26.01.2015 [20:45], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 16×, zobrazeno 3146×

Dámy, tak je to tady. Důležitá rozmluva... :D A nejen o knihách! Pan Masen to prostě jen tak nevzdá. ;)

Také bych chtěla strašně moc poděkovat za tu spoustu komentářů, která se pod minulou kapitolou objevila. Jste moje zlatíčka! Děkuji vám! Moc! :*

„Čínský slovník?“ zopakoval zmateně.

„Ne!“ Téměř jsem to slovo vykřikla. „Chtěla jsem říct, že se mi líbila ta kniha… ‚Pýcha a předsudek‘, kterou jsem už četla několikrát, ale- To víš, zarazilo mě, že máš vedle Austenové i slovníky, když ten Francouzský, Španělský a Italský je úplně na jiném místě,“ povídala jsem s hranou nevinností a zaujatostí. Tušila jsem proč tomu tak je, ale nechápala, z jakých důvodů si Edward schraňuje erotickou četbu, a pak to tak pěkně kamufluje.

„To byly matčiny knihy.“

Odpověděl tím zároveň i na všechny mé vnitřní všetečné otázky. „Aha.“

„Ano, schraňovala je jak oko v hlavě. Nikdy nedovolovala ani služebným, aby pod nimi vytíraly prach, ba se k nim někdo jiný než ona sama přiblížil. Zvláště pak k prvním výtiskům Jane Austenové,“ vysvětloval mi zapáleně. „Proto jsou až na horních policích. Rozhodl jsem se po smrti rodičů nechat vše tak, jak bylo dříve a ctít i matčino přání, aby se jejích knih nikdo další nedotýkal.“

„Och -“ Tak a teď mě donutí, abych na ně víc nešahala.

„To už však neplatí, Bello. Vezmi si vše, co jen budeš chtít,“ začal rychle, když si jistě všimnul mé povadlé tváře.

„Některé z těch knih jsou velmi -“ erotické, „unikátní svazky,“ doplnila jsem chvějícím hlasem a vložila do úst další až pečlivě ukrojené sousto masa.

„Matka byla zarytou sběratelkou prvních výtisků. Otec jí kupoval vše, co si jen zamanula,“ povídal něžným hlasem. „Někdy, když jsem byl ještě malý chlapec, brala mě s sebou do knihkupectví, abych jí pomáhal s výběrem,“vyprávěl teď i s lehkým úsměvem na rtech. „Pouze knihovna v našem městském sídle má i první výtisky, kdežto na venkově, třebaže je tam knih dvakrát tolik, už tak cenné nejsou. Zde je vždy spousta služebných, i proto je těžší krást. Navíc před odjezdem na venkov knihovnu pečlivě zamykám jediným klíčem, který existuje.“

„Rozumím,“ žblebtla jsem rozpačitě. Na jediném klíči jistě trvala bývalá paní domu. Jak jednoduché řešení… „Jistě to byl nápad tvojí matky, že?“

„Ano,“ odpověděl popravdě. „Už mnohokrát v tomto roce jsem však přemýšlel nad tím, že přeorganizuji celou knihovnu. Nemá pořádný řád.“

„Také jsem si všimla, že není seřazena podle abecedy, přesto… Nenacházím v tom zmatek. Naopak se mi líbí tak, jak to je.“

„Opravdu?“ ptal se zaujatě.

„Ano.“

„Tak… možná s tím přeorganizováním prozatím počkám,“ připustil nakonec. Věnovala jsem mu radostný úsměv. Takhle ‚pro teď jen má‘ skrytá sbírka nebude odhalena a já si ji budu moci v klidu přečíst. Konečně troška povyražení.

Pouze v mysli jsem si nad tím plánem zkaženě promnula ruce.

*

Seděla jsem v autě pana Masena mířícího do centra starého Chicaga a nudila se. Připadalo mi, jako bych měla pod zadkem neustále pružící pružiny. Člověk z toho za chvíli měl žaludek vzhůru nohama. Navíc Edward jen koukal z okýnka vozu a mlčel. Musela jsem uznat, že to byl vážně prd model na společníka při cestách. Zarytějšího a mlčenlivějšího chlapa, když sedne do vozu, aby pohledali. Povzdechla jsem si, a tím upoutala jeho pozornost.

„Děje se něco, Bello?“

„Ale nic,“ zabručela jsem.

„Absolutně nechápu, co se stalo. Vypadáš… popuzená? Jiné dámy by byly štěstím bez sebe, že jednou na nákupy, a ty? Tváříš se tak…“ Větu taktně nedokončil.

„Jak? Hm…!“ vyjela jsem zprudka. Neodpovídal, jen se zamračil. „Chceš vědět proč? Protože jen koukáš z okýnka.“ Teď se mu obočí dotýkalo téměř až vlasů.

„A tobě to vadí?“

„Ne,“ štěkla jsem sarkasticky.

„Tak jaký je tvůj problém?“ vyptával se s upřímným zájmem. Povzdechla jsem si.

Edward byl prostě od přírody hodný. Působil tak rovným a srdečným dojmem. Teda až na tu skrytou sexy výbušnou stránku, kdy konečně zahodil tu svoji pečlivou masku odtažitosti a slušnosti, a stal se z něj… doslova divoch. To jsem se pak nestačila divit. Možná i proto jsem nedokázala utišit tu věčnou touhu a chuť jej popuzovat a provokovat. Podle mého názoru jsem tajně doufala, že znovu bouchne, ale už se tak snadno neovládne.

Dodneška jsem se z toho posledního dostaveníčka tak úplně nevzpamatovala, a pravidelně se mi navíc zdávalo o úplně jiném zakončení, než jak to skutečně skončilo. Edward se mi prostě líbil. Nikdo z budoucnosti mě tímhle způsobem neuhranul. Ať už obyčejný muž, nebo ikony modelingu či herci. Nikdo. K žádnému jsem nikdy necítila tuhle pohlcující touhu, jakou ve mně vzbuzoval pouze tenhle kuriózní exemplář. A to bylo víc jak podezřelé.

Možná ‚to‘ co mě poslalo nazpět v čase, tohle všechno tušilo?

„Omlouvám se, Edwarde,“ vylezlo ze mě tichým zpytováním. Nezasloužil si tohle zacházení. Choval se ke mně tak hezky, a když byl tedy raději zticha, tak ať tomu tak je. „Já jen, že… mlčení mě dusí. Vím, že je to jen můj pocit, ale… To je jedno.“ Mávla jsem nad tím rukou. Jen ať už se opět otočí k oknu a hledí ven. Ne na mě.

„Už dlouhou dobu nejsem zvyklý cestovat jinak, než sám,“ spustil omluvně. Kavalír každým coulem. „Vždy se ponořím do myšlenek, které mi obtěžkávají mysl už nějaký ten čas. Je pro mne tak mnohem snadnější najít řešení jistých problémů. Netušil jsem však, že by ti má mlčenlivost mohla býti na obtíž.“

„Ale ne,“ zalhala jsem chvatně. Milovala jsem mluvení a nesnášela ticho.

„Chceš se tedy bavit o něčem konkrétním?“

„Jo,“ vyvalilo se ze mě nezadržitelně. „Na co jsi prve myslel, když jsi koukal z okýnka?“ vytasila jsem se s otázkou. Zarazil se celý překvapený a jen mi odhodlaně koukal do očí.

„To jistě nechceš slyšet,“ odvětil prostě.

„Zkus to,“ nabádala jsem jej euforicky. Jak jinak ho podnítit? „O obchodu? O tvé práci?“ nadhodila jsem to nejrozumnější.

„O manželství,“ odvětil prostě.

„Cože?“

„Ano, přemýšlel jsem nad tím, zda by bylo troufalé ti opět nabídnout sňatek.“

„Jo, to by teda bylo… velmi nesmyslné,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit v jeho starodávném jazyce.

„Nemyslím si,“ oponoval mi. „Tvrdíš mi, že se nechceš stát ničí manželkou a mít děti, protože až se vrátíš do tvého století, pak si tohle všechno necháš za sebou jako takové nepovedené dobrodružství, nemýlím se?“

„Ne, máš naprostou pravdu.“

„Přemýšlela jsi však, Bello, že by se také mohlo stát, že už se domů nikdy nenavrátíš? Co pak?“

„Edwarde! Nechci děti,“ osvětlila jsem mu to, co mě tížilo asi ze všeho nejvíc. „A dřív, teda chtěla jsem říct v tomhle století, se lidé brali jen proto, aby zplodili potomky. Čím víc, tím líp.“

„Co když ti slíbím, že po tobě nic takového chtít nebudu?“

„Nezdá se mi to, víš? Proč bys to dělal? A jak bys to chtěl uhlídt?“ Neexistovala ani televize, která by jej od těchto radostí zdržovala.

„Možná bych měl zkusit být k tobě opravdu upřímný,“ začal přátelsky, ale zachmuřeně. A že mi poví pravdu? Tak to leda prdlajs! Beztak to všechno souviselo s Henrym. Chtěl mu jistě ukázat, že si mě vezme, aniž by mě prvně dostal ten ulísaný knírač. Jinak to ani být nemohlo. Pomsta za Amelii? „Doháníš mě k šílenství, Bello!“ vyhrkl hned na to hlasem tak napěchovaný čímsi horkým, že zas úplně ztratil tu svoji pevnou zeď pěstěné morálky. A pak mi opožděně došlo, co to vlastně povídal.

„K šílenství? Já?“

„Ano.“

„Uznávám, že někdy mě baví do tebe rýpat, Edwarde, ale nemyslím to zle.“ Můj společník se zatvářil zaraženě.

„Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že -“ odmlčel se a chvíli němě hloubal s pohledem však stále zavěšeným v mojí tváři. Jako by v ní snad hledal odpovědi? „Věř mi, Bello, těžko se mi to vysvětluje. Prozatím se mi nic podobného jaktěživ nestalo. Být v tvé blízkosti mi činí jisté, řekněme, fyzické a psychické problémy.“ Jak?

„Cože?“ Edward si prsty pravé ruky nervózně bubnoval do stehna, a tvářil se jako by jej rožnili za živa.

„Je to pro mne velmi obtížné, vyjádřit se tak, aby tě to nepobouřilo,“ doplnil.

Netýrala jsem ho, tedy fyzicky rozhodně ne. Psychicky možná maličko, ale rozhodně ne tak, abych mu tím nějak ubližovala. Měla bych se bránit těm jeho sprostým nařčením! Vždyť- V tom momentě se mi však z ničeho nic restartoval mozek a vše dostalo ty správné obrysy. On to myslel úplně jiným způsobem!

„Ty mě chceš?!“ vyšlo ze mě jak rána bičem. Rychle a přesně. A podle Edwardova obličeje i bolestně. „Jako muž ženu?“

„Ano,“ pověděl jasným hlasem, až se mi příjemně stáhl podbřišek. Tak přece jen…

„Proto si mě chceš vzít?“ ptala jsem se dál.

„Nejen kvůli tomu,“ bránil se. „Jsi krásná, když chceš i milá bytost, Bello. Oplýváš inteligencí, jakou bych u ženy dnes těžko hledal, a mně se to, na rozdíl od mých soukmenovců, líbí. Přitahuje mě to,“ prozradil váhavě. „Nemluvě o… ehm,“ odkašlal si, „o tvém těle,“ dodal příliš rychle. Srdce se mi hlasitě rozbušilo. „Nevím, jestli tě ke mně poslala prozřetelnost osudu, ale ty, Bello, jsi vše, co bych si v budoucí choti kdy mohl přát. Přítelkyni, milenku, rádkyni a spoustu dalších vlastností, jimiž ty disponuješ. Ovšem jsi také velmi prostořeká, ale… zbožňuji to, je to velmi osvěžující a -“ odmlčel se na vteřinku, než zas spustil. „Jako by se uskutečnil jeden můj sen,“ zakončil pak prostě. Měla jsem pocit, že ho ani přes to zběsilé bubnování mého srdečního svalu nemůžu slyšet, bohužel tomu tak ale nebylo. Zaslechla jsem každé slovíčko.

„Edwarde,“ načala jsem větu, ale netušila, jak ji vlastně dokončit. „Víš, chápu tě. Ty mě taky… to… přitahuješ,“ přiznala jsem váhavě. Sice to už musel tušit, ale proč mu to neříct narovinu? „Věř mi ale, když ti říkám, že jednou děti chtít mít budeš. Nehodíme se k sobě,“ pokoušela jsem se ho přesvědčit o zcela zřejmé pravdě.

„To si nemyslím. Proč bys jinak skončila na mých pozemcích?“

„Náhoda,“ stála jsem si za svým.

„Ne. Osud, Bello,“ oponoval mi zarputile.

„S osudem běž do- “ Včas jsem se zarazila. Zase tak roztomile nakrabatil obočí.

„Bello?“ nadhodil mile, naprostý opak mé pobouřené tváře. „Nech si to projít hlavou, ano? Slíbíš mi to?“

„Dobře, Edwarde, ale nemyslím si, že bych změnila své rozhodnutí.“

„Uvidíme,“ zakončil sladce, a právě v okamžiku, kdy auto zastavilo. „A nyní jdeme nakupovat.“

Následovala jsem jej plná rozporuplných myšlenek. Pokud by děti opravdu nechtěl, pak bych to přece jen mohla zkusit, ne? Až se dostanu, tedy pokud se ještě někdy dostanu, do mé doby, pak by logicky žádné manželství s Edwardem neexistovalo. Pravdou bylo, že se mám nyní dobře jen díky štědrosti a dobrotě pana Masena. Kdybych skončila kdekoliv jinde, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo.

Hezky jsem se na Edwarda usmála, zatímco mě doprovázel k prvnímu obchodu. Oplatil mi pozvednutými koutky a dokonce na veřejnosti. Dušička se mi šťastně zatetelila. Jakmile jsme však vešli do krámku, který rozhodně malý nebyl, spokojená nálada vyvanula. Hned se k nám přiřítila prodavačka. Před tím mi však Edward stačil povědět, že tohle by měl být obchod s nejmodernějším oblečením v celém Chicagu. Mělo tu být vše. I spodní prádlo a boty.

„Dobrý den, máte přání?“ přivítala nás menší a jemně zavalitá osoba.

„Dobrý den,“ oplatil slušnou frázi Edward. „Mohu vám tady nechat slečnu Isabell, aby si v klidu a soukromí vyzkoušela a vybrala vše, co si jen bude přát?“

„Ovšem, pane Masene,“ odvětila spokojeně žena po třicítce. Jistě už v duchu přepočítávala peníze.

„Zajdu si zatím do banky, a později se vrátím, ano?“ promlouval teď opět ke mně. Jen jsem mu to pokorně odkývala. „Dobrá tedy. Vyberte si vše, co se vám bude líbit, Isabell.“ Rozloučil se tím, že mi dal polibek na čelo, a prodavačky tak překvapeně zalapaly po dechu. Pak už ho najednou nikde nebylo. Poprvé jsem dostala ochutnat, jaké to může být, když zůstanu sama. V rukou cizích osob. Samozřejmě, že až tak úplná pravda to nebyla, protože díky věhlasu pana Masena, se ke mně prodavačky a krejčová chovaly s velkou úctou. A nejraději by mi vnutily i celý krámek.

Alespoň jsem se konečně dozvěděla, co se kam nosí a jak se to nosí. A co se příští rok očekává. Se spodním prádlem to však bylo složitější. Krejčová mi nakonec vzala míry (tady jsem se opravdu styděla) a s tím, že když nechci nosit korzety, měla bych pod tím mít alespoň nějakou náhražku, protože prý s tak pěkně plochým břichem jej ani nepotřebuji. Pak mi navrhla něco jako hezkou košilku. Spokojeně jsem jí to odkývala. Přišlo mi to jako top s knoflíčky vepředu, jemným řasením přes prsa a dvěma širokými, hedvábnými ramínky. Přislíbila, že zhotoví pouze jednu v smetanové barvě a pošle mi ji, a pokud se mi bude líbit a sedět, udělá mi jich podle přání. Souhlasila jsem a rovnou i navrhla, jestli by mi nemohla ušít něco, co se velmi podobalo mým kalhotkám z budoucnosti. Nechtěla jsem to sice tak vykrojené, ale i tak na mě ta osoba podivně koukala. Přesto svolila i s tím. V tomto případě jsem ji však poprosila hned o pět kusů. Dohodli jsme se. Na všem i na materiálech.

Nakonec to byla velmi milá osoba. Myslela jsem starší krejčovou, ne prodavačky.

Z obchodu jsem odcházela s několikero šaty, šněrovačkami, spodničkami, bombarďáky (třebaže už nebyly tak strašné jako ty, co koupila Gréta), dvěma klobouky, párem bot a kdo ví čeho dalšího. Nejvíc jsem se však těšila na dodávku. Edward se nepřestával tak potutelně culit ani v okamžiku, kdy za to platil jistě pěkný majlant. Šofér pak vše naskládal do kufru auta a vrátil se na své místo.

„Byla jsi se vším spokojená, Bello?“ ptal se mě stále usměvavý Edward.

„Ano, i když tě to nejspíš muselo stát peněz a peněz,“ postěžovala jsem si na to, co mě pálilo na dně žaludku. Nebyla jsem zvyklá žít jako vydržovaná panička. Od mých čtrnácti let jsem se o sebe musela víceméně starat sama.

„Nebavme se o penězích, já… jen upřímně doufám, že sis koupila vše, co tvé srdce žádá,“ pověděl až příliš mile. Tváře mi v odpovědi zrudly.

„Ano,“ pípla jsem téměř neslyšně.

„To je dobře,“ hlesl rozechvěle, načež si hlasitě odkašlal. „A teď z jiného soudku. Nemáš hlad, Bello?“

„Ani ne.“

„Myslel jsem, že bychom mohli povečeřet v jedné z restaurací, ale pokud preferuješ pohodlí domova, pak se můžeme vrátit,“ dával mi na vybranou.

„Můžu to nechat na tobě, Edwarde?“

„Ovšem,“ pousmál se. „Jamesi, zabočte prosím na třicátou sedmou, pojedeme ke Třem růžím.“

„Ano, pane,“ ozvalo se uctivě z místa řidiče.

Jestli tohle nebyla pohádka a Edward princ na bílém koni, pak už vážně nevím…

Za co jsem si tohle všechno vlastně zasloužila?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  kala (30.01.2015 16:13)

Krásná kapitola. Děkuji.
Mamimka...
Jsem moc zvědavá na další kapitolu...
Co ty na ně chystáš u Tří růží

14)  Dennniii (29.01.2015 15:58)

čínský slovník...

Skvělá kapitola, už se moc těším na pokračování. Zda se, že se ti dva konečně začínají aspoň trošičku sbližovat.

8)  DopeStars (27.01.2015 09:46)

Tak toto sa mi fakt páčilo! Tak som dúfala, že Edward bude mať tušáka o tých knihách a nakoniec to jeho maminka! Ale čo sa čudujeme, my ďaleko neodskočíme, že? ... super kapitola, a čo sa mi páčilo, tak to Edwardovo priznanie, ach aj ja chcem takého gentlemana!
Teším sa na ďalšiu časť!

3)  SestraTwilly (26.01.2015 22:06)

Že by Edward netušil o obsahu knihy? Neviem,neviem...ale na druhej strane je vytrvalý a páči sa mi,že to s tým manželstvom nevzdáva .A rozhodne štedrý.

2)  emam (26.01.2015 21:29)

To jsou mi ale věci Slibně se nám to vyvíjí. A co řekne Eda, až se dozví o zálibě své matinky?

1