18.11.2011 [14:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 10×, zobrazeno 2826×

„Demetri,“ špitla jsem rozespale a chtěla otevřít oči.

„Spi, sluníčko,“ zašeptal a dal mi pusu do vlasů. Přitulila jsem se tedy k němu víc a znovu usnula.

21. kapitola  - Všechno je špatně

„A jak to mám asi udělat?!“ slyšela jsem Demetriho, jak křičí, když jsem vešla do jeho domu. Pomalu jsem našlapovala k místu, odkud se ozýval jeho hlas. Stál ke mně zády, koukal se po pokoji a telefon měl u ucha.  „Jo, to jste vážně milí. Takhle ze dne na den to nejde,“ křičel dál. Nikdy jsem ho neslyšela křičet takhle vztekle. Dokonce mu bublalo v hrudi. Hlavně jsem nechápala, co se může dít a proč tak vyvádí.  „V noci? Kde?“ ptal se o něco klidněji, ale stále měl volnou ruku stisknutou v pěsti. „Idioti,“ křikl a pak praštil do zdi, až v ní zůstal obtisk jeho ruky. Najednou se ke mně prudce otočil, asi si konečně všiml mého srdce, které bilo o něco rychleji. „Nessie, co tu děláš?“ byl překvapený.

„Říkal jsi, abych přišla,“ připomněla jsem mu náš rozhovor ve škole.

„Jo,“ vydechl a pokoušel se uklidnit. „Jak dlouho tady jsi?“

„Moc dlouho ne. Co se děje a kdo ti volal, že jsi tak naštvaný?“ vypálila jsem na něj teď své otázky.

„Nic se neděje,“ řekl okamžitě.

„Jo, jasně. Nedělej ze mě dítě. Proč jsi praštil do zdi, vztekle nadával a vrčel?“ opáčila jsem naštvaně já.

„Jen mě naštval jeden známý,“ špitl a otočil se ke mně zády.

„Jo? Co ti tak hrozného řekl?“ Byla jsem popuzená, už jen proto, že jsem nevěděla, s kým volal. Co když někoho má? Napadlo mě najednou.

„Tohle není tvoje věc,“ odbyl mě jen.

„Jasně, v tom případě ahoj,“ otočila jsem na patě a kráčela pryč.

„Nessie, takhle jsem to nemyslel,“ šel za mnou.

„Ale já jo. Chceš mít tajemství? Tak si ho měj. Já jdu domů.“ Uraženě jsem odešla.

Jela jsem rovnou domů, kde jsem se připojila k holkám v pokoji, kde si četly a rozebíraly časopisy.

Pořád mě, ale štvalo to, co se stalo. Nechápala jsem, proč mi to nechtěl říct. Já mu taky řekla vše, mohl mi věřit. Jenže tedy šlo asi o něco, co bych já neměla vědět. Byla jsem rozhodnutá s ním nepromluvit do doby, než se mi omluví nebo řekne, co se dělo. Pořád jsem koukala na telefon, že se třeba ozve a ono nic. Nezavolal, nenapsal, prostě nic. Všimla jsem si Alice a jejího ustaraného pohledu, ale také v něm bylo něco jako smíření.

Když jsem se jí chtěla zeptat, jen zakroutila hlavou a dál si mě nevšímala. Dobře, dnes se proti mně všichni spikli a rozhodli se mi tajit vše. Jestli chtějí, abych byla podrážděná, daří se jim to velmi dobře.

S nadějí, že se probudím a vše bude v pořádku jsem šla spát. Všude byla tma, v domě bylo nezvyklé ticho. Až na šeptání.

„Proč tak rychle?“ Byl to ženský hlas.

„Dostal jsem to za rozkaz, čekají na nás na letišti,“ odpověděl jí někdo.

„Dávej na ni pozor.“

Pak už bylo jen ticho. Obklopila mě studená náruč a známá vůně.

„Demetri,“ špitla jsem rozespale a chtěla otevřít oči.

„Spi, sluníčko,“ zašeptal a dal mi pusu do vlasů. Přitulila jsem se tedy k němu víc a znovu usnula.

Rozespale jsem se chtěla protáhnout, když jsem se bouchla do ruky. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se okolo. Seděla jsem v autě, které se řítilo rychle po silnici na kraj města, ale opačně, než jsme bydleli.

Podívala jsem se na řidiče, který si mě nevšímal, a koukal jen před sebe na silnici

„Co se děje?“ Nechápala jsem, proč jsem uprostřed noci v autě.

„Všechno je v pořádku,“ odbyl mě.

„Super, věřím ti. Demetri, jdi do háje, proč jsem v autě?!“ křikla jsem po něm.

„Protože musíme odjet,“ syknul ke mně.

„Kam? Proč?“

„Dojde ti to, až tam budeme,“ střelil ke mně pohledem. Nebyl přátelský, ani nějak moc nepřátelský, ale vůbec se mi nelíbil. Zachvěla jsem se a uhnula pohledem. Byla jsem pořád v pyžamu, tílko a tepláky. Podívala jsem se po autě a na zadním sedadle byla moje taška. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbilo. Obzvlášť, když byl ke mně nepřátelský. Smrdělo to průšvihem.

„Letiště,“ vydechla jsem překvapeně, když se před námi objevilo. Jel rovnou na přistávací plochu, tohle bylo malé letiště pro osobní letadla. Zastavil až poblíž jednoho z nich. To bylo určitě soukromé, už podle toho, jak vypadalo. Seděla jsem a jen pozorovala okolí. Vystoupil, vyndal moji tašku a pak si došel i pro mě. Otevřel mi dveře, ale já odmítala vystoupit. Popadl mě za loket a vytáhl ven. To bolelo, držel mě hodně pevně, jako by věděl, že když trochu povolí, zdrhnu.

Táhl mě rovnou k letadlu. Byla jsem ráda, za to že mi někdo obul boty. Nechtěla jsem tam jít a tak jsem brzdila.

„Renesmeé, neblbni. Bude to jen horší,“ šeptal ke mně.

„Nikam nepoletím a už vůbec ne s tebou,“ syčela jsem vztekle. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale nešlo to. Zítra budu mít ruku celou fialovou, tím jsem si byla jistá. Pustil mě a hned popadl kolem pasu a vyzvedl do výšky. Hodil si mě přes rameno a šel dál.

„Pusť mě,“ mlátila jsem ho do zad, ale pochybuju, že by něco cítil. Stoupal po schodech, až přešel práh a my se ocitli v tom malém, ale velmi luxusním letadle. A to jsem z něj viděla jen kousek.

Hodil mě na sedačku a já se podívala pořádně okolo sebe.

„Do háje!“ vyhrkla jsem, když jsem si všimla dalších dvou upírů na druhé straně a jejich červené oči na mě přímo svítily. Srdce se mi prudce rozbušilo, tohle nebylo dobré.

„Jane, Felixi,“ pokynul jim Demetri a já zalapala po dechu. Italští. Rychle jsem se vymrštila do stoje a chtěla se pokusit zdrhnout. Jenže jsem vběhla přímo Demetrimu do náruče. Pevně mě sevřel a já sebou škubala.

„Nedělej to ještě horší. Nemá to cenu,“ šeptal mi do ucha a já se pokoušela všemožně od něj odstrčit.

Tím, že jsem byla čelem k němu, to bylo ještě horší, nemohla jsem se bránit. Nohy jsem měla kousek nad zemí a moje ruce byly mezi našimi těly. Koukala jsem se okolo a pokoušela se přijít na způsob, jak se dostat pryč. Když jsem ucítila jeho rty na mé tváři, prudce jsem zavrčela a otočila se k němu. Zatvářil se zkoumavě. Znovu jsem se pokusila odtáhnout, ale nešlo to. Slyšela jsem za sebou, jak se ti dva smějí. Dostala jsem se z jeho sevření až ve chvíli, kdy se dveře letadla zavřely, a moje naděje dostat se domů pohasla.

Jakmile jsem se ocitla na zemi, zacouvala jsem co nejdál od něj. Nechtěla jsem, aby se ke mně přiblížil, už nikdy. Znovu jsem se podívala po letadle a všimla si další osoby. Seděl v rohu, zahalen tmavým pláštěm. I když jsem mu neviděla do tváře, on byl jediný, koho jsem se tu nebála.

Pořádně jsem se podívala na Felixe, byl obrovský, div, že se do toho letadla vešel. Byl větší než Emmett. Jane byla malá, bylo to ještě dítě, já byla oproti ní starší, určitě.

„Posaď se,“ poukázal mi Demetri ke koženým křeslům.

„Nechci sedět tady, ale doma,“ otočila jsem se k němu.

„Tam nemůžeš.“

„Jsi normální? Myslíš si, že mámu nenapadne, kde jsem?! Přijede si pro mě a tebe zabije, jak chtěla už dávno,“ syčela jsem.

„Řekni mi, myslíš, že bych tě z domu plného upírů dokázal vynést nepozorovaně?“

„Nedala by mě,“ vrátila jsem mu s jistotou. Tohle mi nikdo nemůže nikdy vymluvit. Byla to moje máma.

„Sedni si,“ ozvala se tentokrát ta malá upírka. Stejně mi nic jiného nezbývalo. S povzdechem jsem se posadila k oknu a přitáhla si k sobě nohy.

„Tady máš svoje věci,“ podal mi Demetri tašku. Stáhla jsem si ji k sobě a podívala se, co tam mám. Oblečení, doklady a pak můj rámeček. Vytáhla jsem ho. Byl to jeden velký rámeček, ve kterém jsem měla několik fotek. Pohrála jsem si s tím. Hlavní fotka byla mě a táty a pak okolo s mámou, když jsem byla malá, ale i teď a zbytek rodiny.

Opřela jsem si hlavu o zeď, v ruce ten rámeček, a přemýšlela. Nechtěla jsem si ani představit, co bude dělat máma, až zjistí, že nejsem doma. Slíbila jsem ji přeci, že ji nikdy neopustím. Jak to beze mě zvládne? Co si bude myslet, že se se mnou stalo? Tohle pro ni bude šok, nejdřív přišla o tátu a teď i o mě. Zarazila jsem se a prudce otevřela oči, které jsem během přemýšlení zavřela. Podívala jsem se na fotku a vzpomněla si na to, co říkala máma.

Kdyby mohl, přišel by, vrátil by se za mnou, za ní. Podívala jsem se po letadle, všichni na mě upírali svůj zrak.

„Neopustil nás jen tak, že ne, Demetri?“ zašeptala jsem podrážděně.

„Neopustil,“ špitnul ke mně.

„Lhal jsi mi. Nechal jsi mě věřit, že je mrtvý,“ křikla jsem po něm obvinění.

„Neměla jsi to vědět,“ sykla ke mně Jane.

Podívala jsem se do tmy v okně a přemýšlela o tom, co mi řekli. Uvidím tátu.  To bylo to jediné, co mě hlavně zajímalo. Tolik let jsem si o tom mohla nechat jen zdát, kdy mi tvrdili, že je mrtvý.

„Proč mě odvážíte do Volterry? Jsem už moc stará na převýchovu?“

„Věř, že nejsi,“ zasmála se Jane. Demetri na ni zavrčel.

„Jsi dospělá, budou si myslet, že jsi odešla sama, jako tvůj otec.“

„Takže si mě tam berete proto, aby Edward neodporoval?“ zajímala jsem se dál a stále koukala do toho okna, i když tam nebylo nic vidět, krom tmy.

„Spíš je to naopak. Máme jeho, abys ty neodporovala a já se k tobě mohl dostat,“ promluvil Demetri. Udělalo se mi zle. Raději jsem ani nevzpomínala na to, co se mezi námi dělo, jinak bych se tu pozvracela.

„Takže jsi to udělal, aby to vypadalo, že jsem s tebou utekla?“

„I proto jsem vzal ty věci,“ připustil.

„Na co mě Aro potřebuje? Nemám žádnou zvláštní a užitečnou moc. A proč vás poslal tolik? Stačil jen Demetri, aby mě zpacifikoval,“ neodpustila jsem si to rejpání.

„Jsi strašně zvědavá,“ podotkl Felix a snad poprvé promluvil.

„Mám to v genech po mámě,“ usmála jsem se na něj. Začal se smát.

„Tak co proč mně chce? Je za tím úmysl mě zkoumat nebo jsem se mu zalíbila přes tvoje myšlenky?“ zadívala jsem se na Demetriho. „Určitě ti je pročítal, když jsi jel na tu misi.“

„Jak víš, co mají za moc?“

„To, že je nemá máma ráda, neznamená, že nevím, co mají za moc, stejně tak jako Jane. Navíc, pamatuješ? Vyprávěla mi o její cestě do Itálie. Říkal to Carlisle, když jsme si povídali o mé moci. Sice ji mám spíš po tátovi, ale tím, jak funguje, je podobná té Arově.

„Myslel jsem, že ti o Edwardově schopnosti neříkali,“ podotkl.

„O něm ne, ale o Arovi jo,“ pokrčila jsem rameny. „Tak co, Deme, proč mě chce?“ zavrčela jsem na něj.

„To nevím. Můj úkol byl získat si tvou důvěru a přivést tě,“ pokrčil rameny. Nevydržela jsem to, jak byl arogantní, a jednal se mnou, jako bych byla jen práce, což jsem asi byla. Ale štvalo mě to pomyšlení, že to vše dělal jen proto, že to byl rozkaz.

Zavrčela jsem na něj a než jsem si stačila uvědomit, co dělám, skočila jsem po něm. Nárazem jsem ho shodila na zem a byla nad ním. Usmál se a přetočil si mě pod sebe. Pokoušela jsem se zpod něj dostat a mlela sebou. Házela jsem rukama a bušila do něj.

Najednou jsem ucítila bodnutí v ruce, podívala jsem se a zůstala překvapeně zírat. Zabodla jsem si do ruky nějaký ostrý drát.

To, co se dělo potom, bylo moc rychlé. Demetri zavrčel, stejně jako ti další dva, kteří se na mě chtěli vrhnout, ale on je zastavil a ten zamaskovaný mě popadl a odnesl do malé místnosti vzadu. Srdce mi zběsile bilo a já vykuleně koukala. Neznámý si prohlížel mou ruku a poté mi přeopatrně vytáhl drát. Musela jsem si hodně silně kousnout do rtu, abych nekřičela. Ošetřil mi ruku. Neřekl ani slovo a nepodíval se na mě, zkoumal jen tu ruku.

„Všechno v pořádku?“ zajímal se Demetri, který vešel.

„V tom nelepším, jsem uvězněna v letadle se třemi hladovými upíry a teče mi krev,“ křičela jsem po něm.

„Tohle jsem nechtěl.“

„Já toho v životě nechci a koukni, kde jsem skončila. Jdi do háje!“ křikla jsem znovu a on odešel. „Debil, arogantní debil,“ vrčela jsem vztekle a musela nadávat. Kdyby tu byl Emmett a Jasper, smáli by se mi. Povzdechla jsem si. Kdyby tu byli…

„Děkuju,“ špitla jsem, když byla moje ruka zavázaná, skoro až profesionálně. Jako od dědy. Hergot, Nessie, nejsi se svou rodinou jen chvíli, na brečení budeš mít času dost později. Neznámý mi podal papír, na kterém bylo napsáno:

„Neměla by ses tam vracet. Můžeš zůstat tady, budeš mít soukromí.“

„Děkuju.“  Podívala jsem se okolo. Byla tu menší sedačka, asi bych se měla prospat, než budeme na místě. Musím mít sílu na to se bránit a nadávat. A tak jsem si na ni lehla a pokoušela se usnout. Po nějaké době se mi to opravdu povedlo.

Byla trochu větší pauza, ale teď bude zase na nějakou dobu pravidelnost.

Stal se trochu zvrat. Poznali jsme nové osoby, mezi které spadá i nová tvář Dema. Tak co na to říkáte? Budu ráda za komentáře.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (09.12.2012 14:49)

konečne sa poviedka trochu pohla, lebo to už začalo byť nudné cítila som, že Demetri bude zlý

9)  ODCULTI (19.11.2011 11:46)

7)  Kamci (18.11.2011 21:00)

jsem moc ráda za novou kapču
je to děsně napínavý
Demetri mě pěkně namíchnul

6)  wuzinka (18.11.2011 18:55)

Krása, je to Edward, že jo?? Určitě to je Edward.. Tak teď jsi nás maximálně napnula tak v zájmu našeho zdraví musíš dát další kapitolku co nejdříve No a Demetri... Pokud je opravdu takový tak by zasloužil ale já si myslím, že to jenom hraje na Jane a Felixe.....

1