09.01.2015 [23:15], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 14×, zobrazeno 2935×

Tak je tu nová kapitola. Chvíli mi to sice trvalo, ale po všech těch svátcích zkrátka nebyl čas. A proto... jsem vám ji napsala o čtvrtinu delší. Doufám, že se bude hezky číst a pobavíte se.

Kikky

Doufala jsem, že se Henryho zbavím dostatečně rychle, což znamenalo dřív, než se vrátí pán domu. Tohle jsem však nečekala. Vždyť jsme tu seděli sotva čtvrt hodiny a Edward měl přijít podstatně později. Tak kde se tu tak najednou vzal? Že by měl nějaký šestý smysl? Jako ta úžasná mikrovlnka Whirlpool? Ne! Takže? Nebesa se proti mně prostě musela spiknout, jinak to fakt vysvětlit nešlo. Ten zvrácený smysl pro humor někoho tam nahoře už mě začínal pekelně štvát. Prvně mě hodí nazpět v čase, a teď ještě tohle?

Museli mi to dělat naschvál!

A jistě se u toho šíleně bavili!

Samozřejmě, že jsem počítala s tím, že se Edward o Henrym dozví, ale rozhodně jsem nečekala přímou konfrontaci!

„Isabello, můžete nás nechat o samotě?“ promluvil po delší době ticha opět Edward, když se nedočkal odpovědi na předešlou otázku, položenou právě muži naproti nám. Navíc nebyl zdvořilý. Neptal se, ale nakazoval mi. Dokonce na mě ani nekoukal, nýbrž naštvaně civěl na mého hosta, který se najednou tvářil stejně tak odtažitě. Nechápala jsem, co to mezi sebou mají, ale něco tam rozhodně viselo ve vzduchu.

„Ne,“ odpověděla jsem jednoduše. „Pan Mangello přišel za mnou, ne za vámi, Edwarde,“ dodala jsem jakoby mimochodem a mluvila přitom jak správně vychovaná slečna tohoto století. Nebo jsem si alespoň myslela, že takhle to je dobře. Jenže jak se chovat ještě víc uctivě, když chcete někomu protiřečit? Edwardovy oči se odtrhly od Henryho, aby se do mě s rozezleným vztekem zabořily jak naostřený nůž.

„Nebudu to opakovat dvakrát,“ pohrozil mi otevřeně. A před mou návštěvou!

„Edwarde, přece se nebudete chovat hrubě. Slečna má pravdu, přišel jsem ji navštívit, abych vás mohl pozvat na večírek, který budu pořádat příští týden.“

„Obávám se, že budeme nuceni vaši lákavou nabídku odmítnout,“ vyhrkl Edward tak rychle a sarkasticky, až jsem nad tou sprosťárnou zalapala po dechu. A pak že jsem to já, kdo tady nemá slušného chování, co by se za nehet vešlo. Tohle mu ještě vytmavím!

„Myslím, že jste se tedy vyjádřil dostatečně jasně,“ zavrčel Henry, „teď ještě počkám, jak mi odpoví tohle roztomilé stvoření po vaší pravici,“ promlouval najednou naléhavě, když se s tou očekávající tváří zavěsil do té mé. Zrozpačitěla jsem. Já opravdu netušila, co dělat. Jak se chovat. A co si na sebe obléknout!

„Je mi líto, Henry, ale předpokládám, že když se nezúčastní Edward, tak nebudu moci ani já.“ Pokusila jsem se ho odmítnout co nejšetrněji, přesto se zatvářil pokořeně, a také lehce uraženě.

„Škoda, drahá Isabell, že se necháváte tolik ovlivňovat Edwardem,“ dodal kysele. A tím podráždil mou vnitřní lvici. Ani jeden z nich neměl nejmenší nárok na to, si tady tak drze občůrávat teritorium, když jeden mě – jak mi jasně do očí řekl – nechtěl a druhý, no… knírky se mi holt nelíbily, a nikdy ani líbit nebudou. Henry sice nebyl škaredý, ale mě zkrátka přitahovaly úplně jiné typy. Například… Edward. Ten však, jak už jsem zmínila, zájem neměl. Tedy ano, jen ne ten správný.

„Já se nenechávám nikým ovlivňovat!“ rozohnila jsem se.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit,“ pověděl odevzdaně.

„V pořádku, příště si ale, prosím, podobné komentáře odpusťte,“ vylezlo ze mě opět sladce.

„Myslím, že je čas, abyste opustil můj dům,“ vložil se do toho doposud ztichlý Edward. Vypadal nad míru spokojený.

„Samozřejmě,“ zasyčel Henry a otočil se k odchodu. Předtím se však ještě galantně uklonil a políbil mi vršek ruky. „Nashledanou, Isabell.“

„Nashledanou,“ pípla jsem mile.

„Sbohem,“ zavrčel Edward a rukou už nedočkavě naznačoval směr východu. Henry se znovu nesouhlasně zamračil, ale nic víc už neříkal, jen po Edwardově boku odcházel pryč.

Dívala jsem se za nimi, dokud mi nezmizeli z dohledu, teprve tehdy jsem se vydala do pokoje. Myslím, že schodiště pro služebné bylo tím nejbezpečnějším řešením, kde se dalo vyhnout momentálně nadmíru nasranému Edwardovi. Naštěstí se mi tahle teorie i osvědčila. Na pana – vzteklého – Masena jsem nenarazila, a jakmile za mnou cvakla klika dveří, tělo se mi viditelně uvolnilo. Stejně tak mé zkoušené nervy.

Zaklepala jsem na dveře vedle, kde pobývala Ania, má osobní služebná, aby mi pomohla se vysvléknout z toho šíleného oblečení. Byla u mě cobydup, a aniž by se na cokoliv ptala, jala se okamžitě rozepínat knoflíčky od blůzky. Nechala jsem ji a jen se pousmála. Byly jsme opravdu dobře sehraný tým, a to už po týdnu.

Nechala jsem si rozvázat i korzet a spodek od sukně tak, abych před ní nemusela zůstávat nahá, ale zároveň byla schopná se sama odstrojit. Hodlala jsem si dopřát pořádně dlouhou a teplou koupel. Ania odběhla do koupelny sousedící s mým pokojem z druhé strany, než byl pokoj služebné, a začala napouštět vanu. Přilila mi do ní i olej do koupele. Voněl úžasně a tak… zvláštně. Edward mi tvrdil, že ho kupuje od zdejšího doktora, se kterým jsou prý velmi dobří přátelé.

Hned jak Ania odešla pryč, shodila jsem ze sebe zbytek těch nepříjemných hadrů a vzala si s sebou jedny zánovní bombarďáky – tomu spodnímu prádlu se prostě jinak ani říkat nedalo – a mé milované tričko. Chtěla jsem se zas konečně na chvíli cítit pohodlně. Nejspíš by mi prospělo se k Edwardovi chovat jako ochočená, hodná micinka se zataženými drápky, protože pak by mi třeba bez reptání koupil vše, co bych chtěla. Nebo alespoň většinu. Nikdy jsem nebyla náročná, a on díky bohu rozhodně nevypadal na škrta. A já urgentně potřebovala jednu jedinou věc jako sůl! Tedy ne jednu, ale hned několik kusů. Kalhotky.

V tohle století se bohužel podobná věc prozatím neprodávala. Třeba by mi je ale nějaká úžasná krejčovská víla ušila na zakázku? Bez zbytečných řečí a protestů. V tom, co mi tu nakoupil pan Masen, tedy spíš nechal nakoupit, se nedalo být. Jestli to vybírala Gréta, pak se ta osoba opravdu vyřádila. To, co mělo být kalhotkami, připomínalo spíš naducané kraťasy až ke kolenům. Copak už nebyla móda kupředu? Vždyť, co si matně vzpomínám, tak v klubech Al Caponeho tančily polonahé tanečnice. Jo, ale to byly všechno filmy. Někde se však přece jen inspirovat museli, ne? Takže? Já musím chodit jako jeptiška, v nepohodlných hábitech, když ostatní ženská populace na tom jistě byla daleko lépe?

Vzala jsem tedy nůžky a udělala si z těch nafouklých spodních kalhotko-kraťasů zánovní šortky. Teď sahaly těsně pod zadek. Kdybych měla šicí mašinku, stačilo by ty spodky pouze oentlovat a byly by z nich celkem slušné gaťky.

Se spokojeně pozvednutými koutky jsem si zalezla do vany, a snad u toho i nahlas zavrněla. Můj pronajatý byt v budoucnosti vanu neměl, jen starý, zavšivený sprchový kout, který byl tak těsný, že si v něm jeden přišel jak zmáčknutá sardinka. V tomhle jsem si rozhodně polepšila. Do uší mi dolehl hluk opodál, pak bouchnutí dveří a zbrklé kroky vedoucí ke koupelně, následované zaťukáním na dveře. V rychlosti jsem se porozhlédla, do čeho se zahalit, kdyby to byl Edward.

„Slečno, omlouvám se, že vyrušuji, ale pan Masen by s vámi potřeboval urgentně hovořit.“ Uf, služebná a ne ten nasraný exemplář.

„Vyřiďte mu, ať za mnou přijde za půl hodiny,“ odpověděla jsem s předstíraným klidem. Tak Edward to zřejmě nenechá jen tak. Oči jsem však protočila pouze na stěnu přede mnou.

„Ano, ovšem. Budete mě po koupeli potřebovat?“

„Ne, děkuji.“

Další skoro půl hodinku jsem si užívala, relaxovala a snažila se nemyslet na to, co mě potom čeká za vystoupení. Jenomže když se čas neúprosně nachýlil, byla jsem nucená se usušit a obléknout. Tedy netušila jsem, jestli už musím, ale zůstat tu déle a pak být přichycená nahá ve vaně, to taky nebylo to pravé ořechové.

Už usušená a oblečená jsem se usadila ke stolku se zrcadlem, zády ke dveřím, a začala si pročesávat vlasy. Mysl se mi sama od sebe zatoulala do mého světa, mého století. Co bych dala za to, abych se tam opět dostala. Nechtěla jsem tu být, a to ani přesto, že jsem mohla dopadnout daleko hůř. V hloubi duše jsem si toho byla jasně vědoma, ale stejně… Dveře se z ničeho nic prudce otevřely a do pokoje nakráčel Edward. Pozorovala jsem ho v zrcadle. Podle obličeje jsem odhadla, že se ještě neuklidnil.

Já to věděla! Měla jsem mu dát alespoň dvě hodiny!

„Neumíš klepat?!“ osočila jsem se na něj hned zezačátku. To nám to ale pěkně začíná.

„Promiňte, už se to nestane,“ odvětil chladně. „Počkám venku, než se obléknete,“ dodal a už se otáčel k odchodu.

„Ale já jsem oblečená, Edwarde. Klidně tu zůstaň.“ Ups, možná jsem ho měla nechat jít? A pak se oblékat minimálně tři hodiny.

Podíval se po mně, jenže ne do tváře, nýbrž sjel to, co bylo vidět, což nebylo moc, vzhledem k tomu, že jsem k němu seděla zády a v křesílku.

„Jste si jistá?“

„Hele, jestli ti to dělá problémy, podej mi támhle ten župan,“ zabručela jsem dopáleně a rukou naznačila na tu ‚óbr‘ věc na posteli. Samozřejmě to udělal. Přehodil mi jej přes roh křesílka a vzdálil se až přehnaně daleko. Stoupla jsem si a oblékla se do něj. Edward tam jen dál stál jak solný sloup a tupě koukal na mé zánovní gaťky. Že bych si ten župan měla přeci jen zavřít? Ne!

„To- to je- to?“

„Ano.“

„Co jste s tím udělala?“

„Přizpůsobila si je,“ dodala jsem lehce a s provokativním úsměvem.

„Tohle- Takhle krátké je to… nepřístojné,“ durdil se, ačkoli jsem tam až tolik odporu nezaznamenala. Nebo to možná bylo jen tím, jak mi hleděl na nohy. Nestyděla jsem se ani trošičku. V létě, když bylo fakt teplo, se takhle chodilo normálně. Edward však na to nebyl zvyklý, soudě jeho vygumované mimiky v obličeji. Tvář měl zproštěnou jakéhokoli náznaku života. Jako bych u videa zmáčkla pause. Jen dál tupě zíral a o krok přistoupil. Županu jsem za to nestoudné okukování jistě děkovat nemohla, protože s těmi mega volánky tady a támhle, což znamenalo všude možně, to taky nebyl nic moc model. A dlouhé to bylo až ke kotníkům.

„Já- já myslím, že- Chtěl jsem říct, že jsem zapomněl něco… udělat,“ rozkoktal se po delší době dusného ticha Edward. Tváře měl sytě červené a očima tvrdohlavě fixoval okno za mnou, třebaže sem tam mu sklouzly i jinam. A nebudu naznačovat kam! „Omluvte mě,“ vyhrkl a téměř z pokoje utekl. Dveře za ním hlasitě práskly. Moje brada si nejspíš právě podávala ruku s podlahou!

V momentě jsem padla do postele a hlasitě se rozřechtala na celé kolo. Edward za mnou přišel nejspíš proto, aby si postěžoval a zase něco nařídil, ale díky mému starému ohozu zdrhnul dřív, než stačil třeba jen meknout. Do očí mi hrkly slzy a smích přešel do zajíkavého tónu. Nedokázala jsem tomu holt zabránit. Jo, vrátila jsem se do puberty. Na jednu stranu, ještě že ten vývoj oblečení šel pozvolna, protože kdyby se hned měsíc po tomhle hastrošáckém, naducaném oblečení mohly nosit šortky, minisukně a trička s výstřihem pomalu až k pupíku, pak by chlapy nejspíš museli hospitalizovat. Asi by taky stoupla kriminalita.

Po delší chvíli, kdy jsem se už celkem sebrala, se dveře opět rozletěly. Bez ohlášení! Vylekaně jsem se na posteli posadila a automaticky přehodila nohu přes nohu. Slzy jsem utřela do rukávu županu.

„Edwarde?“ Co to má znamenat? „Neklepeš?“

Už daleko jemněji za sebou zavřel.

„Isabello, to jste se smála mně?“ Tentokrát nekoktal a tváře neměl obarvené studem, ale spíš vztekem. Oči zúžené na dvě štěrbinky si mě divoce měřily. „Bylo vás slyšet po celém patře,“ vrčel.

„Ne…?“ odpověděla jsem malinko tázavě. „Já… měla jsem ten, no… lechtavý záchvat,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu první hovadinu, co mi přišla na mysl. Koutky se mi zacukaly jak kapři na suchu, ale udržela jsem se.

„Opravdu?“ Pozvedl nevěřícně obočí.

„Ano,“ odsouhlasila jsem zbrkle. Kdy se nám, zatraceně, takhle rychle vyměnily role? Teď tu byla já, ta co div nekoktá a Edward ten pevný v kramflících? Ts!

„Chtěl jsem si s vámi jen promluvit o Henrym. Nepřeji si, aby ještě někdy překročil práh mého domu! Je vám to jasné?!“ nakazoval mi hrubě.

„Naprosto!“ vyštěkla jsem dopáleně. Tak přece jen jsme zpátky u lísavého nováčka. „Znamená to tedy, že se s ním můžu vidět mimo prostory tohoto domu,“ odbila jsem ho chvatně a znovu se přesunula ke stolku se zrcadlem. Vztekle jsem chňapla kartáč a začala se jím česat tak energicky, že bylo zvláštní, že mi po nájezdu vůbec ještě něco na hlavě zůstalo.

„Možná jsem se nevyjádřil jasně,“ bručel v nízké tónině, zatímco se krok po kroku přibližoval. Cítila jsem zvláštní vibrace v celém těle. Mě teda nezastrašíš! „Nechci, opakuji, že nechci, abyste se s Henrym ještě někdy viděla.“

„A já ti opakuju, Edwarde, že nemáš nejmenší právo mi říkat, s kým se můžu a nemůžu vidět!“

„Bydlíte pod mojí střechou!“ rozčiloval se s rukama pevně založenýma v bok. Práskla jsem hřebenem o stůl a chvatně se postavila.

„To můžeme vyřešit třeba hned!“ rozkřičela jsem se na něj odvážně. Nedám na sobě ani za mák znát, jak mě děsí, že budu muset odejít. Jenomže kromě strachu mě do břicha dloubala i hrdost. Takhle jsem to nemohla nechat. „Do půl hodiny jsem pryč,“ zasyčela jsem odhodlaně.

„Objevila jste se u mě, tak tady i zůstanete!“ zahřměl Edward a poprvé zněl tak… jinak. Autoritativně. Posesivně.

„Ne!“ procedila jsem skrz zuby.

„Ano!“ protestoval živě, když mi tarasil cestu k šatně. Stál naproti mně rozhodnutý a pevný jako skála. Nosy by se nám nejspíš i dotýkaly, kdybych nebyla takový trpaslík, takhle jsem mu však jen zírala na hrudník. „A dívejte se na mě, když se mnou mluvíte,“ stěžoval si.

Ztuha jsem polkla a zvedla hlavu. Edward byl vysoký. Ten obyčejně svěží zelený pohled teď vypadal temně a doutnal. A než jsem si stihla třeba jen postěžovat na jeho neslušné chování, vyhodil si mě do náruče a nesl k… posteli? Nestihla jsem ani nad tou drzostí zalapat po dechu. V každé části těla mě však tak příjemně rozbrnělo. Srdce bušilo o tu svoji kostěnou skořápku jako šílené a já Edwardovi samovolně obtočila ruce okolo krku.

Nešlo odolat.

Položil mě do peřin a normálně se mi suverénně vtěsnal mezi nohy. Tohle bych od toho slušňáka s vykacími sklony nečekala ani náhodou. Nebyli jsme manželé. Ani milenci. Prostě nic.

Přes tenkou látku kalhotek i trička bylo možné cítit snad úplně vše. Uvěznila jsem mu pánev mezi stehny a provokativně se o něj otřela. Nešlo se stydět. Já to potřebovala. Tak tohle tedy mělo být mé poprvé? Ne s klukem, se kterým jsem chodila přinejmenším půl roku, ale se skoro cizincem, kterého znám zhruba týden? Navíc mezi námi vůbec nic nebylo, tedy až na to chvilkové dostaveníčko u něj v pracovně. Tím to však haslo. Tehdy jsme se vrátili k absolutní formálnosti a já si zvykala na to, že jsem skutečně v minulosti. Kdežto teď? Chtěla jsem ho tak moc, jako ještě nikoho.

Možná za to mohly hormony?

Chytnul mi pramínek vlasů mezi prsty, přitáhnul si jej k nosu a nasál vzduch. Pak se snížil až k mému krku, jemně mě na něj políbil a pokračoval směrem vzhůru, až k čelisti. Byly to lehounké, procítěné polibky, které pokaždé šimraly až dole. Mezi nohama. Nakonec zvednul pohled a přikoval mě jím k sobě.

„Ty jsi jen moje, Bello. Rozumíš?“ dodal vážně. Nežertoval. Vláčně jsem mu to odkývala. A potom mě konečně opět políbil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Dennniii (11.01.2015 14:10)

Super kapitola!!!!

Bella skvěle vyřešila problém se spodním prádlem , kdo by čekal, že slušný poctivý Edward z minulého století takhle zareaguje No a ten konec, ten mě teda dostal

Moc se těším na pokračování!!!

9)  DopeStars (10.01.2015 19:46)

Tak toto bolo fakt super! Čo s chlapom v 20. storočí nespravia 2 nezvyčajne obnažené nohy ... hm a ten záver, tu sa tuším začína niečo rysovať, že? ... teším sa na pokračovanie!

3)  kala (10.01.2015 07:35)

Děkuji
Je to nádherná kapitola, která mi prozářila ráno. Děkuju
Těším se na pokračování.
Děkuji, že píšeš a publikuješ tady.

2)  SestraTwilly (10.01.2015 00:07)

Takže Bella je len Edwardova? Čo s chlapom z minulosti spravia kraťasky spravené z bombarďákov..... Dobre to píšeš a veľmi sa teším na pokračovanie.

1)  emam (09.01.2015 23:32)

Tak jo, prostě jsem neodolala Mám pro dobové povídky jistou slabost a už jen ten název byl lákavý. Nedočkavě vyhlížím, jak je to vlastně všechno možné, ale to si určitě ještě pěkných pár kapitol budu muset počka

1