02.02.2015 [18:15], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 16×, zobrazeno 3532×

Mezi Edwardem a Bellou se situace konečně lehce mění. Zdánlivě však klidná cesta zpátky, nebude ani trošku klidná...

RoPa - tobě moc děkuju za úpravy a opravy! :*

Zpátky z restaurace - tedy slovo restaurace bylo v této době značně nadnesené, spíše to byl takový příjemný hostinec s výborným jídlem, založený Italskými přistěhovalci - jsme se vraceli v přímo nekřesťanskou hodinu. Tedy ne pro mě, ale pro Edwarda, který se tvářil značně nesvůj a z okýnka auta obezřetně pozoroval zšeřelé okolí, zřejmě ano.

Musela jsem přiznat, že jídlo bylo opravdu celkem dobré. Jako předkrm malý masový koláček, a jakási placička se sýrem a salámem, co se dost okatě podobala pizze, třebaže bez rajčatového protlaku, ale kdo ví, jestli už tenhle druh jídla vůbec existoval. Hlavní chod byl nejspíš kus roštěné s maštěnými brambory, lépe to popsat ani neumím. K tomu dva, tři poháry červeného vína, které teda nestálo za nic, a Edward se na mě celou dobu díval dosti pohoršený, jak hbitě jsem tu otravnou žízeň hasila. Nakonec mi nechal víno vyměnit za vodu, drzoun jeden! A celou hostinu jsem zakončila velkým kusem jablečného koláče.

Domů jsme se vraceli v té samé herce, která nás do města i přivezla. Jak mi Edward vysvětlil, byla to limuzína. Daimler Limousin, tmavě červená nebo spíše vínově červeno-fialová. Čerstvý kousek, zakoupený pár měsíců nazpět, než jsem se u něj prý objevila. Tahle kára se dost podobala kočáru jen bez koní, a při pohledu zepředu (nebo vlastně z jakékoli strany) jsem měla pocit, jako bych koukala pod trenky Robokopovi. Však to bude ještě nějakou dobu trvat, než na trh vyrazí kvalitní auta se špičkovou karoserií, a ne tyhle… rozsypané kukačky.

„Nečekal jsem, že bychom U třech růží mohli zůstat déle jak hodinu a půl,“ stěžoval si už nejméně po třetí můj otravný společník, a do saka opět mechanickým pohybem zastrčil ty svoje placaté hodinky na řetízku.

„Uklidni se, Edwarde,“ napomenula jsem jej s nervy na pochodu. „Vždyť je sotva osm, ne?“

„Ano, ale -“ Zastavila jsem ho zvednutou dlaní.

„Ale nejsme manželé ani snoubenci,“ papouškovala jsem po něm větu, kterou vypustil z těch svých krásně vykrojených úst, jež nehyzdil žádný knír, už nejméně dvakrát. „Však já vím, už jsi mi to pověděl, a dokonce víckrát jak jednou,“ postěžovala jsem si. Proč chce mermomocí tohle hezky strávené odpoledne a večer pokazit?

„Zkompromituje tě to,“ stál si za svým mezek jeden paličatej.

„Nechtěl jsi náhodou říci, drahý Edwarde, že tento incident bude spíše poskvrnka tvé image perfektní a dokonalé partie pro všechny nezadané slečny v okolí?“ dobírala jsem si jej, protože mě začínal už vážně štvát. Dokonce tak moc, že mi málem začalo tikat v oku. „Jak už jsem ti jednou vysvětlila, já se vdávat nemíním, takže mě žádné pomluvy absolutně nezajímají.“

„Isabello,“ zavrčel, „sama víš, že mě nikdo jiný nezajímá. Chci si vzít tebe,“povídal tím svým smyslným barytonem, „a ne žádnou poslušně vychovanou dámu mého století s vysokým věnem,“ zakončil blahosklonně. Cože? Měla to být jako urážka? Takže jsem snad šunt? Bez peněz a neurozená? Z uší mi teď nejspíš sršela pára! „Kdybys nebyla zbytečně tvrdohlavá, tohle nás již nemuselo zajímat.“

„Prosím?!“ štěkla jsem pěkně nahlas. Jen ať se poměje i ten vepředu! Edward se vztekle zamračil, a naštvaně zavřel okénko mezi námi a řidičem, které pak ještě zatáhl černou záclonku.

„Mírni tón, prosím,“ nabádal mě.

„Tebe si nikdy nevezmu, Edwarde!“ vyhrkla jsem rozhodně. A myslela jsem to smrtelně vážně, teda v tenhle určitý moment. „Nikdy! Takového prkenného chlapa by doma nechtěla ani žena dřevorubce. Navíc jak jsi velmi šikovně naznačil, nemám věno a nejsem ušlechtilého původu, jako například arabský plnokrevník, takže to absolutně nepřipadá v úvahu, abychom se my dva někdy vzali!“ chrlila jsem jedovatě. Všechny ty věty ze mě vylétávaly jak jiskry z ohně. Edward se s každým dalším slovem kabonil čím dál víc, až se začal tvářit jak zkoušený masový vrah. „Navíc, abych to uvedla na pravou míru, drahoušku,“ povídala jsem povzneseně, „tak rozhodně nemíním kupovat zajíce v pytli, aby mezi námi bylo jasno!“ zakončila jsem s triumfálním pohledem do míst, kam si Edward jistě přál, abych se mu v podobné situaci vůbec nekoukala.

Tu brunátnou v obličeji jsem jistě nemohla připisovat studu pana Masena. Ne, nejspíš se mě chystal zakousnout!

„Isabello!“ zasyčel mé jméno s jistou dávkou divokého vzteku, který mu šlehal i z očí. „Takže v tom to celé tkví? Zajímá vás pouze jak… jsem obdařený?!“

„Mimo jiné,“ zakončila jsem jako by nic, a vyhlédla z okýnka. Jenomže oddech mi jistě neměl být dopřán, protože pan Masen mě neurvale chytil za loket, abych byla nucena se po něm opět podívat. Což já nakonec taky udělala. Běsnil, a ve tvářích už byl celý svítivě červený.

„Tak mi tedy osvětlete, co dalšího vás zajímá?!“ vyprsknul hned na to, co mi pustil ruku.

„Hele, nechci urazit tvoji ješitnost, Edwarde, ale prostě se vdávat nemíním! Nemluvně o tom, že kdybych tedy musela, jistě si nevezmu chlapa, o němž ani nevím, jestli nám to pak bude v posteli klapat, chápeš?“ rozpovídala jsem se.

„Myslím, že jsem porozuměl,“ dodal s odstupem.

„Navíc jsem ateistka, zatraceně! Copak chceš ženu, která nevěří v Boha, ale na UFO jo?“ domáhala jsem se odpovědi. „Věřím, že mimozemšťané existují, jako si to myslí jeden z nejchytřejších mozků planety, Stephen Hawking, který se vlastně ještě nenarodil, ale… to je jedno. Ty stejně nevíš, o čem tu mluvím, protože lidé v tvé době netuší, že by život na jiných planetách, nebo v jiných galaxiích mohl vůbec existovat.“ Edward už však nekoukal na mě, nýbrž z okna. V tichosti jsem si povzdechla. Ach jo, jak nesnáším uhádané ovzduší. Kde se to všechno tak najednou pokazilo? Ještě v hostinci bylo vše v nejlepším pořádku, Edward byl dokonce vtipný, a když jsme zůstali o samotě, tykal mi, ale teď?

Vydržela jsem sotva dvě minuty v tom dusném tichu. Sedět naproti Edwardovi a jen pozorovat jeho osobu, jak zarytě mlčí a kouká jinam, se nedalo vystát. Položila jsem mu dlaň na koleno, a on sebou překvapeně škubnul. Pak se konečně zase podíval mým směrem.

„Omlouvám se, Edwarde,“ vypálila jsem pravdivě. Bylo mi to všechno líto. Měla jsem ho ráda, a tak mě skutečně mrzelo, že jsme takhle rozhádaní. Zvlášť po tom všem, co pro mě udělal. Co mi koupil, a jak hezky se ke mně choval, i když nemusel. Stáhla jsem ruku, protože Edward se tvářil jako bych mu snad do těla pouštěla jed, a povzdechla si. „Nechtěla jsem tě urazit,“ špitla jsem smutně, a raději se narovnala a přerušila oční kontakt.

„Také se hluboce omlouvám,“ pověděl po další minutě hrobového ticha. Překvapeně jsem se po něm ohlédla. Ze srdce mi spadl doslova balvan gigantických rozměrů, když jsem spatřila klidný obličej pana Masena. Automaticky jsem se usmála a on udělal to samé, pozvednul koutky.

„Na tu tvoji otevřenou výřečnost si stále ještě zvykám,“ nadhodil hezky. „Takže…“ načal, ale nedokončil.

„Copak?“

„Říkal jsem si, tedy přemýšlel jsem nad těmi tvými slovy. Zda by tedy bylo rozumné, abychom… Netuším, jak vysvětlit, co mám na jazyku, abych tě neurazil, Bello.“

„Zkus to?“

Edward však už nemluvil, jen zaujatě koukal. Rty pevně semknuté, obočí stáhnuté, na tváři přemýšlivý výraz. Pak ke mně zdráhavě natáhnul rozevřenou dlaň. Netušila jsem, co chce, přesto jsem mu tu mou položila nahoru. Třeba si chtěl potřást rukou na znamení jakési dohody? Co mi však nepřišlo na mysl vůbec, že by si mě mohl přitáhnout k sobě a posadit na klín. Což se stalo.

Překvapeně a zároveň mírně vyjukaně jsem na něj pohlédla, že si něco tak odvážného vůbec dovolil! Co to mělo znamenat? A k tomu všemu vypadal dost rozhodnutý.

„Ach Bello,“ vydechl nakonec něžně. Hypnotizoval mi přitom ústa. „Ty nemáš nejmenší ponětí, jakou nade mnou máš moc. Vždy jsem se dokonale ovládal, v jakékoli situaci! Při každé příležitosti a s každým! Tobě však odolat nedokážu. Nevím proč tomu tak je, ale již pouhý fakt, že si se z ničeho nic objevila právě na mých pozemcích, je jasným důkazem… Jsi vše, má drahá, co jsem kdy chtěl,“ dodal na objasněnou. „O čem jsem tajně snil.“ Zasekl se mi dech. Úplně. Koukala jsem mu do očí a v hrudníku mi chaoticky mlátilo nad tím sladkým vyznáním.

„Edwarde- “ Zastavil mě prsty na mých ústech. Chtěla jsem pouze povědět, že opravdu netuším, co na to říct. Nedávalo mi smysl nic. Proč jsem se zjevila právě v tomto století, a právě u něj? Vždyť cestování v čase bylo nemožné. Tak… o čem to tedy vypovídalo? Edwarda jsem znala chabé dva týdny, ale i přesto mě u sebe celou dobu nechal, a nic za to na oplátku nechtěl. Jeho charakter byl prostě od přírody ušlechtilý. I já sama přemýšlela nad tím, co by se mohlo stát, kdybych se už zpět do mého období nedostala. Jenomže obrat jej o možnost mít děti? Nebylo to vůči němu fér. Nejspíš bych měla odejít, a nechat Edwardův život zas takový, jakým býval před mým objevením. Jedině tak bude mít možnost se jednoho dne oženit a zplodit potomstvo.

„Bello, nehádej se protentokráte, ano?“

Souhlasně jsem to odkývala, přestože já se dohadovat rozhodně nemínila. Ty dva prsty na rtech mě tak krásně hřály a zároveň i příjemně elektrizovaly. Chuť, pootevřít rty a jazykem je ochutnat, jsem však udolala. Užívala jsem si intimní chvilku s Edwardem, kdy se opět překonal. Z toho odtažitého a prkenného páprdy tu byl mazlivý, něžný muž. Lákal mě do krajin neznámých, neprozkoumaných a hlavně dalekých. Bála jsem se. Nikdo nikdy neměl na mou osobu podobný vliv. V jeho blízkosti bylo jednoduché zapomenout na cokoli. V Edwardově náručí mi bylo jednoduše nádherně. A především jsem pociťovala bezpečí, tenhle dlouho ztracený pocit. Když pak Edward nahradil prsty na mých ústech těmi svými, měkkými a hladovými, ocitla jsem se v nebi. Voněl a chutnal úžasně. Pro mě byl… perfektní.

Zprvu líbal opatrně a něžně. Jen lehounké oťukávání. Nebyla jsem zvyklá na takové nevinné pusinkování. Zřejmě však nestačilo ani cudnému panu Masenovi, protože se po jemném chvilkovém nájezdu opravdu prudce rozjel, a bez zaváhání mi jazykem vklouzl do úst. Mazlili jsme se pouze tímhle způsobem. Jinak to ani přes tu hordu oblečení nešlo. Držela jsem jej za tváře, abych mu mohla být co nejblíže, a on mě - bohužel dost mravně - objímal okolo pasu. K ničemu víc nezašel, přesto… Zkrátka (i přes ty vrstvy spodničky, bombarďáků a horní sukně) jsem měla pocit, že dole cítím někoho navíc, což mě pořádně nažhavilo a uvádělo do euforického stavu.

Třeba tentokrát necouvne?

„Edwarde,“ zasténala jsem, zatímco mě k sobě přitiskl těsněji. „Znamená to tedy, že…“

„Hm,“ zamručel mi do rtů a vtiskl ještě jednu cudnou pusu na ústa. Pak na nos, víčka, čelo… A pokračoval. Nezastavitelně mi sázel polibky po celém obličeji, a ty měkké, jemné rty se mnou dělaly divy. Takže když se po chvíli odtáhl, vzmohla jsem se jen na protestné zabručení. „Drahá Isabell, ty nejsi z této doby, tudíž dokážu pochopit tvé chování. Byl bych však rád, kdybys i ty vzala v potaz, že já nejsem takový, jací jsou muži tvého století.“

„Já- to chápu,“ pověděla jsem lehce sklesle. Zase se z toho pokouší vybruslit, a jistě se mu to i podaří. Nemohla jsem ho ale nutit k něčemu, co bylo proti jeho zásadám a morálce. Později by mi to třeba dal sežrat i s naturáliemi. Ne, ne. Navíc my dva prostě nešli dohromady.

„Myslím, že jsi nepochopila,“ oponoval mi tichým melodickým hlasem, který hladil. Po celém těle. Všude. „Dříve jsem se striktně zdržoval jakéhokoli intimního svazku mezi mužem a ženou, třebaže dnešní doba si již nevýslovně žádá, aby muž vstupující do manželství už zkušenosti ohledně tohoto aktu měl. Přesto bylo mým přáním, aby k prvnímu spojení došlo až po svatbě. Amélie však mé plány svojí odpornou zradou zmařila. Dodnes mám pocit, že jsem se na ni nejspíše upnul z náhlé ztráty mých rodičů. Předpokládám… nemiloval jsem ji. Jinak bych jí nejspíš podobný čin byl schopen i odpustit. Netuším. S tebou, Bello, je to jiné. Každopádně jsem se žal pokusil utopit v otcově skotské, což se mi i podařilo, netušil jsem však, že se ještě téže noci vydám do ulic hledat -“

„Co?“ Povyražení? Nejspíš špatně položená otázka. „Koho…?“ optala jsem se zdrženlivě, ačkoli odpověď se mi přímo nabízela. Zářila do tmy jak obrovský neon. „Prostitutku?“ dodala jsem nakonec. Edwardův pokleslý, provinilý pohled mi vše důležité prozradil. Jen jsem nechápala, proč se za to stydí. Že by od ní něco chytil?

Tak proto se tolik zdráhá?

„Ano, vydal jsem se do nejznámějšího nevěstince ve městě. Samozřejmě jsem si vybral jen to nejlepší, co nabízel. V alkoholovém oparu bylo snadné nepřemýšlet nad následky. Říkám ti to vše z toho důvodu, že před tebou nechci mít žádná tajemství, Bello.“

„Aha, tak se stalo, no… Nebudeme z toho dělat drama, co říkáš?“ pokusila jsem se ho povzbudit. „V téhle době, jak už jsi poznamenal, se panenství očekávalo pouze od ženy. Důležité je, Edwarde, že jsi nic- nechytil,“ vylezlo ze mě vědoucně, třebaže jsem tušila velký kulový.

„Nechytil? Ne, nepřivedl jsem ji do jiného stavu.“ Protočila jsem oči. Na téhle úrovni si asi nikdy neporozumíme…

„Myslela jsem, že je štěstí, že tě ničím nenakazila. Co já vím? Syfilis? To je ta nejznámější pohlavní choroba, na kterou si z historie pamatuju.“

„Ke všem mým smolným skutkům, v tomto směru jsem byl šťastlivec. Nehodí se, abych zacházel do detailů, ale věř mi, když ti říkám, že jsem naprosto zdráv,“ pyšnil se směle. Bylo na něm znát, jak jej těší fakt, že jsem ho neodsoudila. Ono to jednoduše nešlo. A pak tu taky byla jedna věc…

„Edwarde?“

„Ano?“

„Co jsi myslel tím, když jsi říkal, že se mnou to je jiné?“ nadhodila jsem šeptem stále pohodlně opřená a sedící v jeho náručí.

Tak jak se vám líbí vývoj situace? ;)

Emily C. Mowmary - BC bych ráda dopsala. Doufám jen, že dřív nebo později mě zase chytne ta správná nálada. :) Děkuji!

Taky chci moc poděkovat za úžasné komentáře k minulé kapitole. Když potřebuji trochu nakopnutí k dalšímu psaní, vracím se k nim a čtu si vaše postřehy atd... Jste úžasné, a ještě jednou Vám za to, že se zdržíte k napsání kometáře, děkuji! A především jedné dušičce, která mi jednou napsala nádherný email k Houslistce! :) Ty víš...

A jen bych ráda dodala, že Edward skutečně o zálibě své matky nic neví.  Není upírem, tudíž nemá přečtené všechno. Navíc miloval svou maminku, a tak ctil i její přání.

Tady vám přidávám pár obrázků oblečení z roku 1905, které nakoupila Gréta Bells, abyste měli nějakou představu. V příští kapitole přidám pár kousků, co si zase nakoupila sama Bella. Budete se mít na co těšit... ;)

A tady je ten slavný volánkový župan... :D

Daimler Limousine 1905

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  kala (06.02.2015 18:04)

Miluji tvé povídky. Každá kapitola mi na tváři vykouzlí neskutečně nablblý a nepřítomně zasněný výraz. Těším se na další kapitolu.
Jsem zvědavá, co jí na tu otázku odpoví. Jestli jí začne vysvětlovat, že ji by si vzal i jako použité zboží... (Zatím je bez věna a bez původu...)

Děkuji Kikktetko, že jsi tu, že zase píšeš s publikuješ.
Děkuju

7)  emam (02.02.2015 22:48)

ODměřený gentleman si ji posadil na klín? To vypadá, že se to pěkně zvrhne

4)  SestraTwilly (02.02.2015 21:22)

Ono sa hovorí,že protiklady sa priťahujú.A týto dvaja presne potvrdzujú toto príslovie .No zdá sa,že papuľnatá Bella začína mäknúť a škrobený Edward začína podliehať jej svojskému šarmu a postupne zahadzuje zábrany .Veľmi dobre to píšeš,vždy netrpezlivo vyzerám kapitolku a už teraz sa teším na ďaľšiu
PS:tie fotky dobového oblečenia si vybrala výborne.Mňa vždy zaujímala historická móda,tak som sa pokochala.

1