06.03.2012 [17:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 10×, zobrazeno 2684×

Trochu tréninku a nový nečekaný návštěvník hradu.

31. kapitola – Šťastné shledání? Ani omylem!

„Ještě ses nepoučila,“ kroutil Demetri hlavou a dělal u toho ten hrozný mlaskavý zvuk, jako když se někomu něco nelíbí. Nechápala jsem, co se mu nelíbilo, byla jsem s ním už přes hodinu v tělocvičně a trénovala, bez jakýchkoliv protestů.

Ale asi mu spíš vadilo, že jsem bezmyšlenkovitě šla do boje a nepřemýšlela nad tím. A v tuhle chvíli jsem byla vážně v blbé pozici. Jednu nohu jsem měla vykopnutou nahoře a Demetri ji držel. Sice jsem držela dobře stabilitu, ale stačilo, aby nějak sebou pohnul, a šla bych k zemi.

„Co? Bojuju, ne?“ nechápala jsem a pokoušela jsem se dostat zpět svou nohu. Jen se usmál. Pevně držel moje lýtko u jeho ramene, kam jsem ho vykopla.

„To je ono. Nepřemýšlíš nad tím, jak bojuješ. Kdybys to udělala jinému upírovi, zlomí ti tu nohu, ani nevíš jak. Musíš přemýšlet nad tím, co děláš a v čem máš výhodu a nevýhodu oproti útočníkovi.“ Poklepal mi ukazováčkem na hlavu.

„Kdo řekl, že se s tím upírem budu chtít prát?“ zeptala jsem se ho a poskočila si na noze. Ještěže jsem si vzala dnes upnuté tříčtvrťáky, ne jako včera kraťoučké šortky.

„A co hodláš dělat?“ zajímal se. Zatvářila jsem se jako neviňátko.

„Budu se tvářit jako rozkošná holčička,“ usmála jsem se na něj.

„Myslím, že na novorozeného by to nezabralo,“ kroutil záporně hlavou. Naschvál vytáhl moji nohu ještě víc a já si k němu musela poposkočit blíž.

„Ale na tebe jo, co?“ škádlila jsem ho.

„Podle toho, co bys měla na sobě.“ Prohlédl si mě od hlavy k patě a zpět.

„Nemám ráda latexové krátké, upnuté kostýmky,“ prozradila jsem mu a pokoušela se cuknout s nohou, ale držel ji opravdu pevně.

„To nevadí. Nemusíš mít nic,“ mrknul na mě. Chtěla jsem mu něco udělat, ale nestačila jsem nic. Nečekaně mi cuknul s nohou a já to neustála a ležela na zemi. Tahle pozice se mi ani trochu nelíbila a tak jsem se na Demetriho zaměřila pohledem. Stál nade mnou a culil se a než cokoliv stačil, ležel na zemi taky.

Za ty tři týdny, co se vrátil, jsme denně intenzivně trénovali. V boji jsme se hodně zlepšila, když nepočítám některé své hodně zbrklé kroky. Dokonce když jsem se hodně soustředila, dokázala jsem svůj dar mít pod kontrolou a používat jej, když je potřeba. Ale pak tu zase byly chvilky, kdy jsem ho neovládala, ani když byla potřeba.

Ukazování myšlenek jsem měla zvládnuté nejlépe. Když jsem bojovala, dokázala jsem útočníkovi ukázat něco na zmatení.

„Tohle bylo pod pás,“ poznamenal Demetri, když se zvednul.

„Ne, nebylo. Chtěl jsi vědět, co použiju na jiného upíra. Nejsem blázen, abych s ním bojovala. Hlavně novorozený by mě rozmáčknul dřív, než bych cokoliv stačila udělat.“ Vymrštila jsem se do stoje a spokojeně se usmívala.

„Na Jane tvoje taktika boje zabrala,“ připomněl mi.

„Než na mě použila svou moc a byla jsem v koncích. Vážně, to je Arův plán, posílat mě do bitev? Jako překvapení?“ zajímala jsem se.

„Zatím je jeho plán vycvičit tě.“

„Takže budu vycvičený domácí mazlíček?“ nadzvedla jsem obočí. Usmíval se a došel až ke mně.

„To bych mu nedovolil, ty můj mazlíčku.“ Objal mě a přitáhl k sobě, ale moc mu to nešlo, když jsem mezi námi měla svoje ruce založené na prsou v protestu. Zavrčela jsem na něj. „Že bych ti koupil náhubek?“ zauvažoval.

„Že bych ti nakopala zadek?“ vrčela jsem vztekle. Jenže další moje vrčení, bylo ztlumeno jeho rty. „Podvodníku,“ špitla jsem mezi polibky. Usmíval se a dál zatýkal moje rty v polibku.

Vrčení za námi dávalo jasně vědět, že tu je i táta. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nedovoloval mi to. „Chceš dostat přes čumák?“ ptala jsem se ho v myšlenkách. Jen se zasmál a dál nepouštěl.

„Demetri, to trénujete dýchání z úst do úst? Já chci taky trénovat,“ smál se jeden upír. Přitáhl si mě k sobě ještě víc a vrčením dal jasně najevo, že mě nepůjčí.

„Půjdeme za Arem, chtěl s námi mluvit,“ pošeptal mi do vlasů.

„Nejdřív sprcha,“ strčila jsem do něj a běžela do svého pokoje, kde jsem se zavřela, abych byla sama.

Od Demetriho návratu byl náš vztah… no, harmonický… to přímo asi ne… klidný bude přesnější. Tak by se to dalo říct. Bylo to, jako bychom spolu chodili, i když to nebyla tak úplně pravda. Jen jsme si vychutnávali blízkost toho druhého. Měli jsme také přísně dané hranice, aby ne, když máme věčně za zády mého tátu.

Oblékla jsem si pohodlné rifle a volnější triko. Jen co jsem otevřela dveře, popadl mě Demetri, který byl také převlečený, a vedl mě rovnou za Arem. Táta šel, jako měl v popisu práce, za námi. Dem mě držel kolem pasu a tiskl si mě k sobě celou cestu. Překvapilo mě, že v sále byl jen Aro.

„To jsem rád, že jste přišli,“ usmíval se na nás, až mi z toho šel mráz po zádech. „Jak jde Renesmeé trénink?“ optal se hned a zadíval se na Demetriho.

„Velmi dobře. Učí se rychle, jen jsou stále velké mezery v její nové moci,“ připustil. Aro se na mě vážně zadíval a chtěl něco říct, ale přerušil ho hluk z venku. Otočila jsem se ke dveřím, kde to bylo slyšet. Najednou se rozletěly a já celá zkoprněla a překvapeně zamrkala.

„Mami?!“ vydechla jsem omámeně.

„Renesmeé!“ zakřičela. Nestačila jsem se vzpamatovat a byla u mě a pevně mě svírala v objetí. Tiskla mě k sobě a dávala mi pusu jednu za druhou na spánek. „Holčičko moje, tolik jsem se o tebe bála,“ šeptala mi.

„Mami,“ zafňukala jsem a cítila jsem slzy. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě opustit,“ rozbrečela jsem se a tiskla se k ní. Jak moc mi chyběla, mi docházelo až teď. Odtáhla mě od sebe na délku paží a zadívala se na mě, zkontrolovala mě pečlivým pohledem a pak zavrčela. Vytřeštila jsem na ni oči. Takhle jsem ji neznala.

„Ty za to nemůžeš!“ zavrčela znovu a švihla pohledem jinam a já věděla přesně kam. O kus mě odstrčila a mířila si to přímo ke svému cíli. A to byl Demetri.

„Ne, mami!“ skočila jsem před ni a dala před sebe ruce.

Dívala se na mě naštvaným pohledem a zhluboka se nadechla. Chtěla mě rukou odstrčit, ale zarazila se. Překvapeně zamrkala a znovu se zhluboka nadechla.

Já naopak přestala dýchat. Tušila jsem, proč by se mohla zarazit. Netušila, věděla jsem to. A ten důvod byl jen kousek od nás. Zahalen pod tmavou látkou tak, aby nebyl vidět a dokázal splynout se stíny.

Máma prudce otočila hlavu přímo k tmavé postavě. Zkoumavě se na ni koukala a pečlivě ji prohlížela. Když se jí v očích zaleskla bolest a pak zuřivost. Prudce se pohnula právě k němu. Chtěla jsem ji zastavit, když změnila směr rovnou na samotného Ara.

„Ty jedna zrůdo!“ zakřičela.

Vyděšeně jsem se na to koukala. Než se ovšem stačila Ara jen dotknout, zastavil ji táta. Pevně jí chytil a odvrátil od překvapeného vládce.

„Zrádce! Dej ty pracky pryč!“ křičela a mlátila kolem sebe. Šťastné shledání milovaných manželů se konat nebude, jak koukám. Otočila se mu v náručí a bušila do něj.

Pevně ji k sobě tisknul a tak už přestala mlátit, ale proud nadávek a otázek z jejích úst neustupoval. Jestli jsem si někdy myslela, že neumí nadávat, beru zpět. Je profíkem v nadávkách. Během toho, jak se mlela, mu shodila kapuci. Najednou nadávky ustaly a bylo ticho. Aby ne, když ji táta umlčel účinným prostředkem. Prostě ji políbil.

Miluju romantiku a nemám proti líbání nic v ani v nejmenším, ale koukat se na svoje rodiče jsem opravdu nemusela. Odvrátila jsem tvář a koukala se na Dema, který stál po mém boku.

Zašklebila jsem se na něj a on se lehce usmál, objal mě kolem ramen a přitáhl k sobě.

Ticho v sále náhle protnul hrozivý smích Ara. Podívala jsem se na něj. Smál se a ruce měl spojené, jako by se modlil.

„To je ale krásné. Mám tu celou zázračnou rodinku,“ smál se. V tom měl bohužel pravdu, i když tu nebyla celá rodina, její část tu byla. Ta, která tvořila jednu menší rodinku Masenových, jak jsem ji nazývala já.

Najednou mě popadly jiné paže. Máma si mě přitáhla k sobě a ji zase držel táta. Měla jsem u sebe oba rodiče, jak jsem vždy chtěla. Ale v tuhle chvíli bych byla raději, aby tu nebyli. Byla jsem schovaná mezi tátovou náručí a tou máminou.

„Co chcete?“ prskla máma.

„Vše už tady mám,“ usmál se na nás. „Dokonalá rodinka. Plná darů a překvapení.“

„To náš tu budeš držet všechny?“ vyhrkla jsem a vyrvala se rodičům a šla blíž k němu.

„Ale, sladká Renesmeé, nezdálo se mi, že se ti tu nelíbí. Jsem si jistý, že jsi tu našla zábavu,“ blýsklo mu v očích.

„Tohle není zábava, Aro. A moc jsem se nebavila, když tu byl Marco,“ zavrčela jsem na něj. Přistoupil až ke mně a máma začala vrčet. Díval se mi do očí a chytil mě za bradu. No, nebylo to tak citlivé jako od Demetriho, tak jsem hned ucukla, ale stále mu opětovala pohled do rudých očí.

„Jsi tady chvíli, a co vše ses naučila? Umíš bojovat a používat plně svůj dar. A navíc jsi i nový objevila.“

„A co jsi mi vzal? Vzpomínáš? Ty jsi donutil mého tátu odejít. Mě jsi odtáhl. Tak si tu nehraj na strejdu hodného,“ prskla jsem.

„Ostrý jazyk. Na tom bychom ještě měli pracovat.“

„S tebou rozhodně ne,“ ucouvla jsem zpět.

„No, zatím budete tady. A ty, Renesmeé, budeš dál trénovat s Demetrim. A měli byste pokračovat už dnes.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kamci (06.03.2012 20:14)

to se nám to pěkně hrotí

1)  Fanny (06.03.2012 17:48)

Slizoun! Jinak se to nedá nazvat. V tom chaosu si ani nikdo nějak nevšiml, že Ness táta opravdu nepřekvapil. A co má ten...ta zrůda vlastně v plánu? Teď mě opravdu hodně naštval a jeho "milý" přístup se mi vůbec nelíbí.

1