31.12.2014 [11:45], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 13×, zobrazeno 3089×

Tak copak asi odpoví na Edwardovu ošemetnou otázečku Bella? Ano? Nebo ne? Nechte se překvapit... ;o) Také bych chtěla hrozně moc poděkovat za vaše úžasné komentáře! :* A také za přáníčka! :) Takže mi už nezbývá, než Vám, mým úžasným čtenářkám, popřát šťastný nový rok a pořádně si užijte Silvestra! :)

Koukala jsem na něj s očima navrch hlavy a doufala, že je to všechno pouze nejapný žert. Kdybych totiž netušila, kde se vlastně nacházím, hledala bych tu snad i skrytou kameru. Jenže Edward se netvářil vtipně, ani mu necukaly koutky. Na té vážné tváři se zračily miliony pochyb, přesto… to myslel smrtelně vážně! Jo, musel se úplně zbláznit! Jinak to vysvětlit nešlo.

Držela jsem ústa pěkně slepená, protože bych z nich jinak vypustila jen samé sprosťárny, a další hnusné a hrubé věci, a toho jsem se chtěla zdržet. Bylo mi ho líto a zároveň prostě ne. Nešlo to vysvětlit. Poznala jsem, jak moc se mu do toho nechtělo, ale i tak mi sňatek nabídl. Zřejmě otázka cti. Mě to ale prostě urazilo. Kdo by mě jako nechtěl za ženu? Chybělo mi snad něco? Absolutně ne! Nebo tedy možná ano, ale komu by se tak chlupy na nohou, a jiných částech těla líbily?

„Ne,“ zachroptěla jsem, a následně si odkašlala, abych uvolnila zatnuté svaly na krku a stažený hrtan.

Edward se zatvářil překvapeně. Zprvu bylo snadné mu v obličeji vyčíst zřetelnou úlevu, pak se však zakabonil. Zakaboněně se podíval do své ruky, do té otevřené krabičky, v níž se skvěl opravdu úžasný prsten. Za jiných okolností by se mi i líbil.

„Ne?“ optal se zmateně.

„Ne,“ zopakovala jsem prostě, a chtěla se zvednout, jenže mi v tom zabránil.

„Nerozumím vám. Z jakého důvodu odmítáte mou nabídku k sňatku?“ vyptával se dál. Sledovala jsem ho jak tele z jara. Že by vážně nežertoval?

„Proč? Copak to opravdu nechápeš?“ Němě zakroutil hlavou z leva doprava a nazpátek. Povzdechla jsem si. „Tak třeba proto, že je mi pouhých dvaadvacet. Mám celý život před sebou. Studuju marketing, i když mě to táhlo k filozofii, ale to je fuk.“ Ruce se mi frustrovaně rozletěly do okolí. „Nechci se vdát a mít děti. Mám v plánu si vybudovat kariéru, chápeš?“ Povídala jsem zapáleně o svých snech, které už možná byly v prachu. Děti jsem opravdu nechtěla. A vdát se? Možná ano, časem. Kdybych našla tu pravou osobu…

To mu ale vyprávět nebudu.

„Drahá Isabello, asi jste si stále, zdá se, neuvědomila, že již nejste ve vašem století. A kdo ví, jestli se nazpět ještě někdy dostanete,“ vyhrkl uraženě, a mě tímhle prohlášením dal mentální kopanec do žeber. Bolelo to. Hodně. A nejhorší na tom bylo, že měl nejspíš pravdu. Nevěděla jsem, co se stalo, a jak jsem tu ocitla. Sen to zřejmě nebyl… Netušila jsem ani, jestli se ještě někdy vrátím do mého století. Nebo tu už skejsnu navždy? O to víc mě zamrzel a naštval ten jeho namachrovaný, všeználkovský tón.

„Podívejme se, kdo mi tu dává kázání!“ zaprskala jsem kysele. „Pan Masen, který mi neustále vyká!“ Naštvaně jsem si zkřížila ruce pod prsy. „V žádném případě nechci za muže chlapa, co si škrobí trenky! Ta tvoje prkennost mi leze krkem tak moc, že ani nemáš páru!“ Prudce se postavil a zadíval se na mě dolů tak zle, až se mi zas strachem stáhly půlky.

„Tak to tedy koukám! Poučuje mě tu někdo, kdo nemá vychování, ani co by se za nehet vešlo,“ vrčel na mě z výšky. „Má drahá, kdybych se necítil vnitřně nucený, nikdy bych vás o ruku nepožádal, to mi věřte. Někoho s tak nabroušeným jazykem a temperamentem nezkroceného koně, by si nevzal ani samotný krotitel divé zvěře!“ Pusa se mi němě otevřela a pak zas naprázdno sklapla. Jakže?

Co jsem na to tak asi měla říct? Přirovnával mě tu ke zvířatům, což pro mě byla urážka nejhoršího kalibru, a to vše zřejmě proto, že jsem ho odmítla. Záhadou však i nadále zůstávalo, z jakého důvodu mě tedy požádal, když v hloubi duše stejně nechtěl? Já po něm nic nežádala.

Tak proč tohle divadlo?

Edward se vztekle otočil, odpochodoval až k tomu masivnímu stolu u okna, kam následně do jedné z přihrádek zavřel a zamkl předmět doličný - prsten. Raději jsem spustila pohled do klína, na mé spletené ruce, jak si bez známek života hoví položené v klíně. Mé tělo bylo jak na trní. Nemohla jsem Edwarda neustále vytáčet. Navíc jsem byla momentálně pod jeho střechou, a pokud to tak mělo prozatím i zůstat, tedy do doby než konečně vymyslím plán jak z toho všeho ven, bylo prostě nejjednodušší řešení se chovat poslušně. Povzdechla jsem si. Tohle nebylo pro mě. Já své názory někdy prosazovala hodně razantně, kdežto tady… tady jsem nucená držet tu mou pusinku pěkně na zámek.

Zabraná ve vlastních myšlenkách, jsem si nevšimla, že se Edward zas přesunul až ke mně. Znovu si dřepnul, tentokrát na obě kolena, a mně se opětovně zastavil dech. Znovu už ne! Nebyla bych tak delikátní jako prve. Naštěstí se mi však žádná sametová krabička v zorném poli neobjevila. Vzal mi ruce do svých velkých dlaní a sám vypustil přebytečný vzduch z plic.

„Isabello, já… já se moc omlouvám za mé hrubé chování,“ mluvil ke mně najednou tak vlídným tónem. „Tohle jsem opravdu nechtěl říct. Chápu, že nejste z této doby, takže se zřejmě podle toho budete i nadále chovat, a nevadí mi to, jen…“ Zakabonil se a pustil mi ruce jen proto, aby si mohl promnout čelo. Konečně jsem našla odvahu se po něm podívat. „Nejsem na to zvyklý, to jistě chápete, takže mi zřejmě občas budete muset odpustit mé přešlapy,“ pousmál se, a tím pozvednul jeden koutek i mně. „Chtěl bych vás však poprosit, zda byste se mezi lidmi mohla chovat jako žena z našeho století, protože nemám ponětí, co by se stalo, kdyby na to někdo náhodou přišel.“

„Fajn,“ vydechla jsem vážně.

„Prosím?“

„Jakože ano, souhlasím.“

„Asi si na tu zvláštní mluvu nikdy nezvyknu,“ dokončil spokojeně a oblažil mě jedním překrásným, pokřiveným úsměvem. Srdce mi vynechalo a ani oči nevydržely tu sílu mezi námi, a tak automaticky sjely dolů. Zastavily se až… na jeho rozkroku, aniž by se mě ptaly na dovolení! V duchu jsem zadoufala, že to celé vypadá, jako bych mu koukala pouze na kolena, protože by se to horko těžko vysvětlovalo. A mozek? Ten mi právě sprostě nadával, že já husa hloupá odmítla tu šlechetnou nabídku k sňatku, protože… pak by tohle všechno přede mnou zřejmě bylo jen a jen moje. Ne! Zatřepala jsem hlavou nad tou stupidní myšlenkou. Absurdnost mého myšlení mě občas doháněla k šílenství. Když bych moc chtěla, Edwarda by se mi třeba podařilo zlákat, ale svatbu? Ani náhodou! Monogamní vztah se v minulosti očekával pouze u ženy.

Fuj!

„Zavolám Anguse, aby vám ukázal pokoj, ano?“

„Hm,“ zamručela jsem rozpačitě s narudlými tvářemi, když jsem podezřele pomalu zvedala pohled od jistých partií zpět k té pěkné tváři.

„Dnes navečer vám dovezou oblečení a věci,“ vysvětloval dál tím jeho nadmíru příjemným hlasem. Poslušně jsem to odkývala. Nadšená jsem však byla pouze z mého oblečení, a ne z toho nového, šlechetně zakoupeného panem Masenem. A to jistě vyhodil obšírnou sumičku.

„J- já… Můžu tě… Teda, no, já bych -“ Slova mi odumřela na jazyku. Chtěla jsem ho poprosit o jednu košili, abych v pokoji nemusela být oblečená v těchhle nepohodlných hadrech, ale… Bylo to příliš intimní. Podle mého mínění. O věci se dva neznámí dělili jen v případech, že byli milenci. Jenomže představa, že budu dalších několik hodin v téhle přezdobené nádheře, mi navozovala špatnou náladu. Taky bych mohla zůstat jen ve spodničce a korzetu…

„Co?“

„Ale… nic,“ zakončila jsem rychle a stejně tak se i zvedla. Být dlouhou dobu v Edwardově blízkosti, to prostě nevěstilo nic dobrého. Teď byl mezi námi mír, a já chtěla tento stav zachovat. Následoval mého příkladu, stoupnul si a doprovodil mě ven z pracovny, kde už na nás čekal majordomus. Po kabelce, kterou mi předtím tak necitelně sebral, už se ani nepodíval. A to mi uvnitř nastolilo úžasný klid.

„Angusi, odveďte slečnu Isabellu do jejího pokoje.“

„Ovšem pane,“ promluvil uctivě. „Pozdní oběd už je připraven,“ dodal, než se otočil mým směrem. Žaludek mi nad tím prohlášením hlasitě zanadával. Měla jsem hlad jako vlk.

„Tak myslím,“ přerušil nás Edward, „že slečnu odvedu nejdříve do jídelny.“ A s koutky pozvednutými pěkně vzhůru mi nabídnul rámě, které já bez otálení přijala. Potřebovala jsem se urychleně najíst, abych už přestala být protivná i sama sobě.

*

Týden uběhl jako voda a já se pomalu sžívala s touhle novou, nemilou situací. Byla jsem v minulosti a neměla nejmenší páru, jak se to vlastně stalo. Zakázala jsem si však nad tím neustále přemýšlet, protože by to byl pouze promrhaný čas. Stýskalo se mi po všem z budoucnosti, i po přeplněných silnicích a smogu. Telefon s přehrávačem jsem vypnula, abych šetřila baterii, třebaže občas, když na mě přišla pořádná deprese, jsem pak jejich služeb prostě využít musela. Byla to síla…

Pokoj, ve kterém já nyní bydlela, byl o hodně luxusnější, než ten venkovský. I postel, tentokráte s nebesy, byla pohodlnější. Všechno bylo zařízeno vkusněji s nádechem mega snobismu, přesto… Já se tu necítila. Ano, spalo se mi lépe, ale bylo tu až příliš služebných. Navíc jsem měla neustále za zadkem Anguse. Byl jak můj osobní hlídací pes. Nevím, jestli mu to přikázal Edward, ale bylo to dost nepříjemné. Dokonce jsem dostala i vlastní služebnou, která mi pomáhala s oblečením, vlasy a mnohým dalším. Moc jsme toho však nenamluvily, což mělo jediné vysvětlení. Já nechtěla nějakým nedopatřením cokoli prozradit, a tak se můj dřívější slovník rapidně zredukoval.

Bylo to smutné a osamělé. Když jsem záhadným způsobem zůstala s Edwardem někde sama, což se během tohoto týdne přihodilo jen velmi sporadicky, se má maličkost konečně mohla vymluvit. Poslouchal mě a mlčel. Přikyvoval nebo naopak kroutil nevěřícně hlavou. Bylo mi s ním příjemně, škoda jen, že se to opravdu stávalo jen výjimečně.

Povzdechla jsem si právě v momentě, když na dveře mého prozatímního pokoje někdo zaťukal. Odložila jsem hřeben na stolek a otočila se čelem do míst, odkud zvuk přišel.

„Ano?“

„Slečno, máte zde návštěvu,“ ozval se pokorný hlas Anguse.

„Vstupte!“ křikla jsem na něj. Tohle bylo zvláštní. Nikoho jsem tu neznala a Edward se jako host nepředstavoval. Majordomus otevřel a vešel do pokoje. Na nic jsem nečekala a rovnou se ho celá zvědavá zeptala. „Kdo to je, Angusi?“

„Pan Mangello,“ prohodil ledabyle.

„Mangello?“ Něco mi to říkalo.

„Pan Henry Mangello,“ doplnil chvatně.

„Ach…“ Ten ulísánek Henry. „Řekněte mu, že za ním přijdu do pěti minut. A kdeže čeká?“

„V jídelně.“

„Dobře. Můžete jít.“ Posílala jsem jej pryč.

„Slečno Isabello, nechci působit vtíravě, ale pan Edward se s panem Henrym příliš v lásce nemají.“

„A kde je problém? Nepřišel přece za Edwardem.“

„Ne, ale- Pán se brzy vrátí. Nebude se mu líbit, když zde pana Henryho najde,“ snažil se mi taktně naznačit, abych návštěvu nepřijala. Zatraceně! Nemám tu nikoho! Dny se mi pomalu slévají do jednoho jediného, a toho samého. Konečně trochu vytržení z nudy a ten otravný Angus mi bude radit, abych tohle rozptýlení vyhodila ven?! Tak to tedy ne.

„S pánem si to později vyřídím sama,“ dodala jsem rozhodně. Ani mnou nehne, abych se zbavovala mé chvilkové zábavy.

„Mohu alespoň doporučit, abyste si ke schůzce přizvala vaši služebnou?“ radil dál. A mě štval.

„Nevidím důvod,“ odbyla jsem ho. V tváři mu viditelně tiklo, a ten nesouhlasný škleb rychle zamaskoval.

„Jak si přejete,“ dodal strojeně, na patě se otočil a odešel z pokoje. Nezapomněl za sebou hlučněji zavřít.

Pohoršeně jsem si odfrkla a dál se nevhodným chováním majordoma nezabývala. Šmahem, což bylo během dvou minut, jsem se upravila a vlasy nechala jen volně. Nemusím to mít pořád načinčaný jak balón na soutěži o nejgigantičtější kousek, ne? Netrvalo dlouho a už jsem si to celá narovnaná kráčela ladným krokem do jídelny.

Henry, v černém obleku s kloboukem v ruce, stál u okna a vyhlížel ven. Duchem nepřítomný. Nebyl škaredý, ale Edwardovi rozhodně nesahal ani po kotníky. Nebo prostě jen nebyl můj typ.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem mile. Poplašeně se otočil, a když mě uviděl stát ve dveřích jídelny, pousmál se.

„Dobrý den, Isabello,“ oplatil mi s kavalírskou úklonkou. „Myslel jsem, že mě necháte čekat podstatně déle. Je to opravdu velmi příjemné překvapení,“ mluvil lehce podlézavě, zatímco jsem došla až k němu. Políbil mi vršek dlaně.

Usadili jsme se do křesel u okna, odkud byl překrásný výhled do zahrady plné květů. Neznala jsem je jmény, ale ty barvy… Byla to nádhera. Angus nás vyrušil jen proto, aby si převzal objednávku na čaj a sušenky, než zas urychleně zmizel. Doslova jak pára nad hrncem.

„Tak proč jste přišel?“ vypálila jsem na něj bez obalu. Malinko přimhouřil pohled, než se zas oslnivě usmál.

„Jste velmi přímočará, to se vám musí nechat. Jiné dámy se chtějí bavit o všem možném, jen ne o tom, proč jistý gentleman přišel na návštěvu.“

„Já- řekněme, že nejsem jako ostatní,“ nadhodila jsem tajuplně.

„Toho jsem ji již stačil všimnout.“

„Takže?“

„Odkud bych jen začal. Ano, už to mám. Byl jsem na venkovském panství Masenů, abych vás navštívil, ale služebná mi prozradila, že jste zůstala ve městě,“ osvětlil jednoduše.

„Ano. Nakonec se mi podařilo Edwarda přemluvit,“ odpověděla jsem spokojeně. Henry se tak jaksi lišáčky pousmál, zatímco nám Angus servíroval čaj. Okamžitě jsem se napila.

„Vidíte, nepřišel jsem pouze proto, abych vás viděl, ačkoliv pohled na vás je něco nádherného, ale především bych vás a samozřejmě i Edwarda chtěl pozvat na večírek, který pořádám koncem příštího týdne.“

„Aha.“

„Přijdete?“

„Upřímně, já nevím,“ prozradila jsem zmateně. Netušila jsem… prostě nic. Edward jistě nebude chtít jít, a já ani nevím, co se v takové příležitosti nosí. Pochybovala jsem, že bych našla v mé chudé garderobě vhodné šaty.

„Byl bych moc poctěn, kdybyste se zúčastnila. Být v blízkosti tak úchvatné bytosti jako jste vy, je… nejvyšší dar,“ zakončil tak jaksi vlezle.

„Edward jistě nebude pro.“

„Mohla byste přijít i bez něj,“ prohodil jako by nic, s očima – které vychytrale vykukovaly za hrníčkem, z kterého právě pil – nalepenýma na mé tváři. „Přijel bych pro vás.“

„Já- to nejsp-“

„Co tady děláte!“ zahřmělo nám vztekle za zády.

Aj, aj. Edward se už vrátil domů?! Pohledem mě doslova přikoval do polstrování toho útulného křesílka a já jen nasucho polkla.

Že by byl opět naštvaný?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  kala (06.01.2015 18:14)

Děkuji

12)  DopeStars (03.01.2015 16:53)

Tak toto bola tiež skvelá kapitola! Len som ešte zvedavá, prečo Edward toho Henryho nemá veľmi rád...

11)  SestraTwilly (02.01.2015 18:41)

Pán Mangello sa mi nepáči a myslím,že nie som sama. Bellin dar naštvať Edwarda je nekonečný...ale co se škádlivá,to se rádo má.
PS:ajajáj a to som už všetko prečítala? Tak prosím rýchlo ďalšiu kapitolku

10)  Dennniii (02.01.2015 10:49)

Super kapitolka!!!!!!!!!

1