10.11.2010 [17:15], Kamikadze, ze série Forever with you, komentováno 6×, zobrazeno 2632×

„Jsi nervózní?“ zeptala se mě Jane a prohlížela si moje svatební šaty. Už zítra. Už zítra se stanu jeho manželkou. Dohodli jsme se, že si necháme moje příjmení. Marcus žádné neměl a tak chtěl to moje. Řekl, že se raději bude jmenovat Delario, než tím neosobním, falešným, co měl v dokladech.

„Ani ne. Nejspíš si to ještě pořádně neuvědomuju,“ odpověděla jsem jí popravdě a podívala se ven z okna. Někde v tom lese byl Marcus a ostatní chlapi. Říkali tomu „rozlučka po Cullenovsku“. Podle Carlislea jen vybraný jídelníček. Takže šelmy. Upřímně jsem litovala Edwarda. Zbožňoval pumy, ale tady by nenašel ani její chlup. Natož tak pumu samotnou. Leda v zoo.

„Počkej ráno,“ postrašila mě a napodobila můj pohled. Venku byl i Tobias.

Stejně je to zvláštní, že nám všem dovolili tady „přespat“. Inffera dokonce ustájili v jedné z původních koníren. Radši jsem nechtěla vědět kolik to vlastně stálo. Štvalo mě, že všechno šlo z Marcusovy kapsy, ale moje finance by nestačili ani na ty šaty. Neustále mě ujišťoval, že pro něj ty peníze nic neznamenají. Za těch tři tisíce let, co je na světě, už stihl našetřit obrovskou sumu a teď ji jen rozšiřoval. Štvalo mě to i tak. Nikdy jsem nepatřila k těm, co by se nechaly vydržovat svým manželem. Hned jak to půjde, najdu si nějakou dobře placenou práci.

„Tady jste. Už se čeká jenom na vás!“ vpadla do dveří Emma a s pomocí Cadal nás obě vytáhla z pokoje. Dole, v hlavním sále uspořádaly holky velký holčičí mejdan. Dokonce s pitím. Pro Cam, Emmu a Cadal bylo nachystané červené víno. Pro zbytek medvědí krev. Ale bavily jsme se krásně. I když nám chyběli Ness s Jacobem a malou Issie. Podle zpráv, co jsme měli se nějaký tamní vlk do Issie otiskl a nedokázal se od ní byť jen na chvilku odtrhnout. Takže museli fofrem vyřídit pas, ale zítra dorazí určitě.

Každá z holek, vdaných, samozřejmě, dávala do placu historky ze svých líbánek.

Zjistily jsme, že Edward se o Bellu tak bál, že se s ní zpočátku ani milovat nechtěl. Při popisování některých Belliných sváděcích praktik jsem se jeho výdrži divila. A stejně ho nakonec dostala. A přivezla si Nessie jako suvenýr.

Esmé popisovala, jak romantické líbánky pro ni Carlisle nachystal. Prý nechal naplno projevit svou povahu alá gentelman sedmnáctého století. A navíc jí koupil ostrov. Tomu se říká dárek.

Alice nám vyprávěla, jak z ní Damien pokaždé všechno strhal. Na Esmé odjížděla s šesti kufry a vrátila se jen s jedním. A to byl plný jen do poloviny.

Camilla nám zase řekla, jak byl Jasper zaražený z toho, co chtěla na líbánkách provádět. Myslel, že když je těhotná... To že v tomhle stavu byla celý předešlý měsíc mu nedošlo. Když mu to ale náležitě vysvětlila bylo po problému. A když pak vyprávěla jak hezky se o ni staral, nebo jak nadšeně poslouchal srdíčka Emmy a Jasona vzdychaly jsme blahem. Všechny bez vyjímky.

Ale nejvíce zážitků měla Rose. Podle toho, co jsem pochopila, se s Emmettem brali každou chvilku. A každou chvilku potřebovali novou postel. Už jen proto měli od Esmé zakázano používat pro své hrátky tu vilku na ostrově. Zbytek ostrova jim byl plně k dispozici. Takže nás poznámka, že Edward se taky neudržel a urval čelo postele dostala do křečí.

Později přišly na přetřes naše dosud nesezdané páry. Z Cadal i Emmy vylezlo, že svoje poprvé už mají za sebou. Obě nejdřív se strachem hleděly na Camillu, ale ta si jen povzdychla. A znovu je upozornila, že na babičku se ještě necítí. A Emmě doporučila, aby to neříkala Jasperovi, pokud o svou lásku nechce přijít. Stejně nechápu, proč by mu to mělo u Emmy vadit a u Jasona ne. A pak že kluci nejsou ve výhodě.

„Hele, a co ty a Tobias?“ obrátila se Cam na Jane.

„Je skvělej,“ hlesla a zasněně se podívala do zdi. Zamilovaná až po uši.

„A jéje, tady nám v tom někdo lítá,“ pronesla Rose a drcla do Jane, aby se probrala.

„Co? Přišla jsem o něco?“ vyjekla vyděšeně a rozhlížela se. Vybouchly jsme smíchy, jak na nás zírala.

„To nic, jen si nám trošku zasnila,“ mávla Camilla rukou a koukla z okna.

„Hele, rozednívá se. No, myslím, že je nejvyšší čas začít chystat nevěstu. Navíc kluci sem za chvilku dorazí. A Marcus tě nesmí vidět minimálně do obřadu,“ oznámila mi a už mě tahala nahoru do pokoje.

„Ale já ho chci vidět, aspoň na chvilku,“ škemrala jsem o pár minut později. To už jsem je slyšela i já. Nedlouho poté dole bouchly dveře. Camilla mě jen zatalčila hlouběji do židle a nesmlouvavě zavrtěla hlavou.

„Žádný úlevy. Uvidíš ho až u oltáře. A zavři oči,“ rozkázala a nachystala si stíny, tvářenky, tekutý make-up, sypký pudr, různé řasenky a spoustu jiných propriet. A tak jsem seděla a poslušně natáčela hlavu, mrkala, zavírala oči, otevírala oči a otáčela se v židli. Ani bych neřekla, že uplynuly dvě hodiny.

„Teta Evelyn!“ zavřeštěla malá Issie a nadšeně se ke mně rozběhla. Vzápětí se ve stejných dveřích objevila její matka.

„Ne, ty zůstaneš tady,“ houkla ještě ven ze dveří a zavřela.

„Je horší než svízel,“ zavrčela tiše a usmála se na mě.

„Teda, tobě to sluší, a to na sobě ještě nemáš šaty,“ složila mi poklonu a objala mě.

„Jsem ráda, že jste dorazili,“ oplatila jsem jí objetí.

„Jo, to já taky, ale radši bych byla, kdyby Tom zůstal v rezervaci. Si připadám, jako bych měla děti dvě. Nehne se od ní na krok,“ postěžovala si a hodila zlým pohledem ke dveřím.

„Tak ho vem dovnitř, aspoň ho poznám,“ poradila jsem jí. Do toho všeho vpadla do pokoje Alice.

„Cam, nádvoří je nachystané, ulička taky, kluci drží Marcuse v pokoji, mermomocí chce k Evelyn. Obleky mají na sobě, takže už zbývá jenom Inffero,“ vyhrkla jedním dechem a zavřela tomu vlkovi před nosem.

„Fajn, pomozte Eve do šatů, pak sem můžete pustit to vlče, co je za dveřma. Hlavně jí hlídejte, ať neuteče,“ poprosila osazenstvo pokoje a zmizela pryč.

„Chvilku počkej, pak tě pustí dovnitř,“ slyšela jsem ji říkat vlkovi.

Pak přišlo to nejtěžší z dnešního dne. Dostat se do šatů. Musela jsem si přidřepnout, aby mi je holky mohly přetáhout přes hlavu a pak se pomaličku postavit. Šaty sklouzly na své místo a Nessie stáhla šněrovačku. Alice mě posadila zpátky do křesla a jala se vytváření účesu. Obdivovala jsem její šikovnost, protože moje vlasy, to byla kapitola sama o sobě. Jenže ona je prostě kouzelnice, takže jsem za chvilku koukala na pohlednou černovlásku s volnějším drdolem, se stříbrnou korunkou ve vlasech, v překrásných šatech a s umělecky nakresleným obličejem.

„Ahoj, já jsem Evelyn,“ natáhla jsem ruku k zrcadlu, „a ty jsi kdo?“ zeptala jsem se svého odrazu a rozesmála tak holky. Kývla jsem na Nessie a ta pustila dovnitř vlče. No wau. Fešák, blesklo mi hlavou a usmála jsem se na něj. Issie se k němu rozběhla a skočila mu do náruče. Tom ji chytil a zazubil se na ni.

„Tome, tohle je Evelyn, naše nevěsta. Eve, Thomas, syn Sama alfy z La Push,“ představila nás Ness navzájem. Natáhla jsem k němu ruku a on ji stiskl.

„Máš páru, na člověka,“ poškádlila jsem ho a stisknutí mu oplatila. I pod jeho mahagonovou kůží bylo vidět, jak zbledl.

„Vy taky, na upíra,“ odpověděl mi stejně a párkrát protáhl prsty.

„Neboj, žádný jsem ti nezlomila, a tykej mi, nejsem o moc starší než ty“ ujistila jsem ho a znovu se podívala do zrcadla. Měla jsem tendenci šaty neustále uhlazovat.

„Sluší ti to,“ pochválil můj vzhled a dál se věnoval Issie. Zkoumavě jsem si ji prohlídla. Je to zvláštní, ten její růst. V necelých třech letech vypadala tak na osm, možná devět. Ale vůbec jí nevadilo nechat se nosit na rukou. A Tomovi evidentně vůbec nevadilo sloužit jí jako nosič. Tak mladej a už podpantoflák.

„Ježiš, navlečte ho někdo do smokingu, ať nedělá ostudu“ zavyla Camilla, sotva vešla do dveří.

„Na, obleč si to,“ houkla Alice na Toma a podala mu oblek. Zašklebil se na nás, ale poslechl a v koupelně se převlékl. Cam mezitím pomohla do šatů Ness i její dceři. Pak se rychle oblíkla sama a nechala Alice, aby jí vykouzlila něco ve vlasech. Nalíčit se každá nalíčila sama, krom Issie, samozřejmě. Takže když Tom vešel zpátky do pokoje, klesla mu čelist. Tolik holek v šatech pohromadě snad ještě ani neviděl.

„Evelyn? Jsi to vůbec ty?“ ozvala se od dveří Jane. Otočila jsem se na ni a usmála se. V těch družičkovských šatech jí to nehorázně slušelo.

V závěsu za ní vpadl do dveří Demetri.

„Sakra, vy se mi tu slejzáte jak švábi na pivo,“ zaklela jsem tiše a koukla jsem ze dveří. Nikdo jiný už tam nestál. Ani ten, koho bych si tam ze srdce přála.

„Hele, Dimko, foť to, tohle se každý den nevidí,“ houkla na našeho dvorního fotografa Camilla. Ten se zhostil své úlohy naprosto bezchybně a každou chvilku lítaly blesky foťáku.

„Dobrý, to stačí,“ utnula jsem ho po dobrých deseti minutách a přešla k oknu. Měla jsem krásný výhled na vyzdobené nádvoří. U oltáře už stál kněz a přecházel sem a tam s mobilem v ruce. Pokrokový.

„Holky, vy jste opravdu kouzelnice,“ poznamenala jsem k těm dvěma a dál koukala ven.

„Díky,“ ozvala se Cam a postavila se vedle mě. Z druhé strany se přidala Alice. A odtáhly mě od okna pryč, protože uličkou k oltáři šel Marcus s Carlisleem. Šel mu za svědka, stejně jako mě Esmé.

„No tak, vždyť mě nevidí,“ zakňourala jsem a snažila se dostat zpátky. Neklaplo mi to. Obzvlášť, když se Nessie postavila na moje původní místo a mávla ven.

„Kouká se sem. Máš smůlu,“ vyplázla na mě jazyk.

„Je nejvyšší čas,“ pronesla Camilla a otevřela mi dveře. Stejně jsem vyšla až poslední, ostatní mě normálně předběhli.

„Demetri, ty se jdi postavit na svý místo, a nezapomeň vyfotit Eve na Ferdovi, ať má nějaký hezký fotky v sedle. Alice, prosím tě, postav tam ty synky do latě, vlče, ty jdi místo a zůstaň, Nessie najdi si někde Jacoba, Jane, Issie, vy taky víte co máte za úkol,“ rozkázala nám všem velitelka. Tom na ni zavrčel. A Cam se na něj sladce usmála.

„Já se bojím, že to zkazím,“ kuňkla Issie a přitiskla se ke své mámě.

„Neboj, vezmu tě za ruku a půjdem spolu, jo?“ usmála se na ni Jane a nastavila dlaň. Issie se rozzářila a chytila se jí. Není to krásný, mít dvě družičky?

„Evelyn, pojď se mnou,“ vzala mě Cam za ruku a odvedla ke stájím. Emma stála před vraty a na vodítku držela překrásně nazdobeného Inffera. Černá srst se mu blýskala, i když bylo slunce za mraky, hříva a ocas pečlivě rozčesané, bílá podsedlová barokní dečka, bílé uzdění i s poprsním řemením a sedlo se stejnými výšivkami, jako jsem měla já na šatech.

Emma odvedla Ferdu k historické rampě pro nasedání dam a já se přeopatrně posadila do sedla. Přes speciální sedlovou hlavu jsem přehodila pravou nohu a co nejelegantněji se uvelebila v bočním sedu.

„Víš kdy máš vyjet?“ zeptala se mě Cam a předala mi otěže.

„Jo, zhruba v polovině toho, co bude Edward hrát. Klusem dojet k uličce, zastavit, počkat až přijde Alec a podrží Ferdu. Felix mi pomůže ze sedla a doprovodí k oltáři,“ odříkala jsem jí to, jako naučenou básničku. Zazubila se na mě a spolu s Emmou se vydali na své místo.

A bylo to tady. Přesně, jak Jane říkala, začala jsem být nervózní. Asi mi konečně docházelo, co se vlastně děje.

Pohladila jsem Ferdu po krku a zašeptala mu, aby mě v tom nenechal. A Edward začal hrát. Málem jsem zaspala svou chvíli. Ale pobídla jsem Inferra včas. Ten jen naučeně vyklenul krk a vklusal na nádvoří. Zastavila jsem přesně na konci uličky a usmála se na čekajícího Felixe a Aleca. Druhý jmenovaný podržel Ferdu, Felix mi pomohl ze sedla a vydal se se mnou po bílém běhounu. Jane a Issie v závěsu za námi.

Už od té doby, co se jsem se nohama dotkla země, jsem měla oči jen pro něj. Stál u oltáře s Carlislem po boku a oči mu přetékaly láskou. Pod tíhou toho pohledu se vytrácely veškeré mé pochyby. Tohle bylo naprosto správně.

Proklínala jsem Edwarda kvůli pomalému rytmu hudby, chtěla jsem stát vedle Marcuse a dívat se mu do očí zblízka. Naštěstí, i tahle ulička měla konec. Když jsme k němu došli, chytil mě Marcus za ruku a nádherně se usmál. Pro tenhle úsměv bych klidně vraždila.

„Jsi překrásná,“ pošeptal mi a otočili jsme se ke knězi.

Jeho řeč kolem mě plynula jako voda, nevnímala jsem ho, stejně jako své okolí. Hlavní byl Marcus. To slůvko, to ano, které vyslovil s pýchou a hrdostí pro mě znamenalo všechno na světě. A taky to, že se musím soustředit. Řada byla na mě.

„Ano,“ odpověděla jsem knězi zřetelně a stiskla Marcusovi dlaň.

„Z moci mě svěřené, Vás prohlašuji mužem a ženou, smíte políbit nevěstu,“ ukončil farář svou řeč a pokynul Marcusovi. Ten se svého úkolu zhostil naprosto dokonale. Od sebe nás dostalo až Janenino decentní zakašlání.

Otočili jsme se k rodině a ta propukla v jásot. A pak někdo pustil ty bílý ptáky. Nikdy bych neřekla, že je uvidím letět takhle rychle. Asi bych se ale neměla divit, vzhledem k naší skupině „lidí“. Oproti nim, ten kněz se zdál naprosto v pohodě. Podezřívala jsem Jaspera, že ho uklidňoval svou mocí.

Všichni nám gratulovali, Demetri fotil jak zběsilej a obřas plynule přešel v oslavu.

Konalo se i klasické sundávání podvazku a házení kyticí. Vůbec jsem se nedivila, když kytku chytila Jane. Podvazkem Marcus hodit odmítl. Ten si chtěl nechat.

Vypadáš šťastně,“ broukla jsem Marcusovi při novomanželském sólu. Jen se na mě usmál a vystřihl se mnou otočku vystřiženou z romantických filmů.

„Jsem šťastný,“ odpověděl mi s úsměvem, ale pak se zachmuřil.

„A co ty?“ zeptal se mě opatrně. Podívala jsem se mu zhluboka do očí a jeho rty se opět rozšířily.

„Ta nejšťastnější,“ šeptla jsem a položila hlavu na jeho rameno.

„Tak to jsem rád,“ řekl tiše a přitáhl si mě blíž k sobě.

Den pomalu přešel ve večer a začalo se stmívat. Tancovala jsem snad s každým, krom našeho fotografa.

„Hele, odhoď tu věcičku a pojď si zatancovat,“ usmála jsem se na Demetriho a položila mu ruce na ramena. Podíval se na Emmu, jakoby čekal na souhlas.

„Jen běž, nevěstu přece odmítnout nemůžeš,“ pousmála se a převzala od něj foťák.

„Tak co, jak je paní Delario?“ zeptal se mě, když jsme spolu kroužili po parketu.

„Já ti vlastně ani nevím, nejspíš mi to ještě nedochází,“ pokrčila jsem rameny.

„To příjde,“ poznamenal a vysekl další otočku. Najednou se Dimko zarazil. Vypadal, že slyší něco, co já ne.

„Tohle její lezení do hlavy nesnáším,“ broukl si pod nosem a odtančil se mnou ke kraji parketu. Tam už stála Camilla a netrpělivě podupávala nožkou.

„Je čas,“ oznámila mi, chytila mě za ruku a odtáhla pryč.

„Zakryj náš pach,“ rozkázala a vláčela mě chodbami hradu. Poslechla jsem ji, ale nedalo mi to a musela jsem se zeptat proč.

„Pamatuješ si na tradici únosu nevěsty?“ zeptala se mě a ďábelsky se zachechtala. Jo, pamatuju, ale opravdu ji nemám ráda.

„Tohle si obleč,“ hodila po mě nějaké oblečení a zavřela dveře. S povzdechem jsem si triko a černé džíny oblíkla.

„Polez, musíš zmizet dřív, než si Marcus všimne, že chybíš,“ houkla na mě a dostrkala mě až k branám. Stálo tam černý auto. A v něm Mathyas.

„Ahoj nevěsto. Dělej, nasedej,“ usmál se na mě a nastartoval. Motor auta tiše zapředl.

„Povol trochu štít a nech za vámi stopu,“ poradila mi ještě Camilla a vydala se zpátky na oslavu.

„Tak polez, musíme zmizet,“ zazubil se na mě a ukázal na sedadlo vedle sebe. Ušklíbla jsem se, ale poslechla.

„Mimochodem, gratuluju,“ zazubil se na mě a rozjel se pryč.

„Nemůžeš pustit nějakou muziku? To ticho mi začíná lízt na mozek,“ poprosila jsem Mathyase a hodila po něm štěněčím pohledem.

„Jo jasně, promiň,“ usmál se na mě omluvně a pustil přehrávač. Znělo to jako stará keltika, ale ten jazyk jsem neznala.

„Je to česká skupina, jestli tě to zajíma. Camilla ji zbožňuje, jmenují se Asonance,“ vysvětlil mi, když viděl můj zvídavý pohled. Asi se na ni budu muset Cam zeptat. Ta řeč se mi líbila.

„A sakra, už ho máme za zadkem,“ zasakroval Mathyas o chvilku později a přišlápl plyn až k podlaze.

„Hele, přeměň se do bojový podoby. Tohle bude škaredá bouračka a v tamtom ti pak nebude moct utrhnout hlavu,“ poradila jsem mu s úšklebkem. Tenhle nápad s únosem se mi ani za mák nelíbil. Vím, co si Marcus zažil s Didymé a tohle bylo jako otvírat staré rány.

„To není blbej nápad,“ zabručel si Mathyas pod nosem a já znovu žasla nad těmi jejich tesáky, to už se snad ani jinak nazvat nedalo.

„Ježiš, co to do něj vjelo?“ zahučel, když v bočním zrcádku zahlédl Marcusův obličej.

„Už jednou byl ženatý. Zabili ji,“ vysvětlila jsem mu v rychlosti a koukla se na kraj lesa po pravé ruce.

„Proč mi to ksakru nikdo neřekl?“ zaklel nahlas.

„Zastav a zmiz do lesa, já už ho uklidním,“ navrhla jsem možnou variantu. Podíval se na mě jako na blázna.

„Si jako myslíš, že mu to takhle usnadním?“ zeptal se mě s úšklebkem a prudce vybral zatáčku. Jenže Marcus už byl blízko a chytil zadek auta. To se otočilo proti směru hodinových ručiček a bokem se zastavilo o strom. Mou stranou.

„Ty máš štěstí, že jsem nezničitelná, teda, pokud to auto nezačne hořet,“ houkla jsem na Mathyase, „a teď padej do toho lesa,“ dodala jsem ještě a doslova ho vykopala z auta.

„No, myslím, že tě poslechnu,“ oznámil mi. Před autem se odnikud zjevil Marcus a opravdu se netvářil přívětivě.

„Na mě nekoukej, můj nápad to nebyl,“ zahučela jsem, když Mathyas zmizel a Marcus nevěřícně zíral na mě. Pak jsem se rozhlídla po autě a uvažovala, kudy ven. Skrz moje dveře to nešlo, ty byly zapasované do stromu spolu s polovinou sedačky. Přes dveře řidiče taky ne, tam totiž byla zapasovaná palubní deska a Mathyasovo sedadlo. Takže jsem byla uvězněna v prostoru metr na metr.

Polekaně jsem nadskočila, když se ozvalo tříštění skla a zasypaly mě střepy. Pak mě uchopily dvě ruce a vytáhly mě ven a přivinuly do náruče svého majitele. Lísala jsem se k němu jako mazlivá kočka.

„Řekneš mi, kdo tohle všechno spískal?“ zeptal se mě po chvíli naprostého ticha.

„Myslím, že ne, mám totiž Camillu ráda,“ broukla jsem omámeně a vzápětí se chytila za pusu. Já mu to prozradila!

„Proč mě to jen nenapadlo,“ pronesl a tiše zavrčel. Pohladila jsem ho po tváři a přitáhla si ho blíž.

„Je to tradice,“ broukla jsem tiše a zlehka ho políbila.

„A tebe by napadla nějaká pitomá tradice, když Cam přiletěla doprostřed davu a vyděšeně nám oznámila, žes zmizela?“ zeptal se mě naštvaně a vyhrabal z kapsy telefon. Vztekle vytočil číslo a přiložil si ho k uchu. Jasper to na druhé straně zvedl téměř okamžitě.

„Vyřiď laskavě svojí drahé manželce, že tohle ji nezapomenu,“ zavrčel vztekle a s mobilem mrskl o strom. V kapse zazvonil ten můj. Nedalo mi to a musela jsem se rozesmát.

„Ano Cam?“ usmála jsem se na Marcuse, když jsem přijala hovor.

„Hele, řekni mu, ať se nevzteká, nebo ti prásknu, kam že to pojedeš na líbánky,“ řekla do telefonu sladkým hláskem.

„Mimochodem, na letišti už čeká Demetri i s vašimi kufry,“ dodala ještě a vyčkávala na Marcusovu reakci. Na povrchu byl naprosto klidný, ale znala jsem ho až moc dobře na to, abych věděla, jak uvnitř vře. Natáhl ke mně mlčky ruku a já mu podala telefon.

„Mám ho ráda,“ upozornila jsem ho ještě.

„Cam, děkuju za nádhernou svatbu, ale ten konec být nemusel. Bál jsem se, že ji dostal Aro,“ řekl do telefonu naprosto klidným hlasem, položil to a stejně klidně mi ho podal. A pak praštil do toho stromu, o který bylo opřené auto.

„No tak, vždyť se nic nestalo,“ šeptla jsem mu konejšivě a pohladila ho po zádech.

„Já vím,“ povzdechl si a přitáhl mě k sobě. A to jsme prosím ještě pořád seděli na kapotě.

„Měl jsem strach, že mi tě Aro vzal,“ zamumlal a tvrdě přitiskl své rty na ty moje. Cítila jsem v tom polibku jeho zoufalství i strach. Odtrhla jsem od něj a vzala jeho nechápavý obličej do dlaní.

„Myslím, že je nejvyšší čas odjet na ty líbánky. Zoufale potřebuješ přijít na jiný myšlenky,“ vysvětlila jsem mu a seskočila z kapoty auta. Mathyas se o něj pak postará.

„Máš pravdu,“ přitakal Marcus, seskočil vedle mě a ruku v ruce jsme se rozběhli směrem k letišti.

Jak Cam slibovala, Demetri stál vedle auta a vyhlížel nás.

„Kde jste? Letadlo za chvilku startuje,“ vyjel na nás sotva jsme k němu nenápadně doběhli. Usmála jsem se na něj a sledovala, jak Marcus vytahuje z kufrů naše doklady, letenky a zbytek tam nechává. My s sebou nebereme kufry?

„No počkej, a co s tím zbytkem?“ zeptal se ho Dimko a ukázal na plně naložené auto.

„Můžeš to odvézt zpátky,“ pokrčil Marcus rameny a chytil mě za ruku.

„To nechápu,“ zavrtěl Dimko hlavou a usmál se na mě. Vyškubla jsem se Marcusovi a objala Demetriho.

„Já to taky nechápu, buď v klidu,“ šeptla jsem mu do ucha a odstoupila od něj.

„Užijte si to tam,“ popřál nám a nasedl do auta. Stihla jsem mu ještě zamávat, než jsme se s Marcusem museli rozběhnou k letištnímu portálu. A pak už jsme jen nastoupili do letadla a vzlétli.

„Ty mi opravdu neřekneš, kam letíme, že?“ zeptala jsem se a nenápadně setřásla z vlasů další střípky skla. Naštěstí jsme letěli první třídou, takže letušky dělaly, že nevidí.

Marcus se místo odpovědi jen zazubil a zakroutil hlavou.

„Připomeňte mi někdo, proč jsem si ho brala,“ zamumlala jsem si pod nosem a uklidila hromádku střepů na prázdného kelímku od pití. Lidi, já to pití musela vypít!

„Lituješ toho?“ ozvalo se vedle mě zkroušeně. Vyhrabala jsem se ze svého sedala a sedla si mu obkročmo na klín.

„Marcusi, ty víš, že toho nelituju ani v nejmenším,“ vysvětlila jsem mu zřetelně a přitáhla si jeho rty k polibku. Je to nádhera být novomanželka.

„Canada?“ zeptala jsem se Marcuse, když jsme prošli turniketem letiště a hledali volný taxík. Marcus se na mě jen tajemně usmál a nasedl do auta. Řidič nás odvezl k nejbližší půjčovně aut, tam jsme vystoupili, Marcus zařídil auto a jeli jsme dál. Dlouho. Asi po dvou hodinách jsem slyšela podivné hučení. Jakoby padala spousta vody z hodně velké výšky.

„Co je to?“ zeptala jsem se Marcuse.

„Niagárské vodopády. Pojedeme kolem,“ pousmál se na mě a volnou rukou mě pohladil po tváři. Vykulila jsem na něj v úžasu oči.

„Ještě nikdy jsem je neviděla,“ hlesla jsem a otočila hlavu směrem ke zvuku. Dojeli jsme k nim za další půl hodinu. To byla velká spousta vody. A hodně velká výška. A nádhera. Nikdy jsem neviděla nic, co by se jim jen zdaleka podobalo. A pak jsme jeli dál.

„Zajedem se na ně podívat,“ slíbil mi a pokračoval v cestě. Projeli jsme další dvě města a vjeli do lesa. Pak jsem ho uviděla. Jako bych se ocitla v osmnáctém století.

„Vítej u mě doma,“ pošeptal mi Marcus a jemně mě postrčil ke dveřím. Tohle nemusel dělat dvakrát. Téměř okamžitě jsem byla uvnitř. S vykulenýma očima a otevřenými ústy jsem se rozhlížela kolem sebe. Marcus mezitím zavřel dveře a došel až ke mně.

„Koupil jsem to tady v roce 1789. Občas jsem si od Volterry potřeboval odpočinout,“ vysvětlil, objal mě zezadu kolem pasu a položil si hlavu na moje rameno.

„Je to tady nádherné,“ hlesla jsem a dál koukala kolem sebe. Všechno bylo vkusně zařízené. Nechyběla ta nejmodernější technika a elektronika, ale skvěle sladěná s historickým rázem domu.

„Naposledy jsem tady byl pár dní před tím, než jsi se objevila v mém životě. Nebyla tady ani elektřina,“ uchechtl se a vedl mě domem. V každém pokoji se našlo něco, co mi ze rtů vytáhlo okouzlený povzdech. Ta atmosféra tady nejen dýchala. Ona tady žila. A my dva jsme byli její součástí.

„Tak proto jsi pořád mizel,“ došel mi po chvilce význam jeho slov.

„Hm, lítali jsme sem s Alici každou chvilku. Ještěže mají ten vrtulník,“ přitakal a otevřel poslední dveře. Ložnice. Jen při pohledu na postel jsem si připadala jako v pohádce. O zbytku vybavení radši ani nemluvím. A pak mě vyvedl na balkón a ukázal daleko před nás. Kam oko dohlédlo byla vidět jen voda. Přímo za domem jsme měli jezero. A až sem byl slyšet hukot vodopádů, ovšem jen pro uši upíra. Ten zvuk krásně uklidňoval.

„Myslím, že už chápu, proč si sem jezdil odpočívat,“ broukla jsem a opřela se o něj.

„Jsem rád, že se ti tady líbí. Bál jsem se, že ti to nebude připadat dost vhodné na líbánky,“ přiznal se mi. Jen jsem se usmála.

„Vždyť mě přece znáš. Zbožňuju staré domy a historii,“ pousmála jsem se a dál pozorovala krvavý západ slunce. Občas se naše okolí rozzářilo, to když paprsky slunce zabloudily na naši kůži. Najednou mi zavrněl mobil a oznámil příchozí zprávu.

„Ježiš, to si nemůžou dát pokoj?“ zavrčela jsem pro sebe a vylovila telefon z kapsy. Demetri. Odemkla jsem klávesnici a přečetla si textovku.

„Na mailu máme fotky,“ oznámila jsem Marcusovi, mobil vypnula a dala ho zpět do kapsy.

„Chceš se na ně podívat?“ zeptal se mě a otočil mě k sobě. Pohled mi padl na jeho rty. Zakroutila jsem hlavou.

„Zrovna teď chci něco úplně jiného,“ hlesla jsem a zadívala se mu do očí. Ty okamžitě zčernaly.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!