17.10.2011 [17:15], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 6×, zobrazeno 2727×

„Copak potřebuješ, sluníčko?“ zajímal se ihned, jak to zvedl.

„Tebe a tvou přítomnost v našem velkém prázdném domě,“ vypálila jsem ihned.

19. kapitola – Pochop ji!

Týden utekl jakoby nic. Ve škole jsme se k sobě s Demetrim chovali tak, jak jsme chtěli, ale i přesto byly nějaké meze. A po škole jsme vždy někam vyrazili a byli jen spolu. Bylo to úžasný. Chodili jsme ven, byli u něj doma nebo šli opět na kulečník. Docela mi to začalo jít. Zatím jsem stále nebyla připravena cokoliv říct rodině, a tak to bylo v tajnosti. Jen Alice to věděla. Díky bohu ale ještě neměla příležitost si se mnou o samotě promluvit a vyzpovídat mě o všem, co viděla. Ale na očích jí bylo vidět, jak ráda by to udělala. A já věřila, že si svou příležitost najde.

„My jdeme teda na lov. Vážně nechceš jít taky?“ ptala se mě máma v sobotu odpoledne.

„Ne, byla jsem nedávno,“ usmála jsem se a ni a přepla televizi.

„Dobře, do večera jsme doma.“ Dala mi pusu na tvář a pak s ostatními odešla. Do večera bylo dost času, až moc, a já sama bych se tu nudila. Jen co zmizel poslední člen rodiny, popadla jsem svůj telefon.

„Copak potřebuješ, sluníčko?“ zajímal se ihned, jak to zvedl.

„Tebe a tvou přítomnost v našem velkém prázdném domě,“ vypálila jsem ihned.

„Kde je rodina?“

„Na lovu, až do večera. Přeci mě tu nenecháš samotnou,“ zakňourala jsem a čekala.

„Hned tam budu,“ odpověděl a ukončil hovor. Spokojeně jsem se usmála a dál věnovala pozornost televizi. Do doby, než se vedle mě najednou objevil jako přízrak Demetri. No jo, je to upír. Přitulila jsem se k jeho boku a on mě objal kolem ramen. Zvedla jsem k němu obličej pro polibek, který mi ochotně věnoval.

Seděli jsme spolu na sedačce a jen se tulili, občas jsem dostala nějaký polibek do vlasů nebo na tvář.

Film skončil, a tak jsem popadla Demetriho a vedla do mého pokoje, kde budeme mít víc místa, a hlavně nebudeme hned na očích, až se večer rodinka vrátí. Nic nenamítal a nechal se vést. Na schodech jsem se k němu otočila čelem a šla do svého pokoje pozpátku a celou dobu jsme se na sebe usmívali. Držel mě za boky.

V pokoji jsem se na něj pověsila a obtočila svoje nohy kolem něj. Políbil mě a došel se mnou až k mojí posteli, na kterou se posadil.

„Co budeme dělat?“ zajímal se a já se rozesmála.

„Já nevím… užívat si blízkost toho druhého,“ usmála jsem se a znovu ho políbila.

„S tím jedině souhlasím,“ zavrněl a otřel svou tvář o mou, rty se dostal ke krku a začal ho podrobně zkoumat. Přitiskla jsem se k němu a zaklonila hlavu. Přetočil se se mnou a opatrně mě položil na postel.

Zasmála jsem se a pohrávala si s jeho vlasy. Rty přejížděl po kraji trička a zavrčel. Rukama sjel k mým bokům a pak zase nahoru, jen s tím rozdílem, že s sebou bral i moje triko. Tohle si dovolil poprvé a já se nebránila.

Posunul se celým tělem níž a políbil mě na břicho. Zalapala jsem po dechu, prohla jsem se tělem k němu a zachvěla se.

„Lež klidně,“ špitnul mi do kůže. To se mu to říká. Dýchala jsem nahlas. Rty postupoval nahoru stejně, jako mi vyhrnoval triko. Natáhla jsem ruce, aby mi ho mohl sundat.

„Vypadni od mojí dcery!“

Jeho ruce se zastavily a já vyděšeně stočila pohled ke dveřím pokoje. Ten zuřivý výraz, který jsem viděla v její tváři, snad ještě nikdy nenasadila.

„Mami?" špitla jsem a vykoukla zpoza Dema, který se mezitím posadil přede mě. Snad aby mě bránil.

„Vypadni z jejího pokoje!" křikla po něm.

„Ne," bránila jsem ho.

„S tebou si to vyřídím později," prskla po mně.

„Bello," ozvala se za ní smířlivě Alice. Máma se na ni prudce otočila a prskla po ní:

„Ty na mě nemluv. Moc dobře jsi věděla, co se tady děje. Jak jsi mohla?"

„Bello, nech jí to vysvětlit. Ale až večer."

„Ne! Demetri, vypadni, než ti ublížím," varovala ho. Zajíkla jsem se.

„Zvládneš to?" šeptl ke mně. Přikývla jsem a vysloužila si krátký polibek. A přestože máma tlumeně vrčela, prošel kolem ní ven.

„Alice, nech nás!" prskla po ní.

„Bello," snažila se ji teta klidnit.

„Je to moje dcera!" křikla po ní. Teta se na mě omluvně usmála a odešla. „Co to mělo znamenat."

„Mami, nech si to vysvětlit," prosila jsem.

„Vysvětlit? A co? Najdu svou dceru s naším nepřítelem v posteli, jak se spolu muchlují! Slíbila jsi mi, že jste jenom přátelé. Lhala jsi mi!"

„Není to nepřítel. Jak tě o tom mám přesvědčit? Kolikrát mě má ještě zachránit, abys mu dala šanci? Lhala jsem ti jenom proto, že jsem věděla, jak budeš reagovat," fňukla jsem naštvaně.

„S okamžitou platností se s ním přestaneš stýkat," řekla jako samozřejmost a chystala se k odchodu.

„Ne!" sykla jsem. Prudce se otočila a nosní dírky se jí rozšířily.

„Prosím?"

„Jsem dost stará na to, abych se rozhodla, s kým se stýkat a s kým ne."

„Ještě nejsi plnoletá. O tomhle nemíním diskutovat," řekla a odešla. Vyletěla jsem z postele a prudce jsem otevřela dveře.

„Nemůžeš mi to zakázat," řekla jsem plačtivě. „Miluju ho. Nedokážu bez něho být.“

Ztuhla uprostřed cesty a křečovitě svírala zábradlí, až se začalo tvarovat okolo její ruky.

„Co že jsi to řekla?" zeptala se strnule.

„Slyšela jsi dobře," šeptla jsem. „Zamilovala jsem se do něj. Záleží mi na něm a jemu zase na mně. Chtěla jsem ti to říct, ale bála jsem se tvojí reakce." Mlčela. S brekem jsem kolem ní chtěla projít do auta, abych mohla za Demetrim, ale chytila mě za ruku.

„Kam jdeš?"

„Pryč."

„Nepřeju si, aby ses s ním stýkala," sykla zlostně.

„Je dobře, že o tomhle nerozhoduješ." A než se stihla vzpamatovat, seděla jsem v autě a měla namířeno k jeho domu.

Dostala jsem se tam během chvilky. Dveře od auta se nestačily ani zabouchnout a už jsem stála u dveří a klepala na ně. Jenže mi nikdo neotevřel a ani z domu se nic neozývalo. Povzdechla jsem si, otočila se ke dveřím zády a opřela se o ně. Sklouzla jsem až k zemi, přitáhla jsem si nohy k sobě a objala je pažemi. Zavřela jsem oči a přála si, aby dnešní den byl jen sen anebo aby to už skončilo.

„Sluníčko, co tu děláš?“ ptal se mě někdo. Zmateně jsem se pokoušela otevřít oči, ale moc mi to nešlo. Jen jsem se k němu víc přitulila a spokojeně vydechla. „Spi,“ ozval se znovu a měla v plánu ho poslechnout. Jenže mě probudil tak moc, že se mi už spát nechtělo.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho nakřáplým hlasem. Už jsme byli v domě a nesl mě nahoru do pokoje.

„Na lovu. Co tu děláš ale ty?“ zajímal se pro změnu on. Schovala jsem si obličej do jeho ramene a zhluboka se nadechla.

„Co myslíš?“ špitla jsem. Seděl už se mnou v náručí na posteli a hladil mě po vlasech.

„Tohle jsem nechtěl.“ Políbil mě do vlasů.

„Je jí jedno, co chci já,“ povzdechla jsem.

„Neměli byste se hádat. Máte jen jedna druhou. Mám si jít s Bellou promluvit?“ navrhl mi.

„Já nevím.“

„Pojď, určitě je už klidnější. Byla jsi na té verandě asi dlouho, promiň,“ políbil mě a já se k němu víc přitiskla.

„Odpuštěno,“ špitla jsem. Usmál se na mě a nesl zase pryč z pokoje. Rovnou do mého auta, překvapilo mě ale, že mě posadil na místo spolujezdce. Jindy bych se s ním hádala, dnes jsem na to už neměla sílu, třeba jindy.

Zastavil před naším domem a pomohl mi z auta. Pevně mě chytil za ruku a vedl dovnitř. Moc se mi nechtělo, a kdyby mě nedržel, asi bych utekla. Pevně mě držel a vedl dovnitř domů, kde panoval klid. Jen se po nás všichni nechápavě podívali, hlavně Emmett.

„Nechci se, hochu, navážet do tvého zraku a tak, ale tohle není škola,“ zasmál se strejda, nikdo jiný se nesmál, a když z patra k nám došla máma s nasupeným pohledem, zaklapl pusu a jen koukal.

„Co tu chceš:! Odpoledne jsem ti to řekla jasně,“ vztekala se na něj dál.

„Chci si s tebou promluvit v klidu,“ promluvil na ni a mě pevně stisknul.

„Nemáme o čem,“ odpověděla mu bez zájmu.

„Mami, prosím,“ špitla jsem k ní.

„Ty mlč,“ ukázala na mě prstem a už to mě vytočilo.

„Ne, už mě to nebaví, umíš mi říct i jinou větu?! Kdyby tu byl táta, měla bych aspoň zastání a vyslechl by ho. Protože by mu záleželo na tom, co cítím já!“

„Kdyby tu byl Edward, on by tu už dávno nebyl,“ odpověděla mi stejně vztekle a ukázala na Demetriho.

„Co ty víš? Ty neumíš číst myšlenky,“ odsekla jsem jí.

„Nessie, pojď se mnou,“ popadla mě Alice a vedla nahoru do mého pokoje. Když jsem se posadila na postel, přicupitala ke mně jako hromádka neštěstí.

„Omlouvám se, pokoušela jsem se ji zastavit, ale nešlo to,“ špitla provinile.

„Ty za nic nemůžeš, Alice, jsi úžasná,“ objala jsem ji.

„Dělá to jen proto, že jsi to jediné, co jí zbylo,“ řekla nejednou.

„Co?“

„Bella, hlídá tě a to vše okolo tak moc jen proto, že o tebe nechce přijít. Když Edward odešel, jsi to jediné, co jí zbylo. Připomínáš jí to krásné, a že byl Edward skutečný, dáváš jí smysl, proč tu být,“ pohladila mě po tváři. „Chápu, že se chceš bránit, ale možná bys mohla na chvíli pochopit ji. Tohohle se bála,“ šeptala ke mně a já nic nechápala.

„Čeho se bála?“

„Toho, že se jednoho dne zamiluješ a opustíš ji.“

„Nikdy bych ji neopustila,“ špitla jsem.

„Tak jí to ukaž,“ usmála se na mě.

Zaposlouchala jsem se do hádky dole. Demetri byl v klidu a argumentoval rozumně o tom, co se děje.

„Miluju ji, Bello, sama víš, jaké to je,“ promluvil potichu, ale zřetelně. Byli jsme spolu chvíli a do očí jsme to ani jeden druhému neřekli, a proto jsem překvapivě vydechla, když to řekl.

Rychle jsem se postavila na nohy a běžela dolů za nimi. Seběhla jsem schody a běžela rovnou k mámě a vrhla se jí do náruče. Pevně jsem ji objala. Byla zaražená, ale taky mě objala.

Položila jsme ji ruku na obličej a začala vzpomínat na všechny krásné chvíle s ní a to, jak moc ji mám ráda a neumím si bez ní představit svou věčnost, i když se poslední dobou hádáme. A taky jsem ji prosila o to, aby dala mně a Demovi šanci s příslibem, že neodejdu.

„Prosím,“ zašeptala jsem už nahlas. Pevně mě objímala.

„Pokusím se,“ špitla mi do ucha a dala pusu do vlasů.

Když jsem se od ní konečně odtáhla, usmála se na mě a pohladila mě po tváři.

„Má cenu to říkat?“ zajímala se.

„A co?“ nechápala jsem.

„Jsi celý Edward,“ povzdechla si.

„Je příjemné to slyšet,“ usmála jsem se na ni. Bez další slov jsem se otočila k Demetriovi, který se na nás koukal nechápavě.

Popadla jsem ho za ruku a vedla ven, rovnou k mému autu, a jelo se zase k němu.

„Co to mělo znamenat?“ promluvil, když jsem zastavila před jeho domem.

„Řekněme, že jsem pochopila mámin problém a ubezpečila ji.“ Celá jsem se na sedačce otočila k němu.

„A co jí tak vadilo?“ zajímal se dál.

„Nejdřív chci odměnu, pak budu mluvit,“ mrkla jsem na něj. Bez dalších slov si mě přitáhl k sobě na klín a políbil mě.

„Stačí?“

„Zatím,“ zasmála jsem se. „Máma o mě nechce přijít, jako přišla o tátu. Bojí se toho, že bych s tebou odešla. A já vím, že bych bez ní nedokázala žít, je to moje máma. Sice jsme se v poslední době hádaly, ale to neznamená nic oproti tomu, co jsme prožily.“

„Takže teď už nebude proti nám nic mít?“ zajímal se a rukama mě hladil po pažích.

„To nevím, ale pokusí se to nějak strávit a nestavět se do cesty.“

Tak co říkáte na kapitolu? Kdo si představoval souboj na život a na smrt mezi Demetrim a Bellou?

Moc děkuju za komentáře. Trochu se zase protáhne doba vydávání povídky, ale jednou týdně to bude určitě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  ODCULTI (18.10.2011 11:28)

heke ale kde j Edward at bella konecne bud hledat

4)  Kamci (17.10.2011 20:53)

moc hezké, jsem ráda,že si smámou dokázaly promluvit a najít kompromis

2)  sfinga (17.10.2011 18:08)

Konečně je to venku Jen by mě zajímalo, jak dlouho bude trvat tohle křehké příměří a stále čekám na to, že nám osvětlíš, proč Edward odešel, zda, žije, kde je?

Díky, bylo to krásné

1)  KalamityJane (17.10.2011 17:47)

moc pěkná kapitola! jsem ráda, že se to konečně trochu vyřešilo

1