20.07.2012 [19:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 11×, zobrazeno 2768×

Návštěva

„Jdu jim naproti s malou,“ křikla jsem na Esme do domu, když jsme já i Destiny byly připravené jít ven.

„Vezmi si mobil a buď opatrná,“ objevila se na vrcholku schodiště.

„Budu, babi,“ kývla jsem a šla rovnou do garáže, kde byl zaparkovaný kočárek pro malou. Často jsem s ní chodila ven na procházky po lese a ne jen já. Milovala to venku, tak proč jí to nedopřát. Malé děti by měly být na zdravém vzduchu.

Bydleli jsme tu už něco přes půl měsíce. Carlisle nastoupil jako vždy do nemocnice. Ostatní museli jít do školy, abychom nebyli tak nápadní. Já zůstala doma s malou, protože jsem nechtěla přijít o jediný den bez ní, ani tak dlouhou dobu, jako je trávení času ve škole. Esme pracovala doma, ale hlavně tam byla jako náš dozor.

Šla jsem tou známou cestou ke škole, i když to bylo celkem daleko, ale mně to nevadilo. S kočárkem se běhat nedalo, tak aspoň procházet. Chodila jsem skoro denně za nimi ke škole. Buď nás zpět vezli autem anebo se někdo přidal k pocházce zpět domů.

Pamatuju si první den, kdy jsem přišla, všichni na mě nevěřícně koukali a o to víc, když ke mně přišla rodina a začala si s malou hrát. Podle Emmetta jsem se stala hvězdou školy. A rozbírají, jestli jsem s Edwardem opravdu příbuzná, nebo mám ty vlasy naschvál ve stejné barvě a to dítě je jeho.

Nakonec došli k závěru, že to jeho dítě nebude, protože chodí s Bellou. Celá rodina jsme se bavili tím, co se říkalo, nakonec to Alice nenápadně uvedla na pravou míru.

Dostala jsem se před školu, ještě než byl konec vyučování, a tak jsem došla k Volvu a posadila se na přední kapotu.

„Ne že to na mě řekneš dědovi,“ koukala jsem se přísně na malou a ona se na mě usmívala. „Počkej, nepotrvá to tak dlouho a budeš taky chodit do školy s ostatními. Je to otrava, věř mi,“ mrkla jsem na ni. V ruce držela pevně plyšáka a koukala se na mě.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě nesměle a já se zalekla. Prudce jsem se otočila, abych se podívala, kdo mě ruší, nikdo z rodiny to zaručeně nebyl.

Vedle auta stál kluk. Byl o kousek vyšší než já a to jsem seděla na tom autě. Jasně modré oči si mě prohlížely jako já jeho. Krátké hnědé vlasy, které nebyly nějak zvlášť učesané, ani rozcuchané. Byl pěkný, opravdu pěkný. Široká ramena nasvědčovala tomu, že i pod košilí toho bude hodně na koukání.

„Ahoj,“ špitla jsem a koukla se na malou, která si cpala plyšáka do pusy.

„Ty jsi ta neznámá Cullenová, že?“ zajímal se.

„Jo, mladší dvojče Edwarda,“ špitla jsem a stále se koukala na svou dceru.

„Chodíš sem každý den.“

„Malá potřebuje být na vzduchu a já taky, procházka neuškodí. Chtěl jsi něco, nebo se jen snažíš získat informace pro ostatní?“ otočila jsem se k němu obličejem.

„Jsem Matt,“ natáhl ke mně ruku. Nedůvěřivě jsem se na ni zadívala. „Jen jsem si říkal, že tu asi nikoho neznáš, tak jsem to chtěl zkusit,“ usmíval se na mě mile.

„Renesmeé,“ podala jsem mu ruku.

„Těší mě. Nechtěla by sis někam vyrazit?“

Podívala jsem se na malou a dlouho se rozmýšlet nemusela.

„Nemám čas. Musím se starat o dceru.“

Nezdál se nějak překvapen mými slovy. „Mohla bys ji vzít s sebou.“ Nevzdával se. Překvapeně jsem se na něj podívala, tohle jsem rozhodně nečekala. Tak pěknej kluk, aby se zajímal o holku s tak špatnou pověstí jako já? Sama s dítětem.

„Vsadil ses s někým, nebo chceš informace? Stačí říct a nemusíš hrát to divadélko,“ uhodila jsem na něj. Jiné vysvětlení nebylo.

„Ne, tak to není. Jen procházku po okolí, ukázal bych ti to tu.“

„Já nevím…“ nestačila jsem odpovědět.

„Nessie,“ ozvalo se vedle nás a já polekaně cukla. Stál tam táta.

„Promiň,“ seskočila jsem hned z auta na zem. „Není tam ani škrábnutí, přísahám.“ Začal se mi smát. V tu chvíli se rozesmála i moje dcera, vždy tak na tátu reagovala.

„To je moje holka,“ usmál se na ni a vyndal si ji z kočárku. Matta si nevšímal.

„Zas někdy, Renesmeé,“ rozloučil se Matt.

„Ahoj,“ špitla jsem.

„Kdo to byl?“ zajímal se táta. Podívala jsem se na něj a zamračila se.

„Se svou schopností bys to měl vědět nejlíp.“

„Chci to vědět od tebe,“ usmál se.

„Nechodím na tuhle školu, ale ty bys ho mohl znát. Je to nějaký Matt a zval mě na procházku, klidně i s malou. Asi se vsadil.“ Zakoulela jsem očima. Táta se otočil jeho směrem a zamračeně si ho měřil pohledem.

Ani ne do týdne nás přijeli navštívit Denalijští. Byli překvapeni a unešení tím, jak malá rychle vyrostla. Už vypadala na dva roky, přeci jen ten další půl rok byl na ní vidět. Des si užívala nové zájemce o její osobu.

Šla jsem se ven projít do lesa s malou a Tanya mi s radostí dělala doprovod. Ptala se mě na novinky a tak. Pověděla jsem jí vše ohledně Destiny a naší rodinky.

„A co ty, Nessie? Nějaký zájemci?“ zajímala se.

„Nechodím do školy, jsem doma s Des, takže nemám šanci někoho potkat. A já hlavně ani nehledám, nejdůležitější pro mě je Destiny,“ usmála jsem se na ni. Zvláštně se na mě podívala přimhouřenýma očima. Nic neříkala.

„Jsme doma a umíráme hlady. Destiny je už pěkně nevrlá,“ křičela jsem do útrob domu, jen co jsem vešla. Sundala jsem sobě i malé bundu a pak se vydala z chodby do obýváku s Tanyou za zády.

V půl pohybu jsem se zarazila. Moje pozornost upoutala malá blonďatá holka v černém hábitu, která postávala v obýváku před mou rodinou. Měla s sebou i družinu, ale nebyla jsem schopná vnímat, kdo tu je a kdo ne. Dostala jsem strach, hodně silný a panický. Přitiskla jsem si k sobě svoje dítě a pak se obrovskou rychlostí přemístila za tátu a Emmetta.

„Nessie, to mě ani nepřivítáš? A já se na tebe tak těšila,“ ozval se zlověstný smích, který jsem tak nenáviděla.

„Tomuhle se tak špatně věří, Jane,“ zasyčela jsem k ní a vykoukla zpod tátových zad, malou jsem ale stále schovávala.

„Pořád stejně bojácná. Koukám, už ses stala tatínkovou holčičkou.“ Moje oči se upíraly jen na ni, ovládala jsem touhu ji konečně zabít. Vrčení jsem si ovšem odpustit nemohla a to byla moje první chyba. Malá se jako vždy rozesmála svým krásným smíchem na celý dům. Dokonce i Jane se zarazila a propalovala mě pohledem.

„Kohopak nám tu schováváš?“ zlověstně se usmála. „Ukaž nám tu malou.“ Tohle byl jasný příkaz od Volturriových, který se musel poslechnout. Kývla jsem na Emmetta a ten trochu poodstoupil, aby bylo na mě a Des vidět.

Jane svoje rudé oči zúžila a zaměřila svou plnou pozornost na Destiny. Měla jsem obrovský strach a malou k sobě tiskla. Jedinou jistotu jsem měla v mámě, že drží okolo nás svůj štít, aby Jane nepoužila svou moc.

Najednou se ta malá blondýnka rozesmála na celý dům. Nevěřícně jsem se na ni koukala a ne jen já. Nechápala jsem, co se stalo, když se koukala jen na mě a malou.

„Jsi z Volterry tří čtvrtě roku a už sis našla náhradu za Demetriho?“ smála se.

„Je jeho! Držíte na hradě jejího otce, jako jste to udělali mně!“ prskala jsem po ní a ona na mě vykulila svá kukadla.

„Když je jeho, patří na hrad,“ řekla najednou a já vytřeštila oči.

„Zapomeň na to, Jane. Tohle tě nenechám udělat. Nenechám si vzít to jediné, co mi zbylo. Sebrali jste mi jeho, ale svou dceru vám nedám, nikdy!“ Tiskla jsem si ji k sobě a trochu se její stranou schovala za tátu.

„Je Volturriová,“ usmívala se na mě.

„Co si sakra myslíš? Zničíte mi rodinu, a když ji mám aspoň trochu pohromadě, nakráčíte si sem jako hvězdy a děláte si nárok na mou dceru. Věř mi, nikdo z vás by mě nezastavil při jejím bránění. Takže až tohle uvidí Aro, vyřiď mu, aby na mou dceru zapomněl.“

Celá rodina stála za mnou a tiše dávala najevo, že nás budou chránit.

„Myslím si, Jane, že Demetri by s tím, na co myslíš, nesouhlasil. Kdybys to zvládla, což pochybuju. Ve Volterře by tě sám zabil, tím jsem si jistý. Vím, jaké to je být otec,“ promluvil klidným hlasem táta a já se na něj překvapeně podívala.

Všichni jsme se navzájem měřili pohledy a čekali, co se bude dít. Des je zvědavka jako já a tak vykukovala zpoza jeho zad.

Přitiskla jsem si k sobě malou a schovala svůj obličej v jejích vláskách. Zhluboka jsem se nadechla té krásné vůně, kterou měla. Byla to směsice mé a Demetriho vůně, ale já cítila hlavně tu jeho. Ona si raději všímala mého přívěšku na krku, který se jí moc líbil, a vždy si s ním hrála. Aby ne, když byl od jejího otce.

„Kdo to je?“ zeptala se mě Des a ukazovala prstíčkem na naši návštěvu. Podívala se na mě a čekala na vysvětlení.

„To je návštěva. Staří známí naší rodiny, přišli se jen podívat a zase půjdou,“ pohladila jsem ji po tváři a stále kontrolovala Jane koutkem oka.

„A můžu si s nimi hrát?“

„Ne, Destiny, s nimi si hrát nemůžeš. Až odejdou, budeš si hrát s Emmettem a Jasperem, ano?“ navrhla jsem.

„A dědou!“ zavýskala nadšeně a začala mi poskakovat v náruči. Jen jsem kývla. Hrála si nepřítomně dál s přívěškem, ale očima hypnotizovala naši návštěvu, hlavně ty dva muže schované pod pláštěm. Špulila zkoumavě pusu a koukala se na ně, vypadala legračně.

„Arovi by se líbila. Je kouzelná a opravdu má v sobě i něco z Demetriho. Určitě má i talent,“ smála se Jane.

Najednou se strašně rychle pohnula kupředu, ozvalo se několik zavrčení. Ale to nebylo to, co ji zastavilo. Byl to jeden z těch zamaskovaných upírů. Stál vedle ní a pevně držel její rameno svou dlaní a tím ji nutil zůstat na místě.

Z mé hrudi se ozvalo samovolné vrčení, vrazila jsem malou Emmettovi do rukou a skočila po ní. Jenže si někdo nepřál, abych té malé upírce nakopala zadek. Táta mě chytil a pevně držel.

„V klidu, Nessie. Už nic nezkusí, věř mi,“ šeptal mi potichu. Věřila jsem mu, protože miloval malou jako já.

„Auuu,“ zakřičel Emmett a všichni se za ním otočili. Stál, držel si ruku a nevěřícně se na ni koukal. „Ona mě kousla! To fakt bolí,“ řekl šokovaně. Všichni pohlédli na zem, kde byla Des a usmívala se na nás. Rozeběhla se rovnou k Jane. Vytřeštila jsem oči a chtěla ji chytit, ale nestihla jsem to.

Do náruče si ji vyzvedl ten upír, co zastavil Jane před tím, než skočila. Zalapala jsem po dechu a třeštila oči. Táta mě stále pevně držel a já to nechápala. Cizí upír měl přeci moje dítě u sebe, nevíme, jak dokáže odolat.

„Pusť mě,“ zašeptala jsme k tátovi, ale on mě nepustil. Proto jsem použila svůj štít a odstrčila ho od sebe. Přistoupila jsem k tomu upírovi blíž. Stál a na rukou měl Des a ta si hrála s jeho pláštěm, vypadala spokojeně, to mě trochu zarazilo, bála se cizích lidí.

„Vrať mi mou dceru, prosím,“ promluvila jsem k němu potichu. Zvednul ke mně hlavu, ale neviděla jsem mu do obličeje. Možná bych nebyla tak hysterická, kdybych mu viděla do obličeje.

„Dej mi mou dceru,“ promluvila jsem na něj hlasitě. Třásla jsem se, nevěděla jsem, co můžu čekat, sice Jane zastavil, ale jakou mám jistotu, že ji do Volterry neodnese sám?

Pohladil malou po tváři a pak po vláskách, zkoumavě jsem se na něj koukala. Když udělal těch posledních několik kroků ke mně, stále si ale všímal Des v jeho rukou.

Stáli jsme kousek od sebe, mezi námi byla Des v jeho rukou. Najednou jsem neměla tak obrovskou touhu mu ji vytrhnout. Trochu jsem zaklonila hlavu, abych viděla do jeho obličeje, jenže jsem i tak nic neviděla. Ještě jednou ji pohladil po tvářičce a pak ji cvrnknul jemně do nosu. Destiny se začala smát na celý dům.

Opatrně mi ji předal a já si ji vzala a přitiskla k sobě do náruče. Během toho, co jsem si ji brala k sobě, se naše ruce setkaly, pohladil mě po jejím hřbetu. Lehce jsem se zachvěla a cítila mrazení v zádech, tenhle pocit jsem už dlouho necítila. Nespouštěla jsem z něj oči, když se vrátil na svoje míst.

„Ara bude to dítě zajímat,“ promluvila ledově Jane.

„A já se jí nevzdám.“

„Jdeme!“ zavelela a všichni šli. Ten, který zachránil Des, se ve dveřích zastavil a zamával. Destiny mu taky mávala a pak zmizel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Kamci (22.07.2012 21:41)

tak přemýšlým, kdo jsou ti dva pod pláštěm a že jim zřejmě Edward nevidí do hlavy

10)  tamias01 (21.07.2012 13:44)

Že by se obkevil Demetri to by bylo hezké celá rodina po hromadě, ale bojím se, že zas tak moc lehké to nebude.

4)  Pilly (20.07.2012 22:04)

Nebol ten upír náhodou Demetri? rýchlo dalšiu kapitolu

1)  sfinga (20.07.2012 20:28)

Úúúúú, konečně se to hnulo Jenže ne tím směrem, kterým jsem doufala. Nejprve ve mě zatrnulo, když se objevil Matt a já se bála, že Ness zapomene na Demetriho. A potom ta návštěva, ach jo. Jane je fakt potvora, jasné, že to hned vyslepičí Arovi. Ale, co ten upír, co mu ness neviděla do obličeje... nebyl to... nebyl to Demetri?

1