23.12.2014 [12:30], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 12×, zobrazeno 3005×

Tak a je to tu! Edward vystrkuje růžky, ale bude mu to něco platné? Kapitolka plná nedorozumění s konečným… návrhem. To se ještě budete divit… ;)

 

Všem mým čtenářům bych chtěla popřát krásné svátky! :*

„Co to tam venku mělo znamenat! A s vaším předešlým ‚Co by, nic?‘ se teda nespokojím!“ křičel na mě daleko odvážněji, než venku. Tady se nestyděl. Jistě že ne, hrál na domácí půdě. „Nemyslím si, že bych toho po vás chtěl tolik, když jsem vás uctivě prosil, abyste se chovala jako dnešní dáma a -“

„Já se tak ale chovala, abys věděl!“ Skočila jsem mu do řeči drzým zaprskáním.

„To si nemyslím!“ zahřměl burácivě. „Hádala jste se a ještě ke všemu na veřejnosti! Neustále mi odpovídáte a překrucujete mé věty! Děláte ze mě padoucha!? To vás těší? Když já bych po vás nikdy nechtěl, abyste se chovala jak správně vycvičený pes na vodíku, jen… Krotila svůj temperament a mluvu. To bylo vše! Myslím, že za to, jak štědře se k vám chovám, to bylo to nejmenší, co jste mi výměnou mohla dát!“ Teď už téměř křičel, a taky se divoce mračil. A mně zas pumpnul žlučí!

„Ó! Tak to se omlouvám, že jsem to takhle moc přehnala! Ano, měla jsem se vám podvolit, když jste ke mně tak mimořádně štědrý! Za mé nevhodné chování se stydím jako ještě nikdy,“ vrčela jsem v nízké tónině, ale asi mu pořádně nedošlo, že se jedná o sarkasmus, protože se mu malinko vyjasnila tvář. A to přililo olej do ohně. „Já že se mám omlouvat? Prdlajs, ty náfuko! Chovám se opravdu ukázkově, a ty? Vůbec! Co ti tak Henry udělal, aby ses tvářil jako by ti strčili násadu od krumpáče do zadku?!?“

„Do toho ti nic není!“ bouchnul. Rukama se křečovitě chytil kraje stolu. Nozdry nebezpečně rozšířené. „Chováš se jak nevyzrálý malý harant! Jak tě mohlo napadnout, dělat mi takovou ostudu! Těžko pak najdu vhodnou ženu, protože kdo ví, co si o mně ty slušné teď asi musí myslet!“

Aha! Takže v tomhle je zakopanej ten smrdutej pes, co jde cítit na míle a míle daleko! Panáček chce slečinku na vdávání! Frkla jsem jak vzteklá klisna a prudce se otočila. Tak tady nebudu už ani minutu! Však i v téhle době existovala vláda, takže když bude nejhůř, vím kam se obrátit. Udělátka z budoucnosti, co je budou zajímat, mi poklidně odpočívala v kabelce na zápěstí. Téměř jsem už brala za kliku, když přede mnou skončil ten pošuk a dlaní udeřil do dveří.

„Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme neskončili!“

„Právě naopak, drahý Edwarde.“  Jeho jméno se mi na jazyku převalilo jak červivá třešeň a já ho s odporem vyflusla. „Pokud si dobře pamatuju, tak mě tu držet nemůžeš!“ Zašklebila jsem se na něj se sladkým zadostiučiněním.

„Prosím?! To snad nemyslíš vážně!“ Málem mě ohlušil. „Co si myslíš, že se stane? Že tě někdo vezme pod střechu tak jako já? Ne, skončíš na ulici a… budeš nucená si vydělávat tělem! To chceš?“ Povídal šokovaně. Asi nechápal, že budu radši šlapat, než být s ním v jednom domě.

„Přesně tak! Budu se kurvit!“ odštěkla jsem nevěřícně. Copak si opravdu myslí, že se budu nabízet jak nějaká děvka? I když jako panna bych třeba vynesla… „Nemysli si, mám ještě pár trumfů v rukávu, abys věděl!“ Zahoupala jsem mu před tím překvapeným ksichtem mini kabelčičkou, a spokojeně přivřela oči. Co už jsem však nečekala, že mi ji ten kašpar jedním rychlým pohybem sebere. No ano. Normálně mi ji ukradnul, a ještě se tak spokojeně usmál. Ten grázl zasranej!

„Okamžitě mi ji vrať!“ vřískala jsem jak smyslů zbavená. „Ta je moje.“

„A tady se, slečno Isabello, šeredně pletete. Tu věc jsem koupil já. Je moje!“

„Jasně! Klidně si ji narvi do chřtánu, ale to co je uvnitř je mé!“

„Už není,“ odbyl mě najednou klidně a rozešel se směrem ke stolu.

Tak to ne!

Vrhla jsem se na něj doslova jak divoká šelma. Chtěl mi vzít jediné, co mě spojovalo s domovem, a to já nemohla dopustit. Skočila jsem mu na záda, a díky sukni mu jen visela pověšená na krku, ale stačilo to. Snažila jsem se ho totiž přidusit. Teď by se mi hodily milované rifle.

Ten zlodějskej křupan to asi nečekal, takže se nejprve lekl, a až pak se mě snažil zbavit. To už jsem ho ale solidně škrtila. Kabelka padla na parkety a já se zaradovala. Plán fungoval. Nevěděla jsem však, že to bude jen chvilkové veselí, protože pan Masen mě ze sebe prakticky serval. Trhala jsem mu přitom jak pačesy, tak sako. Já ti ukážu, jak se rvou ženský, ty- ty prevíte pošahanej!

Edward nadával a poprvé jsem ho slyšela i klít. V očích mě už štípaly neodbytné slzy, prozatím však zůstaly uvnitř slzných kanálků. A dobře dělaly! Ten parchant mě samozřejmě čapnul za ruce a scvakl mi je do jedné svojí. Zadkem jsem narazila na kraj stolu a strachy se málem orosila. Měla jsem sukni a on byl o moc silnější. Co když to opravdu není takovej slušňák, za jakého se dělá? V hlavě mi rezonovala jediná věc: nemám šanci. Rovnou jsem se mohla rozloučit s mobilem, a zbytkem jistě taky… A nerozbrečet se pro mě teď bylo přímo nadlidské úsilí. Spojení s domovem jakoby se vzdalovalo. Pohled mi musel nepatrně zvlhnout.

„Proč jsi to udělala?“ Koukal mi nevěřícně do očí.

„Taky bys bránil jedinou věc, která ti v životě zůstala, ne?“ chrčela jsem skrze stažené hrdlo a třásla se jak pokálený ratlík na dešti.

„Ano, ale… nesnažím se ti je odcizit. Všechno ti zase vrátím, až se uklidníš. Teda uklidníme.“ Vysvětloval nakřáple, zatímco mi hypnotizoval chvějící se rty. Nasucho jsem polkla. Vím, že mám zkratový mozek a myšlení mu v tom směle sekunduje, jenže… To ten boj, ten za to může. Navnadil mě! A tak se mi hlava automaticky mírně naklonila, a nyní jsem to byla já, kdo nepokrytě pozoroval jeho ústa. Ohryzek mu ztuha poskočil, přesto se k ničemu neměl, nekňuba jeden!

Poposunula jsem ho tedy sama a drze se k němu nalepila. Ústa na ústa, tělo na tělo. Šlo to snadno, když mi nevěznil zápěstí. Edward byl asi hodně překvapený, protože notnou chvíli jen tak stál bez toho, aby mi cokoliv oplatil. A z počátku to bylo nevinné a sladké, to mi však rychle přestalo stačit. Jazykem jsem mu olízla spodní ret a prakticky zaťukala na bránu. A on bez otálení otevřel. Sevření kolem mého pasu zesílilo v momentě, kdy jsem vklouzla dovnitř. Chutnal po mátě a mentolu. Hm… to jsem opravdu nečekala.

Vášeň na sebe nenechala dlouho čekat, takže z prvotního jemného oťukávání se naše jazyky začaly zběsile proplétat. Zuby jsem ho lehce hryzla do rtu a Edward… tuhnul, tentokrát ale na všech správných místech, jak mi němě našeptával neodbytný Eddie na břiše. Přes ty vrstvy zbytečného oblečení bych ho taky nemusela prakticky vůbec cítit, dával však o sobě dost jasně vědět.

Hlad se zmnohonásobil.

Zavzdychala jsem, a opět skončila zadkem na stole a Edwardem drze nastěhovaným mezi nohama. Otíral se mi svým ztvrdlým klínem v rozkroku tak energicky, že to netrvalo ani minutu, a před očima mi vybuchla hustá mléčná mlha a parádní hvězdičky. Bože, ani si nevzpomínám, jestli jsem kdy byla takhle nehorázně vzrušená.

Oddechovala jsem mu s uchem nalepeným na rameni, nosem u krku, rukama na břiše a nohama stále omotanýma kolem boků. A pokoušela se posbírat. Co mě však zarazilo? Místo toho, aby byl Edward nanejvýš spokojený se svým parádním výkonem, ode mě odstoupil, tedy spíš odskočil, a tvářil se jako bychom udělali něco nehorázně špatného. Nepřístojného. Já teď pro něj nejspíš byla zlotřilá siréna, která na moři láká do svých osidel chudáčky námořníky.

Chvíli jen tak koukal s očima nebezpečně vyvalenýma, než se otočil na patě a normálně utekl. Odešel ze své vlastní pracovny, jako bych byla vzduch… A nezapomněl za sebou i zavřít.

Seskočila jsem ze stolu a upravila můj rozhozený a rozcuchaný zjev. Netrvalo mi to dlouho. Horší bylo uklidnit můj sprintující dech. Ten na mě nehodlal počkat ani náhodou. Porozhlédla jsem se okolo, hledajíc kabelku, ale nebylo po ní ani památky. Že by ji odnesl? Aniž bych si toho všimla? Blbost! Musela tu prostě někde být.

Padla jsem na kolena a ohnula se tak, abych viděla až pod stůl. A samozřejmě že byla právě tam. Oddechla jsem si a natáhla k ní ruku. Když se mi konečně prsty podařilo zaháknout alespoň za šňůrku popruhu, nečekaně se rozletěly dveře od pracovny tak energicky, až mě to pořádně vylekalo. Po tom všem, co se tu dělo, jsem nechtěla ty mé půlky špulit právě na majordoma. Kdo ví, jak by to vzal? Už tak jsem pro ně jistě byla zlou svůdnicí, co kolem pana Edwarda spřádá své vychytralé pavučinky.

Šmahem jsem se narovnala, a přitom se parádně praštila o výčnělek desky stolu. Zadunělo to. Auuu!

„Auvajs!“ zahalekala jsem jak na lesy, a lapila tu mou rozbolavělou kebuli do rukou. Jak to, zatraceně, mohlo tak moc bolet, když mám účes vysoký jak Mount Everest? Možná je to vina seskupení těch miliónů sponek, co do mě ta… Gréta zasela!

Zaslechla jsem zděšený nádech a pak si někdo klekl hned ke mně.

„Isabello, jste v pořádku?“ ptal se vážným hlasem ten ňouma. Takhle mě děsit! Já tu dbám o jeho dobré jméno, aby si služební nemysleli, že na něj v kanceláři čekám se zadkem vysoce vyšpuleným k nebi. A on? Mě straší!

„Edwarde? To snad hoří?“ zavrčela jsem popuzeně.

„Ach…, to ne. Omlouvám se, to… jsem nechtěl,“ povídal milým tónem. Zřejmě se i usmíval, ale já se nekoukala. Oči byly totiž plné slané vody, co mi tam bez průtahů hrkla. Pomohl mi zvednout se na vlastní, a opatrně doprovodil až k menší sedačce u okna. Jemně mě na ni posadil a sám si dřepnul. A zas skončil mezi mýma nohama. Tentokrát to však nemělo sexuální podtext.

„Kde jste se praštila?“

„Tady.“ Ukázala jsem na místečko, kde už to skoro nebolelo. „Chceš mi to pofoukat?“ optala jsem se provokativně. Edwardovi se zřejmě vtipkovat nechtělo, a tak se zakabonil.

„Mám zavolat doktora?“

„Cože? Ne!“ vyjekla jsem chvatně. „Jen to ne. Vždyť to nic není.“

„Nevím,“ odpověděl hloubavě, a skoro hypnoticky mě pozoroval. Z té zelené záplavy se mé tělo automaticky uvolnilo. Celé tak příjemně ochablo. „Už ses uhodila dvakrát,“ dodal na objasněnou a z vykání zas přeskočil na tykání. Hezké.

Však já vím, kolikrát jsem se během jednoho dne uhodila, milý Edwarde. Kdybys ale věděl, kolikrát to bylo ještě předtím, než jsme se poznali, pak bys mi žádného doktora volat nechtěl.

„Víš, že máš hrozně hezké oči?“ vypadlo ze mě z ničeho nic, a tak jaksi zmámeně. Nejspíš kvůli otřesu mozku… Ano, tím nárazem se rozhodně musel celý otřást. Chudáček můj zkoušený. Pořád mu dávám zabrat. Edwardovi jak na povel zrůžověly tváře a zrozpačitěl pohled.

„Ehm,“ odkašlal si. „Tohle by měli muži říkat ženám, a ne naopak,“ napomínal mě. Opět. Tak člověk mu tu lichotí, a ten trumbera si bude ještě stěžovat? Ts!

„Sorry no,“ odvrkla jsem dotčeně.

„Prosím?“ Zmateně pozvedl obočí.

„Ale nic,“ vylezlo ze mě zabručením. Naposledy jsem si promnula místečko, kde jsem se uhodila, třebaže dostat se prsty až k onomu bodu přes ty otřesně načesané vlasy bylo nadlidské úsilí. „S takovou mi moc neuronů nezůstane,“ povzdechla jsem si sklesle.

„Jakže? Neuronů? Studujete snad medicínu?“ A zas na mě nevěřícně čučel a… vykal mi. Já se z něj asi brzo zcvoknu.

„Jistě že ne, drahý Edwarde. Co to je neuron, to už vědí pomalu i děti v mateřských školách. To je to nejmenší… Kdybys viděl mládež mého století, asi by tě švihlo. Nejen že někteří ti spratci kouří už od dvanácti, třinácti let, ale oni už i v těch letech získávají první sexuální zkušenosti. Já jsem oproti nim zaostalá,“ povídala jsem vážně, a trošku si to přibarvila. Pan Masen nyní seděl na zadku a díval se kamsi do neznáma.

„To je hrozné,“ dodal prostě s tváří staženou v zhnusené grimase. „J-já nevím, co na to říct…“

„Nic.“ Shrnula jsem prostě. Notnou chvíli mlčel, než se konečně zase probral. Vynořil se jistě právě odkudsi z neznáma, když mě pohledem opět přikoval k sobě. Odkašlal si.

„Vidíte, já se vrátil proto, abych se vám omluvil za to, co se tady předtím odehrálo. Nechtěl jsem využít situace, a velice mě to mrzí,“ povídal sklíčeně a vůbec nepřipustil, že to byla právě já, kdo po něm skočil jako první. Gentleman každým coulem. „Pochybil jsem. Zkompromitoval vás a urazil, a tak to musím neprodleně napravit.“ Nechápala jsem co to mele, a už vůbec kam tím směřuje. On se však ze své pozice v sedu zvedl, šáhnul do vyduté kapsy u saka, a pak si hbitě kleknul na jedno koleno. Ne! Vřeštěl můj zděšený rozum a prchal pryč jako by mu za patami hořelo. A to samé platilo o mém srdci. Brali kramle a mě v tom nechali máchat samotnou.

„Isabello Marie Swan, třebaže se prozatím pořádně neznáme, byl bych velice poctěn, kdybyste se stala mojí ženou.“ Znělo to, jako naučená fráze.

„Vezmete si mě za muže?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  DopeStars (03.01.2015 16:52)

Och jaj, to bolo niečo!! A ten koniec... no holt, iná doba

11)  SestraTwilly (02.01.2015 18:16)

A je to tu!!!Gentleman Edward a žiadosť o ruku... Čo všetko spôsobí chvíľka vášne .

10)  kala (25.12.2014 17:40)

Děkuji.

1