21.11.2011 [18:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 10×, zobrazeno 2694×

„Jo, mám to v genetickém kódu.“

„Líbíš se mi,“ zasmál se.

22. kapitola – Jsem Cullenová

Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem schopná přežít v tomhle hradě. Byl obrovský a plný upírů. Nemůžu tu přežít se svou lidskostí, a to ještě nevím, co po mě ten shnilý upír vůbec bude chtít. Ale třeba to zvládnu, když tu je můj táta. Křečovitě jsem svírala svůj batoh. Pomalu jsem se plížila za nimi.

Koukala jsem se okolo a všude byli upíři, když mě viděli, prohlíželi si mě jako zvířátko v zoo. Na dva jsem dokonce zavrčela. To si Demetri všiml, že není něco v pořádku a počkal na mě. Objal mě kolem ramen a přitiskl k sobě. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale na scény bude času dost. Z druhé strany si ke mně stoupnul ten neznámý a já tak byla schovaná mezi jejich těly.

Všechno tu bylo velké, staré a studené. Upíří doupě jak vyšité.

Překvapeně jsem se koukala na mlaďoučkou recepční, byla člověk. Vesele se na nás všechny usmívala a pozdravila jmény ty tři. Co tady na hradě plném upírů dělal člověk dobrovolně? To byla sebevražda. A pak že máma byla blázen, ona měla aspoň vztah s vegetariánem a ne s tímhle. To jsem mohla mít jen já.

Obrovské dvoukřídlé dveře se otevřely a já viděla velkou oválnou místnost, které dominovaly tři trůny na druhé straně. Na všech třech už seděli podle všeho jejich majitelé.

Už do pohledu se mi nelíbili, ani kdybych neznala jejich pověst, nelíbili by se mi.

„Vítejte doma,“ usmíval se na všechny ten uprostřed, to bude velevážený Aro. „Vidím, že vedete hosta, dobrá práce, Demetri.“

„Pane,“ pokynul hlavou Demetri a poodstoupil o kus dál.

Ty rudé oči se zaměřily na mě. Zatrnulo mi, měla jsem chuť přitisknout se k tomu tajemnému, co stál stále po mém boku.

„Nessie, vítej,“ usmál se na mě a podal mi ruku.

„Jsem Renesmeé a díky, ale tu ruku odmítnu,“ usmála jsem se na něj. Zamračil se, ale já se ještě stále nebála, měl důvod, proč mě chtěl. Přeci by mi teď něco neudělal. Pak se lehce usmál a pořádně si mě prohledl.

„Jak se ti tu líbí?“ přešel na jinou otázku.

„Popravdě nic moc. Chtělo by to inovaci.“  Začal se smát.

„Máš nějaké stížnosti?“ tak teď si natrefil.

„Popravdě asi stovky. Chci si stěžovat, že kvůli vám neznám svého tátu, taky, že jste na mě poslali svého poskoka a odvezli jste mě násilně bez toho, abych se rozloučila. Jsem na druhé straně zeměkoule, než mám bydliště. Páchne vám to tu. Nelíbíte se mi vy, Aro, ani zbytek povedeného osazenstva hradu. Jsem hladová, v tuhle chvíli i chudokrevná a naštvaná.“ Mluvila jsem hodně nahlas, ale ještě nekřičela.

„Koukám, že se nebojíš,“ usmál se.

„Jsem tu z nějakého důvodu, ne? Přeci byste mě teď jen tak nezabil. Na to vás stálo až moc námahy mě sem dostat,“ založila jsem si ruce na prsou a nohy dala trochu od sebe.

„Chytrá,“ usmál se.

„Jo, mám to v genetickém kódu.“

„Líbíš se mi,“ zasmál se.

„To spoustě chlapům, postavte se do fronty. Zatím je první Demetri a za ním Zack,“ prskla jsem vztekle.

„S tebou bude ještě zábava. Asi by ses měla ubytovat. Za dobu tvého pobytu tě bude hlídat Demetri a ten schovaný. Demetri, odveď ji do jejího pokoje, aby se ubytovala a nabrala síly,“ usmál se na mě a znovu ke mně natáhl ruku.

„Aro, je to nezdvořilé, i když děláte zdvořilé gesto. A ještě si s vámi budu chtít promluvit,“ podotkla jsem a jeho ruku opět přehlídla. Zasmál se a já se vydala za Demetrim, který měl mojí tašku a šel do útrob hradu. Naštvaně jsem se mu koukala na záda a měla chuť mu něco udělat.

Všechny chodby byly stejné. Kamenné, studené, strašidelné a všude byli upíři. Nelíbilo se mi tu čím dál tím víc. Konečně jsme došli ke dveřím, do kterých mě pustil, a já vešla do pokoje.  No, nic extra, Alice by kleplo, kdyby to viděla. Místnost s postelí, skříní, stolem a dveřmi do koupelny. Zhluboka jsem se nadechla a prudce otočila k Demetrimu čelem.

„Ty podrazáku hnusnej,“ křikla jsem po něm a vystartovala. „Bavil ses? Dělalo ti dobře, že jsem ti na to skočila? Líbilo se ti, jak jsem reagovala na tvoje doteky? Proč jsi to všechno dělal? Proč ses snažil získat moji důvěru, když jsi mě mohl normálně unést?" křičela jsem a mlátila ho do hrudi.

„Nessie, uklidni se."

„Neuklidním," vyprskla jsem. „A neříkej mi Nessie, už ne. Nenávidím tě, Demetri. Slyšíš? Nenávidím!"

„Musel jsem," křikl pro změnu on. „Neměl jsem na výběr. A ne, vážně jsem se nebavil tím, že jsi mi podlehla. Sakra, Nessie-Renesmeé,“ opravil se, když viděl můj pohled, „tohle jsem vůbec nechtěl. Záleží mi na tobě. Všechno, co jsem ti řekl, všechno, co se týkalo nás dvou, byla pravda. Miluju tě. Ale kdybych tě neodvedl já, poslali by pro tebe někoho jiného."

„Nevěřím ti. Nevěřím ti ani slovo. A je mi úplně jedno, jaký jsi k tomu měl důvod. Vy jste se prostě rozhodli zničit mou rodinu. A daří se vám to." Zase mi na mysl vyplula představa naprosto zničené mámy. Nezbylo jí už vůbec nic. Nikdo. Nejdříve táta, teď já. Tohle nemohla zvládnout.

„Prosím. Je mi to vážně moc líto, Ness." Přiblížil se o krok ke mně a já o krok ucouvla.

„Nepřibližuj se ke mně. Nesnaž se na mě sahat, nesnaž se na mě mluvit, nevyhledávej mou společnost," sykla jsem.

„To půjde těžko, když tě tu mam hlídat.“

„Raději bych toho plesnivýho Ara,“ prskla jsem a dopadla na postel. „Co přesně si máma myslí?“ musela jsem se zeptat. Bála jsem se o ní a toho, co by mohla udělat.

„Myslí si, že jsi se mnou prostě odešla. Nebavilo tě už být s nimi a to stálé hádání,“ pokrčil rameny.

„Super, teď si vážně bude myslet, že ji nikdo nemiluje. Ale není sama,“ povzdechla jsem si a schovala si tvář do dlaní.

„Má přeci u sebe ostatní a ty tu máš mě,“ přisedl si ke mně na postel.

„Tos mě teda uklidnil.“ Ironie v mém hlase byla slyšitelnější než cokoliv jiného.

„Nikoho jiného tu nemáš, a když budeš proti mně zbrojit, bude to tu horší.“ Tím co řekl, mi přivolal otázku, na kterou jsem toužila znát odpověď.

„Kde je táta?“ podívala jsem se na něj.

„Renesmeé, tohle ti říct nemůžu,“ omluvně se na mě podíval.

„Na co mi tu vůbec jsi?“ křikla jsem naštvaně.

„Když už tady mám shnít, a že to nebude nic těžkého, mohla bych vědět, kde je můj otec."

„Nessie, tohle nejde," řekl omluvně.

„Do hajzlu, Demetri! Uvědomuješ si, že neznám vlastního otce? Patnáct let jsem vyrůstala bez něj! Měl jsi otce, když jsi vyrůstal?" zeptala jsem se útočně.

„Ness!"

„No tak měl?!" Přikývl. „Takže nemůžeš vědět, jaké to je. Potřebuju ho vidět. Musím vědět, co se s ním stalo, proč se tady ocitl. Potřebuju ho alespoň jednou obejmout," vzlykla jsem a nadobro ztratila v hlase ten útočný podtón. Objal mě, ale otřásla jsem se a jeho ruce zase zmizely.

„Slibuju, že se s ním uvidíš, ale až bude ten správný čas," zašeptal.

„Sliby mi jsou na nic hlavně od lháře, jako jsi ty,“ zavzlykala jsem.

„Je čas na pravidelné krmení, jdeme?“ kouknul se na mě Demetri a já na něj vyvalila oči a div mi nevypadli z důlků.

„To rozhodně ne! Nebudu jako vy, nehodlám zabíjet lidi, abych se udržela při síle, to raději budu hladovět. Ty si klidně jdi ale já rozhodně ne, živím se jen zvířaty a tak to zůstane,“ rozkřičela jsem se zase na něj. Teď pro změnu vykulil oči on.

„Nemyslel jsem na lidi, ale že půjdeme do lesa. Sakra, Nessie, co si o mně myslíš?!“ začal se vztekat.

„V tuhle chvíli nic pěkného. Začal jsi se zvířaty, jen abys ses dostal ke mně. Nic víc za tím není, tak si jdi na pořádnou baštu.“

„Nemám v úmyslu se vracet k lidem,“ zamumlal.

„Nebuď melodramatický. Ještě řekni, že to uděláš z lásky ke mně,“ odfrkla jsem si.

„Ano, Nessie, miluju tě. Ano, možná jsem to dělal kvůli tobě. Ale teď to dělám kvůli sobě. Už s tím nechci začínat. Nechci už zabíjet nevinné lidi. A možná jsi tím důvodem zase ty."

„To je skvělé a já tě nenávidím a nejraději bych ti nakopala zadek.“

„Tak jsme si to vyjasnili a můžeme jít na ten lov a pak na jídlo do města,“ rozhodl a otevřel dveře.

„Nikam s tebou nejdu. Na lov, ani do města, to budu raději hladovět. Sbohem,“ zamávala jsem mu a podívala jsem se na svoje ruce.

„Jak chceš,“ zabouchl za sebou a odešel. Naštvaně jsem sebou bouchla do peřin a koukala do stropu. Po delší době mě něco napadlo a tak jsem se to rozhodla zkusit a to rozmluvit pana tajemného v rohu pokoje. Jenže se nedal, mluvila jsem na něj a ptala se na všechno možné a on neřekl nic.

„Ty jsi němý? No tak, promluv se mnou, jestli tu mám tvrdnout, tak prosím, ale já to tu sama s Demetrim nezvládnu,“ žadonila jsem ho. Ale nic, jen stál a koukal, ani mu nebylo vidět do obličeje.

„Toho nerozmluvíš,“ ozvalo se od dveří. Stál tam Demetri.

„A proč ne?“

„Má zakázáno mluvit s kýmkoliv na hradě,“ pokrčil rameny a vydal se ke mně. Posadil se na postel a přede mě položil krabici s pizzou a sáček. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Nenechám tě tu hladovět, na lov nemusíš, ale jíst ano.“

Nic jsem neřekla a pustila se do té lahodné pizzy. Pomalu jsem jedla a stále se koukala na toho v rohu.

„Jak mu říkáte?“

„Nijak,“ pokrčil rameny.

„Měli byste mu dát jméno. On mě bude taky hlídat? Pořád?“ zajímala jsem se.

„Jo, já a on budeme mít nad tebou stálý dozor. Jeho rozkaz je, aby byl tvůj stín.“

„Můžu si ho pojmenovat?“ zajímala jsem se a dál kousala tu vynikající pizzu.

„Jak chceš,“ pokrčil lhostejně rameny.

„Tak jo, odedneška to bude Stín,“ spokojeně jsem se usmála a znovu si kousnula pizzy.

„Aro si tě nechal zavolat,“ promluvil Demetri, když jsem dojedla.

„To bude zase zábava,“ spokojeně jsem se usmála, nehodlala jsem si hrát na hodnou poloupírku.

„Nessie, prosím. Buď rozumná a ne tak drzá, nemuselo by to dobře dopadnout,“ klad mi na srdce.

„Ke starým lidem mám úctu, ale ten dědek je na mou úctu až moc přezrálý."

„Nessie,“ napomenul mě.

„Copak jsem archeolog, aby se mi zamlouvaly tak staré věci?" mluvila jsem naštvaně dál. Jen si povzdechl a vydal se na cestu za nimi a já ho tiše následovala.

Vrátili jsme se do toho obrovského sálu, kde bylo plno upírů. A hlavně ti tři.

„Renesmeé,“ zahlásil spokojeně, „promluvíme si o tom, co tě tu čeká,“ usmál se na mě.

„Výlety do Disneylandu asi ne,“ povzdechla jsem si a on se zasmál.

„Budeš tu trénovat svůj dar, tak aby se dal v boji využít…“

„Nebojuju,“ řekla jsem rázně.

„Ale začneš, jsi silnější než člověk, a když se naučíš dobře bojovat, mohla bys zvládnout i boj s upíry, co si nebudou brát servítky,“ usmíval se na mě. „Tvým učitelem bude Demetri. Nesmíš odejít z hradu sama, ani když půjdeš na lov. I když, mohla bys začít s lidmi, jsou výživnější,“ usmíval se na mě.

„Jsem Cullenová, nebudu lovit lidi,“ prskla jsem vztekle.

„Ne, už jsi Volturri,“ usmál se. Štval mě a ne málo.

„Jsem Cullenová a chci vidět svého tátu!“ zasyčela jsem k němu.

„Toho jen tak neuvidíš,“ zasmál se. Hned nato letěl vzduchem a dopadl na zem až u svého trůnu. Všichni překvapivě vydechli a koukali se na něj.

„Kdo to byl?“ křikl Marcus.

Všichni mlčeli a pohledy se stočili ke mně a já sama zírala na Ara, který už stál na nohou.

„Tos byla ty?“ ukázal na mě. A já jen pootevřela pusu.

„Moje moc je ukazovat myšlenky pomocí dotyku, ne odhazování lidí,“ vydechla jsem překvapeně. Ale Aro se začal smát.

„Máme tu nový dar, Renesmeé, jsi mnohem lepší záhada, než jsem myslel,“ smál se jako šílený.

Nessie trochu vypustila páru, ale jen trochu. Tak co na to vše říkáte?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (09.12.2012 15:01)

Edward je Stín?

8)  Terry (23.11.2011 17:15)

Já čumim!

6)  MaiQa (22.11.2011 20:10)

5)  ODCULTI (22.11.2011 13:51)

3)  Kamci (21.11.2011 21:59)

promiň, ale tahle kapitola se mi zdá trochu zmatená, nevím, jak to popsat, nebo vyjádřit konkrétněji, ale měla jsem pocit jako bych jí míjela v rychlíku

1