11.07.2012 [19:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 7×, zobrazeno 2728×

Obavy

Stala se mým životem. Ten maličký tvor byl pro mě to nejdůležitější na celém světě a celá rodina si toho byla vědoma. Už když jsem ji čekala, zaměřovala jsem se na ni, aby minulost a bolest šla pryč, ale teď, když tu byla a já se jí mohla, dotýkat jsem se na to ani soustředit nepotřebovala. Omotala si mě i celou rodinu kolem svých malých prstíčků, které byly nádherné jako celá ona.

Její zelené oči uchvátily všechny a tak vznikla spekulace, kde se vzaly, po kom je zdědila.  Jediný, koho jsme znali, byl táta. Jeho oči v dobách, kdy byl člověk, byly zelené.

„Není to pravidlo, ale stává se mnohem častěji, že jsou děti po prarodičích. Geny většinou fungují ob generaci. Takže Destiny mohla zdědit Edwardovy zelené oči, protože v jeho genetickém kódu byly zapsané a přes Nessie se dostaly až k ní,“ souhlasil s naší teorií Carlisle. On tu byl doktor, aby věděl, jak to je možné. Když jsem se podívala na tátu, nevypadal moc souhlasně. Ale nic neříkal a tak jsem to nechala být.

V prvním týdnu jsem měla opravdu strach a hned z několika věcí. Jako bych nemohla být chvíli v klidu, když se začalo dít něco krásného.

Nejdřív jsem se bála toho, že se o svou dceru nedokážu postarat, nikdy jsem se nedostala do styku s dětmi, netušila jsem, jak se co dělá. Věci, které jsem o nich věděla, byly buď z hodin biologie anebo televize, víc nic. Jenže mě hned překvapilo, jak málo stačí. Spousty věcí bylo automatických, dělala jsem to poprvé v životě, ale dobře, nikdo mi nemusel radit. Bylo tu pár maličkostí, u kterých mi radila máma s Esme.

S Carlislem jsme se taky pokoušeli donutit mou dceru, aby jedla i něco jiného než krev, ale moc se jí nechtělo. Skoro jsme to do ní rvali násilím, ale musela i lidské jídlo. I když byla víc upír, jak já, pořád v sobě měla i tu lidskou část.

Ale nejvíc ze všeho jsem se první týden bála toho, jak moc rychle Destiny vyrostla. Do týdne vypadala na měsíční miminko a ne týdenní. Vadilo mi, jak rychle se mění a roste, ale zároveň jsem se strašně bála, aby se jí něco nestalo a nebyly s tím nějaké problémy. Rodina mě uklidňovala, že jsem taky rychle rostla, ale já se nedala.

Ukázalo se, že mi je moje dcera opravdu hodně podobná. Podle táty už vnímá jako o hodně starší dítě jako já. A i přesto, že neměla můj dar, dokázala s námi komunikovat podle určitých gest, které jsme se hned všichni naučili.

To, že se budeme po narození dítěte stěhovat, bylo jasné, už když jsme jeli sem. Tady to byla jen přestupní stanice, aby nás bylo víc. Nevěděli jsme přesně, jako to bude. Ale teď už jsme byli všichni jistější a tak začala Esme hledat místo, kde bychom mohli nějakou dobu být. Bylo jasné, že Evropa to nebude ani omylem. Museli jsme se zašít někde tady v Americe nebo Kanadě. Nehledalo se ale tak vlivně, protože si Destiny zamilovaly i holky, a tak jsme tu chvíli chtěli zůstat s nimi.

Čas šel nějak moc rychle, když jsme měli všichni zábavu. Tři měsíce utekly jako voda a Destiny vypadala tak na jeden rok a ne na tři měsíce. Ani trochu se mi nelíbilo, jak rychle mi rostla. Chtěla jsem umět zastavit čas, abych si ji takhle malou mohla užívat mnohem déle. Nebyla jsem jediná, kdo si to myslel, všem se nelíbilo, jak rychle rostla, prý se jim to nelíbilo ani u mě.

Byli jsme na Aljašce o hodně déle, než bylo v plánu, a tak Esme už konečně našla nějaký dům pro nás, kde bychom mohli chvíli žít. Začalo se tedy plánovat. Esme jela s Alice a Carlislem do toho domu napřed. Chtěli tam udělat nějaké úpravy a zabydlet to předtím, než se tam s Destiny nastěhujeme.

Konečně bylo vše v novém domě přichystané a my se mohli stěhovat. Což znamenalo strávit pár hodin v autě. Destiny v autě ještě nebyla, a tak jsem byla celkem zvědavá, jak se jí to bude líbit. Lásku k autům měla v genech, tedy pokud je nepodědila po mámě, ale tu v poslední době auta taky přitahovala.

Carmen, Kate, Irina a Tanya se loučily s malou a nechtěly ji pustit, ani mě ne.

„Čeká tě velká premiéra, princezno.“ Táta ji držel v náruči a usmíval se na ni. „Ne, že to tam dědečkovi poblinkáš,“ ukazoval na ni přísně prstem a snažil se dát důraz na to, co řekl, přitom mu ale koutky cukaly, jak se usmíval. Vykulila na něj oči a pak čapla jeho prst, začala si ho cpát do pusinky. Rostly jí zuby, a tak všechno a především všechny kousala. Ještě víc si ji k sobě přitáhl a dal ji pusu na čelo.

Táta byl z mužského osazenstva jediný, na kom malá lpěla nejvíce a on na ni. Mohlo za to, jak moc spolu byli, protože táta byl pořád i u mě. Hlavně za to mohlo, že chtěl sobě a trochu i mně vynahradit to, na co tu nebyl u mě. V tuhle chvíli jsme já i malá potřebovaly u sebe nějakou mužskou autoritu a toto místo si získal táta.

„Dávejte na sebe pozor, holky. Určitě za vámi v nejbližší době přijedeme,“ objímala mě na rozloučenou Carmen. Krom mě, Destiny, táty a mámy tady už nikdo z rodiny nebyl, už odjeli do nového domova.

Tašky už byly v autě a jen na nás se už čekalo. Malá byl oblečená do jedné ze svých zateplených soupraviček, co holky nakoupily. Není to poprvé, co ji vezmeme ven. Už jsme ji několikrát vzali na procházku. Její oči při tom svítily vzrušením z nového, hodně se jí venku líbilo. Naposledy mě všichni objali a malou poškádlili v tátově náruči.

„Jen co bude první zastávka, budu sedět v zadu u Des,“ vymýšlela hned máma, aby mohla taky být u malé.

„A co já?“ hlásil se hned o práva táta, malou akorát usazoval do autosedačky, co koupil před pár dny, a že mu to trvalo pomalu déle, než Alice koupit spodní prádlo. Všechny prostudoval a vzal podle něj tu nejlepší pro bezpečnost a přitom nejpohodlnější.

„Ty nic. Můžeš se na ni usmívat ve zpětném zrcátku,“ odsekla mu máma se zamračením. Chtěla si taky malou troch užít, protože jsme se o ni nejvíc přetahovali my s tátou. Byla jeho mazlíček. Teď se spokojeně usmíval na batole, co klidně sedělo připoutané v autosedačce a zkoumalo, co se okolo děje.

„Taky bychom se mohli nastěhovat někam jen my čtyři, aby ty hádky o malou nebyly tak velké,“ zakřenila jsem se na ně.  Protáhla jsem se okolo táty k malé a položila na zem za sedadlo řidiče tašku s potřebnými věcmi pro malou.

„To není špatný nápad,“ špitl táta a zvláštně se usmíval a ještě mu jiskřilo v očích. Nejraději by si nás opravdu někam odvezl, aby se o ani jednu z nás nemusel dělit.

„Alice i Esme by vás zabili, když předělávali kvůli malé celý dům,“ připomněla jsem jim jistý fakt. Hlavně by nás ani jeden člen rodiny s malou nikam nepustili. Obešla jsem auto a posadila se na svoje místo dozadu vedl malé. Na chvíli jsem zaujala její pozornost.

Ve chvíli, kdy táta nastartoval, se její pohled stočil dopředu a zkoumala pohledem, odkud ten zvuk vychází. Rozjeli jsme se pomalu, protože jsme nevěděli, jak přesně bude Destiny reagovat. Ale její geny se zapřít nedaly, když se začala tomu usmívat. Jen co se táta dostal na nějakou pořádnou silnici, začal zrychlovat. Stále kontroloval pohledem ve zpětném zrcátku, jak na to malá reagovala. Její úsměv se jen zvětšoval, a tak se mohlo jet rychle jako většinou.

Jenže si držel určitou rychlost a to o dost pomalejší než jindy. Bylo to vážně vtipné, jak milovník opravdu rychlé jízdy, jede pomalu, i když šance, že by naboural, je nulová. Všichni jsem tu malou tak milovali, že jsme dělali vše pro její bezpečí a úsměv, a bylo jedno, jak moc se my sami omezujeme i v tom, v čem bychom se jinak omezovat nenechali.

Povzdechla jsem si, když jsem se na ni podívala, za ty tři měsíce neuvěřitelně rychle vyrostla. Vypadala už na jeden rok a ne tři měsíce, které jí byly. Tolik jsem si přála, aby přestala tak rychle růst. Chtěla jsem si jí víc a déle užívat a ne jen já.

Stočila svůj zelený pohled na mě a šťastně se zašklebila. Napodobila jsem ji a ona se začala neuvěřitelně smát a házet vesel ručičkama, v jedné z nich svírala plyšovou žirafu. Tu dostala od táty a zamilovala si ji, jiného plyšáka tolik nechce jako ji. Alice byla uražená, protože jí koupila krásnou hadrovou panenku, ale ona o ni neprojevila sebemenší zájem.

Auto zastavilo u benzínky, překvapilo mě, jak brzy jsme stavěli. Máma s úsměvem otevřela moje dveře a dala mi jasně najevo, abych vypadla. Dala jsem malé pusu na čelo a přesedla si na přední sedadlo. Táta natankoval a ještě mi koupil čokoládu. Spokojeně jsem si hověla v přední sedačce, ládovala se čokoládou.

Věděla jsem, že vedle Destiny sedí máma, ale přesto jsem své nutkání otáčet se k ní neovládla. Táta se mi smál a tak jsem ho obdařila šklebem.

Po dlouhé absenci pořádného spánku, i přesto, že Des spí celou noc v kuse jako zabitá. Já neodolala a musela jí v noci sledovat, jak spí. A tak jsem během cesty usnula. Byl mi dopřán celkem dlouhý spánek, protože mě probudil táta, až když jsme byli na místě.

„Obě jste spaly jako zabité,“ poznamenala máma, když vyndávala malou ze sedačky, na rameni už měla tašku. Destiny se rozmrzele vztekala.

„Ukaž,“ natáhla jsem ruce pro toho malého vzteklounka. Během chvilky jsem ji uklidnila. Zaměřila jsem svůj pohled na náš nový dům.

Byl hodně podobný těm, kde jsme bydleli předtím, opět v lesích, aby nás nikdo nerušil a my mohli mít soukromí pro upíří záležitosti. Zdálo se mi to nemožné, ale dům byl o něco větší než ty ostatní.  Byla jsem celkem zvědavá na to, jak to vypadá uvnitř.

Rodiče počkali, až se dokoukám, a pak jsme společně šli dovnitř. Všichni se na nás vrhli, aby nás přivítali. Vytrhli mi malou a postupně se s ní všichni vítali. Ta byla pořádně mrzutá a tak se na všechny vztekala, těm to bylo jedno, hlavně když se s ní přivítali. Podívala jsem se na tátu a zeptala se ho v myšlenkách na jasnou otázku.

„Myslela jsem si to,“ kývla jsem na jeho odpověď a šla štrachat do tašky, až jsem vyndala láhev s krví pro malou.

Ukořistila jsem svou dceru zpět k sobě a začala ji krmit. Přestala se vztekat a papala.

„Jdeme na prohlídku domu,“ zatleskala spokojeně Alice. Povzdechla jsem si ale s malou v náručí, která stále pila, jsem se za ní vydala do útrob domu. Byla jsem trochu zvědavá, ale hlavně po té cestě celá polámaná a chtělo se mi stále spát.

Ukazovala na dveře a říkala, kdo tam bude bydlet. Když se konečně dostalo na můj pokoj. Otevřela mi ho, protože moje ruce byly jaksi moc zaplněné hodně cenným nákladem. Vešla jsem do pokoje a pečlivě si ho prohlížela.

„Ehm, Alice, nechybí tu náhodou něco?“ zeptala jsem se jí se zvednutým obočím a čekala na vysvětlení. Stále jsem pohledem procházela pokoj a koukala se po těch kouscích nábytku, co mi tu tak chyběly.

„Nic tu nechybí,“ řekla zamyšleně.

„Kde jsou věci Destiny?“ zavrčela jsem na ni a malá se zaculila.

„V jejím pokoji,“ nadhodila nedbale.

„Jejím pokoji?“ vykulila jsme na ni oči. „Co… ne, to jsme si nedomluvily. Destiny bude se mnou a ne s nikým jiným a už vůbec ne sama,“ začala jsem se pořádně rozčilovat.

„Klid, mamino,“ zasmál se Emmett. Koukla jsem se na něj hodně zlým pohledem.

„Neštvi mě, Emmette,“ upozornila jsem ho.

„Páni, Nessie, ty to rodičovství bereš opravdu vážně,“ řekl s úžasem a pak se začal smát. Než stačil říct něco dalšího, skončil na chodbě vleže. Otočila jsem se na Alice a čekala na vysvětlení.

„Koukni se tam,“ ukázala na jedny z dveří.

„Nehodlám si teď prohlížet šatnu,“ křikla jsem po ní.

„Jdi tam,“ přikázala mi a tak jsem svolila. Koukala jsem se chvíli na ty dveře nedůvěřivě a pak jsem se tedy k nim vydala. Alice mi je zase otevřela a já vešla dovnitř.

Překvapeně jsem několikrát zamrkala, tohle jsem rozhodně nečekala. Za dveřmi byl totiž dětský pokoj. Se vším potřebným, sladěn do oranžovo-žluté barvy. Nad tím jsem se taky pozastavila, čekala jsem růžovou, když to dělala Alice.

„No, vím, že ty i Bella ji nemáte rádi,“ odpověděla na mou nevyřčenou otázku.

Vrhla jsem se k ní a pevně jí objala. Tak, jak mi to dovolovalo držení Destiny.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Pilly (17.07.2012 21:51)

2)  Fanny (11.07.2012 22:21)

Už je to tak dlouho, co jsem setkala s dcerou Nessie v nějaké povídce, že jsem z toho o to víc unešená. Destiny je opravdu úchvatná.

1)  Kamci (11.07.2012 20:07)

1