikdy nebudu moci být normální a s tím, koho miluju. Měla jsem to tu ráda.

Ale všechno jednou končí. A teď končí to trochu krásné a šťastné, co jsem zažila. A čeká mě to, co jsem měla udělat už dávno, když jsem poprvé utekla. Bude to jednoduší a lepší.

Otočila jsem se a běžela k městu. Dávala jsem si pozor, abych nenarazila na někoho z rodiny. Když odejdu potají, nebude to tolik bolet, jako bych se měla loučit.

Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Musela jsem se unavit. Čím víc budu unavená, tím rychleji se Edwardovi vrátí jeho energie.

Doběhla jsem na hranici města a pak jsem šla pěšky k silnici. Vybrala jsem si hlavní k Seattlu. Potřebovala jsem se dostat na letiště. Auto doma jsem si nemohla vzít, poznali by, že odcházím a pokusili by se mě zadržet.

Pomalu jsem kráčela městem a koukala se okolo sebe. Líbilo se mi tu celkově. Ideální prostředí pro upíry. Lidi tady sice byli zvědaví, ale v pohodě. Občas se po mně někdo podíval, ale jinak nic.

Měla jsem na sobě černou mikinu a pod ní stále Edwardovu bílou košili a černé jeany. A ještě černé rukavice. Svítilo slunce, ale mně to nevadilo. Ale i tak jsem si raději nasadila kapuci a dál si kráčela k hlavní ulici.

Když jsem tam došla, šla jsem podél ní dál a když projíždělo auto, pokoušela jsem se nějaké stopnout.

Kolem projelo pár aut, když mi nějaké po delší době zastavilo. Stáhlo se okénko a na mě se usmíval jeden kluk ze školy.

„Ahoj, kam chceš hodit?“ usmál se na mě.

„Jedeš do Seattlu?“

„Jo, naskoč,“ usmál se a já tedy nasedla.

„Co že nejedeš nějakým vaším lepší autem?“ zeptal se po nějaké době.

„Jedu pryč potají,“ usmála jsem se na něj.

Povídali jsme si celou cestu. Byla s ním celkem zábava. Mluvili jsme o různých věcech a já na chvíli zapomněla, co se stalo.

„Kam chceš hodit?“ zeptal se, když jsme byli u města.

„Na letiště prosím.“

„Kam letíš?“

„Za příbuznými,“ usmála jsem se na něj. Dojel k letišti, poděkovala jsem a vystoupila. Nezapomněla jsem mu poděkovat i tak, že jsem mu nějaké peníze nechala v autě. Ale aby si jich ihned nevšiml.

Vešla jsem do té obrovské haly, kde bylo plno lidí. Odlétali na pracovní cesty, dovolené nebo za příbuznými. Loučili se s rodinou nebo přítelem či přítelkyní. Anebo naopak se lidi vraceli a vítali se s rodinou či svou druhou polovičkou. Já věděla jen jedno, na tomhle letišti se vítat s rodinou rozhodně nebudu. Já se už nevrátím, rozhodně ne z vlastní vůle.

Došla jsem k pokladně a koupila si letenku na Aljašku, poblíž Denali. Do odletu zbývaly dvě hodiny, tak jsem si sedla do kavárny a popíjela čaj a k tomu jedla dezertík. Koukala jsem se na dění okolo.

Lidé vcházeli, odcházeli a tak pořád dokola. Někdo čekal jako já na letadlo.

Až nastal čas a já šla do svého letadla. Posadila jsem se do sedačky u okénka a koukala se celou dobu ven. Nevnímala jsem okolí ani letušky nic.

Když jsme přistáli, počkala jsem, až odejdou lidé a šla jako poslední. Pomalým krokem jsem se vydala z letiště. Byla jsem poblíž Denali, teď stačilo sehnat auto, abych mohla na místo, kam jedu. Koukala jsem na auta na parkovišti. Uviděla jsem Jeep a chvilku jsem ho sledovala, ale nikdo se k němu nehrnul, tak jsem šla nenápadně k němu. Jak mě to učil táta, jsem ho otevřela a nasedla dovnitř. Nastartovala jsem pomocí kabelů a vydala se na cestu.

Nějak jsem nespěchala a tak jsem nejela moc rychle. Emmett by řekl, že jsem jako šnek, ale mně to v tuhle chvíli nevadilo.

Zastavila jsem na křižovatce.

Doprava vedla k Denalijský, rovně do dalšího města a doleva na jedno tajné místo, kam jsem se chystala. Nechtěla jsem být s nikým, jen sama, tak jsem odbočila doleva a jela.

Po nějaké době se do jedné schované zatáčky odbočí a jede se dál. A pak se musí kousek pěšky. Vede to ke schované chatičce v lese. Nechala si ji udělat máma s tátou, aby měli občas soukromí. A v tuhle chvíli se mi skvěle hodila, než se rozhodnu kam dál.

Dojela jsem autem na konec cesty a pak se pěšky vydala přes noční les k chatě. Po cestě jsem ulovila i srnu.

Došla jsem k té opuštěné chatce. I když spíš chata bude přesnější. Mělo to minimálně pět pokojů - dvě ložnice, koupelnu, obývák i kuchyň. Rodiče jeden čas přemýšleli, že bychom v ní bydleli sami, abychom nepřekáželi, ale Carmen byla proti, že nikomu nevadíme.

Možná budu muset zajet do města, abych nakoupila jídlo. Tedy určitě, protože v domě nic nebylo. Procházela jsem si ten dřevěný dům, který i příjemně voněl.

Nechtělo se mi spát a tak jsem našla deku v prádelníku a vyšla ven. Posadila jsem se na verandě, kde byla houpací lavice, a zachumlal se do deky.

Bylo tu tak krásně. Moc jsem si přála, aby tu byl se mnou Edward, ale to se nikdy nestane. Začala jsem zase brečet. Pozorovala jsem přes slzy v očích tichý tmavý les okolo. Ani jsem se nebála. Byla jsem napůl upír, proč bych se bála? A kdyby něco, dokážu zabít i upíra.

Ano, a málem jsem si to i otestovala na Edwardovi. Tady toho se nikdy nezbavím, to vím určitě. Proč taky, byla to moje vina a já to vím.

Dovolila jsem mu to. To byla ta největší chyba, co jsem udělala. Měla jsem si ho držet od těla, jak byl můj první plán. Ale on mi to zničil.

Když já se u Edwarda v náruči cítila tak krásně. Bezpečně. Tak jsem se necítila ani jako malá holka u táty. To je co říct, když si vezmete takovou horu, jako je Emmett, a já se cítím víc bezpečně u Edwarda, který je proti němu prcek.

Ale byla to pravda. Díky tomu si mě získal. Já nikdy nevěřila sobě, ale jemu. A on věřil mně, což byla další chyba. Já mu to ale říkala. Stejně, co jsem mohla dělat? Vždyť to bylo jako mluvit do skály. Neslyšel a neviděl, co nechtěl. Kolikrát jsme se kvůli tomu hádali a on si vždy prosadil svou. Prostě nedbal na to nebezpečí.

Myslím, že chyba byla v tom, že ani jeden z nás nečekal, co se stane. Oba jsme byli pohlceni chtíčem a vášní po tom druhém. To bylo něco, s čím jsme nepočítali.

Nikdy mě ani nenapadlo, že se budu moci s někým políbit, tak jsem nikdy neřešila, jaké to je a jak se zachovám, protože ty představy samy o sobě by bolely. Ani jeden z nás neměl nikdy předtím partnera. Nevěděli jsme, co to s námi udělá.

A jak to dopadlo.

Osoba, kterou miluju, právě teď leží ve Forks ve svém pokoji na posteli a nemůže se hýbat. Je v kómatu.

A já sama uprostřed lesů na Aljašce sedím na dřevěné verandě. Jediné, co můžu, je se modlit, aby byl Edward v pořádku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  semiska (20.12.2010 22:13)

Cítím její pocity až sem ke mně domů. Je zoufalá, bezmocná, beznadějná a nemůže mu nijak pomoci. Ach, snad neumře Edward, že ne? TO bys nám neudělala,viď? Moc jim oběma přeju, aby Edward procitl do života a Bella nějak zvládla svoji moc. Moc se těším na další kapitolku.

9)  eMuska (20.12.2010 18:48)

To bolo úplne rozprávkové! Zdekovať sa na takú chatku, aaach! A všimla som sim, že moje reakcie sú dosť divné... Miesto toho, aby som vzdychala nad Edwardom, rozplývam sa nad chatkou... Ale celkovo to bolo tiž úžasné. Strašne sa mi páči (a niekedy ma štve) ako to zamotávaš... Teším sa na pokráčko...

7)  Michangela (20.12.2010 18:14)

5)  TheKristenHead (20.12.2010 17:58)

zase to bylo úžasný .... rychle další

3)  Mili (20.12.2010 17:25)

Skoro jsem brečela, bylo to překrásné

1